Tomáš Sobek: Bůh materiálního jádra
Zdeněk Koudelka ve svém blogpostu Zlaté tele v právu kritizuje teorii materiálního jádra ústavy, přičemž tvrdí, že demokratická ústava by měla být prostá transcendentálního předpokladu tohoto typu. Ideu materiálního jádra chápe jako náboženské reziduum, které je v kolizi s principem demokratického sebeurčení lidu. To není žádná novinka, takto uvažovali už tzv. zákonní pozitivisté (např. Gerhard Anschütz, Richard Thoma).
Nebudu s Koudelkou polemizovat, jenom poznamenám, že někteří autoři odvozují ideu materiálního jádra ústavy právě z principu demokratického sebeurčení lidu. Např. Gustav Radbruch ve svém článku Der Relativismus in der Rechtsphilosophie (1934) argumentuje, že princip demokratického sebeurčení lidu vede k tomu, že lid (resp. jeho zástupci) může demokraticky změnit svoji demokratickou ústavu na nedemokratickou (tzv. paradox demokracie), takže pokud má být onen princip zachován, musíme předpokládat alespoň to, že lid se nemůže vzdát možnosti rozhodovat o ústavě jako takové. Nezadatelné právo lidu disponovat svojí ústavou je transcendentálním předpokladem principu demokratického sebeurčení lidu. Toto právo je tedy (minimálním) materiálním jádrem každé ústavy, i když není výslovně stanoveno. Radbruch chtěl říct, že i suverenita lidu má své transcendentální předpoklady: Demokracie může činit cokoli, kromě toho, že se nemůže s konečnou platností vzdát sebe sama. V kontextu Koudelkova blogpostu je důležité to, že Radbruch svoji argumentaci založil na filozofickém relativismu, nikoli na existenci Boha. Dnešní většina má pouze relativní význam, nemůže mít absolutní platnost tak, aby definitivně vyloučila rozhodování budoucích většin. I Koudelka vlastně předpokládá, že ústava má nějaké materiální jádro, ale na rozdíl od Radbrucha se k tomu nehlásí.
"Die Demokratie kann verzichten zugunsten einer diktatorialen Verfassung, aber sie kann nicht auf ihr Recht verzichten, über die Verfassung selbst zu bestimmen. Das ist nicht nur eine soziologische Unmöglichkeit, sondern eine juristische Unmöglichkeit. Das Recht des Plebiszits über die Verfassung ist ein ungeschriebenes Gesetz, ein stillschweigender und selbstverständlicher Bestandteil jeder Verfassung. Diese letztendige Demokratie, diese Volkssouveränität ist also - wir haben es gesehen - eine unerschütterliche Folge des Relativismus. Die Demokratie kann alles tun - nur nicht endgültig auf sich selbst verzichten. Der Relativismus kann jede Meinung dulden - außer der Meinung, welche behauptet, absolut zu sein."
40 komentářů:
"Nezadatelné právo lidu si nově zvolit svoji ústavu je transcendentálním předpokladem principu demokratického sebeurčení lidu.
Co znamená transcendentální? Proč musí mít princip demokratického sebeurčení nějaký transcendentální předpoklad? Proč musí být právo změnit ústavu jádrem každé ústavy? Proč je právně nemožné vzdát se možnosti změnit ústavu?
Jistě si můžeme dohodnout, že ústavu lze změnit 2/3 většinou. Můžeme si tedy dohodnout, že ji lze změnit jen 3/4 většinou, 9/10 většinou? Jednomyslně? Jednomyslně v referendu? A pokud si můžeme domluvit většinu, která de facto vyloučí změnu ústavy, proč bychom si nemohli dohodnout, že ústavu nelze změnit vůbec?
Resp. proč bychom si nemohli dohodnout, že některé části ústavy nelze změnit vůbec, zatímco jiné části ústavy lze změnit 2/3 většinou?
Co kdo stále má s tím transcendentnem? Pokud si ve stanovách obchodní společnosti dohodneme, že některé její části nelze vúbec změnit (nebo vymyslíme konstrukci, dle které stanovy nelze změnit aspoň de facto), je to transcendentní? A transcendentální?
"Buď je v ústavních základech obsažena víra v Boha, pak jsou teorie o materiálním jádru zbytečné, nebo Boha z ústavy vytlačíme, ale pak nelze hledat její transcedentální základ."
Tedy transcendentno lze hledat jenom v Bohu?
Nemyslím, že by transcendetně-teologická debata o materiáním jádru měl rozumný smysl. Přemýšlím, zda by měla smysl debata utilitaristická (tj. debata o tom, zda je pro ČR přínosnější materiální jádro v ústavě mít, anebo nemít).
Obávám se ale, zda by nebyla obdobně "rozplizlá". Totiž: (1) každý máme jiné preference (de gustibus non est disputandum); a (2) rozumně predikovat průměrné důsledky (střední hodnotu přes všechny možné budoucí stavy světa) řešení s materiálním jádrem a řešení bez něj by v našem podání představovalo pouze věštění z křišťálové koule.
Možná, že je otázka, zda mít, anebo nemít v ústavě materiální jádro, pro ČR podstatná. Možná je to jedno. Nevím. Ale i pokud to jedno není: Na kterou stranu se přiklonit, to je (zatím?) spíše věc pocitu. Pochybuji, že Koudelkovy nebo Radrbuchovy řeči (s velkými pojmy o malém obsahu) mohou někoho přimět ke změně názoru.
Změna přístupu ÚS k materiálnímu jádru nenastane tím, že by p. Koudelka nebo pan prezident přesvědčili soudce ÚS o své pravdě. Nastane, pokud vůbec, tak, že politická reprezentace najmenuje na ÚS soudce, kteří předem deklarují, že dle jejich názoru Ústava žádné materiální jádro nemá.
Občané jsou pány Ústavy, nikoli Parlament. Občané se mohou rozhodnout opustit Ústavu a stvořit všemocný parlament, dát Parlamentu absolutní vládu nad sebou, svým majetkem a vůbec vším. Dokud tak neučiní, platí čl. 9/2 Ústavy a parlament je omezen, ne adorován. Více argumentů třeba na mém blogu.
Také jsem si po rozhodnutí Melčák v. PSP říkal, že bude třeba zřídit na fakultách kathedry právní theologie…
Radbruchovy úvahy mi nicméně přijdou málo relevantní, protože jako nemůže z principu existovat theorie revolučního práva (definičním znakem revoluce je absence působení práva), je nutně časově omezené i ustanovení, které zakazuje vlastní derogaci. Společenská praxe jde jinudy.
Praktický problém ovšem tkví v tom, jakým způsobem tento "paradox demokracie" odstranit.
Tedy jak lid chránit před lidem samým? Kdo má právo lidu zakázat jednat v rozporu se zákaldním principem demokracie. Kdo může zastavit odstranění demokracie demokratickou cestou?
Že veškerá moc vychází z lidu ještě bez dalšího neznaméná, že lid disponuje nebo vůbec má disponovat veškerou mocí bez omezení. Oč je jeden tyran horší než sto, dvě stě, potažmo deset milionů tyranů? Neomezená moc má tendenci plodit neomezené zlo, proto jsou moderní "demokratické" ústavy postavené na omezení veškeré moci, včetně moci lidu.
S bodáky se dá dělat ledasco, jen ne na nich sedět. Zato se s nimi mění výborně ústavy, z demokratických na nedemokratické a zpět.
Ad Jan Petrov
Uvažujeme v kontextu někoho, kdo akceptuje princip demokratického sebeurčení lidu. Jenomže pokud tento princip nemá podlamovat sám sebe, pak musíme předpokládat, že má určité limity. Transcendentální předpoklad = předpoklad smysluplnosti.
"Proč bychom si nemohli dohodnout, že ústavu nelze změnit vůbec?"
Tím sice aktuálně realizujeme princip demokratického sebeurčení, ale zároveň ho tím rušíme. Což je ale také nesmysl. Princip demokratického sebeurčení totiž znamená i to, že se na takovou dohodu můžeme kdykoli vykašlat.
To nejsou moje osobní názory. Jenom se snažím porozumět Radbruchovi. Jemu šlo hlavně o to, že určité limity (jako limity smysluplnosti) musí přijmout i radikální demokrat a relativista.
Ad Tomáš Pecina
Zdeněk Koudelka má samozřejmě pravdu, že ÚS ČR má tendenci ke kvazi-religióznímu modu myšlení. Mimochodem, citovanou větu ústavního soudce Jana Musila bych třikrát podtrhnul, podepsal a vylepil soudci Holländerovi na dveře.
("Představa, že právníci jsou snad těmi, kdo v konečné instanci vyřeší nejlépe svár mezi dobrem a zlem, je veskrze mylná a v historii nesčetněkrát vyvrácená. Což snad soudci neasistovali při zločinech fašistické a komunistické justice?")
Ad David Schmidt
Díky za link na Váš blog, líbí se mi, dal jsem si ho do oblíbených.
Tomáš Sobek
Já jsem možná zlý a nespravedlivý, ale opravdu a upřímně věřím tomu, že celé "materiální jádro ústavy" je jen vykonstruovaný nástroj, jak si pro ÚS ukrást více moci a posílit možnosti aplikace svévole.
Ad David Schmidt
Rád bych si přečetl nějaké argumetny pro tuto tezi z Vašeho blogu:
"Zatímco ústavodárce je skutečným zdrojem státní moci stojícím vně právního řádu jako jeho tvůrce, Parlament (ústavní zákonodárce) je pouze orgánem moci ustavené, který už jen vykonává Ústavu a může uplatňovat pouze takové pravomoci, které jsme mu v ústavodárném aktu předali. Když Česká národní rada "v čase obnovy samostatného českého státu" přijímala jménem všech občanů novou Ústavu, jedním z hlavních přesvědčení té doby bylo, že už se nikdy nesmí opakovat situace, kdy bylo právo zneužito k nastolení bezpráví.."
Vlastně říkáte, že ústavodárce musí stát mimo ústavu. Není tedy podle Vás možné legitimně a legálně přijmout novou ústavu. Není to však extrémní a nepraktický výklad. Někdo by možná řekl až absurdní.
Dělení na ústavodárce a ústavního zákonodárce se může tedy jevit poměrně umělým..
Mám-li akceptovat materiální jádro Ústavy, pak je chci mít především přesně PŘEDEM DEFINOVANÉ - to plyne z principu právní jistoty, který zas má být z celého materiálního jádra vůbec nejjadernější.
ÚS možnost definovat materiální jádro měl - skupina senátorů podávající návrh kvůli Lisabonské smlouvě (myslím návrh senátorů, nikoli Senátu) postupovala tak, že se pokusila krok za krokem, odrážku za odrážkou definovat materiální jádro a s touto definicí pak porovnávala vybraná ustanovení Lisabonské smlouvy. ÚS se tím (raději?) vůbec nezabýval. Je na čase, aby se iniciativvy tedy chopil Parlament a pokusil se materiální jádro definovat sám (když už ho tedy máme).
To nejhorší vůbec je materiální jádro akceptovat, ale nedefinovat.
Všem přeji vše nejlepší do nového roku.
