středa 17. srpna 2016

Hubert Smekal: Jak se studují práva v Číně: Najděte si hotel s klimatizací

Omlouvám se čtenářkám a čtenářům Jiného práva za drastické zpoždění, důvody vysvětluji záhy. Stalo se přesně to, čeho jsem se obával – pár dní před odjezdem se mi opět dostalo cti sdílet stůl s místním proděkanem, což se neobešlo bez spršky přípitků místní pomstou jménem baijou (vizte můj poslední post). Vypěstoval jsem si vůči tomuto moku značnou nechuť, a byť se mi podařilo výrazně zredukovat konzumovanou kvantitu, reakce mého těla mě svou intenzitou dosti nemile překvapila. Zhruba takto si představuji lehčí otravu – místo psaní textu pro Jiné právo jsem zbytek odpoledne a značnou část noci dávil šťávy, párkrát bohužel i na veřejnosti. Do odjezdu z Weihai jsem již neměl na mimopracovní aktivity ani chvilku, načež první dva srpnové týdny jsem vyčlenil na dovolenkové cestování po provincii Yunnan (pokud by někdo měl zájem, napište, jedná se o velmi zajímavou destinaci, místa jako Shaxi, Tiger Leaping Gorge (vizte foto) či tibetský Yubeng jsou kouzelná). Tento článek píši z devatenáctihodinového trmácení na lince Deqin – Kunming (za chvíli zastavujeme v Shangri La), vzpomínám na post Slávky Henčekové o ohleduplných Japoncích a závidím. Číňané jsou pravý opak – v hromadných prostředcích mají v mobilu nastavený hlasitý odposlech, telefon drží nedbale horizontálně nastaven cca 20 cm od úst a přesvědčují okolí o síle svého hlasu. Sluchátka bohužel ještě do Říše středu nedorazila, pokud náhodou Číňanka netelefonuje, tak na mobilu nahlas sleduje seriál, případně poslouchá západní hudbu nazpívanou místním interpretem. Pánové bezostyšně v dálkových busech kouří. (Pomsta přišla okamžitě – opovážil jsem se kritizovat hostitelskou zemi a vysypal se autobus. Ve 3500 m.n.m. je vzduch řídký asi i pro motory… Update: řidiči si naštěstí poradili.)

Nebojte, níže konečně seriózněji!

Mezinárodní firma nebo státní správa? Lokalita napoví

V závěrečném jinoprávním příspěvku prezentuji postřehy sesbírané pozorováním čínského studentského života a zejména častým přímým dotazováním. Bohužel, nepodařilo se mi obdobným způsobem vyzpovídat také více akademických pracovníků, tudíž na toto téma připojuji jen odstaveček.

Studium práv patří i v Číně mezi prestižní záležitost, rodiče vidí své ratolesti zaháčkované v příjemných pracovních pozicích pro vládu či pro mezinárodní obchodní a právní společnosti. Vysněné pracovní uplatnění studentů se údajně liší podle místa, kde jedinec navštěvuje univerzitu. Pokud vstřebáváte látku v kosmopolitní megalopoli typu Šanghaj nebo Peking, tak se zvyšuje pravděpodobnost, že chcete pracovat pro mezinárodní společnost. Frekventanti univerzit v menších městech, případně směrem do vnitrozemí se budou ucházet o místa ve veřejné správě a státních podnicích.

Právní vzdělání začíná čtyřletým bakalářem, který zahrnuje i baterii neprávních kurzů (jako třeba úvod do myšlení Mao Ce-tunga apod.). Na LLB navazuje tříletý magistr (LLM), který sestává již ze specializovanějších právních kurzů a pochopitelně zvyšuje šance na pracovní uplatnění. Pro následný vstup do různých profesí se samozřejmě skládají zkoušky.

Fenoménem posledních let se staly různé moot courts, na právnických fakultách se konají kompetitivní výběrová řízení, celonárodních kol se účastní desítky týmů (například na Jessupu loni soutěžilo přes čtyřicet právnických fakult). Studenti mi vysvětlili, že zatímco v Šanghaji a Pekingu můžete sehnat stáž, v menších městech jsou vyhlídky mnohem slabší, tudíž aktivnější studenti obracejí pozornost v touze vylepšit své životopisy právě směrem simulovaných soudních řízení. Obavy o budoucí uplatnění skutečně nejsou doménou západního světa, také čínští studenti je vnímají velmi intenzivně.

Na čínské univerzity se dělají jednotné přijímačky, když skórujete v testech skutečně vysoko, tak můžete očekávat, že si vás vyberou skutečně kvalitní školy. Osobně jsem poněkud překvapeně poslouchal, že za studium práv se platí v přepočtu třeba desetitisíce korun ročně (oni zase překvapeně poslouchali, že někde uprostřed kapitalistické Evropy se za vysokoškolské vzdělání neplatí). Pokud ale excelujete, dostanete v příštích letech až 100% slevu. A pokud jste třeba mezi třemi nejlepšími v ročníku, možná vám přijde i pozvánka do komunistické strany! V posledních letech se údajně proces přijímání hodně zpřísnil a do strany se dostanou jen ti nejnadanější. Jedná se o oboustranně výhodný obchod – studentům se zvyšuje šance na dobré uplatnění, stranu zase okysličuje kvalitní materiál. Z perspektivy schopnosti politického systému generovat budoucí (přiměřeně konformní) elity se asi jedná o lepší alternativu než kobercové nálety různých politických projektů. Nové členky komunistické strany mají respekt ze strany spolužáků, kteří je vnímají jako premiantky ročníku. Meritorně legitimizované komunistické podhoubí pak má šanci na replikaci tohoto vzorce na celostátní úrovni. Obyvatelstvo může být přesvědčeno, že věci veřejné spravují ti nejschopnější. U nás (v lepším případě) jednou za čtyři roky vhodíme hlasovací lístek a pak se celé volební období divíme. Naštěstí náš systém stále docela funguje a ke zpochybňování liberální demokracie dochází jen z hodně okrajových pozic.

