„O HROBKÁCH, PYRAMIDÁCH A NOBELOVÝCH CENÁCH” - aneb vědecká kariéra v nelineárním světě

Procházet bychom se kolem něj mohli velice dlouho. Stejně jako ostatní hřbitovy zapomnění, se i ten vědecký stále rozrůstá, přesto jen málo lidí kdy vejde mezi jeho zdi zapálit svíčky. Naše společnost má přirozenou tendenci oslavovat úspěšné a ignorovat ty ostatní. Věda není výjímkou. Není třeba nad tím lamentovat, nicméně je užitečné být si tzv. „klamu přeživších” vědom. Setkáme se s ním totiž jak v temných slepých uličkách vědeckých omylů (o tom příště), tak ve vědecké kariéře jako takové. A právě vědě jakožto zaměstnání bych se chtěl dnes věnovat.


"herci a právníci"

Můj oblíbený autor Nassim Nicholas Taleb (jeho kniha Černá Labuť vyšla mimochodem letos i v češtině a určitě bych ji každému pod stromeček doporučil) rozlišuje lidské profese do dvou kategorií: neškálovatelné a škálovatelné. K těm prvním patří například kariéra zubaře, úředníka (když pomineme u nás populární kapříky) a právníka. Ocenění za práci je zde víceméně lineárně úměrné množství vynaloženého úsilí a protože většina nezvládá pracovat víc než dvacet hodin denně, existuje i určitý strop jehož lze dosáhnout.

Naproti tomu škálovatelné profese takové omezení nemají a odměna přímo s množstvím práce nesouvisí. Patří sem třeba spekulanti na burze, umělci či sportovci. Velký úspěch jednoho je však v těchto oborech vykoupen neúspěchem mnoha ostatních. Dochází obvykle k výrazně nelineární amplifikaci drobných rozdílů ve schopnostech či okolnostech (jen pár desetinek dělí amatéra Dukly od Huseina Bolta; jen troška „čehosi” člena činnoherního klubu od holywoodské superstar), často hraje velikou roli náhoda a úspěšnost se jen těžko předpovídá (kdo by třeba při prvním shlédnutí tipoval, že video s hopsajícím přitloustlým Korejcem se stane nejsledovanějším klipem roku?).

Věda je myslím zajímavá tím, že kombinuje v podstatě obojí. První fáze vědecké kariéry (až někam do půlky PhD) je víceméně lineární a neškálovatelná. Vyžaduje to nejvyšší vzdělání a dobří a pracovití studenti mají obvykle lepší výsledky, dostanou ceny a stipendia a prosadí se na dobrá pracoviště. Tato fáze zároveň zaručí, že se ve vědě (až na vyjímky) setkáte v podstatě jen s velice schopnými lidmi. V další fázi však již současná věda začne připomínat spíše profesionální sport nebo dokonce hru v kasinu (s tím rozdílem, že ovocem zde není značné zbohatnutí, ale spíše určitá společenská prestiž a uspokojení ze zajímavé a prospěšné práce). Stejně jako u jiných neškálovatelných profesí se i zde na vytoužený vrchol (byť jen ve formě stabilní kariéry) dostane jen malá část „uchazečů” a díky značnému vlivu náhody (alespoň v bio-medicínských vědách) se úspěšnost dá jen těžko předpovědět (a pokud ano, tak determinanty jsou trochu jiné, než by člověk čekal).

"maratón nové doby"

V podstatě každý zájemce o vědeckou dráhu musí v současnosti projít pěti stupni pomyslné “pyramidy” (pokud možno každý na jiném pracovišti) :

1. Bakalářské/magisterské studium (~ 5 let)
2. PhD „výzkum” (~4 roky) (záměrně se vyhýbám slovu studium, neboť podle každodenní práce „studenta“ od „hotových vědců” téměř nepoznáte)
3. Post-doktorský výzkum neboli postdoc (obvykle 2 různé pozice, každá 2-3 roky)
4. Juniorský šéf skupiny (tzv. tenure track nebo junior PI) (~5 let)
5. Seniorský šéf skupiny (teprve zde lze hovořit o možnosti stabilnější pozice)

