Zemřel soudce Repík
Mám tu smutnou povinnost dát zde na vědomí, že dnes ráno zemřel ve věku 84 let Bohumil Repík, mimo jiné jediný československý a první slovenský soudce u Evropského soudu pro lidská práva.
Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním mohl v posledních několika letech potkávat a diskutovat s ním „štrasburskou“ problematiku. I když už nějaký čas naoko prohlašoval, že jdou tyto věci mimo něj (a raději hovořil o francouzské literatuře, ke které se nyní znovu vracel, a o svých studiích na Lyceu Carnot v Dijonu, které jsem o téměř půlstoletí později absolvoval i já), nakonec jsme při každé mé návštěvě u něj doma přeci jen skončili u ESLP, ať už toho současného, nebo toho "starého".
Je třeba ocenit, že ukončení mandátu soudce v říjnu 1998 v jeho případě neznamenalo odchod do poklidného důchodu, na který již měl nárok, ale naopak nastartování nové etapy (tolik potřebného) zprostředkovávání znalostí Úmluvy a judikatury ESLP na vnitrostátní (české i slovenské) úrovni. Za všechny publikační počiny zmiňme – vedle množství časopiseckých článků – zejména jeho precizní monografii Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo z roku 2002. Publikačně činný byl však už od 60. let a již tehdy se kromě řady obecných trestněprávních problémů věnoval též tématům s lidskoprávním přesahem (zejména otázkám práva obviněného odepřít výpověď a trestu smrti).
Milan (jak si nechával říkat) bojoval s těžkou nemocí, řadu let relativně úspěšně, poté však již marně. Když zemřel O. Motejl, kterému v letech 1990-1992 dělal na Nejvyšším soudu ČSFR místopředsedu, řekl mi s upřímností, která nebudila žádnou pochybnost, jak „Otovi závidí“. I když si sám přál odejít dříve, jsem (tak trochu sobecky) rád, že jsem mu ještě v květnu stihl poslat autorský výtisk našeho komentáře k Úmluvě, ke kterému nám napsal milou předmluvu.
Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním mohl v posledních několika letech potkávat a diskutovat s ním „štrasburskou“ problematiku. I když už nějaký čas naoko prohlašoval, že jdou tyto věci mimo něj (a raději hovořil o francouzské literatuře, ke které se nyní znovu vracel, a o svých studiích na Lyceu Carnot v Dijonu, které jsem o téměř půlstoletí později absolvoval i já), nakonec jsme při každé mé návštěvě u něj doma přeci jen skončili u ESLP, ať už toho současného, nebo toho "starého".
Je třeba ocenit, že ukončení mandátu soudce v říjnu 1998 v jeho případě neznamenalo odchod do poklidného důchodu, na který již měl nárok, ale naopak nastartování nové etapy (tolik potřebného) zprostředkovávání znalostí Úmluvy a judikatury ESLP na vnitrostátní (české i slovenské) úrovni. Za všechny publikační počiny zmiňme – vedle množství časopiseckých článků – zejména jeho precizní monografii Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo z roku 2002. Publikačně činný byl však už od 60. let a již tehdy se kromě řady obecných trestněprávních problémů věnoval též tématům s lidskoprávním přesahem (zejména otázkám práva obviněného odepřít výpověď a trestu smrti).
Milan (jak si nechával říkat) bojoval s těžkou nemocí, řadu let relativně úspěšně, poté však již marně. Když zemřel O. Motejl, kterému v letech 1990-1992 dělal na Nejvyšším soudu ČSFR místopředsedu, řekl mi s upřímností, která nebudila žádnou pochybnost, jak „Otovi závidí“. I když si sám přál odejít dříve, jsem (tak trochu sobecky) rád, že jsem mu ještě v květnu stihl poslat autorský výtisk našeho komentáře k Úmluvě, ke kterému nám napsal milou předmluvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat