středa 26. června 2013

Audio a videozáznamy v civilním řízení a nový občanský zákoník

Použití privátně pořízených nahrávek v civilním řízení může narážet na problémy třecích ploch, které vyplývají zejména z ochrany osobnosti a soukromí (§ 11 násl. ObčZ 1964, § 81 NObčZ, čl. 7 odst. 1 Listiny). Je obvyklé, že pokud nahrávaná osoba o nahrávání neví, nemusí dát posléze souhlas k použití takto pořízené nahrávky v civilním řízení. To samozřejmě platí, pokud by nahrávka vyzněla v její neprospěch. Nedávno tak například sobotní Lidové noviny informovaly o rozdílném procesním zacházení s videonahrávkami, které si pojišťovna přes soukromého detektiva obstará jako důkaz, že pojištěnec ve skutečnosti netrpí tak závažnou zdravotní újmou, jakou v rámci pojistných nároků vůči pojišťovně uplatnil. Takto pořízené důkazy budou nezřídka opět v podobě fotografií či ještě lépe videonahrávky, ukazující, že žalobce ve skutečnosti zvládne všechny běžné úkony. O podobném problému jsem již na blogu psal, nyní jsem si ale všiml, že nový občanský zákoník snad dá celou věc konečně do pořádku.
Problémy s použitím nahrávek a obecně zvukových a obrazovýách záznamů v civilní justici začaly s nálezem Ústavního soudu ze 13.9. 2006 (sp. zn. I. ÚS 191/05). V tomto pohříchu dosti stručném nálezu řešil Ústavní soud otázku ústavnosti použití tajně pořízeného audiozáznamu telefonního hovoru v civilním řízení. Záznamem prokazovali žalovaní ve sporu na ochranu osobnosti pravdivost jejich údajně difamačních výroků. Ústavní soud zde řešil, zda je takovéto použití odůvodněno zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 ObčZ, tedy k účelům úředním na základě zákona: „Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“ Ústavní soud proto uzavřel, že jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, „došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny – a důsledně vzato i do základního práva [žalobce] na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny – a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.“

S tímto judikátem dlouhodobě nesouhlasím a důvody svého nesouhlasu jsem popsal už jinde. Ratio judikátu Ústavního soudu padá s účinností nového občanského zákoníku. Ten sice rovněž chrání soukromí člověka proti zásahům, včetně pořizování a následného využívání zvukových či obrazových záznamů (§ 86). Využití a šíření takovýchto záznamů je možné jen se svolením (§ 87). Svolení však není třeba nejen, bude-li záznam využit na základě zákona k úřednímu účelu (§ 88 odst. 2), ale nově též pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (§ 88 odst. 1 NObčZ). Neumím si představit lepší situaci pro aplikaci § 88 odst. 1, než legitimní využití v utajení pořízeného audio či videozáznamu v civilním řízení.

To samozřejmě neznamená, že nový občanský zákoník umožňuje nijak neregulované a privátně fungující orwellovské „velké bratry“. Předpokladem aplikace § 88 odst. 1 je výkon nebo ochrana jiných práv nebo právem chráněných zájmů. Soukromé právo nemůže umožnit zneužití či šikanu nahrávaných osob. V soukromoprávních vztazích je proto třeba rozlišit projevy osobní povahy a projevy, které osobní povahu nemají. Osobní povahu nemají zejména projevy související s výkonem povolání nebo podnikání (např. nahrávka číšníka, který odmítá obsloužit hosta, nebo manažera během pohovoru, který z rasistických důvodů odmítá přijmout uchazečku o zaměstnání). Projevy, které nemají osobní povahu, nutno vykládat extenzivně, a to i se zřetelem na to, zda se hrubě dotýkají základních hodnot právního systému (např. nahrávka pedagoga, který obtěžuje studentku, pořízená onou studentkou, jistě nemá osobní povahu ve vztahu k onomu pedagogovi). Naopak záznamy projevů osobní povahy, bez zákonné opory soukromou osobou pořízené, jsou občanským právem chráněny a jejich použití v civilním řízení jako důkaz je přinejmenším problematické (srov. k tomu také § 86 NObčZ). Příkladem může být tajně nahraný soukromý hovor manažera v restauraci s přítelem, z něhož plyne, že manažer zastává sexistické názory. Takovýto privátní rozhovor nelze použít pro účely řízení o žalobě, podle níž propustil svého zaměstnance z důvodu diskriminace na základě pohlaví.

