Odpovědnost za delikt dceřiné společnosti a koncept podniku

Na nedávné Svatomartinské konferenci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se mj. diskutovala otázka pojmu podniku a soutěžitele v soutěžním právu (viz např. prezentace jednotlivých účastníků příslušného panelu zde, zde či tady, včetně mojí). U některých dílčích otázek nebyl prostor pro detailní diskusi. Současně přes značnou dobu, kdy se pojem podnik (v právu EU) či soutěžitel (v právu ČR) uplatňuje, stále existuje množství ne zcela vyjasněných otázek, jak o tom svědčí i některá stávající probíhající řízení před Evropským soudním dvorem, která řeší problematiku konceptu podniku na pozadí otázky přičítání odpovědnosti za delikty proti právu ochrany hospodářské soutěže spáchané dceřinou společností mateřské společnosti (či obecněji kontrolující osobě). Na některé otevřené otázky na pozadí probíhajících kauz poukazuji stručně v tomto postu. Na úvod jen zjednodušeně pár základních poznámek k pojmu podniku: ve vztahu k pojmu podniku se obecně v soutěžním právu EU uznává, že jím je jakákoli entita, která vykonává hospodářskou činnost (bez ohledu na právní subjektivitu a způsob financování), přičemž za hospodářskou činnost se obecně považuje nabízení zboží a služeb na trhu. Z dosahu hospodářské činnosti se vylučuje např. vrchnostenská regulatorní činnost, závislá práce a "obhospodařovatelská" činnost státu, jejímž predominantním prvkem je solidarita. Za tímto shrnutím je pochopitelně množství judikatury a odborné literatury, ale v kostce se to tak dle mého názoru dá vyjádřit (srov. k tomu podrobněji např. mou pasáž v publikaci Soutěžní právo, 2. vyd., C.H. Beck, 2012, str. 83 an., kde pojmu podniku a soutěžitele věnuji cca 30 stran).  Pojem soutěžitele je definován v § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, a to ne zcela shodným způsobem, byť zřejmě většina (možná všechny) odlišnosti jsou překlenutelné interpretačně. Podrobněji se případnými rozdíly mezi danými pojmy nebudu zde zabývat; není to důležité z hlediska toho, co bych v tomto postu rád adresoval.

Chci se totiž zaměřit na otázku, která stále není jednoznačně vyřešena (jak dokládají i dále uváděné případy řešené před SDEU), a to jak přesně interpretovat hranice pojmu podnik v určitých kontroverzních situací, zejm. v případech společně-kontrolovaných podniků. Obecná myšlenka, že pojem podniku není navázán na právní subjektivitu a může se skládat z vícero právních subjektů, tvoří-li jednu hospodářskou jednotku, je v zásadě všeobecně přijímána (např. tedy koncern může být - a takřka vždy bude - považován za jeden podniku ve smyslu soutěžního práva). To má vícero praktických dopadů, z nichž nejčastěji uváděný je zpravidla ten, že na dohody či jednání uvnitř korporátní skupiny (jednoho podniku) nelze aplikovat zákazy ve smyslu čl. 101 či 102 SFEU, pokud nemají dopad mimo skupinu. Např. není možno jako kartelovou označit dohodu mezi mateřskou a dceřinou společností, jelikož se nejedná o "dohodu mezi podniky", protože je v rámci hranic jednoho podniku. To je v podstatě "soutěžní" notorieta.

Zajímavější otázka je, jak přesně vést hranice "jedné hospodářské jednotky", resp. "podniku". Stačí fakt toho, že jedna společnost vykonává kontrolu nad druhou k závěru o tom, že tvoří jednu hospodářskou jednotku či nikoliv? Pokud ano, jaký typ kontroly se zde má na mysli (pozitivní výlučná kontrola, negativní kontrola, společná kontrola)? Pokud ne, co navíc je potřeba? Tyto otázky se řeší jak na úrovni EU, tak i v české praxi, kdy asi nejznámějším případem je kauza České rafinérské.

Evropská komise se nicméně rozhodla ve vícero relativně nedávných případech aplikovat poměrně expanzivní koncepci podniku, resp. s tím souvisejícího pojmu "jedné hospodářské jednotky" (single economic unit), a to v souvislosti s přičítáním odpovědnosti za protiprávní jednání dceřiné společnosti její společnosti mateřské. V této souvislosti přitom Komise vychází v zásadě z toho, že koncept podniku (resp. jedné hospodářské jednotky) je jednotný napříč jednotlivými oblasti soutěžního práva, a uplatňuje se tak shodně mj. např. při aplikaci čl. 101 a 102 SFEU, jakož i při dovozování společné a nerozdílné odpovědnosti za soutěžní delikt vůči mateřské společnosti. Snaha o uniformitu přístupu je v tomto směru do určité míry snadno pochopitelná, avšak do určité míry současně obtížně pochopitelná. Při rozšiřování odpovědnosti na mateřskou společnost (tj. její snaha o zahrnutí do jedné hospodářské jednotky) totiž bude Komise mít (a má) tendenci interpretovat hranice jedné hospodářské jednotky, tak aby daná jednotka byla co nejširší. Naopak při aplikaci daného konceptu v rámci aplikace čl. 101 a 102 SFEU by zřejmě měla tíhnout (a do určité míry tíhne) k omezenějšímu výkladu, jelikož příliš široké pojetí jedné hospodářské jednotky vylučuje z dosahu aplikace daných článků širší okruh jednání.