Významově podobné pozice (s vyjímkou postdoca) ve vědě existovaly vždycky, přesto se toho v poslední době hodně změnilo:

Jednotlivé stupně se staly mnohem více „institucionalizované” a začaly fungovat v podstatě na principu „up or out”, známého jinak spíše z buisness sféry, kdy jen menší část dostává možnost pokračovat o stupen výše a zbytek musí odejít (a to zda jste „up” nebo „out”, není jen o vašich schopnostech, ale i o štěstí).
Trvalejší kontrakty pro vědce bez vlastních týmů prakticky vymizely. Základna pyramidy se značně rozšířila a došlo na extrémní prodloužení „testovacího” a „tréninkového” období – na stabilnější pozice seniorního šéfa, kdy už jste systémem uznán jako „plně kvalifikovaný”, se dostáváte až někdy kolem ctyřicítky (paradoxem je, že v té chvíli už v podstatě přímou vědeckou činnost dělat přestáváte a trávíte většinu času řízením své skupiny a sepisováním nejrůznějších dokumentů - tedy činnostmi, které vyžadují jiné vlohy, než ty, díky nimž jste se na tu pozici dostal).

Zvýraznil se odstup mezi těmi, kdo skutečně výzkum provádějí a těmi, kdo o něm hovoří a určují jeho směřování. Isaac Newton kdysi prohlásil, že uspěl jen díky tomu, že stál na ramenech obrů (v referenci na Descarta a Hooka). V parafrázi bych řekl, že dnešní věda funguje díky tomu, že stojí na ramenech trpaslíků (myšleno doktorandů a postdoců). Ti se stali levnou a flexibilní pracovní silou. Jejich jména však v médiích obvykle neslyšíte a často mizí někde cestou v zapomnění, aniž by realizovali své ambice a dosáhli cílů, ve které doufali.

V neposlední řadě se kvůli změnám v sytému financování také čím dál více odděluje špičková výzkumná činnost od výuky studentů. Ta se dostává často na okraj, jako něco druhořadého, co vědce obtěžuje, jelikož nijak nepřispívá k jeho kariérnímu hodnocení.

Na detailní rozbor příčin těchto změn zde bohužel není prostor (můžem se o to pokusit v diskusi), ale zahrnoval by asi mimo jiné následující:

• systém vědeckého hodnocení a financování, kde se klade stále větší důraz na kvantifikaci výstupů, množství a impact-faktor publikací v krátkém časovém horizontu
• zvýšení počtu studentů a prodloužení terciálního vzdělávání obecně (naše společnost se stává stále komplexnější a trvá déle než získáme schopnost se v ní orientovat)
• větší dostupnost PhD stipendií spojený s tím, že se PhD stalo v podstatě standardním třetím stupněm VS studia a často automatickou volbou pro ty, kdo neví co po škole dělat. Např. na Oxfordu se od roku 1980 počet doktorandů v přírodních vědách více než ztrojnásobil (zatímco počet bakalářů vzrostl jen asi o 40%). Pouze necelá čvrtina PhD absolventů v Británii přitom pokračuje ve vědecké dráze (přestože zaměření samotného PhD se nijak nezměnilo a zůstává čistě akademické)
• ve srovnáním s minulostí nevídaně rychlý vědecko-technologický pokrok - objevy a techniky starší než deset let už často nejsou relevantní. To, zároveň s nutností velké specializace, značně snížilo výhodu zkušeností a širšího rozhledu starších vědců.
• popularizace vědy a globalizace, která do oboru přivedla řadu nových zájemců, včetně levné a extrémně pracovité síly z Asie
• rozvoj bio-technologického privátního sektoru, který umožnil rychlou standardizaci technik a převedení experimentálního “know-how” individuálních výzkumníků do podoby komerčních “kitů”, jejichž používání není nepodobné sledování receptů v kuchařce
• ...

“nevolnictví v 21.století”

Nástrahy současné vědy jako zaměstnání se nyní pokusím podrobněji demonstrovat právě na příkladu postdoca.

Je to kritické období vědcovy kariéry, kdy pracuje samostatně na vlastním výzkumném projektu, nicméně je stále ideově a materiálně zaštítěn seniorním vědcem, v jehož skupině působí. Délka kontraktu bývá zpravidla omezená na 2-3 roky, během nichž musí získat dostatečně výsledky, aby se mohl ucházet o další práci jinde.