Na závadu nebude podle mne ani to, pokud bude důkaz pořízen v rozporu s veřejnoprávními předpisy, typicky například záznam z kamerového systému, který nebyl oznámen Úřadu pro ochranu osobních údajů. Jak totiž od 1. 1. 2014 zdůrazňuje občanský zákoník ve svém prvním paragrafu, uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 NObčZ).

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ústavní soud to opět zakáže. Všechny jeho argumenty stále platí.

Michal Cvrček

Anonymní řekl(a)...

Pokud by zákonodárce chtěl chránit všechny projevy člověka a nikoli jen ty, jež dosahují kvalit "osobní povahy" dozajista by to ve stávajícím §12 OZ napsal tak, jak to tam vidí ÚS, ale zatím tomu tak není. Tento relativní korektiv není možné právě ve vztahu k legitimnímu užití opomíjet a primárně pořizovatelé záznamů (sekundárně soud) by měli být nuceni zvažovat právě s ohledem na míru osobní povahy subjektu záznamu legitimitu, jak samotného pořízení, tak i následného použití takového záznamu.
PS: I míra nezákonnosti důkazu záznamem, byť ve veřejnoprávním prvkem zabarveném kontextu, musí mít své meze, které prostě není možné apriori absolutizovat, a pro to snad bude mít pochopení i ESD (Věc C-212/13).
M

Jan Potměšil řekl(a)...

Obávám se, že Ústavní soud těch argumentů moc nepředvedl a moc práce s odůvodňováním a vůbec už s přemýšlením (třeba o proporcionalitě a střetu různých zájmů) si nedal. Považuji to za příklad, kdy i ÚS vydá nález odbytý, příčící se zdravému rozumu a vedoucí k nespravedlnosti.

Jinak pokud se nemýlím, ona klíčová formulace byla do NOZ doplněna právě jako snaha o prevenci různých absurdních případů, kdy je bráněno spravedlnosti formalistickým odkazem na soukromí, resp. bez přemýšlení na jeden z konkurujících si zájmů. Pokud NOZ výslovně naznačí, že jsou i jiné zájmy než absolutizované abstraktní soukromí, třeba to pohne i judikaturou.

Občasný blogger řekl(a)...

Mechanický přístup zde bohužel v prvopočátcích nepředvedl pouze Ústavní soud, ale také Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1009/98 ze dne 21.10.1998 (Rc 39/99).

Tento mechanický přístup byl poté oprávněně terčem poměrně silné odborné kritiky (viz Seidel, J.: Protiprávně získané nebo použité důkazy v civilním soudním řízení, Právní fórum 8/2010, s. 381 a Telec, I.: Svolení, nebo zákonné licence v právu osobnostním, Právní rozhledy 24/2007, s. 879). Rovněž soudní praxe často hledala cesty, jak se od názoru Rc 39/99 odchýlit (např. restriktivním výkladem projevů osobní povahy, významem místa pořízení záznamu, zákonnou licencí či široce chápaným konkludentním souhlasem zaznamenávaného). I já jsem v několika komentářích vyjádřil úžas nad tím, kam se vytratila proporcionalita. Velmi pěkně to napsal J. Seidel, který mj. poukázal na rozhodnutí sp. zn. 1 BvR 1611/96, 1 BvR 805/98, ve kterém německý Ústavní soud argumentoval, že obecná osobnostní práva nejsou zaručena bezpodmínečně, neboť je omezuje ústavní pořádek v širším smyslu, ke kterému se řadí také procesní předpisy upravující dokazování (získávání a hodnocení důkazů). Zda je zásah do základního práva oprávněný, se řídí výsledkem úvahy mezi použití odporujícími osobnostními právy na straně jedné a pro použití mluvícím právním zájmem na straně druhé, tj. výsledkem poměřování v rámci testu proporcionality.

