Martin Bílý: Jára Cimrman a jeho (skoro) přínos civilní justici

Když se zeptáme, co dobrého přinesl Jára Cimrman občanskému právu procesnímu a justici, nezbude než konstatovat, že nic. Není to však chybou našeho génia ani nedostatkem invence, jde zkrátka a jedině o to, že C a K justice byla na rozdíl od té dnešní zkostnatělá a bránila se novým myšlenkám a změnám, a pak také o náhodu, která až příliš často stála našemu vědci v cestě.

Je nutno přiznat, že některé jeho myšlenky přes své novátorství a jistě i dobrý úmysl byly od počátku pochybné. Například zmíním jeho nápad, aby bylo zakázáno zastupování stran advokáty, neboť tito průběh řízení velice prodraží. V dopise na vedení advokátní komory navrhuje: „Bylo by třeba zakázati zastupování stran advokáty, neboť tito průběh řízení velice prodraží. Vždyť o co jiného jde, že žalobce bohatý najme sobě advokáta, který chudáka, co se hájí sám, snadno porazí. Když i druhá strana najme si advokáta, zase jde jen o to, čí advokát je lepší. Ale vždyť stejného efektu bude dosaženo i tím, že se budou hájiti sami. Aby pak osoby obsáhlých znalostí právního řádu, jako jsou soudci, notáři nebo recidivisté, neměli nespravedlivých výhod, naopak tito by se museli nechati zastupovat lidmi obzvláště práva neznalými, jako jsou prostí dělníci, lékaři nebo státní úředníci.“

Advokátní komora mu překvapivě odpověděla, zřejmě z obavy, že by člověk tak geniálních nápadů a silného ducha dokázal i příliš revoluční myšlenku prosadit. V dopise argumentuje, že advokáti přece mají i jiné úkoly, než jen zastupování, že navíc mohou klienta řízení připravit tak, aby se dokázal hájit sám, stejně jako učitelé šermu učí své žáky, kteří pak podstupují souboje. Soudům naopak práce přibude, neboť s klesající cenou sporu vzroste poptávka po něm.

Cimrman uznal námitky advokátů a ve svých pamětech uvádí: „Taková situace jeví se býti zcela nepředstavitelnou. Lidé se jako sportovci či duelanti připravují na utkání, které proběhne před zraky nestranného sudího a veřejnosti. Žalují se pro každou maličkost a nechávají soudce rozhodovati věci teoretické a nepodstatné. Dokonce kvůli tomu zakládají mládežnické spolky (Cimrman použil do češtiny těžko přeložitelné slovo Gerichtsschlägerburschenschaft), kde mladí studenti právnických fakult podstoupí dopoledne souboj před soudem, odpoledne duel v šermírně a večer rozhodující zápolení v krčmě, přičemž tomu poslednímu pak přikládají nejvyšší váhu a důstojnost.“ (Později na toto téma napsal stať Recht und Ökonomie, kterou mu ale nikde neotiskli, neboť prý směšování takto protichůdných oborů nemá budoucnost.)

Tyto vize mu připadaly natolik znepokojující, že na nějakou dobu zanechal přemýšlení o reformě advokacie a obrátil se na reformování justice.

Je třeba si pro začátek uvědomit, že C a K soudy byly pomalé, kritizovala se jejich přetíženost, vleklost a komplikovanost kolování spisů, nedostatek publikování judikatury a naopak častá rigidnost a formálnost rozhodování. Pro nás dnes je to zcela nepředstavitelné, avšak v té době bylo řízení soudní pro účastníka zážitkem zdlouhavým, jistě stresujícím, navíc s nejistým výsledkem. A do tohoto stavu přichází Jára Cimrman se svým geniálním nápadem. Bohužel svůj dopis (aniž by to dopředu tušil) adresoval nesprávné osobě, a sice svému příteli soudci Zemského soudu Johannu Störigovi, v jehož soukromé korespondenci byl později nalezen.

