úterý 1. července 2014

Barbara Havelková: Je Amerika vhodným vzorem pro lidskoprávní soudní rozhodování?

Myslím, že není, a v následujícím příspěvku se zamýšlím nad tím, proč ne.

Úvodem bych asi měla vysvětlit, že můj pocit že jsou americké rozsudky často v ČR používány jako vzor pro lidskoprávní argumentaci vychází zejména z debat v akademickém prostředí, a – v důsledku mé specializace – se často týkají zejména antidiskriminačního práva. I já sama jsem ve svých publikacích často citovala nejen americké rozsudky, ale též americkou odbornou literaturu, která tyto rozsudky vykládá a komentuje, a vytváří na jejich základě různé normativní teorie. Jak se ale zlepšuje má znalost jiných právních řádů (s ohledem na mé současné působiště v Británii se jedná zejména o jiné právní řády common law, zejména Kanadu a Jižní Afriku), uvědomuji si, že Spojené státy nejsou - z různých důvodů – ideální zdroj inspirace. O tyto své úvahy se chci podělit.

V následujícím textu se zaprvé zamyslím nad tím, proč je judikatura federálních soudů Spojených států, a zejména Nejvyššího soudu, v ČR tak populární. Zadruhé načrtnu, proč si myslím, že Spojené státy nejsou v lidskoprávní oblasti příkladem vhodným následování. A konečně navrhnu, kam jinam obrátit svůj zrak.


Proč jsou USA tak často používány?
Důvody jsou podle mého dva, a oba mají co dělat s kvalitou a silou americké „akademie“. Většina nejlepších světových univerzit, i právnických fakult, se nachází ve Spojených státech. Akademická výtečnost v kombinaci s bohatstvím těchto institucí vedou k tomu, že se jim daří přitahovat špičkové právní akademiky a akademičky a nejtalentovanější studenty a studentky.

To vede zaprvé k tomu, že kvantita i kvalita americké akademické produkce „přebíjí“ výstupy jakékoli jiné jurisdikce, a zadruhé k tomu, že mnoho špičkových právníků a právniček absolvuje v USA LLM a pak poznatky o americkém právu využívá se své produkci po návratu. Obojí je asi třeba přiblížit.
Zaprvé, co se týká výstupů, ze Spojených států vychází naprosto excelentní akademická produkce. To se týká jak prací, které se zaměřují na platné právo, tak teoretičtějších prací které jsou normativně laděny. Protože jsou zároveň Spojené státy tak velké a – co si budeme povídat – do sebe zahleděné, je málo této produkce srovnávací. Naopak, většina i dost teoretických prací vychází z judikatury NS US. Jako příklad mohou sloužit například práce Jeremy Waldrona a Catherine MacKinnon k omezením svobody slova u nenávistných projevů (JW: The Harm in Hate SpeechCM: Only Words). Obě knihy předkládají mnoho velmi zajímavých konceptualizací problému a jsou jistě důležité čtení pro kohokoli, koho zajímá hate speech. Přesto obě knihy v mnohém řeší problém, který je velmi specificky americký – tedy v podstatě absolutní garanci svobody slova v prvním dodatku ústavy: „Congress shall make no law …abridging the freedom of speech, or of the press…”.
V evropském kontextu, kde odstavec 2 článku 10 EÚLP umožňuje signatářům celou řadu omezení svobody projevu, stojí problém jistě dost jinak („Výkon /svobody projevu/, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci“).

Výborní právní badatelé a badatelky a pedagogové a pedagožky jsou pak zadruhé tím, co přitahuje nejlepší zahraniční právníky a právničky na americké univerzity. Mnoho českých právníků a právniček, ať již chtějí působit v akademické sféře či nikoli, proto odchází na americká LLM. Tam jsou vystaveni primárně americkému právu, a – co je důležitější – též konceptualizace problémů jako je například svoboda projevu je prováděna ve specifickém omezeném kontextu amerického práva.
Uvědomuji si, že můj postřeh v poslední větě je nepřekvapivý. „Pochopitelně se tam učí americké právo a jakékoli teoretické konceptualizace a klasifikace budou též vyvěrat z něj“, říkáte si. Má poznámka směřuje spíše k tomu, že tato špičková produkce je současně „světová“ – publikovaná světovými experty a expertkami, v časopisech se světových dosahem, atd. – ale zároveň „americká“. A je podle mého důležité si tuto dvojakost uvědomit, zejména s ohledem na to, že Amerika byla a je pro mnoho z nás často prvním vystavením jinému druhu uvažování o právu, které přesahuje středoevropskou komentářovou a učebnicovou produkci. Mnoho z nás používá americké autory a autorky jako vzory pro jiné přístupy k právu, jako jsou právní realismus, kritická právní studia, feministická právní studia, socio-právní studia. Vždy je ale třeba identifikovat, co je v pracích jednotlivých autorů a autorek a v našich poznatcích „světové“ a co pouze „americké“ a často velmi specifické a omezeně platné.