Přestože si lidé obvykle práci vědce představují spíše jako klasický „job ve státní správě“, v realitě je myslím mnohem bližší práci živnostníka. Postdoc je sice víceméně pánem svého času, nicméně stejně jako soukromý podnikatel často pracuje dvanáct hodin denně (bez ohledu na to, co má v pracovní smlouvě), tráví v práci víkendy a nevybírá si dovolenou, na kterou má nárok (ne, opravdu to nedělá jen proto, že ho ta práce tak baví ;-)). Jeho daší kariéra totiž zcela závisí na výsledcích, kterých během těch pár let dosáhne.

Jde v podstatě o čistě individuální „boj”. Týmová práce ve vědě je tak trochu mýtus, naopak jde o prostředí značně kompetitivní. To že spolu soutěží různé vědecké skupiny je celkem známo, ale není vyjímkou (zejména ve velkých skupinách v USA), když si i v rámci jednoho „týmu“ konkuruje několik výzkumníků na stejném projektu (stylem vítěz bere vše) a lidé si při odchodu z práce zamykají své laboratorní deníky a mrazáky se vzorky, aby jim kolega jejich výsledky nevyfoukl. Navíc kromě výsledků též všichni „soutěží“ i o přízeň velkého šéfa, neboť ten jim může pomoci k lepším projektům a jeho doporučení je klíčové i pro další kariéru v oboru.

Postdoci často získávají financování ze speciálních grantových programů (fellowships). Musím přiznat, že při čtení požadavků některých fellowshipů občas přemýšlím, zda by něco takového bylo přijatelné i v jiných oblastech, zejména s ohledem na desetiletí odborových hnutí a kodifikací práv zaměstnanců, která v Evropě proběhla.
Celkem běžně se zde totiž vyskytuje věková diskriminace, byť zabalená v nepřímé podobě jako limitace „maximálního počtu let po graduaci“. Dát šanci mladým zní sice hezky, ale nemyslím, že je to dostatečný důvod pro to, neposuzovat uchazeče čistě podle jejich schopností (zvlášt když že se tím zároveň zmenšuje jejich šance získat financování znovu po několika letech). Podobná ustanovení navíc efektivně eliminují i případnou větší mobilitu mezi vědou a průmyslem. Pro lidi, kteří z vědecké pyramidy jednou odešli, není snadné se vrátit (přestože by mohli přinést velice užitečné zkušennosti) a naopak lidi v systému to tam drží až do doby, kdy jsou si opravdu jisti, že chtějí/musejí odejít. Kapitolou samou pro sebe jsou pak problémy, které působí obtížnost přerušení vědecké kariéry ženám v souvislosti s mateřstvím (i když alespoň v tomhle ohledu se snad blýská na lepší časy)
Dalším sporným požadavkem bývá kritérium mobility, u Evropských programů obvykle formulováné jako nutnost změnit mezi projekty zemi působení (u národních programů alespoň změnit pracoviště). Opět, z hlediska podpory vědecké spolupráce se dá tento požadavek pochopit. Už horší je to z pohledu jednotlivce, kterého se to týká a který může být tak opovážlivý, že by se chtěl třeba usadit a mít rodinu už před čtyřicítkou nebo nedejbože mít partnera, který má své vlastní zaměstnání (čemuž prý stěhování každé 2-3 roky nepomáhá).

Samozřejmě, nikdo nenutí postdocy ve vědě zůstávat. Ani v ostatních povoláních není nikde zaručeno, že můžete pokračovat ve své optimální kariéře v harmonii s osobním životem a je běžné, že lidé mění zaměstnání i v pozdějším věku. Bohužel, problém vědy (narozdíl od jiných oblastí kde fungují „up or out“ kariéry) je ten, že je velice specializovaná a po PhD už příliš mnoho znalostí, které se dají obecněji aplikovat, nezískáváte. Pokud tedy po postdocu případně tenure track vědu opouštíte (at už dobrovolně nebo protože vám to zkrátka nakonec „nevyšlo"), nebýváte o mnoho kvalifikovanější pro trh práce než před těmi 10-12 lety (a mimochodem nemáte ani žádné úspory) – a to může být problém.

