Letní literární soutěž Jiného práva
V návaznosti na kurz Tvůrčí psaní pro soudce se tu a tam doslechnu: to je dobře, že se konečně naučí psát, právníci, voni vám psát vůbec neuměj! S radostí odpovídám, že mám opačnou zkušenost. Účastníci dotyčných kurzů či ti, do jejichž textů jsem mohla nahlédnout jako editorka nebo koučka, psát vesměs dovedou a někteří s oblibou píší i zajímavé literární texty. Myslím si, že spousta skrytých autorů a zdatných stylistů působí i v řadách čtenářů Jiného práva, a je nejvyšší čas, aby dostali příležitost projevit své vlohy a byli odměněni souborem atraktivních cen.
Zadání je prosté: napište literární text (a nebo jen jeho část) v rozsahu do 1000 slov. Žánr i téma jsou zcela na vás, jedinou podmínkou je, aby v textu zazněla věta, která je mottem Jiného práva, tedy "Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život." Jednotlivé větné členy lze samozřejmě skloňovat nebo časovat podle potřeb vašeho textu, vložit do přímé řeči nebo jiné formy, a rozhodně nemusí jít o centrální myšlenku vašeho díla. Vaše příspěvky opatřené jménem, uměleckým pseudonymem či přezdívkou a nejlépe také kontaktním emailem vkládejte ve formě komentářů rovnou pod tento post, a to nejpozději do 31.srpna. Pro autory tří vítězných příspěvků, které vyberu já coby samozvaná vyhlašovatelka soutěže (....s rezervovaným přihlédnutím k poradním stanoviskům spoluautorů Jiného práva, protože jejich psací náruživost je pověstná, takže nelze zabránit tomu, že se pod plachetkou pseudonymu také zúčastní), čeká odměna v podobě tří výtisků knihy Jiné právo literární, tří eknih Totál Balkán a tří dvd vybraných her Divadla Járy Cimrmana. K vyhlášení vítězů a zároveň nelítostných souborných poznatků ohledně jazykových perel i klopýtnutí všech vložených příspěvků dojde nejpozději do 10. září, takže ve vlastním zájmu sledujte blog, ať nepropásnete odměnu a/nebo stylistické ponaučení. Nuže, chyťte se klávesnic a vzhůru do toho!
52 komentářů:
James Dean a králíci
Pohledný advokátní koncipient s vizáží Jamese Deana za slunečného jarního rána vystoupil z autobusu na návsi v jedné ospalé obci na jihu Čech. Ta obec nese název Lhota a koncipient nese jméno Radek. Radek, kamarády často oslovovaný „Ráďa“, se pro dnešek vybavil tvídovým dobře padnoucím sáčkem do nepohody a na oči nasadil sluneční brýle osvědčené značky Ray Ban (raději však nepátrejme po původu tohoto skvostného luxusem oplývajícího kousku). Ráďa dostal od svého nadřízeného advokáta na dnešní den úkol v podobě pracovní cesty do vsi Lhota, kde měl navštívit klienta advokátní kanceláře, jistého statkáře Mrázka, a zde vykonat nelehké blíže nespecifikované poslání v budově č. 35. To byly jediné informace, které měl náš mladý hrdina k dispozici. Radek však takovýto úkol považoval za výzvu, a proto na ni s tajuplným očekáváním po dobrodružství bez váhání kývnul.
Nyní si koncipient, nacházející se uprostřed Lhoty, nonšalantně prohrábnul svůj gelem zpevněný a řádně fénem vyfoukaný účes, s grácií sobě vlastní ladným pohybem si zapálil cigaretu a uvolněným krokem vyrazil veden navigací ve svém IPhonu k budově č. 35. Navigace nezklamala a Radek po 100m chůze stojí před bílou přízemní budovou a po pár vteřinách nachází vstupní dveře, kde k jeho úlevě je i zvonek s hrdým jménem Mrázek. Zmáčkne třikrát Mrázka a za chvíli dveře vrznou a v nich v celé své kráse stojí klient advokátní kanceláře - statkář Mrázek, tedy něco mezi českým umělcem Pomejem z televize Prima a gorilím samcem Richardem z pražské zoo.
Než se Ráďa naděje, uslyší nelibý drsný zvuk. „Co tady chceš, kluku?“ praví silným hlasem Mrázek, když ve dveřích spatřil mladého elegána.
„Dobrý den pane Mrázku, jsem magistr Radek X. (Radek pochopitelně příjmení má, avšak nepřeje si stát se mediální hvězdou, proto o Radkově celém jméně pomlčíme), advokátní koncipient z Prahy, mám se tu podívat na něco v budově č. 35, prý je to důležité pro náš případ, ehm, pustíte mě dál, pane Mrázku?“ zašvitoří zdvořile Radek.
„Tak pojď dál, mladej!“, vybídl ho nečekaně rázně Mrázek, až v mladém koncipientovi takřka slyšitelně hrklo...
...
Radek tedy vstoupil do tajemstvím opředené přízemní budovy č. 35. První vjem, který zaznamenal, byl ostrý štiplavý živočišný pach zažírající se do každého póru dobře stavěného Ráďova těla. Druhým vjemem pak bylo hvízdání a kvičení malých chlupatých stvoření sídlících ve dřevěných ohrádkách zabírajících skoro celou plochu této budovy. Ta stvoření byli králíci, přesněji králíci domácí, domestikované plemeno pocházející z evropského králíka divokého. Radek zneklidnil.
„Co má teď jako dělat? Ech, ech. Co s nimi mám dělat, pane Mrázku?“ ohlédl se koncipient na statkáře s děsem v oku a přitom mu z nosu sklouzly super značkové sluneční brýle a břinkly o podlahu. Radek se rychle pro ně sehnul a jako by se nic nestalo, umístil je zpět do svého pečlivě šlechtěného účesu.
„No, asi spočítat a udělat z toho seznam, co bys dělal, jiného, ne? A nafotit, každýho zvlášť, ať u soudu viděj, jak jsou zřízený, a ať máme pořádnej důkaz,“ pravil Mrázek nedbale.
„Zřízení, ano…,“ zamumlal si pro sebe Radek při pohledu na statně vyhlížející zvířata, kterým evidentně nic nechybělo, a která se spokojeně hemžila ve svých ubykacích za občasného chroustání zeleninové potravy.
„Dobře, pane Mrázek, mohu Vás požádat o asistenci, prosím, že byste je chytal a já bych je vyfotil?!“ významně Ráďa pokynul, zdánlivě smířen se svým osudem, směr k Mrázkovi s očekáváním kladné odpovědi.
„S tím nepočítej, mladej. Mám ještě nějakou prácičku vedle, ty chudáky pochytáš lehce, oni jsou krotcí a celí pobouchaní, není se čeho bát, až to budeš mít, tak mě najdeš tady vedle v baráku, v tom velkym žlutym, prostě houkni, já tě uslyšim a pak podepíšu ten seznam, ať maj na soudě důkaz,“ odpověděl pohotově s jiskrou v oku statkář.
Radek byl zmaten, neví, co v této nízké budově plné odporného králičího pachu pohledává, proč má počítat tyto příslušníky čeledi zajícovitých, proč jsou tito nepříjemní osrstění tvorové zřízení, proč je má fotit, jaký důkaz to bude pro soud. Nicméně úkol je úkol a tudíž vzhůru do práce!
...
...
Z aktovky Ráďa vytáhl blok s perem, připravil si k fotografování divé zvěře svůj IPhone a přistoupil k první ohrádce, kde bylo odhadem asi 20 králíků. Chytil prvního králíka za hřbet, zvíře se však nedalo a silnou zadní nohou s instinktem sobě vlastním vykoplo, takže Radkovi protrhlo ostrým drápkem rukáv tvídového saka.
„Auu. Ty šmejde jeden,“ zařval koncipient a pustil králičího bojovníka mezi soukmenovce a jal se zkoumat protrhlý kabátec i s rudou stopou na své paži.
Druhý pokus Radkovi k velkému překvapení opět nevyšel, tentokráte se k zničenému svrchníku přidaly i rozdupané sluneční brýle značky Ray Ban, které sklouznuvší z Radkovy vystylované chštice, zmizely ve změti zvířecích těl. Neptejte se mě na podrobný popis dalšího vývoje této strastiplné lapálie. Výsledkem však po dvanácti hodinách neskutečného boje byl seznam čítající 213 kusů králíků domácích s hrdým podpisem klienta Mrázka na poslední straně a stejný počet fotek v mladíkově IPhonu.
Pohledný koncipient tak splnil prazvláštní úkol a na důkaz nelítostného boje, když se ubíral autobusem pozdě večer mířícím z Lhoty ku Praze, vyťukal o tomto krutém osudu krátkou textovou zprávu svému nadřízenému advokátovi. Poté Radek vyčerpáním usnul a probudil se až v Praze na autobusovém nádraží na Florenci. Rozlepil oči a zamžoural na svůj mobilní telefon, který signalizoval přijetí nové zprávy od chlebodárce. Její obsah byl následující: „Radku, zapomeň na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život. A do tohoto světa patří i králíci domácí.“ V tu chvíli pozorný pozorovatel mohl na malý okamžik zahlédnout slzou v Ráďově oku.
LV (lvilhelmova@seznam.cz)
Studentská
Konec září, první přednáškový týden. Místnost č. 136 je přeplněná mladými právními mozky, které jen nedávno prokázali svou nadřazenost nad zbytkem vrstevníků tím, že dokázali hbitě rozeznat, který obrazec patří na místo otazníku, věděli, jaký handicap má Stephen William Hawking (jen pár golfistů odpovědělo, že 20) a dokonce nezaváhali ani při záludné otázce, které slovo se svým významem nejvíce blíží opačnému významu slova význam. Zkrátka hladina inteligence byla toho dne ve „stotřicetšestce“ až nebezpečně vysoká.
Přichází profesor X, starší pán v šedém obleku, který již dávno nedokáže dopnout přes své roztomilé pivní bříško, a navzdory svému poněkud pantátovskému vzhledu si ihned energicky na sako připíná mikrofon (který stejně nefunguje), představuje se a začíná přednášku z teorie práva, která, jak se zdá, mnoha lidem změní život. A zhruba po půlhodině plamenného projevu pak vyřkl památnou větu: „Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život.“
S odstupem času se zdá až k neuvěření již to, kolik v ten okamžik bylo na přednášce lidí, a ještě neuvěřitelnější potom je, že téměř všichni opravdu dávali pozor a doslova hltali profesorova slova (skutečně, z celé přednáškárny pouze: 4x facebook, 2 x solitaire, 1x nerozeznatelná střílečka a 1x seriál + sluchátka v uších).
Nevím, jak tomu bylo u ostatních studentů, ale minimálně u Honzy padla profesorova slova na půdu plodnou jako mšice zelná (fun fact: Věděli jste, že mšice zelná je vůbec nejplodnější živočich na světě a pokud by ji neohrožovali predátoři a přitom by měla neomezený přístup k potravě, pak by jediná mšice každoročně vyprodukovala potomstvo o celkové váze 822 milionů tun, což je trojnásobek váhy celého lidstva?).
A od té doby Honza v průběhu celého semestru bral práva vážně, dobíral se pojmu práva a bojoval o právo. A nesen největšími duchy právní filozofie, počal Honza pravidelně vždy po třetí až čtvrté desítce (která je, jak známo, nápojem filozofů) vyzařovat silné intelektuální fluidum, což mělo za následek jeho dosud nevídaný úspěch u spolužaček (ačkoliv na tomto místě je nutno poznamenat, že Honzovo „číslo“, které zveřejnil mezi kamarády, bylo o mnoho větší, než číslo skutečné, což je jedna – ale když se to vezme kolem a kolem, tak za jeden semestr stejné skóre jako za čtyři roky gymplu, to není špatný, Honzo!).
Poté nadešlo zkouškové období (mor a bída to studentů) a Honzovou první zkouškou byla právě jeho zamilovaná teorka a zkoušejícím nebyl nikdo jiný než inspirativní profesor X:
„Kolego (výraz stavějící studenta v akademickém prostředí na roveň profesora, když oba za jedno jsou v hledání pravdivého a spravedlivého), netahejte si žádnou otázku, chci slyšet, co Vás zaujalo na přednáškách a co jste četl. O tom se budeme bavit.“
Po třiceti minutách jiskřivé debaty, kdy tu Honza oponoval profesorovi, tu profesor Honzovi, a kdy Honza veden chytrými otázkami profesorovými pochopil i ty pasáže Pojmu práva, které mu do té chvíle zůstávaly zahalené mlhou, vyšel Honza se zářivým úsměvem ze dveří a již o několik chvil později se mu v informačním systému zelenalo nejkrásnější písmeno na světě: „A“.
........
Že se vám to nějak nezdá??? Že píšu pohádky? Nebo spíš sci-fi? Tak dobře, řeknu vám, jak to bylo doopravdy:
Honzovi se nepodařilo přihlásit na zkoušku k profesorovi X, takže musel jít k docentovi Y. Vytáhl si otázku „Systém a struktura“ a byl, jak se říká, v prdeli. Dostal „efko“ se slovy: „Kolego (blahosklonný úsměv a nezaměnitelný tón, které říkají „dívám se na tebe z pětimetrové výšky, jsi proti mně nic a buď rád, že s tebou vůbec mluvím, protože mě to lehce obtěžuje“ – mix, jenž z oslovení „kolego“ dělá nejvíce ponižující oslovení vůbec), tohle si budete muset ještě zopakovat.“ A šel se to domů učit z vypracovaných otázek stažených z internetu, jako všichni ostatní.
A ještě něco: vůbec se nejmenoval Honza, byl to Radek. A něco mi říká, že to byl ten samý Radek, jehož osudy v době, kdy již měl studia úspěšně za sebou a stal se advokátním koncipientem, jsme pozorovali v předchozí povídce. A já se osobně moc těším, až někdo napíše o Radkovi v době, kdy se vykašlal na advokacii a dal se na dráhu exekutora – v tomto kontextu bude ona zadaná věta působit teprve komicky!
Martin, martinslampa@seznam.cz
Příspěvek 3:
Ano, je to tady. Okamžik, na který jsem se dlouho těšila. A současně se ho i bála. Zkouška z filozofie práva.
Zkouška završuje první rok studia na této prestižní soukromé právnické vysoké škole v ČR, kde jsem se rozhodla studovat. Škola je relativně nová – co ve vysokém školství znamená 30 let? – a nevznikala snadno. Ne každému se líbilo, že tady konečně bude instituce, jejíž zakladatelé nejsou zatíženi minulostí, mají bohaté zahraniční zkušenosti, otevřenou mysl a ostré pero. Právě to mě na tuto školu přitáhlo. I mě, jako řadu mladých lidí, láká dělat věci jinak, přemýšlet vlastní hlavou, zpochybňovat zažité pravdy, diskutovat. Žádné slepé biflování, žádné opakování definic a pouček, jen kritická diskuse, přemýšlení. Tohle je zkrátka škola pro mě.
Tak teď jen zvládnout tu zkoušku. Jsem trochu nervózní, i když – chodila jsme pečlivě na všechny přednášky, pročetla celou doporučenou literaturu, učila se z vlastních poznámek. Předmět mě navíc bavil a....
Dveře se otevírají. Napětí ve mně zlehka polevuje. Vidím, že zkoušet mě bude člověk, který se podle ankety jednoho deníku řadí mezi nejlepší české právníky roku 2040 a nejvýraznější představitele nové, jiné generace. Je mi jasné, co mě čeká – diskuse, ve které budu moci zkoušejícímu oponovat, vytříbím si dále své názory, prokážu, že jsem o věci přemýšlela. Začínám se vysloveně těšit a hlásím se, že půjdu na zkoušku jako první.
Vcházím do místnosti. Podávám zkoušejícímu index. Vytahuju si otázku. Jako mávnoutím kouzelného proutku ze mě padá i zbytek napětí. Lepší otázku jsme si opravdu vybrat nemohla. Ne, nechci čas na přípravu, tohle prostě nemůže nevyjít.
„Jaká je Vaše otázka, paní kolegyně?“
„Otázka je“, odpovídám s úsměvem: „Odcitujte a analyzujte motto otců zakladatelů moderního českého právního myšlení, kteří jsou současně shodou okolností i otci zakladateli naší VŠ.“
„Tak prosím.“
„Motto zní: Zapomeňte na to, že právo je souborem právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, umění, poslání, život. A pokud bych toto heslo měla vyložit, pak....“
„Co?“, překvapeně zjišťuju, že zkoušející se na mě mračí a odložil dokonce i mobil, se kterým si dosud hrál pod lavicí. „Můžete to, paní kolegyně, ještě jednou zopakovat?“
„Jistě“, odpovídám méně jistě a přemýšlím, co je špatně. Nemohla jsem to přece zkazit. Motto visí nad všemi vchody do budovy, je napsané na všech zdech, máme ho na první stránce indexu, na každé hodině jsme ho v úvodu povinně odříkávali. Ne, určitě jsem to řekla správně a zkoušející chce jen vidět, zda se nechám vyvést z míry. Jasně, je to jen takový test.
„Motto zní“, odpovídám opět sebejistě a s nejširším úsměvem, jakého jsme schopna, „Zapomeňte na to, že právo je souborem právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, umění, poslání....“
„Vy...Vy“, zkoušející vyskočil ze židle a mobil mu upadl na zem. Hledí na mě se směsí ohromení, lítosti a těžko potlačovaného vzteku v očích. „Vy...Vy. Uvědomujete si vůbec, že...“ Těžce polkne, uhladí si vlasy chvějící se dlaní a pak pokračuje už trochu souvisleji. „Paní kolegyně, v první větě Vám vypadlo slovo „platné“, a ve druhé... Vy jste snad za rok studia tady ještě nepochopila, že právo je nejen výzva, kontext a umění, ale taky zábava? ZÁBAVA? Chápete to? Rozumíte tomu? Ne, zjevně ne, jinak byste nemohla.... To je neuvěřitelné, neskutečné. Copak je to tak těžké? Právo není soubor PLATNÝCH právních norem. Právo je intelektuální výzva. Právo je kontext. Právo je umění. Právo je poslání. A právo je ZÁBAVA. ZÁ—BA—VA! Dokud tohle nebudete vědět, tak....je mi líto, ale...VEEENNN!“
12. srpna 2012, skepra@seznam.cz
Prózu já neumím, takže jsem asi diskvalifikován, neboť napasovat předepsanou větu do básně vcelku je nadlidský úkol. Mě nicméně o myšlénku se jedná a ta myslím zůstala:
Zapomeňte na to, že právo je
alespoň na chvíli opusťte koleje
rozhlédněte se po krajině
ne stejně - tentokrát jině
nakašlete na souhrn platných právních norem
na soud se sporem i nesporem
nehledejte díru a nešijte záplatu
uchopte účel, smysl a podstatu
pak teprv si můžete vzpomenout
že právu jste nedali zahynout
skutečné právo je
skutečné právo žije
poznejte ho! poznejte jiný svět
není již skrytý, stačí jen pohledět
vždyť je to výzva - intelektuální
kontext, zábava a taky poslání
právo je láska, kterou nic nezmění
je to náš život a naše umění
Nemám rád knihy, proto jsem se rozhodl, že jednu napíšu.
