Hubert Smekal: Není manželství jako manželství

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva začátkem listopadu v kauze Şerife Yiğit v. Turecko jednomyslně rozhodnul, že jiné svazky než manželské nemusí požívat stejné ochrany jako manželství. Paní Şerife Yiğit žila šestadvacet let v tzv. religiózním svazku, s partnerem měli šest dětí, a když muž zemřel, domáhala se vdovského důchodu. Turecké soudy však její žádost o důchod odmítly, protože tamní zákony plně uznávají pouze civilní formu sňatku. Jen náboženská forma nepožívá žádné ochrany a musí být doprovázena civilním sňatkem. Zatímco v původním řízení před štrasburským soudem byla stížnost zamítnuta nejtěsnějším poměrem čtyři ku třem, u velkého senátu se podobné drama nekonalo – všech sedmnáct soudců se shodlo, že Turecko Evropskou úmluvu o lidských právech neporušilo, jen dva soudci připojili svá odlišná stanoviska.
Velký senát případ posuzoval jako možné porušení práva na ochranu rodinného života (čl. 8 Úmluvy) a zákazu diskriminace (čl. 14 Úmluvy) ve spojení s právem na ochranu vlastnictví (čl. 1 Protokolu 1). Paní Yiğit považovala svou situaci za srovnatelnou se situací vdovy v manželství, důchod jí podle ní nebyl přiznán z důvodu diskriminace proti náboženskému sňatku. Jako u většiny diskriminačních případů se hlavní důraz kladl na otázku proporcionality – Turecko muselo soudce přesvědčit, že za rozdílným zacházením stály objektivní a rozumné důvody. Rozlišování formy sňatku má podle ESLP legitimní cíl, protože manželství podle občanského zákoníku směřuje k ochraně veřejného pořádku a práv žen. Prostředky směřující k dosažení legitimního cíle Soud seznal jako rozumně proporcionální. Ustanovení týkající se manželství jsou jasná a přístupná, samotný civilní sňatek nepředstavuje pro dotčené osoby přemrštěné břímě. Paní Yiğit měla dostatek času, aby svůj vztah plně zlegalizovala, turecké orgány jí nekladly žádné překážky.
Co se ochrany rodinného života týče, velký senát se sice ztotožnil s názorem senátu, že „manželé“ s dětmi žili jako rodina podle čl. 8 Úmluvy, nicméně k porušení práva na nerušený rodinný život rovněž nedošlo. Turecké orgány nikterak arbitrárně do života stěžovatelčiny rodiny nezasahovaly, navíc státy mají v oblasti hospodářské, fiskální a sociální politiky širší prostor k uvážení. Čl. 8 nemůže být interpretován tak, že ukládá státům povinnost uznat náboženské manželství, ani po státech nepožaduje, aby zavedly speciální režim pro zvláštní kategorie nesezdaných párů. Turecko vyvázlo z citlivého případu bez poskvrny, nicméně dva soudcové alespoň připojili odlišná stanoviska.
Řecký soudce Rozakis si k případu regionálního rivala neodpustil připomínku. Soud podle něj zvolil špatné srovnávací kategorie – neměly se porovnávat civilní a náboženské sňatky, ale situace dlouhodobého soužití a manželství. Jelikož neustále narůstá množství stabilních vztahů existujících mimo manželství, měl by soud zvážit, zda nepřehodnotit situaci u dlouhodobých nemanželských vztahů, alespoň co se sociálního zabezpečení týče.
Ruský soudce Kovler nebyl spokojen jednak s tím, že vdova se nedočkala od státu žádné finanční pomoci a jednak s příliš zjednodušujícím posouzením institutu islámského manželství. Kovler apeluje na Soud, aby zaujímal citlivější antropologický přístup, jinak se příliš zatvrdí v eurocentrických postojích.
Těžko však od Evropského soudu pro lidská práva očekávat, aby měl v otázce lidských práv jiný než eurocentrický přístup…

Hubert Smekal

Zdroje:
Evropský soud pro lidská práva. 2010. Şerife Yiğit v. Turecko. Stížnost č. 3976/05, rozsudek Velkého senátu z 2. listopadu 2010.Ouald-Chaib Saïla. 2010. Şerife Yiğit v. Turkey: The Court did it again!. Strasbourg Observers, 10. listopadu 2010, http://strasbourgobservers.com/2010/11/10/serife-yigit-v-turkey-the-court-did-it-again/

Pozn. článek byl publikován též v listopadovém čísle Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci Masarykovy univerzity.