Ivo Telec: Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s. r. o.

Občanská společnost se vyznačuje nejen svobodou, názorovou mnohostranností a politickou otevřeností, ale též svobodným trhem. Vše z toho vyžaduje občanskou aktivitu a iniciativu. Tyto vlastnosti ve světě zosobňují některé civilní korporace typu „advocacy“. Jejich účelem bývá uplatňování ochrany legitimních kolektivních zájmů určitých skupin obyvatelstva. Mezi ně patří i spotřebitelé. Povíme si jeden právní příběh, který se u nás stal před 18 lety a v němž autor příspěvku působil jako advokát žalobce. Myslím, že tento případ byl výrazem proměny právního myšlení i jednání u nás. Stojí proto za pozornost se k němu vrátit.

Jednou z prvních hromadných civilních žalob u nás po roce 1989 byla hromadná žaloba z roku 1994 v nekalosoutěžní věci ochrany kolektivního zájmu spotřebitelů. V našem případě zájmu televizních diváků. Stalo se tak pár let po zavedení zástupné aktivní věcné legitimace určitých právnických osob ještě československou právní úpravou proti nekalé soutěži z konce roku 1991. Žalobní legitimace vyplývala ze soukromého subjektivního práva reprezentace. Právo tohoto druhu svědčí např. i zaměstnaneckým korporacím (odborům).

Hromadnou žalobu podal dnes již zaniklý brněnský Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů. Žalobce touto žalobou uplatnil zdržovací soukromoprávní nárok v civilní věci nekalé soutěže, směřující k zákazu zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů na televizní stanici Nova, což bylo tehdy zákonem zakázáno.

Jedná se o civilní případ Spolku na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s. r. o., vedený u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 145/94.

Podle vysílacího zákona z roku 1991, ve znění platném ještě v prvních měsících roku 1995, bylo možné řadit reklamy jen mezi jednotlivé pořady s výjimkou pořadů složených nebo určitých pořadů obsahujících přestávky.

Popsaný právní stav sledoval zachování vyšší televizní kultury před vlivem komercializace a konsumerismu. Současně nepůsobil proti televizní reklamě jako takové, jen ji vykazoval do určitých mezí. Zakázané vkládání reklam do vysílaných pořadů bylo možno právně kvalifikovat jako nekalou praktiku spočívající v protiprávním, a zároveň nadměrném, obtěžování televizních diváků jako dotčené skupiny obyvatelstva na základě mnohočetně opakovaného porušování vysílacího zákona z oboru veřejného práva. Obecně vzato, nekalá soutěž může (a mohla i tehdy) spočívat v porušování veřejnoprávního předpisu týkajícího se hospodářské činnosti, čímž by soutěžitel mohl dosahovat neoprávněné soutěžní výhody. Divák přitom mohl legitimně očekávat, že platný právní řád jeho státu bude dodržován. Navíc se jednalo o již nový, popřevratový, předpis z doby svobody z podzimu roku 1991, tedy z doby „plné očekávání“.

Otevřenou hospodářskou otázkou ovšem mohla být (a může být dodnes) výnosnost soukromého televizního vysílání, jestliže bylo zákonem zakázáno prokládat vysílané pořady reklamami, které mohly být vkládány zásadně jen mezi pořady. Tento právní stav mohl eventuálně vést k menšímu počtu odvysílaných reklam, a tudíž i k menším výnosům z úplatně poskytovaného vysílacího času, resp. z televizního vysílání samého. Navazující otázka spočívala (a teoreticky spočívá dodnes) v tom, zda by takovéto legální vymezení reklam mělo likvidační nebo jinak podstatný vliv na hospodářskou možnost samotného televizního vysílání financovaného ze soukromých zdrojů. Nejedná se však jen o hospodářství, ale též o kulturu. K žádnému poměření věci ale nedošlo.