Určitě to bude jenom jedna, protože abych mohl napsat dvě, potřeboval bych, aby tu první někdo přečetl. Čistě k naplnění egoistických potřeb. Nikdy jsem nepochopil chudáky, kteří si psali do šuplíku, nebo to alespoň tvrdili ve strachu ze čtenářského neúspěchu.
Aby tu první někdo přečetl, musel bych ji někomu dát přečíst, což udělám. Čtenářského neúspěchu se totiž neobávám, nejsem chudák. Neúspěchem jsem si jist.
A doufám v něj.
Nejprve bych se měl představit a pak se dostaneme k tomu, proč tuhle knihu nedočtete do konce a já tím pádem nenapíšu druhou. Budete se mnou trávit pěkných pár řádků, takže slibuju, že se ten důvod do obou vejde.
Nejsem váš kamarád a ani se jím nestanu. Nebudu psát román, nebudu popisovat světlo jako záři paprsků v propleteném svazku a déšť jako kapky drásající chladný suchý vzduch, nebudu vtipný, neskončí to dobře, nebude svatba, na konci umřu, jmenuji se Joe, jsem právník a živím se lhaním.
Kdybychom byli ve filmu, na tomhle místě by byl střih a záběr na mě, jak sedím v obrovském černém koženém křesle, tedy první seznámení s hlavní postavou. Jenže toto není film a já nemám obrovské černé kožené křeslo.
Mimochodem. Jedním z mnoha důvodů, proč nedočtete do konce je, že všechno, co napíšu, bude stejně zbytečné jako vsuvka o křesle, které nemám, což je zase důvod, že jako právník nestojím za nic, i když mi složitá souvětí prázdného obsahu s koherentně zakomponovanými externalitami ad absurdum celkem jdou, a dalo by se tak předpokládat, že předpoklady pro úspěšnou praxi mám.
Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život. Řekl určitě někdo jiný než já.
Skutečné právo neexistuje.
Stejně jako neexistuje skutečné láska,
skutečný příběh,
ani skutečná skutečnost.
Zajímalo by mne, kdo z vás si teď řekl – klišé. A koho z vás napadlo, že neustálé alibistické označovaní nesmyslů za klišé
namísto upřímného ne, tohle je smysluplné jako Woody Allen neurotický, takže opakované, tupé, blbé,
je klišé.
Jako právník nestojím za nic a psát umím stejně dobře. O právu vám ale něco řeknu. Nic nechutná tak dobře jako čerstvě posekaný anglický právník. Právo je výhra. Každý právník chce vyhrávat. Existuje alespoň sto ze sta právníků, kteří nechtějí prohrávat. Všichni právníci nechtějí nevyhrávat. A neexistuje ani jeden právník, co by si o sobě nemyslel, že je jiný než ostatní, protože on chce vyhrávat, jen když není nesprávné neprohrát. Kdo by se do toho nezamotal a co hůř, koho to nezajímá? Mně rozhodně ne. Právo je prohra. Právo je skoro téměř vždycky až na úplně žádné výjimky naprostá katastrofa. Člověka nad člověkem – ta prohra. O katastrofě se nemusím rozepisovat, stačí, když se porozhlédnu po koupelně. Fakt nemám rád svůj zubní kartáček. Můj poslední vítězný spor je důvodem, proč ze mě bude stejně neúspěšný spisovatel. Většina lidí, neumí prohrávat, já neumím vyhrávat. A nechci se to učit. Vítězství je lež. Vítězství má krátké nohy. Vítězství mě připravilo o život. Zapomeňte na to, že právo je jiný svět, intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život. Skutečné právo je prohra, umínění, a na konci doběhne každého jako smrt.
Abych se vrátil k tomu, proč nedočtete tuhle knihu do konce.
Žádnou knihu nepíšu. Jmenuji se Peter a živím se lhaním.
joe.ttorney@gmail.com
Lidé bděte!
„Život patří připraveným“ Stálo nad vstupní branou skleněného domu, který byl právě dostavěn. Dům byl téměř prázdný. Jen uklízečky utíraly poslední zbytky prachu pár hodin před tím, než bude slavnostně přestřižena páska, a do domu začnou proudit davy lidí ve slušivých oblecích a s honosně vypadajícími kufříky.
Dům je novým mozkem hlavního města. Symbolizuje znovu nabyté sebevědomí národa, který se zbavil jha mezinárodních organizací, vlivu všech, kdo stojí vně národa – těch, kteří nemají zájem na jeho zdravé prosperitě.
Otevření významné instituce se blíží a novinové titulky připomínají události, které tomuto slavnostnímu okamžiku předcházely. Předchozí krize ukázala nesmyslnost mezinárodní spolupráce – moudrý vůdce, který roky kritizoval marnost celého snažení – národ, který prozřel a dal mu za pravdu – ten, jenž byl na odchodu, nyní povede národ bez přítěže občanské společnosti a mezinárodní kurately.
Dav se již pomalu schází před budovou, která má být zdrojem nové intelektuální energie – vůdcova univerzita. Zde má být koncentrováno vědění, síla, vůle po lepší společnosti.
Vůdce přijíždí. Lidé tleskají. Dav se rozestupuje a muž s knírem kráčí středem. Vstupuje na připravené řečniště a všudypřítomné kamery snímají každý jeho pohyb.
„Národ potřebuje svědomí, které jej bude držet na správné cestě. Svědomí potřebuje místo, odkud bude moci určovat směr. Směr, který je těžké udržet, ale přesto není cesty zpět. Je třeba odhodit, to co nám bylo po léta vnucováno, co není ryze národní, to co je cizí a nám nepřirozené. Je třeba zbavit se stěn, které kolem nás byly vystavěny. Je třeba vytvořit místo pro lepší svět.
Stojíme před budovou, kde bude mimo jiné učeno právo. Právo, které musí vycházet z duše tohoto národa. Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Norem, které si osobovala skupinka mocichtivých staříků v talárech. Právo musí prýštit ze života, protože existuje jen jediné právo – Právo na život! Toto právo musíme ctít a budovat na něm naší společnost. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, nejde o mezinárodní kontext, natož pak o zábavu, nebo dokonce o umění Jde o poslání, o život!“
„Ašku vstávej!“ Ašek otevře oči a před sebou vidí stůl plný dokumentů, které čekají na jeho podpis. Jeho žena jej budí a přináší mu odpolední kávu. Ašek si nasadí brýle, vytáhne obyčejné pero a s mrzutým výrazem začne podepisovat dekret o založení univerzity svého předchůdce Avla.
Jaromír, herera@seznam.cz
Před zavíračkou
„Už mi třeští hlava, chlape, necháme toho.“ – „Ne, prostě tohle musíme dořešit, kurnik, sedíme tu, nevím jak dlouho.“
První věta zní rezignovaně, řekli bychom po prvním přečtení. Já vás však musím opravit, nejde o odevzdanost, apel na ukončení dalšího přemýšlení, zatím jde stále jen o povzdech. Rezignace je přebíjena hlodavou myšlenkou, obtížným úkolem, na který Pavel touží přijít i přes bodavou bolest hlavy.
Petr, z jehož úst vyšla druhá věta, chce kamaráda motivovat. Pro ty, kdo by se nachomýtli jen k této části rozhovoru, to zjevně souhlasí. Já ale vím, že tomu tak je i není. Jde opět o povzdech člověka, který se s něčím trápí dlouhou dobu, nemůže na to přijít, ale nepřestává, protože ví, že by stejně neusnul, dokud by nepřišel na kloudnou věc. V duchu se ale občas proklíná za to, že vůbec něco podobného začal řešit.
Jak to všechno vím? Odkud znám kontext obou vět, možná na první pohled jasných, jejichž význam se však může situaci od situace lišit? Sedím totiž v opačném koutě hospody, kde vedou dva právníci zajímavý rozhovor. Notně posílení alkoholem, to je třeba dodat k vysvětlení jejich duševních pochodů v předchozích odstavcích. Střízlivý člověk by totiž nedořešenou úlohu již dříve odložil s klidnější hlavou, kdežto alkohol je pudič, motivátor pobízející k furiantskému činu přemyšlení nad zdánlivě neřešitelným problémem.
„...vedou dva právníci zajímavý rozhovor,“ řekl jsem? Ona to vlastně není úplně pravda. Dvě doposud rozebírané věty byly již několikrát zopakovány, jednou je snad pánové vyslovili v opačném gardu, jen občas ale přehlušily klidně i půlhodinové mlčení. Dalšími promluvami, které lze slyšet a já je pro dokreslení situace uvedu, jsou: „Ještě dvě.“ a „Připal mi.“ Žádost o připálení je důležitá, neboť kdyby nebyla vyřčena, vypadal by oblak dýmu jednou tak řidší. I když Pavlovi by asi došlo, že Petrovo žmoulání nezapálené cigarety něco signalizuje, a kamarádovi by připálil i bez vyzvání... No každopádně na oba pány již skrz oblak nevidím, takže jestli jim již během dlouhého sezení nenarostly vousy, vám říct nemůžu.
Když o tom tak přemýšlím, tak i v dobách, kdy byla konverzace plodnější, byla vlastně vedena mnohem více o ženách, problémech s Pavlovým automobilem či o basketbalu. Tato témata měla svůj účel, nicméně v tomto případě nikoli informativní. Petra nezajímal přetržený rozvodový řemen Pavlova Forda a Pavel ani nestál o to, aby jej zajímal. Šlo o typickou výplň, která následovala po pobídce: „Pojďme se chvilku bavit o něčem jiném, třeba se nám pak bude líp uvažovat.“
Abych vás déle nenapínal, nad čím Petr s Pavlem hloubají, zkusím stručně popsat začátek rozhovoru... Řekl jsem vlastně, že to jsou právníci? Jo, „...vedou dva právníci zajímavý rozhovor,“ už si vzpomínám. Každopádně na tenhle fakt byste asi přišli i tak.
Před zavíračkou - pokračování
„Si přijdu poslední dobou takový nenaplněný, chápeš ne? Něco děláš, bereš za to peníze, ale nevíš vlastně co... Kurnik, to vypadá, jak kdybych ti brečel na rameni, to nechci, ale chápeš ne, co myslím.“
„Tak děláš právo, to má, myslím, docela jasný účel. Neřeknu, kdybys byl zneuctěný kunsthistorik, ale tobě se daří, máš svoje místo.“
„Ale co to je právo? Jako celek. Není třeba citovat Harta, neptám se jak student v prváku, spíš jako v životě, co pro tebe znamená, a tak.“
„Hej, o tom jsem neuvažoval ani nepamatuju, nevím, tak třeba... ne, to je blbost.“
„Ne, povídej.“
„Nebudu povídat, když je to blbost, to asi poznám, ne? Mám svoje roky. Nech mě chvilku uvažovat.“
Tak nějak to začalo. Mimochodem, poznali jste, kdo je kdo? Podle čeho, podle „kurnik?“ Co jako řeší, řeknete si? Nepoložil Petr otázku, kterou řeší tak možná studenti na začátku studia, i přesto, že se to snažil trochu kostrbatě zakrýt tím, že se neptá jako prvák? Myslím, že ne. I když jsem ještě nedospěl do středních let, která nyní prožívá on, tak si dovolím říct, že na vzdálenost čtyř stolů poznám, jak ho ten problém opravdu pálí. Druhé mimochodem, jakou jste si představili hospodu? Nebudu prozrazovat, i když se tu sedí příjemně, a jdu se zase zaposlouchat.
„Řekli jsme do zavíračky, že se o tom pobavíme, pak už na to kašlu, jasný?“
„To je ale za deset minut, tak možná, že nás tu hospodský nech dýl.“
„Ne, zavíračka je zavíračka, je napsané ve dvanáct, tak bude ve dvanáct, důležité je, co je na papíře.“
„Tak pozor, hospodský je tady pán, ten určuje pravidlo, může si ho kdykoli změnit. Když bude chtít zavřít ve dvě, budem se tu o tom bavit do dvou.“
„Ale prd, domluvili jsme se do zavíračky, čili v době domluvy jsme mohli oba předpokládat, že do dvanácti. Prostě zavíračka, rovná se dvanáct podle mě, a to platí. Co říkáte, pane hospodský, že je to tak?“
„No, já myslím, pánové, že vám můžu říct jediné. – Zapomeňte na ten papír s otevírací dobou. Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život. Takže se bavte dál, já tu počkám a budu rád poslouchat."
Když to dořekl, spadla mi brada. A určitě i Petrovi a Pavlovi. To ale nevím jistě, nevidím přes kouř.
Honza Géryk (mistrgeryk@seznam.cz)
PUTOVÁNÍ ZA „JINÝM PRÁVEM“ aneb POCTA VŠEM DŮMYSLNÝM RYTÍŘKÁM VESELÉ POSTAVY
Pochybnost – divný proud
peřeje nutí splout
tam, kde Ti veslem je
úzkost a naděje.
I.
VÝVOJKA
Ranní nebe je bezoblačné, ne však nitro Úřadu, jehož neúnavný strojek pilně mele duše, které se mu upsaly, nikoliv snad krví a pod nátlakem, jak by si byl někdo pomyslel, nýbrž dobrovolně a obyčejným inkoustem na obyčejný papír.
Ani to pero jí tehdy, v ten rozhodný okamžik, nepodala pohádková bytost, jíž by zpod vlasového porostu vykukovaly rozverné růžky, ale usměvavá paní z personálního oddělení. Asociace paktu s ďáblem, která vytanula Lucii na mysli, vykouzlila krátký úsměv na její pobledlé tváři sevřené v odrazech geometrického rámu monitoru.
Za chvíli však i ona půjde pryč. Do sídla tajnotajných služeb, do vysoké prosklené budovy o tisíci devět seti padesáti osmi patrech, jež to, co uvnitř skrývá, nepropouští, jen odráží fádní kulisy jeviště všednodennosti.
Není se, co divit, že když konečně stojí před branou, jíž se vchází do „nového života“ (per me si va ne la città dolente), pocítí Lucie záchvěv lehké nervozity. Není se, čeho bát, přesvědčuje samu sebe. Jsem na správné cestě. Přijímací pohovor může začít.
Na recepci Lucii vyzvedává baba Jaga s fialovou trvalou, opásaná pestrobarevnou vikslajvantovou zástěrou. Snad právě vystoupila z doby Luciina narození.
„Za mnou!“ zavelí nevrle, aniž by Lucii odpověděla na pozdrav.
Lucie ji následuje do výtahu. Jaga zmáčkne tlačítko s označením „střecha“.
Vystavena nepřátelskému pohledu, Lucie se cítí být zprvu poněkud nesvá. Posléze však pohled opětuje a jakoby ovládla doposud neuvědomované kouzlo, baba Jaga dozná náhle proměny… Do Šípkové Růženky, do poníka Vivinky, do stetoskopu pohupujícího se do rytmu beebopu… Ve chvíli, kdy se dveře výtahu otevřou, stane se můrou s protáhlými neónovými křídly, vylétne pryč a mizí.
V ústrety Lucii přichází urostlý superagentleman Kristián oděn do dokonale padnoucího obleku. Na přijímací pohovor s uchazečkou je vskutku výjimečně dobře připraven. Jeho jezdecké boty se prvotřídně lesknou, neb jsou promazány promyšlenou směsí hovězí krve a šampaňského. Opodál hrabe kopytem okřídlený lipicán. Koneckonců i městská policie ve službě používá koně.
„Dobrý den, Lucie! Rád Vás poznávám!“
Lucii se podlamují kolena. Přeci jen je na střeše skleněného mrakodrapu citelně chladno a dlužno poznamenat, že i větrno.
„Nechcete se projet?“ kyne švarný superagentleman Kristián Lucii směrem k nedočkavému lipicánovi.
„Totiž,…já totiž…,“ blekotá poněkud popleteně Lucie, „nemám oprávnění… právo...“
Lucii to v hlavě vře.
„Ach, Lucie,“ zašeptá superagentleman Kristián horoucně a sevře ji do své svalnaté náruče, „zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život…“
Lucie v očekávání zavírá oči. Rty připravené k nekonečně dlouhému polibku.
Oči má zavřené i poté, co ji superagentleman Kristián elegantním obloukem mrští z hrotu mrakodrápu do propasti.
Vývrtkou vertiga padá Lucie do probuzena.
II.
PŘERUŠOVAČ
Doňa Lucía konečně otevírá oči. Prudce pohne hlavou a šíjí jí projíždí blesk urputné bolesti. Zapomínat na rehabilitační cvičení se nevyplácí. Po roce stráveném na kancelářské židli...
Zapomíná hned ten sen. Snad o temně fialových lesích a jejich blahodárném vánku. Kdesi se ozvalo zamňoukání. Božena, napadá ji hned.
„Přines mi mou zbroj!“ poručí Doňa Lucía.
Božena však jen pohrdlivě mrskne ocasem a nesouhlasně zamručí. Pak se po kočičím způsobu vytratí.
Doňa Lucía povzdychne a natáhne se po cyklistické helmě, kterou kdysi zakoupila výhodně v Lidlu, dokud jej exploze nadobro nesrovnala se zemí. Navzdory této neblahé skutečnosti helma z akce apokalypsu vcelku úspěšně přestála a dokonce stále vypadá jako nová. Stejně jako kolo značky Author. Vše ostatní je na tom o poznání hůř.
Exploze srovnala se zemí, co se dalo. Slunce nenávratně zmizelo a už se neobjevilo. Nastala doba šera, větru, prachu valícího se ze všech stran, do šíra plynoucích oblaků rašelinového zabarvení. Krajina vzhledem začala připomínat povrch Marsu, až na to, že sem rozhodně nemířil přistát nákladný stroj NASA a nabírat vzorky. Všude bujely zhoubným zářením zmutované hvozdy a rostlinstvo nabylo nových nečekaných rozměrů. Z puklin se vynořovali monstrózní hmyzáci, jimž se namísto vyhřezlých vnitřností z útrob vyvalovala stále nová edice ÚZ.
Doňa Lucía na své cestě narazila již mnohokráte na podivná torza, která se v krajině tyčila s úpornou razancí. Na opotřebovaný, opuštěný tiskařský stroj s odlupujícími se vybledlými nezbytnými pornografickými akty či petrifikovanou hlavu pštrosa proťatou golfovou holí… Inu připomínky lepších časů.
