pondělí 5. prosince 2016

Zdravý selský rozum: o ekonomickém významu a interpretaci rozumnosti v občanském zákoníku

Pravidla obsažená v občanském zákoníku velmi často odkazují na lidský rozum a rozumnost jednání. Hned čtvrtý paragraf stanoví předpoklad soukromého práva, že „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“. Obecně to znamená, že chová-li se člověk v interakci s ostatními rozumně, přičemž vychází z toho, že ostatní se chovají rozumně také, mělo by ho čekat minimum překvapení. Je rozumné stavět na rozumnosti? A jak má soud určit, co je a co není rozumné?

Rozumnost rozumnosti

Samozřejmě, lidský život je bohatý a někdy může dojít ke „srážce s blbcem“. Náklady takovéto srážky pak mohou být značné, a pokud bychom tuto událost mohli předpokládat, jistě vyvineme zvýšené úsilí, abychom se jí vyhnuli. Takové varování však často není k dispozici a uvedené ustanovení vlastně říká, že adekvátní jednání je takové, které vychází z předpokladu, že se srazíme s normálním člověkem.

To je atraktivní uspořádání věcí hned z několika důvodů. Zaprvé, v průměru spolu do styku přicházejí průměrní lidé. Pro ilustraci uvažme, že zákon stanoví, že máme jednat tak, jako by ostatní lidé měli inteligenci alespoň na úrovni prvního percentilu (IQ 65). To by na jednu stranu znamenalo, že musíme být extrémně opatrní ve vztahu k očekáváním od ostatních. Pokud by zákon současně stanovil, že se předpokládá, že každý člověk má rozum alespoň na úrovni prvního percentilu, znamenalo by to, že můžeme vůči ostatním jednat velmi hloupě, ne-li nebezpečně. Takové pravidlo by nezbytně bylo kontradikcí sebe sama. Zadruhé, paragraf čtyři dává podněty k rozumnému chování oběma stranám případné nehody, potenciálnímu škůdci i oběti. Zatřetí, adekvátní podněty oběma stranám obecně vedou k minimalizaci společenských nákladů, které jsou s nehodami spojeny.

A minimalizace nákladů spojených s nehodami je z hlediska společnosti jako celku velmi významný cíl, neboť tyto náklady jsou značné. Například dopravní nehody se podle Světové zdravotnické organizace řadí mezi deset hlavních příčin předčasného úmrtí. Jsou dokonce nejčastější příčinou úmrtí mladých lidí. A ztráta lidského života je nepochybně jedním z nejvyšších nákladů spojených s nehodami. Nákladná jsou ale i opatření, veřejná i soukromá, vynaložená pro zvýšení bezpečnosti.

Kdy pokácet nebezpečný strom?

Budou-li vhodně aplikována, mají pravidla obsažená v občanském zákoníku potenciál vést lidi právě k takovému chování, jež náklady spojené s nehodami minimalizuje. Jaká by měla být východiska při jejich aplikaci, abychom se tomuto cíli přibližovali?

Při řešení konkrétního případu soud musí určit, jak by se průměrný rozumný člověk měl v dané situaci zachovat. Jak to ale určit? Uvažujme například, že vlastníte malý les, který v jednom bodě sousedí s pozemkem chataře a v jeho blízkosti stojí starý strom. V případě silného větru strom spadne a při troše smůly může poškodit střechu garáže na sousedním pozemku. Předpokládejme, že žádné jiné riziko zde nehrozí. Pro začátek uvažujme pravidlo, které stanoví, že pokud strom na garáž spadne, musíte sousedovi zaplatit opravu (tzv. absolutní odpovědnost). Pokácíte jej?

Vaše rozhodovací situace je za tohoto pravidla identická se situací, kdyby vám patřil nejen les, ale i pozemek s garáží. Strom pokácíte, pokud to nebude příliš drahé, tedy pokud náklady vynaložené na odstranění rizika škody jsou nižší než očekávaná hodnota škody, kterou tím odstraníte. Očekávaná hodnota škody je dána součinem výše škody, která hrozí v případě, že strom spadne na garáž (L) s pravděpodobností, že se tak stane (P). Tedy, je-li možná škoda například 50 000 Kč a pravděpodobnost, že strom spadne na garáž, je jedna desetina, očekávaná škoda činí 5000 Kč (P·L = 50000·0,1) – protože s 90procentní pravděpodobností (1−0,1 = 0,9) strom spadne mimo garáž a žádná škoda nevznikne. Strom tedy nejspíše pokácíte, jsou-li náklady s tím spojené (B) nižší než očekávaná škoda ve výši 5000 Kč, tedy pokud platí P·L > B. Pokud by pokácení stromu bylo (výrazně) nákladnější, tj. P·L < B, raději strom necháte spadnout, a pokud náhodou spadne na sousedovu garáž, zaplatíte mu opravu.

