Jakub Drápal: Kontrolování dredařů
V posledním čísle Respektu (27-8/2014) dostali čeští celníci Despekt. Důvodem bylo to, že si vybírají ke kontrole ve vlacích „podle účesů a oblečení lidi alternativnějšího založení.“ Kontrolovat prý umí každý totalitní stát, ale svobodná společnost nutí celníky (a policii, o které budu pro zjednodušení psát), aby se chovali nezaujatě. Je to skutečně tak?
Běžný policista, jakož i celník a každý normální člověk, při svém jednání vychází ze svých zkušeností. Čistě intuitivně předpokládá, že to, co se stalo v minulosti častěji než v jiných případech, se může stát znovu, a to s určitou pravděpodobností za podobných podmínek. Jsou-li k dispozici statistiky, tyto předpoklady se stávají objektivní skutečností a nikoli jen subjektivním dojmem. Na základě těchto údajů pak osoba či stát. Příkladem může být kontrola na silnicích zaměřená na řízení pod vlivem. Drží-li se v Dánsku pátek jako den, kdy je běžné hodně pít, policie bude tuto skutečnost kontrolovat víc, než v jiných dnech – protože riziko jejího výskytu je větší. Nebudeme její jednání považovat za zaujaté a totalitní – policie jen plní svoji práci a to efektivně.
Co když ale rozlišuji ne mezi časem a místem kontroly, ale mezi osobami, které jsou kontrolováni? Je to správné, popřípadě je to po právu? Takřka každý den jezdím přes zastávku metra Kačerov, ze které se jezdí do Sapy, vietnamské tržnice. Často vidím policisty, kteří si vybírají z cestujících osoby vypadající jako cizinci a kontrolují jejich průkazy totožnosti a povolení k pobytu. Mě nikdy nezastavili, byť přes Kačerov jezdím celý život. Další příklad: Byla-li spáchána vražda, nejčastěji je vrahem osoba z okolí oběti, která ji znala. U velké většiny trestných činů je pachatelem muž, mladí lidé páchají trestnou činnost víc než starší. Má policie postupovat vůči všem nezaujatě a prověřovat muže i ženy, mladíky i starce stejně? Nebo – a k tomu by se stejně přiklonila praxe, byť neoprávněně a intuitivně – může policie profilovat pachatele a kontrolovat primárně některé skupiny obyvatel?
K takové kontrole jsou základem přesvědčivá data. Ukazují-li statistiky, že určitá skupina je náchylnější k přestupování zákona, stát je oprávněn tuto skupinu výrazněji kontrolovat. Co ale znamenají tato data? Má je vypracovat stát, nebo stačí osobní zkušenosti jednotlivého policisty? Druhá varianta je lehce problematická, zejména protože mezi policisty panují mnohdy rasistické názory. Důsledkem je např. nejspíš i to, že ve Velké Británii měl černoch 10.7x větší pravděpodobnost, že bude prohledáván než běloch. (http://goo.gl/uoEDa9) Jak ale bylo zmíněno zezačátku, toto nelze odpárat od práce policisty či jiného kontrolujícího orgánu. Revizor bude častěji kontrolovat např. mladé, turisty či bezdomovce, pokud má zkušenost s tím, že nemají jízdenku. Těžce se ale rozliší jednání na základě zkušenosti a na základě předsudku. Vhodným kontrolním mechanismem je shodná zkušenost většího počtu policistů poté, co si prošli dostupné statistiky a byli upozorněni na to, že se nemají nechat ovlivnit předsudky, a měli k přemýšlení nad problematikou dostatek času. Taková reflexe a závěr je dostatečným odůvodněním výraznějšího postupu vůči určité skupině. První varianta, tedy kontrola na základě statistik, je rozumná. Zároveň je ale v rozporu s doporučením Komise OSN za odstranění rasové diskriminace, která doporučuje potlačit rozlišování policií na základě vzhledu. Idealistická myšlenka je správná – častější stavění policisty může vytvořit náladu nesnášenlivosti vůči většinové společnosti, tím i zmenšení pravděpodobnosti sžití se s ní a člověku to vadí a snižuje to jeho cenu. Bohužel ale nelze vyslovit podobný absolutní závěr.
Je na místě odlišovat cílené kontroly cizinců spojené se zjišťováním legálního pobytu a ostatní policejní kontroly. Zatímco v případě zjišťování (ne)legálního pobytu cizinců je v ČR stále možné rozlišovat osoby podle vzhledu (ČR není natolik multikulturní), v případě jiných evropských států (např. Velké Británii či Francie) to není realistické a může to být nástrojem diskriminace. V ČR ale stát narazil na hranice svých možností nediskriminovat občany, kteří vypadají „cizinecky“ a stojí před výběrem, zda kontrolovat či nediskriminovat a nekontrolovat. Stát by totiž mohl jednat nediskriminačně jen tehdy, pokud by kontroloval všechny osoby bez jakéhokoli rozlišování na základě vzhledu. To ale není reálně proveditelné.
Oproti tomu policejní kontroly by měly svojí četností odpovídat poměru přestoupení jednotlivými skupinami, tedy by měly korelovat s realitou. Např. páchá-li 70 % násilné kriminality mládež, je správné, pokud 70 % kontrol dopadá na mládež. Jsou-li mezi policií rozšířené předsudky, které neodpovídají realitě, pak je na místě dohlížet na to, aby policie tyto skupiny nekontrovala více než jiné. Zároveň si může v rámci snahy o začlenění do společnosti stanovit, že určité menšiny (skupiny) nebude kontrolovat více než jiné, byť jsou častěji pachateli. I toto má ale svoji výjimku a to tehdy, když by byly pachateli výrazně častěji, protože v takovou chvíli by se práce policie stávala výrazně neefektivní. Příkladem může být rozlišování mužů a žen při objasňování kriminality.
Případ, na který nejspíše Respekt upozorňoval, byl tento (http://goo.gl/tiUtgJ). Celníci ve vlacích přes Pardubice prohledávali zavazadla pasažérů a zaměřovali se na alternativně vypadající jedincě. Zaslouží si ale Celní správa Despekt? Každý kontrolní úřad v praxi má určitou oportunitu jednání a vybírá si oblasti, ve kterých bude aktivní. Vybrala-li si Celní správa, že se bude zaměřovat na omamné a návykové látky pocházející z Polska, což v jiném článku zmínila, je to legitimní výběr (byť se lze ptát, zda by nemělo být těžiště někde jinde). V takovém případě si vybírá místa, časy i skupiny, u kterých je pravděpodobnější, že se budou nezákonné činnosti dopouštět. A nyní přichází rozhodující okamžik. Má Celní správa důvod častěji kontrolovat alternativně oblečenou mládež? Pokud jim tento závěr potvrzují statistiky (nebo alespoň zkušenosti celníků způsobem popsaným výše), pak je postup celníků rozumný a správný, byť se může Celní správa rozhodnout, že v rámci zachování sociálního smíru bude postupovat vůči všem stejně, byť s menší efektivitou. Pokud ale zde taková analýza nebyla a jednání bylo založené na odmítání alternativního způsobu života a bezdůvodném spojení s držením omamných látek, tak Celní správa postupovala špatně. Skutečnost, že při zmíněné kontrole byl novinář svědkem takového nálezu, je možné, že pravdivý první případ. Despekt si tak spíš zaslouží Despekt za unáhlené odsouzení práce celníků.
Běžný policista, jakož i celník a každý normální člověk, při svém jednání vychází ze svých zkušeností. Čistě intuitivně předpokládá, že to, co se stalo v minulosti častěji než v jiných případech, se může stát znovu, a to s určitou pravděpodobností za podobných podmínek. Jsou-li k dispozici statistiky, tyto předpoklady se stávají objektivní skutečností a nikoli jen subjektivním dojmem. Na základě těchto údajů pak osoba či stát. Příkladem může být kontrola na silnicích zaměřená na řízení pod vlivem. Drží-li se v Dánsku pátek jako den, kdy je běžné hodně pít, policie bude tuto skutečnost kontrolovat víc, než v jiných dnech – protože riziko jejího výskytu je větší. Nebudeme její jednání považovat za zaujaté a totalitní – policie jen plní svoji práci a to efektivně.
Co když ale rozlišuji ne mezi časem a místem kontroly, ale mezi osobami, které jsou kontrolováni? Je to správné, popřípadě je to po právu? Takřka každý den jezdím přes zastávku metra Kačerov, ze které se jezdí do Sapy, vietnamské tržnice. Často vidím policisty, kteří si vybírají z cestujících osoby vypadající jako cizinci a kontrolují jejich průkazy totožnosti a povolení k pobytu. Mě nikdy nezastavili, byť přes Kačerov jezdím celý život. Další příklad: Byla-li spáchána vražda, nejčastěji je vrahem osoba z okolí oběti, která ji znala. U velké většiny trestných činů je pachatelem muž, mladí lidé páchají trestnou činnost víc než starší. Má policie postupovat vůči všem nezaujatě a prověřovat muže i ženy, mladíky i starce stejně? Nebo – a k tomu by se stejně přiklonila praxe, byť neoprávněně a intuitivně – může policie profilovat pachatele a kontrolovat primárně některé skupiny obyvatel?
K takové kontrole jsou základem přesvědčivá data. Ukazují-li statistiky, že určitá skupina je náchylnější k přestupování zákona, stát je oprávněn tuto skupinu výrazněji kontrolovat. Co ale znamenají tato data? Má je vypracovat stát, nebo stačí osobní zkušenosti jednotlivého policisty? Druhá varianta je lehce problematická, zejména protože mezi policisty panují mnohdy rasistické názory. Důsledkem je např. nejspíš i to, že ve Velké Británii měl černoch 10.7x větší pravděpodobnost, že bude prohledáván než běloch. (http://goo.gl/uoEDa9) Jak ale bylo zmíněno zezačátku, toto nelze odpárat od práce policisty či jiného kontrolujícího orgánu. Revizor bude častěji kontrolovat např. mladé, turisty či bezdomovce, pokud má zkušenost s tím, že nemají jízdenku. Těžce se ale rozliší jednání na základě zkušenosti a na základě předsudku. Vhodným kontrolním mechanismem je shodná zkušenost většího počtu policistů poté, co si prošli dostupné statistiky a byli upozorněni na to, že se nemají nechat ovlivnit předsudky, a měli k přemýšlení nad problematikou dostatek času. Taková reflexe a závěr je dostatečným odůvodněním výraznějšího postupu vůči určité skupině. První varianta, tedy kontrola na základě statistik, je rozumná. Zároveň je ale v rozporu s doporučením Komise OSN za odstranění rasové diskriminace, která doporučuje potlačit rozlišování policií na základě vzhledu. Idealistická myšlenka je správná – častější stavění policisty může vytvořit náladu nesnášenlivosti vůči většinové společnosti, tím i zmenšení pravděpodobnosti sžití se s ní a člověku to vadí a snižuje to jeho cenu. Bohužel ale nelze vyslovit podobný absolutní závěr.
Je na místě odlišovat cílené kontroly cizinců spojené se zjišťováním legálního pobytu a ostatní policejní kontroly. Zatímco v případě zjišťování (ne)legálního pobytu cizinců je v ČR stále možné rozlišovat osoby podle vzhledu (ČR není natolik multikulturní), v případě jiných evropských států (např. Velké Británii či Francie) to není realistické a může to být nástrojem diskriminace. V ČR ale stát narazil na hranice svých možností nediskriminovat občany, kteří vypadají „cizinecky“ a stojí před výběrem, zda kontrolovat či nediskriminovat a nekontrolovat. Stát by totiž mohl jednat nediskriminačně jen tehdy, pokud by kontroloval všechny osoby bez jakéhokoli rozlišování na základě vzhledu. To ale není reálně proveditelné.
Oproti tomu policejní kontroly by měly svojí četností odpovídat poměru přestoupení jednotlivými skupinami, tedy by měly korelovat s realitou. Např. páchá-li 70 % násilné kriminality mládež, je správné, pokud 70 % kontrol dopadá na mládež. Jsou-li mezi policií rozšířené předsudky, které neodpovídají realitě, pak je na místě dohlížet na to, aby policie tyto skupiny nekontrovala více než jiné. Zároveň si může v rámci snahy o začlenění do společnosti stanovit, že určité menšiny (skupiny) nebude kontrolovat více než jiné, byť jsou častěji pachateli. I toto má ale svoji výjimku a to tehdy, když by byly pachateli výrazně častěji, protože v takovou chvíli by se práce policie stávala výrazně neefektivní. Příkladem může být rozlišování mužů a žen při objasňování kriminality.
Případ, na který nejspíše Respekt upozorňoval, byl tento (http://goo.gl/tiUtgJ). Celníci ve vlacích přes Pardubice prohledávali zavazadla pasažérů a zaměřovali se na alternativně vypadající jedincě. Zaslouží si ale Celní správa Despekt? Každý kontrolní úřad v praxi má určitou oportunitu jednání a vybírá si oblasti, ve kterých bude aktivní. Vybrala-li si Celní správa, že se bude zaměřovat na omamné a návykové látky pocházející z Polska, což v jiném článku zmínila, je to legitimní výběr (byť se lze ptát, zda by nemělo být těžiště někde jinde). V takovém případě si vybírá místa, časy i skupiny, u kterých je pravděpodobnější, že se budou nezákonné činnosti dopouštět. A nyní přichází rozhodující okamžik. Má Celní správa důvod častěji kontrolovat alternativně oblečenou mládež? Pokud jim tento závěr potvrzují statistiky (nebo alespoň zkušenosti celníků způsobem popsaným výše), pak je postup celníků rozumný a správný, byť se může Celní správa rozhodnout, že v rámci zachování sociálního smíru bude postupovat vůči všem stejně, byť s menší efektivitou. Pokud ale zde taková analýza nebyla a jednání bylo založené na odmítání alternativního způsobu života a bezdůvodném spojení s držením omamných látek, tak Celní správa postupovala špatně. Skutečnost, že při zmíněné kontrole byl novinář svědkem takového nálezu, je možné, že pravdivý první případ. Despekt si tak spíš zaslouží Despekt za unáhlené odsouzení práce celníků.