I zdejší trestní a správní judikatura se ke slepé mechanické argumentaci osobnostními právy neuchýlila a naopak velmi rozumně akcentovala právě proporcionalitu (5 Tdo 459/2007, 5 Tdo 583/2009, 3 Tdo 1340/2009, 2 As 45/2010-68).

MR

Anonymní řekl(a)...

Obávam sa, že prejavy osobnej povahy sú premennou s nekonečným intervalom (= pojem je neurčitý). Preto sa ešte viac obávam toho, že rozlišovanie na prejavy osobnej a neosobnej povahy bude nezákonné (keď mám neurčitý predpoklad, nemôžem sa dopracovať k určitému záveru). Ten, kto chce videozáznam zhotoviť (1. zásah), resp. ho už zhotovený použiť (2. zásah), totiž musí podľa platného práva vedieť, či tak urobí právne alebo protiprávne.

Nález I. ÚS 191/05 je nepochybne pritiahnutý za vlasy. Na jednej strane tvrdí, že "každý má právo zaznamenávať svoje vlastné telefonické hovory", na strane druhej tvrdí, že: "Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit ... zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru." Vtip je v tom, že nikto sa telefonicky nerozpráva sám so sebou, preto tento výklad neumožňuje nahrať žiaden telefónny hovor, aj vzhľadom k tomu, aký záver Ústavný súd z tejto argumentácie derivoval.

Ústavný súd sa tak vyhol argumentácii, v ktorej by musel analyzovať právo na osobné súkromie, a nebodaj ho s niečím balansovať. NOZ (EliOZ, či ako sa to teraz používa) sa o nejakú rovnováhu snažil (osobnostné právo vs. výkon a ochrana iných práv a právom chránených záujmov), lenže v konečnom dôsledku jeho § 88 ods. 1 potiera akúkoľvek ochranu osobnostného práva, pretože pod "výkon alebo ochranu iných práv alebo právom chránených záujmov iných osôb" možno napasovať takmer čokoľvek, aj prípad manažéra a sexistických názorov uvedený autorom postu, veď zamestnanec by nahrávku použil na účel ochrany práva na rovnaké zaobchádzanie a na ten účel by ju aj zhotovil (zamestnanec by tým ani ekonal šikanózne ani by svoje právo nezneužíval). Takže obávam sa, že regulácia § 88 ods. 1 v NOZ asi nesplní svoj účel, pre ktorý bola do NOZ zahrnutá.

NOZ totiž opomenul urobiť to, čo by do osobnostnoprávnej sféry vnieslo viac svetla, a to upraviť obsah pojmu súkromie, čiže určiť mantinely toho (priestoru, informácií), čo je pod absolútnou kontrolou človeka a čo nie. Interferencia práva na šírenie informácií a názorov s právom na súkromie a jeho ochranu je v bežnom živote ďaleko frekventovanejšia interferencia, než stret záujmov napr. v akomkoľvek majetkovom vzťahu.

V § 86 NOZ je uvedené, že nikto nesmie zasiahnuť do súkromia iného, ak k tomu nemá zákonný dôvod. Do čoho teda konkrétne nemôžem zasiahnuť? Vo vzťahu k nahrávke a jej použitiu v civilnom konaní to znamená, že "ktorý prejav je osobnej povahy (a teda skutočnosťou súkromného života) a ktorý nie je"? Pokiaľ túto úvahu ponecháme na súd, existuje spomenutý § 88 ods. 1 NOZ, čiže "orwellovský veľký brat" sa len poteší, pretože súd toto ustanovenie odignorovať nemôže.

Čo je teda obsahom práva na osobné súkromie? Právo kontrolovať? Právo rozhodovať o použití? Právo určiť? Ako vyzerá výsledok, keď je obsah práva v rozpore s realitou, výstižne vypovedá súčasný stav PDV, a aj preto je dôležité určiť obsah práva na súkromie, normatívne, čím sa obmedzí práve problém toho, "čo je prejavom osobnej povahy" a čo už nie.

Ondrej Pivarči






Anonymní řekl(a)...

S tématem příspěvku se váže ještě jeden problém, a to nahrávání průběhu soudního jednání na diktafon.

Například soudkyně Dagmar Bastlová z Krajského soudu v Brně opakovaně brání účastníkům řízení pořizovat si nahrávky z jednání údajného důvodu ochrany soukromí.

Bohužel vedení soudu po podání stížnosti toto jednání schvaluje, neboť "Odmítnutí pořízení zvukového záznamu veřejnosti i účastníkovi řízení soudcem
patří mezi výkon nezávislé rozhodovací činnosti soudce a orgány státní správy soudu
nejsou kompetentní k tomu, aby posuzovaly, kdy toto odmítnutí je důvodné a kdy nikoliv."
http://zaloba.kvalitne.cz/STIZNOSTI/27.6.12odpovedks.pdf

O tom, že pořizovat si nahrávku z jednání, je právo účastníka, mluví Sváček zde: http://ejustice.cz/jan-svacek-kazdy-ma-pravo-poridit-si-zvukovy-zaznam-soudniho-rizeni

Není třeba dodávat, že zákaz nahrávání má za důsledek, že si soudkyně může protokolovat co a jak chce a že proti tomu účastník nemá obranu. Kde je proporcionalita jednání soudkyně? Je to na kárné řízení?

Anonymní řekl(a)...

Ad anonymní (28.06.13, 15.29):

Nezákonné bránenie v práve zhotovovať zvukový záznam môže byť teoreticky aj dôvodom na disciplinárne konanie (ako argument môže v nej poslúžiť judikatúra Ústavného súdu SR, napriek miernej odlišnosti úpravy - III. ÚS 169/03 alebo II. ÚS 7/00), pričom dokonca v SR ich niekoľko prebehlo s protichodným výsledkom (najznámejší a mediálne sledovaný prípad je vec 1 Ds 8/2009, kde síce bolo konštatované disciplinárne previnenie sudkyne Benešovej, avšak Ústavný súd SR vyslovil rozpor rozhodnutia disciplinárneho súdu s právom na spravodlivý proces - II. ÚS 140/2011).
V žiadnom prípade však nemôže sudca odmietnuť možnosť zhotovovať zvukový záznam z iného dôvodu, než toho, že zhotovovaním sa ruší pojednávanie a takéto rozhodnutie musí riadne odôvodniť.

Ak sú konštatovania v nalinkovanej sťažnosti skutočnosťou, potom sa nezákonný postup súdu netýka iba bránenia práva zhotovovať zvukový záznam, ale aj iných nezákonných postupov súdu (informovanie sudkyne o ostatných sťažnostiach, zvláštne odročovanie a pod.), obzvlášť "pobavila" pasáž označená ako "ad 3.)": "Postup krajského soudu v řízení ve věci sp. zn. 24 C 42/2011 byl plynulý, nedošlo k žádným významným obdobím nečinnosti soudkyně. Pro vyhodnocení Vaší stížnosti na průtahy v řízení v uvedené věci jako nedůvodné není třeba specifikovat jednotlivé úkony,
které příslušná soudkyně ve věci realizovala. Pokud o přehled takových úkonů máte zájem, můžete si jej vypracovat sám na základě nahlédnutí do spisu (§ 44 odst. 1 o.s.ř.).
Stížnost na průtahy ze dne 17.5.2012 byla založena do spisu ve stížnostní věci evidované (pod sp. zn. St 94/2012) jako stížnost na nevhodné chování soudních osob. Takto byla
vyznačena i na spisovém obalu se lhůtou k vyřízení do 13.7.2012, aniž by došlo k doplnění označení spisu o stížnost na průtahy v řízení a k opravě lhůty (do 16.6.2012). V důsledku toho nebyla stížnost na průtahy ze 17.5.2012 vyřízena v zákonné jednoměsíční lhůtě, za což se Vám omlouvám."

Pri takomto odôvodňovaní rozhodnutí o sťažnostiach sotva môže sťažovateľ porozumieť tomu, prečo jeho sťažnosti nebolo vyhovené.

