úterý 11. června 2013

Soudce v čase práva i bezpráví. Paměti Václava Nedělky (1881-1965)

Paměti soudců jsou v Česku publikovány zcela výjimečně. O to více mne hned na pultě v pražském Fischerově knihkupectví v Kaprově ulici zaujala útlá knížka pamětí Václava Nedělky, soudce, který započal svou dráhu ještě za Františka Josefa I. a zakončil ji v době Protektorátu. Paměti vydané Historickým ústavem Akademie věd nebyly svým autorem psány pro širší veřejnost, spíše pro poučení potomkům. Přesto mohou zaujmout nejednoho právníka, ale i milovníka historie obecně. Paměti obsahují velkou řadu faktografie i poutavého vyprávění z prvé půlky minulého století. Já se v tomto textu zaměřím na věci související zejména s právem a soudcovskou činností Václava Nedělky.

Pozdější prezident Krajského soudu v Jihlavě Václav Nedělka se narodil na Jihlavsku ve velmi chudé rodině. Ostatně to, že mohl za Rakouska-Uherska vůbec vystudovat vysokou školu, mu paradoxně umožnilo to, že zemřela jeho starší sestra, pro kterou již měli rodiče našetřeno na věno. První stránky knížky jsou tak zajímavým popisem putování jeho otce, který byl zaměstnán jako hlídač u dráhy a v souvislosti s tím prostřídal množství strážných domků na nejrůznějších drahách bouřlivě se vyvíjející rakouské železnice.

Právníka zaujme popis pražské právnické fakulty před sto lety, kdy tam Nedělka studoval. Velmi rád vzpomínal na „bodrého“ profesora Leopolda Heyrovského a jeho „stravitelné“ přednášky z římského práva (pražská fakulta má vskutku v silném římském právu dlouhou tradici). Výborné byly i civilistické přednášky profesora Randy. Většinu profesorů ale v oblibě studenti neměli, nejméně oblíbený byl asi prof. Ott, specialista na civilní proces. Většina studentů už tenkrát přednášky, zpravidla suchopárně profesorem diktované, nenavštěvovala. Studenti to řešili tak, že přednášky přepisovali a takto přepsané pak dále jako skripta prodávali dál.

Jako soudce začal Nedělka působit ve Vsetíně v roce 1911. Problémy tehdejší justice znějí neuvěřitelně aktuálně. Již tehdy například byly ohromným problém přísudky ke zcela bagatelním žalovaným částkám. Například advokát Lazarus „vedl exekuci proti klientovi, který mu omylem složenkou poslal o 40 hal. méně. Útraty narostly na 8 K. Když mu byly soudem sníženy, vedl rekurs, takže útraty dosáhly 21 K. Tak měl ten chudák další útraty platit.“ Stejně tak byly na chudém Vsetínsku neustálým problémem exekuce a alkoholismus. Justice pak byla chronicky poddimenzovaná, bez dostatečného podpůrného aparátu. První rok například Nedělka nedostal zapisovatele, takže musel všechny úkony dělat sám.

Velká část knihy je věnována Nedělkovu působení v první světové válce. Nedělka, silně krátkozraký, nebyl přímo na frontové linii, ale působil v zásobovacím družstvu hned u frontové linie. Líčení válečných peripetií je velmi dlouhé, leckdy až úmorné a pedantické, někde trochu švejkovské. Mne však zaujalo. Protože text psal Nedělka v 50. A 60. letech, je ovlivněn vědomím pádu monarchie a marností válečného počínání habsburské mašinerie. Nedělka opakovaně zdůrazňuje, že měl radost z vítězství ruských vojsk a těšil se na porážku Rakouska – Uherska. Na druhou stranu s tím jaksi nesouzní jiné pasáže, z nichž plyne jeho vojenská pečlivost, za což byl ostatně opakovaně vyznamenán rakouskými medailemi.

Z právního hlediska je nejsilnější kontrast předválečného státu a situace po roce 1918. Nedělka po svém z fronty našel státní aparát v rozkladu, plný často až směšné korupce. Takto vzpomíná na to, když zjistil, že úplatky se staly všudypřítomnými: „Před válkou jsem nikdy nic o úplatcích u soudu neslyšel, mně nikdo nic nenabízel. A nyní taková ostuda [naráží na to, že jeho nadřízený soudce bere úplatky]. Skutečně po válce byli lidé zvyklí dávat úplatky.“

Prvorepublikoví soudci byli stranicky organizováni. Soudci na Moravě, kde Nedělka působil, byli často u klerikálních stran, Nedělka sám vstoupil do sociální demokracie. Justice popisována v knize je plná nikdy nekončící práce, špatně organizovaná, spojená s „čárkovým systémem“ (Nedělka například vzpomíná, že se snažil strany usmiřovat, za což pak ale paradoxně v ministerském hodnocení dostával méně bodů než jeho kolega, který rozsudky bez velkého rozmýšlení švihal jeden za druhým).

Na sklonku 30. let se Nedělka, tehdy na brněnském krajském soudu, dostal do služebně staršího věku, takže se o něm logicky začalo uvažovat jako soudci Nejvyššího soudu, „kde bylo dřiny ještě víc.“ Protože ale trpěl mnoha chorobami (ty poměrně pečlivě v knize popisuje), dal přednost funkci prezidenta krajského soudu v Jihlavě. Byl tam tehdy asi historicky prvním levicovým prezidentem soudu, z čehož pramenily i jeho četné neshody s lokální ekonomickou a politickou elitou. V Jihlavě byl Nedělka jedním z hlavních aktérů Němci vynuceného stěhování jihlavského soudu do Třebíče. Zde také v roce 1941 zakončil svou kariéru. Pro historiky může být také zajímavé, že někteří jeho kolegové z Vysočiny byli během okupace popraveni za odbojovou činnost.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Jen potvrdil, co říkal Peroutka, totiž že to, co bylo za 1.republiky dobré, bylo pozůstatek monarchie, která ctila jisté morální principy a především je praktikovala (a jen nežvanila o nich, jak by v narážce na TGM nebo Čapka napsal Jaroslav Durych). Na podobných pamětech "nicek" je vždy nutné eliminovat sebeprojekci,což jde těžko.

Vít Mrázek

Anonymní řekl(a)...

Popis "kvalit" prvorepublikové justice bude asi pro některé obdivovatele tohoto nefunkčního státního útvaru novum a překvapením, protože je jim od dětství vnucováno, že 1R byla skvělá demokratická, jen se zapomene zmínit několik rozsudků doživotí za "špionáž" pro nepohodlné slovenské a německé politiky, politakaření v justici, neobsazovaní a X.letá nefunkčnost vyšších soudů, účelové úpravy politických okrsků v neprospěch německé menšiny nebo třeba nesmyslné trestní řízení proti zmiňovanému Durychovi, který kritizoval Hrad a nad kterým se po údivu a kritice některých zahraničních novin musel "smilovat" TGM.

Více mě zaujalo tvzení o "silném římském právu" na PF UK. Nemohu sloužit v diskusi o ŘP před 100 lety a tedy polemizovat s autorem, jen zmíním Wericha a Voskovce, kteří měli na tento předmět na PF UK podobný názor jako já, totiž že to je latinská pohádka, která je k ničemu jen se dobře zkouší. Od 70.let do současnosti se ŘP vyznačuje především vymýšlením neexistující reality i právní úpravy, které se musí studenti naučit nazpaměť, přitom právní myšlení lze cvičit na lépe na soudobém právu.

Michal Hájek