56 komentářů:
Despekt si zaslouží už proto, že kontrolují kohokoliv namátkově, bez důvodného podezření. Že jim to legislativa (zřejmě) umožňuje, je chyba. Podobně jsem tento týden kdesi četl, že autobusy se kvůli autobuso-kamionovému "Kryštofovi" mohly až o hodinu zpozdit. To by mělo být v právním státě nemyslitelné, zde tomu ještě někteří prostší jedinci budou tleskat ("zde" nemyslím na tomto blogu, ale v této zemi obecně; tedy doufám!).
O profilování psal kdysi J. Vučka. Poznamenávám, že dostane-li policie instrukci, aby bedlivěji a důkladněji kontrolovala zelenooké a auto zelenookými řízená, výsledkem bude, že statisticky zelenooká kriminalita prudce vzroste. Což bude důvodem pro další zpřísnění kontrol této skupiny osob. Klasický případ kladné zpětné vazby a self-fulfilling prophecy.
Souhlasím s panem Pecinou.
Navíc mi to připomíná situaci, když policisté měří rychlost metr za značkou obce - ano hodně vyberou, ale efekt pramalý. Krom přímých nákladů tu jsou právě i náklady ušlé příležitosti, které si, dle vašeho "byť se lze ptát, zda by nemělo být těžiště někde jinde", také uvědomujete.
Takže despekt za cíl i metodu.
Celníci si již vzhledem k svému názvu zasluhují despekt - jako berní úředník.
Snaha omezovat profiling v obecné rovině mi přijde jako absurdní. Pokud se snažíme predikovat nějaký neznámý jev (neznámý buď proto, že má nastat v budoucnu nebo proto, že je skrytý), musíme vždy vycházet z nějakých indicií. Pokud mám v kontextu vraždy spáchané tupým předmětem bezprostředně po vraždě dva podezřelé, z nichž jeden má na rukou krev a druhý ne, je přirozené, že (ceteris paribus) začnu s tím, který má na rukou krev. Přitom se může ukázat, že tu krev má na rukou z jiného důvodu. Čím se tato situace liší od situace, kdy mám jako jednoho podezřelého stařenku a jako druhého mladíka? Statisticky i selským rozumem vychází jako pravděpodobnější pachatel ten mladík. Nemyslím si, že pouhý fakt, že obě identifikační kritéria (věk a pohlaví) jsou společensky citlivá, by měl bránit efektivnímu výkonu veřejné moci a soustředění vyšetřování na pravděpodobnějšího pachatele. Podle mne nejen není ekonomicky možné vyšetřovat všechny podezřelé stejně intenzivně, ale není to ani žádoucí s ohledem na zásah do soukromí.
Druhý paradox je v tom, že některé charakteristiky prostě ve statistikách nefigurují. Má se pracovník jen proto vzdát použití takové indicie? Pokud bychom to udělali, některé významné indicie bychom nemuseli odhalit nikdy (napadlo by Vás bez znalosti věci, že existuje významný rozdíl v riziku nesplácení mezi člověkem, který si koupí červené auto a člověkem, který si koupí auto hnědé?).
Co se týče namátkových kontrol: jak jinak mají být odhalovány společensky nežádoucí jevy, které nemají snadno viditelné projevy?
Ano, samozřejmě, i namátkové kontroly by měly být prováděny efektivně (otázka měření rychlosti metr za značkou obce).
Myslím, že je potřeba rozlišovat situaci, kdy policie objasňuje spáchání konkrétního trestného činu, např. hledá vraha a preventivní kontroly (např. dechové kontroly u motoristu). Zatímco v prvém případě dává smysl, že policie postupuje od osob, u nichž je spáchání daného trestného činu nejpravděpodobnější, k méně pravděpodobnějším scénářům. V druhém případě je ale jakékoli rozlišování škodlivé, případný předchozí výběr pak bude jinak užitečná statistická data deformovat (jak píše pan Pecina).
Deformaci statistických dat se dá předcházet. Pro různé situace jsou vyvinuté různé metody vážení, reject inference a podobně. Takže pokud se obáváte o budoucí statistická data, stačí vyžadovat, aby byly statistiky vytvářeny správně.
Proti čistě náhodnému výběru stojí otázka efektivního výkonu veřejné moci. Třeba namátkové kontroly technického stavu vozidel se podle mne dělají proto, aby vozidla v nevyhovujícím stavu byla vyřazena z provozu resp. jejich provozovatel donucen k opravě. Se stářím vozidla riziko závady významně roste, u opravdu nových aut je skoro nulové. Jaký smysl má, aby těmto novým autům policie věnovala při namátkových kontrolách technického stavu stejnou pozornost jako starým šunkám? Přitom relativní stáří auta je poznatelné na první pohled. Moje auto má 13 let a velmi dobře vím, že bez pravidelných kontrol a údržby už by bylo svému okolí nebezpečné.
Pokud se určitého deliktu dopouští 10 % modrookých pasažérů a 5 % zelenookých pasažérů (jichž je v populaci 50:50), pak (nemáte-li o pasažérech žádné další informace a můžete-li kontrolovat jen jejich zlomek) je "nejefektivnější" kontrolovat jen ty modrooké.
Proč si z možností:
(1) kontrolujeme jen modrooké -- "nejefektivnější", ale hodně nefér
(2) 2/3 kontrol zaměříme na modrooké a 1/3 na zelenooké -- středně "efektivní" a středně nefér
(3) 50 % kontrol zaměřit na modrooké a 50 % na zelenooké -- nejméně "efektivní", ale fér
vybíráte v předposledním odstavci zrovna variantu ad (2)?
Snad poprvé bych souhlasil s panem Pecinou - široké "preventivní" namátkové kontroly (zátahy) zaměřené na "všechny co přijdou" nemají v (současné) demokratické společnosti co dělat. Vyšetřováni mají být delikventi a kontrolováni z delikventního jednání alespoň podezřelé osoby.
Za připuštění takových (náhodných preventivních) kontrol je pak třeba předpokládat, že pokud začneme bavit o kvótách nařizujících (regulujících) subjektivní diskriminaci prováděnou kontrolory při výběru kontrolovaných, nutně musíme skončit u příkladu, kdy zjevně podezřelá osoba (ve výše uvedeném případu by jím např. mohl být dredař s červenýma očičkama smrdící trávou na celý vagon) projde bez kontroly, protože kontroloři by překročili stanovenou kvótu (např. by ten den nezkontrolovali dostatek žen asijského původu s modrýma očima nad 30 let ve vysokém stadiu těhotenství či jakkoliv jinak definovanou marginální skupinu).
Podle mne namátkové preventivní kontroly bez jakéhokoli podezření mají své nesporné místo přinejmenším tam, kde se jedná o prevenci závažného ohrožení života a zdraví ostatních.