Absolutní odpovědnost motivuje škůdce, ale ne oběť

To je přesně scénář, který je hospodárný nejen z hlediska majitele stromu a garáže, ale i z hlediska společnosti jako celku. Jiné jednání by bylo mrháním vzácnými zdroji, neboť je nehospodárné nákladně kácet stromy, které nikoho neohrožují, stejně jako je nehospodárné nechat stát stromy, které mohou spadnout a způsobit velké škody. Pravidlo absolutní odpovědnosti tedy dává potenciálním škůdcům optimální podněty, aby se chovali tak, že budou minimalizovat náklady plynoucí z existence rizikových situací. Předpokladem je, že kompenzace je rovna výši škody, a to včetně nemateriální, která druhé straně vznikne.

Nevýhoda absolutní odpovědnosti ale je, že sousedovi může být v zásadě jedno, zda strom na garáž spadne, nebo ne. Pokud spadne, tak mu ji opravíte. A tato indiference potenciální oběti může představovat problém. Představte si situaci, že o hrozbě, kterou váš strom představuje, nevíte, ale váš soused ano, protože na chatě často pobývá. Jistě byste byli rádi, kdyby vám soused zavolal a na nebezpečný strom vás upozornil. Potom byste se mohli rozhodnout, zda strom pokácet, či nikoli. Ten telefonát bude obzvláště cenný v situaci, kdy pokácení stromu stojí méně než očekávaná škoda, kterou můžete pokácením odvrátit, tedy když P·L > B.

S velkou pravděpodobností by si rozumní sousedé vskutku asi zavolali. A vzhledem k tomu, že náklady spojené s takovým telefonátem jsou blízko nule, je i z hlediska vás jako majitele stromu, ale i společnosti jako celku, velmi vhodné, aby k němu došlo. Ale sousedské vztahy mohou být všelijaké a pravidlo absolutní odpovědnosti vašemu sousedovi žádné podněty, aby vám zavolal, nedává. Není tedy zaručeno, že k telefonátu dojde.

Nedbalostní pravidla motivují škůdce i oběti

Uvažujte, že pravidlo absolutní odpovědnosti je rozšířeno o možnost obrany (tzv. objektivní odpovědnost), kdy v případě, že soused nejednal rozumně, ponese vzniklou škodu on. Tuto obranu nabízí mimo jiné pravidlo ve zmíněném paragrafu čtyři. Jak ale určit, zda soused jednal nerozumně, pokud vám nezavolal?

Klíčovou otázkou zde je, jakou má daný telefonát společenskou hodnotu, tedy, jaký je rozdíl mezi očekávanou škodou a celkovými náklady na její odstranění. Celkové náklady na odstranění rizika jsou v této situaci dány součtem nákladů na pokácení stromu a nákladů informování majitele. Pokud jsou náklady na pokácení stromu kupříkladu 500 Kč a náklady na telefonát (I) nulové, potom společenská hodnota daného telefonátu je P·L−B−I, tedy 4500 Kč. Je to částka, kterou můžete ušetřit, když vám soused zavolá a strom pokácíte.

Všimněte si, že tato společenská hodnota telefonátu je současně maximální částka, kterou byste vašemu sousedovi byli ochotni zaplatit jako odměnu za to, že vám zavolal. Lze si tedy hypoteticky představit, že byste se sousedem již dříve uzavřeli dohodu, že kdyby si v budoucnosti všiml nebezpečného stromu, tak vám zavolá a vy mu zaplatíte například 1000 Kč. Taková dohoda by byla výhodná pro obě strany a jistě by ji rády měly uzavřenou. Problém je, že takové dohody většinou nejsou k dispozici. Není totiž reálně možné, aby všichni měli dohodu se všemi a pro všechny možné případy, kdy může nastat nějaká škoda. Je ale vhodné, aby právo odpovědnosti za škodu dávalo lidem podněty, aby jednali tak, jako by takové dohody existovaly.

V situaci, kdy je společenská hodnota telefonátu kladná, zejména jsou-li náklady na telefonát blízké nule, je tedy velmi žádoucí, aby soused majiteli stromu zavolal a o hrozící škodě ho informoval. Pokud by to však z nějakého důvodu bylo pro majitele garáže velmi nákladné, tedy pokud by jeho náklady byly vyšší než 4500 Kč, nedávalo by smysl telefonát vyžadovat, neboť v takové situaci je hospodárnější strom nekácet. A takto by měl být nastaven standard toho, co je rozumné a co již nikoli. Neboť i z hlediska našich dvou sousedů, ale i společnosti jako celku, je žádoucí, a tedy rozumné, aby k telefonátu došlo, když je jeho společenská hodnota kladná a nedošlo k němu, pokud je záporná. Ve druhém případě jsou totiž náklady na informování majitele vynaloženy zbytečně.