Pavel Hasenkopf
Zdá se, že Bohem byla Česká národní rada. V roce 1992. Pak Bůh zemřel a jen ÚS se jej marně snaží zahlédnout v mlhovině čl. 9 ... Jeden by řekl, že je to ideální situace pro nového Boha.
V. Loutocký
OP:
"Vlastně říkáte, že ústavodárce musí stát mimo ústavu. Není tedy podle Vás možné legitimně a legálně přijmout novou ústavu."
Přijme-li ústavu lid jako (originární) ústavodárce, proč by to nemělo být legitimní? Koneckonců, stát je tu pro lidi a z jejich vůle, ne naopak.
Legálně to možné je, viz např. čl. 146 GG nebo Tomášem Sobkem citovaný Radbruch: "Das Recht des Plebiszits über die Verfassung ist ein ungeschriebenes Gesetz, ein stillschweigender und selbstverständlicher Bestandteil jeder Verfassung". K čemu ale to, pokud suverén stojí nad právem?
"Dělení na ústavodárce a ústavního zákonodárce se může tedy jevit poměrně umělým.."
Možná umělým, nicméně vydrželo přes dvě století.
Díky za jednoduchý a přesný článek.
Jan Petrov (neb je komplexnější)
"Proč musí mít princip demokratického sebeurčení nějaký transcendentální předpoklad?"
Protože kdyby neměl, vzniká otázka, k čemu je vlastně Ústava dobrá. Klíčová otázka problému iusnaturalismus - isupozitivismus.
A jinak - někteří si myslíme, že ho prostě má. Právo není něco samo pro sebe a na světě okolo nezávislého. Právo je vynález, aby lidé lépe naživu byli. Ústava samozřejmě také.
"Jistě si můžeme dohodnout, že ústavu lze změnit 2/3 většinou. Můžeme si tedy dohodnout, že ji lze změnit jen 3/4 většinou, 9/10 většinou? Jednomyslně? Jednomyslně v referendu? A pokud si můžeme domluvit většinu, která de facto vyloučí změnu ústavy, proč bychom si nemohli dohodnout, že ústavu nelze změnit vůbec?"
Odmotáváte to, podle mne, z nešťastné strany - demokracie není pouze problém matematicky stanovené většiny, ale právě těch "transcendentálních předpokladů", jinak to nikdy nebude fungovat.
Na jedné straně se ústava vyvíjí spolu s těmi svými předpoklady, na druhé straně - a to hlavně - má zabránit nejrůznějším útokům na demokratickou moc. Takže někdy je třeba ji trochu změnit, a většinou ne. Neexistuje zlomek, který by to vyjádřil.
Pokud chcete tuhle složitou ideu v pozadí transformovat do legislativní techniky, jeden z nejlepších nápadů mi připadají ty "španělské" změny, které platí až pro následující parlament.
"Resp. proč bychom si nemohli dohodnout, že některé části ústavy nelze změnit vůbec"
Někde bych na to klidně šel. Třeba v některých základních lidských právech. Ale jinak viz výše.
"Co kdo stále má s tím transcendentnem?"
Škoda, že neužívám smajlíky.
"Tedy transcendentno lze hledat jenom v Bohu?"
Už nějaký pátek ne. Monopol skončil. Máme volný trh transcendentna.
"Pochybuji, že Koudelkovy nebo Radbruchovy řeči (s velkými pojmy o malém obsahu) mohou někoho přimět ke změně názoru."
Málokterá debata na internetu přiměje někoho ke změně názoru. To je příliš velké očekávání.
Dík Tome za pěkný post.
Ad sága Melčák:
Po vice než roční reflexi mi přijde, že samotný nález ve věci Melčák lze respektovat, byť s ním pořád nesouhlasím. Nález ve věci Melčák však nelze (bohužel) vnímat izolovaně. Co totiž pořád nemohu respektovat, je prolog a epilog k tomuto nálezu. Prologem rozumím to, co nálezu předcházelo (zejména usnesení z 1.9.2009 a z 2.9.2009), a epilogem to, co po něm následovalo (usnesení z 15.9.2009). Tato usnesení obsahují daleko problematičtější závěry než samotný nález. Z prologu a epilogu rovněž plyne účelovost postupu ÚS. Jedinci, kteří atakují samotný nález (včetně Zdeňka Koudelky), mu tak vlastně dodávají legitimitu, protože se strefují do nejsilnějšího místa kauzy Melčák.
Ad materiální ohnisko ústavy:
Zde výjimečně souhlasím s Pavlem Hasenkopfem. Největším problémem samotného nálezu spočívá v tom, že si ÚS sám vytváří referenční kritéria. Zvykli jsme si na to, že ÚS je „negativním zákonodárcem“. Zvykli jsme si na to, že ÚS je občas „pozitivním zákonodárcem“. (Kdyby existovalo přesně definované materiální ohnisko ústavy) dalo by se zvyknout i na to, že ÚS je „negativním (či pozitivním) ústavním zákonodárcem“. Jelikož přesně definované materiální ohnisko ústavy nemáme, tak se ÚS pasoval do role samotného „ústavodárce“. To je pro mě „too much power for one institution“. Nehledě na to, až politici (konečně) pochopí, že ten kdo ovládá ÚS, ovládá i Ústavu, nadšení dnešních zastánců materiálního ohniska ústavy velmi pravděpodobně opadne.
Jinak souhlasím rovněž s Honzou Petrovem. Prezident při nominačním procesu a/nebo Senát při konfirmačním procesu se mohou oprávněně ptát všech kandidátů na dvě otázky: (1) Co tvoří materiální jádro Ústavy; a (2) Má ÚS pravomoc přezkoumávat ústavní zákony? Podle odpovědí na tyto dvě otázky se pak mohou obě tělesa rozhodnout, zda takového kandidáta chtějí či ne.