Proč není americká judikatura vhodným vzorem?
Zaprvé, americká ústava je stará a je v důsledku toho přežitá 1) jak co se týká výběru práv zasluhujících ochrany – některá přebývají, jiná chybí -, 2) tak formulací jednotlivých ustanovení. S tím pak souvisí jak 3) kladení důrazu na určité interpretační metody (zejména originalismus u konzervativních členů NS US), tak 4) určité dnes již poněkud přežilé chápání práv čistě jako negativních svobod před zásahy státu do života jednotlivců. Všechny body podrobněji rozebírám níže.
Americká ústava a jejich prvních deset dodatků, které tvoří tzv. Listinu práv (Bill of Rights), byly přijaty v roce 1789. Pojetí „základních práv a svobod“ je vždy velmi podmíněné kontextem. Kontext odtrhujících se amerických kolonií před více než dvě stě lety byl velmi odlišný od druhou světovou válkou poučené Evropy, která přijímala Evropskou úmluvu a zahrnovala listiny práv do svých poválečných ústav. Americká Listina je tak podle mne z dnešního pohledu zastaralá, protože nereaguje na lidskoprávní problémy dneška („lidskoprávní“ chápu jako zásadní pro svobodný a důstojný rozvoj každého člověka).
1)     Co se týká výběru práv, tak mnoho důležitých práv chybí. Jedná se zejména o veškerá sociální, kulturní a hospodářská práva - jako je například právo na vzdělání, ochrana sdružování pracujících v odborech, právo na spravedlivou odměnu, právo na ochranu zdraví – či zvláštní ochrana menšin; tedy zhruba to, co je obsaženo v třetí a čtvrté hlavě LZPS, či v Mezinárodním paktu a hospodářských, sociálních a kulturních právech, který Spojené státy mimochodem nikdy nepodepsaly.
Jiná práva naopak „přebývají“. Myslím, že zejména právo nosit zbraň, obsažené v druhém dodatku americké ústavy, je poplatné svému historickému kontextu a listině práv a svobod pro 21. století již zkrátka nemá své místo: „A well regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed.”
2)     Zastaralé jsou též formulace jednotlivých ustanovení. Problémem může být „absolutnost“ či stručnost formulací. Častá je tak například absence legitimních omezení určitých práv – výše jsem již uvedla příklad svobody slova a rozdíl mezi formulací amerického prvního dodatku ústavy na straně jedné a článku 10 odst. 2 EÚLP či čl. 17 odst. 4 LZPS na straně druhé.
Co se týká stručnosti, dobrý je příklad garance rovnoprávnosti. Relevantní část čtrnáctého dodatku stanoví: „No State shall …deny to any person within its jurisdiction the equal protection of the laws.” Zatímco např. Listina EU je mnohem specifičtější, co týká jak diskriminačních důvodů, tak otázky, zda je přípustná pozitivní (afirmativní) akce:
Článek 21 odst. 1: “Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech,  příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.
Článek 23 odst. 1 a 2: “Rovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci.
Zásada rovnosti nebrání zachování nebo přijetí opatření poskytujících zvláštní výhody ve prospěch nedostatečně zastoupeného pohlaví.”
Uvědomuji si, že má prezentace evropské moderní úpravy jako kvalitnější nebude každému bez dalšího zjevná. Já jsem o její nadřazenosti z dobrých důvodů hluboce přesvědčena, ale tuto věcnou diskuzi spíš nechám na jiný příspěvek. Zmíním zde jen spíše technický aspekt – podrobnější text má tu výhodu, že podává informace o ústavodárném konsensu; podrobnější ustanovení je „štědřejší“ v tom, že poskytuje více vodítek soudům pro interpretaci.
3)     Tím se dostávám k otázkám interpretace a problému „originalismu“. Originalismus se snaží vycházet buď z původního úmyslu tvůrců americké ústavu nebo alespoň z toho, jak by ústava byla rozumně vykládána v době svého přijetí. Nemyslím, že tohle je nutně spojeno se stářím ústavy, respektive není to důsledkem přímým. Myslím, že to ale souvisí nepřímo – z velké části právě kvůli jejímu stáří je ústava US fetišizována a její tvůrci zbožšťováni. Tento přístup umožňuje konzervativním členům NS US odmítat jakékoli posuny v chápání lidských práv (toto je zjevné zejména v rozsudcích k potratům, právům gayů a leseb, rovnosti pohlaví, apod.). Tento přístup je na míle vzdálen evropskému chápání, které zdůrazňuje kontext a sleduje vývoj, a které je vyjádřeno v judikatuře ESLP příměrem Úmluvy k „živého rostoucího stromu“.
4)     Konečně se NS – respektive jeho konzervativní členové - stávají více a více výjimkou kvůli konceptualizaci práv a svobod jako negativních – tedy pouze jako prostoru, kam stát nemá zasahovat. Chápání lidských práv se ale posunulo – nejen v akademické literatuře, ale též v judikatuře většiny zemí s moderní ústavou. Došlo k pochopení, že oddělení „negativních“ a „pozitivních“ práv, které se zhruba překrývá s rozdělením práv na občanská a politická na jedné straně a hospodářských, sociálních a kulturních na straně druhé, je dost umělé. Jeden příklad za všechny – často uváděným rozdílem je, že občanská a politická či negativní práva „nic nestojí“, zatímco hospodářská a sociální práva jsou zátěží na rozpočty. V momentě, kdy ale začneme skutečně počítat, kolik stojí organizace a zajištění svobodných voleb, či ochrana soukromého majetku státem (jeho ozbrojenými složkami a soudním aparátem), uvědomíme si, že jsme možná byli pouze obětí určitého narativu, který vnímá jedny rozpočtové výdaje jako „utrácení“ (sociální dávky, zdravotnictví, vzdělání), zatímco jiné jako neoddiskutovatelnou nutnost. Ale opět asi trošku odbíhám.
Pro ty, které by zajímalo přímé srovnání, jak se tento rozdíl v konceptualizaci lidských práv projevuje v praxi, doporučuji porovnat případ NS US Citizens United s rozhodnutím ESLP ve věci Animal Defenders International. Soudy v obou případech posuzovaly otázky financování politické reklamy, a zda je jeho omezení státem v rozporu s garancemi svobody projevu. Zatímco většina Evropského soudu přijala argumenty Spojeného království, že stát má nejen nezasahovat, ale též aktivně podporovat férové a rovné podmínky pro výměnu informací a názorů ve veřejném prostoru, což vyžaduje určité omezení bohatších sponzorů, pro většinu soudců NS US bylo toto zohlednění kontextu a kvality veřejného prostoru irelevantní.

Při hodnocení „výjimečnosti“ Spojených států, respektive jejich nevhodnosti jako vzoru, je možné upozornit na další americká ustávněprávní specifika. Za zmínku stojí například fakt, že „boj o lidská práva“ není jediným bitevním polem ve válce o americkou ústavu. Konzervativní a liberální křídla NS mají také velmi rozdílné chápání federalismu. Mnoho rozsudků, které jsou na první pohled o lidských právech, se při podrobnějším čtení ukáží být sporem o interpretaci rozdělení kompetencí mezi federaci a státy. To je například případ nejnovějšího rozsudku k afirmativní akci – Schuette. Vetšina soudců se v podstatě už vůbec věcně nezabývá ustavněprávní obhajitelností afirmativní akce – jejich pozornost je zaměřena na otázku, zda mohou voliči a voličky jednoho státu zakázat veřejným univerzitám tohoto státu, v daném případě Michiganu, zohledňovat při přijímání studentů a studentek rasu.
Jiné relevantní specifikum je (skeptický až nepřátelský) vztah Spojených států k mezinárodním strukturám a jiným jurisdikcím. Americká představa o své vlastní výjimečnosti vede nejen k omezenému podpisu mezinárodních lidskoprávních úmluv (již zmiňovaná ICESCR či CEDAW, či z jiného soudku Rome Statute) ale též k omezené citaci mezinárodního práva jako formálního pramene práva a zahraničního práva a rozsudků jako materiálního pramene. Univerzalita lidských práv – tedy shoda, že přinejmenším jakési jádro lidských práv náleží všem lidským bytostem, ať se geograficky nachází kdekoli, a že společná debata o nich nám pomůže se jich lépe dobrat - není argument, který by NS USA bral vážně (respektive – abych nekřivdila – týká se to opět jen jeho konzervativního křídla).
Shrnu-li, judikatura NS US se více a více stává v mezinárodním srovnávacím kontextu spíše výjimkou než pravidlem, jak co se týká metodologie (nepoužívání mezinárodního a srovnávacího práva, „originální“ výklad,…), tak co se týká věcné argumentace.

Kam se dívat?
Myslím, že to vyplynulo již z předchozího textu, ale přesto stručně shrnu.
Prvním, zjevným, vzorem jsou ESLP a ESD. Tyto soudy vlastně ale nejde považovat za „cizí“ jurisdikce, a metodologicky se při používání jejich judikatury nejedná o komparatistiku. Na jejich výstupy se musíme dívat v každé řadě, z mezinárodněprávních a nadnárodněprávních důvodů, které myslím čtenářům a čtenářkám Jiného práva nemusím dál vysvětlovat.
A často je jejich judikatura skutečně přínosem, přestože se musím přiznat, že mi přijde, že kvalita argumentace občas pokulhává – v rozsudcích ESD občas chybí paragrafy na kterých se soudci neshodli; a oba soudy mají tendenci opakovat či přežvýkávat formulace ze svých předchozích rozsudků, místo aby se detailně věnovali konkrétními případu a otevřeně provázeli čtenáře svými úvahami a svou argumentací. Ale možná jim křivdím.
            Pro anglicky mluvící je pak dále možné doporučit Kanadu a Jižní Afriku, země s relativně novými ústavami, kde jsou rozsudky psány kvalitně, srozumitelně a jsou proargumentovány. Obě jurisdikce jsou velmi zajímavé zejména pro jejich vůdčí roli v interpretaci hospodářských, sociálních a kulturních práv.
Konečně bychom neměli zapomínat na našeho souseda, SRN. Německo je nám země kulturně, i právně-kulturně, velmi blízká, což s sebou u lidskoprávní argumentace nese výhody porovnatelného kontextu.
Určitě jsem ale na nějaký právní řád či soud zapomněla. Jaká je Vaše oblíbená lidskoprávní jurisdikce?.

47 komentářů:

michalbobek řekl(a)...

Ahoj Baro,

moc rad Te po delsi dobe zase ctu, vitej!

Naprosto souhlasim se zaverem, ze "judikatura NS US se více a více stává v mezinárodním srovnávacím kontextu spíše výjimkou než pravidlem, jak co se týká metodologie (nepoužívání mezinárodního a srovnávacího práva, „originální“ výklad,…), tak co se týká věcné argumentace." Ostatne pokud si mohu dovolit reklamni vsuvku, tak jsem tak take tvrdil zde: http://ukcatalogue.oup.com/product/9780199680382.do, kde v parafrazi Dawson/Merrymana mluvim o "American Deviation". Konec reklamni vsuvky.

