úterý 7. dubna 2009

Cimrman právním pedagogem

V pedagogickém procesu není vždy nutné využívat pouze pozitivní příklady. Je možné využívat i příklady negativní a dále pak extrémní verze negativních příkladů, takzvanou otřesnou kasuistiku (v originále „Schreckenfälle“). Tuto tripartitu výukových příkladových studií razí Cimrman již ve své základní pedagogické příručce „Lernen und Erlernen“ z roku 1885. Vzápětí ji také uvádí v život ve své pedagogické praxi.

Z tripartity pozitivní příklad/negativní příklad/otřesný příklad také vychází Cimrmanova stěžejní učební pomůcka „Untaten der k.k. Justiz“. Jednalo se o sbírku případů výlučně třetí kategorie, tedy příkladů otřesných. Jejich sebrání mělo sloužit pro výuku právnického dorostu celé monarchie formou šokové terapie.

Místopisně situoval Cimrman své „Untaten“ do Haliče. Výběr nejzaostalejší části monarchie byl motivován poněkud divokými historkami, které o Haliči v „civilizované“ části monarchie kolovaly. Obecně se věřilo, že v Haliči je možné všechno. Však ostatně také nebylo větší urážky před vídeňskými soudy, než když si soudce, nespokojen s písemným podáním advokáta či jeho ústním vystoupením, pod knír zamručel, že „ten Anwalt je snad z Haliče“.

Níže nabízíme jeden z případů, které Cimrman původně zamýšlel zahrnout do „Untaten“. Jednalo se o Schreckenfall, v jehož nadpise nalezneme klíčová slova „právo na zákonného soudce“, „konzistence rozhodování“, „nezávislost moci soudní“ a „kárné řízení“. Byť se jednalo o dvě imaginární rozhodnutí (fiktivního) Nejvyššího soudu v Haliči, byla koncipována jako jeden celek a Cimrman je také zamýšlel pojmout jako jeden kontrastní Schreckenfall. Ten však nakonec ve svazku publikován nebyl. Zatím nevíme proč vlastně. To zůstává předmětem dalšího výzkumu. Jistý náznak nabízí pouze Cimrmanova ruční poznámka na okraji rukopisu u začátku tohoto případu, kde čteme: „Stáhnout! Tohle by se nemohlo stát ani v Haliči!“
-------------------------------------------------------------------------------------------------

ROZHODNUTÍ

Kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči rozhodl dne 18. června 1888 bez ústního jednání v kárné věci soudce P. Lockchena, místopředsedy Nejvyššího soudu v Haliči, o návrhu kárně obviněného na odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a její přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku, takto :

Podle § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 25 trestního řádu, se věc kárně obviněného soudce P. Lockchena, vedená u Vrchního soudu v Przemysli, tomuto soudu n e o d n í m á.

Odůvodnění:

Jeho excelence k.k. říšský ministr spravedlnosti podáním ze dne 14. dubna 1888 navrhl, aby Nejvyšší soud v Haliči odňal věc kárně obviněného soudce P. Lockchena Vrchnímu soudu v Przemysli a přikázal ji Vrchnímu soudu v Lemberku. Svůj podnět odůvodnil tím, že kárné řízení před Vrchním soudem v Przemysli jako příslušným kárným soudem by bylo zbytečně zatíženo pochybnostmi o objektivitě členů kárného senátu zejména vzhledem k institucionálním a osobním vazbám soudců a vedení Vrchního soudu v Przemysli na státní zástupce působící v obvodu tohoto soudu v souvislosti s tehdy probíhajícím trestním stíháním náměstka říšského kancléře J. Schweinila; nelze proto očekávat, že by v kárném senátu rozhodoval soudce, který by si již předem na celou věc nevytvořil svůj vlastní názor. Svoji argumentaci podpořila jeho excelence též tvrzením, že jak kárná navrhovatelka, tak i kárně obviněný mají nežádoucí vazby na místně příslušný kárný soud v Przemysli. V podání ze dne 28. května 1888, doplněném podáním ze dne 2. června 1888, kárně obviněný uvedl, že se k návrhu jeho excelence na delegaci kárné věci připojuje a osvojuje si ho. Současně poukázal na osobní až přátelské vztahy soudců Vrchního soudu v Przemysli a státních zástupců působících v obvodu tohoto soudu a na vliv mediální prezentace uvedené trestní věci a souvisejících okolností.

Kárná navrhovatelka I. Vorstrecknadel, předsedkyně Nejvyššího soudu v Haliči, ve vyjádření k oběma návrhům sdělila, že trvá na projednání a rozhodnutí kárné věci P. Lockchena Vrchním soudem v Przemysli jako soudem místně příslušným. Zpochybnila oprávnění jeho excelence, který není účastníkem kárného řízení, k podání návrhu na delegaci. Popsala okolnosti, které vedou k závěru, že neexistují důležité důvody, jimiž zákon podmiňuje odnětí věci a její přikázání jinému soudu. Zdůraznila přitom spekulativní rovinu tvrzených důvodů a apriorní zpochybňování morální a mravní integrity soudců zákonného soudu.

Kárný senát Nejvyššího soudu nejprve posuzoval námitku kárné navrhovatelky o nedostatku oprávnění jeho excelence k podání návrhu na delegaci.

Podle § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu. Podle § 25 trestního řádu z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.

Ustanovení § 25 trestního řádu lze přiměřeně použít i v kárném řízení, neboť otázku delegace věci zákon č. 7/1882 ř. z. neupravuje a povaha kárné věci aplikaci tohoto ustanovení nebrání. Pro postup soudu zde platí zásada oficiality, protože rozhodnutí o odnětí věci a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu není podmíněno návrhem. I když proto zákon nevymezuje okruh osob oprávněných takový návrh podat, z povahy věci plyne, že o návrhu účastníků kárného řízení resp. příslušného soudu na delegaci věci rozhodne společně nadřízený soud i v případě, že důležité důvody pro odnětí věci neshledá. Soud však může odejmout a přikázat věc i bez návrhu účastníků či příslušného soudu, pouze z vlastní iniciativy na podkladě vlastních poznatků, vycházejících třeba i z podnětu osob, které nejsou účastníky řízení. V takovém případě soud rozhodne podle § 25 trestního řádu jen tehdy, dospěje-li k závěru o existenci zákonných důvodů pro odnětí a přikázání věci. Proto kárný senát Nejvyššího soudu rozhodoval, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozhodnutí, pouze o návrhu kárně obviněného, neboť jeho excelence není v tomto stádiu kárného řízení jeho účastníkem (srov. § 9 odst. 3 zákona). Nicméně obsahem jeho excelence se kárný senát Nejvyššího soudu musel zabývat, protože se s ním kárně obviněný zcela ztotožnil.

Delegace nesmí být nikdy prostředkem k odnětí kárně obviněného jeho zákonnému soudci, a proto postup, kterým je věc odnímána a přikazována jinému soudu, je nutno chápat jako zcela výjimečný. Výjimečnost delegace kárné věci umocňuje též skutečnost, že v prvním stupni jsou příslušné pouze dva kárné soudy [§ 3 odst. 2, písm. a) zákona]. Zákonem stanovené důležité důvody pro rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (srov. nález Správního soudního dvora, Erkenntnisse des k.k. Verwaltungsgerichtshofes [Sammlung Budwinski] Nr. 82, Jahrgang 1875).

Se zřetelem k uvedeným kritériím neshledal kárný senát Nejvyššího soudu v této kárné věci existenci důležitých důvodů, které by byly způsobilé založit závěr o potřebě věc odejmout Vrchnímu soudu v Przemysli a přikázat ji Vrchnímu soudu v Lemberku.