člověk musí mít ústavu v sobě.
Přiznám se, že nerozumím tomu, co PŘESNĚ znamená definovat materiální jádro.
Přirozenoprávníci si myslí, že žádná definice nemůže být konstitutivní pro to, co je materiálním jádrem ústavy. Materiální jádro totiž reprezentuje tu část ústavy, která je OBJEKTIVNĚ (tedy nezávisle na tom, co si o tom kdo myslí) podstatou demokratického právního státu. I když budeme něco jakože "definovat" jako materiální jádro, není vyloučeno, že ona "definice" je chybná, protože materiální jádro je VE SKUTEČNOSTI jiné.
Někteří ústavní soudci milují teorii přirozeného práva právě proto, že jim umožňuje, aby kdykoli mohli říct: "Zákonodárce se prostě mýlí v tom, co je materiálním jádrem ústavy." Materiální jádro je totiž hodnotový pojem a morální hodnoty nelze stanovit hlasováním.
Demokratický pozitivista si naopak myslí, že už samotná idea, že materiální jádro je jakousi objektivní skutečností, kterou máme teprve (morální intuicí?) objevit, je metafyzický blábol. Sice připouští, že si můžeme demokraticky stanovit ("definovat"), co je nezměnitelnou částí ústavy, ale zároveň i připouští, že si tuto "definici" můžeme kdykoli demokraticky změnit (princip demokratického sebeurčení). Takže z praktického hlediska něco jako klauzule nezměnitelnosti vlastně nemá valný smysl.
Tomáš Sobek
T. Sobek:
Tak nějak mi to připomíná realisty vs. nominalisty .-)
V. Loutocký
Ad VL
Ano, souvislost tam je. Nicméně, primárně nejde o otázku pojmového, ale morálního realismu.
Teorie přirozeného práva je v současnosti (mainstreamově) definovaná dvěma tezemi: 1) Existují objektivní morální pravdy (morální realismus). 2) Obsah práva je nutně spoludeterminován morálními pravdami (tzv. teze spojení).
Různá upřesnění těchto dvou tezí pak vedou k různým variantám teorie přirozeného práva.
Demokratičtí pozitivisté (např. Jeremy Waldron) argumentují, že nemáme dobré důvody si myslet, že někdo (třeba soudci) má jakýsi zvláštní přístup k poznání toho, co je objektivně morálně správné, a proto musíme morální neshody ve společnosti řešit demokraticky. Soudní přezkum demokratické legislativy považují za politicky nelegitimní, nejraději by ho zrušili.
TS
TS:
"Přiznám se, že nerozumím tomu, co PŘESNĚ znamená definovat materiální jádro."
Viz body 11 - 96 podání senátorů, resp. jejich shrnutí v bodech 97 - 100.
P.H.
Vojtěch J. Cepl
1. Myslím, že Ústava má jediný přímý předpoklad: její faktickou akceptaci společností. Teprve tuto akceptaci pak ovlivňují "transcendentální povídání ústavních černokněžníků".
2. Nezadatelné právo lidu si nově zvolit svoji ústavu je transcendentálním předpokladem principu demokratického sebeurčení lidu. Pokud toto ničím nepodložené tvrzení přijme veřejnost za své, pak bude ústavní diskontinuita snadná. Pokud toto tvrzení veřejnost odmítne (tj. bude se cítit vázána aktuální ústavou, i pokud zakazuje, aby byla změněna), pak bude ústavní diskontinuita obtížná.
3. Směřoval jsem k tomu, zda není rozumně možné čl. 9 odst. 2 Ústavy vyložit jako společenskou dohodu, že: (a) určité změny Ústavy provést nelze; (b) jaké změny Ústavy nelze, to určí Ústavní soud výkladem pojmu "podstatné náležitosti demokratického právního státu"; a (c) ačkoli to Ústava nezmiňuje výslovně, implicitně z ní plyne, že samotný čl. 9 odst. 2 Ústavy nelze změnit. Zda veřejnost přijímá tuto veřejnou dohodu za svou a zejména zda ji považuje za snadno změnitelnou, k tomu bod 2. výše.
4. Jak bude čl. 9 odst. 2 Ústavy vyložen ze strany ÚS, to (spolu)určí: (a) obsazení ÚS a (b) co vše Ústavnímu soudu projde u veřejnosti, která je jediným faktickým garantem, že ÚS nebude omezen ve svých pravomocech. To (b) pak závisí i na mediální masáži, případně podporované výroky vlivných právníků (zabalenými do teoretickoústavněprávního žargonu, který má za účel posílit veřejnou akceptaci těchto výroků).
5. Souhlasím, že transcendentno lze hledat všude možně. Jen jsem citoval výrok p. Koudelky, který implikuje, že transcendetno lze hledat jen v Bohu.
David Kosař
"Nehledě na to, až politici (konečně) pochopí, že ten kdo ovládá ÚS, ovládá i Ústavu, nadšení dnešních zastánců materiálního ohniska ústavy velmi pravděpodobně opadne."
100% souhlas.
Záleží ovšem i na tom, zda upřednostňuješ konzervatismus (čím více plánovaných společenských změn ÚS zruší, tím lépe), anebo možnost politické reprezentace činit významná opatření (upadající školství, neudržitelný důchodový systém, neudržitelný zdravotnický systém, makroekonomické dopady korupce). Libertarián by mohl materiální jádro milovat: Ať se úsilí politické reprezentace a (politicky nominovaného) Ústavního soudu vyčerpá vzájemným kočkováním.
