O dědovi Ministerstvu, babičce Justici a pračce ElectroJustici

Děda Jan byl kulak. Nebyl to žádný Křižík, ale jakmile se objevilo cokoli, co mohlo usnadnit nebo zpříjemnit život na statku, koupil to. Jako první ve vesnici měla tak naše babička Aurélie třeba automatickou pračku. Ženské si ji tehdy dobíraly, že je to vyhazování peněz a že asi sama neumí pořádně vyprat v ruce. Babičce sice nebyly ty posměšky úplně putna, ale při šesti dětech nebylo příliš co řešit. V tomto postu se pokusím přiblížit svůj pohled na to, jak by mohl děda Ministerstvo pořídit babičce Justici novou automatickou pračku, aby jí trochu odlehčil každodenní dřinu, jak to udělat, aby pračka nezabila ji ani žádné její dítě a jak se případně postarat o to, aby se tomu ostatní ženské ze sousedství nesmály.

Právo je možné chápat nejen jako „intelektuální výzvu, kontext, zábavu, umění, poslání, život…“ ale též mnohem banálněji i jako informační strukturu. Právník pak není ničím jiným než zpracovatelem informací (skutkových, právních) a ke své práci tedy kromě informací a vlastních schopností nic dalšího nepotřebuje. Nejen filozofové ale i právníci si tedy mohou říkat „omnia mea mecum porto“ či po česku „zavřu hubu a mám sbaleno.“ Jestliže jsou k dispozici kvalitní a vyzkoušené technologie, které nám usnadní práci s informacemi, byla by hloupost jich v naší profesi nevyužít.

S hloupostí se však při zavádění informačních technologií do práva setkáváme ve dvou rozdílných směrech. První je už naznačená hloupost odmítačů, kteří kvůli vlastní neschopnosti nebo nechuti učit se čemukoli novému razí heslo, že každá změna je k horšímu. Druhý typ hlouposti je pak nekritická hloupost technofilská, která vede k tomu, že se na grunt kromě pračky pořídí ještě atomové hodiny, whirpool pro prasata, solárium pro krávu a tuna dynamitu na krtky. Nechci se tady však rozepisovat o teoretických důvodech nebo snad výhodách a nevýhodách elektronizace justice. Spíš bych se rád, mimo jiné i na výzvu z diskuse pod mým předchozím postem, stručně zaměřil na některé konkrétní otázky, které v souvislosti s elektronizací justice u nás vidím jako klíčové. Je toho moc, tak si dovolím jen nahodit některé myšlenky do krátkých odstavců. Pokusím se přitom být tak kritický, jak mi loajalita k dědovi a babičce dovolí.

Jako majstrštyk e-justice se u nás prezentuje elektronické podání – těžko ale přesvědčíme o výhodách elektronické podatelny předsedu soudu, který kvůli tomuto institutu musí vyčlenit, instruovat (a kontrolovat) extra pracovní sílu, která přijme podání v elektronické formě, vytiskne jej a založí jej do spisu. To je něco podobného, jako kdyby děda koupil pračku, postavil ji na dvůr a s velkou pompou oznámil členům rodiny, aby do ní házeli špinavé prádlo. Co by na to asi pak řekla babička, která by musela vždycky uhánět na dvůr, vybrat prádlo z pračky, to pak odnést do necek a v rukách ho vyprat (o sousedkách řvoucích za plotem smíchy nemluvě).

Problém v tomto případě tkví v tom, že ústředním a nejdůležitějším momentem elektronizace jsou její koncepce a základní strategie. Z hlediska oblíbenosti dědy ostatními členy rodiny je ale samozřejmě jednodušší koupit novou pračku než za polovinu rodinných úspor jen na půl roku rozkopat zahradu a barák kvůli přivedení elektřiny. Stejně tak není ani sám strategický plán e-justice nijak atraktivní pro veřejnost – prostě proto, že to dlouho trvá, je to drahé a není to vidět. V této situaci jistě pomůže, když děda vysvětlí babičce, že to do budoucna přinese užitek celé rodině – tohle babička jistě pochopí. Zásadní rozdíl mezi pračkou a e-justicí je však v tom, že rodina jednak nemá deset milionu členů a také v tom, že děda je děda a rodina si ho každé čtyři roky nevolí.

Netvrdím, že je třeba pompézně budovat obrovskou strategii a pak naráz zavádět totální elektronickou justici, jakou mají v Singapuru. Je samozřejmě možné budovat celý systém po částech a ty i náležitě prodávat veřejnosti. Všechny dílčí aktivity ale musí mít jednotný základ, tj. společnou strategii a koncepci. Jestliže pak někde není momentální návaznost na další prvky systému, lze s tím spojené těžkosti nebo náklady veřejně i dovnitř jednoduše vysvětlit poukazem na to, že systém je teprve budován. Pokud ale chybí koncepce a strategie, není na co poukazovat.

Ve výše uvedeném smyslu je třeba zdůraznit, že centrálním institutem justice z informační perspektivy není podání, rozhodnutí nebo lhůta, ale spis. Jakákoli koncepce elektronické justice tedy musí být nutně postavena na jednotícím základě elektronického spisu a jeho zabezpečení. Jednotlivé aplikace, ať už budou zajišťovat příjem podání, digitalizaci důkazů, hlídání lhůt, komunikaci se stranami, pohyb spisu uvnitř justice nebo třeba archivaci, jsou tedy ke spisu vždy subsidiární. Tuto otázku může samozřejmě jinak chápat informatik a jinak právník – opět si ale troufnu celou věc poněkud zjednodušit konstatováním, že elektronizace se musí odehrávat v režii právníků, nikoli informatiků (informatik je totiž dobrý sluha ale špatný pán). Technická řešení musejí být z pohledu práva nekompromisní a jakékoli diskuse o posunu procesních institutů kvůli technickým limitům tedy považuji za nepřípustné.

S tím souvisí i otázka existence technologií, které dokážou se značnou rezervou pokrýt většinu justičních procesů. Ze zkušenosti mohu prohlásit, že jsem v justiční agendě u nás ani v zahraničí doposud neobjevil prvek (institut, operaci apod.), který by nebylo možné v minimálně stejné kvalitě realizovat prostřednictvím informačních technologií. Jestliže to místy vypadá, že technologie mohou omezit justiční procesy, je tedy dle mého názoru na vině neschopnost jednotlivců a/nebo nedostatek financí. Ať už se vyskytne jedno nebo druhé, je pak lépe raději počkat, až se situace zlepší.

Dalším podstatným momentem je oddělení dodavatelů technologií od výsledných produktů. Jednotlivé justiční aplikace prostě musejí být podle mého názoru po stránce technické i právní (především autorskoprávní) pod výlučnou kontrolou státu. Zjednodušeně řečeno tedy nelze dopustit, aby stát či justice technologicky záviseli na dodavateli příslušného systému (ať už se jedná o samotnou technologii nebo třeba datové formáty). Toho lze docílit buďto úplným otevřením proprietální technologie ve prospěch státu nebo lépe použitím technologicky neutrálních řešení.

Přinejmenším stejně ožehavou otázkou e-justice je rozdělení technických kompetencí mezi orgány výkonné a soudní moci. Při absenci centrálního samosprávného justičního orgánu je tedy třeba řešit otázku technických kompetencí k systému včetně jeho ochrany. Ani zde však nemusíme sahat ke kompromisům, neboť systém přístupových práv může být nastaven stejně, jako je gesce nad jednotlivými agendami a transakcemi upravena tradičně.

Tento post zakončím poněkud provokativním konstatováním, že v současné době provozované partikulární systémy elektronické justice u nás (a je jich požehnaně – od rejstříků přes administrativní systémy po aplikace zajišťující komunikaci se stranami a veřejností) trpí podstatnou měrou neduhy uvedenými výše, tj. nekoncepčností, izolovaností, kompromisností, technologickou závislostí a problematickou gescí. Náprava této situace podle mého názoru vede jedině přes vytvoření strategické koncepce a následnou adaptaci již používaných systémů na jednotící osu elektronického spisu. Budeme-li nyní, ať už z čirého nadšení nebo v honbě za slávou (další důvody idealisticky považuji za nemožné), jen živelně produkovat další a další justiční aplikace, dostaneme ve výsledku grunt, kde bude automatická pračka na dvoře, kráva v soláriu, prase ve whirpoolu a pod zemí tuna dynamitu (to všechno bez elektrické přípojky).