„klam přeživších"

Samozřejmě na celý systém existují dva pohledy:
Ten negativní poukazuje na to, že právě kvůli výše uvedenému ztrácí věda spoustu velice schopných lidí (i když vynecháme ty, kteří do ní nikdy nevstoupí, protože se od začátku rozhodnou věnovat lépe placeným oborům – např. v UK je celkem znatelná oscilace nejlepších studentů podle ekonomického cyklu a množství náborové činnosti v londýnském City).
Přijmeme-li myšlenku, že první stáže vědecké kariéry slouží k „tréninku", pak opravdu nezní příliš efektivně, když po „vytrénování" musí tito lidé odejít; třeba jen proto, že neměli v předchozích třech letech to „správné štěstí", že pracovali na „zajímavém ale dlouhodobějším" projektu, že se chtěli z rodinných důvodů usadit anebo že neaspirovali na roli vedoucích týmů. Mimochodem v té poslední kategorii znám osobně řadu lidí, o nichž jsem přesvědčen, že jsou opravdu výbornými vědci a svou práci mají rádi, jen nemají dostatek průbojnosti, vloh či ambicí stát se šéfy skupin (a nechtějí to ani předstírat). A přinejmenším o tom, že je špatně, že současný systém nemá pro tyto lidi v dlouhodobé perspektivě místo, jsem hluboce přesvědčen.
Pozitivní pohled naopak zdůrazní, že vzhledem k omezenému množstvím prostředků, které jsou k dispozici, je současný systém vysoce efektivní, právě proto že je schopen využít relativně levné, dostupné a flexibilní pracovní síly a úspěšně motivuje vědce k co nejvyšší „produkci". Právě současný systém je jedním z důvodů, proč se věda posunuje tak rychle kupředu.

Pravda bude jako obvykle někde mezi. Určitě je řada věcí, které by se daly změnit. Kariéru ve vědě by bylo možno udělat atraktivnější opětovným zůžením pyramidy (např. omezením počtu PhD a postdockých míst a navýšením podílu dlouhodobějších pozic). Zároveň by šlo více podporovat ambiciozní dlouhodobé projekty, i bez nutnosti pravidelných publikačních výstupů za každou cenu. Byly by takové změny efektivní? Nevím. Výsledky vědy jsou bohužel jen těžko měřitelné a projevují se až s odstupem mnoha let. Zda by krátkodobé snížení kvantity vědeckého výstupu, ke kterému by výše uvedené nejspíše vedlo, bylo vykompenzováno vyšší kvalitou v delším horizontu, se tak nejspíš nikdy nedozvíme. Stejně jako třeba v ekonomii, se takové experimenty bohužel dělat nedají.

Nicméně o tom, že žádná radikálnější změna v nejližší době nenastane, jsem si téměř jist, a to z čistě pragmatického důvodu. Rozhodnout by o tom totiž museli ti, kteří se na vrchol současné pyramidy vyškrábali. A zatímco za většinou neúspěchů bývá "nedostatek štěstí či spiknutí okolností", úspěch bývá téměř exkluzivně přisuzován "talentu a schopnostem jedince". V očích těchto lidí tedy systém opravdu efektivně vybírá "ty nejlepší". Navíc by poukázali, že nejde jen o „definici kruhem", neboť lidé, kteří získali seniorní pozice pak opravdu obvykle i nadále produkují kvalitní vědecké výsledky. To je sice hezké, ale bohužel to příliš vypovídací hodnotu nemá. Spolu s klamem přeživších totiž ve vědě funguje i efekt seniority. „Jakmile máte, bude vám dáno". Granty přináší více studentů a postdoců, čím máte více postdoců, tím je vetší šance, že nějaký z nich uspěje, což vám přinese další granty,... čím jste v oboru známější, tím ochotněji vás ostatní citují a tím lépe jsou přijímány vaše publikace (je dobře známým faktem, že stejné výsledky mají rozdílnou šanci na publikaci v prestižním časopise, v závislosti na jménu skupiny a institutu, ze kterého pochází),... Počáteční úspěch je tak automaticky amplifikován. Zajímavý experiment, totiž kolik vědců by dokázalo zreprodukovat svou cestu pyramidou zcela od začátku i na druhý pokus, je bohužel opět nemožný.