Doporučíš mi prosím nějakou dobrou knihu, která se zabývá, a to případně i empiricky (historicky), racionální distribucí moci mezi jednotlivé instituce tak, aby se efektivně dosáhlo určitých cílů? (Např. hospodářského růstu, efektivního politického rozhodování, omezení rizika uzurpace moci, schopnosti společnosti kvalitně reagovat na nová nebezpečí -- problém ovšem je, že některé institucionální designy upřednostňují ty a jiné ony účely, přičemž to, jaké účely jsou "nejvíc nejlepší", významně spoluurčují osobní preference.)
Bohužel v této oblasti dávno nejen ústavní soud předstihl ty nejhorší teology předchozích staletí. Jako pamětník si dovoluji poznamenat, že ůmysl zákonodárce při sepisování nezrušitelnosti nuklea nebyl žádný, šlo prostě jen o kopii ustanovení z Německé ústavy, přibližně stejně štastnou jako některé francouzské přílepky k obchodu ze strany jedné agilní profesorky UK. Žádná pořádná diskuse se v parlamentu ani nevedla, takže si to může každý výkladat. jak chce (ano ve světle pravdy A anebo dogmatu B anebo principu C). Kdyby nešlo o poměrně zásadní věc, člověk by se zasmál, ale tady z toho je patrná neucta sepisovatelů ústavy (ne, opravdu ústavu nenapsal jenom p. Cepl a ta schválená verze neměla s jeho návrhem mnoho společného) k základním právním zvyklostem jakými jsou jasnost a určitost.
Nakonec poválečnou historii Německa nevedly úspěšně kroky ústavní ale zahraničně politické a vojenské a stačí si navolit trochu více SS ústavní soud a nezměnitelnost demokratických principů se může jevit přirozrnoprávnivům úplně jinak, i když popravdě řečeno za iusnaturalisty se také považovali samotní nacisté.
Jan Zábrana
Ad Honza Petrov
Honzo, jeden o voze, druhý o koze. Radbruchovi nešlo o otázku faktické akceptace, ale o logické důsledky možné akceptace.
Radbruch chtěl říct, že princip "Můžeme cokoli." sice připouští jakékoli činy, nicméně některé z nich v kontextu tohoto principu nemají smysl. Takže paradoxně, i princip "Můžeme cokoli.", pokud ho nehodláme opustit, nás limituje v možnostech smysluplného jednání.
Jestliže můžeme cokoli, pak si můžeme i zakázat jakékoli změny, ale protože můžeme cokoli, můžeme si takový zákaz kdykoli zrušit, a proto takový zákaz vlastně nemá smysl.
Tom
To mi připomíná povedený vtip: Chuck Norris dokáže stvořit kámen tak těžký, že ho nedokáže zvednout ani Chuck Norris. A pak ho stejně zvedne, aby všem ukázal, kdo je Chuck Norris zač.
Mířil jsem na to, že je otázka, proč by demokratické sebeurčení mělo implikovat "můžeme cokoli", tedy i změnit ústavu na nedemokratickou.
Není věcí logické nezbytnosti, že ústavu ne/lze po právu změnit na nedemokratickou. Tato ne/možnost je dána akceptací toho, anebo onoho arbitrárního pravidla ohledně možných změn ústavy.
A možnost změnit ústavu na nedemokratickou fakticky-sociálně je ztížena či usnadněna tím, nakolik si společnost myslí, že to je možné právně.
Jinými slovy: (a) není (zdá se mi) přesvědčivý důvod pro to akceptovat Radrbuchovu tezi; a (b) pokud společnost akceptuje Radrbuchovu tezi, pak z pocitových, nikoli logických či "vědeckých" důvodů; a (c) akceptace té či oné ústavněprávní teorie veřejností (to jsou asi ony transcendentální předpoklady) má své důsledky na dělbu moci mezi ÚS a PSP. Což je, uznávám, triviální tvrzení.
Ad Honza
Radbruch si klade otázku, jak silnou verzi principu demokratického sebeurčení lze ještě konzistentně myslet. A říká, že pokud ho budeme uvažovat v nejsilnější verzi, že lid jako suverén si může demokraticky stanovit cokoli, pak upadneme do paradoxů.
Mimochodem, ten paradox je opravdu kouzelný: Klauzule věčnosti v kontextu principu, že si můžeme stanovit cokoli, nedává smysl, a proto jestli si opravdu chceme stanovit cokoli, včetně smysluplné klauzule věčnosti, musíme se vzdát principu, že si můžeme stanovit cokoli.
Tys napsal: "Směřoval jsem k tomu, zda není rozumně možné čl. 9 odst. 2 Ústavy vyložit jako společenskou dohodu ..."
Radbruch by Ti odpověděl takto: Klauzule věčnosti není jenom nějaká dohoda, ale nezměnitelná dohoda. Ovšem pokud je lid konečným suverénem, co PŘESNĚ znamená, že nějaká jeho vlastní dohoda je pro něj nezměnitelná?
Tom
Chápu, co D. Kosař, "Jan Zábrana" či J. Petrov myslí tím, že nadšení pro materiální jádro opadne, až politici pochopí, že US je klíčem k ovládání ústavy.
Připustíme-li, že nás po 4 či 8 letech čeká maďarský scénář demontáže liberálního státu tím, že jedna strana získá ústavní většiny v obou komorách, pořád nechápu, k čemu to bude vzhledem k materiálnímu jádru. Argumenty ctěných diskutérů pomíjejí, že ÚS má pouze kasační pravomoc, takže pokud by už ovládli ÚS, měli by stejně tak velkou většinu, že by ÚS nepotřebovali. Opakuji znovu, materiální jádro má jakousi sílu při kasaci, kdy dává ÚS velmi omezenou sílu vzepřít se ústavní většině. K čemu by ale byla možnost aplikovat materiální právo ústavním soudem, který by byl jednobarevným reprezentantem politické většiny, tomu nerozumím.