Nejsem si ale uplne jist ohledne Tveho vychodiska, tedy tvrzeni, ze "je judikatura federálních soudů Spojených států, a zejména Nejvyššího soudu, v ČR tak populární." Tedy pokud to neni omezeno pouze na anti-diskriminacni pravo, coz se ale nezda, protoze zaber se zda dale sirsi, obecne lidsko-pravni. Empiricky a z mych zkusenosti mi to uplne nesedi, a to urcite ne pro svet justicni a legislativni, tak ani uplne pro svet akademicky. Vyuziti judikatury NS USA je v ceske lidskopravni judikature marginalni az ornamentalni, a vsichni v konecne fazi stejne pokradmu ci otevrene opisuji od Nemcu ci ESLP. V tom ostatne nejsme sami, to dela v zasade cely Visegrad. Akademicky to muze byt pravda pestrejsi, ale take stale myslim dost germansky dominantni, tedy pokud mluvime o lidskych pravach obecne a nejenom o anti-diskriminaci. Tudiz ze by byla americka judikatura v CR nekdy popularni se mi uplne nezda.

Urcite souhlasim s tim, ze USA jsou trochu zvlastni v mnoha ohledech, a ze citlivejsi a inventivni lidsko-pravni reseni mohou v common law svete prichazet z Kanady, JAR, a dalsich. Mam ale dojem, ze ten USA kun, ktereho zde bijes, vlastne nikdy v ceskem kontextu moc nezil a nebehal, tudiz ho asi ani neni treba tepat ...

lokutus řekl(a)...

Principy jsou neměnné, tudíž nemohou zastarat.

Jiné Právo řekl(a)...

Miso,

naprosto souhlasim, ze - zejmena co se tyka ceskych soudu, vcetne ustavniho - jsme v Cesku hodne germansky orientovani. A souhlasim
i s tim, ze se dost pozornosti - spravne - venuje ESLP.

Ty odkazy na USA jako vhodny vzor jsem zazila ted nedavno na jednom seminari, ale pamatovala jsem si je i z ruznych minulych workshopu, zejmena o antidiskriminacnim pravu. Nechtelo se mi konrektne jmenovat, od koho to zaznelo, protoze jsem se nechtela nutne vymezit proti jednotlivcum, ale myslim, ze tenhle pocit je necim podlozen a neni jen chimera. Zajimave je navic prave to, ze se k Americe obraci mene casto pravne-akademicky "establishment" (ktery spis mluvi nemecky), ale prave casteji mladsi, progresivnejsi pravnici a pravnicky, kteri absolvolvali v USA LLM. Tzn. ze Amerika pak byva spojena s "novymi" ci "alternativnimi" pristupy k pravu ci pravnimu badani - chtela jsem upozornit na to, proc to muze nebyt idealni. A kazdopadne mi prislo uzitecne sesumirovat ty duvody, proc - pokud bychom byli v pokuseni se na Ameriku divat - bychom to meli jeste zvazit. Zkratka zadne "tepani", spis shrnuti mych uvah, ktere uz nejakou dobu krystalizuji... Jestli se ti to bude zdat akceptovatelnejsi, muzes clanek vnimat jako « preventivni » spis nez jako « reaktivni »…

Bara

Občasný Blogger řekl(a)...

Miso,

naprosto souhlasim, ze - zejmena co se tyka ceskych soudu, vcetne ustavniho - jsme v Cesku hodne germansky orientovani. A souhlasim i s tim, ze se dost pozornosti - spravne - venuje ESLP.

Ty odkazy na USA jako vhodny vzor jsem zazila ted nedavno na jednom seminari, ale pamatovala jsem si je i z ruznych minulych workshopu, zejmena o antidiskriminacnim pravu. Nechtelo se mi konrektne jmenovat, od koho to zaznelo, protoze jsem se nechtela nutne vymezit proti jednotlivcum, ale myslim, ze tenhle pocit je necim podlozen a neni jen chimera. Zajimave je navic prave to, ze se k Americe obraci mene casto pravne-akademicky "establishment" (ktery spis mluvi nemecky), ale prave casteji mladsi, progresivnejsi pravnici a pravnicky, kteri absolvolvali v USA LLM. Tzn. ze Amerika pak byva spojena s "novymi" ci "alternativnimi" pristupy k pravu ci pravnimu badani - chtela jsem upozornit na to, proc to muze nebyt idealni. A kazdopadne mi prislo uzitecne sesumirovat ty duvody, proc - pokud bychom byli v pokuseni se na Ameriku divat - bychom to meli jeste zvazit. Zkratka zadne "tepani", spis shrnuti mych uvah, ktere uz nejakou dobu krystalizuji... Jestli se ti to bude zdat akceptovatelnejsi, muzes clanek vnimat jako « preventivni » spis nez jako « reaktivni »…

Bara

Jan Slanina řekl(a)...

Báro,
dovolím si možná trochu provokativně: neměla by být ústavnost a ústavní judikatura Spojených Států vzorem právě proto, že přetrvala tak dlouho?
Že za celou dobu existence USA v nich ani na okamžik nezvítězil totalitní režim a naopak byl systém tak silný, že nejen dokázal ubránit svou vlastní svobodu a demokracii, ale hrál také rozhodující roli v porážce expanzivních totalitních systémů 20. století?
Systémy obsahující sociální a kulturní práva nebo pozitivní diskriminaci jsou mnohem novější, ale právě to podle mne znamená, že naprosto není jisté, jestli obstály ve zkoušce časem.
Honza

David Schmidt řekl(a)...

Amerika je určitě vzorem v preciznosti a poctivosti argumentace, což je dáno disenty a ústním jednáním, které není jen naučeným odpřednášením. Proti tomu je licoměrnost, falešnost a nepoctivost českých vrcholných soudů jako nebe a dudy. A vše nelze svádět na selekci, pro kterou naopak Amerika vzorem není. U nich to je z nutnosti.

Martin Bílý řekl(a)...

S nadbytečností druhého dodatku nemohu souhlasit. Strašně moc. Protože člověk má právo se bránit (to je asi nejdůležitější právo vůbec), protože odzbrojení občanů je předpokladem jejich útlaku i dnes atd. Argumentace je na mnoho stran, zkusím zjednodušeně odkaz na šikovného bloggera, který navíc disponuje i statistikami (jeho články doporučuji každému, kdo mluví o zbraních, ať je pro nebo proti).

http://karasek.blog.idnes.cz/c/364040/Barometr-svobody.html


http://karasek.blog.idnes.cz/c/312571/USA-a-regulace-zbrani.html

Jan Potměšil řekl(a)...

Můj rozhled je dost omezený, ale s adorací U.S. judikatury jsem se zatím setkal jen u obhájců bezbřehé svobody slova pro neonacisty (dva čeští bloggeři, jeden samorostlý autodidakt, druhý také poněkud podivín), nikoliv v mainstreamu; s neutrálními až pozitivními odkazy jsem se dále setkal u lidí, co řeší antitrust a Law and Economy; v literatuře jsem pak zaznamenal pojednání o U.S. judikatuře v knize M.Bartoně Svoboda projevu: Principy, garance, meze, kde šlo ovšem pouze o komparaci poukazující na odlišné pojetí v U.S. a Evropě, nikoliv o příklon k americkému pojetí.
Dále nenahlížím plně význam hospodářských, sociálních a kulturních práv pro realizaci práv občanských a politických, třeba autorka dovysvětlí (byť znám argumenty, že bez základního sociálního standardu nelze dost dobře uplatňovat ani ta základní práva; v horším případě ale též vulgarizace, že svobody slova se nikdo nenají). Argument náklady na zajištění základních občanských a politických práv má něco do sebe, což ale podle mě nevylučuje, že zejména sociální práva nemohou být bezbřeze nároková, kdy náklady na zajišťování občanských a politických práv naopak v zásadě nehrozí "růst do nebe".

Tomáš Pecina řekl(a)...

Nahlíženo utilitárně, je taková otázka irelevantní: vždy se pracuje s takovou lidskoprávní judikaturou, která je pro klienta nejvýhodnější. Není možné mu říct: "Asi by bylo ve vašem případě vhodné odkázat na francouzské judikáty, ale já nemám francouzské právo rád, proto použijeme německé." A propos, nechápu, proč mi J. Potměšil v této souvislosti opět nadává; asi je to nějaký jeho tik nebo jiný psychický problém, že cítí potřebu v každém druhém příspěvku se vůči mně "vymezit".

Z akademického pohledu je rovněž docela zvláštní stavět proti sobě americkou a evropskou jurisprudenci. Ponechme stranou fakt, že zatímco ta americká evropskou výrazně a dlouhodobě ovlivňuje ("amerikanisuje" se právo prakticky ve všech evropských zemích, včetně "hardcode" německé oblasti), opačným směrem je působení minimální. I tak ale mám za málo rozumné zříkat se americké judikatury. Na ní je fascinující orientace na základní principy, dané ústavou a jejímu dodatky, a to, jak se práva takto garantovaná postupně spíše rozšiřují než zužují. Vyjma krátkého období po 9/11, které bylo pro pojetí lidských práv v USA zkouškou, se nikdy nestalo, že by se některé právo postupem vývoje rozdrolilo a např. svoboda ozbrojovat by degradovala ve svobodu mít doma v tresoru uzamčenou a nenabitou zbraň, kterou smíme použít až v případě, že nás lupič přímo ohrožuje na životě, jako je to v některých evropských zemích. V tom je velká výhoda originalismu, že nedovoluje, aby se výkladem svobody popíraly.

Německá judikatura se zase pozoruhodná lidským rozměrem, vše je v ní poměřováno jednotlivcem, na rozdíl od americké, kde jsou měřítkem abstraktní ústavní principy.

Patrik Šebesta řekl(a)...

Tak v přestupkovém právu to budou např. zanedlouho případy srovnávacího práva převzaté doktríny "Miranda Warning", kterou zcela otevřeně převzala EU - dokonce na ní v důvodové zprávě a při projednávání směrnice opakovaně bylo odkazováno. U nás je v trestním právu fakticky implementována, ale jako vždy se zapomělo na přestupkové právo. A budou soudní bitvy, že bylo opomunuto policií přečtení práv podezřelého na místě samotném, což v případě doktríny Miranda vs. Arizona má jednoznačný důsledek nemožnosti provedení jakýchkoli důkazů získaných před započetím výslechu, a to včetně podání vysvětlení, resp. NSS dosud nesmyslně adorovaném vyjádření na oznámení o přestupku.
Bude zajímavé studovat, jak se k tomu NSS postaví...

Nová Vlna řekl(a)...

Děkuji za zajímavý post. Naprosto se ztotožňuji především se závěry autorky stran umělého oddělení „negativních“ a „pozitivních“ práv. Dovolímsi jen malou "faktickou" ke konstatování, že USA nikdy nepodepsaly ICESCR, neboť ten podepsal (nemýlím-li se) v roce 1977 prezident Jimmy Carter. USA však zmíněný pakt nikdy neratifikovaly. Na výsledku se tak samozřejmě nic nemění. Jinak osobně se také raději ohlížím po judikatuře ESLP a ESD, avšak pouze z toho prostého důvodu, že jejich judikatura má k české kotlině skrze naše mezinárodní (nadnárodní) závazky přeci jen mnohem blíže než NS US.

Michal Hájek

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad p. Pecina: Můžete prosím citovat, kde vám nadávám, když už se jako potrefená husa ozýváte? Resp. co považujete za nadávku a co je na tom kterém mém konstatování nepravdivé? Myslím, že jsem byl velmi zdvořilý a nešlo mi o vymezení se, ale o uvedení jednoho z mála příkladů vzhlížení k u.s. judikatuře, který je mi znám. Děkuji.

Christabel řekl(a)...

Možná bych připojila nějaký komentář, ale článek je zjevně určen toliko čtenářům Jiného práva - mužům. Jak jinak si vysvětlit, že zatímco chvílemi užívá důsledně oba tvary, mužský i ženský (akademici i akademičky, právníci i právničky), o kousek dále už něco vysvětluje jen čtenářům, ale nikoliv čtenářkám?
Také se nějak zapomnělo na soudkyně ESD (nebo se neshodnou vždy jen soudci?) a na americké voličky, které asi v Michiganu k volbám nechodí.
Na tom vidíte, paní Havelková, jak je Váš přístup k českému jazyku otřesný. Vámi prosazované, byť extrémně hloupé, pravidlo nezvládáte dodržovat ani Vy sama, ačkoliv text není nikterak rozsáhlý.

JUDr. et Ing. V. Slep. PhD LLM řekl(a)...

Libí se mi argumentace, která je založena na datech, datech a datech, nikolv na dojmech. SRN může být země kulturně, právně blízká ČR, ale to není argument založený na datech, ČR byla země naprosto katolická (90%), v SRN byl dominantní vliv protestantství , v Německu se vraždilo po milionech, my jenom po milionech zabavovali majetek a po milionech vyháněli. V ČR si dodnes právníci píší X noname titulů, 10km od Aše už je z nich normální Pepa Novák. Němci šli proti Rusům, my jim vlezli do zadku dobrovolně.

Je mi úplně jedno, zda nějaká knížka, argumentace pochází z USA, UK, Německa nebo Polska, pokud je to argument vynikající. Souhlasím jen s tím, že americké univerzity mají vyšší distribuci top akademiků, nicmnéně to se týká jen pár excelentních univerzit a většina ostatních je jen naleštěná Plzeň - nic proti, já si myslím, že právníka může dělat každý, pokud ho právo baví a umí číst .

ak. Jan Vyhnálek řekl(a)...

Co se děje Barboro, gender se už vyčerpal nebo se tím v UK už živí moc lidí ? Podobné generalizované vystoupení nad judikaturou bych očekával u kmetů typu Boguszak Urfus, kde pravá část mozku jen mlhavě ví, co dělá ta levá, ale v akademické obci na to raději ze strachu nikdo neupozorní.

Michal Blatný řekl(a)...

Úvaha zajímavá, ale kritéria pochybná. Ptal bych se sám sebe, chci žít nebo něco dělat v USA, UK, ČR nebo v Bruselu ? A podle toho bych vybíral ty oblasti. Soudy v USA přeci neřeší americké právo, ale amerického občana, ELSP řeší víc to právo a Německo řeší hlavně svoji historii.

Janka H řekl(a)...

Takže američané, kteří chtějí nosit zbraň anebo nechtějí povinné nemocenské nebo sociální pojištění žijí ve špatném kontextu a špatné době ? Chápu ex koloniální zaměření autorky, protože pravicoví Britové ze zániku impéria i a levicové z valsních zvěrstvech v nich mají dodnes mindrák , ale například právo Jižní Afriky je naprostý mišmaš, ze kterého si dělaj ílegraci i tamní advokáti. V oblasti lidských práv jde o tak progresivní právo, že za posledních 10 let z duhové SA odešlo 1,5 mil obyvatel (převážně bílí "rasisté"). Dříve se tomu říkalo genocida, předtím vyhnání, dnes jde o dobrovolnou genderově neutrální migraci.

Jde o několik fatálních omylů autorky, která žádá od práva a soudů sociální inženýrství, když reklamuje odkazy ESD na předchozí rozhodnutí, protože smyslem rozhodnutí není vést diskusi s akademiky, ale rozhnodnout konkrétní spor mezi stranami.



Nikdy jsem si nedělal o kvalitě britské akademické obce v humanitních vědách žádné iluze, ale to ,co z nich za perly občas vypadne v posledních 15 letech, přesahuje moji slovní zásobu i myšlenkovou představivost.

Kamil Pečínka řekl(a)...

Myslím, že byste se měl zklidnit. Žádného domnělého nácka jsem neobhajoval, takže čistě objektivně dávám za pravdu Tomáši Pecinovi, že Váš projev trpí komplexem z jisté vysoké míry vlastní ublíženosti. Rádoby vtipné osobní ataky si nechte prosím pro diskusi s vlastními přáíteli.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Jenom drobnost k doplnění tohoto zajímavého postu. Americké odborné texty jsou pro tuzemského akademika mnohem snadněji dostupné ke stažení než např. německé. (Např. srovnej HeinOnline s německou databází C-H-Beck.) Velká část důležitých německých článků je roztroušená do produkce ve stylu "Festschrift zum Geburtstag von" takže když potřebuji určitý německý text, většinou musím poprosit autora, aby mi ho poslal. Někteří němečtí profesoři jsou tak staromódní, že mi to pak pošlou normální poštou jako xerokopii spolu se srdečným dopisem, což je moc milé, ale trvá to o týden déle.

Tomáš Pecina řekl(a)...

To je velmi dobrý příklad oblasti, kde je americké právo o míle napřed před evropským. V Evropě dosud máme za to, že projednat přestupek může státní správa (div, že ne panský dráb!), a nějaká procesní práva jen zdržují a obstruují průchod práva.


Právě mám u soudu jednu takovou situaci, údajný přestupce odmítl odběr krve bez toho, aby se předtím mohl poradit, aspoň telefonicky, s advokátem. Poradu mu policie ani nemocnice neumožnila, a teď se řeší, jestli je právo na právní pomoc možné vztáhnout i na povinnost podrobit se takovému faktickému úkonu, jako je odběr krve. Jsem přesvědčen, že ano, správní úřady obou stupňů (MHMP + MD) míní opačně, žaloba je zatím u městského soudu, kterému se do rozhodnutí viditelně nechce.

Jan Slanina řekl(a)...

Bylo by zajímavé, co by správní orgány udělaly, pokud by trval na tom, že se poradí se svým lékařem, protože se obává, že by ho výkon mohl ohrozit, ale podrobnosti že zná jen jeho lékař. A pak teprve se svým advokátem, jestli lékařem sdělené nebezpečí je dostatečně závažné, aby odběr odmítl. K ničemu jinému totiž podle mne tu poradu s advokátem nepotřebuje.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jak to, že ne? Právní porada je v takové situaci naprosto zásadní věc, protože se dozví, zda je pro něj lepší odmítnout nebo souhlasit. V daném případě to navíc bylo komplikováno tím, že přístroj na orientační testování drog použila policie při teplotě cca –2 °C, tedy mimo výrobcem udaný rozsah jeho pracovních teplot.

Jan Slanina řekl(a)...

Podrobit se lékařskému vyšetření je IMHO v této situaci zákonná povinnost (s výhradou toho ohrožení zdraví ve smyslu 8 As 11/2007). Její porušení je sankcionováno podle zákona o přestupcích. Nelze to srovnávat s poradou advokátem předtím, než se rozhodnete využít své ústavní právo nevypovídat (či v jakém rozsahu), či než se rozhodnete o uplatnění toho či onoho procesního nástroje.
To už byste mohl dovozovat, že v okamžiku, kdy policista chce někomu nasadit pouta, musí počkat, než tento zavolá svému advokátovi, aby se poradil, jestli není lepší vytáhnout pistoli a policistu zastřelit. Nebo když na řidiče mává policista aby zastavil, že řidič může nejdřív zavolat svému advokátovi a zeptat se, jestli není lepší ujet.

Tomáš Pecina řekl(a)...

To jsou nesrovnatelné situace, protože v takovém případě buď ještě není zahájeno žádné řízení, nebo úkon nesnese odkladu. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc od počátku řízení, tedy má právo se s advokátem poradit, jestli se lékařskému úkonu podrobí (povšimněte si, že není přípustné překonat jeho odpor, což při nasazování pout nebo pokynu k zastavení vozidla možné je). V tomto případě jsem si dost jist, že uspějeme.

Jan Slanina řekl(a)...

I kdybyste měl pravdu, že to byla procesní vada, podle mne tato vada nezpůsobila nezákonný výsledek řízení. Na variantu, že by mu advokát poradil porušit zákon, podle mne nelze brát zřetel.

Tomáš Pecina řekl(a)...

No vidíte, a jsme u Mirandy. Ale podrobnosti bych si raději nechal do kasační/ústavní stížnosti :-)

Andrej řekl(a)...

Ahoj Báro,
polemizuji s tím označovat americkou ústavu jako zastaralou. Ústava především odráží hodnoty společnosti. Společenský konsensus nad hospodářskými a sociálními právy nebo právem na držení zbraně je v USA někde jinde. A navíc musí Ústava respektovat i různost a kulturní rozdíly v rámci americké federace u jednotlivých států. Takže není správnější popsat Tvůj názor tak, že "zastaralá" je americká společnost?

Faire Fionwe řekl(a)...

Pánové nechcete si to nechat do soukromé pošty?

Faire Fionwe řekl(a)...

Můžete být trochu konkrétnější? Příklady v úvodním postu mi nepřišly moc směrodatné - všeobecné volby bych považoval za spíše pozitivní právo (něco, co mi ostatní musí umožnit), stejně jako ochranu majetku. Negativním právem by bylo to, že mě stát nebude persekuovat za to, jakým způsobem jsem volil, a že mi nebude můj majetek brát. Přiznávám, že jsem se o to nikdy hlouběji nezajímal, takže jsem otevřený korekce :)

Nová Vlna řekl(a)...

Jádro pudla je především v tom, že striktní dělení základních práv a svobod ve smyslu Jellinekovy statusové teorie (status pozitivní, negativní, aktivní a dnes trochu opomíjený status pasivní představující povinnosti) zkresluje náš náhled na ně. Drtivá většina těchto práv v sobě totiž zahrnuje jak pozitivní, tak i negativní závazky státu. Jako příklad v této souvislosti zpravidla uvádím právo na život, které je ale striktně vzato spíše svobodou, neboť základním závazkem státu je, aby jednotlivce (vyjma výjimečných a opodstatněných případů, jež jsou taxativně vymezeny) neusmrtil - tedy aby určitým způsobem nekonal. Podíváme-li se ale mj. na judikaturu ESLP, zjistíme, že s sebou nese i řadu pozitivních povinností (typicky např. účinné vyšetřování v případech úmyslného použití síly, jehož následkem je smrt - př. Nikolova a Velichkova proti Bulharsku - či preventivní opatření proti živelním pohromám - př. Budayeva proti Rusku). Z toho důvodu nemá smysl připisovat nějaké skupině práv "pozitivní" nebo "negativní" charakter, neboť jde takřka vždy o mix obojího, což ostatně již sám naznačujete. I Vámi zmiňovaná ochrana majetku zahrnuje pozitivní i negativní závazky (př. na jedné straně stát nemůže majetek jednotlivce bezdůvodně vyvlastnit, na druhé straně musí zajistit účinný systém vymáhání práva, pokud mu někdo jeho majetek neprávem zadržuje nebo dokonce ukradne). Hospodářská, sociální a kulturní práva mají již tradičně (avšak nesmyslně) nálepku práv "pozitivních" s tím, že jejich naplňování je prostě drahé, neboť po státu se chce, aby něco konal. A drahé bezesporu je. Jde o jednu z řady větví argumentace proti těmto právům (pojmout všechny je nad síly krátkého komentáře), která však vytváří ničím neopodstatněný pocit, že naplňování "negativních" práv, za něž jsou tradičně považována práva občanská a politická vlastně nic nestojí. To ovšem autorka postu vyvrací dostatečně. Snad jsem svůj názor vyjádřil nějak srozumitelně :-)
Michal Hájek

David řekl(a)...

Osobně mám celkem velký problém s takto pojatým chápáním
lidských práv. Autorka pojímá lidská práva pozitivisticky, a proto
přikládá až příliš velkou váhu kodexům. Americké ústavě, Evropké úmluvě,
Chartě EU... Pokud přijmeme takový pozitivní přístup, pak ano,
odlišnosti mezi jurisdikcemi jsou problém.

