Co z knižní produkce za rok 2010 stojí za přečtení: "Top Ten" II aneb co pod stromeček
Tento post volně navazuje na „Top Ten“ z roku 2009 (zde). Obsahuje deset titulů z anglicky psané knižní produkce za rok 2010, které podle mě stojí za přečtení [za tipy děkuji i Michalovi a Honzovi]. Tento rok přicházím s tímto postem o něco dříve, aby mohla být nadílka pod Vánočním stromečkem bohatší. Tady je ta slíbená desítka plus něco navíc.
David Dyzenhaus: Hard Cases in Wicked Legal Systems: Pathologies of Legality. Druhé a výrazně přepracované vydání této „klasiky“ v podání Davida Dyzenhause by nemělo chybět na stole žádného českého soudce a právního teoretika. Dyzenhausův příběh se sice odehrává v reáliích JAR v době apartheidu (JAR je ten „wicked legal system“), nicméně řada debat je lehce přenositelná i na komunistické Československo. Kapitoly o „Judicial Obligation and the Rule of Law“ a „Rule by Law/Rule of Law“ jsou obzvláště povedené.
David Robertson: The Judge as Political Theorist: Contemporary Constitutional Review. Podle mého názoru ze tento rok jednoznačně nejlepší knížka v oblasti srovnávacího ústavního práva. A světe div se, v třetí kapitole je relativně podrobně rozebírána i judikatura českého Ústavního soudu. Ale pozor, nejedná se o žádnou doktrinální práci. Jde o neotřelý pohled politologa, který toho ví hodně o ústavním právu. Robertson vnímá přezkum ústavnosti jako aplikovanou politickou teorii a soudce ústavních soudů jako ochránce hodnot zakomponovaných v DNA jednotlivých ústav.
Javier Couso, Alexandra Huneeus, Rachel Sieder: Cultures of Legality: Judicialization and Political Activism in Latin America. Literatura o srovnávacím ústavním právu již dávno není omezena na evropské a severoamerické soudy. Pokud se někdo chce dozvědět více o tom, jak to chodí se soudy v Latinské Americe, tato knížka je dobrý start. A pokud se chce někdo porozhlédnout ještě více, například do Afriky, nechť otevře další ze slušných editovaných sborníků o roli soudů a soudců (Siri Gloppen et al.: Courts and Power in Latin America and Africa) či jednu z mnoha knih o ústavním soudnictví v JAR (Heinz Klug: The Constitution of South Africa: A Contextual Analysis).
Gerald Gunther: Learned Hand: The Man and the Judge. Soudce Learned Hand je mnohými americkými právníky považován za nejlepšího amerického soudce všech dob, který to nikdy nedotáhl na soudce Nejvyššího soudu USA. Najdou se i tací, kteří ho považují za nejlepšího amerického soudce všech dob i přesto, že to nikdy nedotáhl na soudce Nejvyššího soudu USA. Tato biografie poskytuje nejen detailní rozbor profesního i osobního života tohoto často opomíjeného velikána americké justice, ale rovněž vyvrací tvrzení, že žánr soudcovských biografií je mrtvý.
James Crawford, Alain Pellet, Simon Olleson: The Law of International Responsibility. Mezinárodněprávní odpovědnost patří k nejspornějším a nejdiskutovanějším otázkách obecného mezinárodního práva. Tato knížka by neměla chybět na stole žádného internacionalisty, který nežije v chiméře, že se mezinárodní právo veřejné redukuje pouze na lidská práva. Sestavu přispěvatelů to této knihy nemá smysl jmenovat – zjednodušeně řečeno, každý, kdo něco v MPV znamená, do této knihy přispěl. Jako perličku dodávám, že autorem dvou kapitol je i český internacionalista Václav Mikulka, který už bohužel dlouhou dobu česky nepíše.
David Erdos: Delegating Rights Protection: The Rise of Bills of Rights in the Westminster World. Několik posledních let je řada anglofonních časopisů věnujících se ústavnímu právu doslova zaplavena rozborem „nového“ modelu ústavního přezkumu zakonů (judicial review), který je označován buď jako „weak form of judicial review“ (Tushnet, Waldron) či podle geografického původu nového modelu jako „New Commonwealth Model of Constitutionalism“ (Gardbaum). Pokud se někomu nechce pročítat změť těchto článků, tato kniha mu dobře poslouží. Její výhodou je i skutečnost, že rozebírá nejen státy , kde se nový model uchytil (Spojené království, Kanada a Nový Zéland), ale i „černou ovci“ Commonwealthu (Austrálii), která se zatím zakotvení katalogu základních práv zuřivě brání (k tomu rovněž zde).