Co mi uniká?
Libor Průdek
PS: Politici přece již dávno roli ÚS chápou, ale ve svém ovlivňování a obcházení ÚS jsou značně nemotorní.
Jan Petrov:
On jádro věci postihl mnohem lépe ve svých reakcích Tomáš Sobek; jde zejména o rozpor, skrytý mezi "materiálním jádrem" a "suverenitou lidu", což jsou dva takové supertěžké kalibry, které se do jisté míry vylučují.
Nicméně:
1. Fakticky Ústavu veřejnost neakceptuje; ona o ní nic neví, a formálně ji schvaluje nicnechápající parta poslanců. Přesně, jak popsal pan Zábrana. Teprve při jejím používání se ex post ukazuje, co v Ústavě vlastně je.
Já vidím předpoklad Ústavy jinde - ve staleté zkušenosti, že takový korektiv moci je potřebný. Co v něm má vlastně být, to je pak už na delší debatu (opět staletou).
Takže povídání "transcendentálních kouzelníků" je jaksi přítomno od začátku, a nelze se mu v případě Ústavy vyhnout.
2. Viz Sobek a jeho výklad paradoxu. Buď fandíte víc "nezadatelnému právu lidu" nebo "transcendentální Ústavě". Do perfektního souladu to uvést nelze.
S vašimi vyvozovanými důsledky souhlasím.
3. Obojí výklad čl. 9 odst. 2, jaký nabízíte, je možný, a umím si ho představit. Osobně mi leží na srdci daleko víc základní lidská práva, kde bych hledal většinu toho "materiálního jádra", než konkrétní podrobnosti "demokratického stroje".
4. Osobně mi připadá příliš jednoduché a zplošťující predikovat rozhodnutí soudu (a) z jeho obsazení obsazení a (b) co vše Ústavnímu soudu projde u veřejnosti. Rozhodování soudce je prostě typem lidského chování, což se predikuje nesnadno, a vlivů na to je opravdu hodně.
Což je námitka i proti Davidu Kosařovi doleji - jsem pevně přesvědčen, že se pan prezident občas nestačil divit, co všechno si myslí jím vybraní ústavní soudci.
5. Transcendentno nechávám plavat, shoda.
Nemáte někdo link na rozumné pochopení toho, co se děje v Maďarsku. Je mi jasné, že spousta věci se v komentářích dost přehání, ale stejně mi nejde ho hlavy, protože volilo tolik Maďarů, které pokládám v rámci EU relativně za celkem vzdělaný a rozumný národ, jednu stranu.
Ivan Holý
Ad Tom:
A pak bych se zeptal: Proč je lid konečným suverénem? A co to vlastně pojem "konečný suverén" znamená? Co vše "konečný suverén" může a nemůže?
Lid a klauzule věčnosti: Bůh a kámen... Lid ani Bůh nemohou být všemocní. Jak jsou ale mocní (odhlédneme-li, že se nemohou dostat do logických sporů), na to logika nemá odpověď.
Lid není jediná osoba, která si zakáže sníst čokoládovou zmrzlinu, a poté se snadno rozhodné sníst ji. Je to nekoordinovaný konglomerát dílčích skupin. Text ústavy, včetně jejího čl. 9 odst. 2, spoluurčuje, na čem se tento konglomerát shodne, jak se nakonec po velkých kotrmelcích a tahanicích utvoří skupinová vůle. (Anebo mezi společností, složené z jednotlivých osob, a myslí, složené z jednotlivých neuronů, není zas takový rozdíl?)
Jinými slovy, při obecném přijetí teorie materiálního jádra, může být obtížnější prosadit faktický (diskontinuitní) přechod k totalitní ústavě -- snaha o takový přechod vzbudí větší křik a odpor. (Anebo si to jenom namlouváme a text ústavy omezuje riziko převratu jen minimálně, resp. toto riziko není relevantní?)
Anebo to lze vyjádřit takto?:
Lid si může dát předsevzetí, že zachová základní náležitosti demokratického právního státu. Později lid jistě fakticky může vzít toto předesevzetí zpět (ale bude to složitější, než když si předsevzetí dá jednotlivec) a uspořádat si stát podle zcela jiných zásad. V tom mu pár písmenek v (bývalé) ústavě nedokáže vždy zabránit.
Avšak ten, kdo poruší předsevzetí, ať už nejíst zmrzlinu, anebo zachovávat základní náležitosti demokratického právního státu, se bude cítit provinileji, začně-li později usilovat o opak. A mohou existovat mezní případy, kdy boj mezi pro- a protidemokratickými silami (mezi pokušením sníst zmrzlinu a vůlí si jí odepřít) bude natolik těsný, že to bude právě ono předsevzetí (ať už novoroční nebo v podobě čl. 9 odst. 2 Ústavy), co nakonec výsledek tohoto utkání rozhodne (např. tím, že dodá váhu zásadnímu prohlášení Ústavního soudu, které podpoří prodemokratické síly i přes ústavní zákony přijaté fasádním parlamentem).
Což je ale asi jen pohádka a navíc ÚS chápe čl. 9 odst. 2 Ústavy ne(jen) jako poslední obranný val demokracie, nýbrž (především) jako piedestal, z něhož ÚS shlíží na ostatní moci ve státě.
Ad Vojtěch J. Cepl.