Doňa Lucía si lokne z čutory z důvodů ryze zdravotních denaturovaného lihu a zachmuří se. Voda dochází. Co do úst dát není. Pustinou se potulují krvežíznivá individua ve značkových oblecích. Všudypřítomný hlad je zbavil lidských rysů, ač vnějškem stále lidské bytosti připomínají. Doňa Lucía si konečně nasadí svou cyklistickou helmu, osedlá svůj bicykl Author a pískne na Boženu, která se odkudsi vynoří a olizuje se, mrška jedna. Ta zřejmě ví, kde sehnat něco k snědku.
Na obzoru se vzpínají pampelišky velikosti sekvojů. Doňa Lucía jim vyrazí vstříc. Neboť Slunce je tak veliké, jak se jeví.
III.
USTALOVAČ
K polednímu se přihnaly mraky.
Ač možná utkána z té látky, co sny, ani Lucie nepohrdne lahodným koláčem z lineckého těsta s tvarohovou náplní, který každý čtvrtek prodávají u stánku před Úřadem na farmářském trhu. I s koláčem se Lucie posadí na lavičku do nedalekého parku a se zájmem pozoruje paní, která snad v rámci své brigády venčí tucet psíků různé rasy a různého vzezření.
Zde, ukotvena do své banality, si Lucie uvědomí, že ji vlastně nezajímá, jaké skryté zrady a vady ukrývá ten na pohled dokonalý plod svobody, který má už téměř na dosah.
U lavičky se na chvíli zastaví dítě. V ručičkách svírá kýčovitou figurku od Schleicha - koně, na jehož hřbetě dřepí okřídlený elf. Po chvíli už ale neposedné dítko spěchající maminka táhne pryč.
I Lucie se zvedá a odchází. Připravena, že během několika hodin bude čelit otázkám, neboť podala v souladu s interními směrnicemi Úřadu výpověď prostřednictvím elektronické spisové služby Klamm.
Protože, jak jsem jednou řekla, chci smyslupnou práci, normální kolegy a ne vlezdoprdelky a možná taky jednoho takového kolegu, co alespoň trochu vypadá jako James Dean…
Lucie vchází do Úřadu.
Barokním sousoším mračen prodírá se milostivý sluneční paprsek.
Fiat lux.
Maria Branwell Bell (mivaltrova@email.cz)
Medvědí
Starý medvěd byl v lese lékařem. Ne že by se měl špatně, ale pro synka chtěl lepší život. „Právník, to je holenku řemeslo, nikdo tě nebude tahat za nos ani od oběda, žádné noční služby, soboty, neděle, svátky pěkně volno. Budeš váženým občanem, rady budeš synku dávat za stovky či tisíce a ne jako já, za třicet či devadesát.“ „Jo, a v kanceláři si zaměstnáš mladé zajíčky,“ maloval starý synkovi budoucnost v nádherných barvách. „Pět let a budeš právník, to vydržíš.“ „Pět let mimo les? Tak to bude pěkná otrava.“
I vstoupil mladý medvěd na akademickou půdu. Na fakultě byla fakt nuda. Úvod do studia všeho možného. „Čekal jsem, že dostanu rady jak vydělat prachy a místo toho cpu do hlavy definice, pojmy, poučky a latinu.“ „A ta teorka, tak ta se prostě nedá, že prý neexistuje prostor prostý práva, že právo je soubor platných právních norem, smlouvy se prý mají dodržovat, cosi o právních úkonech, právních skutečnostech, struktuře právní normy a kdoví co ještě,“ stěžoval si medvěd doma u oběda. „Synku vydrž! Čas letí, první semestr máš, do práva se vpravíš uvidíš, nakonec tě to bude bavit. Věř mi.“
Mladý medvěd lajdal, na přednášky nechodil, na cvíčka se nepřipravoval, seminárky flákal, chlastal víc než ostatní a tropil asociality. V hospodě se dozvěděl, že nějaký mýval prodává diplomy. „To by bylo panečku, koupit si diplom a za měsíc jsem právník. Kdepak pět let nudy, planých teorií, plytkých pouček. Skutečné právo přeci musí být jiný svět.“ Když se zmínil doma, nepochodil. Otec mu vyprášil kožich a natrhl ucho. Škole nadále nic moc nedal, ostatně uši měl natržené ještě mnohokrát.
„Gaudeamus igitur…“, broukal si starý medvěd když platil slavnostní oběd. „Tak, sehnal jsem v lese nějaké nebytovky, zařídil ti kancelář. Ukaž co umíš!“ „Pche, to budete koukat, nejsem žádné brčko, jsem právník!“ Pár zvířátek pro radu přišlo. Medvěd je odkazoval k další návštěvě, mnohdy si nevěděl rady. „Sakra, že jsem se líp neučil. No nic, máme psané právo, koupím nějaké ÚZtko, mrknu do ASPI či BECKa a bude vymalováno.“ A bylo! Klientů ubývalo, peněz ještě rychleji. „Nikdo nechodí, nakonec abych ohlodával kořínky, hledal bobule a žral mršiny, já, právník!“
K zimnímu spánku se medvěd uložil brzy, hladový. Sny nebyly nijak růžové. Zdálo se mu, že nechal právničiny a dělal ponocného. Přisnila se mu i Kateřina Alexandrijská s promluvou: „Tak co ty chlupáči, ty že jsi právník? Nic nechápeš, zapomeň synku na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život. Tak si to uvědom ty palice medvědí a začni pěkně znovu!“
Počátkem března si už medvěd ze sna nic nepamatoval. „Půjdu obhlídnout les, najdu něco k snědku, možná sežeru, vlastně seženu nějaké klienty.“ „Ahóóój juristo,“ hulákal vlk, „rád tě zase vidím!“ „Hele mám doma nějaké knihy plné paragrafů, jsou po dědovi, byl taky právník.“ „A co za to budeš chtít!“ „Ále houby.“ „Vždyť ještě nerostou.“ „Tys opravdu kopyto!“ „Dám ti je. Budu rád, když mi to zmizne z baráku.“ Medvěd četl a četl. Najednou - BLIK! „No jasně! Už to mám! Právo přeci není jen souborem platných právních norem, každý problém, který budu řešit vyžaduje jistou dávku inteligence, je to tedy intelektuální výzva, není to pouze o ÚZtku, ASPI či BECKu, je to o kontextu celého případu, když se to umí je to vlastně zábava, někdy až umění.“ Tak našel medvěd v právu poslání a v poslání život. Pochopil. V tu chvíli se z něho stal PRÁVNÍK.
Poučení: Scire leges non hoc est verba eorum tenere, sed vim ad potestatem. Nebo také jinak: Kdo si chce zaměstnat zajíčky, musí pochopit.
Mike(š); mike022@seznam.cz
Hit
Bylo to jako hit, který zaslechnete v rádiu, v druhém taktu si povzdechnete co že to zase hrají za kravinu a pak si to týden broukáte tisíckrát za den. Měl pocit, že poprvé v životě chápe, co znamená přísloví: vyrazíš dveřmi, vleze oknem.
Byl už vzhůru jenom sám, k rozhodnutí zda si nalít skleničku whisky či vína vůbec nedošel, protože se v myšlenkách ztratil ke svému „hitu“ posledních dní. Pobaveně se pousmál, když místo kávy vzal do ruky nádobu s kakaem, kterou možná z nostalgie, možná z lenosti ponechávali v polici jako vzpomínku na rána, kdy právě teplým kakaem začínaly dny jeho dcer. Kávu (rozpustnou, na jinou byl v tuto noční dobu upřímně řečeno už trochu líný) si osladil až na podruhé.
Usedl k počítači a uvědomil si, že několikrát během dne zapomněl na otravnou bolest kyčle (přítel lékař mu už několikrát nabízel operaci, ale popravdě se jí trochu bál a tak vždy našel výmluvu), což vedlo nejen k tomu, že si nezval léky na bolest, ale zapomněl si vzít i večerní léky na tlak, a tak než otevřel poštu, ještě se odšoural do kuchyně pro lék.
Zběžně proběhl příchozí poštu, ale nic OPRAVDU DŮLEŽITÉHO nepřišlo. Stručně odpověděl na pár vzkazů, které si odpověď zasloužily. Pustil si jeden ze zpravodajských serverů, ale žádná ze zpráv (ostatně, díval se na ně dopoledne i před večeří) ho nezaujala a mysl se mu stáčela k otázce, kterou mu o víkendu položila osmiletá vnučka: „Dědo, CO JE TO PRÁVO?“
Vzal si ji tehdy na klín, rozpomněl se na dávno uplynulé roky, kdy soudil, i na roky méně uplynulé, kdy si již jako důchodce zpříjemňoval klidnější dny svého života výukou základů práva na jedné střední škole, a na příkladech se jí snažil vysvětlit její dotaz. Nejspíše už po druhé větě byla dívenka s odpovědí spokojena a zbytek poslouchala asi jenom proto, že jí bylo příjemné nechat se hladit příjemným tichým hlasem dědečka. Sotva domluvil, vyklouzla mu z objetí a běžela si hrát někam jinam. On však věděl, že jeho odpověď nebyla přesná, tedy že vlastně ani nebyla odpovědí na položenou otázku.
Hit (pokračování)
Vstal od počítače a chvíli bezmyšlenkovitě zíral do noční tmy. Jeho zrak se stočil ke knihovně, ve které ležely již řadu let nedotčené knihy a časopisy, které nashromáždil za léta své soudcovské praxe. Některé z nich kdysi otvíral často, jiné (a přiznejme si, že se nám už to někdy také stalo) pořídil v onom svatém nadšení, které se ho zmocňovalo při vstupu do knihkupectví a které slibovalo, že to vše nakoupené při nejbližší příležitosti přečte, nastuduje, zabuduje do svých znalostí a tak se stane lepším soudcem (říkalo se však o něm, že je dobrým soudcem, a to asi bez ohledu na to, zda četl či nečetl některé z těchto knih). Chvíli bloudil očima po hřbetech knih, ale byl už životem příliš unaven než aby některou z nich vytáhl a začetl se do ní, a byl také životem dostatečně poučen, aby věděl, že v žádné z nich opravdovou odpověď na vnuččinu otázku nenalezne.
Vrátil se k počítači a s ironickým úšklebkem napsal do Gogolu: co je to pravo. Pak chvíli otráveně prohledával odkazy a jen se utvrzoval ve své skepsi, že odpověď pro vnučku nemá a mít nebude. Na šestnácté stránce odkazů narazil na odkaz na blog Jiné právo. Občas jej navštěvoval, částečně proto, aby věděl, v čem se zase ti mladí předvádějí, částečně proto, že se tak cítil, že trochu ještě patří mezi ty mladé, a částečně také proto (nerad si to, starý harcovník, připouštěl), že mu diskuze na blogu přišly zábavné.
Klikl na odkaz a četl: ZAPOMEŇTE NA TO, ŽE PRÁVO JE „SOUBOREM PLATNÝCH PRÁVNÍCH NOREM“. SKUTEČNÉ PRÁVO JE JINÝ SVĚT: JE TO INTELEKTUÁLNÍ VÝZVA, KONTEXT, ZÁBAVA, UMĚNÍ, POSLÁNÍ, ŽIVOT...
Nejprve si vzpomněl na starých film o Elvisovi, která možná začínal a možná končil a docela dost dobře že možná začínal i končil scénou, ve které Elvis nespokojen s kritikou v televizi bere pistoli a rozstřelí obrazovku. Neměl však ani zbrojní průkaz ani střelnou zbraň, a tak jen civěl na obrazovku a opakovaně si četl motto blogu.
Po chvíli si opět otevřel poštu a začal psát své vnučce: „Milá Adélko, v sobotu jsi se mě ptala, co je to právo. Odpověď na tvou otázku je složitá, a popravdě si myslím, že přesnou odpověď nikdo nezná. Posílám Ti odkaz na jednu webovou stránku, tam najdeš hned na začátku dvě věty, které ti sice také přesně neodpoví, ale možná jsou pravdě nejblíže. Teď to je na Tebe ještě moc složité, ale třeba za pár let ti to bude dávat smysl. Jsi totiž chytrá hlavička a jednou toho budeš vědět určitě více než děda s babičkou i máma s tátou dohromady. Mám tě moc rád a těším se, až zase přijdete na návštěvu. A nebudeme se bavit o takových složitostech a radši vymyslíme nějakou prima zábavu. Děda.“
Kreténi, definice bonmotem, pomyslel si, zakroutil nevěřícně hlavou a zajel myší na tlačítko „Smazat“. Pak si ale vzpomněl, že kdosi kdysi napsal, nebo si to aspoň tak pamatoval, že Bůh je ukryt v paradoxu a klikl „Odeslat“.
filip.fremund@peuni.cz
Historky z blázince, díl první. Aneb Jak pan ředitel dopis nakonec přece jen nepodepsal…
Otevírám kancl, jsem tu první, aspoň že ten vlak jezdí jakž takž načas. Ne, že bych si nemohl dovolit vlastní vůz, plat mám pravidelný a ucházející Škodovenku typu 120L lze dnes pořídit celkem lacino. Jenže za volantem si zpravidla počínám natolik obezřetně, že už na pár metrech jsem schopen „udělat“ víc bodů než Kobe Bryant v průměrném zápase finálové série NBA. Nekecám. Přichází Klára. Klára je vedoucí a nese papír. Spoustu papíru. Strkám jí pod nos buchetku od neděle. Odmítá, argumentujíc překročením vlastní hmotnosti z minulého týdne. Za půl hodiny ji vidím dlábit čerstvě dopečenou dusivku z přinádražní kantýny.
Svět se změnil. Už nejsou úředníci, ale referenti, místo sekretářek máme asistentky, alfou a omegou každého nádechu a výdechu je vnitřní předpis o vnitřních předpisech, všechno lze dnes „odpovídajícím způsobem přeformulovat“ a prvotní identifikátor s alfanumerickým kódem se lepí zásadně do pravého horního rohu. Jak jsem mohl být tak naivní?! Už Menzel s Hrabalem přece věděli, že razítko je to nejďábelštější afrodiziakum. Zvláštní, že v sex shopech ho většinou neseženete. Co by ti dva asi říkali na datové schránky…
Koukám na svůj denní příděl „práva“. Dvoustránka vytržená z linkovaného sešitu A5. Popsaná (rychle a zběsile) a potřísněná (čím, to je u Boha). Dávno jsem již přivykl klínovému písmu a slohu odkazujícímu k obratům z učebnice prvouky užívané na prvním stupni ZŠ. Podací razítko jest umístěno (zřejmě v návalu rozkoše – ten Hrabal mě štve) dokonale přes celou adresu odesílatele. Identitu pisatelky zkoumám cca dvě hodiny. Gramatických chyb je méně než obvykle, text disponuje obvyklým sortimentem výhrůžek a žalozpěvů. Paní dokonce občas i skloňuje! Všichni lžou, kradou a sousedé mají navíc telepatické schopnosti. Prý. Uznávám, že není nic důležitějšího, než o tom řádně a včas informovat všechny instituce široko daleko, jak lze vyčíst z improvizovaného rozdělovníku. Obzvlášť na Povodí Moravy či Úřadě průmyslového vlastnictví bude tamní osazenstvo předmětný text jistě zajímat. Pravdivost všech tvrzených tvrzení již dále nezkoumám, nicméně nemám důvod pisatelce nevěřit (a taky mi došel neurol). Navíc udává, že má na své straně příslušníky městské policie, které by i vlastním tělem zaštítila, bylo-li by to třeba, takže… Nemá smysl předstírat žádné hrdinství, odpověď začnu smolit až po obědě. Jsem sice odpovědným a očkovaným juristou, nicméně pořád jen „zástupem za mateřskou/rodičovskou dovolenou“. Mimochodem všimli jste si někdy, že zkratka je „ZMRD“?
Nic složitýho, hlavička, oslovení, standardní mantra typu ‘náš úřad obdržel, rozumí, ale nic nezmůže‘. Na tom se alespoň argumentačně vyřádím, panečku. Jedu. Paragraf střídá paragraf, judikatura zvesela bobtná, nechybí odkaz na civilní řízení a náhradu škody dle občanskoprávních předpisů. Děláme to všichni stejně, je nás tu několik stovek. Právníci úředního typu. U vědomí toho, kolik peněz a energie asi tak stojí taková agenda, jen stěží zaháním myšlenky na Mertona a teorii byrokracie. Neúspěšně. Kdyby to viděl Baťa, klepne ho pepka dřív, než stihnete říct management lidských zdrojů.
Sláva, tisknu! Oboustranně, samozřejmě! První čtení, druhé čtení, moje vedoucí, naše vedoucí, parafa, ředitel, cvak, telefén, kobereček. Začínám zlehka panikařit. Panu nejvyššímu se nelíbí můj sloh. Panikařím již velice velmi. „To je strašně úřednický dopis, kolego!“ Ani se mě nezeptal, jestli si něco nedám. „Uvědomte si, kde sedíte, člověče, jo?!“ Vzpomínám na ty navoněné kecy o prestižní práci ve veřejné správě a přemýšlím, jak jsem se ocitl ve skanzenu Franze Kafky. „Dáváte pozor?“ Jako bych byl zase na fakultě a dělal školníka. „Vždyť Vy za tou paní vůbec nevidíte toho človíčka, občana…“ To nemůže mít ze své hlavy. „Kde že jste to studoval< V Plzni?“ Nepřítomně zírám na růžovou kravatu s kopretinami a nemůžu si vybavit číslo na módní policii. Frajírek libovej. A to ještě neviděl moje tetování. „Tak se do ní trošku vciťte, nebo do mě…“ Aha, mně teď bude o empatii kázat někdo, kdo je naplněním toho nejprovařenějšího klišé o ženatým šéfovi a sekretářce!? Nu, bude. Má totiž větší… razítko! Zvláštní, nevzpomínám si, že by tyhle sáhodlouhé elaboráty plné košaté lyriky, porozumění a veřejnosprávního selbstsichrungu někdy někomu pomohly. Ale biju se statečně. Zkouším všechno, psí oči i principy dobré správy. Marně. Jeho oči byly náhle plné tragiky. Zrcadlily obavy o osud našeho světa. „Tak tam snad nejdřív zavoláte, ne?!“ Kam a proč už se nikdy nedozvím, možná je to tak lepší. A možná to vůbec nebylo na mě. Pak už jen tiše sedím. Zpocenej jak dvéře od chlíva se propadám do prosté koženkové kancelářské sesle za výhodnou maloobchodní cenu 15.490,- Kč (už nikdy nechci do dílčí inventarizační komise!!!) a pokorně, s hlavou svěšenou jak ten úd impotentního boxerského sudího přijímám svůj ortel. „…takže aby to tam bylo všechno, jo? Odděleně a dohromady, rozumíte, pozitivní vymezení, negativní vymezení a aby tam bylo i to co tam není.“ Promiňte, cože??? „Prostě taková kuchařka, kolego. Chápete, aby bylo vidět, že jsme se tím opravdu zabývali. A pozor na ty ‘sirotky‘ na koncích řádků, to Vám pořád dělá problémy. Hodilo by se Vám školení na Word, že jo?“ Má pravdu, za ten rok a půl jsem absolvoval zatím jen čtyři. „A ten nadpis udělejte tučně, sakra!“ Ven letím tak rychle jako kdysi od dr. Dudové z pozemkového práva. Je dobojováno. Zítra si přivstanu, předělám to a svět bude zase o něco lepším místem pro život. A udělám si radost, cestou domů si půjčím toho novýho Grishama. Snad bude mít knihovna dýl než do šesti.