Nemám ambici daný problém vyřešit a určitě ne v tomto postu. Rád bych jen poukázal na dvě probíhající kauzy, kde se řeší právě tyto zajímavé otázky (obě se přitom týkají výkladu pojmu jedné hospodářské jednotky na pozadí přičítání odpovědnosti mateřské společnosti).

První kauzou je Dow Chemical, který se po rozhodnutí Komise a Tribunálu bude řešit v odvolacím řízení před SDEU. Zjednodušeně řečeno, v tomto případě Komise dovodila odpovědnost na straně dvou mateřských společností jednoho společně kontrolovaného podniku, a to přesto že v rámci spojování podniků daný společný podnik (joint venture; JV) považovala za plně funkční společný podnik (full-function JV). V této souvislosti k tomu Komise konstatovala, že dané mateřské společnosti tvořily s příslušným JV jednu hospodářskou jednotku, a přičtení odpovědnosti za delikt způsobený JV je tedy namístě. V žalobě k Tribunálu se proti tomu příslušné mateřské společnosti bránili, ale Tribunál "dal za pravdu" Komisi a shledal, že Komise nepochybila, když považovala dotčené entity za jednu hospodářskou jednotku (v této souvislosti přitom výslovně uvedl, že by to platilo i ve vztahu k čl. 81 SES, nyní 101 SFEU). Skutečnost, že dané mateřské společnosti měly (každá jednotlivě) nad daným JV jen "negativní kontrolu", protože bez součinnosti druhé mateřské společnosti nemohly nic prosadit, ale současně nic nemohlo být prosazeno bez nich, nevylučuje, aby tvořily jednu hospodářskou jednotku. To přitom rozhodně není nekontroverzní názor. Např. český NSS v kauze České rafinérské zmiňované shora de facto dovodil, že existence negativní kontroly - byť v daném případě ryze individuální - pro závěr o existenci jedné hospodářské jednotky nesvědčí. V kontextu posuzování JV se přitom obecně (šlo o jakési "rule of thumb") mělo za to, že plně funkční společné podniky budou samostatnými podniky odlišnými od svých mateřských společností. Je otázkou, jaký vliv může mít daný závěr na posuzování dohod mezi takto společně-kontrolujícími mateřskými společnosti a daným JV. Pokud jsou totiž jednou hospodářskou jednotkou, pak by měly být dohody mezi nimi mimo dosah čl. 101 SFEU. Je otázkou, zda to bude možné překlenout na základě funkčního pojetí pojmu podniku (tzn. že ve vztahu k určitým aktivitám se o jeden podnik jednat bude a u jiných nikoliv), aniž by to zavánělo účelovostí. Jsem zvědav, zda v tomto ohledu poskytne SFEU bližší návod v rámci rozhodování o odvolání proti příslušnému rozsudku Tribunálu.

Druhou kauzou je pak případ Gosselin, kde bylo po rozsudku Tribunálu nedávno (29.11.2012) vydáno stanovisko generální advokátky Kokott, které uvádí, že Tribunál pojal pojem podniku (jedné hospodářské jednotky) při přičítání odpovědnosti mateřské společnosti zcela špatně. Ze soutěžního hlediska je podle mého názoru dané stanovisko extrémně zajímavé, ať již s jeho závěry souhlasíme či nikoliv. V dané kauze se přitom neřeší dle mého názoru soutěžně-právně "koncepčně" tak kontroverzní otázku, jako v kauze Dow Chemical, jelikož v dané případě měla příslušná mateřská společnost 100% kontrolu nad dotčenou dceřinou společností. Namísto toho se více diskutuje otázka, jaké skutečnosti pro dovození odpovědnosti mateřské společnosti jsou potřeba. Zmiňuje se, že nestačí pouze samotná přináležitost ke korporátní skupině, ale že je třeba tuto kontrolu také vykonávat. Potvrzuje se přitom platnost právní domněnky, že mateřská společnost, která ovládá 100% nebo takřka 100% dceřiné společnosti takovou kontrolu též skutečně vykonává, neprokáže-li opak. Standard pro prokázání opaku přitom generální advokátka oproti názoru Tribunálu značně zvyšuje. Někteří autoři přitom v této souvislosti zmiňují, že daný přístup naráží na ústavně zaručené koncepty typu principu osobní odpovědnosti, presumpce neviny, nulla poena sine culpa atd. (viz např. poznámky na blogu Chillin' Competition). I zde lze s napětím očekávat, jak se k daným otázkám nakonec postaví SFEU.