čtvrtek 8. května 2008

Smějte se, jste na Nejvyšším soudě..., aneb hledá se český Scalia...

Johnu Paulu Stevensovi, soudci Nejvyššího soudu USA, bylo nedávno 88 let. Říká se, že na Soudě ho dnes drží především touha vyhnout se tomu, aby jeho nástupce jmenoval současný prezident…Soudce Stevens má ve svém věku rád, když si může vyjít před honosnou budovu soudu nachytat trochu sluníčka. Onehdy tam tak stál a nechával se příjemně prohřívat v jarních paprscích washingtonského odpoledne. Kolem budovy se jako obvykle rojily hloučky turistů. Soudcovský kmet si náhle všiml, že na něj jeden hlouček mává. Potěšen projevem přízně se blahosklonně usmál a zdvořile zamával zpátky. Turisté mávali o to více. John Paul si možná pomyslel něco o mocné čarodějce popularitě a ještě jednou potěšeně zamával svým zjevně rozvášněným fanouškům.

Leč „druhá strana“ to celé vnímala trochu jinak: „Panebože, mámo, nejen že ten dědek neuhne, on nám ještě mává! Křikni na něj, ať jde stranou a nekazí nám fotku...“

Tento post nebude o (ne)známosti soudců Nejvyššího soudu. Ani nebude o akci Fordhamského právního fóra nazvané "The Law Reporters: A Conversation with America's Leading Legal Journalists," kde jsme nedávno s Honzou Komárkem vyslechli z úst Jan Crawford Greenburg, která je „legal correspondent“ pro ABC News (její blog najdete zde), historku, jež mi posloužila jako volný námět k úvodní “scénce.”

Můj dnešní příspěvek bude o smíchu a veselých příhodách, které se na Nejvyšším soudě odehrávají. A to nikoliv pouze venku, kde turisté vidí v soudci Stevensovi pletoucího se důchodce a v soudkyni Ginsburg dámu, která se jim hodí leda tak k tomu, aby je před slavnou budovou vyfotila (což prý také údajně ráda udělala, aspoň tedy podle další z příhod, již dávala Jan Greenburg na fordhamském fóru k dobru).

Tu pravou „švandu“ si užijete vevnitř, na jednání nejvyšší svatyně americké justice. Aspoň se tak zdá podle „výzkumu“ profesora Wexlera z Bostonské univerzity, který se před třemi lety rozhodl na základě zápisů z ústních jednání poprvé zmapovat vtipnost devíti nejmocnějších právníků Spojených států. Jeho první „Laugh Track“ měl takový úspěch, že o něm psal i Adam Liptak v silvestrovských New York Times. Pan profesor však neusnul na vavřínech a jsa zjevně povzbuzen tímto úspěchem, rozhodl se zřejmě učinit ze zábavnosti soudců Nejvyššího soudu hlavní předmět svého akademického výzkumu, neboť na podzim loňského roku zpracoval nová data do čerstvého pokračování své zajímavé studie.

Laugh Track II,“ s příznačným dodatkem „stále (se) smějí,“ se opět vydává po stopách poznámky „smích,“ kterou zapisovatelé lepí za vystoupení jednotlivých soudců, jež vyvolají pobavenou reakci publika. Nebudu Vás napínat, kdo je tím, kdo nejvíckráte rozčísne napjatou atmosféru ústních jednání povedenou poznámkou. Kdo aspoň trochu sleduje americký NS dobře ví, že to může být pouze jediná osoba... Kdo jej nesleduje, tomu je to určitě jasné z názvu postu. A případný zbytek se to dozví v následujícím odstavci:

Ano, jak prvému, tak druhému Wexlerově žebříčku nevévodí nikdo jiný než malý velký muž Antonin Scalia. Své „soupeře“ válcuje rozdílem třídy. Proslulý konzervativec poprvé zvítězil o 32, podruhé o 14 „smíchů.“ Stříbrná pozice pokaždé patřila soudci Breyerovi, zachraňujícímu tak čest liberálního křídla soudu (naši nejvytrvalejší příznivci si možná vzpomenou, že Breyer byl osobou, která v prvních týdnech Jiného práva vystupovala v každém druhém postu - než jsme přišli na to, že se dá psát i o jiných věcech;) Post startující lavinovitou „breyerománii Jiného práva“ najdete zde).