V průběhu zmíněného civilního procesu v roce 1995 totiž došlo k legální úpravě regulace reklamy, která rovněž změnila zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání tak, že do budoucna legalizovala dosavadní protiprávní zařazování reklam přímo do pořadů. Hromadnou žalobu proto nezbylo nežli vzít zpět ještě před prvním jednáním ve věci; řízení tudíž bylo soudem zastaveno. Odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze se týkalo jen výroku o náhradě nákladů řízení, k níž byl žalobce nalézacím soudem odsouzen, a která spočívala v náhradě nákladů právního zastoupení žalovaného. Žalobce, odvolatel, měl zato, že za nastalých objektivních okolností změny zákona neměl být odsouzen k náhradě těchto nákladů, jejichž výše byla nicméně malá. Odvolací soud však potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího a odvolání tak nevyhověl.

V civilním řízení, pokud by bylo pokračovalo, by však bylo nutno zodpovědět předběžnou otázku, o níž byly důvodné pochyby, kdo byl vlastně provozovatelem důležitého, celoplošného (celostátního) televizního vysílání na televizní stanici Nova, když žalován byl držitel veřejnoprávní licence (rozuměno státní koncese) k tomuto celoplošnému vysílání (č. licence 001/1993), tj. obchodní korporace CET 21 spol. s. r. o., která měla v předmětu podnikání zahrnutou „tvorbu, realizaci a vysílaná rozhlasových a televizních programů“.

Ke skutečnému provozování tohoto televizního vysílání se ale i v titulcích vysílaných pořadů hlásila třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., která tehdy měla ve svém předmětu podnikání zase zapsané „celoplošné televizní vysílání“ podle citované veřejnoprávní licence, jež ale byla státem udělena žalovanému, jenž patřil pouze mezi společníky této třetí osoby. Sama veřejnoprávní licence (koncese) coby individuální správní akt přitom byla nepřevoditelná (neobchodovatelná). Dodejme jen, že obsah tohoto dodnes značně sledovaného televizního vysílání byl objektivně způsobilý podstatnou měrou ovlivňovat veřejné mínění, obecný vkus diváků i veřejnou morálku. Stejně jako i stav vysílacího trhu.

Zmíněná třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., dnes již zaniklá s likvidací, však na druhé straně, vůči orgánu veřejné moci, státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, vystupovala jen jako „servisní organizace“ držitele státní koncese, tj. žalované společnosti CET 21, spol. s r. o.

Na okraj a pro dokreslení podivné situace, co se ochranných známek ve známkově řadě „nova“ týče, tak jejich přihlašovatelem a vlastníkem byla ona nekalosoutěžně žalovaná korporace CET 21, spol. s r. o.; viz např. slovní českou ochrannou známku ve znění ZPRÁVY NOVA TV (č. zápisu 187646A) s právem přednosti od dne 14. 12. 1993, zapsanou pro televizní vysílání pořadů, anebo kombinovanou, slovní a obrazovou, ochrannou známku obsahující slovo „nova“ ve zvláštní grafické úpravě písmene „o“, k níž se váže právo přednosti ode dne 25. 1. 1995 (č. zápisu 193772A), a to pro stejný druh služby. Některé ochranné známky ve známkové řadě „nova“ sice přihlásila společnost CET 21, spol. s r. o., avšak následně, poté, co byly zapsány, je tato společnost převedla na Českou nezávislou televizní společnost, spol. s. r. o., aby nakonec zase skončily v rukou jejich původního vlastníka.

Od věci nebyla ani jiná stránka případu.

Totiž to, že ona třetí osoba vlastním jménem uzavírala autorskoprávní smlouvy týkající se vytvoření nebo vysílání televizních pořadů či jiných děl, přestože jí chybělo veřejnoprávní oprávnění k provozování televizního vysílání, jež pro takové případy vyžadoval tehdejší autorský zákon z roku 1965 pro nabyvatele relativního autorského práva k šíření díla. Nebylo zcela jasné, zda ona třetí osoba, „servisní organizace“, nabývá práva vlastním jménem pro sebe, anebo pro jiného (držitele veřejnoprávního povolení k vysílání).

Legální příkaz, aby právo k užití díla nesměl nabýt nikdo jiný nežli osoba oprávněná k patřičnému šíření díla podle předpisů veřejného práva, sledoval zásadu odbornosti (profesionality) nabyvatele práva šířit umělecké dílo, a to v zájmu autorově. Nutno ovšem říci, že se tak dělo hojně formalisticky a administrativně-direktivně.