Z této diskuse je vidět, že pravidlo objektivní odpovědnosti se správně určeným standardem rozumnosti dává podněty pro minimalizaci společenských nákladů spojených s nehodami oběma stranám nehody – škůdci i oběti. A to je cíl, který bychom jako společnost měli sledovat.

Tento závěr lze však ještě rozšířit. Obecně totiž platí, že všechna pravidla, která testují rozumnost chování alespoň jedné ze stran, mají tu výhodu, že dávají podněty jak potenciálnímu škůdci, tak potenciální oběti, aby společně minimalizovali náklady spojené s existujícími riziky. A tyto podněty jsou – z hlediska společnosti jako celku – optimální, pokud je kritériem rozumnosti hospodárnost daného jednání, jako v uvedeném příkladu.

Co je rozumné a co nikoli?

Pro ilustraci uvažujme pravidlo, které stanoví, že škůdce nese odpovědnost za škodu, jen pokud jednal nedbale (tzv. subjektivní odpovědnost). Jde o pravidlo symetrické vůči pravidlu objektivní odpovědnosti, neboť nyní nese náklady spojené s rizikem škody oběť, ale má k dispozici obranu v případě nedbalosti na straně škůdce. Jak by měl tedy být standard rozumnosti u subjektivní odpovědnosti nastaven?

Celkem jednoduše. V případě, že P·L > B a majitel strom nepokácel, jednal nedbale a je za škodu odpovědný (tzv. Handovo pravidlo). Pro praktické užití lze pravidlo operacionalizovat tak, že si soud položí následující otázku: měla strana k dispozici nějaké dodatečné opatření, které by snížilo očekávanou škodu o větší hodnotu, než jaké jsou náklady spojené s realizací tohoto opatření? Pokud ano, jednala nedbale.

Pokud je kritériem pro nedbalost hospodárnost jednání, jež je zachycena v Handově pravidle, pak má škůdce podněty k náležité péči, a stejně tak oběť má podněty k rozumnému chování, protože případnou škodu ponese ona. Při takto nastaveném standardu péče totiž dojde k pokácení stromu právě v případech, kdy je to z hlediska společnosti rozumné. Protože pro škůdce je výhodnější strom pokácet než nést odpovědnost za škodu v důsledku nedbalosti. V případech, kdy je naopak rozumné strom nekácet, tedy pokud P·L < B, strom pokácen nebude, neboť majitel stromu nejedná nedbale, nechá-li jej stát – a proč by jej nákladně kácel, když mu to nic nepřinese? Navíc, v případě, kdy majitel stromu o hrozící škodě neví a může spoléhat na to, že oběť se chová rozumně, tedy když soud stanoví kritérium rozumnosti dle Handova pravidla, má oběť podněty informovat ho podle argumentu uvedeného v předchozím příkladu.

Kdy je vhodná absolutní odpovědnost?

Obecně platí, že pro vznik škody jsou třeba dvě strany a obě mají nějaký vliv na pravděpodobnost, nebo rozsah škody. Nedbalostní pravidla, tedy objektivní a subjektivní odpovědnost, jsou atraktivní právě proto, že motivují obě strany nehody. Domnívám se, že tato důležitá vlastnost nedbalostních pravidel vysvětluje, proč je absolutní odpovědnost v občanském zákoníku spíše výjimkou z pravidla – podle paragrafu 2895 je škůdce „povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem“.

Absolutní odpovědnost však může být dobrým pravidlem v situacích, kdy chování oběti nemá na případnou škodu významný vliv, nebo je-li stanovení standardu či určení nedbalosti příliš složité, případně, chceme-li z nějakých důvodů přesunout veškerou odpovědnost na škůdce. V těchto speciálních případech je absolutní odpovědnost vhodná, neboť jde o pravidlo jednoduché a z hlediska aplikace soudem nenákladné. Ten pouze určí výši škody, nemusí už definovat standard rozumnosti a konfrontovat s ním jednání oběti, respektive viníka, před nehodou.

Absolutní odpovědnost se tedy například vztahuje na škody způsobené domácími zvířaty, motorovými vozidly, zřícením budovy nebo vadným výrobkem. U těchto typů škod má oběť nepochybně velmi omezený vliv na jejich vznik či rozsah a absolutní odpovědnost představuje jednoduchý a účinný nástroj, jak dát potenciálnímu škůdci adekvátní podněty k rozumnému jednání.

Příspěvek byl dříve publikován pod stejným názvem v časopise Trade-off 1/2016: 63–65.


Autor není právník.

Žádné komentáře: