pondělí 30. května 2011

Má odvolání dlužníka suspenzivní účinky i vůči ručiteli?

Svůj poslední příspěvek bych rád věnoval problematice, která stojí na pomezí procesního a hmotného práva. Ze strany civilistů bývá tato „šedá zóna“ mezi procesem a hmotou často opomíjena. Pro procesualistiku, jako vývojově mladší právní disciplínu, má však velký význam. Právě na ní lze totiž nejlépe zkoumat vzájemné vazby mezi procesním a hmotným právem. Budu se věnovat praktické otázce suspenzivních účinků odvolání proti meritornímu rozhodnutí, které podal pouze žalovaný dlužník v řízení, v němž na straně žalovaného vystupoval rovněž ručitel.

Tato podstatná otázka, zdá se, zůstávala literaturou a judikaturou dlouhou dobu neřešena. Mohlo tomu být z důvodu, že její řešení vypadá na první pohled jasně. Není totiž žádných pochyb o tom, že jsou-li v řízení žalováni na jedné straně dlužník i ručitel, mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o.s.ř.). Informovaný čtenář se v té souvislosti rozpomene na sbírkové rozhodnutí R 3/2000 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.3.1999, sp.zn. 2 Odon 176/97), z něhož jasně vyplývá, že samostatný společník může podat odvolání jen za sebe.

Na mysli nám možná vytane i důležitý judikaturní závěr, podle kterého řízení o splnění dluhu mezi věřitelem a dlužníkem nezakládá překážku věci zahájené (§ 83 o.s.ř.) pro řízení o splnění téhož dluhu mezi věřitelem a ručitelem dlužníka (R 46/2001). Tento závěr lze přirozeně rozšířit i na další z negativních procesních podmínek a sice na překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o.s.ř.). V řízeních mezi věřitelem a dlužníkem, resp. mezi věřitelem a ručitelem dlužníka jde zkrátka o práva se samostatným skutkovým základem (právní skutečnost zakládající hlavní závazek x dohoda o ručení) a řízení má rovněž odlišné účastníky (věřitel – dlužník x věřitel – ručitel). Objektivní i subjektivní meze právní moci rozhodnutí vydaných v těchto řízeních jsou tedy odlišné. Skutečnost, že žalobce (věřitel) oba procesní nároky zažaluje současně, by z tohoto pohledu měla zůstat bez významu.

V poslední době však lze ze strany odvolací praxe vysledovat jisté pochybnosti v řešení položené otázky. Důkazem toho je i článek předsedkyně odvolacího senátu KS v Hradci Králové dr. Mazákové uveřejněný v Právních rozhledech (č. 1/2011, str. 22-24). Autorka v něm dochází k závěru, že „v případě, kdy podá odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze dlužník, odvolací soud není vázán mezemi odvolání a musí přezkoumat rozsudek také ve vztahu k ručiteli“. Podle uvedeného názoru tedy odvolání dlužníka má suspenzivní účinky i vůči té části rozsudku, v níž bylo soudem prvého stupně rozhodnuto o vztahu mezi věřitelem (žalobcem) a ručitelem. Jak lze k takovému závěru – při vědomí toho, že mezi společně žalovanými dlužníkem a ručitelem jde o samostatné společenství – dospět?

Argumentace je sice překvapivá, ale ve své podstatě jednoduchá. Podle Mazákové se na vztah žalovaného dlužníka a ručitele vztahují ustanovení § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a § 212 písm. d) o.s.ř., která odvolání přiznávají širší suspenzivní účinek, resp. rozšiřují meze odvolacího přezkumu v případě, jestliže „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Autorka tvrdí, že „v případě procesního společenství daného na straně žalované dlužníkem a ručitelem jde o specifický střet povinností, kde nedostatek povinnosti na straně dlužníka vylučuje povinnost ručitele a právě akcesorická povaha ručitelského závazku musí vést soud k závěru, že v případě, kdy podá odvolání dlužník, z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a hmotněprávní povaha věci vyžaduje, aby odvolání dlužníka mělo suspenzivní a devolutivní účinky též ohledně výroků týkajících se ručitele.“