Československý autorský zákon z roku 1965, převzatý na konci roku 1992 do českého práva s účinností od roku 1993, byl pojat značně státně paternalisticky. Zákon se i tímto způsobem pokoušel chránit autora coby potencionálně slabší smluvní stranu, která neměla být vystavena nebezpečí možného ohrožení jejích absolutních autorských práv neodborným výkonem autorskoprávního oprávnění k šíření díla jeho nabyvatelem. Odbornost, zásada profesionality, která jinak má v soukromém právu své místo, ovšem byla formálně vztažena k držení veřejnoprávního oprávnění, což bylo projevem přecenění administrativně-direktivního státního řízení soukromých majetkových poměrů, které tehdy přetrvávalo v zákonné úpravě z doby předchozího panství komunistů. Toto politické panství se vyznačovalo, krom jiného, výrazným státně ochranářským vztahem k umělcům a vědcům a k jejich tvůrčí činnosti a jejím výsledkům. Pakliže se ovšem tyto výsledky či lidé se svými postoji nedostali do zjevného rozporu se státní kulturní politikou, založenou na „vědeckém světovém názoru“, marxismu-leninismu.

Zmíněný autorskoprávní problém (a problém „dvou osob“) byl znám i státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, která ale žádné právní kroky v tomto směru nepodnikla, resp. záhy je ukončila.

Jak jsme si již ale řekli, tyto ani další právně podstatné otázky, např. nekalosoutěžní postavení televizního diváka jako spotřebitele, již nebylo možné v civilním řízení vyjasnit, protože v jeho průběhu došlo ke změně zákonodárných poměrů.

Pochyby týkající se osoby provozovatele zmíněného televizního vysílání tímto případem ale neskončily. Později měly podobné otázky, vztahující se i k nečinnosti státní Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, nemalý vliv na výsledek mezinárodní arbitráže, vedené podle mezinárodního práva zahraniční osobou proti Česku ve věci ochrany zahraniční investice do televizního vysílání. Česko spor prohrálo a bylo odsouzeno k zaplacení vysoké částky kolem 10,5 miliardy Kč. Z případu se stal i politický problém.

Zda by popsaný civilní spor o zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů nepřímo pomohl k rozpletení širších majetkoprávních otázek, které se rýsovaly v pozadí sporu, nevíme. Podle všeho by se však podobné otázky dostaly na pořad jednání soudu. Nelze proto vyloučit, že obsah soudního spisu či soudní zodpovězení některých předběžných otázek a vyjasnění pasivní legitimace by mohlo být přinejmenším nepřímo využito i v pozdější mezinárodní arbitráži.

Otázka vkládání reklam do televizního vysílání je svým způsobem aktuální i dnes.

Mám na mysli zákonodárně politicky uvažovaný zákaz zvýšení hladiny hlučnosti vložených televizních reklam v porovnání se zvukovou hladinou běžného vysílání; např. filmu jako takového. Tento sluchem seznatelný reklamní nešvar, v některých státech zakázaný k ochraně diváka, sleduje upoutání divákovy pozornosti, jeho „probuzení“ a přitažení ke smyslovému působení reklamy na lidské vědomí. Do určité míry se ale jedná o „smyslové násilí“ na divákově duši, na jeho duševní pohodě, za účelem vlastního zisku.

Divácky svépomocné dočasné vypínání televizního vysílání a jeho opětovné zapínání či tlumení a opětovné zvyšování zvukové hladiny vysílání není systémovým řešením, protože nejde po podstatě věci ani si nevšímá objektivního zájmu spotřebitele, bez něhož by nebylo co, komu vysílat. „Ať si nějak divák poradí, když se mu to nelíbí…“.

Důvodné pochybnosti o právnosti tohoto reklamního postupu jsou proto dány. Alternativou, která by byla šetrnější nežli podání hromadné žaloby, by byla „etická samoregulace“ na straně televizního vysílatele, který hraje „silovou hru“ s divákem, a apelování veřejnosti na jeho zdravý rozum. Jiná cesta by spočívala ve změně zákona.

Nakonec, již jednou ke změně zákona ve věci televizních reklam došlo…