Tvrzení o možném vlivu okolností nastalých v souvislosti s trestním stíháním J. Schweinila v obvodu působnosti Vrchního soudu v Przemysli na nestrannost a objektivitu soudců kárného senátu tohoto soudu zůstává pouze v rovině hypotetické. Stejně tak lze nahlížet na obavu z toho, že názor, který si tito soudci předem vytvořili v souvislosti s předmětnou kauzou na základě subjektivního hodnocení situace, by mohl nežádoucím způsobem ovlivnit jejich přístup ke kárnému řízení. V této souvislosti nelze pominout, že i v obvodu Vrchního soudu v Lemberku probíhá rovněž skutkově související a neméně medializovaný spor některých představitelů justice (včetně kárně obviněného) proti M. Gudesch na ochranu osobnosti a nestrannost a objektivita soudců Vrchního soudu v Lemberku jako kárného soudu by mohla být zpochybňována obdobným spekulativním způsobem. Navíc na rozdíl od Vrchního soudu v Przemysli, který v trestní věci J. Schweinila nejednal a nerozhodoval, bude Vrchní soud v Lemberku zřejmě rozhodovat o odvoláních v uvedené věci na ochranu osobnosti. Platí-li obdobné důvody, pro které má být věc odňata příslušnému soudu, i pro soud, jemuž má být věc přikázána, postrádá delegace jakýkoli smysl.

Tento závěr lze vztáhnout i na tvrzení o nežádoucích osobních vztazích kárné navrhovatelky a kárně obviněného k soudcům Vrchního soudu v Przemysli. Pokud by pro takový poměr k soudci kárného senátu bylo možno důvodně pochybovat o jeho nepodjatosti, byl by na místě postup podle § 10 zákona, který stanoví předpoklady pro vyloučení člena kárného senátu. Na obecném a nekonkrétním tvrzení o osobních vztazích účastníků kárného řízení a soudců Vrchního soudu v Przemysli nelze delegaci založit, nehledě k tomu, že v takovém případě by muselo být nepochybné, že ve vztahu k soudcům Vrchního soudu v Lemberku zde takový důvod není. Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by některý ze soudců kárného senátu Vrchního soudu v Przemysli namítal svou podjatost v této věci.

Další uváděné důvody pro delegaci věci spočívající jednak v institučních a osobních vztazích soudců Vrchního soudu v Przemysli ke státním zástupcům působícím v obvodu tohoto soudu a dále ve skutečnosti, že kárná navrhovatelka zároveň vystupuje u stejného kárného soudu jako kárně obviněná v doposud pravomocně neskončené věci, nepokládá kárný senát Nejvyššího soudu za relevantní. Kárné řízení vedené proti předsedkyni Nejvyššího soudu je i skutkově zcela nezávislé na kárné věci P. Lockchena a žádný státní zástupce není účastníkem kárného řízení v této věci. Protože kárný senát Nejvyššího soudu neshledal existenci vážných důvodů pro odnětí věci příslušnému kárnému soudu, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

18. června 1888

Dr. iur. M. G.
předseda kárného senátu


ROZHODNUTÍ

Kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči rozhodl dne 4. března 1889 bez ústního jednání v kárné věci soudce P. Lockchena, místopředsedy Nejvyššího soudu v Haliči, o návrhu kárně obviněného soudce na odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a její přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku, takto :

Podle § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 1888, ve spojení s § 25 trestního řádu se věc kárně obviněného soudce P. Lockchena, vedená u Vrchního soudu v Przemysli, tomuto soudu o d n í m á a p ř i k a z u j e s e Vrchnímu soudu v Lemberku.

O d ů v o d n ě n í :

Podáním ze dne 18. 2. 1888, soudu doručeno dne 19. 2. 1888, podala předsedkyně Nejvyššího soudu v Haliči I. Vorstrecknadel (navrhovatelka) u Vrchního soudu v Przemysli návrh na zahájení kárného řízení proti P. Lockchenovi, místopředsedovi Nejvyššího soudu v Haliči.