Ondrej Pivarči

Anonymní řekl(a)...

Nadřízený správní orgán mi shodil rozhodnutí, kde stěžejním důkazem byla videonahrávka projevů obviněného (§49/1a,c,d a § 50/1a) s odkazem na ochranu osobnosti pachatele dle OZ.
Druhé kolo jsme odůvodnili 15 ns eleborátem, kde jsme argumentovali judikatuoru, názory kolega Honza Potměšil ve správním právu, kolega Jan Vučka ve státním zástupci, diskusí z roku 2010 ve zdejším blogu... proporcionalita. Dokonce jsme se ve třech lidech pokusili dát dohromady i třístupňový test proporcionality. Kraj to ani nečetl - smetl to z naprosto zástupného důvodu s odkazem na ochranu osobnosti, kdy argumentoval, že nahrávat může jenom policie nebo obecní policie... za dva týdny bude prekluse:-(

Ale ony nadřízené správní orgány mají za poslední rok velmi zvláštní správní úvahy. Občas mám vážné podezření, že někde pěstují nějakou (ovšem) nekvalitní travičku...

Patrik Šebesta

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad PŠ:
Neznám ona rozhodnutí KÚ ani všechny důvody postupu KÚ, ale Vaše zpráva mě naplňuje frustrací. Cestu k širší použitelnosti nahrávek měl otevřít už zápis MV z konzultačního dne 9.12.2009, Veřejný ochránce práv se už opakovaně vyjádřil pro širší použití nahrávek (jeden case dával i MV k seznámení úřadů na konzultačním dni; některé názory VOP viz v diskuzi pod textem zde), NSS také jednoznačně směřuje k akceptaci nahrávek. Dalším ukazatelem je § 88 odst. 1 NOZ.
Nevím, jak si odpor k nahrávkám vysvětlit - posláním správních orgánů by mělo být postihnout lumpa, zřejmě ale vítězí úvaha "když to zruším/neakceptuji, budu mít méně problémů, než když se lumpa budu snažit dostat".
Závěr o tom, že nahrávat smí jen policie či obecní policie je samozřejmě hloupost. O právu lumpa na "soukromí" při páchání deliktu zde asi nemá smysl znovu polemizovat.

Anonymní řekl(a)...

ad JP
viz naše maily. Jinak jsem na jeden kraj dokonce před rokem a něco dal článek o dokazování prostřednictvím nahrávek publikované ve Správním právu, autor JP:-)

Některá rozhodnutí některých úředníků na mnohých KU nemá smysl ani raději komentovat.

Patrik Šebesta

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad PŠ: No, jen jestli toto poučování "blbých" KÚ není trochu kontraproduktivní.

Anonymní řekl(a)...

sic offtopic, ale k JP

Na jednu stranu ano, protože se potom někteří snaží dělat problémy i kde nejsou. Na druhou ne, a to ze dvou důvodů: 1/ Chci mít čisté svědomí, a když s něčím v tomto nesouhlasím, tak vyslovím svůj názor - a proč se za něj stydět. Vždyť je to taktéž od toho, abychom vyslovali názory dobrali se nějakého konsensu. Správní trestání je hodně velká výzva s ohledem na věci, které prakticky nikde v jiném právním odvětví nejsou 2/ Uplatnění síly moci tím, že je nadřízený správní orgán, přenáší ne-čistotu svědomí zcela někam jinam, a současně tento úředník nadřízeného správního orgánu ví, že já vím, a nejvíce ho žere, že mě to neštve, protože mu s klidem řeknu - "až se do toho někdo bude šťourat a hrabat, tak mám nádherné důkazy, kde skončil ten míček".


btw. hodně offtopic, ale z judikátu NSS, na který se odkázalo již několik správních orgánů - Jelikož se jak ve správním řízení, tak i v soudním řízení neprokázala obhajoba stěžovatele, tj. že nejvyšší povolenou rychlost nepřekročil, je nutno dojít k závěru, že po skutkové stránce obstojí závěr o spáchání přestupku.

... neprokázala obhajoba stěžovatele, že nejvyšší povolenou rychlost nepřekročil...

brrr :-(