Večernice jako průvodce právní realitou

Při plánování Jiného práva offline jsme koketovali s myšlenkou inspirovanou Vojtovým příspěvkem o Zlatovlásce vytvořit samostatnou kapitolu o pohádkách z pohledu právního. Tento plán jsme sice nerealizovali, právnický pohled na svět pohádek však v podvědomí uložen zůstal a tu a tam vyvře na povrch. Jako třeba teď, kdy ve mně cestou do Prahy svádí nálož připravovaných právních předpisů určených k důkladnému prostudování těžký souboj s Princem a Večernicí (Brdečka J., Vorlíček, V., Šafránková, L., Ďurdiak, J., Brzobohatý, R. a kol., Filmové studio Barandov, Praha 1978, 86 min.) běžící na monitoru autobusu nejmenované dopravní společnosti. A postupně…snad dočasně…prohrává. Úvodem tohoto dekadentně pohádkového postu bych měl ovšem čtenáře poctivě varovat (inspirován podobným varováním Schopenhauerovým ve Světě jako vůli a představě, kde odrazuje čtenáře od četby, pokud nepřečetli celého Kanta….na mě toto odrazení zabralo), že pokud nejsou s touto českou pohádkou důkladně seznámeni (ať už písemně nebo filmově), nemá smysl tento post vůbec číst.

Tedy… Až mě děsí, jak se mi v hlavě spojil pohádkový svět se světem právních norem, ale rychlé střídání pohledu na monitor pohádkový a pracovní mě přivedlo k paranoidnímu pocitu, že Princ a Večernice by byla ideální instruktážní pohádka schopná (ve stylu výchovných mýtů vychvalovaných v děsivé Platonově totalitární Ústavě – viz kniha II. 377b a c) posílit pro účely české právní reality právní vědomí už v dětském věku možná i lépe, než roční předmět základů práva pro střední školy, po kterém obvykle volám, když mám méně lyrickou náladu. Tato tradiční česká pohádka totiž vpravuje do dětského diváka tři zjištění, jež se mu v pozdějším životě mohou až překvapivě hodit:

1. I nelogický příkaz je příkaz a je třeba jej dodržovat. Během pohádky dostává hlavní hrdina princ Velen několik příkazů, za nimiž jakoukoli racionalitu nedokáže najít ani dětský divák, ani on sám a možná dokonce vůbec nikdo (podobnost s některými ozvěnami českých legislativních smrští je nasnadě, zejména s těmi, jež byly inspirovány právem komunitárním), jejich porušení je ovšem drakonicky trestáno: jít stále rovně a neohlížet se, byť by to bylo přímo do propasti nebo mezi padající kameny; neodcházet od ženy (zde Libuše Šafránková) během první společné noci ani na krok, byť nedaleko kdosi tiše sténá... Naopak jejich dodržování postaví na vaši stranu tři mocné a neviditelné spojence (že by metafora justice, exekutivy a zákonodárné moci?), kteří budou od té chvíle stále stát na vaší straně. Samozřejmě zase jen až do prvního přešlapu.

2. Nelehký výběr mezi několika identickými princeznami je zjevně příprava na to, že typicky v procesních předpisech vám v budoucí profesní dospělosti v rámci různých řízení bude nabídnuto několik zdánlivě identických procesních cest (viz dříve těžká volba mezi nenárokovým dovoláním a ústavní stížností, dnes cesta do správního soudnictví proti cestě do vysychajícího řečiště řízení podle části páté o. s. ř.), z nichž pouze jedna vede k cíli, ostatní například ke ztrátě lhůty. Máte ovšem určitou naději, že v poslední chvíli před jejím vypršením vám správnou cestu ukáže , kde se vezme tu se vezme, pramen světla. Inu pohádka. V ní je jeho původcem některé z nebeských těles, v české právní realitě by to správně asi měla být komentářová literatura, jejíž světelný pramen se ovšem tak často zarazí o nepřekonatelnou překážku prvního problému, u nějž skončí.

3. Zároveň se ale v pohádce skrývá i realistická příprava na to, že i při respektování dříve uvedených rad, bez pomoci švagrů (a jiných příbuzných či kamarádů ve správných pozicích) nakonec stejně mnoho nezmůžete - pouze jejich pomoc podobná pohádkovému pozlacení meče, jímž chcete zabít zloducha Mrakomora (Radek Brzobohatý), z něj udělá smysluplnou argumentační zbraň a ne jen hračku, se kterou mácháte sice efektně, ale zbytečně; pouze s nimi se zachráníte z hradu, do kterého jste tak dlouho hledali cestu a teď se nemůžete dostat ven (že by paralela průtahů v soudním řízení nebo jen inspirace Kafkou?) a tak radši čekáte, až vám budova spadne na hlavu, jinak se z ní nedostanete, neboť kromě vás a Večernice je v ní jen právě jen Mrakomor, tedy hlavní záporná postava silně připomínající okoralého cynického soudce (svým fyzickým vzhledem ovšem spíše špatně namaskovaného F. L. Věka po těžké chřipce, o to je vaše zmatení větší), který sice vnímá i vaše lidské argumenty, legitimní očekávání a dobrou víru v úspěch po prodělaných zkouškách, ovšem reaguje na ně toliko větou: „Kdybych byl člověk, rozplakal bych se jak dítě.“

Takže milí rodiče, chcete-li i ze svých dětí vychovat budoucí dospělé hravě se orientující v právním světě, pouštěte a čtěte jim Prince a Večernici. Pokud se právní realita příliš nezmění (což by byl konec přímo pohádkový), budou se v ní, až dospějí, orientovat i podvědomě, ba pudově.

P. S.: Málem bych zapomněl, že i poněkud dekadentní rozbor pohádky by měl končit šťastně, koneckonců nerozebírám Andersena, že… Ovšem, kde vzít a nekrást? Asi mi nezbyde, než se odkázat k ústřední písni pohádky a uzavřít, že i ve světě práva a právníků jistě platí, že „láska je ráj“. Inu, co čekat od prvního májového postu;) Dobrou noc.