David Mead: The New Law of Peaceful Protest: Rights and Regulation in the Human Rights Act Era. Shromažďovací právo přišlo v posledních letech v ČR několikrát na přetřes – vzpomeňme například na pochody v den výročí Kříšťálové noci. Aktuální literatury ke svobodě shromažďování bylo donedávna pomálu, neboť tato svoboda shromažďování stála ve stínu svého většího bratříčka – svobody projevu. To se ale pomalu mění. David Mead napsal dobrou knížku o tomto opomíjeném politickém právu včetně podrobného rozboru judikatury ESLP. Pro fanoušky tohoto tématu upozorňuji rovněž na povedený sborník z minulého roku (Andras Sajo: Free to Protest: Constituent Power and Street Demonstration) a na to, že příští rok vychází v Yale University Press další knížka o svobodě shromažďování (John Inazu: Liberty’s Refuge: The Forgotten Freedom of Assembly, Yale University Press, forthcoming 2011).
Peter Cane: The Hart-Fuller Debate In The Twenty-First Century. Debata mezi H.L.A. Hartem a Lonem Fullerem v Harvard Law Review v roce 1958 je považována za milník v (přinejmenším angloamerické) právní teorii. K 50. výročí debaty mezi Hartem a Fullerem se sešla řada předních právních teoretiků a filosofů na Australian National University. Jejich cílem nebylo znovu „přehrát“ souboj dvou výše zmiňovaných titánů, ale spíše použít jejich souboj jako odrazový můstek k přehodnocení vybraných aktuálních otázek právní teorie. Sestava přispěvatelů myslím hovoří sama za sebe: Nicola Lacey, Larry May, Martin Krygier, Jeremy Waldron, Leslie Green, Philip Pettit, Gerald Postema, Brian Bix a další.
Miguel Maduro, Loic Azoulai: The Past and Future of EU Law: The Classics of EU Law Revisited on the 50th Anniversary of the Rome Treaty. Další padesátileté výročí – tentokrát Římské smlouvy. Madurovi a Azoulaiovi se podařilo dát dohromady mimořádně silnou a různorodou sestavu přispěvatelů – mladých i starých, akademiků i praktiků, lidi zevnitř Soudního dvora i vně, akademiků působících v EU i mimo ni. Tato kniha má navíc promyšlenější strukturu než většina klasických sborníků. Vše se točí okolo 12 vybraných rozsudků Soudního dvora, které podle editorů zásadním způsobem proměnily podobu EU. Ke každému z těchto rozhodnutí se vyjadřují z různých pohledů čtyři přispěvatelé. Výsledkem je pěkná knížka, která potěší každého milovníka práva EU (svou troškou do mlýna přispěl i náš spolublogger, Zdeněk Kühn).
Steve Greenfield, Guy Osborn, Peter Robson: Film and the Law. Teď trošku z jiného soudku. Filmové nadšence, kteří se dílem osudu věnují právu, potěší druhé vydání této ceněné knížky o „filmu a právu“. Obzvláště doporučuji přečíst kapitolku o stereotypním zobrazování soudců v kinematografii – „neviditelný soudce“, „zkorumpovaný soudce“, „problematický soudce“, „komický soudce“, „politický soudce“ apod.
Kromě „top ten“ stojí za zmínku i anglický překlad německé klasiky Reinholda Zippelia (Juristische Methodenlehre, 10. vyd., Mnichov: C.H. Beck, 2006) - Introduction to German Legal Methods. Pro ty z nás, kdo čtou radši a lépe anglicky, je to vítaný počin. Letos vyšlo po delší době rovněž druhé vydání jednoho ze dvou nejdůležitějších „casebooků“ v oblasti srovnávacího ústavního práva (Norman Dorsen, Michel Rosenfeld, Andras Sajo, and Susanne Baer: Comparative Constitutionalism: Cases and Materials). V paperbacku pak konečně vyšel i The Oxford Handbook of Law and Politics (Keith E. Whittington, R. Daniel Kelemen, Gregory A. Caldeira). Konečně za zmínku stojí i zatím poslední ze série sborníků majících základ v každoroční konferenci „Individual vs. State“ konané na půdě Středoevropské univerzity v Budapešti (Andras Sajo and Renata Uitz: Constitutional Topography: Values and Constitutions).