Uniformou k vyššímu uvědomění

Z pohledu tuzemského studenta stěží uvěřitelnou raritu představuje studentský vojenský výcvik. V předchozích dvou letech jsem ráno litoval stovky studentů a studentek navlečených do maskáčových uniforem, kteří se za zpěvu vlasteneckých písní v ranním ostrém slunci učili, jak správně pochodovat s hlavou lehce na bok. Večer si to zopakovali, rozutekli se do kolejí a další den nanovo. Letos jsem byl o tuto škodolibou kratochvíli ochuzen, neboť vedení univerzity se rozhodlo výcvik předsunout. S patriotismem je třeba začít zostra, proto se namísto závěru prvního ročníku (tj. v červenci) mohou posluchači těšit na zářijové uvedení do akademického života pěkně stylově v mundůru. Studenti výcvik obecně příliš neoceňovali, ale brali jej zkrátka jako něco, co se prostě dělá a o čem není třeba moc přemýšlet.

Evropští studenti by se také asi divili, jaký režim panuje na kolejích, které jsou součástí kampusu. Pokoje po šesti, žádná klimatizace, nedostatek místa pro studium (proto také bývá nacpaná klimatizovaná knihovna). V jedenáct večerka, vypíná se elektřina i připojení na internet. Před zkouškami, kdy je potřeba studovat do noci, si proto studenti pronajímají hotelový pokoj, kde se zapnutou klimatizací mohou skupinově studovat až do rána. Někteří mají také problémy s hromadnými sprchami (aspoň oddělené pro muže a ženy), které jsou v separátní budově. Pár studentů prý platí blízkému hotelu za použití sprch „normálně“ v soukromí.

Z pohledu přednášejícího se mi čínští studenti jeví celkově nevyzrálejší a jaksi zranitelnější, například oblečení, v němž na hodiny chodí, by si u nás naposledy navléklo tak desetileté dítě (trička Hello Kitty, občas nějaká disneyovka). Na druhou stranu jsou přátelštější a mnohem vděčnější. Největší víkendový odvaz je návštěva karaoke, obvykle s pěti kumpány z pokoje z kolejí, možná padne i nějaké to pivo (Shandong má pověst pivní provincie, standardní místní piva ale často mají jen 2.5 % alkoholu, občas 3 %). Páteční večerní kampus je poklidný, studenti s mobily posedávají u altánku v bambusovém hájku či na lavičkách v borovém lesíku, žádný woodstock, který by za podobné konstelace asi probíhal v našich končinách, se nekoná.

Styl zdejší výuky připomíná náš předlistopadový (?) – dominuje memorování a pasivní příjem informací. Kurzů je hodně, na hloubku a pochopení není čas. Každý týden ve škole sedíte kolem třiceti hodin, většinou na přednáškách, semináře jsou spíše výjimkou. Poznatky krátkodobě vstřebáte, na zkoušce vyplivnete a okamžitě děláte v hlavě místo pro další paměťové povinnosti. Důležité je zapamatovat si, co přednášející říká na přednášce, pokud se nechcete předřít, hlouběji do literatury obvykle nemusíte.

Překvapivé záblesky tolerance

Studenti na Shandong University na mě působí sympatickým otevřeným dojmem. Když děláme simulovaná soudní řízení, tak občas docházejí k liberálnějším výsledkům než Evropský soud pro lidská práva. Na kampusu je jedna speciální jídelna s halal pokrmy, kterou navštěvují nejen muslimští studenti. V knihovně najdete pár odvážnějších publikací (vizte foto), osobní knihovničky profesorů pak obsahují i novější díla o lidských právech z Oxford či Cambridge UP. Studenti byli obeznámeni se jmény jako Ronald Dworkin a Michael Sandel. Pokud chcete působit v akademii, očekává se, že jste studovali v zahraničí, ideálně v USA.
Postupně se také mění postoj k homosexuálům, například jeden z mých čínských studentů si pochvaloval, jak jej jeho maminka podporuje. Mladí lidé se obecně staví k homosexualitě docela s pochopením, hostujícího britského vyučujícího a jeho partnera studenti zbožňovali. Při jedné hře, v níž se na základě různých indicií hádalo slovo, se například termín „homosexual“ dočkal charakteristiky „it is becoming more and more popular“.

Těžký život vyučující

Na právnické fakultě mezi studentstvem početně dominují ženy, trochu méně výrazně tomu je i mezi přednášejícími. Jenže když se podíváte na tablo s fotografiemi vedení školy, tak na nenarazíte na jedinou dámu. Skloubit péči o děti (politika jednoho dítěte se dočkala rozvolnění) s přednášením a publikováním není snadné. Navíc vás straší vědomí skleněného stropu – vedení školy tvoří výhradně muži, obdobně mezi profesory čelíte přesile mužů, a to v kontrastu s převahou žen mezi řadovými přednášejícími. Od vyučujících se očekává mnohem více přednášení než u nás, tlak na publikování rovněž vzrůstá. Kde na to najít čas, těžko říci…

Děkuji čtenářkám a čtenářům Jiného práva za trpělivost, snad vám prázdninové čtení přineslo nejen rozptýlení při pobytu na dece u vody, ale také několik nových postřehů. Jakékoliv případné dotazy rád zodpovím.

Žádné komentáře: