Znalecký posudek – dobrý sluha, ale zlý pán (dokončení)

Hodně toho bylo řečeno o nedostatcích současné regulace znalecké činnosti; netransparentní jmenování, v praxi nulová odpovědnost za vady posudků a tak dále. Tyto připomínky jsou pravdivé a návrh nového zákona mnohé z těchto problémů řeší. Ale základní problém nevyřeší žádný zákon o soudních znalcích. Prapříčina je totiž na straně samotných orgánů činných v trestním řízení!

Kdyby orgány činné v trestním řízení znalecké posudky přezkoumávaly, nejasnosti by požadovaly srozumitelným jazykem vysvětlit a případné vady by požadovaly opravit na náklady samotného znalce, pak by se znalecké prostředí kultivovalo i bez nového zákona. Jakákoli odpovědnost znalce stejně může nastoupit jen tehdy, kdy někdo vady zaregistruje. Pokud znalecké posudky nebudou orgány činné v trestním řízení hodnotit stejně přísně jako kterýkoli jiný důkaz, pak nepomůže absolutně žádná forma regulace znalecké činnosti. Kde nebude žalobce, nebude ani soudce.
Námitka, že orgány činné v trestním řízení nejsou schopny znalecké posudky přezkoumávat, platí jen omezeně. Především je to jejich povinnost vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů. A pokud znalecký posudek není srozumitelný, má jej znalec vysvětlit. V USA to jde. Kvůli existenci laických porot je znalec nucen svůj postup co nejsrozumitelněji a nejpřesvědčivěji vysvětlit – dokonce to je důležitá vlastnost vyžadovaná stranami od jimi zvolených expert witnesses. Když to jde alespoň zčásti převyprávět do lidské řeči v USA, proč to nejde převyprávět v nejhrubších rysech i u nás, jsou snad naši představitelé orgánů činných v trestním řízení hloupější než členové amerických porot?
Málokdy se lze setkat s posudkem z oboru kvantová gravitace, aby objektivně nebylo možno znalcovy úvahy srozumitelně vysvětlit. Požadavek na srozumitelné vysvětlení je i důležitou procesní zárukou, protože pak obviněný či jím oslovený odborník budou vědět, co přesně vlastně mají napadat. Pokud budou znalci donuceni osvětlit své úvahy, pak se usnadní i řešení situací „posudek proti posudku“. V nemalém procentu případů pak soud bude schopen jejich rozpory překlenout vlastní úvahou a nebude třeba uchylovat se hned k posudkům revizním.
Kde leží příčina současného stavu? Zde si netroufám ani hádat. Určitě není na místě podléhat zjednodušujícím vysvětlením typu „jsou to všechno staré struktury a měly by odejít z justice“, jak se dá někdy slyšet ze strany rozhorlených aktivistů. Koneckonců nejhlasitější veřejná kritika přeceňování důležitosti znaleckých posudků přichází spíš ze strany služebně starších právníků (soudci ÚS, veřejný ochránce práv). Ani má vlastní pozorování nenaznačují, že by šlo o problém jedné konkrétní právnické generace.
Možná by bylo užitečné vědět, jaká byla skutečná role znalců v prvorepublikové justici či dokonce za mocnářství. Naneštěstí jdou tyto znalosti právní historie daleko za hranice mé kvalifikace, takže nedokážu říci, zdali jde o produkt socialistického soudnictví nebo zda jde o starší problém. Proto se vyhnu jakémukoli spekulování o původu tohoto stavu a doufám, že někdo ze vzdělanějších čtenářů bude schopen vrhnout na tuto záhadu trochu světla.
I když neznáme příčinu, pokusme se zde navrhnout řešení. Odpovědnost za vzdělávání právníků mají samozřejmě hlavně právnické fakulty a Justiční akademie. Ty by měly nabízet nejen kurzy čistě právní vědy, ale také navazujících oborů v tom rozsahu, jaký je pro právníky relevantní. S ohledem na význam znaleckých posudků v praxi (a přestože je nelze fetišizovat, také nelze předstírat, že se bez nich lze zcela obejít!) by bylo záhodno, aby tyto kurzy poskytly absolventům dostatek znalostí, aby uměli posoudit nutnost přibírat znalce, správně posudek zadat a vyhodnotit jej alespoň v těch úplně nejtypičtějších situacích.
Podíváte-li se na programy vzdělávacích institucí, takové kurzy najdete – například Znalecké posudky z oboru ekonomiky a účetnictví na Justiční akademii. Ale domnívám se, že je nutné pozměnit koncepci podobných kurzů. Jak potvrdily komentáře čtenářů pod předchozím článkem, problém s nekritickým přístupem ke znaleckým posudkům existuje, a to v širokém rozsahu. A pokud stávající právnické vzdělávání problém neodstranilo, tak je třeba něco změnit.
Pokud se znalecké posudky vymykají kontrole, je třeba opustit tradiční český přístup „situace je v zásadě dobrá, postačují jen drobná zlepšení a plán plníme na 100%“. V předchozím článku jsem uvedl několik příkladů nesprávného zacházení s posudky, jež jsem pokládal za zvlášť pikantní. Podobných případů musí existovat daleko více a možná i pikantnějších. Je potřeba tyto příklady sbírat a cíleně o nich hovořit a nemilosrdně pranýřovat chyby. Tento orgán udělal takovou chybu, chyba byla závažná a správně to mělo být takto. A teď další případová studie ... Takto by měla – alespoň z části - vypadat přednáška o znalecké činnosti v soudní praxi.
Poukazovat na konkrétní chyby se v Čechách nenosí, ale jinak to nejde. Nebudeme-li o problémech otevřeně hovořit a spolehneme-li se na tradiční mírný pokrok v mezích zákona, problémy se neodstraní. Výkon spravedlnosti pokládám za příliš významný na to, abychom si mohli dovolit malovat realitu na růžovo.
Dále je pracovníky orgánů činných v trestním řízení třeba vzdělávat nejen v právních a souvisejících oborech, ale i přímo v těch oborech, které jsou předmětem znalecké činnosti. Policista vyšetřující případy žhářství možná nebude profesionální hasič, ale měl by o požárech vědět podstatně více než laik. Obdobně by to mělo platit u vyšetřování hospodářské kriminality.
Nejde jen o to, že když budou mít orgány činné v trestním řízení vlastní odborné kapacity, pak odpadne část zbytečného zadávání posudků, protože příslušný orgán si problém dokáže vyhodnotit sám i bez znalce a znalci zadá jen to, co opravdu musí zodpovědět sám znalec. Ani nejde jen o to, že zadání znaleckého posudku bude více k věci a samotný posudek bude vyhodnocen pečlivěji. Ale znalec především nemůže být neustále přítomen při plánování vyšetřování, při stanovování vyšetřovacích verzí, při výsleších a při dalších úkonech. Přitom kvalitní provedení těchto úkonů může vyžadovat odborné znalosti, a to hned teď a na místě, ne opatřované dodatečně pomocí zadávání znaleckého posudku. Na nutnost budovat odborné kapacity přímo u orgánů činných v trestním řízení není bohužel zdaleka kladen takový důraz, jak by bylo ideální.
Nejvíce snahy o výšení netrestní kvalifikace by se přitom mělo zaměřit na policisty. Jde o pracovníky nejdůležitějšího orgánu činného v trestním řízení – policisté jsou ti, kdo řeší trestné činy v první linii, a na jejich úrovni se dá v případu nejvíce získat a nejvíce ztratit. Zjednodušeně řečeno, pokud není mrtvola ohledána a změřena její teplota hned na místě činu, nenapraví to v pozdějších stadiích řízení ani nejgeniálnější státní zástupce nebo soudce. Dále je policistů více než státních zástupců a více než soudců, takže je u nich větší možnost ke specializaci. A v neposlední řadě je u policie více prostoru ke zvyšování kvalifikace, takže dodatečná koruna investovaná do policie přinese vyšší užitek než koruna investovaná třeba do státního zastupitelství (kolegové prominou).
