Mediace v advokacie: Řekni, který klobouk nosíš…
Po mnoha letech legislativních prací a snah došlo konečně v tomto roce k přijetí zákona o mediaci. Česká republika tak téměř s ročním zpožděním splnila povinnost implementovat směrnici č. 2008/52/EC o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Vzhledem k tomu, že jsem se části legislativního procesu aktivně účastnil jako člen pracovní skupiny ministerstva spravedlnosti, měl jsem možnost zažít těžkosti, s kterými se bylo nutné vypořádat. S ohledem na tuto skutečnost považuji za malý zázrak, že vůbec k přijetí tohoto zákona došlo.
Není mým úmyslem na tomto místě zmiňovat veškeré problematické otázky, které lze v souvislosti se zákonem o mediaci, jeho aplikací a interpretací očekávat. O to se pokusíme s kolegou Tomášem Horáčkem v komentáři, který by měl vyjít u nakladatelství Wolters Kluwer v tomto roce.
Na tomto místě bych chtěl pouze zmínit vztah mediace a výkonu advokacie. Tato otázka se ukázala jako nejproblematičtější. Nejdříve vedla k debatě o tom, zda zákon má obsahovat výslovné ustanovení o tom, že výkon funkce mediátora není výkonem advokacie. Poté se projevila zejména v debatě ohledně charakteru a obsahu mediační dohody (tedy dohody, kterou je ukončena úspěšná mediace).
Je zcela zásadní pochopit, že výkon funkce mediátora není výkonem advokacie, ať už tato výslovná formulace v zákoně o mediaci je nebo není. Činnost a postavení mediátora, na jedné straně, a advokáta, na straně druhé, jsou zcela rozdílné. Základní povinností advokáta je poskytovat právní služby. Základním úkolem mediátora je podporovat komunikaci mezi stranami konfliktu tak, aby jim pomohl dosáhnout jeho smírného vyřešení uzavřením mediační dohody (viz. ust. § 2 písm. a) zákona č. 202/2012 Sb.).
Je velmi nešťastné, že existují tendence tyto dvě činnosti směšovat. Je to především nebezpečné pro klienty. Každý klient by měl vždy vědět, jakou službu dostává, na jakou službu má vůči mediátorovi-advokátovi právo. Je to též nebezpečné přímo pro advokáty-mediátory. Směšování vede k riziku, že by takovému mediátorovi-advokátovi hrozila dvojí odpovědnost: jednak dle zákona o advokacii, jednak dle zákona o mediaci. Jak už bylo uvedeno výše, povinnosti podle obou zákonů jsou rozdílné a není možné splnit je současně, neboť některé tyto povinnosti se vylučují.
Co z toho vyplývá? Každý mediátor zapsaný v seznamu mediátorů, který je zároveň advokátem by měl být velmi obezřetným, co se týče určení role, v které bude vůči klientovi vystupovat, resp. v určení služby, kterou bude tomuto klientovi poskytovat. Prakticky: pokud přijde za takovým mediátorem-advokátem klient s tím, že je stranou sporu a rád by podstoupil mediaci, je v zájmu takového mediátora-advokáta, aby co nejrychleji dosáhl dohody s klientem o tom, v jaké roli bude vůči tomuto klientu vystupovat. Tj., aby si vybral, který „klobouk“ si nasadí.
Nepochopení vztahu výkonu advokacie a mediace se promítlo též do debaty o tom, zda mediátor, který je zároveň advokátem, může podepsat mediační dohodu, která je „v rozporu s právem“. Česká advokátní komora bohužel prosazovala takovou formulaci, která by toto zakazovala.
Ponechám stranou to, co vlastně znamená „rozpor mediační dohody s právem“. Již z navržení takovéto formulace je však zjevné nepochopení podstaty mediace a postavení mediátora. Mediátor nemá právo stranám uložit, aby se na něčem shodly, či neshodly. Jeho úkolem je pouze usnadnit dosažení této dohody. To, zda je konkrétní osoba zapsána na seznamu advokátů vedeného ČAK, na to nemá žádný vliv. Podpis mediátora na mediační dohodě má pouze jediný smysl, a sice osvědčit, že dohody bylo dosaženo v rámci mediace-nic víc, nic míň.
Situace, kdy by mediátor posuzoval dohodu stran a bránil by jim případně v jejím dosažení, by jednak byla v rozporu se základními principy mediace (sebeurčení stran, dobrovolnost), jednak by takový mediátor-advokát riskoval opět dvojí odpovědnost, protože by se tím opět směšoval výkon advokacie s výkonem funkce mediátora. A to by nebylo prospěšné ani pro klienty, ani pro mediátory-advokáty.
Zbyšek Kordač, Londýn