Je zítra, 5.00. Trefuju budík na první dobrou a v rámci podezřele vydatné ranní defekace prozíravě uznávám - dyť on měl celou dobu pravdu, když říkal: „Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život...“ Kdybych byl Angelina Jolie, nádavkem bych si ještě pozvracel(a) vlasy a šel přebalit pár dětí. Jenže nejsem. Na nádraží potkávám Vlastu z personálního, v tlapce svírá párek v rohlíku a tváří se tak, jako já se cejtím. Ve dvou se jde do pekla veseleji.
Čeněk Molnár
(cenek.molnar@gmail.com)
Janička
Přesně v poledne zakručí Janičce v břiše. Staré zlaté hodiny odbíjejí a ona cítí jak hlas jejich jasného srdce rezonuje v těžkém mahagonu Jeho psacího stolu. Janička upře pohled na skupinu lidí před sebou, je jich dnes plný dům, a potom se zahledí za ně, do prázdna.
Její oči přitahují pozornost. Lidé mají pocit, že se v nich vidí. Ty oči žádají o víc a také to dostanou, stejně jako její ústa. Lidé ji často škádlí, že je nenasyta. Říkal to nejen On, ale On pouze a výlučně měl právo se jí dotknout. On , její šéf, byl právník. Janička milovala vůni jeho pracovny, jeho kuchyně i jeho postele. Všude tam byl cítit On. Věděla ovšem, kdo je to právník. Ale nechápala příliš, co je to právo.
On často říkal svým klientům: „Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem.“ Janička nechápala, co to znamená. Nehápali to jiní, možná, kdo ví, to nechápal ani On. Hřímal to jako kázání vždy, když se cítil zahnaný do kouta. Šeptal to jako mantru, když byl v rozpacích a jeho hlas se nesl k nebi jako modlitba, když byl šťastný. Pokaždé tím myslel něco jiného, její šéf byl totiž právník.
V tu chvíli ovšem nadešel její čas. Zaslechne ta slova a jde k Němu, tiše jako myška, její nohy se boří do tlustého chlupatého koberce. Sedne si Mu na stůl. On ji pohladí a ona zapřede tiše jako kočka. Zamňouká a její stříbrná srst zapraská pod dotykem Jeho prstů. Blaženě vysune drápky, krátce vyzkouší tvrdost mahagonu a cítí, že tím pohlazení s Ním splývá v jedno. V tu chvíli Janička chápe lépe než jakákoli jiná bytost, že skutečné právo je jiný svět. Je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění a poslání. Život.
Dávat štěstí a štěstí přijímat. Nasytit hladové a pohladit bolístku na těle i na duši. Hrát si. Tiše a soustředěně šustit tlustými knihami, které voní jako On. To je právo. Právo je víc než život. I ve chvíli, kdy už není naživu, On je jistě v Právu. Janička ví, že tak by si to přál.
Janička (jane.st@seznam.cz)
Ta slova rezonovala náměstím a pronikala do každičkého koutu vesnice, usadila se v hlavě všech, kdo slyšeli a ty, kdož neslyšeli, ale uměli odezírat z úst, ta slova bodala do tváře jako dýka a ti, kdož byli hluší a slova nerozeznali, byli šťastni, neb nevědomost jim ulehčila od svědomí.
O den dříve:
„Na vědomost se dává, že počínaje dnešním dnem, touto hodinou a minutou jsou všechna manželství Petrů a Lucií neplatná. Kdo bude nadále setrvávat v tomto svazku i přes zákonný zákaz, bude potrestán trestem oběšení“ Na prkenných vratech hostince U Spravedlivých byl dále k tomuto oznámení připojen zlatý podpis rychtáře a kulaté razítko. Než bys řekl švec, shromáždila se u oznámení na prašném náměstí, za krásného slunečného letního rána celá vesnice. „Co je to za nesmysl? Jsou tu jedni jedni manželé se jmény Petr a Lucie!“ Zaburácel kdosi z davu. Náhle se dav rozestoupil a sledoval, jak se rozletěly dveře roubenky, kde žijí čerství novomanželé. Ze dveří vyšel Petr v objetí kata. „Soudní proces začne za hodinu.“
Hostinec u spravedlivých byl nacpán k prasknutí. „obviněný, dopustil jste se porušení zákona“ zahájil řeč očividně dobře vyspalý soudce-rychtář. Nyní tribunál rozhodne o vaší vině. „Je zcela nepřijatelné trestat jakkoliv tohoto muže, vždyť jsou manželé od včerejška a zákon vyšel až dnes! To je to stejné, jako bychom trestali vejce za slepici!“ promluvil první člen poroty. „Já rovněž nesouhlasím! Co je to za zákon, který se týká jen Petra a Lucie?“, slovo má nyní soudce Haystone: „Když opomenu nepřijatelnou pravou retroaktivitu, porušení principu obecnosti zákona a skutečnost, že se ve vás ctěný soudce koncentruje vůle normotvůrce, soudce i kata, pak se musím ptát, co je to za zákon, jež zakazuje lidem, aby byli šťastni? Co je to za zákon, jež zakazuje něco tak posvátného, jako je manželství mezi milujícími se lidmi? Co je to za zákon, jež vraždí lásku? Ne, to není zákon, ale zvůle, čirá závist, zlost, žárlivost! Tento „zákon“ je v tak extrémním rozporu se spravedlností, že se jím slušný člověk nemůže a nesmí řídit! Copak Vám už nic neříká učení Fullera, Radbruchova formule či názor Hartův?“ „Babské povídačky a pouhý machrování ztroskotanýho právníka“, štekl soudci nevybíravě do řeči další člen poroty.“Jako soudce mám právo dokončit svoje myšlenky!“ „Již jste dohovořil“ zasáhl předseda soudu a předal slovo dalšímu členu poroty. „Já, jakožto úředník a tedy osoba vážená a respektovaná, nesouhlasím s vašimi vznešenými, chcete-li, argumenty. Má zákon podpis? Má. Má razítko? Má! Splňuje tedy všechny potřebný náležitosti a je platný? Ano! Zákon je zákon! Morálka a spravedlnost, nechť se učí v náboženství! Tady máme právo! A co je právo? Soubor pravidel a sankcí! Předně je naší povinností respektovat psaná pravidla a autoritu zákonodárce! Právo je tady, aby upravovalo naše chování a trestalo ty, jež pravidla poruší! Jinej účel nemá! Howk dokončil jsem!“ Vzduch v hostinci houstl, blížilo se poledne a do prkenné střechy se vší silou opíralo srpnové slunce. Každému, dítěti i starci, zdravému i nemocnému, bylo jasné, že se blíží, ne rychle, ale nenápadně a plíživě, finální rozhodnutí o životě a smrti. Rychtář-soudce-kat se vzpřímil, prolnul si vous a promluvil: „Vzhledem k nesmírné obtížnosti případu, povolávám další dva soudce z řad přítomné veřejnosti“. „Ale to je nepřijatelné měnit v průběhu líčení procesní pravidla a obsazení sou...“ Haystone si otřel krvavý ret a sedl zpět do lavice. „Nuže“ pokračoval kat. Nyní budeme hlasovat a při rovnosti hlasů, rozhode předseda soudu“. V obviněném Petrovi by se krve nedořezal, přesto mu bylo od první vteřiny jasné, jak proces skončí. „Skóre 3:3, tedy....obviněný Petře, byl jsi shledán vinným z porušení zákona o zákazu manželství a budeš potrestán trestem oběšení a Lucie, ta bude z vesnice vyhoštěna“
Slunce rozpalovalo náměstí jedné malé české vesničky a na modravé obloze poletovaly zvesela vlaštovky, nabírající síly na dlouhý let. Coby kamenem dohodil, šuměl hluboký les, hučel potůček, bujelo maliní. Kat nasadil oprátku. „Nyní, podle platného práva, máte odsouzený právo promluvit na svou obhajobu.“
„Děkuji soudu, že mi alespoň v závěru dovolil promluvit. Odsoudili jste mě za to, že jsem miloval, žil čestný život, druhým neškodil. Za lásku k bližnímu svému nyní zaplatím cenou nejvyšší. Provinil jsem se manželstvím s láskou Lucií, této viny nebudu nikdy litovat. Trestáte mě právem, jež je jak rozeklaný strom, prohnilé, prolezlé červotoči! Slušní lidé vězte, že právo není totéž co zákon, v právu se skrývá mnohem více, než si obyčejný smrtelník dokáže vůbec představit. Jen nejvzdělanější právník světa, či člověk na sklonku života může toto pochopit. Opouštím vás s láskou i nadějí. Zapomeňte na to, že právo je pouze kus papíru, zapomeňte na to, že právo je pouze nástrojem k prosazení moci, zapomeňte na to, že právo je souborem platných norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život...“
PD, Padub@seznam.cz
Zapomeňte na to, že skutečné právo je jiný svět, že je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život. Skutečné právo je opravdu jen souborem platných právních norem. Nebo je to úplně něco jinýho? To se dozvíte na konci....
Ráno zaklapnu „sladkou“ melodii budíku a potom asi ještě pětkrát. Donutím se vstát, i když všechno ve mně protestuje. Sedím ve sprše a pouštím si na hlavu litry chladivé vody. Zapíjím horkým pressem multivitamin, gingko a potom ještě asi dalších pět bobulí, pak se zamyslím a přidám panadol, ne koukám, že je to panadol extra. Čuchám ke košilím, která by se ještě dala, nějak se nestihlo vyprat. Ha, jedna čistá. Koukám na sebe do zrcadla ve zmačkaném obleku a přemýšlím, proč jsem si ho tak blbě pověsil, jako bych si ho neměl už nikdy vzít. Jo, to jsem si fakt asi včera myslel. Před domem si zapaluji a volám klientovi, že se zpozdím, že jsem se ráno zasekl na jednání. „Jasně v pohodě“ a já z jeho hlasu cítím, že ví, že jsem prostě zas nevstal a on ví, že já vím, že on to ví.
Sedí naproti mě v jednačce, „nedáme si kafe?“, chtěl tím říct, že bych potřeboval kafe. Polknu pachuť ranního pressa smíchaného s dehtem z marlborky: „Jasně“. Klient polkne také a potom spustí asi tak dvouhodinový monolog. „Jo, pokusím se něco vymyslet“, „no, snad nějakou šanci máme“, „ne, do zítra fakt nestíhám“, „cože, přišel Vám směňák?“ a píšu si zadání, skoro klienta neposlouchám a jen přemýšlím, co zařadím na seznam urgentních a méně urgentních úkolů.
Po dvou hodinách se svalím na židli k počítači a nadávám si, že jsem si tuhle schůzku sjednal už na desátou, jak můžu po týhle ráně do hlavy něco vymyslet? Koukám do kalendáře a děsím se toho, jak mi uběhlo dalších pár dní na monster vyjádření, který nemám napsaný. Čtu si, co jsem tento týden napsal a děsí mě jak je to slabý. Pár dost trapných stránek, kolik že jich má být? Koukám na blikající kurzor a další prázdnou stránku. Projdu si judikaturu, nazdařbůh kombinuji klíčová slova, buď žádné výsledky nebo asi tak pět set, všechny na nic. Prázdnota. No, zdá se, že to budu muset všechno nějak vymyslet. Jenže v hlavě je úplně prázdno. Prázdnota je forma, uklidňuju se. A forma je prázdnota. Vnímat, jako by tohle byl sen.
Jdu si zapálit pátou cigaretu, procházím se v temném vnitrobloku a někde v tom příšerným vedru se snažím zachytit z dusivé prázdnoty horkého vzduchu myšlenky do mého vyjádření. Myšlenky mi utíná další telefonní hovor. Překvapuje mě, s jakým entuziasmem odpovídám na dotazy klienta, asi proto, že toto nadšení klienta vždy přesvědčí, aby tak dva dny pěkně vyklidněnej nezavolal. Vracím se do kanclu, „máš jít k šéfovi“, jasně, nadhazuji úsměv, má to tak rád a já vlastně taky, je zdravý se smát pár minut denně. Ptá se na vyjádření. „Jo, mám to tak nějak promyšlený“, „Kolik stránek?“, nějakým záhadným způsobem se mi podařilo vyhnout se odpovědi. „Jo, vím jak je to důležitý“. Zapaluju si venku další cigáro, jasně, vím jak je to důležitý, tenhle spor přece není o přesouvání peněz z jedné do druhé kapsy. Nebo jo? Není to jedno?
Potom v kanclu prázdnotu rozptyluju hudbou do sluchátek a poslouchám stokrát ohraná vyprázdněná alba. A stránka pořád děsivě prázdná. Zkouším napsat pár řádků a završuju to Ctrl Backspace (Ctrl into the void). A tak ubíhají další prázdné minuty a hodiny a bylo skoro úplně zbytečný, že jsem byl v kanclu. Jdu domů a vedro ve mně vzbuzuje existenciální pocity nicoty, to už není prázdnota. Shazuju ze sebe oblek, dávám ho na ramínko tak, jako bych si ho už nikdy neměl brát na sebe. Zapínám notebook, že jako doženu to, co jsem dnes neudělal, ale nedaří se mi krotit myšlenky.
Je vedro, hrozný vedro. Zapaluju si na balkóně a vnímám večerní neurčitý lomoz města. Čekal jsem teď pozdě chladivý vzduch, ale tvář mi ovívá nějaký horký fén. Zkouším si jít lehnout, i když vím, že neusnu. Je dlouho po půlnoci a je docela klid, a já se stresuju, co jako zejtra budu psát do vyjádření. Nemám někde prášek na spaní? Že bych se úplně vygumoval. Přeřizuju si budík, potom ještě tak pětkrát. Najednou se z té prázdnoty objevují malé tečky, body, náznaky, první myšlenky, nápady, před očima mi běhají věty vyjádření, celé texty, prázdnota je přece jen forma, přemejšlím, jestli nevstat a nenapsat to, nebo poznámky, ale ne, bojím se, že to zmizí a nechávám volnost myšlenkám, nechávám je psát za mě to vyjádření do imaginární mramorové desky, kterou prostě zejtra vytáhnu z rukávu a opíšu.
Není už to sen? Nezdá se mi to všechno? Je to skutečné? Není to opravdu tak, jak píšete: „Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život“? No, byla by to asi hezká pointa.
Ale podle mě je skutečné právo nestvůra s fakt divnou a velkou hlavou.
CincinnatiKid
Hospoda Na Komutovce, Žižkov
18:15, čtvrtek
„No nazdar, Míro!“
Ten hlas jsem hned poznal. Co tu ten hajzl proboha dělá? Típám cigaretu.
„No Míro, nazdar, člověče“ sedá si k mýmu stolu.
„Ahoj Karle,“ je mi to divný, ani mě nepozdravil tou jejich ctí práci, teda vlastně – divný je, že mě vůbec pozdravil.
„No jak se máš? Já tě neviděl snad od kdy – od třeťáku?“ No jasně, od tý doby bysme se mohli potkat, jen kdybych ti měl doma dělat kovotěs, šmejde.
„Ale já vim, já vim. Pani vrchní, plzeň a dvě velký vodky,“ směje se, bodře se na mě podívá a povolí si kravatu na tom svým sádelnatym krku, vypadá, že už má docela hladinku, „sám ale víš, že sis to posral dost sám, no ne, no ne?“
„No dost ste mi pomohli,“ dopíjim pivo a kývnu na vrchní, která před nás právě staví stakany kořalky.
„Hele, počkej, brzdi, já s tim neměl nic společnýho,“ samozřejmě, jak bys z pozice předsedy fakultního SSM mohl vůbec mít, „a voni se prostě jen snažili udržet to v nějakejch mezích. No tak, no tak, nazdar!“ Obrátím do sebe vodku, Karel se zmateně koukne ze mě na panáka ve svý napřažený ruce, ale hned ho do sebe taky kopne. Přede mnou přistane další půllitr.
„Ale prosimtě, jakejch mezích, vždyť vy nedodržujete ani ty svý zákony, serete na helsinský závazky, a ty víš že vo tom to celý bylo a je.“ Dobrácky se na něj usmívám, zachvilku musim jít a on je natolik v ráži, že pokud se nestačí příliš nasrat, tak by to tady za mě moh třeba zatáhnout.
Karlova tvář se teatrálně stáhne do tragický grimasy.
„Míro, podivej, to je přesně ten tvůj problém, jseš dogmatickej formalista, kdyby bylo po tvym, tak to tady půjde prostě do prdele, zákony prostě sou nedokonalý a někdy sou zastaralý, jenže to prostě zapomeň na to, že právo je jen nějakym souborem platnejch právních norem. Voprosti se!“ Tváře mu zrudly, oči se mu lesknou, objednal další vodky a naklání se ke mně, až mi skoro slintá do piva. Velkoryse mávne rukou.
„Skutečný právo je jinej svět, rozumíš, je to intelektuální výzva, konstex… kosmex… komexst,“ obočí se mu krabatí z té mozkové gymnastiky, „nesmíš to brát jako dogmatickej formalista, rozumíš, právo je zábava, umění, poslání, život! Tady jde prostě vo hodnoty, vo principy!“
„No já znám ty vaše hodnoty, Karle,“ zapálil jsem si a vzal do ruky novýho panáka. Karel našpulil svoje odulý rty a zase ke mně natahuje ruku se svojí skleničkou. No dobře.
„Jasně že se dějou chyby, to bylo vždycky, hele,“ znovu se ke mně nakloní a snaží se pomrkávat, „já se můžu u nás na fakultě klidně poptat.“
Usmál jsem se, kopnul to svinstvo do sebe, „promiň ale zejtra vstávám, musim s kovotěsem na komunál do Kralup.“
Samozřejmě prohlásil, že mě dneska zve. No alespoň k něčemu to bylo.
Medvědí
Starý medvěd byl v lese lékařem. Ne že by se měl špatně, ale pro synka chtěl lepší život. „Právník, to je holenku řemeslo, nikdo tě nebude tahat za nos ani od oběda, žádné noční služby, soboty, neděle, svátky pěkně volno. Budeš váženým občanem, rady budeš synku dávat za stovky či tisíce a ne jako já, za třicet či devadesát.“ „Jo, a v kanceláři si zaměstnáš mladé zajíčky,“ maloval starý synkovi budoucnost v nádherných barvách. „Pět let a budeš právník, to vydržíš.“ „Pět let mimo les? Tak to bude pěkná otrava.“
I vstoupil mladý medvěd na akademickou půdu. Na fakultě byla fakt nuda. Úvod do studia všeho možného. „Čekal jsem, že dostanu rady jak vydělat prachy a místo toho cpu do hlavy definice, pojmy, poučky a latinu.“ „A ta teorka, tak ta se prostě nedá, že prý neexistuje prostor prostý práva, že právo je soubor platných právních norem, smlouvy se prý mají dodržovat, cosi o právních úkonech, právních skutečnostech, struktuře právní normy a kdoví co ještě,“ stěžoval si medvěd doma u oběda. „Synku vydrž! Čas letí, první semestr máš, do práva se vpravíš uvidíš, nakonec tě to bude bavit. Věř mi.“
Mladý medvěd lajdal, na přednášky nechodil, na cvíčka se nepřipravoval, seminárky flákal, chlastal víc než ostatní a tropil asociality. V hospodě se dozvěděl, že nějaký mýval prodává diplomy. „To by bylo panečku, koupit si diplom a za měsíc jsem právník. Kdepak pět let nudy, planých teorií, plytkých pouček. Skutečné právo přeci musí být jiný svět.“ Když se zmínil doma, nepochodil. Otec mu vyprášil kožich a natrhl ucho. Škole nadále nic moc nedal, ostatně uši měl natržené ještě mnohokrát.
„Gaudeamus igitur…“, broukal si starý medvěd když platil slavnostní oběd. „Tak, sehnal jsem v lese nějaké nebytovky, zařídil ti kancelář. Ukaž co umíš!“ „Pche, to budete koukat, nejsem žádné brčko, jsem právník!“ Pár zvířátek pro radu přišlo. Medvěd je odkazoval k další návštěvě, mnohdy si nevěděl rady. „Sakra, že jsem se líp neučil. No nic, máme psané právo, koupím nějaké ÚZtko, mrknu do ASPI či BECKa a bude vymalováno.“ A bylo! Klientů ubývalo, peněz ještě rychleji. „Nikdo nechodí, nakonec abych ohlodával kořínky, hledal bobule a žral mršiny, já, právník!“
K zimnímu spánku se medvěd uložil brzy, hladový. Sny nebyly nijak růžové. Zdálo se mu, že nechal právničiny a dělal ponocného. Přisnila se mu i Kateřina Alexandrijská s promluvou: „Tak co ty chlupáči, ty že jsi právník? Nic nechápeš, zapomeň synku na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život. Tak si to uvědom ty palice medvědí a začni pěkně znovu!“
Počátkem března si už medvěd ze sna nic nepamatoval. „Půjdu obhlídnout les, najdu něco k snědku, možná sežeru, vlastně seženu nějaké klienty.“ „Ahóóój juristo,“ hulákal vlk, „rád tě zase vidím!“ „Hele mám doma nějaké knihy plné paragrafů, jsou po dědovi, byl taky právník.“ „A co za to budeš chtít!“ „Ále houby.“ „Vždyť ještě nerostou.“ „Tys opravdu kopyto!“ „Dám ti je. Budu rád, když mi to zmizne z baráku.“ Medvěd četl a četl. Najednou - BLIK! „No jasně! Už to mám! Právo přeci není jen souborem platných právních norem, každý problém, který budu řešit vyžaduje jistou dávku inteligence, je to tedy intelektuální výzva, není to pouze o ÚZtku, ASPI či BECKu, je to o kontextu celého případu, když se to umí je to vlastně zábava, někdy až umění.“ Tak našel medvěd v právu poslání a v poslání život. Pochopil. V tu chvíli se z něho stal PRÁVNÍK.
Poučení: Scire leges non hoc est verba eorum tenere, sed vim ad potestatem. Nebo také jinak: Kdo si chce zaměstnat zajíčky, musí pochopit.
Mike(š); mike022@seznam.cz
„Petříku, Liduško, pojďte už domů, bude večeře“, ozvalo se z okna rodinného domku stojícího téměř na samotném konci ulice, jež slouží jako hraniční čára malé vesničky v samém středu malebného kraje Jižních Čech. Překročí-li cizinec tuto magickou čáru, je to pro něj jako by se mávnutím kouzelného proutku doslova propadl z civilizovaného světa do krajin, které člověk, jenž po celý svůj život narážel pouze na ohyzdné krabice postavené z betonu, pálené hlíny, či písku, nikdy neviděl a čítal o nich pouze v knihách z dob dávno minulých a téměř zapomenutých. Jméno této vesničky by jste na mapách světa hledali opravdu velice dlouho a museli by jste vynaložit veškerý svůj um v té záhadné a velice složité vědě čtení map. Vesnička, jejíž jméno Vám neprozradím z důvodu níže uvedeného, není k nalezení téměř v žádných análech, nechlubí se žádným svým slavným rodákem, žijícím, či umřelým obyvatelem a pro někoho, kdo jen lenivě a bezcílně brouzdá po neznámých krajích, ať už naživo, tak i prstem na mapě, je těžko nalezitelná. Poštěstí-li se Vám v životě zažít tu největší poctu, že se s Vámi podělí osoba znalá existence a polohy této vesničky o její jméno a lokaci, tak vězte, že Vám byla právě nabídnuta vstupenka do ráje a trýznění Vašeho ducha v pozemském očistci je u konce. Malinkým krokem pro lidstvo, ovšem velikým krokem pro ducha, spočívajícím v překročení meze, tak vystoupíte ze světa plného problémů, smogu, stresu, hučících mechanických náhražek lidské a jiné zvířecí síly a zejména ze světa, ve kterém každý dospěje do chvíle, kdy započne uvažovat nad smyslem samotného bytí, důvodem smrtelnosti a významem za života učiněných skutků do světa, ve kterém Vás každičký pohled na sebemenší výtvor Matky přírody naplní pocitem porozumění, uklidní pocuchané nervy a ukáže Vám, že na nějakých smyslech a důvodech nesejde, neboť každý nesmysl má svůj skrytý smysl a každičký důvod je na světě naprosto bezdůvodně.
Zdá se vám, že mluvím naprosto z cesty a že se mi někam zatoulaly děti? Brzy poznáte, že nic není tak daleko od reality, jak se člověku na první pohled zdá a že i ty, za vlasy nejpřitaženější a nejšílenější sny a tužby člověka, se mohou klidně uskutečnit a jsou téměř vždy splnitelné, jen čtěte směle dál.
„Ale notak, Petře, Liduš, nezlobte a pojďte domů a nechtějte mě zase naštvat!“ ten milý, věkem poznamenaný hlas se ozval do ticha prázdné uličky znovu, tentokráte ale hlasem, ve kterém bystřejší posluchač rozezná oproti prvnímu zvolání více prvků autority dospělého člověka jednajícího s dětmi a také nepatrný záchvěv nervozity a strachu, který je samozřejmý, vždyť přece tam venku za hranicí se rozprostírá nespoutaný svět, fantazijní svět, do kterého se babička volaných dětí už více než půl století nevydala. Důvody, proč se tomuto světu straní nejsou lehce popsatelné, ale s přibývajícím věkem je každý z nás intuitivně vycítí a započne je pozorovat i u sebe aniž by si to v průběhu zakořeňování jich do svého podvědomí uvědomil. Stará rozpraskaná asfaltka, která má v sobě po dekádě každodenního užívání bez provedení potřebných oprav víc děr, než pověstný švýcarský sýr ementál, je pro babičku nepřekonatelnou hranicí, je jí bezednou propastí, která nemá konce snad ani v samotném pekle a proto by se nikdy neodvážila ji překročit a raději si užívá tepla své léty nabyté jistoty a každodenní fádnosti stereotypu, než-li by se vrhala za dobrodružstvím skýtající pocit z prozkoumávání tohoto neznámého a divokého světa ležícího za černou hranicí. ´Ha, támhle vzadu běží ten malý nezbeda a v závěsu za ním ta má milá plavovlasá princeznička. Nestalo se jim nic, zaplať pánbůh!´ Oddechla si náhle babička po nekonečných minutých strávených v okně při vyhlížení těch bezstarostných růžolících tvářiček. Celé uřícené právě přeskakují strom padlý za včerejší vichřice, už jim zbývá sotva 50 metrů na asfaltku a za pár okamžiků budou zase v bezpečí domova.
„Ach děti, moje milé děti, jak jsem se o vás bála.“ opět je slyšet onen klid přinášející hlas babičky, jak promlouvá ke svým vnoučatům. „Nemůžete přece takto pořád utíkat tam, do toho nebezpečného světa!“ Co si ovšem babička ve chvíli kdy takto poučovala ty malé, neposedné průzkumníky neuvědomila, byl zásadní pohled člověka na svět a jeho přístup k němu v průběhu svého života, neboť lidé s životními zkušenostmi se již bojí riskovat, bojí se otevřít něčemu novému, až by se občas chtělo mladším jedincům poučit je o následujícím, kdyby ovšem nebyli ovlivněni oním vědomím, že zkušenějším lidem je neslušné vyvracet životem nabyté znalosti a názory a je lepší je vyslechnout bez nahlas vyřčených poznámek. Vnitřní hlas ovšem bezhlasně křičí na takovéto výroky o nebezpečnosti nepoznaného, nechť na tyto názory zapomeneme, vždyť vnímání světa je stejné jako vnímání práva. Svět není jen okoukaný stereotypní kousek Země, rovnako jako právo není jen souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět, shodně jako skutečný svět je něčím jiným, než pohodlným ušákem uprostřed obývacího pokoje situovaného v příjemném úhlu pro sledování televizoru a zároveň v ideální vzdálenosti od oken a topení, právo je intelektuální výzvou, právo je posláním, právo je smysluplným životem, právo je kontextem zábavy a umění. Vybere-li si člověk cestu práva, má zcela jistě před sebou život, který stráví za onou asfaltkou, život, ve kterém se bude neustále pídit po nových cestách, bude objevovat dosud nepoznané a nikdy mu jeho vnitřní já, které díky tomuto vybranému umění nezestárne, nedovolí uchýlit se přes tu bezednou tmavou sírou a sýrem páchnoucí díru do nudného a bezpečného života plného všednosti.
Pravdou je, že žádná mapa světa by Vám nepomohla při cestě za nalezením popisovaného rozhraní tří částí, tedy edenu, očistce a pekla, protože tato krajina je v mysli každého z nás, jen my samotní si vybíráme své životní cesty a vytyčujeme si své vlastní cíle. Je-li pak člověk byť i nepatrným kousíčkem duše dobrodruh, který prahne po nenudném, chvílemi nebezpečném, životě a má-li rád překonávání vytyčených výzev, není krásnější cesta, než cesta práva.
Zbyněk (zbynek.rezac@gmail.com)
Jak jsem válčil s právem
„Tak na to zapomeň. Týhle soutěže se rozhodně účastnit nebudu!“
„A proč ne? Vždyť jsi chtěl vždycky psát a tohle je ideální příležitost, jak sloučit oba tvoje zájmy – právo a psaní.“
„Víš, to je právě ono, to totiž přesně nechci. Dusí mě, když musím dnes a denně číst a psát hromadu právních textů. Všechno to je tak stroze napsaný, jako by to vůbec nepsal člověk. Je to jako by se člověk tím, že se stane právníkem, oddaloval skutečnýmu světu. A toho se právě nejvíc bojím, víš. Toho, že taky takhle jednou skončím.“
„No a není právě tohle naopak šance, jak do toho vašeho „nelidskýho“ (ano, to slovo si zvlášť vychutnala) světa vnést trochu umění? Trochu běžnýho života?“
Probudil jsem se uprostřed noci a nemohl jsem znovu usnout. Tento rozhovor mi neustále probíhal hlavou a nutil mě přemýšlet o účasti v oné soutěži. Šlo o soutěž pořádanou právním internetovým serverem Jiné právo, který jsem v tém době s oblibou navštěvoval a který ve mně také do značné míry znovu probudil zájem o svět práva, který po absolvování prvního ročníku studií na pražské právnické fakultě již takřka neexistoval. Upřímně řečeno, první rok studia v Praze byla strašná nuda, která mi téměř nic nedala, tedy až na pocit, že změna oboru by nemusela být až tak špatný nápad. Tento pocit ve mně ještě vygradoval, když jsem asi v polovině druhého ročníku nastoupil do jedné útulné advokátní kanceláře v centru Prahy. Zdálo se mi, že zdejší právnící musí trávit veškerý svůj čas v práci (a u některých tomu tak skutečně bylo) a že už zapomněli, jaké to je „tam venku“. Měli naučené rozhovory (dokonce i výrazy tváře, jak jsem si všimnul později), které zněly velmi chápavě, když je člověk slyšel poprvé, ale když jsem je musel slýchat každý den, pořád a pořád dokola, pochopil jsem, že se sebevíc ukřivděným klientem ve skutečnosti vůbec nesoucítí, že je nezajímá, že jejich životy jsou pro advokáty jen práce. Nás, studenty, zde mimo jiné nutili telefonovat na soudy a úřady, kde jsme měli nadávat (oni říkají urgovat) úředníkům za to, že naše podání nebylo vyřízeno dříve, než tomu tak mělo být.
Nakonec jsem tedy tomuto tlaku podlehl a začal psát. Ale o čem bych měl psát? O internetovém blogu? O tom, jak jsem vždy chtěl spravedlnost? Nebo o něčem s právem vůbec nesouvisejícím?
Vzpomněl jsem si na jedno páteční odpoledne, kdy jsem se už těšil na víkend. Konkrétně rozhovor mezi advokátem a mladým koncipientem, který se odehrál v přítmí naší kanceláře.
„Jak mám pokračovat s tímhle? Klient mi napsal, že on BYL viníkem té nehody. Ale že to přiznat před soudem nechce a naopak po nás chce, abychom ho z toho dostali,“ ptal se koncipient.
„No, budeme ho obhajovat, je to náš klient. Jak bysme potom vypadali? Příště se tak nekoukej na právnický filmy. Spravedlnost je pro soudce, ne pro nás,“ odpověděl advokát.
O poslední větě advokáta jsem poté dlouze přemýšlel. Zpočátku se mi ani za mák nelíbila, ale postupem času mnou začali cloumat pochyby. Neměl náhodou pravdu? Nejsou advokáti u soudu jen kvůli tomu, aby soudci nabídli co možná nejvíce argumentů z obou stran? S tím by se přece dalo souhlasit, ne? Ale to by se muselo jednat o argumenty pravdivé, respektive o ty, které vycházejí z pravdivých skutečností a tak tomu bohužel relativně často není, nebo se pletu?
LA (flash1212@seznam.cz) - 1.část
Když jsem byl malý, tak jsem neměl žádné vysněné povolání, kterému bych chtěl zaslíbit zbytek svého života. A jak léta ubíhala, nic se nezměnilo, jen spánek po obědě z mateřské školy vystřídala dřímota během přednášek.
Na konci léta oddělujícího druhý a třetí ročník studií jsem si domluvil praxi na jednom obvodním soudě v Praze, od které jsem ze strachu z dalšího „právnického“ zklamání raději nic neočekával. Když jsem první den dorazil před rozpadající se budovu soudu, hned u vchodu mě přivítal soudce, ke kterému jsem byl přidělen. Byl to takový milý, usměvavý pán, ne příliš vysoký, zato však dobře živený, jeden z těch, které běžně potkáváte na ulici a ani si jich nevšimnete. Řekl mi pár úvodních slov, kterými si mě hned získal.
Několik posledních let před nástupem na vysokou mě kamarádi a známí přemlouvali, ať jdu na práva, že ze mě bude dobrej advokát. Nevím, jak na to přišli, ale říkal jsem si, že si mě asi váží, a tak jsem nic neříkal a jejich přání splnil. Upřímně řečeno, žádný obor se mi moc nelíbil, a práva byly nejmenší zlo.
Během stáže jsem poznal, jak to na soudě chodí, a měl jsem možnost vyzkoušet si mnoho věcí z takové té běžné šedé soudcovské rutiny. Byl jsem na jednáních, která mě zajímala, a řešili jsme sporné otázky, které se v případech objevovaly. Všechno šlo až příliš hladce... Pak ale přišel poslední den a poslední telefonát, který jsem na stáži zvednul. Volajícího jsem po hlase ihned poznal. Byl to A.P., koncipient z advokátní kanceláře, ve které jsem pracoval.
„Co potřebujete?“ snažil jsem se trochu změnit hlas, aby mě nepoznal.
„Před dvěma tejdnama jsem na soud posílal.... Jaktože to ještě není hotové?“
„Tak to není úplně pravda, A.“
„To jsi ty?“ nikdy si nezapamatoval moje jméno.
„Jo, jsem to já. Jsem tu na praxi. Jak oba víme, zaprvé se to ani zdaleka neposílalo před dvěma týdny a za druhé na to máme ještě dostatek času a ještě hodně spisů přijde na řadu dřív, takže bohužel.“
…
Zavěsil. Během telefonátu jsem nepřemýšlel nad důsledky, které pro mě tento rozhovor bude mít, a abych řekl pravdu, nezajímají mě ani teď, protože mám pocit, že jsem udělal správnou věc. A právě tehdy jsem si vzpomněl na motto Jiného práva - Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život - a rozhodl se být soudcem. Soudcem, který má svůj sen, svou spravedlnost, ze kterou bude bojovat, a jen tak před něčím se nevzdá.
LA (flash1212@seznam.cz)- 2.část
Tento kratší příspěvek píšu jako menší zamyšlení se nad právem a naším vztahem k němu. Nejdříve jsem měl v záměru pro zpestření nedělního rána pouze přečíst příspěvky ostatních „nadšenců“, nicméně jsem se nakonec rozhodl také přispět svým skromným dílem.
Všichni se dostáváme k právu z různých důvodů: někteří chtějí pomoct nalézat spravedlnost, jiní zbohatnout, další ukojit své narcistické a egoistické sklony, najdou se i takový, kteří chtějí pomáhat lidem a také ti, jež to baví a je to pro ně droga, na které se již vypěstovali značnou závislost (Já patřím bohužel zároveň i bohudík do té poslední skupiny=)).