David Dyzenhaus: Hard Cases in Wicked Legal Systems: Pathologies of Legality. Druhé a výrazně přepracované vydání této „klasiky“ v podání Davida Dyzenhause by nemělo chybět na stole žádného českého soudce a právního teoretika. Dyzenhausův příběh se sice odehrává v reáliích JAR v době apartheidu (JAR je ten „wicked legal system“), nicméně řada debat je lehce přenositelná i na komunistické Československo. Kapitoly o „Judicial Obligation and the Rule of Law“ a „Rule by Law/Rule of Law“ jsou obzvláště povedené.
David Robertson: The Judge as Political Theorist: Contemporary Constitutional Review. Podle mého názoru ze tento rok jednoznačně nejlepší knížka v oblasti srovnávacího ústavního práva. A světe div se, v třetí kapitole je relativně podrobně rozebírána i judikatura českého Ústavního soudu. Ale pozor, nejedná se o žádnou doktrinální práci. Jde o neotřelý pohled politologa, který toho ví hodně o ústavním právu. Robertson vnímá přezkum ústavnosti jako aplikovanou politickou teorii a soudce ústavních soudů jako ochránce hodnot zakomponovaných v DNA jednotlivých ústav.
Javier Couso, Alexandra Huneeus, Rachel Sieder: Cultures of Legality: Judicialization and Political Activism in Latin America. Literatura o srovnávacím ústavním právu již dávno není omezena na evropské a severoamerické soudy. Pokud se někdo chce dozvědět více o tom, jak to chodí se soudy v Latinské Americe, tato knížka je dobrý start. A pokud se chce někdo porozhlédnout ještě více, například do Afriky, nechť otevře další ze slušných editovaných sborníků o roli soudů a soudců (Siri Gloppen et al.: Courts and Power in Latin America and Africa) či jednu z mnoha knih o ústavním soudnictví v JAR (Heinz Klug: The Constitution of South Africa: A Contextual Analysis).
Gerald Gunther: Learned Hand: The Man and the Judge. Soudce Learned Hand je mnohými americkými právníky považován za nejlepšího amerického soudce všech dob, který to nikdy nedotáhl na soudce Nejvyššího soudu USA. Najdou se i tací, kteří ho považují za nejlepšího amerického soudce všech dob i přesto, že to nikdy nedotáhl na soudce Nejvyššího soudu USA. Tato biografie poskytuje nejen detailní rozbor profesního i osobního života tohoto často opomíjeného velikána americké justice, ale rovněž vyvrací tvrzení, že žánr soudcovských biografií je mrtvý.
James Crawford, Alain Pellet, Simon Olleson: The Law of International Responsibility. Mezinárodněprávní odpovědnost patří k nejspornějším a nejdiskutovanějším otázkách obecného mezinárodního práva. Tato knížka by neměla chybět na stole žádného internacionalisty, který nežije v chiméře, že se mezinárodní právo veřejné redukuje pouze na lidská práva. Sestavu přispěvatelů to této knihy nemá smysl jmenovat – zjednodušeně řečeno, každý, kdo něco v MPV znamená, do této knihy přispěl. Jako perličku dodávám, že autorem dvou kapitol je i český internacionalista Václav Mikulka, který už bohužel dlouhou dobu česky nepíše.
David Erdos: Delegating Rights Protection: The Rise of Bills of Rights in the Westminster World. Několik posledních let je řada anglofonních časopisů věnujících se ústavnímu právu doslova zaplavena rozborem „nového“ modelu ústavního přezkumu zakonů (judicial review), který je označován buď jako „weak form of judicial review“ (Tushnet, Waldron) či podle geografického původu nového modelu jako „New Commonwealth Model of Constitutionalism“ (Gardbaum). Pokud se někomu nechce pročítat změť těchto článků, tato kniha mu dobře poslouží. Její výhodou je i skutečnost, že rozebírá nejen státy , kde se nový model uchytil (Spojené království, Kanada a Nový Zéland), ale i „černou ovci“ Commonwealthu (Austrálii), která se zatím zakotvení katalogu základních práv zuřivě brání (k tomu rovněž zde).