Ale já jsem naturalista. Podle mě jsou lidská práva něco, coje dané, co
jaksi vyplývá z podstaty člověka. Ústava USA lidská práva nevytváří, ale
pouze je deklaruje. Stejně jako Charta EU. Oba dokumenty hvoří o
tomtéž, akorát každý jiným jazykem. Z toho důvodu nejde judikaturu v EU a
USA stritkně oddělit, ale naopak je třeba zjišťovat, odkud pramení
rozdíly, případně jak je překlenout.

Opačný přístup by vedl k absurdnímu závěru, že občan USA má jiná
základní lidská práva než občan EU. Z mého pohledu jsou naopak lidská
práva něco, co existuje bez ohledu na státní příslušnost, jurisdikci, a
ostatně i dobu.

Proto musím nesouhlasit s přístupem autorky, že "ústava USA je
zastaralá" - základních lidská práva jsou něco, co nepodléhá zastarávání
ani módě. Ano, společnost se vyvíjí, ale katalogy základních lidských
práv by se neměly přepisovat přepisovat každých 10 let. To, že je zrovna
v módě pozitivní diskriminace, odmítání zbraní a dlouhá podpora v
nezaměstnanosti, ještě neznamená, že si to musíme hodně rychle uzákonit
jako základní lidská práva.

(na rozdíl od "nezákladních" lidských práv - osobně nemám
nic proti sociálním a hospodářským právům, ale pokud je chceme průběžně
měnit s tím, jak se mění doba, tak je nemůžeme stavět na roveň právu na
život či zákazu mučení.)

Martin Horsky řekl(a)...

Pokud 3/4 dotazanych ceskych obcanu veri ze jejich bezpecnost, prijem, vzdelani, zdravi, ubytovani a 'kulturu' ma zajistovat stat (s pravem podridit takovym programum privatni zajmy jednotlivce), jejich potreby silne a ucinne 'lidskopravni argumentace" jsou minimalni. Americka ustava pak urcite neni vhodnym vzorem pro spolecnosti kde vladne momentalni vule vetsiny - evropske "socialni demokracie". Na druhou stranu je americka ustava uz od r. 1789 tim nejlepsim nastrojem pro ochranu svobod jednotlivce pred zajmem/zvuli vetsiny. Kazdy ke svemu :)

Christabel řekl(a)...

Paní Havelková, moje upozornění mířilo spíš tím směrem, že generické maskulinum je možné v klidu používat, protože text vyznívá při jeho užití přirozeněji. Když doplníte ženský rod, je to kostrbaté, nečte se to dobře. Je to i vidět i na tomto článku: v druhé části jste si přestala dávat pozor na korektnost, protože dokonce i pro Vás je užití generického maskulina přirozenější.
Ono to totiž není tak, že v běžném textu "ženský rod chybí". Právě naopak, ve Vašem textu přebývá. Obsah to spíše ruší, než aby mu to prospívalo. Podle mého názoru tím škodíte českému jazyku.

Ale dělejte, jak myslíte.


Omlouvám se ostatním diskutujícím, že se vyjadřuji jen k formě článku, nikoliv k obsahu, to už zde za mne učinili jiní.

David Schmidt řekl(a)...

Za americkou Ústavu by dost Američanů položilo život. Což se říct nemůže o soudcích ve státech s bohatší, avšak o to tím spíše neurčitou ústavou, kdy nic není jisté, protože záleží až na soudcích, což v degenerativní podobě vede k výrokům jako "vše, co ÚS řekne, je pravda", i když je to lež. Líbí se mi důraz, který klade Scalia na ústavu, která konzervuje, brání společenské změně a nemůže být proto nástrojem revoluce a naplnění snů. Nelíbí se zákony? Persuade your fellow citizens and change the law. Snažit se udělat revoluci pod soudcovským / soudkyně talárem je dětinské.

Jan Slanina řekl(a)...

Ahoj Báro,
byť mojí předchozí otázce se reakce nedostalo, dovolím si ještě položit jednu otázku: není trochu
nefér, že je porovnávána judikatura jednoho Nejvyššího soudu USA proti
judikatuře několika desítek ústavních soudů (formálně nebo de facto) v
Evropě? Jak moc by byly názory SCOTUS extrémní, pokud bychom na
jednu přímku vynesli SCOTUS, ESLP, SDEU, všechny národní ústavní soudy Rady Evropy a
EU a všechny nejvyšší soudy států USA? Ty jsou přece ve vztahu k Ústavě USA a SCOTUS v podobném postavení jako národní soudy EU ve vztahu k evropským základním dokumentům a SDEU resp. soudy členských států Rady Evropy k EÚLP a k ESLP.
A naopak kdybychom skutečně brali v úvahu jen ty tři "TOP" jurisdikce, těžko můžeme mluvit o nějakém extrému.
Honza

Občasný Blogger řekl(a)...

Honzo,

te prvni otazce se nedostalo odpovedi, protoze odpoved by byla na dlouho. Ale zkusim to strucne.

1) Absence totalitniho rezimu - nejsem si jista, jestli to ma co spolecneho s Ustavou. A pokud ano, tak pouze neprimo. Spis casto s ekonomickymi podminkami v zemi - extremismu se vzdy dari nejlepe, kdyz se lidem dari nejhur. Pak se stoji pro srovnani za to divat na to, jakou roli hrala ustava a Nejvyssi soud v obdobi hospodarske krize. Zajimave je, ze program socialni podpory New Deal, prijaty FDR, na kterem se mimochem ekonomove shodnou jako na asi nejlepsim dostupnem reseni v ten moment, byl nejdriv blokovan konzervativnejsim soudem.
Ke zmene doslo kolem roku 1937 a ke kompletnimu obratu az kolem roku 1941 - nekteri autori poznamenavaji, ze to bylo ve spojitosti se slavnym proslovem FDR o ctyrech svobodach, kde FDR poukazoval na nutnost ochrany socio-ekonomickych prav (tento link ma dokonce zvukovy
zaznam: http://en.wikipedia.org/wiki/Four_Freedoms).
Shrnuti v tomto pripade je, ze velice tradicni, originalni interpretace ustavy spis ohrozovala ekonomicke zbrchani (a hrala do karet extremistum) nez ze by nejak podporovala demokracii...

Vyborna kniha k tematu je Cass Sunstein, The Second Bill of Rights (recenze zde: http://www.nytimes.com/2004/09/19/books/review/19KENNEDY.html?_r=0)

2) Porazka totalitnich rezimu – tady podle me priznavas Americe vyrazne vetsi roli, nez mela a ma. Predstavu Ameriky jako siritelky demokracie mame my ve stredni a vychodni Evrope, ale zeptej se, co si o ni mysli v Jizni Americe ci na Blizkem vychode. My jsme se Americe hodili do kramu, protoze porazka rezimu byla porazkou komunismu – to se Americe libilo ideologicky, a tak nas (v dobe, kdy bylo o veci uz rozhodnuto) podporili. O demokracii slo az na druhem miste. (To chtel podle me mimochodem zduraznit Noam Chomsky ve svem vystoupeni v Olomouci. A v tomhle s nim naprosto souhlasim. Bylo podle meho typicke, ze se to cele zkreslilo…)

3) Obstani ve zkousce casem – tady se podle meho neshodneme v tom, jestli Ameriku vidime jako uspech (ty) nebo zemi s velmi zavaznymi problemy, ktere casto souvisi prave s chudobou a nerovnosti (ja). My v Cesku casto vidime Ameriku jako zemi neomezenych moznosti, protoze si predstavujeme, ze se tam prestehujeme zdravi, (zadarmo v Cesku) vzdelani, atd. Nechtela bych ale byt chuda a nemocna v Americe. Ale nechtela bych tam byt ani zdrava a bohata – ty hluboke socialni rozdily uz totiz Ameriku dohaneji, a obecne se jim zacina snizovat zivotni uroven. Jeden fakt za vsechny – pred nekolika mesici prestala bych americka stredni trida nejbohatsi na svete. Predbehla ji Kanada; zeme s konzistentne vysokou politikou prerozdelovani…
(http://www.nytimes.com/2014/04/23/upshot/the-american-middle-class-is-no-longer-the-worlds-richest.html)

Takze ja ten duraz na individualni negativni svobode nevnimam jako neco, co vede k pozitivnim vysledkum.