1. Je jasné, že Ústavu nečteme před spaním. Ale jakmile nastane zásadní ústavněprávní spor, znalost relevantních pasáží a výkladů se ve společnosti rychle rozšíří, resp. ovlivní výstupy v médiích. Ty pak zase ovlivní, jak je politicky nákladné (pokoušet se) překročit (domnělý) ústavní zákaz.
Máte pravdu: Jakkoli bychom se o to měli pokoušet, nelze jednoznačnosti (ústavně-)právního textu vždy dosáhnout. A pak nelze nemít (mediální) ústavní kouzelníky. Jejich existence je nutná, ani dobrá, ani špatná. Jde o to, zda jsou nestranní, schopni nadhledu, chytří, zkušení a intelektuálně poctiví. Tak jako u každého, kdo se má podílet na řešení sporů, zejména netechnické povahy.
2. To je triviální tvrzení: Je jasné, že nemůže současně nastat: (a) většina si může dělat, co chce; a (b) většina něco snadno dělat nemůže.
3. Ochrana základních práv -- souhlasím.
4. Máte pravdu, model rozhodování (ústavního) soudce jsem poněkud zjednodušil. Přesto mi připadá, že predispozice soudce je (u neurčitých hodnotových rozhodování) dost podstatná, jak vidno i v případě U.S. Supreme Courtu (kde se v určitých záležitostech konstantně hlasuje podle ideologických notiček). V této oblasti má ČR jistý vývoj (přinejmenším v plenárních věcech) před sebou.
Ad Honza
Nikdo nepopírá, že tzv. klauzule "věčnosti" může fungovat jako psychologická brzda (fakticita).
Otázka je, jestli je logicky možné tzv. klauzuli "věčnosti" zrušit. Pokud to je logicky možné, pak to není klauzule věčnosti, ale klauzule: Červenej se, až mě budeš rušit.
Princip "Lid si může demokraticky stanovit cokoli." je inkonzistentní (viz paradox).
Radbruch z toho vyklouzl docela elegantně: "Lid si může demokraticky stanovit cokoli, ale nic definitivně."
Holländer méně elegantně: "Existují metafyzické limity toho, co si může lid demokraticky stanovit."
Pro mě je podstatné to, že každý, pokud se chce vyhnout komickým paradoxům, nakonec uzná, že existují určité limity toho, co si může lid demokraticky stanovit. Takže každý nakonec uzná něco jako materiální jádro.
Tom
Dobrý den, zamyslete se nad tím, jak funguje materiální jádro ústavy ve Velké Británii. Možná Vás přemýšlení bez konkrétních článků a konkrétních prezidentů Klausů v debatě posune dál.
Petr Jantařík
Ad Tom.
Díky.
Není nic kontradiktorního na normativním tvrzení, že klauzuli věčnosti nelze změnit -- ledaže vyznáváme normativní pravidlo, že lid může kdykoli cokoli, k čemuž nás ovšem nic nenutí. (Fakticita ovlivňuje společenstevní výběr normativních pravidel a normativita ovlivňuje fakticitu.)
Takže se jedná o klauzuli: Fakticky mě sice zrušit můžeš, ale červenej se u toho, protože normativně mě zrušit nesmíš.
Ad Radbruch:
Proč nelze přijmout metanormu, že v době přijímání Ústavy mohl lid, vše co chtěl, zatímto poté může již jen to, co mu Ústava dovoluje? Nebo jednoduše metanormu, že Ústava zavazuje (a není potřeba dovozovat proč, což by stejně vedlo jen k nekonečnému regresu).
Jistě, není logicky konzistentní Radbruchem analyzovaná metanorma: lid může v okamžiku X přijmout jakékoli pravidlo (tedy i omezit svou moc v budoucím okamžiku Y) a v budoucím okamžiku Y také může přijmout jakékoli pravidlo. So what? Metanorem je nekonečně mnoho. Můžeme si vybrat jinou. (A o tom, jakou si vybereme, rozhoduje fakticita -- proto jsem se ve fakticitě tak babral výše).
Třeba i nutně existují metafyzické (logické) limity toho, co si může lid demokraticky stanovit. (Holländerův výrok mi nepřipadá těžkopádný.) Jenže limity logické konzistence jsou velmi, velmi slabé a k materiálnímu jádru ústavy (jak je obvykle chápeme) se ani neblíží. Nevylučují Dachau ani holodomor.
1) "Takže se jedná o klauzuli: Fakticky mě sice zrušit můžeš, ale červenej se u toho, protože normativně mě zrušit nesmíš."
Z normativního hlediska: Můžeme mít metaprincip, že lze pozitivně stanovit cokoli, anebo můžeme mít metaprincip, že lze zrušit cokoli. Ale nemůžeme mít obojí. Jestliže lze zrušit cokoli, pak nelze (smysluplně) stanovit klauzuli věčnosti.
2) "Proč nelze přijmout metanormu, že v době přijímání Ústavy mohl lid, vše co chtěl, zatímto poté může již jen to, co mu Ústava dovoluje?"
Ano, ale berme to jenom jako jednu z možností limitace ve stylu:
Lid si může demokraticky stanovit cokoli, ale ... .
V tomto případě:
Lid si může demokraticky stanovit cokoli, ale jenom na začátku.
Tuto limitaci Radbruch odmítá právě proto, že je relativista. Proč by měl mít "první lid" nějak navrch vzhledem ke každému dalšímu lidu? Předsevzetí první generace, které nelze vzít zpět, a přitom zavazuje potenciálně nekonečnou řadu dalších generací - to není demokracie ale nekonečná tyranie "prvního lidu". Demokracie znamená možnost SEBEurčení lidu.