Podáním ze dne 4. 11. 1888 (soudu doručeno dne 12. 11. 1888) podal kárně obviněný soudce P. Lockchen prostřednictvím svého obhájce návrh na odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a její přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku s odůvodněním, že mimo jiné předseda Vrchního soudu v Przemysli rozhodl dne 5. 8. 1888 o tom, že předseda kárného senátu I. Raucher je vyloučen z projednávání a rozhodnutí předmětné věci, a to na základě stanoviska I. Rauchera ze dne 4. 8. 1888, v němž uvedl důvody, pro které se cítí být vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci. Za hlavní důvod ke svému vyloučení uvedl I. Raucher ve svém stanovisku skutečnost, že P. Lockchena zná již od počátku sedmdesátých let, kdy s ním postupně pracoval v několika komisích pro rekodifikaci trestního práva a pravidelně se s ním setkává na jednáních trestního kolegia Nejvyššího soudu v Haliči, kde zastupuje Vrchní soud v Przemysli jako předseda evidenčního senátu, dále poukázal na svůj vztah k osobám, které uvádí kárná žaloba v části důkazních návrhů, a to konkrétně k I. Auchhetzerovi. Podle názoru kárně obviněného P. Lockchena uvedeným postupem došlo k porušení ustanovení § 10 odst. 3 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění účinném do 30. 9. 1888, neboť ke zjištění důvodu podjatosti muselo dojít již v době podání návrhu na zahájení kárného řízení a tato skutečnost měla být neprodleně oznámena předsedovi soudu. Další problém, dle mínění kárně obviněného P. Lockchena, vzniká akceptací „vylučovacích“ důvodů předsedou Vrchního soudu v Przemysli J. Taubererem, neboť jeho vztahy s P. Lockchenem jsou minimálně na stejné úrovni, jako vztahy P. Lockchena s I. Raucherem. Za takové situace by musel být vyloučen z rozhodování i předseda Vrchního soudu v Przemysli J. Tauberer, a to i v případě rozhodování o vyloučení jiného soudce či v případě jmenování náhradníka. Z uvedených důvodů proto kárně obviněný P. Lockchen navrhl, aby Nejvyšší soud v Haliči rozhodl o odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku.

Kárná navrhovatelka I. Vorstrecknadel, předsedkyně Nejvyššího soudu v Haliči, ve svém vyjádření k návrhu kárně obviněného P. Lockchena na přikázání věci Vrchnímu soudu v Lemberku sdělila, že rozhodnutí o delegaci věci musí být zcela výjimečným postupem, neboť jím dochází k zásahu do zásady zákonného soudce, proto také důvody vedoucí k rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Dle názoru navrhovatelky důvody kárně obviněného P. Lockchena uvedenému požadavku neodpovídají, proto trvá na projednání a rozhodnutí kárné věci P. Lockchena Vrchním soudem v Przemysli jako soudem místně příslušným.

Podle ustanovení § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 1888, nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu.

Podle ustanovení § 25 trestního řádu z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Důležitými důvody se přitom rozumí především takové důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Ustanovení § 25 trestního řádu lze přiměřeně použít i v kárném řízení, neboť otázku delegace věci zákon č. 7/1882 ř. z. neupravuje a povaha kárné věci aplikaci tohoto ustanovení nebrání.

Delegace nesmí být nikdy prostředkem k odnětí kárně obviněného jeho zákonnému soudci, a proto postup, kterým je věc odnímána a přikazována jinému soudu, je nutno chápat jako zcela výjimečný. Zákonem stanovené důležité důvody pro rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (srov. nález Správního soudního dvora ze dne 7. 12. 1878, Akt. Z. III. VwGH 90/1995).

Po prostudování předmětného spisového materiálu kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči zjistil, že předseda Vrchního soudu v Przemysli J. Tauberer rozhodl o vyloučení předsedy kárného senátu Vrchního soudu v Przemysli I. Rauchera z projednávání a rozhodnutí věci dne 5. 8. 1888, tedy jeden den po předložení stanoviska I. Rauchera, ve kterém uvedl, že se cítí být vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci (stanovisko ze dne 4. 8. 1888).