4) A konecne tvuj posledni dotaz – jestli je srovnani SCOTUS a narodnich evropskych soudu korektni. Myslim, ze s tim metodologicky neni problem – ja sleduji i nizsi federalni soudy ci soudy jednotlivych statu (to se mimochodem tyka i Kanady). Podobne sleduji, jak nektere pripady projdou nejdriv narodnim ustavnim/nejvyssim soudem (treba britskym Supreme Court) a pak se bud dostanou nebo nedostanou do Strasburku (pripadne je polozena predbezna do Lucemburku). Na tom neni nic nefer vuci SCOTUSu.
A jen korekci - ja jsme nerikala, ze je SCOTUS „extremni“; jen, ze je hodne sui generis, a ze bychom si to pri srovnavani meli uvedovat…



B.H.

Jan Slanina řekl(a)...

Báro,

děkuji za vysvětlení. Ano, já pokládám USA za úspěch. Asi je to tím, že sleduji trochu jiné věci než Ty. Jsem přesvědčen, že USA jsou jednoznačně úspěšné v tom, jak chrání své občany před negativními černými labutěmi: vzácnými událostmi, které je obtížné předvídat, ale které mají extrémní dopad, a před kterými se jednotlivec nemá možnost chránit, jako jsou právě ty totalitní režimy nebo válka. Jestli je absence totalitních režimů důsledkem toho, že vláda USA neinterferovala do obchodu, pak je to také zásluha ústavního pořádku. Respektuji Tvoji starost o chudé a nemocné, ale přijde mi rozhodně přijatelnější riskovat bankrot z důvodu výdajů na zdravotní péči, kterou si nemohu dovolit, než to, že přes moji obec přejde cizí armáda, která znásilní mé dcery (a já ani nebudu mít směr zbraň, abych je bránil, pokud teda nějakou neukradnu, protože právo držet zbraň je podle Tebe přežitek).

A tohle se USA daří velmi dobře - naposledy fronta přes území USA prošla v roce 1865. A, pokud mohu soudit z toho, co jsem četl, dotčená válka se rozhodně nevyznačovala takovými excesy proti civilnímu obyvatelstvu jako jiné války.
Co se týče porážky totalitních režimů (a ano, vidím značný rozdíl mezi totalitními režimy, se kterými jsme
měli tu čest v Evropě, a autoritářskými režimy, které USA občas někde
podporuje): německé nacisty, japonské
militaristy či sovětské komunisty USA dokázaly prostě uzbrojit k
ekonomickému zhroucení (kombinací technologického vývoje a hrubé síly dolarů investovaných do zbrojení). Některé v horké válce, komunisty ve studené. To,
že konkrétně nás podpořili jen symbolicky a je asi pravda, ale
způsobili zhroucení velmoci, jejíž síla nám bránila se osvobodit sami od jejích místních pohůnků. To by nám mohlo stačit, ne? Tedy, mně jako zastánci negativních práv to stačí.

Myslím si, že priorita negativních práv a potlačení práv pozitivních v tomhle hraje velkou roli. Pozitivní práva jsou totiž docela drahá a musí se na ně vzít někde jinde. Stejně tak důvěra, kterou stát ve své občany vkládá, podle mne hraje obrovskou roli. A právě ta neomezená svoboda slova nebo právo nosit zbraň jsou podle mne jednoznačné projevy důvěry státu ve své občany.

Bohužel Tvůj odkaz na článek o střední třídě v USA a Kanadě mi
nefunguje, nicméně jsem si to zkusil dohledat a to, co jsem našel, je
informace, že mediánový příjem po zdanění je nyní v Kanadě vyšší než v
USA. Ale 60., 70., 80., 90. a 95. percentil je bohatší v USA a naopak 5., 10. a 20. percentil je bohatší v Nizozemí. Střední třída podle mne rozhodně nekončí mediánem. Vzhledem k tomu, že distribuce bohatství logicky není symetrická zvonovitá křivka (chudých je vždycky více než bohatých), tak střední třída určitě dosahuje k 90. percentilu, možná k 95. A k diskusi je, jestli začíná na 30. či 40.Tak či onak je stále větší část střední třídy bohatší v USA než v Kanadě.
A také jsem narazil na článek, který upozorňuje, že Kanada v
současné době jede na bublině cen nemovitostí, zatímco USA se z takové
bubliny už několik let zotavují:
http://www.theatlantic.com/business/archive/2014/04/how-did-canadas-middle-class-get-so-rich/361053/ Až v Kanadě bublina praskne, může se situace razantně změnit.
Samozřejmě,
také by se dalo spekulovat nad tím, jakou roli zde hraje bohatství
přírodních zdrojů (Kanada má při víc jak 10x nižším počtu obyvatel o
něco větší území než USA) a charakter a počet přistěhovalců. Nebo fakt, že se Kanada veze na ochraně americké armády, ale na vlastní bezpečnost vynakládá v poměru k HDP 3x méně.

Jinak se omlouvám, že jsem "výjimečný" a "nevhodný jako vzor" pochopil jako "extrémní". Ale stejně: byl by výjimečný, pokud bychom srovnání rozšířili nebo zúžili tak, jak jsem navrhl?

Honza

Jan Slanina řekl(a)...

Jen ještě doplním odkaz na jeden článek k té k té střední třídě:
http://www.nytimes.com/2014/04/23/upshot/the-american-middle-class-is-no-longer-the-worlds-richest.html
Pokud odstraníš smoothing (musí se zakliknout), zjistíš, že kromě období od poslední krize vývoj mediánového příjmu v Kanadě a USA jde v podstatě paralelně. Je pravda, že nerovnost je v USA větší, ale s výjimkou 5. a 10. percentilu je USA všude nadohled té či oné nejbohatší zemi.
A, mimochodem, on také kanadský dolar od krize citelně aprecioval (nejspíš kvůli vývozu surovin, o které je v Číně a spol. stále poptávka).

David Schmidt řekl(a)...

Byť to tak nemusí připadat, žijeme v obecně nejsvobodnější civilizaci, která tu kdy byla. O tu lze ale přijít jak propadnutím různým iluzím (- smům), tak nedostatkem vize, co dál. Barbara Havelková je soudě podle výstupů na JP ukázkou obojího: všimněme si negativismu, který je leitmotivem všech jejích příspěvků na JP. Nedostatek vize, přesahu, je vidět na jejím krátkém komentáři k novele VŠ zákona. Touha mít pomníček v zákoně zapříčinala, že jedné skupině byla uznána práva, ergo pravděpodbně popřena všem ostatním. Ti ať si výjimku z rozsudku NSS (!) u Parlamentu zařizují sami nebo ať si vysoudí judikatorní změnu.

Jandourek řekl(a)...

Jaký pomníček máte na mysli ? Pokud jde o studuijící matky, tak asi není problém lobisty, že se nedostane na ostatní. To má řešit legislativní rada vlády, parlament atp. (jasně, jde o vtip :-)



Ač se s Vámi celkem shodnu na názoru na přínosnost a přířiny aktivit blogerky, tak mi přijde vaše tvrzení o nejsvobodnější době celkem legrační. Pokud nezklouznu k marxismu, dnešnímu rovnostářství ve formě učení "účinkismu" a nebudu poměřovat svobodu materiálními statky, tak například student před 100 lety měl xkrát víc svobody, a navíc neměl vymoženosti typu občanky, RC, nemusel nikdy vyplnovat žádnou žádost .... a přes hranice mohl bez pasu

Michal Hanousek řekl(a)...