Jinými slovy - podle autorky je třeba předcházet situacím, v nichž by dlužník byl s odvoláním plně úspěšný a žaloba by vůči němu byla zamítnuta, kdežto ručitel, který odvolání nepodal, byl na základě rozsudku soudu prvého stupně zavázán k plnění věřiteli. Takové rozhodnutí by bylo podle autorky „v rozporu s hmotným právem“ a „zájem zákonodárce na důsledném prosazení hmotného práva“ vyžaduje rozšíření mezí odvolacího přezkumu. Cesta k tomu vede přes aplikaci obou shora zmíněných ustanovení o.s.ř. na odvolání podané dlužníkem, neboť v případě vztahu dlužníka a ručitele „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“.

Ještě než se pokusíme o interpretaci tajemného výrazu o „určitém způsobu vypořádání“, poukažme opětovně na jednu skutečnost. Z čistě procesního hlediska jsou rozsudky ve sporech mezi věřitelem a dlužníkem, resp. věřitelem a ručitelem o splnění téhož dluhu na sobě zcela nezávislé. Vzhledem k odlišně vymezenému předmětu řízení a odlišným účastníkům nemá rozhodnutí o jednom z těchto sporů účinky nezměnitelnosti (§ 159a odst. 5 o.s.ř.) ani závaznosti (§ 159a odst. 1 o.s.ř.) na druhý spor. Lze si vedle sebe dobře představit rozhodnutí odsuzující dlužníka k plnění dluhu a zamítavé rozhodnutí ve vztahu mezi věřitelem a ručitelem, jakož i opačně. Již s ohledem na to, že dlužník i ručitel jednají každý za sebe, nemůže např. ručitel ovlivnit, zda žalovaný dlužník procesní nárok uzná (§ 153a o.s.ř.), zmešká první jednání ve věci (§ 153b o.s.ř.) nebo prostě nesplní svou povinnost tvrzení a důkazní [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.]. Taková skutečnost však ručiteli nemůže bránit v tom, aby se proti žalobě bránil např. s tvrzením, že hlavní závazek vůbec nevznikl.

Vezměme si z těchto vývodů alespoň ten mezitímní závěr, že procesní právo nebazíruje jen na tom, aby rozhodnutí byla v souladu s hmotněprávním poměry. Jde mu v první řadě o to, aby byl každému zajištěn spravedlivý proces.

Určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky

V poslední době se problematikou „právního předpisu, z něhož vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“ podrobně zabýval Spáčil (Právní fórum č. 8/2007, str. 288-292). Zcela správně přitom poukazuje na skutečnost, že při doslovném výkladu by pod daný výraz bylo možno subsumovat „prakticky celou oblast hmotného práva“. Vždyť téměř z každého právního vztahu vyplývá „určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Tak kupuji-li si věc, mám prodávajícímu zaplatit kupní cenu a on mi zase má dodat předmět koupě; není i zde vypořádání našeho vztahu určitým způsobem upraveno zákonem?

Aby však uvedený výraz, použitý zákonodárcem nejen v ust. § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a § 212 písm. d) o.s.ř., ale především v § 153 odst. 2 o.s.ř., měl rozumný smysl, pokouší se Spáčil o jeho kritickou analýzu a na jejím základě dospívá k „charakteristickým rysům“ případů, kdy „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Jde podle něj o případy, v nichž:
1) dochází k vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který
2) lze vypořádat konstitutivním rozhodnutím a
3) hmotněprávní úprava ponechává soudu uvážení při volbě způsobu rozhodnutí.

Uvedené podmínky by měly být – chápu-li autora správně - splněny zároveň. Kdybychom tedy Spáčilovy teze bez dalšího přijali, mohli bychom (negativní) odpověď na otázku uvedenou v názvu příspěvku podat hned. Jenže…

Mám jisté pochybnosti hned o prvé Spáčilově podmínce, podle které má jít v případech „určitého způsobu vypořádání“ o „vypořádání právně relevantního společenského vztahu“. Tato podmínka totiž ve své přílišné obecnosti neříká vůbec nic. Vyplývá z ní pouze, že za případy „určitého způsobu vypořádání“ lze považovat jak situace, kdy je vypořádáván existující právní vztah (např. náhrada škody způsobená více škůdci), tak stavy, kdy právní vztah ještě neexistuje (např. zřízení věcného břemene nezbytné cesty) nebo již zanikl (vypořádání zaniklého společného jmění manželů). Do takového vymezení nám ovšem zapadá každá interakce mezi subjekty upravená právem a tento předpoklad nás tedy nikam neposouvá.

Zkoumáme-li druhou podmínku, má Spáčil jistě pravdu v tom, že pod případy „určitého způsobu vypořádání“ jsou tradičně podřazována některá konstitutivní rozhodnutí (vypořádání podílového spoluvlastnictví či společného jmění, zrušení společného nájmu bytu, apod.). To platí i pro rozhodnutí o vypořádání náhrady škody způsobené několika škůdci podle § 438 odst. 2 o.z., které sem taktéž bývá řazeno. I zde se jedná o konstitutivní rozhodnutí, neboť soudu je zde v odůvodněných případech dáno zmocnění změnit rozsah povinnosti jednotlivých škůdců oproti obecnému pravidlu zakotvenému § 438 odst. 1 o.z.

Avšak jiné významné případy, které jsou pod § 153 odst. 2 o.s.ř. [a tedy i pod § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a 212 písm. d) o.s.ř.] literaturou a judikaturou (srov. R 16/1970) tradičně řazeny, této druhé Spáčilově podmínce nevyhovují. Jedná se například o vypořádání náhrady škody způsobené několika zaměstnanci podle § 257 odst. 5 zák. práce, resp. podle § 260 zák. práce (srov. již § 6 odst. 2 a § 9 zákona č. 71/1958 Sb. nebo § 179 odst. 5 a § 182 býv. zák. práce). Rozhoduje-li soud o náhradě škody způsobené několika zaměstnanci, nečiní tak konstitutivním rozhodnutím, nýbrž podle předem daných zákonných pravidel pouze deklaruje, v jakém rozsahu jednotliví zaměstnanci za škodu odpovídají. Konstitutivní povahu by mělo až rozhodnutí, kterým je výše náhrady škody u jednotlivého zaměstnance přiměřeně snížena (§ 264 zák. práce).

Mezi případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání účastníků, řadí judikatura i případy odpovědnosti více dědiců za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví, upravené v § 470 odst. 2 o.z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2007, sp. zn. 33 Odo 572/2005). I takové rozhodnutí soudu - ve sporu mezi věřitelem a zůstavitelovými dědici – má pouze deklaratorní povahu.

Uvedené příklady ukazují, že možnost vydání konstitutivního rozhodnutí nelze označit za „charakteristiký rys“ těch případů, v nichž „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Co tedy mají případy, které domácí judikatura a literatura tradičně subsumuje pod slova „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“, společného?

Je třeba předeslat, že dotčené případy lze rozdělit do dvou skupin. Na jedné straně jde o situace, kdy se způsob vypořádání týká obou sporných stran (žalobce i žalovaného; např. při zrušení práva společného nájmu bytu) a na straně druhé o případy, kdy se vypořádání vztahu týká zejména účastníků stojících na jedné straně sporu (typicky žalovaných; např. více škůdců, dědiců apod.). Oběma skupinám je podle mého názoru společné jen to, že žalobce může konkrétní způsob vypořádání těchto vztahů soudním rozhodnutím v době podání žaloby, resp. v průběhu řízení jen obtížně předpokládat. Mám za to, že tímto směrem mířil i Spáčil při formulaci své „třetí“ podmínky [srov. shora pod 3)].

Věci, které jsou pod § 153 odst. 2 o.s.ř. podřazovány se totiž vyznačují tím, že hypotéza a/nebo dispozice právní normy, na jejímž základě soud rozhoduje, je relativně neurčitá (příklad relativně neurčité hypotézy: § 705 odst. 3 o.z.; příklad relativně neurčité dispozice: § 151o odst. 3 o.z.). Případně se jedná o věci, v nichž je hypotéza/dispozice rozhodné právní normy sice určitá, avšak žalobce zpravidla nemůže rozhodné skutečnosti s jistotou znát a tedy ani konkrétně tvrdit (např. míru zavinění nebo účasti jednotlivých škůdců na způsobené škodě; poměr dosažených hrubých výdělků zaměstnanců odpovědných za schodek; poměr toho, co jednotliví dědici z dědictví nabyli, k celému dědictví).

S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že o „určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ podle platných ustanovení o.s.ř. půjde právě tehdy, jestliže způsob tohoto vypořádání vyplývající z právního předpisu je „neurčitý nebo (z hlediska žalobce) nejistý“.

Závěrem

Co z uvedeného plyne pro řešení naší otázky po suspenzivních účincích odvolání dlužníka?

Jednak, že při řešení procesních otázek nelze vždy spoléhat na to, jak věc řeší hmotné právo. Akcesorická povaha ručení ve vztahu k hlavnímu závazku nemůže mít za následek negaci takového procesního principu jakým je dispoziční zásada. Jestliže ručitel nepodal proti jemu nepříznivému rozhodnutí odvolání, měl k tomu zřejmě důvody a je třeba jeho chování respektovat. A to i za cenu, že z hmotněprávního pohledu může případný výsledek řízení vypadat nelogicky. Snad by bylo možno v té souvislosti vyslovit zásadu, že dostane-li se v oblasti civilního řízení hmotněprávní a procesní úprava určité otázky do vzájemného střetu, je třeba dát přednost řešení vycházejícímu z úpravy procesní.

Za druhé, že v případech, kdy jsou věřitelem současně žalováni dlužník i ručitel, nejde o „určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Je tomu tak zejména proto, že vzájemné vypořádání dlužníka a ručitele je upraveno dostatečně určitě (srov. § 546 o.z., § 303 obch.z.). Judikatura zde s oblibou používá větu, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného“. V důsledku toho nevzniká z hlediska žalujícího věřitele žádná pochybnost o tom, co či kolik může po každém z nich požadovat. Tím se tento případ významně odlišuje od případů vypořádání náhrady škody způsobené několika škůdci (např. § 438 odst. 2 o.z.) či od odpovědnosti více dědiců na dluhy zůstavitele (470 odst. 2 o.s.ř.). I když si lze představit i jiné řešení, lze snad v posléze uvedených případech vysledovat i určitý zájem na tom, aby právní vztah mezi věřitelem a škůdci/dědici byl vyřešen jednotně a pravidlo o „určitém způsobu vypořádání“ obhájit i ve vztahu k odvolacímu řízení (§ 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a 212 písm. d) o.s.ř.).

Mám tedy za to, že odvolání dlužníka nemá suspenzivních účinků vůči ručiteli.


A ještě poznámku na závěr. Nemám v zásadě nic proti tomu, aby z žalobce byla v určitých případech sejmuta odpovědnost za to, že správně „odhadne“ výrok soudu. Nepovažuji však za šťastné řešení, kdy zákonodárce pro odvolací řízení vytváří jakousi zvláštní kategorii případů „samostatného společenství s prvky společenství nerozlučného“. Vytváření takovéto třetí kategorie společenství účastníků vyvolává vcelku zbytečné problémy toho typu, o kterých jsme právě pojednali.


3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Bohouši! Vetřel jsem se už do diskuse k předchozímu Tvému příspěvku a ani nyní mi to nedá nezareagovat. Vlastně se zeptat.

Pokud jde o případy, v nichž je spatřován „určitý způsob vypořádání“ vztahu mezi účastníky stojícími na téže straně sporu: Mohu je obecně popsat jako případy – za podmínky, že tu je ono uvážení či snížená předvídatelnost výsledku sporu (nejde tedy o běžné dílčí závazky) - kdy se podle hmotněprávního předpisu několik žalovaných podílí na celkovém dluhu a výše plnění jednoho z nich ovlivňuje (je nepřímo úměrná) výši plnění ostatních? Tento popis by mě dobře naváděl k účelu § 212 písm. d), který z Tvého příspěvku vyvozuji, totiž k myšlence - kterou vyjádřím nejprve poněkud zkratkovitě - že žalobce by neměl z celkového plnění rozděleného mezi několik žalovaných dostat méně proto, že dopředu neodhadl, jak o odvolání některého ze žalovaných rozhodne odvolací soud. Jde tu o případy, kdy žalobce v prvé instanci uspěje s celým nárokem, takže se neodvolá, avšak odvolá se jeden z žalovaných a odvolací soud dospěje k závěru, že tento žalovaný by z celkového dluhu měl nést méně, než mu uložil soud prvý. Kdyby nebylo § 212 písm. d) a odvolací soud by nemohl zároveň se snížením podílu odvolatele zvýšit podíl jiného ze žalovaných, nezískal by žalobce nakonec nárok celý, a to jen proto, že nemohl dostatečně předvídat.

Ohled na žalobce („sejmutí odpovědnosti za to, že správně odhadne výrok soudu,“ jak píšeš) už ale neodůvodňuje rozšíření suspenzivního účinku na další žalované v případě, že se odvolá žalobce jen proti jednomu ze žalovaných, domáhaje se vůči němu většího podílu. Zde se nemůže stát, že žalobce nakonec získá méně, než byl původní celek. Naopak. Pokud by se neaplikoval § 212 písm. d), a ostatním žalovaným by tudíž jejich podíl zůstal nezměněn, a pokud by žalobce s odvoláním uspěl, získal by celkově více, než uplatnil žalobou. To by ale bylo též nežádoucí. Jak proto přistupovat k odvolání vůči jedinému žalovanému? Vnucovat ostatním žalovaným skrze § 212 písm. d) účastenství v odvolacím řízení a rozhodnutí o snížení jejich podílu, když se sami proti určení jeho výše neodvolali, nebo připustit, že žalobci bude nakonec přiznáno celkově více než původně žaloval, anebo se k jeho odvolání postavit jinak? Je tu správné řešení v prejudiciální závaznosti výroků o žalovaných, proti kterým nebylo podáno odvolání, pro řízení o odvolání proti jinému žalovanému? Je-li již pravomocně rozhodnuto, že ostatní žalovaní mají podíly ve výši 4/5 žalovaného celku, nemůže odvolací soud dospět k závěru, že žalovaný, proti němuž se žalobce odvolal, má podíl ve výši 2/5 celku, a odvolání žalobce by proto mělo být zamítnuto, že?

(Obdobné úvahy, by asi bylo možné vést, kdyby na jedné straně bylo více žalobců a „určitý způsob vypořádání“ byl upraven mezi nimi).

Pokud jde o Tvou druhou kategorii případů, v nichž se obvykle mluví o „určitém způsobu vypořádání“, tj. o případy, kdy je „určitý způsob vypořádání“ upraven nikoliv mezi účastníky na jedné ze stran sporu, ale mezi stranami sporu (pro odvolání, kterým se zde zabýváme, je to ale praktické jen tehdy, když je na jedné ze stran více účastníků, např. jde-li o vypořádání spoluvlastnictví mezi třemi spoluvlastníky): Jeví se mi zde jako charakteristické, že rozhodnutí vůči různým účastníkům by neměla být různá proto, že je nežádoucí, aby o osudu jedné věci existovala dvě obsahově neslučitelná rozhodnutí (např. „společná věc budiž prodána“ a „společná věc budiž reálně rozdělena“). Myslíš, že lze tuto kategorii takto zobecnit?

Zdeněk Pulkrábek

Bohumil Dvořák řekl(a)...

Ahoj Zdeňku, díky za zajímavé otázky. Začnu odzadu.

V případech „určitého vypořádání“ mezi oběma stranami sporu je třeba upozornit na to, že při mnohosti účastníků na jedné z těchto stran jde o nerozlučné společenství. Právo je zde „nedílné povahy“ nebo, jak správně píšeš, jeví se zde jako „nežádoucí, aby o osudu věci existovala dvě neslučitelná rozhodnutí“. Tak vystupuje-li v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví na jedné straně více spoluvlastníků, mají postavení nerozlučných společníků. Na tom je zajímavé, že rozšířené meze odvolacího přezkumu pak nejsou založeny na § 212 písm. d) o.s.ř., ale na písm. c) tohoto ustanovení o.s.ř. Jde o řešení, které je podle mého názoru přijatelné – soud sice z důvodu „nepředvídatelnosti rozhodnutí“ není vázán návrhem (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), ale zároveň si zákon v řízení před soudem I. i II. stupně „nehraje“ s účastníky, co do vymezení jejich společenství. Jde zde vždy o společenství nerozlučné (§ 91 odst.2 o.s.ř.). Řešení je konsekventní.

U druhé skupiny případů (vypořádání jen na jedné straně) mám problém, který jsem se snažil naznačit ve své „poslední poznámce“ v postu. I když z hmotněprávního hlediska můžeme mluvit o „neběžných dílčích závazcích“, z procesního pohledu se zde jedná subjektivní kumulaci několika věcí a účastníci na jedné (typicky žalované) straně mají postavení samostatných společníků. Žalobce by tedy mohl podat žalobu jen vůči jednomu z nich. Výsledek takového sporu samozřejmě nebude mít prejudiciální účinky na spory s ostatními dlužníky. Avšak v případě, kdy se žalobce rozhodne zažalovat všechny dlužníky (několik z nich) společně, má o.s.ř. za to, že je třeba výsledek sporu vztáhnout i na ostatní proto 206 odst. 2 o.s.ř. a § 212 písm. d) o.s.ř.. To není na první pohled příliš konsekventní. Je proto namístě otázka, zda by neměly i tyto případy být řešeny obdobně jako ty, kdy se žalobce domáhá práva proti každému z dlužníků samostatně. Tedy především neaplikovat § 212 písm. d) o.s.ř. Jenže je tu ještě odlišnost spočívající v aplikaci dobrodiní § 153 odst. 2 o.s.ř. Posuďte sami:

A) Jestliže by se § 153 odst. 2 o.s.ř. neaplikoval: žalobce požaduje celkově částku 6, a to v poměru 3+2+1 vůči třem žalovaným. Je mu přiznáno celkem 4 v poměru 2+2+0, tzn. žaloba je vůči 1. žalovanému částečně a vůči 3.žalovanému zcela zamítnuta. Žalobce se odvolá co do zamítavého rozhodnutí vůči 1. a 3. žalovanému, tj. co do částky 1+1. Jen v těchto mezích se vůči každému z žalovaných pohybuje odvolací soud. Toto řešení však na žalobce klade velkou zodpovědnost za „správný odhad“.

B) Když by se § 153 odst. 2 o.s.ř. naopak aplikoval, mohlo by dojít k tomu, že soud I. stupně sice žalobci v daném případě celkově rovněž přizná 4, ale v jiném poměru např. 1+1+2. Žalobce podá odvolání vůči žalovaným 1. a 2. Jaké jsou meze odvolacího přezkumu? Podle mě je zde soud vázán celkovou výší uplatněného nároku, ale nikoliv poměry požadovanými žalobcem. Tj. nelze mu již celkově přiznat více než 2 (6 chtěl, o 4 bylo rozhodnuto), ale je jedno, zda v vůči 1. či 2. žalovanému. To je vcelku snesitelné řešení, ne?

Jestliže aplikaci § 153 odst. 2 o.s.ř. podržíme, pojďme ještě k odvolání žalovaného:

C) Soud I. stupně rozhodne vázán návrhem jen co do jeho výše, plně žalobci vyhoví a určí jednotlivé podíly. Odvolání podá jen jeden z žalovaných. Bude-li úspěšný, bude jeho podíl snížen bez toho, že by to mělo vliv na podíly ostatních (§ 212 o.s.ř. se neaplikuje). Žalobce tedy bude mít částečný neúspěch. Není ale rozhodnutím trestán za to, že špatně odhadl podíly. Chtěl jen celkově moc.

Nic lepšího mě momentálně nenapadá.

Anonymní řekl(a)...

Bohouši, díky za odpověď. Vidím, že jak jsem se nad tím zamyslel, trochu jsem se ztratil a leccos přehlédl.

Především mě zmátla ta prejudicialita. Říkal jsem si, že když tři škůdci odpovídají za škodu ve výši 6 a proti dvěma (A a B) je pravomocně rozhodnuto, že dluží nikoliv solidárně, ale podle své účasti na škodě (§ 438 odst. 2), a to v poměru 2+2, tak nemůže být posléze proti třetímu (C) rozhodnuto, že odpovídá za více než 2. Úplně jsem odhlédl od toho, že rozsudek mezi poškozeným a škůdcem A či B, není prejudcielně závazný v řízení mezi poškozeným a škůdcem C. Je to tak?

Ale formuluj mi prosím ještě účel, který by odůvodňoval rozšíření odvolání (rozšířilo by se?) na poškozené A a B, odvolá-li se poškozený jen proti C, za situace, kdy mu první soud z celkových 6, žalovaných jako 4+1+1, přizná 2+2+2 a on chce přesto proti C v odvolacím řízení 4 (třeba proto, že C je ze škůdců nejsolventnější). Mířím tím jen k tomu, že tím účelem by v takovém případě nebyl ohled na žalobce. Anebo jde o to, že při úpravě přípustnosti odvolání nelze na takto konkrétní úrovni rozlišovat a že je třeba vycházet z toho, že v některých případech (např. když by mu z 6 bylo přiznáno jen 1+1+1 a on by proti C v odvolacím řízení chtěl 4, avšak odvolací soud by dospěl k závěru, že 4 měl chtít proti A) by žalobce mohl špatným odhadem ztratit, a proto se pro zjednodušení ve všech případech účinek jeho odvolání rozšíří na všechny žalované? Čili ptám se, zda pro rozšíření účinků odvolání stačí, že v některých případech určitého typu dochází k....anebo zda musí k... docházet ve všech případech. Tuto otázku si kladu obecněji i např. ve vztahu k závislým výrokům, ale pokud jsem ji nevyslovil dostatečně srozumitelně, nebudu zde jejím rozvíjením zabírat další prostor.

Anebo - to asi plyne z Tvého sub B), se kterým jsem si trochu lámal hlavu - se účinek odvolání nerozšíří na další žalované, avšak odvolací soud bude "vázán celkovou výší uplatněného nároku", tedy nemůže přiznat dohromady více než 6? Ale ta formulace je mi trochu záhadná, říkáš-li zároveň, že jde v podstatě o tři samostatné spory, jejichž výsledky se prejudicielně neovlivňují.

Nerozumím ani moc tomu sub C) - § 212 se tu nemá aplikovat anebo byla neaplikace jen hypotézou? A proč odvolací soud zmenší podíl jednoho ze žalovaných? Měl jsem za to, že důvodem může být jeho předběžné posouzení podílu jednotlivých žalovaných (např. dle § 438 odst. 2), nikoliv odlišné posouzení celkové výše dluhu , a že tedy nepůjde o to, že by žalobce špatně odhal celkovou výši. Měl jsem na mysli případ, kdy odvolací soud na rozdíl od prvého soudu (2+2+2) dospěje předběžně k závěru 1+2+3 - odvolá-li se v takovém případě žalovaný A a odvolací soud mu sníží ze 2 na 1, pak v případě neaplikace § 212 d) by měl žalobce celkem jen 5 (protože nevěděl, že se má odvolat proti C a chtít po něm 3).

Možná se mi to trochu rozostřilo, takže se omlouvám jak Tobě Bohouši, tak případným jiným čtenářům. Jestli dospěješ k závěru, že další vysvětlování nebude pro ostatní užitečné, a budeš mít chvilku, napiš mi prosím mimo toto fórum.

Pokud jde o ta vypořádání spoluvlastnictví- no jo, nerozlučné společenství, tedy písm. c) § 212. Znamená to, že v těchto případech (způsob vypořádání je upraven mezi stranami, přičemž na jedné straně je víc účastníků) nepřijde aplikace d) do úvahy?

Ještě jednou díky.
Zdeněk Pulkrábek