Cimrman v něm píše: „Je třeba hleděti na justici z pohledu nikoliv vrchnosti, ale prostého člověka. Takový sedlák jde se souditi, aby pak v soudní síni seznal, že soudce neodliší žito od pšenice a má o tom vésti jednání. Je pak nutným důsledkem, není-li mu vyhověno, že pochybuje o kvalitách soudcových. Tomu napomáhá stávající systém, kdy soudci mladí a začínající přidělování jsou na soudy nejnižší, mnohdy do oblastí venkovských, a ti schopní, kteří prokáží kvality, pak jsou povyšování na soudy vyšší. Obyčejný člověk pak neví, že i dobrý soudce rád zůstane třebas i na malém městě, kde bydlí, u soudu nalézacích, kde je v jednací síni živo a v ulicích klid a nikoliv naopak. Nabude proto dojmu, že na soudech první instance soudí, promiňte mi, hlupáci a směrem nahoru se to zlepšuje, což je dojem zcela mylný. Proto je systémem přímo motivován, aby podával odvolání a rekursy, neboť je přesvědčen, že soudy prvostupňové jsou dobré leda k tomu, aby shromáždily listiny a vyslechly svědky a že soudy nadřízené rozhodnou o jeho právech lépe, nežli soudy nižší.
A zde právě spatřuji nutnost reformy.
Jeví se mi nezbytným obrátiti systém, tak říkajíc jej postavit na hlavu, a na soudy nejnižší jmenovati soudce nejlepší či nejzkušenější, kteří rozhodnou běžné věci nejrychleji a nejlépe. Občan pak bude mít možnost odvolání či rekursu k vyšší instanci zachovánu, avšak s vědomím, že si tím nejspíše valně nepomůže (pozn. - v jiné části dopisu to Cimrman nazývá „princip nesmyslné apelace“). Nejvyšší soudy pak budou obsazovati soudci nezkušení nebo právně nedostateční (v originále Rechtsimpotent), kterým malý nápad věcí dovolí nabírati zkušenosti, aniž by napáchali škody. Ti soudci, kteří pak prokáží nejvyšší neschopnost souzení, budou pak jmenováni jako funkcionáři soudů, přičemž se do jednacích síní pro administrativní práci ani nedostanou.“

Dále v dopise popisuje bližší obsazování a fungování ostatních soudních osob. Závěrem apeluje: „Zvažte tam u vás zavedení tohoto systému, který již dlouho a s úspěchem funguje v podobách analogických na univerzitách, ve státní správě a ano, nebojím se to říct, i ve správě samotného mocnářství. Věřím, že i Ty to brzy dotáhneš až na soudce tady u nás a budeme moci opět společně diskutovat ty nejzásadnější právní otázky.“

Svědkové uvedli, že rozčilený Cimrmanův přítel při čtení rozhorleně rázoval po místnosti, nebezpečně se vykláněl z okna, přičemž jednou dokonce shodil na ulici květináč, který zasáhl do hlavy přicházejícího mladého koncipienta Jáchyma Švarce, který díky tomu zmeškal lhůtu pro podání opravného prostředku (pozn. později se objevil judikát, že „jest odepřením práva přístupu k soudu, když účastníkovi, který jde k soudu podat odvolání v poslední den lhůty, hodí na hlavu soudce odvolacího soudu květináč s azalkami, čímž mu přivodí stav bezvědomí, načež odmítne jeho odvolání pro opožděnost“. Do Vážného sbírky se však tato věta nedostala.) (Pozn. druhá - ano, právě toho Jáchyma Švarce, který se o přibližně 10 let později proslavil jako voják a trochu i spisovatel. Ve svých pamětech tento austrofil uvedl, že právě toho dne se rozhodl zanechat práva a začít se živit něčím bezpečnějším a ctihodnějším, totiž stát se CaK důstojníkem. Později jako poručík infanterie nepochopil nadšení svých spolubojovníků při zběsilém běhu na pozice nepřítele u Boky Kotorské a tak s tasenou šavlí a zvoláním „Vorwärts“ dezertoval spolu s ostatními. Přesvědčoval pak své spolubojovníky, aby se vrátili k prohrávající rakouské straně tak dlouho, až byl převezen do vojenské nemocnice, kde se potkal s raněným rakouským zajatcem Matějem Veselým, advokátem z Opočna, toho času poručíkem CaK artilerie. Společně pak vedli sáhodlouhé debaty, které vyústily v napsání knihy „Jak jsme vyhráli válku/Wie wir den Krieg verloren haben“).

Další korespondence soudce Störiga ukazuje, že nápad ho velice znepokojil. Tak například ve svém dopise na rozloučenou píše o deziluzi a rozčarování (v originále Rechtsdesillusion und Entzauberung, tyto pojmy provázely Cimrmanovu právní činnost opakovaně). Bohužel jeho pozůstalí nepochopili význam dotyčného sdělení, zatímco Cimrman považoval svůj úkol za splněný a věnoval se bádání na poli techniky, kde dosáhl mnohem hmatatelnějších úspěchů.

Martin Bílý