pondělí 12. května 2008

Vzpomínky Antonína Procházky

Minulý týden vyšla kniha vzpomínek bývalého soudce Ústavního soudu Antonína Procházky "V boji za ústavnost". Podrobnější informace o této publikaci jsou k dispozici zde, takže je nadbytečné je opakovat. Nechci v rámci tohoto postu ostatně ani vzpomínat na A. Procházku, neboť jsem tak učinil již v souvislosti s jeho úmrtím (zde). Proto snad jen shrnu několik důvodů, pro které je dobré si anoncovanou knížku přečíst.
Předně, Antonín Procházka byl nejen výborný právník, nýbrž zejména skvělý, zásadový a čestný člověk. Jeho vzpomínky nám proto dávají vzácnou možnost alespoň trošku nahlédnout do jeho způsobu uvažování – velmi laskavého a velkorysého, nicméně zároveň přímého a nevyhýbajícího se konfliktům a v neposlední řadě i vtipného.

Procházkovy vzpomínky však lze číst i jako historii Československa 20. století pohledem jedince. Autor totiž prožil sice nesmírně těžký, nicméně zároveň velmi smysluplný život. V dětství zažil opakované a v některých případech i nucené stěhování, vynucené jak nástupem fašismu, tak také polskými územními ambicemi; dočteme se o jeho lásce ke vzdělání a hudbě a zejména o vroucí víře v Boha, která mu dávala sílu i v těch nejhorších situacích. Jak známo, A. Procházka byl před nástupem komunistů k moci velmi aktivní ve studentském (zejména křesťanském) hnutí a i za to byl totalitním režimem pronásledován, a to nejprve vyloučením ze studia na brněnské právnické fakultě a bezprostředně poté šest let trvajícím vězněním (již od 5. 5. 1949). Ani po propuštění z vězení však nemohl vykonávat svoji profesi, nýbrž byl „pracovně nasazen“ v různých podnicích. Právnická studia mohl dokončit teprve v průběhu pražského jara a jako právník poté působil v Československých drahách. I zde však byl pouze „námezdným pracovníkem, jehož práci si přisvojovali jiní. Můj statut jako bývalého kriminálníka byl jednou provždy určen, a i když mi třeba nebyl slovem připomínán, projevoval se viditelně v chování některých spolupracovníků a hlavně nadřízených. ... Tak plynutím času jsem se dopracoval k odchodu na důchod.“ Jistě proto není náhodou, že více než polovinu vzpomínek tvoří až polistopadové období. Přitom v roce 1989 měl A. Procházka již 62 let (!). Nicméně v době, kdy většina vrstevníků užívala klidný důchod, jakoby teprve začíná jeho skutečný profesní život. Teprve nyní totiž padly všechny překážky, kterými mu totalitní režim neskutečně otravoval život. A. Procházka se stává poslancem ČNR za Křesťansko demokratickou stranu (KDS). Po vzniku Ústavního soudu ČSFR je jmenován jeho soudcem a po zániku federace soudcem Ústavního soudu ČR.

Konečně můžeme Procházkovy paměti vnímat i jako ojedinělý zdroj vzpomínek a informací o federálním a „prvním“ českém ústavním soudu. Dozvíme se tak konkrétní okolnosti jmenování soudců, otevře se nám pohled na jejich práci (a to včetně některých informací kuloárních a někdy i úsměvných) a Procházka nám jednotlivé soudce velmi laskavým, nicméně zároveň upřímným, způsobem představuje. V závěru knihy autor vybral judikáty Ústavního soudu, které považuje za nejdůležitější: Benešovy dekrety, restituce, lustrace, zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Zvlášť se věnuje kauzám, kde působil jako soudce zpravodaj: např. zeď v Matiční ulici, některé obecně závazné vyhlášky obcí, církevní zákon. Vzpomínky jsou doplněny seznamem nálezů, na nichž se A. Procházka podílel jako soudce zpravodaj, a výběrovou bibliografií.

Velmi bych chtěl ocenit práci, kterou na knize vzpomínek A. Procházky s obrovským nasazením, zájmem a invencí odvedl H. Baňouch. Když pomineme doslov, jedná se o práci sice spíše „neviditelnou“ (ediční, korekturní, archivní atd.), nicméně o to cennější. Zejména díky jmenovanému je knížka nejen informačně hutná (psaná typicky „procházkovským úsporným stylem“), nýbrž skvěle editorsky provedená, takže její četba představuje skutečný požitek.

Úplným závěrem bych chtěl zmínit dominantní pocit, který u mne při četbě dominoval: smutek z toho, že Listopad přišel tak pozdě. Kdyby totiž k převratu došlo alespoň o dvacet let dříve, mohla být generace Procházků ještě v plné intelektuální a fyzické síle a mohla si vytvořit sítě myšlenkových a hodnotových pokračovatelů. Bohužel k tomu nedošlo a možná zejména proto se pořád nemůžeme úplně vymotat z právní i právnické mizérie.

7 komentářů:

Hynek Baňouch řekl(a)...

Dobrý den! Děkuji Vojtěchu Šimíčkovi za jeho post (a děkuji i za nezaslouženou chválu a rdím se, neboť málokdy může člověk říci, že nemohl něco udělat lépe.)

Ale tento post je především o dr. Procházkovi a já všem právním zapálencům doporučuji, aby si ke knížce našli cestu. Poskytne jim nejeden impuls k přemýšlení.

Nevím čím přesně lákat, ale zajímavé jsou např. pasáže o tom, jak se to stane, že člověk vůbec začne uvažovat o funkci ústavního soudce a kdo všechno jej schvaluje a má vliv. A jak málo stačí že se soudcem stane či nikoli.
Pro všechny středoevropské domorodce pak stojí za zamyšlení, jak málo stačí, aby se váš život dvacetiletého vysokoškoláka otočil směrem, který jste nečekali.

A můžeme i přemítat o tom, nakolik je ztráta kontaktu s akademickou a intelektuální komunitou nahraditelná, resp. proč máme tendeneci naslouchat spíše rétorickým virtuózům, kteří sice ovládají kdejaký zákrut intelektuálské konverzace, ale jejich poselství jsou leckdy chudobná nebo banální či oportnunistická.

Koncept doslovu o němž píše post je uveden zde
------------------------
Právo je autopoietický systém, systém nesnadno pochopitelný a uzavřený. Jeho uzavřenosti napomáhá i zděděná kultura sebepojetí soudce, soudce mlčícího úředníka.
Pamětí soudců vyšlo pomálu, neznamená to však, že by to bylo jejich nepotřebností. (Srov. např. poznámky o každodennosti socialistického soudce padesátých a šedesátých let O. Ulč: Malá doznání okresního soudce.)
Proto bychom měli uvítat, že vydavatelství CDK vydalo knihu Antonína Procházky. Co v knize nalezeneme? Vydavatel nás láká takto:
Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. ...V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.
A má pravdu. Doporučená cena je 249,- Kč, tedy ani ne dva lístky do kina, nebo dobrý oběd pro dva. Nedáte si?
Přeji všem dobrý den. A omluvám se za reklamu.
Hynek Baňouch

Anonymní řekl(a)...

Pan Mgr., Mgr. & Ing. Hynek B. určitě věnoval materii potřebnou pozornost. Snad jen poznámku: možná byste se ještě lépe vcítil, kdybyste byl v 17 letech vyloučen jako mýlitel ze škol, byl se kádrově očistit v bahně u lopaty a teprve po cca 20 letech měl možnost užít si dobrodiní vzdělání v oboru. A posléze bezmocně sledovat jak na ústředním orgánu státní správy soudů připomínkují zákon o třetím odboji bývalí černoši přičemž po nádvoří pochoduje prakticky celá závodní jednotka ozbrojené pěsti dělnické třídy vyzvednutá do vedoucích pozic. Lze říci, že je určitě zapotřebí ta drobná práce, kterou pan redigující prací na sborníku vykonal. Možná však by nebylo od věci alespoň naznačit husákovým dětem, že něco není až tak chucpe. Protože nejrůznější frekventanti VUMLu (a plukovnické senáty) na nejvyšších místech to asi ani nenaznačí, natož aby pověděli. Zkuste to, milí jinoprávníci, vždyť máte potřebný rozhled. Pan Mgr., Mgr. & Ing. jej má i proto, že sedává v chodbě u atria v prvém patře, a tam jsou vidět věci!

Anonymní řekl(a)...

S doktorem Procházkou jsem se do krve hádávala jako jeho mladá asistentka na federálním Ústavním soudě, že restituční zákony jsou nesystémové, jejich extenzivní či prolamující výklad Ústavním soudem aktivistický a snižující právní jistotu atd…, abych teď plamenně (a se vzpomínkou na něj) bojovala za restituce církevního majetku i zákon o vypořádání majetkových podílů. Obdobně v debatách o lustračním zákonu jsem byla naivně spíše obhájkyní lustrovaných komunistů před diskriminující potenciální ocelovou pěstí sametové revoluce, abych si nyní u debat o jejich zákazu členství v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů říkala, že by se snad nemuseli rozčilovat kvůli jedinému místu na světě, kam je nechtějí pustit, když jsou jinak úplně všude.
Třeba doktora Procházku v nebi potěší, že jsem se nakonec nechala životem přesvědčit o správnosti jeho stanovisek ve všech politických a právních otázkách, o nichž jsme se přeli. Došlo mi, že několik let komunistického kriminálu je asi lepší právnická škola, než stáž u ESLP nebo hromady přečtených knih. Vlastně jsem jen chtěla říct, že byl strašně fajn, je mi po něm smutno a jeho vzpomínky si moc ráda přečtu a všem je doporučuji. Mimo jiné i pro jeho nezatrpklost, pokoru a laskavost.
Kateřina Šimáčková

Petr Urban řekl(a)...

Není mi jasné, co se rozumí slovy: "nucené stěhování, vynucené jak nástupem fašismu…"

Martin Bílý řekl(a)...

Aniž bych knihu četl, takže se mohu mýlit, usuzuju na pomnichovské události. Když Němci zabrali Sudety, odstěhovávali z nich naše občany, aby se tam mohli usídlit sami. A například na těšínsku se jednalo o německo-polskou spolupráci, kdy Poláci zabrali také část našeho území s německým souhlasem.

Petr Urban řekl(a)...

Aha. To je možné. Ale nechápu, jak to souvisí s fašismem.

Hynek Baňouch řekl(a)...

ad postoj k Němcům: i o tom se ve vzpomínkách leccos dočtete. Každopádně jedno z prvních stěhování rodiny státního úředníka Procházky (tatínek) nevyvolal zábor německý, ale polský (pokud mne děravá hlava neklame).
Spolehlivě ale vím, že pan doktor někde psal o národnosti svojí vzácné paní, kterou tímto zdravím, a vyjadřuji radost nad tím, že se dožila (odkládaného)vydání vzpomínek svého manžela