Například kontrola technického stavu vozidel. A tato kontrola podle mne z povahy věci musí reflektovat relativní riziko jednotlivých skupin (vypadá to, že se můj podrobnější post k této problematice někde ztratil). Představa, že v rámci férovosti budou policisté systematicky kontrolovat technický stav novotou zářících jízdních kol místo toho, aby kontrolovali prorezlý kamion, je absurdní.
Rozhodně nesouhlasím s autorem! Mám klienta černé pleti, který je prakticky každý týden legitimován Policií. Jediné "podezření" ve smyslu zákona o Policii ČR je, že je jako černoch cizincem, který se tu "třeba může" zdržovat neoprávněně. Empírie, řeklo by se. Jenomže samozřejmě jsou černoši s českým pasem a jsou černoši-cizinci, kteří se zde zdržují legálně. Zajímavé je, že nikdo nebude paušálně legitimovat každého Američana na Václaváku (taky jsou podle řeči hned idenfitikovatelní). Jinými slovy, kontrolují jej právě proto, že je černoch, protože u něj předpokládají buď neoprávněný pobyt nebo pátrání nebo co já vím. Jednají v souladu se sociálními stereotypy, nikoli na základě podezření, jaké má na mysli zákon. Tytéž sociální stereotypy a nikoli konkrétní podezření stojí i za uvedenými prohlídkami. Takže DESPEKT.
Ještě pro zájemce odkaz na zajímavý alabamský problém, který s tímto souvisí:
http://www.supremecourt.gov/opinions/11pdf/11-182b5e1.pdf
http://nation.time.com/2012/09/07/immigration-update-arizona-police-can-now-ask-papers-please/
Každá frajeřina a odklon od průměru něco stojí, např. nežádoucí pozornost. V praxi však nejde ani tak o vnější znaky, ale jak na sebe obě strany zareagují. Uhnutí očí nebo naopak provokující / strojené jednání atd. Neboli nejde o dredy, ale marihuanu, kterou mají samozřejmě u sebe, pročež neadekvátné zareagují atd. Správná metodika by měla kombinovat tento výběr s čistě namátkovou kontrolou - např. číslo kupé. Čímž budou ovšem do kontrol zapojeni i tzv. slušní občané a je otázka, zda prohlídka zavazadla je ke sledovanému cíli proporcionální. To není jako ukázat lístek.
Jan Petrov: Ano, vybírám druhou variantu. Samozřejmě, jde o procenta, dokázal bych si představit i třetí. Ta druhá dokáže např. odstranit námitky vznášené Tomášem Pecinou. Kontroluji-li je poměrně, tak vím, nakolik procentuálně v rámci své skupiny existuje kriminalita a tudíž se nepustím do spirály zpřísňování. Budu totiž počítat v relativních, nikoli absolutních číslech.
Nevidím důvod, proč by mělo být středně nefér kontrolovat skupiny poměrně vůči pravděpodobnosti spáchání. Jde o to, zda si férovost definujeme na základě absolutních či relativních čísel (nebo-li vůči čemu rovnost posuzujeme). Mne toto řešení přijde fér (a zde se můžeme pustit do dalších diskuzí) a zároveň střední efektivní. Proto jsem jej vybral.
Šimon Klein: Proč? Deformace nebude, jak jsem naznačil výše - budu pracovat s relativními, nikoli absolutními čísly.
Rudo Leška: Jde skutečně o sociální stereotyp, nebo jde o realitu podloženou statistikami? Pokud máte k dispozici čísla, která prokazují, že jde o sociální stereotyp, tak si je rád projdu. K tomuhle problému jsem se ale vyjadřoval, když jsem zmínil, že stát "si může v rámci snahy o začlenění do společnosti stanovit, že určité menšiny (skupiny) nebude kontrolovat více než jiné, byť jsou častěji pachateli." Jde ale o uvážení státu, který v tomto případě má (dle mého názoru) diskreci.
David Schmidt: Souhlasím. Pokud by čeští celníci a policisté měli podobné výcviky, které jsou běžné např. na izraelských letištích či u některých izraelských vojáků, kteří sledují primárně jiné znaky, než např. barvu pleti či pohlaví, tak by to bylo lepší.
Zpřísnění kontrol rizikové skupiny nepovede ke zkreslení statistik, pokud budou statistiky prováděny správně a poctivě. Postupy pro eliminování tohoto problému už jsou dávno vyvinuty a používají se například v bankovnictví (když zjišťuji, jací klienti platí a jací neplatí, musím do analýzy zahrnout fakt, že některým jsem úvěr vůbec neposkytl - tzv. reject inference; v našem případě by ovšem stačilo kriminalitu u jednotlivých skupin převážit poměrem frekvence kontrol k zastoupení v populaci).
A naopak pokud bude statistika vedena nepoctivě, dají se její výsledky zkreslit a nesprávně interpretovat bez ohledu na to, jak budou vznikat podkladová data.
Nejsem si jist, jestli nepřeceňujete schopnost příslušníků PČR rozlišit anglický a americký přízvuk.
Ad Jakub Drápal a Jan Petrov: problém popsaný T. Pecinou není třeba odstraňovat tím, že budete omezovat kontroly rizikové skupiny na nějakou "přiměřenou" míru. Dokud proběhne statisticky významný počet kontrol nerizikových skupin, aby byla udržena vypovídací schopnost, mohou všechny ostatní kontroly proběhnout na rizikové skupině a správným statistickým zpracováním (vážením) se na správnou hodnotu dostanete.
Pokud byste naopak nebyli vážení či pokročilejší ochoten použít, tak jakékoli zkreslení podílu rizikové skupiny na kontrolách povede ke zkreslení jejího podílu na zjištěné delikvenci: v páně Petrovově příkladu bude
- ve variantě 1 riziková skupina tvořit 100% zjištěných delikventů
- ve variantě 2 80% zjištěných delikventů
- ve variantě 3 67% zjištěných delikventů (což je zároveň i podíl na celkové delikvenci bez ohledu na to, zda byla zjištěna či nikoli).
Ve variantě 3 se ke správnému podílu na delikvenci dostanete jednoduše bez dalšího přepočtu.
Ve variantě 2 stačí provést vážení počtem kontrol vůči podílu v populaci, a k výsledku se opět dostanete (pokud je počet kontrol nerizikové skupiny statisticky vypovídající).
Ve variantě 1 rizikovost méně rizikové skupiny neznáte a musíte si pomoci nějakou metodou reject inference, což je ale stále lepší než nic (v tomto zjednodušeném případě, kdy sledujeme jen jednu proměnnou, se samozřejmě seriózní reject inference udělat nedá, ale čím více proměnných je, tím je to lepší).
Theoreticky máte pravdu, ale vaše úvahy jsou ryze akademické, protože provádějí-li se namátkové kontroly, neeviduje se (resp. často ani nelze evidovat), jaké jsou jejich statistické vlastnosti, tj. např. kolikrát vyšší je statistická pravděpodobnost kontroly černocha oproti bělochovi.