Poznámka na okraj: Aby nedošlo k mýlce. Nesnažím se tvrdit, že veškeré úspěchy ve vědě jsou dílem náhody (pouze to, že hraje větší roli, než je jí přisuzováno). Stejně tak se nesnažím tvrdit, že neexistují vědci, kteří by byli opravdu „reprodukovatelně produktivní" během své celé své kariéry. Pro příklady ani nemusím chodit za hranice ústavu, kde jsem působil: Frederick Sanger (stál u zrodu dvou zcela odlišných technologií, nejdřív pro čtení sekvence proteinů a posléze DNA, za což získal i dvě Nobelovy ceny) či Sydney Brenner (nejdříve přispěl k pochopení genetického kodu a principů molekulární biologie a poté i vývoje nervového systému - Nobelovku dostal jen jednu, i když by si zasloužil tak tři).

Nassim Taleb ve své knize nabádá, abychom odolali lákadlům velkých úspěchů v oborech, které zároveň mají i velké hřbitovy zapomnění a zvolili si pokud možno neškálovatelné povolání. Jsem si jist, že kariéru ve vědě, kterou jsem výše popsal, by nám Teleb nedoporučil. Stejně tak je ale pravda, že právě díky „bláhovcům” zkoušejícím štěstí ve škálovatelných profesích se naše společnost posouvá nejvíce kupředu. Zohledňování pravděpodobností úspěchu může být sice dobré pro jedince, ale špatné pro společnost.

Je tedy asi nakonec dobře, když v mysli budoucích studentů i nadále zůstává věda asociována převážně s krásou objevování nepoznaného a s obrázkem, který znají z rozhovorů se známými profesory. „Vždyť kdo by nechtěl mít pocit, že přispěl k pokroku lidstva, mít své jméno zapsané v učebnicích, užívat si akademické a intelektuální svobody, cestovat po konferencích a až do pozdního věku být obklopen mladými studenty dychtícími po vědění. A kdo ví, možná i jednou zazvoní telefon a na druhém konci bude Stockholm. Ano peníze nejsou závratné, ale přeci to nedělám pro peníze. Věda je přece život“.

Pohádka o „hloupém” Honzovi

Závěrem si dovolím přidat ještě jednu související historku. Letos byla Nobelova cena za fyziologii a medicínu udělena Johnu Gurdonovi, za jeho práci na nukleárním transferu a klonování. Většina médií při této příležitosti neopomněla připomenout, že jako student na střední škole byl John v přírodních vědách hodnocen jako nejhorší ve svém ročníku a že o něm jeho učitel napsal, že pro studium a kariéru ve vědě nemá předpoklady. Ten učitel byl většinou novinářů jmenován a články pak obvykle pokračovaly rozhořčením nad tím, jak mohl udělat takovou chybu a jak zkostnatělé je školství, když může přehlédnout takového génia.

Moje interpretace je ale poněkud odlišná. Domnívám se, že ten ubohý učitel mohl mít s velkou pravděpodobností pravdu a celý ten příběh nám říká něco jiného, byť neméně poučného: a sice že „abyste získali Nobelovu cenu, rozhodně nemusíte být geniální a ve všem vynikat”. Vědců, kteří se pokoušeli přenést DNA že somatických buněk do vajíčka bylo vícero (ty ostatní si už nikdo nepamatuje). John byl první, komu se ten experiment v průběhu jeho PhD podařil. Pokud by ale opravdu šel studovat latinu, na kterou byl původně přijat, jsem si jist že bychom dnes oslavovali například Sira Thomase a určitě bychom si přečetli i něco „zábavného” z jeho školních let. (Pro úplnost dodávám, že existuje ještě druhá interpretace, sice že „i když jste poslední na Etonu, tak to s vámi stále není tak špatné” - ale diskusi o nerovnostech v britském vzdělávacím systému si nechme taky na jindy ;-)).

Přeji hezký den a pokud se náhodou s dalším blogem opět opozdím, tak pro jistotu přejí i krásné Vánoce.