Tom
Ještě ad 1)
Chtěl jsem říct, že v systému, kde platí metaprincip, že lze zrušit cokoli, se jedná o klauzuli:
Fakticky mě sice stanovit můžeš, ale červenej se u toho, protože normativně je to nesmysl.
Oňehdá som počul na toto dobrý porevolučný výrok pôvodom z nástenky matematicko-fyzikálnej fakulty UK v Bratislave: "Už ani deň bez zmeny Ústavy!"
Demokracia, teda autovláda ľudu, je založená na jeho ľubovôli až v prvom rade ... pokiaľ by si ľudia uvedomili to, čo autor toho výroku tam hore o vetu vyššie, vitaj totalita. Čisto demokraticky, nikde nie je povedané, že včera prijatú nemeniteľnosť Ústavy nemôžeme zrušiť a následne ešte v rovnaký deň ju zmeniť a zajtra opäť vyhlásiť za nemeniteľnú a následne to opäť zrušiť ... nekonečná kosínusoida. Postup je vratný.
Jediná šanca, ako takejto svojvôli zabrániť, je ustanoviť proces nevratný alebo vratný len veľmi ťažko. A teda, obmedziť autonómiu vôle ľudu aktom jeho vôle, ktorý príjme tak rigidnú procedúru menenia Ústavy + hmotné ustanovenia Ústavy, ktoré sa budú dať zmeniť len ťažko, ba až vôbec.
Nuž, ľud, konfrontovaný s nevratnou zmenou Ústavy, však stále môže využiť "Thoreauovu hračku", tzv. občiansku neposlušnosť a meniť Ústavu protiústavne.
Vôľa preto nie je schopná žiadnu demokraciu garantovať. Sloboda výchovy, prejavu a názoru môže vždy vyústiť do občianskej neposlušnosti väčšiny, odporu menšiny či tlaku na každodenné zmeny Ústavy. Vôľa je síce základom demokracie, ale nie jej oporou. Potom však existuje niečo ako veda. Súhrn poznatkov o tom, čo je pre spoločnosť užitočné a do akej miery je nutné ohraničiť vôľu. Tak vznikli čiastočne aj ľudské práva, založené na spoločných potrebách ľudí. Keďže vôľa je apriori neovládateľný vnútorný činiteľ (hoci výskumy neurológa B. Libeta a jemu podobných naznačujú čosi iné) a neexistuje v nej opora pre usporiadanosť (vyvoláva skôr entropiu a chaos), akýkoľvek model riadenia spoločnosti (vrátane objektívneho práva) potrebuje nutne od vôle nezávislý nástroj, ktorý by garantoval jeho udržateľnosť, stálosť a odolnosť voči turbulenciám, hroziacim vypadnutím spoločnosti z rozhrania chaosu. Nezávislý nástroj od vôle môže byť veda. Otázka potom znie, aký by mal byť ustanovujúci kompromis vôle a vedy, ktorý umožní dostatočne stály a udržateľný rozvoj a kontinuitu spoločnosti a jednotlivcov (= komplexnej množiny) a zároveň ponechá ľuďom dostatočnú mieru tvorivosti a slobody? Predpokladám, že na základných potrebách, ktoré sú predpokladmi slobodného myslenia, sa vieme ako na regulačných princípoch zhodnúť (= život, zdravie, zákaz podprahovej manipulácie, strava, oblečenie, obydlie, osobnosť a súkromie a pod.). No a ak sa nezhodneme ... tak už ani deň bez zmeny Ústavy!
Ondrej Pivarči
Ad Jan Petrov:
Pro zacatek bych doporucoval nasledujici tri knizky:
- Oxford Handbook of Political Economy (OUP, 2008)
- COOTER R.: Strategic Constitution (Princeton University Press, 2002)
- PERSSON, T., TABELLINI, G.: The Economic Effects of Constitutions (MIT Press, 2005)
Ad TS:
Debata uz je nekde jinde, ale prece... Mozna jsem se mel vyjadrit presneji – pojem “demokraticky pravni stat” je pro me prilis vagni; za “presnejsi” vymezeni materialniho jadra ustavy, ktere jsem mel na mysii, povazuji neco ve stylu 79(3) nemeckeho GG, ktery odkazuje na konkretni clanky GG. Priznavam ale, ze tim se problem vyresi jen castecne, protoze se presuneme k vykladu odkazovanych clanku, pricemz zejmena cl. 20 GG je rovnez velmi vagni. Porad tam ale neni to “proklete” spojeni “pravni stat”, pod ktere si kazdy nacpe co chce.
Jinak je podle me jedna vec, kde se skutecne nachazi materialni jadro ustavy [a zda neco takoveho vubec existuje], a druha vec, jak definujeme materialni jadro ustavy, jehoz ochranu sverime US.
Ad DK
Existují dvě hlavní pojetí materiálního jádra:
1) Klauzule nezměnitelnosti - metanorma, která zakazuje určité změny.
2) Kritéria identity (esence) - určují, co je ještě změna systému a co už je nahrazení jiným systémem.
ad 1) Parlament si může, ale nemusí, stanovit takovou metanormu, kterou sám sebe omezí. Ústavní soud potom kontroluje, jestli parlament dodržel své vlastní sebe-omezení.
ad 2) Něco takového potřebujeme, jestliže uvažujeme tak, že parlament (moc ustanovená) má od lidu (moc ustavující) pouze mantát ústavu změnit, nikoli ji nahradit jinou ústavou. Ústavní soud potom kontroluje, jestli se parlament ještě pohybuje v rámci zmocnění, které mu dal lid.
Jak chápeš materiální jádro Ty?
Okomentovat