čtvrtek 25. září 2014

1989: Thinking Revolution in East-Central Europe

Když jsem se loni v létě pokoušel nějak sám pro sebe pochopit a uchopit 90. léta a vůbec celé období post-komunismu, narážel jsem na spoustu prací a jmen, která mi otevírala nový svět: hlavně politickou sociologii a ekonomii.

Johanna Bockman, která pátrala po souvislostech mezi reformními ekonomy (po roce 1968 povětšinou ekonomy „šedé zóny“) ve střední a východní Evropě a jejich protějšky na Západě, kteří později vedli „neoliberální zvrat“ – Milton Friedman a další neoklasičtí ekonomové a monetaristé. V čerstvé knize Bockman ukazuje, že kořeny neoliberalismu leží právě v této výměně.

James Krapfl zase zkoumal československou „sametovou“ revoluci zdola: nikoliv prostřednictvím studia vyjádření nastupujících elit v Koordinačním centru Občanského fóra, ale podrobným zkoumáním dokumentů místních organizací a také publikací, plakátů a jiných veřejných prohlášení. Potvrzuje tak pocit, který v kocovině 90. let měla velká část těch, kteří „revoluci“ skutečně provedli tím, že stáli v ulicích a účastnili se stávek: ač byla založena na myšlenkách přímé demokracie a angažované společnosti, z mnoha důvodů byla provedena jako elitářský projekt, který se o názory občanů zas tak moc nezajímal. [Ve slovenštině byla kniza publikována v roce 2009, v angličtině v upravené podobě loni.]

Posledním autorem, kterého bych rád zmínil, je Jan Drahokoupil, který se zabývá především ekonomickou transformací 90. let – a možnými alternativami, „třetími cestami“, které jak si možná někdo pamatuje, tehdejší český premiér označil za „nejkratší cesty do třetího světa“. [Zde a zde.]

Všichni společně se přitom nejenom snaží pochopit onu dobu, ale také nabídnout perspektivu do dneška, kdy se zdá, že „není alternativa“ k „politice“ „rozpočtové odpovědnosti“, kdy jsou kroky vlád poměřovány tím, jak uspokojí finanční trhy a nikoliv svoje občany, a která nakonec politikou vůbec není, poněvadž nenabízí proces, ve kterém by občané mohli společně utvářet společnou vůli. Umožní myslím také nahlédnout, že to, co nás dnes "bolí", už není ani tak komunismus, jak se snaží jedna z nedávných iniciativ, ale spíše období, které po něm bezprostředně následovalo.

Všichni tito autoři a mnozí další vystoupí na konferenci věnované roku 1989, kterou pořádá Ústav pro soudobé dějiny AVČR a Filozofický ústav AVČR. Registrace předem není nutná, organizátoři však uvítají, když jim předem napíšete na email: thinkrevolution89@gmail.com.

2 komentáře:

Petr Blatný řekl(a)...

proč by nemohl mít autor na to nějaký předpojatý názor, když jde jen o pozvánku na akci. Obecně stojí za povšimnutí, že k nějvětšímu posunu v chápání polistopadového období dochází u generace , kterým bylo v době převratu cca 17-25 let a dnes jsou prakticky na špici kariérní dráhy. Osobně by mě zajímalo, zda je posun vyvolán více krizí středního věku, která smazává některé poslední iluze, anebo prostě jenm delším odstupem od události. V této věci jistě stojí za zmínku, že generacei mladých komunistů z počátkzu 50.let to někdy trvalo 40 let než změnila obecný hodnotící náhled na dobu svého mládí. To já jen když někdo vidí všechno tak pesimisticky :-)

MIchal H. řekl(a)...

"Kdy se zdá, že „není alternativa“ k „politice“ „rozpočtové odpovědnosti“, kdy jsou kroky vlád poměřovány tím, jak uspokojí finanční trhy a nikoliv svoje občany, a která nakonec politikou vůbec není, poněvadž nenabízí proces, ve kterém by občané mohli společně utvářet společnou vůli." - Uspokojování finančních trhů a zajišťování rozpočtové odpovědnosti samozřejmě politikou je a nijak se to nevylučuje s uspokojováním vlastních občanů. Naopak. Většina, především pravicových voličů, v tomto vidí cestu k ekonomické prosperitě a proto volí politické strany, které jim toto slibují. Samozřejmě bychom mohli dlouze diskutovat, zda je to cesta správná, ale nelíbí se mi, když autor bez dalšího podsouvá neomarxistický názor, že je to cesta apriori špatná a de facto nedemokratická. Kromě toho se nejedná o specifikum postkomunistických zemí, ale kocovinu celého západního světa po finanční krizi, kde se politika značně zužuje na ekonomické otázky i v zemích, kde měly dříve mnohem více prostoru postmoderní témata.