Podle ustanovení § 10 odst. 3 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění účinném do 30. 9. 1888, jakmile se člen senátu dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně předsedovi kárného soudu. Důvod podjatosti podle odstavců 1 a 2 může uplatnit též soudce nebo státní zástupce, proti němuž se řízení vede, i navrhovatel; námitku musí uplatnit neprodleně, jakmile se dozvěděli o důvodu podjatosti. Rozhodne-li předseda soudu, že je dán důvod k vyloučení člena senátu, povolá do funkce předsedy senátu jeho zástupce, a jde-li o člena senátu, určí do senátu soudce v pořadí prvního z počtu náhradníků anebo určí losem jiného přísedícího.

I. Raucher závěr o svém vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci odůvodňuje především tím, že kárně obviněného P. Lockchena zná již od počátku sedmdesátých let a dodnes se s ním pracovně stýká, návrhem na delegaci věci byla zpochybněna jeho rozhodovací činnost, bližší je jeho vztah profesní a společenský s I. Auchhetzerem a I. Schurem. Tyto skutečnosti však nemohou být důvodem pro vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti podle § 10 odst. 1 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění pozdějších předpisů (viz nález Správního soudního dvora, Erkenntnisse des k.k. Verwaltungsgerichtshofes [Sammlung Budwinski] Nr. 42, Jahrgang 1882). I. Raucher uvedl důvod pro své vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci se zpožděním téměř 6 měsíců od nápadu kárné žaloby. Je tedy zřejmé, že takovým postupem mohlo dojít k porušení povinnosti uložené výše citovaným ustanovením § 10 odst. 3 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění účinném do 30. 9. 1888, protože k zjištění důvodu údajné podjatosti mělo dojít již v době podání návrhu na zahájení kárného řízení, nejpozději pak v době podání návrhu na delegaci věci v dubnu 1888. Kárnému senátu Nejvyššího soudu v Haliči nezbývá než souhlasit s názorem kárně obviněného P. Lockchena, že uvedené skutečnosti mohou minimálně vyvolat pochybnosti o nestrannosti celého řízení u Vrchního soudu v Przemysli.

Dle názoru kárného senátu Nejvyššího soudu v Haliči proto výše popsaným postupem mohlo dojít u kárně obviněného P. Lockchena ke zpochybnění jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť byl bez dostatečných důvodů a na podkladě opožděně podaného návrhu odňat svému zákonnému soudci. Došlo tak k ohrožení nestranného a zákonného projednání věci.

Se zřetelem k uvedeným kritériím shledal kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči v této kárné věci existenci důležitých důvodů, na základě kterých je nutno věc odejmout Vrchnímu soudu v Przemysli a přikázat ji Vrchnímu soudu v Lemberku, u kterého bude kárně obviněnému místopředsedovi Nejvyššího soudu beze vší pochybnosti zaručeno právo na spravedlivý proces a zákonného soudce.

Pro úplnost zbývá dodat, že podle čl. VI odst. 1 zák. č. 314/1888 ř. z. byl na daný případ aplikován zák. č. 7/1882 ř. z. ve znění účinném do 30. 9. 1888.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

4. března 1889

Dr. Iur. J. P.
předseda kárného senátu

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Již chápu, proč se jedna z Mistrových her jmenovala "Vizionář" - viz http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=47843&searchstr=1+Skno+20%2F2008

(1 Skno 20/2008 na www.nsoud.cz).

Jenom není jasné, kde je tam ten Posel světla.

Jan Mates

Tomáš Pecina řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Pecina řekl(a)...

Také se přikláním k závěru, že Jeho Ctihodnost Georg Patzal je postavou ryze fiktivní, protože by jako austrofila a galiciofila mne pouhá představa, že by něco takového bylo možné za starého mocnářtsví, hrubě uráží (a dle nedávno presentované these pánů Ryšky a VJC bych mohl autora žalovat o omluvu).

Anonymní řekl(a)...

Pletu se nebo 7/1882 je vlastně 7/2002 atd. :-)))??
On by možná Metternich koukal na ten pokrok...
Hanka

Karel Výborný řekl(a)...

Cimrmana mám rád, ale tahle amatérská verze trochu nudí. Navíc opakovaný ....