David Mead: The New Law of Peaceful Protest: Rights and Regulation in the Human Rights Act Era. Shromažďovací právo přišlo v posledních letech v ČR několikrát na přetřes – vzpomeňme například na pochody v den výročí Kříšťálové noci. Aktuální literatury ke svobodě shromažďování bylo donedávna pomálu, neboť tato svoboda shromažďování stála ve stínu svého většího bratříčka – svobody projevu. To se ale pomalu mění. David Mead napsal dobrou knížku o tomto opomíjeném politickém právu včetně podrobného rozboru judikatury ESLP. Pro fanoušky tohoto tématu upozorňuji rovněž na povedený sborník z minulého roku (Andras Sajo: Free to Protest: Constituent Power and Street Demonstration) a na to, že příští rok vychází v Yale University Press další knížka o svobodě shromažďování (John Inazu: Liberty’s Refuge: The Forgotten Freedom of Assembly, Yale University Press, forthcoming 2011).
Peter Cane: The Hart-Fuller Debate In The Twenty-First Century. Debata mezi H.L.A. Hartem a Lonem Fullerem v Harvard Law Review v roce 1958 je považována za milník v (přinejmenším angloamerické) právní teorii. K 50. výročí debaty mezi Hartem a Fullerem se sešla řada předních právních teoretiků a filosofů na Australian National University. Jejich cílem nebylo znovu „přehrát“ souboj dvou výše zmiňovaných titánů, ale spíše použít jejich souboj jako odrazový můstek k přehodnocení vybraných aktuálních otázek právní teorie. Sestava přispěvatelů myslím hovoří sama za sebe: Nicola Lacey, Larry May, Martin Krygier, Jeremy Waldron, Leslie Green, Philip Pettit, Gerald Postema, Brian Bix a další.
Miguel Maduro, Loic Azoulai: The Past and Future of EU Law: The Classics of EU Law Revisited on the 50th Anniversary of the Rome Treaty. Další padesátileté výročí – tentokrát Římské smlouvy. Madurovi a Azoulaiovi se podařilo dát dohromady mimořádně silnou a různorodou sestavu přispěvatelů – mladých i starých, akademiků i praktiků, lidi zevnitř Soudního dvora i vně, akademiků působících v EU i mimo ni. Tato kniha má navíc promyšlenější strukturu než většina klasických sborníků. Vše se točí okolo 12 vybraných rozsudků Soudního dvora, které podle editorů zásadním způsobem proměnily podobu EU. Ke každému z těchto rozhodnutí se vyjadřují z různých pohledů čtyři přispěvatelé. Výsledkem je pěkná knížka, která potěší každého milovníka práva EU (svou troškou do mlýna přispěl i náš spolublogger, Zdeněk Kühn).
Steve Greenfield, Guy Osborn, Peter Robson: Film and the Law. Teď trošku z jiného soudku. Filmové nadšence, kteří se dílem osudu věnují právu, potěší druhé vydání této ceněné knížky o „filmu a právu“. Obzvláště doporučuji přečíst kapitolku o stereotypním zobrazování soudců v kinematografii – „neviditelný soudce“, „zkorumpovaný soudce“, „problematický soudce“, „komický soudce“, „politický soudce“ apod.
Kromě „top ten“ stojí za zmínku i anglický překlad německé klasiky Reinholda Zippelia (Juristische Methodenlehre, 10. vyd., Mnichov: C.H. Beck, 2006) - Introduction to German Legal Methods. Pro ty z nás, kdo čtou radši a lépe anglicky, je to vítaný počin. Letos vyšlo po delší době rovněž druhé vydání jednoho ze dvou nejdůležitějších „casebooků“ v oblasti srovnávacího ústavního práva (Norman Dorsen, Michel Rosenfeld, Andras Sajo, and Susanne Baer: Comparative Constitutionalism: Cases and Materials). V paperbacku pak konečně vyšel i The Oxford Handbook of Law and Politics (Keith E. Whittington, R. Daniel Kelemen, Gregory A. Caldeira). Konečně za zmínku stojí i zatím poslední ze série sborníků majících základ v každoroční konferenci „Individual vs. State“ konané na půdě Středoevropské univerzity v Budapešti (Andras Sajo and Renata Uitz: Constitutional Topography: Values and Constitutions).