Skoro v každé učebnici najdeme na začátku definici, že tato oblast práva jsem souhrnem určitých právních norem, nicméně zapomeňte na to, že právo je pouze souborem platných právních norem. Právo je hlavně o Nás, o lidech. My ho vymýšlíme, interpretujeme a také vymáháme. Nesouhlasím s některými kolegy, že právo je o tom, kdo je schopen kreativnější výkladu a má větší morální flexibilitu nebo pouze boj o spravedlnost. Skutečné právo je jiný daleko barevnější svět. My práva znalí, zde stojíme na různých stranách a hájíme různé zájmy. Někteří lžeme, občas i podvádíme a snažíme se vyhrát za každou cenu, jiní z nás zase tráví svůj čas hledáním nejspravedlivějšího řešení, pomáháme lidem či aspoň klientům. Jsme různí. Nicméně máme jedno společné: „Hledáme řešení, cesty, jak bojovat za to, co jsme si vybrali, že budeme hájit“. Právo je tedy bojiště různých názorů, výkladů, zájmů a také (last but not least) právníků, ale není jenom pouze tím je i výzvou našemu intelektu, kontextem, v němž žijeme, uměním (pro některé spíše v této souvislosti dekadencí), zábavou a zároveň i rutinou pro nás, jež se právu věnujeme, taktéž i posláním či každodenní náplní našeho života (ať se věnujeme advokacii či ne, kdo z nás nemívá o víkendu telefony typu: „Ahoj Tome, mám menší problém, myslíš, že bys mi mohl poradit?“;-))
Je úsměvné, že na svých zobrazeních má Justicia, jež je ztělesněním práva a spravedlnosti, zavázané oči. Někteří v tom vidí slepotu, nicméně se jedná o symbol nestrannosti a nepředpojatosti. S ohledem na to, že jak již kdysi dávno podotknul Da Vinci: „Největším sebeklamem člověka jsou jeho vlastní názory“; a to, že nechci zatížit čtenáře víc slovy než myšlenkami, zbývá dodat, jak jsem již v textu naznačil, že samotné právo, je zejména tím, čím ho my sami děláme, tím jak ho vidíme a také tím jak s ním zacházíme. Neexistuje pouze jedna cesta, jak chápat a používat právo, ale velké množství různých cest. To, kterou si vybereme, je pouze na nás…
TF (Tomas.Flogel@email.cz)
Podstata spravedlnosti
Po mnoha letech čekání přišel J. k bráně. Již z dálky byl slyšet zvláštní hukot, ne nepodobný bzučení reje divokých včel. Když se pak J. přiblížil na dohled, zjistil, že brána je z obou stran obestavěna masivními stoly, tak vysokými, že za nimi byly vidět jen hlavy sedících osob.
Ačkoli brána byla nepochybně dokladem umu svých zhotovitelů, s jemnými filigrány vytepanými do těžkých bronzových plátů tvořících nesmírně vysoká křídla, složitá soustava stolů tvořící půkruh kolem brány se jí svou majestátností a zjevnou promyšleností přinejmenším rovnala. Stoly byly vyrovnány do nespočtu řad a pater, nutně podporovaných konstrukcí neslýchané pevnosti, z níž byla jen občas vidět schodiště vedoucí mezi patry, lávky propojující různé oddíly téhož patra a žebříky tvořící spojnice mezi vzdálenějšími částmi tohoto kolosu.
J. přišlo, že s ohledem na obrovskou výšku stavby musí každodenní cesta nahoru trvat tak dlouho, že zejména ti, kdo sedí úplně nahoře, mohou odvést jen nepatrný zlomek práce, jež stihnou učinit ti, jimž náležejí stoly v nejspodnějších patrech stavby. Taková myšlenka se však zdála přímo urážkou těch osob, které bezpochyby celé dny tráví přemýšlením o nejsložitějších otázkách světa.
A vskutku kromě schodišť, mostů, lávek a dalších spojnic byla uvnitř stavby vidět i natažená lanka, v pravidelných intervalech opatřená pouzdry na vzkazy, instrukce a sdělení zcela jistě klíčového významu. Některá lana vedla shora dolů v přímé linii, zjevně jako projev nadřazeného a podřazeného postavení svých uživatelů, jiná lana se však podivně vedla a proplétala, rozdělovala a zase spojovala u stolů, jejichž držitelé neměli zřejmé oficiální postavení. Celá struktura připomínala J. lidský mozek, s jeho miliardami spojení, schopností vymýšlet si i zapomínat, bádat o tajemstvích vesmíru i zahloubat se nad nejbanálnějším formálním detailem a s vědeckou přesností odhalit jeho nesmírný význam.
Hukot způsobovali právě pracovníci sedící za stoly, z každého z nichž vyčnívala pouze hlava jako podivná busta neznámého velikána. Každá z hlav totiž žila svým vlastním životem; některé byly skloněné na prsa a pomalu pohybovaly rty, mezi nimiž se kroutil jazyk jak senilnímu staříkovi. Jiné hlavy zlostně pokřikovaly cosi, ztracené ve vlastním světě a neposlouchající nic z okolí, zatímco další deklamovaly se zvednutou hlavou a pohledem jasně upřeným do dáli. Část hlav se zdála reagovat na slova jiných a zbytek promlouval k nepostřehnutelným posluchačům s rozvážným úředním poklidem svědčícím o tom, že svou práci berou jako rutinu a nevěnují jí více pozornosti, než je nezbytné.
J. kdysi četl, že každý zvuk lze rozložit do prostých sinusoid. S dostatečným množstvím ladiček lze vytvořit slovo, větu, sebesložitější projev, takové dnes máme vědce. Snad to byl podobný trik akustiky, snad jen projev jeho zjitřené fantazie, ale po chvíli J. začala z nesrozumitelného hluku vystupovat slova, zdánlivě vyslovovaná různými hlasy, jako kdyby jedna hlava druhé předávala štafetu:
„Zapomeňte ...“
„... na to, že právo je ...“
„... souborem platných právních norem.“
„Skutečné právo ...“
„... je jiný ...“
„svět!“
„Je to intelektuální výzva ...“
„... kontext ...“
„... zábava, umění ...“
„... poslání, život,“ dokončil za poslední hlavu J. a otočil se. Ještě slyšel skřípot, jak se za ním brána počala otevírat, ač nebylo v jeho silách poznat, zda kvůli němu nebo kvůli někomu jinému. Zatímco se vzdaloval, představoval si, jak mu na záda dopadají zbytky světla zpoza otevřených křídel brány.
„Takové zklamání!“ pomyslel si, když umíral.
Setkání
„Slečno!“ ozvalo se potemnělou ulicí. Bylo to na mě? Jistě. Nikdo tu není. Jen já a starší paní opírající se o zeď domu, kterou jsem právě minula.
„Můžu Vám nějak pomoct?“
„Nespěcháte?“
„Ne, hledám tady hospodu, kam se přesunul sraz. Oni počkají, už jdu stejně pozdě. Co potřebujete?“
„Mohla byste mi pomoci dojít tady kousek do domu. Mně se točí hlava a bojím se, abych nespadla.“
Dvě do sebe zaklesnuté postavy se vydaly na cestu spoře osvětlenou liduprázdnou ulicí.
„Moc děkuji, slečno. Jste taková mladá. Studentka?“
„Ano, právnické fakulty.“
„Víte, že já jsem také právnička.“ V koutku oka se sotva znatelně zaleskla drobná slza. „Chcete po škole pracovat v advokacii?“
Jen to ne, problesklo mi okamžitě hlavou. Advokacie je pro žraloky. Pro ty, jež mají ostré lokty a málo ideálů. Je to někdy fascinující, ale zároveň velmi tvrdý svět. Svět prodejný, který jde cestou práva i mimo ni proti spravedlnosti, jen když klient dobře zaplatí. Ubi societas, ibi ius. Ale jaké? jaké právo? a jak jej používáme?! A přece se bojím, že tam skončím, že neuniknu… „Raději ne,“ odvětím. „Ještě přesně nevím, co budu dělat po fakultě.“
„Já jsem byla advokátka.“ Chvilku ticha vyplnil pro mě pouze tušený proud vzpomínek. Jaké asi byly? Co se skrývá za vrásčitým obličejem, ukryté pod nánosy uplynulých let? Lehký úsměv napověděl mnoho.
"Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život. A život je krásný. Na to nezapomínejte."
Rozloučily jsme se u vchodu do domu. Jedna z posledních vět té staré neznámé paní z Vinohrad mne provázela několik měsíců a i dnes si na ni občas vzpomenu. „A život je krásný.“ Život je právo? Právo je život? Život je intelektuální výzva, kontext, zábava, umění a poslání. Ano – vybavím si její letmý úsměv a spíše tušenou slzu v koutku oka – snad je to opravdu tak.
Martina (setmaat@centrum.cz)
Jako obvykle
Čtyři thonetky se začaly posouvat, aby u stolu uvolnily místo pro pátou. Vedle noh kaštanové barvy zároveň přibyly další dvě, o poznání živější. Připluly z ulice, ve které budou - zase zítra - sesbírány další kaštany vysvobozené z ježatých slupek.
Nad stolem se několikrát ozvalo „Ahoj!“, další pozdravová citoslovce a „Olo, proč ty sis vlastně vybrala práva?“.
„No to je teda přivítání, Jarku!“ posadila se adresátka otázky a její paty se vylouply z lodiček. „Tuším, že jste zase jednou rozjeli debatu hodnou hospodského prostředí.“
„Takovou menší,“ hlesl Zdeněk pokládající orosenou sklenici na napitý podtácek a spokojeně si otřel své trochu brzy šedivějící vousy.
„Jsou rozjetí ještě z minula. Grilování u Aleše končilo u nepracujících Romů a u Čechů pracujících na černo,“ dokreslila situaci Petra. Její kresby - zpravidla vyvedené pastelkami - dělaly radost jako dárek nebo přání jejím blízkým. A jí dělávalo radost sledovat, jak se její kamarádi společně baví.
„To by mě docela zajímalo. Škoda, že jsem tam nebyla,“ řekla Olga s pohledem odvráceným na číšníka, až to vypadalo, že to říká jemu.
„Nepochybuju, že se k tomu zase někdy dostaneme. Že jo, Jarku,“ usmál se Janek. „Taky mě ale zajímá, co odpovíš.“
Olga se svým typickým způsobem – s hlavou zvrácenou trochu dozadu, očima upřenýma do nebe nebo do sebe a s ústy vypouštějícími tiché táhlé zamručení – zamyslela a pak vesele s vážností pronesla: „V první řadě zapomeňte na to, že právo je jen souborem platných právních norem.“
Než se stačila nadechnout, vybavil si Jarek rozjařeně, jak jim Ola vyprávěla, že v první advokátní kanceláři, ve které dělala, měla šéfovou Normu. Nad představou souboru právníků jejího ražení se společně otřásli i zasmáli. Ještě než ji spláchnuli pivem a kofolou, zaznělo odkašlání a Zdeněk spustil: „Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život.“ Potom se podíval na přítomné a vědoucně se zeptal Olgy: „Tohle jsi myslela?“
„Jo, to je ono.“
„Dobře, Zdeňku,“ doprovodil někdo uznale společné pohledy ke spokojené tváři, pod níž svítil mobil.
„Oli, co z těch věcí teda znamená právo pro tebe?“ navázal Janek.
„No, všechno. Jiný svět.“
„To úplně chápu. My se s tebou o právu nebavíme, kdežto v práci nebo ve škole jsi prostě jinde. Máš kolem sebe jiné lidi, zabýváš se jinými věcmi. Pro mě ajtý znamená to samé. … Tak na jiné světy!“ natáhl Jarek ruku ke Zdeňkovi, kterému také přinesli druhé pivo.
„Taky mi to tak občas připadá,“ přidal se Janek k cinkání sklenic, „a dobrá je ta představa, že se klidně během jednoho dne ocitneš v několika světech, i když zůstáváš v jednom městě, a že ty jsi přitom mezi těmi světy jediným pojítkem. Mě by ale zajímalo, Oli, co bys vybrala z těch dalších slov. Zábavu, poslání, výzvu, …?“
Ahoj, omlouvám se za několikeré vkládaní. Až teď jsem si všiml, že před zobrazením autorka blogu příspěvek schvaluje, že se mi to nemá zobrazit hned. Tohle tedy není příspěvek, ale omluva autorce blogu a prosba, aby mi dala vědět na petr.kubacka@seznam.cz, abych zkusil vkládání ještě jednou, pokud se mi nepodařilo vložit dva kusy z textu zvaného Jako obvykle, kdy první část začíná tím názvem, druhá končí kontaktem na mě. Děkuji. A děkuji také za vyhlášení soutěže. petr
Konec srpna, parno, centrum Prahy. Jdu poprvé k sociálnímu kurátorovi. Ne, nebyl jsem propuštěn z výkonu trestu ani nejsem na ulici. Jako hošík z milující rodinky studující právnickou fakultu chci poznat, o čem je život těch, kteří s životem začínali hluboko za mým startovním polem. Vstupuji do prostor městské části. Jsem tu správně? Jsem. Co mám dělat? – Sedni si tady a poslouchej. Poslouchám. Přicházejí jeden za druhým. Životní příběhy, o kterých se mi ani nesnilo. Naštěstí. Až se mi začnou zdát takové sny, jako oni žijí životy, začnu brát silné prášky na spaní.
Kráčím po ulici, užívám se sluníčka. Okolo mne projede zvolání Dobrý den! Otočím se a jeden můj nový známý mne zdraví. Známý? Sedí na zídce s kumpány, společně sledují ruch života a tvoří izolovaný ostrůvek uprostřed hemžícího se davu. Opak kravaťáků. Hlavou se mi honí několik myšlenek, ale jedna z nich se dostává do popředí. Velmi mne potěšilo, že mě pozdravil. Cítím se být blíž ke společnosti, ke které to moc lidí netáhne. Pravda, trochu ten ostrůvek voní. Jednu věc jsem se ale naučil jako táborník. Některé věci člověku zrovna nevoní – zakopávat odpadovku, bourat latrýnu nebo mýt dva dny starý hrnec od připáleného poridge. Jsou ale potřeba udělat. Výsledek? Z objektivního hlediska nic převratného – les je přibližně ve svém původním stavu, hrnec o trochu horší než nový. Relativně to je však úspěch. V porovnání s předchozím stavem...
Do místnosti vejde postarší bezdomovecká dvojice a ptá se, zda jim již přišla složenka. Čekají na existenční minimum. Tak dnes opět nepřišla. Když se zavírají dveře, slyším zamumlání: Tady by měl být Drábek a vysvětlovat lidem proč se dávky zpozdí o několik týdnů. Místo toho aby na tiskovkách oznamoval, jaký bezchybný systém to stvořil. Měl by vidět jejich oči.
Paragrafy nesoucí nadpisy ústavní výchova, znásilnění, nevěra. Oči nesoucí tíhu paragrafů. Oči, které nezajímá, které právní normy jsou platné. Pro tyhle oči je právo mnohonásobně důležitější než pro mne. Oči, pro které může právo znamenat změnu. a může pro ně znamenat . Svět, ve kterém budou pykat za své jednání pouze jednou, ne po zbytek života. Ten, po kterém tak touží. Ten, který si přejí k Vánocům: Ať je na zemi mír, ať mají všechny děti svojí matku, ať je u nás méně bezdomovců než státních úředníků.
Svět, ve kterém pro ně může znamenat právo to co pro nás. Že .
Kdysi jsem slyšel, že život je o životě a že na to přijdu, až budu starší. Skutečné právo je život. Ano, je to život, ale ne můj. Život těch druhých, který držím v ruce. Život toho, pro kterého zbavení svéprávnosti znamená překopání celého života. Bude-li pro mne právo a) intelektuální výzvou, podnětem k nezakrnění mozku, b) zábavou, abych nepůsobil jako zombie poskládaná do paragrafu na druhé ani na sebe, c) uměním pracovat a pomoci elegantně a d) posláním k druhým, pak bude písmenem e) život toho druhého – ne můj.
Poté se budu moct podívat do těch očí. Pomoct jim alespoň na startovní čáru, když už ne do cíle. Vrátit jim lidskou důstojnost – zbourat jejich prvotní asociaci, že parazitem je člověk. V oněch očích spatřím to, co Spravedlnost nemůže a možná ani nechce. Jednou za čas je ale dobré sundat si šátek z očí. Jinak právo zůstane pouze souborem platných právních norem.
JD, jakub.drapal zvnč gmail.com
Jako obvykle (zbývající, druhá část)
„Jak kdy. Zrovna dneska asi tu intelektuální výzvu. Měla jsem totiž ještě s druhým koncipientem sepsat smlouvu, která má být fakt neprůstřelná. Přitom v tom vztahu je tolik nuancí a úskalí, že ti z toho hlava roste. Ale taky to byla docela zábava. Co ty?“
„Nevím. Mně se občas vybaví scéna z filmu, který jsem viděl jako děcko. Před třídou stojí učitel s fazolí v ruce a ptá se žáků, co vidí. Oni mu řeknou, že fazoli. A on jim na to tajuplně řekne, že on vidí možnosti.“
„Takže pro tebe je právo fazole?“ rýpla si do Janka jeho Petra, „Olu by asi spíše zajímalo, které slovo zvolíš z tamtěch.“
„Nebuď netrpělivá,“ zamračil se Janek a uvnitř se usmál nad tím, jak se Petra ráda vrhá do podobného popichování, „musím přece trochu přemýšlet.“
„Tak přemýšlej,“ vybídla ho Ola a sáhla po jídelním lístku, když viděla, jak před Zdeňkem přistávají lesklé klobásy tísnící se vedle hromádek hořčice a křenu.
„Musím přiznat, že jsem hned nepochytil, proč má být právo kontext. Teď bych vybral právě to. Myslím, že to, co mi právo přináší… soustavněji, je možnost pohledu na věci v souvislostech.“
„Mi připadá,“ mlasklo z protější strany stolu, „že sis dával věci více do souvislostí dávno předtím, než jsi šel na práva.“
„Díky, Zdeno,“ odvětil polichocený Janek. „Mimochodem, odkud znáš blog Jiného práva? Předpokládám, že sis tu větu nevyguglil.“
Zdeněk zavrtěl hlavou a zrychlil kousání, aby mohl odpovědět.
„No neříkej, že ses začal vedle temné hmoty zajímat o právo?“
„To ne,“ polknul Zdeněk, „ty stránky čte Martina.“
„Martina? To je ta holka, co jsi s ní byl na vodě?“
„Tys byl na vodě?“ zareagoval Jarek zakusující se do topinky sypající se na talíř.
„Že tys nám něco zapomněl říct, Zdeňku?“
Konec
Petr Kubačka (petr.kubacka@seznam.cz)
Text „Pro které nikdo nepláče“ věnuji všem smutným právničkám
PRO KTERÉ NIKDO NEPLÁČE
„Přirozené právo je právo silnějšího“ vykřikl Tomáš a opatrně sestoupil s piedestalu mezi prostý právnický lid. Ten, konsternován proměnou sochy, se rozestoupil tak, že udělal velký kruh. Tomáš se zašklebil a využil momentu překvapení k proslovu, který lépe by byl slyšen z podstavce, i tak to však stálo za to:
„Slyšte, slyšte,“ volal trochu ještě kamenným hlasem, „Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem.“
„Dobře to říká! Umí! Hobluj!“ Ozývalo se v mnohém z davu. Někdo však pískal, snad zakuklení pozitivisté.
„Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život.“ Pokračoval místo něj v rychlém tempu Bohumil, kouzelník mezi právníky a velký iluzionista v pravém i přeneseném slova smyslu, jemuž bylo lze tato slova uvěřit více než komukoliv jinému.
„Výborně!“ Zakřičel z davu i Karel, dřímaje jako důkaz všeho, co bylo řečeno výše, návrh svého Zákoníku, rozdělený do třech i tak objemných svazků a byť nadšen, klidným hlasem v andante se ujal slova: „Jako pokračovatel těch nejlepších přirozenoprávních tradic, stvořil jsem bez ohledu na potřeby a současný stav společnosti Zákon, kde je vše dovoleno a nic nemá povahu danosti. Ve válce všech proti všem, která v Čechách jistě brzy nastane, pokud již neprobíhá, bude se nadmíru jeho nesrozumitelnost hodit.“
Informace tato lidu právnickému zněla jako rajská hudba. Je zřejmé, že vykládat Zákon budou moci jen ti nejchytřejší, v právu a jeho zásadách vzdělaní. A že pak těmi silnějšími jsou ti, kteří takovým vzděláním oplývají nebo si takové dokážou zaplatit. Důležitost profese tak nesmírně vzroste a řemeslo právnické pokvete jako pampelišky zjara, či někdy znovu na podzim. Není divu, že radikálnější z nich začali sepisovat smlouvu o dílo na sochu páně Karlovu. Tomáš pak nabízel všanc svůj podstavec a opatrně zkoušel dřepy, pozitivizmus byl mrtev.
„Co však spravedlnost, co lidi? Kam zmizel (starý) Občan? A kam zmizel mlíkař?“ Ptali se dva omšelí a smutní Osmašedesátníci s rukama v kapsách vytahaných manšestráků. Byli však zcela a dlouho out, lidi nikde nebyli, ani občani, jen samí právníci a spravedlnost měla zavázané oči, ostatně jako vždycky. „A navíc, takovýhle pojmy nebyly v zadání“, dodává autor, kterého mrzí, že to končí právě takhle, jakoby se rozlilo mléko...
Hugo Duha, 27.8. 2012
Omlouvám se předem za zneužití jednoho z již publokovaných příspěvků:
Ta slova rezonovala náměstím a pronikala do každičkého koutu vesnice, usadila se v hlavě všech, kdo slyšeli a ty, kdož neslyšeli, ale uměli odezírat z úst, ta slova bodala do tváře jako dýka a ti, kdož byli hluší a slova nerozeznali, byli šťastni, neb nevědomost jim ulehčila od svědomí.
O den dříve:
Na prkenných vratech hostince U Spravedlivých bylo vyvěšeno slavnostní, nicméně trochu křivé oznámení o soudním líčení, které se mělo daný den konat. K tomuto oznámení byl připojen zlatý podpis rychtáře a kulaté razítko. Než bys řekl švec, shromáždila se u oznámení na prašném náměstí, za krásného slunečného letního rána celá vesnice. „Co je to za nesmysl? Proč Petra soudí?“, zaburácel kdosi z davu. Náhle se dav rozestoupil a sledoval, jak se rozletěly dveře roubenky, kde žijí čerství novomanželé Petr a Lucie. Ze dveří vyšel Petr v objetí kata. „Soudní proces začne za hodinu.“
Hostinec u spravedlivých byl nacpán k prasknutí. „obviněný, dle obžaloby jste se dopustil porušení přirozeného práva a to tak, že jste pojal za ženu Lucii, což je proti přírodě“ zahájil řeč očividně dobře vyspalý soudce-rychtář.
„..Nyní tribunál rozhodne o vaší vině.“
„O jaké vině? Je zcela nepřijatelné trestat jakkoliv tohoto muže, ukažte mi zákon, který porušil! To je to stejné, jako bychom trestali hluchého za to, že neslyšel!“ vzal si slovo první z obhájců.
„Já rovněž nesouhlasím! Co je to za právo, které zakazuje Petrovi vzít si Lucii. Kdo a s jakou legitimitou ho stanovil? “, slovo má nyní druhý obhájce: „Když opomenu porušení principu právní jistoty a demokratické legitimity a skutečnost, že se ctěný soudce ani nenamáháte najít žádný zákonný argument, pak se musím ptát, co je to za právo, jež zakazuje lidem, aby byli šťastni? Co je to za právo, jež zakazuje něco tak posvátného, jako je manželství mezi milujícími se lidmi? Co je to za právo, jež vraždí lásku? Ne, to není žádné přirozené právo, ale zvůle, čirá závist, zlost, žárlivost! Toto „právo“ je v tak extrémním rozporu s naším skutečným právem, že se jím slušný člověk nemůže a nesmí řídit! Copak Vám už nic neříká učení Benthama, Radbucha či názor Hartův a Waldronův?“
„Babské povídačky a pouhý machrování ztroskotanýho právníka“, štekl soudci nevybíravě do řeči žalobce.“ „Jako obhájce mám právo dokončit svoje myšlenky!“ „Již jste dohovořil“ zasáhl soudce a předal slovo hlásícímu se stařešinovi.
„Já, jakožto soudní úředník a tedy osoba vážená a respektovaná, nesouhlasím s vašimi vznešenými, chcete-li, argumenty. Přeci se nelze tupě řídit jen nějakým psaným zákonem. Zákon je nutné interpretovat a pokud stojí v rozporu se spravedlností, s přirozeným právem, je nutné ho ignorovat. Kdo jiný než soudce pak zná právo? Kdo jiný ho může vyložit? Předně je naší povinností respektovat autoritu soudce, našeho rychtáře! Právo je tady, aby upravovalo naše chování a trestalo ty, jež pravidla poruší! Jinej účel nemá a jen soudce ho může autoritativně aplikovat! Howgk dokončil jsem!“
Vzduch v hostinci houstl, blížilo se poledne a do prkenné střechy se vší silou opíralo srpnové slunce. Každému, dítěti i starci, zdravému i nemocnému, bylo jasné, že se blíží, ne rychle, ale nenápadně a plíživě, finální rozhodnutí o životě a smrti. Rychtář-soudce-kat se vzpřímil, prolnul si vous a promluvil: „Vzhledem k nesmírné obtížnosti a závažnosti případu nelze připustit další argumenty obhajoby.“. „Ale to je nepřijatelné, procesní zákoník nám jasně zaručuje právo na předvedení svědků a na závěrečnou řeč...“ druhý obhájce si otřel krvavý ret a sedl zpět do lavice.
„Nuže“ pokračoval kat. „Nyní uslyšíte rozsudek“.
V obviněném Petrovi by se krve nedořezal, přesto mu bylo od první vteřiny jasné, jak proces skončí. „Obviněný Petře, byl jsi shledán vinným z porušení přirozeného zákazu manželství s Lucií a budeš potrestán trestem oběšení a Lucie, ta bude z vesnice vyhoštěna“
Slunce rozpalovalo náměstí jedné malé české vesničky a na modravé obloze poletovaly zvesela vlaštovky, nabírající síly na dlouhý let. Coby kamenem dohodil, šuměl hluboký les, hučel potůček, bujelo maliní. Kat nasadil oprátku. „Nyní, podle platného práva, máte odsouzený právo promluvit na svou obhajobu.“
„Děkuji soudu, že mi alespoň v závěru dovolil promluvit. Odsoudili jste mě za to, že jsem miloval, žil čestný život, druhým neškodil. Za lásku k bližnímu svému nyní zaplatím cenou nejvyšší. Provinil jsem se manželstvím s láskou Lucií, této viny nebudu nikdy litovat. Trestáte mě právem, jež je jak rozeklaný strom, prohnilé, prolezlé červotoči! Slušní lidé vězte, že právo není totéž co vyřkl tento soud, v právu se skrývá mnohem více, než si obyčejný smrtelník dokáže vůbec představit. Jen nejvzdělanější právník světa, či člověk na sklonku života může toto pochopit. Opouštím vás s láskou i nadějí. Zapomeňte na to, že právo je pouhý špatný vtip ještě horšího soudce, zapomeňte na to, že právo je pouze účelovou interpretací a nástrojem k prosazení moci a partikulárních zájmů, zapomeňte na to, že právo je souborem platných či přirozených norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život...“
Část I. (Vykonavatel)
Klášterní branou projel jezdec. Koně zastavil až u prelatury, sesedl, přehodil si náklad přes rameno a kopnutím rozrazil dveře. Nikdo z mnichů se neodvážil ho zastavit, neboť znak na černém plášti byl zcela zřetelný. Řád Vykonavatelů byl opět povolán do služby.
Mezitím v refektáři pět představených rozhodovalo o životě a smrti. „Jeho zabití nepřipustím za žádnou cenu! Máme přísně zakázáno v té věci cokoliv podnikat!“ bouchnul pěstí do stolu nejstarší z nich. „Rada je podřízena zákonu a zákon říká…“
„Zákon?“ skočil mu do řeči Erling. Byl tu teprve dva dny, ale i tak si dokázal udělat úsudek o lidech s velmi ohebnou páteří, kterých se na tomto místě pohyboval nespočet. „Nebudu nečinně přihlížet tomu, jak mi ten hajzl przní půl kraje,“ zavrčel. „Oko za oko, život za život.“
„Démona nemůžeš zabít,“ ozval se tichým hlasem jiný představený. „Nemůžeš ho pokořit, ani přelstít. Nemůžeš nic, jen čekat.“
„Pohádky, Slávobijče,“ ušklíbl se Erling, „děláš jen ostudu svému jménu.“ Pak se podíval na Všebora, představeného z Horních Blat, který dosud nepromluvil jediné slovo. „U vás se taky zabíjelo. Jenže probošt to svedl na smečku vlků. Jako kdyby vlk uměl vyříznout dítě z břicha matky,“ odplivnul si. „Nejste nic než zbabělci.“
Upil z číše a podíval se na tu hrstku svatých mužů připomínajících spíše panoptikum než Tajnou radu starších. Bohužel patřil mezi ně. Osvícená pětice údajně moudrých hlav, která dostala za úkol vyřešit jeden menší problém s vraždícím přízrakem, kterému v žilách kolovala modrá krev. Nebo taky ne, zachechtal se v duchu. Pověsti o oživlých mrtvolách přicházejících z pekla se vyprávěly i tady na Vrchovině. Bůh ví, kam patřil on.
Znovu se obrátil na bělovlasého starce. „Zapomínáš, co nás učili. Že právo není jen soubor platných norem a dogmat. Zatímco jste ho křivili a tupili, jak se vám to hodilo, já bojoval s mečem za to, aby vaše zadnice mohly v klidu rozjímat. A teď si tu budete hrát na strážce psaného práva?“ zasmál se jízlivě.
Všebor prudce vstal, až jeho kosti zapraskaly. „Ty nám chceš kázat o morálce a cti? Ty, který líháš se služkou a svoje parchanty z nečistého lože posíláš do svaté války?“ zahřměl. „Zatímco pro tebe je právo jen zábava, pro nás je to základní smysl bytí. A nemůžeme se vzbouřit Řádu, zákonu, natožpak králi.“ Zapotácel se a těžce dosedl zpátky na židli.
„Omyl,“ rozzuřil se Erling. Naklonil se přes stůl k Všeborovi a prudce si ho přitáhl k sobě, až se jejich nosy téměř dotýkaly. „Pro mě je skutečný právo jinej svět. Je to bahno i umění, krvavej meč, intelektuální výzva, kontext i neporozumění. Je to život a poslání, světlo i temnota. A kromě toho já neodpouštím, ty přizdisráči. Tuhle ctnost s radostí ponechávám Bohu.“ Prudce praštil prázdnou číší o stůl a zařval: „To mi tu kurva nikdo nenaleje?“
„Jsi opilý“, odvrátil tvář Všebor. „Čtyři hlasy proti jednomu, nemáš šanci. A v tomto případě se dle platných regulí nevyžaduje jednomyslné rozhodnutí. Rada rozhodla nedělat nic. Jen tak lze zachovat rovnováhu.“
Mezitím se muž v černém blížil k ambitu. Náklad, který téměř nic nevážil, si přehodil z jednoho ramene na druhé a pokračoval v cestě.
Inco "Anonymous" Gnito
(omlouvám se ze některá hrubá slova, nechala jsem se unést žánrem :-))
Část II. (Vykonavatel)
V místnosti se ochladilo a zvuk nalévaného vína se mísil se sténáním větru za okenicemi. Počkali, až mladý mnich za sebou zavře dveře, a dál pokračovali v zarytém mlčení. Jako by Všeborův výbuch a Erlingovo opilství dalo vzpomenout na dalšího kostlivce ve skříni. Dávné křivdy se nezapomínají.
Všech pět se navzájem tiše zkoumalo pohledem. Všebor, Erling, Slávobijec, Drslav a Bernold. Pět představených, pět soudců. Každý z jiné části říše.
Pro Erlinga to byla těžká chvíle, protože on má na rozdíl od ostatních pro koho žít. A ten někdo na něj čeká tam dole ve městě. Zatraceně!
Povzdechl si a zašeptal do ticha: „Co když se rozhodnutí Rady nepodrobím?“
„Pak budeš prohlášen za psance a zrádce Koruny,“ odvětil Všebor.
„Chápu, Koruna má radši ty, kteří brutálně mučí ženy a děti“, zašklebil se. „Nebude to dlouho trvat a budeme se klanět bestii.“
Dál už Erling na nic nečekal a vykročil ke dveřím. Tam se otočil a čtyřem sešlým stínům řekl: „Mimochodem, naši zvědové narazili na jeho další stopu u Bílých skal. Míří sem. A předpokládám, že si nechce jen tak popovídat.“ Vyděšený výraz, který se objevil na tvářích ostatních, už ani nevnímal. Vyběhl ven.
Muž v černém se zastavil. Zostřenými smysly zachytil zvuk otevírajících se dveří a dusot rychlých kroků v protilehlé části kláštera. Uvědomil si, co to znamená. Teď bude muset změnit plány. Sundal náklad z ramene. Obnažené části toho, co zbylo z mladé dívky, zazářily ve svitu zavěšených pochodní jako alabastr. Muž zavětřil. Ještěže pach vína je tak výrazný. Když bude mít štěstí, dostane se ke svému cíli včas. Splnit poslání.
V místnosti se po odchodu Erlinga ochladilo ještě víc. Jako první se ozval Bernold. „Jestli se přiblížil tak blízko k městu, může tu být každou chvíli. Možná jsme přece jenom měli…“
„Nesmysl,“ poposedl si nervózně Všebor. „Na nás si netroufne, jsme pro něj příliš cenní. A kromě toho, jeho choutky jsou, jak známo, zaměřeny trochu jiným směrem, než je zabíjení vetchých starců.“
Přesto Bernold stále pochyboval. Erling měl pravdu. Zohýbali jsme si zákony podle svého a teď se divíme, že se to obrátilo proti nám. Ten, který stojí nad zákonem, nemůže být souzen. Bohužel. Bernold povstal a podíval se z okna. Dole byl pořád ještě klid. Zavřel oči. Ať se to nestane v mém městě, prosím, jen ne v mém městě.
Erling rychle proběhnul dlouhou chodbou konventu a zabočil na postranní schodiště. Tam se musel zastavit, aby se vydýchal. Plíce se mu prudce vzdouvaly nahoru a dolů, jako by měly vybouchnout. V hlavě mu hučelo. Blázni. Bestie se nezastaví před ničím. Ale možná, že ji zastaví to zvíře ve mně. Právo a pořádek. Bahno i umění. Přemýšlej. I kdybys byl vypovězen z Rady, zůstal bys pořád soudcem. Vykonavatele už jsi obeslal.
Stáhnul si kutnu přes hlavu a odhodil ji stranou. Vždycky pod ní nosil běžný oděv pro případ, že by musel nenápadně zmizet. Znovu se rozběhl, tentokrát směrem ke katedrále. Byla jedinečná. Se zlatou zářící kopulí vzpínající se k nebesům. A také s vchodem do hrobky, odkud vedla tajná chodba ven z kláštera až k městským branám. Nejkratší úniková cesta.
Inco "Anonymous" Gnito
Verba movent
Musím ho hlavně zklidnit, jinak mu nebudu rozumět. Daří se. Po půl hodině už začíná mít moje puzzle základní obrysy. Vydíraný Gruzínec, přibližně v roce 2001 přišel do ČR, následovalo neúspěšné azylové řízení, nakonec dostal správní vyhoštění na deset let. Devět let je tady ilegálně. Ironie, chytli ho poslední rok – mařenka (§337 TZ). Má družku, s ní syna, pracuje na stavbě. Mám v tom v podstatě jasno, bude to podmínka a vyhoštění, do hlavka bude ve vazbě. Podle všeho je to jinak slušný člověk a mě dochází, že jestli ho vyhostí, rozbijí rodinu. O syna se navíc stará vzorově, později zjišťuju, že třídní učitelka na syna a na Kevorkianovu pěje chválu. Pokud bude syn vyrůstat bez otce, nedopadne to dobře. Žijí na sídlišti – osud syna vidím v přímém přenosu. Musím Kevorkiana vysekat. Šrotuje mi to v hlavě. Mám jasno. Půjdeme na výslech, nic neřeknem, pozítří výslech soudcem, potom hlavko. Hlavně to hlavko.
Nevypovídáme. Novotná je nasraná, prý to věděla. Ptá se na bydliště a zaměstnání. Opakuju, že nebudeme vypovídat. Poučí mě, „že to není výpověď ale informace pro soud“. Poučím ji, že výpověď je buď co do osoby nebo do věci, vice versa u odepření. Když jí řekneme, kde obviněný bydlí a kde pracuje, tak tam Novotná zítra udělá šťáru a chycení si domyslí jediné – Kevorkian „mluvil“. Mihne se jí na tváři úsměv. Vytahuje trestní řád. Mám pravdu ohledně odepření. Je nasraná. Opakuje se to ještě několikrát, já trestní řád nevytahuju ani jednou. Novotná je nasraná do nepříčetnosti. Klient je v rámci možností spokojený, jde zpět posedět a počkat na soud. „Za trest“ čekám půl hodiny zamknutý ve výslechové místnosti, než mě Novotná přijde vyzvednout. Beze slova mi otvírá několik dveří. Odcházím. Myšlenky plují jedna přes druhou. Vypínám.