V širších souvislostech nelze přehlédnout, že tradiční společnost nic jako namátkovou kontrolu nezná, protože je to pociťováno jako projev neúcty a neslušnosti. Všechny kontroly jsou plošné.
Je těžko si představit, že by (řekněme v r. 1880) průvodčí ve vlaku zkontroloval lístek jen u každého třetího pasažéra, nebo že by se u vstupu do divadelního hlediště kontrolovali jen někteří vstupující, s odůvodněním, že přece nebudeme kontrolovat pana notáře nebo pana lékárníka, ti určitě bilet mají, ale známého ochlastu Vincka prověříme raději dvakrát. To jsou věci, které se ve slušné a tradiční společnosti prostě nedělaly, a tak musel hledat jízdenku pan řídící učitel stejně jako poslední vandrák ve čtvrté třídě.
Preventivní namátkové kontroly zavedli Němci za války, a komunisté to ochotně převzali, a nám dnes ani nepřipadne, že je na "dopravně-bezpečnostních" monstrakcích něco v nepořádku a ještě si pochvalujeme, jak se policie snaží; a když na to někdo, např. E. Wagnerová, upozorní, je za mimoně a jeho nálezy, jako ten o nepřípustnosti namátkových daňových kontrol, se raději zrevidují.
Odpovězte si na otázku, k čemu jsou namátkové kontroly. V USA je neznají, a míra dodržování zákona je tam mnohem vyšší než v České republice. Jedinou výhodou namátkových kontrol je, že policisté mohou bez větší námahy a s minimem risika "vykazovat činnost" a inkasovat více úplatků, např. pokud si cíleně vybírají cizince, kteří raději zaplatí úplatek, než by riskovali např. zabavení vozidla (institut kauce to celé ještě zhoršil). A mnohému policejnímu egu dělá dobře, jestliže musí řidič na jeho pokyn pobíhat kolem auta jako kašpárek a ukazovat, že má všechno v pořádku, a pak stejně dostane pokutu, protože měl v lékárničce prošlou leukoplast.
Dlužno podotknout že v roce 1880 byl průvodčí ve vlaku i uvaděčka v divadle soukromý zaměstnanec, nikoli státní úředník. Takže Vaše srovnání poněkud kulhá.
Nejsem nezvratně přesvědčen o nezbytnosti preventivních namátkových kontrol zaměřených na dopravu drog, ale jsem nezvratně přesvědčen o nezbytnosti kontrol zaměřených na způsobilost vozidel k silničnímu provozu. Protože tam jde o život. A USA (dovolím si zde reagovat na Váš jiný post) bych si za vzor rozhodně nebral: podle wikipedie je tam úmrtnost v důsledku dopravních nehod 11,6 osob na 100 000 obyvatel a rok, zatímco u nás 7,1. Raději strávím jednou za čas hodinu při preventivní kontrole nežli umřít o 20 let dřív při dopravní nehodě protože někdo jiný měl vozidlo v havarijním stavu. A Váš argument ad hitlerum mne fakt netrápí. Nacistické Německo udělalo i některé dobré věci a podle mne to zavedení preventivních namátkových kontrol (pokud to skutečně udělali oni) je jedna z nich.
Tu americkou statistiku byste arci předtím musel přepočítat na úmrtnost na jednu ujetou míli/kilometr, ne na obyvatele, a to by bylo překvapení, co by vám vyšlo! :-) Kontrola technického stavu vozidel je zajišťována institutem STK, opravdu není potřeba prověřovat, jestli mám v lékárničce správně certifikované obinadlo a nahuštěnou reservu.
A jak bez namátkové kontroly zjistíte, jestli vůbec vozidlo STK v posledních 10 letech navštívilo, aby tento institut mohl plnit svou funkci? Nemluvě o tom, že mi naprosto není jasné, proč Vám vadí možnost korupce při namátkových kontrolách, ale možnost korupce při STK ne.
Jinak k přepočtu na ujeté kilometry nevidím důvod: v USA je sice běžné najezdit více kilometrů, ale ten rozdíl realizujete na dálnicích nebo rovných mimoměstských úsecích, kde je nehodovost a nároky na většinu mechanismů vozidla mnohem nižší. Také bych třeba mohl chtít zohlednit průměrné stáří osobních automobilů, které je u nás přes 14 let, zatímco v USA méně než 12, či průměrnou kupní sílu obyvatelstva, která samozřejmě ovlivňuje jeho ochotu platit za údržbu.
Legislativně. Zaparkované vozidlo s prošlou technickou bude odtaženo, i když parkuje správně, pojišťovna neposkytne plnění za jeho poškození a plnění z povinného ručení regresováno jeho majiteli, v případě nehody bude postižen i řidič takového vozidla, přestože nehodu nezavinil, atd. Jde jen o to, chtít.
Vaše argumenty stran statistiky nehodovosti v USA nejsou validní, moje tvrzení, že tato statistika má smysl jen v přepočtu na ujetou vzdálenost, ano. Proč je tomu tak, snadno nahlédnete, pokud si představíte, že v jedné pětičlenné domácnosti mají tři automobily a najezdí ročně 100 tisíc km, a ve druhé pětičlenné domácnosti jeden, kterým najezdí 10 tisíc. Zahyne-li v každé z nich za volantem jedna osoba, nebude to znamenat, že v obou se řídí stejně nebezpečně.
Ovšem účelem revizora není být nedonalým pokladním, účelem není vybrat peníze, ale možností kontroly ovlivnit chování 100% pasašérů, aby měli lístek. Omezíme-li kontrolu jen na modrooké, ostatní začnou jezdit na černo, tj. je to naopak nejméně efektivní.
Vím, jen jsem chtěl v logice postu a ve smyslu tam užívaného pojmu "efektivita" ukázat, že nemusí být správná tamější věta: Oproti tomu policejní kontroly by měly svojí četností odpovídat poměru přestoupení jednotlivými skupinami, tedy by měly korelovat s realitou. Např. páchá-li 70 % násilné kriminality mládež, je správné, pokud 70 % kontrol dopadá na mládež.
Myslím, že právě naopak. Dovedu si představit, že se soukromník chová nevkusně, ale my se jen zašklebíme a řekneme si "jeho svoboda". Naproti tomu, na veřejnou moc se kladou vyšší nároky, včetně nediskriminace.
Kontrola je nepříjmená, zvláště ta u celníků. Férovostí myslím: proč mám být nadstandardně buzerován jen proto, že jsem modrooký? Myslíte, že stát může postupovat způsobem: modroocí jsou standardně horší státní úředníci než zelenoocí, a proto budu při výběru do státní služby preferovat zelenooké?
Na druhou stranu se ovšem na veřejnou moc kladou vyšší nároky i co se týče efektivnost, protože nakládá vždy se svěřenými prostředky. Naopak pokud soukromník nakládá se svými prostředky neefektivně, je to jen jeho věc.
Lze a-priori tvrdit, že rovné zacházení dovedené ad absurdum (např. budu kontrolovat i technický stav zbrusu nových aut, abych nediskriminoval vlastníky prolezlých šunek) je vyšší hodnota než efektivita nakládání s veřejnými prostředky?