Jen bodově :
a) Na prospěšnosti new dealu se ekonomové opravdu neshodnou
b) Kanada přerozděluje asi tak stejně jako USA

c) názor Jižní Ameriky není konzistentní. Například Brazilie, Chile nebo Argentina a celá střední ameriky s vyjimkou Kuby má na USA dosti pozitivní názor (samozřejmě je štve, že k nim jezdí tlustínohatí amíci a oni jim musí dělat číšníky). A názor Blízkého východu ? Jejich hádky jsou natolik veliké, že se krom nenávisti k Izraeli na ničem neshodnou a bojují proti sobě po staletí a bojovat budou. A jeden argument k tomu : srovnejte míru svobody ve Venezuele, na Kubě, v Iránu s USA :-)



Nezlobte se na mě, ale přijde mi to, jako kdyby blogerka byla pod vlivem nějaké protiamerické levicové sekty z early 70s, která selektivně třídí členům argumenty (ty nehodící se nezminuje nebo je marginalizuje). Jak znám britské univerzitní prostředí humanoidních postdoků, asi vím, odkud vítr fouká :-)

Faire Fionwe řekl(a)...

Díky za obšírnou odpověď!


Upozorňujete na interpretaci negativních práv ze stany ESLP. To je jistě legitimní (protože to ukazuje, jak jsou u nás negativní práva definována a používána v praxi), ale sám sebe se ptám, jestli považuji právě takovéto extensivní interpretace negativních práv do podoby práv pozitivních za kategoricky správné. Prevenci živelných pohrom zase svou zjednodušenou optikou vidím jako právo pozitivní - tady chci, aby stát nějakým způsobem nekonal, nikoliv aby se vystříhal zásahu. To, do jaké míry fakticky konat může, je dáno kombinací jeho bohatství, vědeckého rozvoje, a politických úvah o rozdělení bohatství.


Naopak to, že mě stát sám nesáhne na život (neuvažujme další okolnosti) je stát principiálně schopný zaručit bez ohledu na výše uvedené tím, jak nastaví zákony. Neznamená to, že nemohu o život přijít například excesivním zásahem státního orgánu, ale to nic nemění na podstatě věci. Naopak to, jak účinně je stát schopen kontrolovat své mocenské složky, je z mého pohledu opět právo pozitivní - zde po státu vyžaduji aktivitu, která zase bude závislá na dalších faktorech.

Samozřejmě je pravda, že faktická vymahatelnost negativních práv je závislá na právech pozitivních - vymáhat své negativní právo vždy musím prostřednictvím systému, vybudování takového systému je právem pozitivním. To však IMHO neznamená, že racionální kategorizace práv na pozitivní a negativní nemá žádný smysl.

Takže souhlasím s tím, že faktická vymahatelnost negativních práv je ironicky definována spíše jako právo pozitivní - ale to IMHO stále nic nemění na tom, že pozitivní práva jsou oproti právům negativním daleko dražší. To přeci neznamená, že jsou špatná, nebo nepotřebná...

Faire Fionwe řekl(a)...

Ad 2) Přijde mi trochu zvláštní argumentovat tím, že se demokratizační snahy USA nelíbily nedemokratickým státům, proti nimž byly namířeny. Nevyplývá to trochu z podstaty věci? Když sáhnu ke klišé, vnímali obyvatelé nacistického Německa kroky spojenců k jeho ovládnutí s nadšením? A přeci to neznamenalo, že by se v Německu nepodařilo dosáhnout demokracie.


Pravda, na tom Blézkém východě to zatím moc nevyšlo - ale to už je jiná otázka.

Petr Fiedler řekl(a)...

V mnoha amerických státech bylo a je zavedeno duty to retreat. Protože se tento appeasement ukázal jako nedostatečný a lidé se zločincům stále bránili a to dokonce i u sebe doma, tak ve Washingtonu DC to Demokraté dotáhli přesně do stavu, který uvádíte (Firearms Control Regulations Act of 1975) – zbraň musela být uzamčena nenabitá v trezoru
a nepoužitelná pro sebeobranu. („The law also required firearms kept in the home to be "unloaded, disassembled, or bound by a trigger lock or similar device.)

Tento stav narušil až spor District of Columbia v. Heller (2008). Stručně viz: http://en.wikipedia.org/wiki/Firearms_Control_Regulations_Act_of_1975

Ne náhodou proto byl v uplynulých desetiletích Washington DC jedním z měst s extrémní násilnou kriminalitou, protože přísun bezbranných obětí byl prakticky neomezený. Výjimky ze zákazu držet a nosit zbraň městští radní udělovali pouze sami sobě navzájem a také se povolovaly vybraným demokraty podporujícím celebritám.

David Schmidt řekl(a)...

Dobrý den, vaši otázku jsem přehlédl, proto reaguji nyní. Především za ni děkuji, "dialog" v současném prostoru je bohužel často destruován nosem nahoru na jedné straně a "facepalmy" střídané s výbuchy smíchu na straně druhé... :).

Problém předmětné novely VŠ zákona je, že vstoupila do velmi pochybné "judikatury", resp. zatím jediného rozsudku NSS (Michala Mazance, Davida Hipšra a Jana Passera) č.j. 8 As 37/2010 - 78, kteří připustili, že i když student přeruší studium a podle zákona není studentem, tak i přesto mu škola může započítávat tuto dobu jako dobu studia.

NSS to projednal naprosto bez obstojné úvahy (nemoc prý v jiných oblastech není důvodem pro jiné zacházení, asi nikdy neslyšeli o ochraně nemocných zaměstnanců před výpovědí, netuším...) a využil situace, že případ byl velmi křiklavý - časté přerušování ze zdravotních důvodů. Jiný případ, kdy MS v Praze rozhodl, že přerušení studia nelze započítávat do doby studia, UK možná schválně ponechala na MS (propásla lhůtu).

Problém novely je, že porušuje element rovnosti a nyní může někdo tvridit, že jen ženy a rodičovství je takto chráněno, a contrario nikdo jiný.

Ale přeci jestliže lze věc upravit objektivními a racionálními znaky, proč má být postupováno, že nejprve uděláme zákon pro ženy a pak pro všechny další srovnatelné případy?

Přeci jestliže student přeruší studium z existenčních důvodů (nebyl to nějaký jeho vrtoch, dva roky prázdnin apod), nebo protože musí pečovat o blízkou osobu (o rodiče, manžela / manželku), a možná i studuje-li v zahraničí (a "jiné vážné důvody pro přerušení studia" - které školy ne vždy musí uznat), a není to jen dobrovolné volno, tak je to řádově relevantnější než i "náhodné" otěhotnění. A každý má právo na to, aby školy neobcházely zákonné přerušení studia. Pokud jde o uchování znalostí po přerušení, od toho jsou rozdílové zkoušky a jinak škole není nic do toho, aby organizovala studentům život nebo aby mohli studovat jen zdraví a majetkově zajištění. Zrovna od veřejné vysoké školy taková rétorika zní dost nemístně.

Problém je, že student je pro většinu lidí beztarostný člověk, kterého živí někdo jiný, tak jediným vážným problémem je, že otěhotní. A pracovat? Co nejpozději. To je směšné.


Bohužel takový je mainstreamový pohled, což souvisí s tím, že "core" akademie pravděpodobně vůbec nikdy doopravdy nepracovala, takže mají zkreslený pohled: při studiu je živili rodiče a pak tuto roli přes stipendia převzaly školy samotné, přičemž takto lze prokličkovat i do 35 a pak to plynule přejde na "zaměstnanecký" poměr.

Patrik Matyášek řekl(a)...

Pokud jsou principy "živým rostoucím stromem", pak nutně zastarávají. A připustíme-li evoluci principů, pak třeba takové právo na život v roce 2200 nebude stejné jako v roce 2000. Já osobně nenacházím rozumné argumenty ve prospěch "živého rostoucího strumu", protože se podle mne jedná o výsostně nedemokratickou a svévolnou normotvorbu, více než cokoli jiného náchylnou k manipulaci nátlakovými skupinami, jako jsou např. feministky a homosexualisté.

Patrik Matyášek řekl(a)...

Ona forma článku mnohé vypovídá o názorové orientaci autora, i když se podle obsahu na ně nedá v plné míře usuzovat. slovem "autora" samozřejmě míním autory obou pohlaví i toho německého třetího pohlaví :-)