V souvislosti se vzděláváním se ovšem dostáváme ještě k jednomu důležitému tématu, a tím je ODVAHA. Do katalogu vlastností ideálního pracovníka justice je totiž třeba doplnit odvahu.
Nejde totiž jen o to, říci někomu na přednášce, jak se má správně zadat takový znalecký posudek. Ale dotyčný pracovník orgánu činného v trestním řízení má také vykazovat dostatek odvahy, aby posudek vlastním rozumem kriticky zhodnotil nebo v případě potřeby posudek třeba vůbec nezadával a místo toho si sám rozhodl, co rozhodnout může nebo musí.
Pár příkladů, kdy se orgán činný v trestním řízení alibisticky schovával za znalce, jsem uvedl v předchozí části. Jeden nový mi prošel rukama v mezidobí: soudní znalec byl vyšetřovatelem povolán, aby řekl, že text písně vyjadřuje silně negativní emoce vůči přistěhovalcům. Oni by na to státní zástupce nebo soudce bez znalce nepřišli?!
Neumím si představit výkon spravedlnosti bez odvahy rozhodnout. A je nutno mít odvahu ke všemu možnému, od neschovávání se za znalce po odolávání pokušení rozhodnout, jak se očekává. Nemyslím tím zdaleka jen úmyslné manipulování s výsledkem řízení. Odvahy je třeba například k odmítání různých „právních zvyklostí“, kdy orgány jednají podle jakési myšlenkové šablony, která se před lety ustálila, aniž by měla oporu v rozumu. Napadlo vás třeba někdy, proč je v učebnicích a komentářích tolik zprošťujících judikátů k nutné obraně, když žádný z nich neříká nic překvapivého? Protože v české justici existuje neblahý zvyk pro jistotu žalovat, dojde-li ke zranění, třebaže byly zjevně splněny podmínky nutné obrany. Lidová představa, že obránce bude po zásluze potrestán, je tak pravdivá jen z poloviny: s velkou pravděpodobností soud rozhodne správně, nicméně připravte si peníze na obhájce.
Podobných zvyklostí funguje u nás více. Další z nich je „dluh na výživném znamená automaticky trestný čin, třebaže pachatel je nezaměstnaný stavební dělník se základním vzděláním a částečnou invaliditou uprostřed hospodářské krize“. Pohříchu této zvyklosti občas podlehne i soud, zatímco zásada „žaluj obránce při zranění“ se týká spíše policie a státního zastupitelství. Odmítání těchto zvyklostí a boj za skutečnou spravedlnost vyžadují jistou kuráž, neboť podobné zvyklosti jsou silně zakořeněny a je zřetelný tlak na jejich dodržování.
Z těchto a z mnoha dalších důvodů je pro práci v justici nutné mít odvahu. Otázkou ovšem zůstává, jak odvahu naučit. Dá se vůbec naučit odvaha? Stejný problém řeší všechny armády světa a řeší jej tuhou disciplínou a indoktrinací válečnickým étosem. Takové řešení není dost dobře přenositelné do justice. Jak se dá účinně vštípit pracovníkům justice odvaha? Zde mi nezbývá, než ukončit úvahu doznáním, že nevím. Rád si přečtu názory čtenářů na tento problém!

POZNÁMKA: Případy uváděné z mojí praxe jsou vždy fiktivní. Princip je zachován, avšak zasazen do smyšleného děje. Případy, jež jsou mi známy z denního tisku nebo z databází rozhodnutí, jsou uváděny tak, jak byly popsány tam.