Abyste mohl zaparkované vozidlo odtáhnout, musíte ho nejdříve zkontrolovat, abyste zjistil, že známka technické kontroly na SPZ je falešná. A protože určitě nedokážete zkontrolovat všechna zaparkovaná vozidla, půjde opět o namátkovou kontrolu.
Navíc odtáhnout každé vozidlo s byť o 1 den prošlou technickou, bez ohledu na skutečný technický stav (Vám se nikdy nestalo, že by Vám propadla technická na autě, které bylo zcela v pořádku?), mi přijde jako mnohem hrubší zásah do práv občanů nežli občasná namátková kontrola technického stavu.
Při výběru státních úředníků máte možnost prověřit do detailu schopnosti dotyčného a tudíž se nemusíte spoléhat na takováto kritéria. Na druhou stranu při výběru státních úředníků se také používají zjednodušující kritéria, např. vzdělání. Ta přitom mohou mít efekt nepřímé diskriminace.
Tuto možnost při výběru pro namátkovou kontrolu nemáte.
Fair point. Jde ale i o tíživost a nedůstojnost kontroly a pocit, že stát "patří" každému občanu za rovných podmínek. Nemám problém s plošnou kontrolou, nemám takový problém kontrolovat někoho kvůli jeho ekonomické volbě (koupil jsem si starší auto), mám větší problém kontrolovat někoho kvůli jeho životní volbě (budu nosit dredy namísto obleku od Brioniho) a mám obrovský problém kontrolovat občana jen kvůli jeho vrozenému atributu ("zelenookost").
A jak konkrétně si představujete, že se k těm relativním číslům dostanete? Myslíte si, že policista při protidrogové kontrole ve vlaku zaprotokoluje, že ve vagonu jelo x osob, z toho tolik a tolik žen, tolik můžů, tolik dredařů a tolik kravaťáků, tolik modrookých a tolik zelenookých, z nichž bylo zkontrolováno tolik a tolik osob, které měly ty a ty vlastnosti? To asi těžko. Dostanete se maximálně k datům o osobách, které se něčeho dopustily. Pokud budete provádět před kontrolou selekci, budou data deformovaná.
Účel preventivních kontrol kvality leoukoplasti mi též uniká, od toho je přece STK. Účel preventivních dechových zkoušek je mi naopak celkem zřejmý. Otázkou samozřejmě je, zda je veřejný zájem na plnění tohoto účelu natolik palčivý, aby ospravedlnil takovýto zásah do ústavních práv jedince. Tento test proporcionality raději přenechám povolanějším osobám. Měl-li by být proveden svědomitě, vyžadovalo by to skutečně zjistit, čeho je těmito kontrolami dosaženo, tj. např. zda provádění kontrol skutečně vede ke snížení nehodovosti.
A není takové nenamátkové prohledávání v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod? Článek 14 zakazuje diskriminaci na základě politického nebo jiného smýšlení (to takový dredař asi bude splňovat). Článek 8 pak zaručuje právo na skoukromí, a to se myslím vztahuje i na prohledávání policií.
Zaparkované vozidlo s prošlou technickou bude odtaženo?! To vyplývá z čeho? Vím, že k tomu mají některé městské policie občas tendenci, ale zákonnou oporu to nemá (resp. jde o nesprávný výklad zákona).
To je procesně neřešitelné. Můžete (snad!) žalobou proti faktickému zásahu dosáhnout, aby soud přikázal celníkům, že vás nesmějí kontrolovat častěji než někoho jiného, ale jak chcete prokázat, že to dodržují?
Ale v kontextu článku je to asi jedno, ne? Pokud se shodneme, že popisované jednání skutečně _je_ porušení základních práv a svobod, tak to zda je to vymahatelné snad neovlivní jestli má policie dostat Despekt.
Celkově by mě ale zajímalo, jak to tedy s těmi kontrolami a diskriminací je, možná se s tou Úmluvou pletu a nevztahuje se na to. Článek moc právních argumentů nedává, spíš je to taková směska nepodložených filosofických názorů.
Co mne napadá: namátkové kontroly (pokud by byly vedeny plošně vůči všem obyvatelům), tak mohou mít za následek, že se zjistí, zda policie při kontrolách postupuje bez předsudků. Může si ověřit, zda jejich profilace je založená na pravdivých údajích či ne.
Pokud si stanovíme, že v lékárničce musí být určité neprošlé součásti (což si stát stanovit nemusí), pak musí mít páku jak to kontrolovat. Jinak než náhodou kontrolou to nepůjde, protože nevěřím, že policie bude mít někdy informace o tom, že určitý řidič má prošlou lékárničku.
Jde skutečně o sociální stereotyp, nebo jde o realitu podloženou statistikami? Pokud máte k dispozici čísla, která prokazují, že jde o sociální stereotyp, tak si je rád projdu. K tomuhle problému jsem se ale vyjadřoval, když jsem zmínil, že stát "si může v rámci snahy o začlenění do společnosti stanovit, že určité menšiny (skupiny) nebude kontrolovat více než jiné, byť jsou častěji pachateli." Jde ale o uvážení státu, který v tomto případě má (dle mého názoru) diskreci.
Nemám dojem, že by se v diskuzi bral v potaz celý článek. Znovu uvedu základní porovnání: Je v pořádku, že policie kontroluje více mužů než žen při objasňování trestné činnosti?
Pokud to není v pořádku, pak přimějme policii, aby všechny kontrolovala rovně (což dělat stejně nebude) a buďto navyšme výrazně rozpočet policie, nebo se smiřme s nižší objasněností. Mnohá opatření proti diskriminaci stojí určité prostředky - máme ale na ně vždy?
Pokud to ale v pořádku je, musí být v argumentaci uvedeny jiné důvody, než ty, které dosud padaly. Pokud v některých situacích připouštím, aby si policie vybírala na základě reality, proč to jinde nepřipustím? Pokud dredaři skutečně
Stejná otázka: Proč mám být nadstandartně buzerován, jen proto že jsem mladý muž? Ten bude policií spíše spojován s násilným trestným činem než důchodkyně (po právu). Situace je dle mého názoru stejná.
Předně souhlasím s kritiky profilování, obhajovaného autorem postu - argumenty zde již zazněly, a tak je nebudu opakovat.
Nevidím však důvod k úplnému upuštění od namátkových kontrol (což zde hájí hlavně T. Pecina). Nezapomínejme, že možnost namátkového provedení je atributem nejen kontrol prováděných policií, ale také různými inspekcemi (ČOI, Státní zemědělská a potravinářská inspekce etc.), finančními úřady, celními úřady atd. Pokud bychom chtěli být konzistentní, tak bychom museli podmínit existencí důvodných obav z porušování zákona i možnost provádět všechny tyto další kontroly. K čemu by to vedlo? Oficiální argument, který se používá na podporu namátkových kontrol, je, že působí preventivně - vědomí, že mě kdykoliv může přijít někdo zkontrolovat, odrazuje od šizení, pokud tato hrozba zmizí, bude se šidit daleko víc. Takto například argumentoval NSS, když se vymezoval vůči zmíněnému nálezu E. Wagnerové týkajícímu se daňové kontroly.
Přidal bych další argument: zákazem namátkových kontrol by stát u svých občanů podpořil "bonzáctví". Kdyby jednotlivé inspekce potřebovaly mít "důvodné obavy" k provedení kontroly, tak by je to vedlo k aktivnímu vyhledávání různých "podnětů" na chování subjektů, které jsou předmět jejich dozoru (jak jinak by taky takové důvodné obavy mohly nabýt?), a de facto k podněcování těchto subjektů, aby udávaly svou konkurenci. Historická argumentace (namátkové kontroly zavedl až Hitler) mi taky nepřijde příliš přesvědčivá. Opravdu například daňové úřady nikdy dříve namátkově nekontrolovaly?
Myslím, že smysluplnější je usilovat o to, aby kontroly byly skutečně v co největší možné míře namátkové - například zavedením automatických mechanismů, které omezí diskreci daňových a dalších úřadů v tom, který subjekt příště "namátkově" zkontrolují (aby se nestávalo, že některý subjekt je takto neúměrně šikanován).
Ale "policie kontroluje více mužů než žen při objasňování trestné činnosti" je přece úplně jiné tvrzení než "policie si k namátkové kontrole vybírá více mužů než žen". To první je asi ok, to druhé vypadá přinejmenším podezřele.
U toho prvního můžou existovat objektivní důvody, např. více mužů než žen odpovídá popisu pachatelů v konkrétních přápadech, více mužů než žen se vyskytuje na místě činu v konkrétních případech. Nebo o trochu vágnější důvod, že více mužů je podezřelých ze spáchání trestné činnosti.
Ale v případě diskutovaném v článku neexistoval žádný důvod, až na nepodloženou statistiku, proč by _ten konkrétní_ člověk měl být kontrolovaný.
Hovořil jsem čistě de lege ferenda, o způsobech, jak by se dala efektivně vynucovat povinnost ohledně STK.
Tím si nejsem jist, a považuji to za velmi složitou otázku.
Existuje silná ústavněprávní argumentace proti namátkovým kontrolám jako takovým: stát by neměl zasahovat do mých práv tak invasivním způsobem, jako je osobní prohlídka, bezdůvodně, jen kvůli "prevenci", bez individuálního a pokud možno přezkoumatelného důvodného podezření.
Jestliže se tento argument neprosadí – a taková je v současné době situace na ÚS i NSS – zbývá požadavek nediskriminačního přístupu při namátkové kontrole. Proti němu arci stojí argument, že pokud budu kontrolovat bez toho, abych směl zohlednit "skupinovou podezřelost", několikanásobně snížím její efektivitu, resp. budu-li chtít její efektivitu udržet na stejné úrovni, budu muset zkontrolovat daleko víc "nevinných" a ve výsledku bude můj zásah do jejich práv mnohonásobně vyšší, protože bude četnější.
Kontrolovat jen někoho "podle čuchu celníka" znamená diskriminaci a skupinovou stigmatisaci (a jsem příkře proti), kontrolovat skutečně nahodile znamená zbuserovat daleko víc lidí.
Co tedy s tím?
Neukázalo ministersvo vnitra při volbě prezdidenta, jak si poradí s jednoduchou statistikou?
Ten rozdíl v uvažování mi nepřijde značný. Pokud si policie vybírá k namátková kontrole více můžu než žen, tak mi to nepřijde podezřelé, ale naopak logické. Např. u loupeže je podíl žen na odsouzených 7 %. Představme si situaci, kdy dva policisté přijedou ihned na místo a vidí, že dvěma různými směry v dáli jdou skupinky mužů a v jiném skupinka žen. Policie si musí vybrat, koho zkontrolují. A namátkově vyberou skupinky mužů, protože je pravděpodobnější, že se trestného činu dopustili. Toto mi rozhodně nepřijde podezřelé, ale naopak efektivní přemýšlení. Pokud by takto policie nepřemýšlela (i ve složitějších případech, než je tento), tak by jí přibylo výrazně víc práce. Je to možnost, ale nemůžeme jednoduše říct - nehleďte na pohlaví při namátkové kontrole bez toho, abychom se smířili s vyššími náklady či nižší objasněností.
V konkrétním případě jde o to, kdy je statistika podložená, kdy ne, co to znamená atd. (i to rozebírám v článku, příjde mi to zbytečné sem psát znovu).
I dnes ČOI apod reagují na podání, i dnes se to využívá např. v konkurenčním boji.
Jinak namátkové kontroly u FÚ, hygiena, BOZP apod. - to je důvod proč je podnikat na malém městě může být docela peklo. Namátkově a bezdůvodně jsou schopni chodit každý rok.
Ona je ještě druhá otázka: kde je hranice mezi selektivní namátkovou kontrolou a podezřením?
Jak
úzká souvislost musí být mezi určitým vnějším znakem osoby a
pravděpodobností, že se dopustila trestného činu, aby to už zakládalo
podezření a kdy jde ještě o selektivní namátkovou kontrolu?
Zdá se, že to je horké thema nejen v České republice. Toto vypadlo z wikipedie.
Musí se změnit zákon. To je jediné řešení. Žijeme ve státě, v němž máme Ústavním soudem zakázáno podmínit pomoc bližnímu, který je bez zaměstnání, prací pro společnost, neboť práce je ponižující. Ve stejném státě ale reálně hrozí, že když při cestě vlakem z Prahy do Brna neukážeme celníkovi obsah zavazadla, protože jsme se na něj špatně podívali, tak se dopustíme deliktu. A soudy vás neochrání, správní soudy jsou nefunkční, NSS nedůvěryhodný a ústavní stížnosti jsou jeden velký podvod, za který by měl být ÚS při nejbližší změně Ústavy bez náhrady zrušen.
Např. u loupeže je podíl žen na odsouzených 7 %. Představme si situaci, kdy dva policisté přijedou ihned na místo a vidí, že dvěma různými směry v dáli jdou skupinky mužů a v jiném skupinka žen. Policie si musí vybrat, koho zkontrolují. A namátkově vyberou skupinky mužů, protože je pravděpodobnější, že se trestného činu dopustili.
Jak už tu několik lidí upozornilo na jiných příkladech, podobný argument má velkou trhlinu, konkrétně si plete poměr odsouzených s poměrem těch co se něčeho dopustili.
Řekněme že policisté tedy budou pronásledovat muže, jak si vy přejete. Máme dvě možnosti. První je, že to opravdu udělali ti muži. V tom případě nám do statistik přibude pár kriminálníků (a podíl žen na odsouzených se ještě sníží). Druhou možností je, že to udělaly ženy. V tom případě ale ženy dostanou možnost utéct a policisté je nechytí. Takže nám do statistiky nepřibude ani jedna kriminálnice. Když budeme v rámci myšlenkového experimentu podobnou situaci opakovat do nekonečna, dojdeme k tomu, že poměr žen na odsouzených bude blízko 0.
Pro zájemce doplním, že jde o článek Nad rolí národnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení (Trestněprávní revue 7/2011). Citoval jsem tam i jednu americkou studii, která zkoumala, zda větší pravděpodobnost kontroly policií odpovídá větší pravděpodobnosti nálezu drog u "podezřelých" skupin. Výzkumů na to téma však bylo víc. Kdo chce, jistě si dohledá.
Míra buzerace je v krátkém období konstantní. Odvíjí se ne od sociální potřeby, ale od velikosti úřadu a počtu jeho úředníků.
Samozřejmě chápu, že správní úřady občas přináší i benefity. Ale to porozumění mě poněkud opouští, podívám-li se na zákon o inspekci práce nebo vzpomenu-li si na obludná BOZP opatření a školení zatěžující i instituce vykonávající ryze kancelářskou činnost.
Důvody, proč se obchodníci bojí ČOI, ale nebojí se prohraného civilního sporu či ztráty reputace, jsou nasnadě:
(1) regulace je čím dál složitější, takže často není nejen běžný spotřebitel, ale ani běžný právník schopen posoudit, zda je požadavek regulace splněn či nikoli: představte si, že jste advokát a přijde za Vámi klient s tím, že si myslí, že na jeho úvěru bylo špatně spočítáno RPSN. Dokážete ten výpočet alespoň aproximovat natolik, abyste klientovi s klidným svědomím doporučil, že si má zaplatit znalce a Vaši součinnost s ním, abyste vůbec připravili žalobu, a nejednalo se o vyhozené peníze? Nebo budete muset klientovi říci: nejdřív si zaplaťte znalce a pak teprve se rozhodneme, zda má žaloba vůbec smysl?
(2) často je individuální spor veden o tak drobné částky, že náklady na advokáta jsou prostě zcela neúměrné a nevrátily by se ani v případě vítězství ve sporu; navíc se běžní spotřebitelé, nemluvě o spotřebitelích zranitelných (důchodci, matky na rodičovské, osoby se sníženým intelektem či jinak sociálně handicapované), prostě soudů stále bojí. Pokud se tedy 1 z 1000 poškozených spotřebitelů obrátí na soud, stále to jsou pro nepoctivého podnikatele akceptovatelné náklady. Pseudohromadné žaloby jsou ale nezřídka provázeny klamavými praktikami organizátorů, takže se jich spotřebitelé nyní nejspíš také bojí.
(3) ztráta reputace je věc velmi relativní, protože televizní skandál je velmi pomíjivý (jak dlouho se takovýto skandál udrží na televizní obrazovce? 1 večer? 2 večery?) a tradiční "word of the mouth" nefunguje, když podnikatel může snadno cílit na celostátní trh, může snadno převést podnikání na nové s.r.o. se zcela jiným jménem a podobně. Tzv. "šmejdy" (organizátory prezentačních zájezdů s předraženým zbožím a celou paletou agresivních a klamavých obchodních praktik nebyla schopna vyhubit ztráta reputace za nějakých 20 let.
Ani jedno z toho není chyba dohledových orgánů, které se zpravidla na tvorbě legislativy podílejí jen okrajově.
ČOI a podobné správní orgány jsou tedy fakticky často jediní, kdo má k dispozici odbornou erudici a účinné právní prostředky jak nezákonné jednání poškozující spotřebitele postihnout. Navíc jsou schopni jednat preventivně, zatímco prohraný soudní spor či ztráta reputace přijde vždy až ex post, když už "peníze jsou doma", tedy z s.r.o., které nekalé praktiky realizovalo, vyvedeny ke skutečným vlastníkům.
Pokud tyto kontroly omezíte či vyloučíte, rozprostřou se podnikatelé po spektru od striktního poctivého dodržování regulace po úplné nedodržování. Ti poctiví budou mít zákonitě větší náklady, ale fakticky za ně nic kromě dobrého pocitu nezískají - bude tedy ekonomicky výhodné regulaci nedodržovat.
Samozřejmě, toto výsostné postavení správních orgánů přináší vysoké požadavky na kvalitu jejich výkonů a zejména na správnost, konzistenci a předvídatelnost, kterým zatím mnohdy nejsou schopny dostát. Bohužel právě zde ČOI třeba v případě výše zmínění RPSN naprosto selhala, když po několika letech kontrol vyhodnotila předtím opakovaně aprobované jednání jako nezákonné. Stejně se přitom chová třeba ÚOOÚ.
Ale opravdu to chcete řešit tím, že regulaci ponecháte, ale zrušíte kontroly? Pokud vnímáme požadavky hmotněprávní regulace jako nepřiměřené, je
třeba řešit to úpravou hmotněprávní regulace, ne omezením či dokonce
vyloučením kontrol. Nebo tedy upřesněním regulace, pokud si myslíme, že je vykládána nesprávně.
Spousta té regulace navíc přichází prostřednictvím harmonizace práva v EU, takže prostým omezením či vyloučením kontrol bychom si říkali o infringement.
Zde dle mého není nevůle s tzv. namátkovou kontrolou jako takovou, ale s tím, že je zde provedena osobní prohlídka bez soudního příkazu, a že toto stát vůbec umožňuje.
Jedu-li autem, tak jsem držitelem licence, anebo bych měl být, potom je kontrola na to, zda neřídím pod vlivem alkoholu vcelku oprávněná. Pokud jedu vlakem, tak nejsem držitelem žádné licence, a celníci, nadto fakticky skoro uprostřed republiky (Pardubice jsou skoro uprostřed) nemají co prohledávat vezené zboží, zda nebylo provezeno v rozporu s celními předpisy. Opět na hranicích to pochopím do té míry, kdy celník nepustí vozidlo dovnitř/ven přes hranice bez prohlídky pokud jí osoba odmítne...
To, co se zde provádí, je jenom variace na americké "stop-and-frisk", kteréžto tamní soudy jeden za druhým zamítají jako protiústavní, protože jde o osobní prohlídku, kterážto je možná jen s přivolením soudu.
I české právo odlišuje osobní prohlídku a bezpečnostní prohlídku, kdy kontrola celníky je jednoznačně osobní prohlídkou...
Pokud se na to díváte takto, je jakákoli snaha o kvalitní statistiku marná a obava ze zhoršení vypovídací schopnosti statistik bezvýznamná, neboť ta vypovídací schopnost bude stejně zcela mizerná.
Myslím, že jsme se obloukem dostali k otázce z jiného článku, a to jestli a do jaké míry se máme inspirovat americkou ústavností a ústavní judikaturou či nikoli :-)
Pane Slanina, vaše argumenty ohledně technického stavu vozidel jsou naprosto mimo mísu. Stačí se podívat, kolik nehod a kolik úmrtí bylo způsobeno technicky nezpůsobilými vozidly, alternativně odletět na týden příkladně do Alberty - zjistíte mj. že i bez existence instititutu STK jako takového to jde...
Okomentovat