Je pátek poledne, hrozné horko, lhůta 24 hodin od předání soudu je tak v polovině. Klient má u sebe plnou moc, já ji několikrát založil do spisu, ale „zapomněli“ mi zavolat kdy vyslýchá soud a volají mi kde jsem až na začátku výslechu. Počkají. Je čím dál větší horko. Přicházím na soud. Kevorkian s „nervama v prdeli“ sedí zlomený v poutech s eskortou na chodbě. Prý mu soudce na začátku výslechu řekl, že když bude čekat na obhájce, půjde na vazbu. Nevěřím, že by to řekl, ale hlodá to. „Státňák“ mu dal na začátku výslechu, který se nakonec nekonal, návrh na potrestání. Kevorkian si myslí, že ho odsoudili. Nerozumí tomu, brečí a začíná být mimo. Chci poradu s klientem ještě před výslechem. Sedíme v soudní síni, spolu s námi eskorta, zapisovatelka, otevřené dveře, vedle soudce. Typická porada s klientem bez přítomnosti třetích osob. Důrazně klientovi cituji ustanovení Listiny, a vysvětluji mu, že to co má v rukou není rozsudek. Trochu ho uklidňuju. Začíná výslech. Vypovídáme. Klient brečí, prosí, říkáme všechno. Soudce mlčí, protokoluje, začíná to lidsky chápat a já začínám cítit, že to nebude vazba, vysvětluji, přesvědčuji i just do my thing. Soudce diktuje protokol snů. Rozhodnuto. Žádná vazba. Přichází eskorta a stává se něco nepopsatelného. Po třídenní anabázi klientovi odemykají pouta. Je to neskutečný pocit z verba movent. Chtěli mu dát vazbu, přišel jsem, mluvil jsem, zvítězil jsem. Jsem šťastný. Klient je mimo. Je šťastný taky.
Odcházím jako vítěz ospalým odpoledne, dívám se skrz raybeny do tváří lidí a říkám si: Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život. Klidně bych to sem dal i potřetí, já podle toho žiju.
xxxyzyxxx@seznam.cz
Verba movent - první část
Dokud mi dopoledne nezazvonil telefon, bylo to poloospalé červencové ráno čtyři měsíce zapsaného koncipienta. Při jeho třetím zazvonění jsem se znuděně napřímil na židli. Prý volá nějaký zadržený pan Kevorkian a nutně potřebuje s někým mluvit. Nechávám si ho přepojit.
Na druhém konci drátu se ozývá zoufale prosebná čeština s razantním ruským přízvukem. V setině zapínám. Bohužel mu příliš nerozumím - je zadržený a nutně potřebuje právníka. Mele něco o azylu. Berou mu telefon – vytrhává mu ho z ruky komisařka Novotná a sděluje mi, že bude výslech ve tři a že co si to dovoluje se mnou telefonovat z cely.
V 15:00 jsem na místě. Rozhlížím se po vrátnici, kterou charakterizují pavučiny ve výklencích, smrad z cigaret a dvě starší vrátné, které (po)zřely už tisíce hraničních lidských osudů. Měli jsme začínat s výslechem 15:00, ale nikde nikdo. Mám zavolat„nahoru“ z kdysi bílého telefonu, prý pro mě přijdou. Přichází až cca po hodině. Jenom ať si advokát počká, však on „vyměkne“.
Nevyměknu. V 16:05 stoupáme rychlou chůzí rozlehlými patry cizinecké policie a od paní komisařky Novotné dostávám tupou otázku „jak dlouho budete potřebovat na poradu s klientem?“ o kterém nevím zhola nic. Nezbývá, než odpovědět: „tak dlouho, jak budu potřebovat“. Novotná na mě vrhá ostrý pohled a dál se semnou nebaví. Odemyká další dveře, procházíme chodbou, další dveře, cely. Přicházíme do nechutné zadržovací vazby, ze které když odcházíte, je třeba si okamžitě umýt ruce - minimálně kvůli žloutence. V místnosti rozdělené mřížemi sedí další zadržení, je tam přítmí, hučí větrák, smrad radši nevnímám, pouze si domýšlím, že ho umocňuje to nesnesitelné vedro. Komisařce Novotné lehce cuká v koutku zadostiučiněním úsměv, když mě za Kevorkianem zamyká do cely – jinou místnost na poradu nemají. Pokud práci obhájce chcete dělat dobře - prostě zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život a život je boj. Musíte tomu dát prostě všechno. Musíte tomu dát svou duši. Jinak vám ten vazebně stíhaný nikdy neuvěří, že vám nejde jen o jeho prachy, ale jde vám o jeho svobodu.
Sedl jsem si vedle Kevorkiana, sundal si sako klidným pomalým pohybem a podíval se mu napřímo do očí a začal poslouchat. Ostré rysy černovlasého, vysokého, manuálně pracujícího, ale bystrého Gruzínce ustupují děsu ze zadržení v cizí zemi, představě soudu, vyhoštění, deportaci někam do Abcházie a následný boj o holou existenci. Dětská hračka zapadla do soukolí a jediný, kdo má právo tam vložit ruku a pokusit se ji vytáhnout, je společností veskrze nenáviděný obhájce.
Soud
“Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život.”
Zavřel jsem webové stránky a zamyslel se nad nějakým smysluplným příběhem, který by alespoň trochu souvisel se zadaným mottem. Hm, že by tenhle? Snad není moc otřepaný...
Konal se jednou jeden trestní soud. Soudce, státní zástupce, obhájce, nějací ti svědci, nějaká ta veřejnost, však to znáte. Obžalovaný nezvěstný.
Obhájce, vysoký hubený muž s dlouhým nosem a svislou vráskou na čele, si důležitě odkašlal a ujal se slova: “Podle mě se obžaloba nevypořádala s naší námitkou, že obžalovaný vůbec neměl být postaven před soud, protože se na něj vztahuje procesní imunita. Sám policejní orgán přece v přípravném řízení připustil, že obžalovaný ‘vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?’ Případný trest je naprosto nevynutitelný. Navrhuji zastavit trestní stíhání pro nepřípustnost.”
Státní zástupce, drobný mužík s živýma očkama a tvářemi poďobanými od neštovic zašermoval rukama a okamžitě zareagoval: “Nesouhlasím. Obžalovaný akceptoval naši jurisdikci. Nenamítnul nic proti našemu požadavku ‘když bych se tebe tázal, oznamuj mi’. Není to koneckonců žádný cizí suverén ani diplomat, odjakživa má přece naše občanství. A údajně je všudypřítomný, takže můžeme jeho přítomnost pokládat za vyvratitelnou domněnku.”
Soudce rezolutně zatrhnul bobtnající argumentaci: “Imunita není dána. Přistupme k dokazování.”
“Obžaloba se zakládá na tom, že obžalovaný nese odpovědnost za nepřekažení činů svých podřízených, respektive neodvrácení jiných nebezpečí, vedoucích až k usmrcení lidí. Můžeme uvést a dokázat nesčetné případy těchto zločinů. Obžalovaný je údajně vševědoucí, všemocný a dokonale dobrý. Bylo tedy jeho povinností přispěchat obětem na pomoc. Poněvadž tak neučinil, znamená to, že je buď nevědomý, neschopný, anebo vinný. I kdyby se jej nepodařilo dostihnout a vykonat na něm odsuzující rozsudek, myslím, že toto zjištění o jeho pravých vlastnostech pro něj bude dostatečným trestem. Žádám proto velevážený soud, aby vyslovil buď vinu obžalovaného a uložil trest, nebo vyslovil jeho neschopnost, ano, nepříčetnost, a stanovil příslušnou mimotrestní sankci.”
(Milostivé čtenářky a čtenáři odpustí; dovolím si drobnou glosu ve stylu Jana Křesadla: Alvin Plantinga přišel se svou vynikající obranou proti logickému paradoxu existence zla až v roce 1965. Náš příběh se odehrává před tímto datem, takže ctihodní juristé se v následující debatě musejí spolehnout na svůj cit. Jak argument přesně probíhal, to už dnes nikdo nezjistí, protože hlavní protagonisté o něm nikdy nepromluvili. Jediný svědek, který nám o procesu pověděl, zase odmítl uvést detaily. Ale mohlo to probíhat třeba takto:)
“Nesouhlasím. Můj klient je nevinen. Spis praví: ‘Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti...’ Mají svobodnou vůli, takže mohou konat dobro i zlo, jak chtějí. Kdyby svobodnou vůli neměli, jejich chování by nemělo morální význam. Svět, ve kterém by chování lidí bylo předurčeno, by byl méně hodnotný, než svět s lidmi majícími svobodnou vůli.”
“Akceptujme na chvíli předpoklad, že lidé jsou nadáni svobodnou vůlí, i když osobně si spíš připadám většinu času semílán jakousi mašinérií. Co potom s takovými záležitostmi jako smrtelné dětské choroby? Ty přece nejsou způsobeny ničí svobodnou vůlí, nejsou trestem za vinu těch ubožátek. Za ty přece nese odpovědnost jedině ten, kdo je dopouští, a to je právě obžalovaný.”
Oba muži pokračovali ještě chvíli v podobném duchu, než se soudce vložil do rozhovoru:
“Pánové, domnívám se, že obhajoba i obžaloba toho mají ještě hodně co vysvětlovat. Hlavní líčení se odročuje. Budeme pokračovat zítra. --- Je čas na večerní modlitbu.”
Byl pozdní večer dne 14. adaru roku 5704, svátku Purim. Nízko nad Osvětimí pluly těžké mraky. Chumelilo a našedlý starý sníh pomalu přikrývala milosrdná běloba. V boudách se k sobě choulily prochladlé, vysílené a vyzáblé duše, po šesti na jedné pelesti, tři pelesti na jedné posteli, osmačtyřicet postelí na baráku. Osm set šedesát čtyři kruté důkazy, že nejen chlebem živ je člověk. Že přežije jen ten, kdo neztratil smysl své existence, ať už je tím smyslem cokoli, třeba pořádání procesu s Bohem. A co bych o tom tady ještě psal, když jsem to sám nezažil. Přečtěte si radši něco od Viktora Frankla.
“Eli, a slyšel jsi už tenhle? Co myslíš, je i tady v Ošpicinu Bůh? --- Nevíš? --- Není.” David se odmlčel a dodal: “Protože neprošel selekcí.”
Oba se tlumeně zasmáli. “Tak to je dobrý. --- Dobrou noc, Davide.”
“Dobrou, Eli.”
Tomáš Minárik, 1436 (at) email (tečka) cz
Díky všem za vaše povídky, jen tak dál!
Já hynu žízní u pramene
právo hledám zákon odmítám
marná touha dál mne žene
od Kelsena jen Bůh ví kam
nástrahy zákoníků znám
a jejich cestou nechci jít
mršiny sbírek krákot vran
tam nelze právníkovi žít
Ptám po smyslu se dobře bene
povznesen nad normami vlám
výsledek zlatem forma senem
se slůvky s textem si jen hrám
skutečný svět je velkej flám
v něm bych chtěl svoje místo mít
s posláním dojít do těch bran
kde právem jako zábavou lze žít
Jsou jiné světy víc či méně cenné
ten pravý je prý intelektu chrám
a zbaven sboru platných břemen
je výzvou je to život sám
za tenhle kontext klidně hlavu dám
za mříží paragrafů nechci věčně hnít
tam venku úsměv slepých dam
ukáže právníkovi co znamená žít
A přesto někdy já a já se přeme
i když ji milujem a známe váhy cit
ač hlava létá jen po zemi jdeme
zkroucený starý musí se slepou žít.
Nedaří se mi už podruhé vložit příspěvek. Protože můžu navíc vložit cca 4000 znaků a má povídka ma přes 7000 slov, tímhle způsobem bych to nevložil nikdy (tj. po kousíčkách). Proto vkládám přímo do textu odkaz:
http://ulozto.cz/xWFBFtX/martin-bily-bizarni-prihoda-ceskeho-porucika-v-londynskem-metru-jine-pravo-doc
heslo: blanka
snad mě složitější způsob vložení nediskvalifikuje:-)
PS: snad nevadí, že to je steampunk:-)
PROCES
Blesk někde v dáli pročísl temnými mraky pokrytou oblohu a jeho záře na okamžik osvětlila velkou síň krajského soudu. Obžalovanému sedícímu zatím na lavici se na okamžik zastavil dech, což v mžiku přivolalo nový příval potu. Nedokázal pochopit, jak by on, veřejně známá osoba, která se veřejnými projevy v podstatě živila, mohl přestat z nervozity ovládat takovou banalitu jako je průchodnost jeho kožních pórů. Zavřel oči a pokusil se nalézt klid. Všechnyzvuky jakoby se vzdálily, od hlasitého (a hlavně nevoňavého) dechu strážce sedícího po jeho pravici, přes šoupání nohou veřejnosti až po to předramatizované vzdychání té nemožně feministické státní zástupkyně při každé otázce. Zpět do hororu tohoto dramatu jej přivedl až blesk nečekané vlhkosti za límcem košile a jej doprovázející hrom otázek advokáta.
Ten JUDr. Pablb mě snad poprskal.
Při té myšlence sebou lehce ošil. Je to až příliš tvrdá lavice a trvá to příliš dlouho. Otázky doktora Pablba byly jasným signálem, že brzy nastane okamžik obžalovaného.
Stejně je absurdní, že člověk tady musí přetrpět takové nepohodlí a pak se pokusit zachránit svou čest jakýmsi vystoupením.
Myšlenkami se zatoulal ke své partnerce, vlastně bývalce. Že by s ním překonala vazbu, nebylo příliš pravděpodobné.
Novinám věřila vždycky a po mediální kampani vedené proti mě a ostatním nemohla odolat. Když mi do vazby přišel asi před měsícem dopis od ní, bylo to jako by jí ho diktovala obžaloba. To je tak, když dá člověk přednost ženským přednostem od krku dolů. No kdyby to byla největší ztráta z mé první vazební zkušenosti, nebylo by to ještě vůbec špatné. Já, doktorský titul, veřejně vystupující člověk a ve vazbě mi při žádosti o četbu strčili Švejka a Tři kamarády (notně zdramatizované silně kašlajícím spoluvězněm s jakýmsi východním přízvukem). Hergot, na takovýhle nesmysly teď nemůžu myslet. Soustřeď se.
Věděl, že musí být připraven. Po měsících naprosto absurdního dramatu věděl, že se jeho osud bude určovat podle těch několika minut strávených v charakteristické „ohrádce“. Vlastně ani nejsem připraven. Ono totiž není na co.
Obžaloba je zcela směšná. Společenská nebezpečnost toho, čeho jsem se dopustil je tak na úrovni vsazení naprasklé skleněnky do turnaje předškoláků. Ano, odsuzoval jsem se svými přáteli a spolupracovníky spoustu vládních kroků, tak to podle mě musel udělat každý vzdělaný a veřejný činný člověk. Vážně jsem nečekal, že to vezme až takovýhle konec a „vládní klika“ uspořádá tohle divadlo. Nedá se to ani nazvat politickým procesem. Státní zastupitelství pracuje ani ne tak na vládní objednávku, jako spíše pro vládní poptávku. Paní státní zástupkyně by byla po dnešním úspěchu bezpochyby povýšena. No budete se s tím muset rozloučit, vážená paní.
Při té myšlence se začal nepatrně usmívat a téměř neznatelně pokyvovat hlavou. Právě se občerstvující státní zástupkyni to neušlo a přerušila tok minerálky do svého hrdla snad v půlce loku a se skleničkou stále u rtů nechápavě civěla na obžalovaného. Ten ještě nejméně třikrát kývnul ze setrvačnosti než mu došlo, co vlastně dělá. Znovu se ošil a zadíval se do země.
Půl roku od lidí a z člověka je pomalu blázen. Nejhorší je ta neinformovanost. Je to jako kdybychom byli teroristé, proboha. Co bychom asi dokázali, kdyby nám jednou týdně půjčili noviny.
PROCES pokračování
Atmosféra v síni je zvláštní. Lidé mají ve tvářích až nečekaně nenávistný výraz. Od svého jediného spolubydlícího jsem se dozvěděl, že nově příchozí vězni mluví o změně politické kultury. Snad všechny strany mají prý novější vedení a proti většině vládních kroků se už neprotestuje. Lidi jsou za ně prý dokonce rádi, nebo mají strach. Co tu proboha vůbec dělám. Ti lidé se tváří jako by mě snad chtěli pověsit. Obžaloba nás viní z korupce, zneužívání pravomocí a dokonce jsme měli nějakým způsobem ovládat a personálně si podřizovat justici. Jako kdyby nějaká personální politika mohla změnit neblahou situaci v našem systému spravedlnosti.
Obžalovaný si náhle uvědomil, že místností vládne naprosté ticho. Jen zmatený soudce se prohraboval svými papíry a snažil se zřejmě zjistit, zda se má ještě na něco zeptat. Ticho přerušil až krocaní hlas státní zástupkyně.
„Vážený pane předsedo, nyní bych ráda představila Vám i ctěné veřejnosti důkaz obrazem, ukazující dopadení jednoho z bývalých spolupachatelů zde souzené skupiny obžalovaných.“
To je nepředstavitelné porušení posloupnosti řízení.
Obžalovaný byl zaskočen. Má se obrátit ke svému advokátovi nebo rovnou sám vznést námitku. Srdce mu však tlouklo příliš silně, než aby mohl rychle jednat. Státní zástupkyně již stačila pokynout pracovníkovi soudu, který zapnul projektor. Proto možná tak chabé osvětlení „jeviště“, udělají z toho doslova kinoteátr. Nad stolicemi soudců se náhle zjevil obraz, který ale utnul veškeré myšlenky obžalovaného. Na plátně se zjevil člověk, muž, kterého zezadu držel jiný muž, oblečený v uniformě, jehož ruce byly v podpaždí provlečeny tak, že osoba před objektivem vypadal téměř jako ukřižovaná. Obžalovaný jej nepoznal, nebo spíš nechtěl poznat, obličej byl příliš zdeformován několika ranami, jejichž původ se neodvažoval odhadovat. Z těchto ran se pak drobné či větší pramínky krve vpíjely spolu s blátem či podobnou hmotou do jeho oděvu, který naopak obžalovaný poznal okamžitě. Však stejný několikrát nosil. Oděv udělaný na zakázku, v poměrně malém nákladu. Bílé tričko s i přes špínu a krev lehce rozpoznatelným znakem na hrudi – jasně oranžovým nápisem „Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život.“
„Takto dopadl spolupachatel obžalovaných, pokoušející se pokračovat v jejich činnosti, při které byl dopaden a následně v přestřelce s policejním sborem nevyhnutelně smrtelně zraněn poblíž rakouských hranic.“
V tu chvíli jakoby se obličej odkryl. To není možné. Vždyť v životě nedržel zbraň, se svým slabým zrakem by to ani nemělo smyslu. Jeho síla, jeho obhajoba náhle zmizela. Bože, co to za toho půl roku udělali?
„Vážený pane předsedo, nyní prosím o výslech dalšího spoluobžalovaného, jednoho ze strůjců celého protistátního komplotu, soudce jedné z nejvyšších soudních institucí v naší zemi, schovávajícího své bezbožné cíle v stínu taláru, obhajujícího svou činnost ochranou práv jiných a záchranou jakéhosi „pravého“ demokratického zřízení a nadto vše spoluzakladatele toho proklatého blogu, který naší republice tolik uškodil.“
Na to obžalovaný s otevřenou pusou povstal. Co se mnou udělají?
PROCES
autor Jiří Novák
newman.george@seznam.cz
Okomentovat