Za oběma premianty se pak rozřadilo zbylé pole „vtipálků,“ které pokaždé s přehledem uzavíral justice Thomas s nulovou produktivitou. Zatímco exhibicionista Scalia se ve snaze pobavit může zřejmě přetrhnout, jeho věrný konzervativní souputník sotva kdy řekne něco srozumitelného (jak poznamenává prof. Wexler, já bych si to o soudci NS říci samozřejmě nedovolil). Ale to víte, s člověkem, který by občana vlastní země nechal zavřít bez soudu, advokáta a jakýchkoliv jiných standardních procedur, a to třeba až do smrti, usoudí-li americký prezident, že je toho třeba ve válce s terrorem, si moc legrace asi jeden neužije.

To naopak takový soudce Souter dokáže věru „zasvítit.“ Prof. Wexler ve své stati popisuje, jak tento arbitr spíše liberálnějšího ražení (byť jej nominoval Bush senior) dokázal na konci minulého termu vybojovat v těsném souboji se soudcem Kennedym krásné čtvrté místo (byť takovému Gregorovi by to bylo jistě málo...). Jakým způsobem se mu to podařilo, si zájemci mohou poslechnout na vlastní uši zde (je to na konci 25. minuty záznamu). Pro ty z Vás, kdo nevládnou angličtinou, to v krátkosti převyprávím, byť napsané to trochu ztrácí kouzlo okamžiku:

Ms Manning, zástupkyně navrhovatele, omylem oslovila soudce Soutera v odpovědi na jeho otázku jako soudkyni Ginsburg. Souter ji nejdříve chladně opravil: „Já jsem soudce Souter,“ aby vzápětí v mnohem přívětivějším tónu přerušil omluvy chrlící advokátku slovy: „velice mi lichotíte...“, čímž soudě podle zvukové reakce odboural nejen přítomnou veřejnost, ale i soudce samotné.

Kdo se chce o „šašcích“ Nejvyššího soudu dozvědět více, tomu doporučuji výše odkazované příspěvky. A kdo by chtěl vědět, jak to na Soudě dopadlo letos, ten se může probrat záznamy ze všech jednání letošního „termu“ (fakt netuším, jak to v tomto kontextu nejvýstižněji přeložit do češtiny...). Nicméně vzhledem k tomu, že předpokládám, že většina z nás nemá na na rozdíl od prof. Wexlera na takové kratochvíle čas, budeme si muset počkat, až nás zase potěší dalším Laughtrackem...

Nechme se tedy překvapit, zda se Breyerovi podařilo konečně porazit Scaliu, i když po přečtení záznamu ústního jednání ve věci Medellin v. Texas (jenž jsem, věřte mi to nebo ne, četl nikoliv proto, že bych chtěl počítat „laughtery,“ ale kvůli tématu samotnému a též proto, že tam argumentoval profesor Donovan, kterého jsem v té době měl na právo mezinárodní arbitráže; mnozí z Vás, zejména pak fanoušci mezinárodního práva tento případ asi dobře znají, tak jen ve stručnosti: jde o to, zda je NS vázán rozsudky Mezinárodního soudního dvora v konkrétní kauze) se obávám, že to Scalia asi ani letos nepustil. Breyer v tomto případě sice „zabodoval“ vůči zástupci Texasu: nejdříve mu připomněl, že mezinárodní smlouvy jsou nejvyšším právem země a že tedy soudci všech států USA jsou jimi vázáni...pak se odmlčel a dodal:

„...což, myslím, zahrnuje i Texas...“,

ale Scalia nezůstal pozadu, ježto se mu podařilo pobavit publikum, když se vyznal z toho, jak si „žárlivě“ střeží pravomoc Nejvyššího soudu vykládat mezinárodní smlouvy. A že si do toho nenechá ani on ani konzervativní většina soudu mluvit od nikoho, ani od (nebo možná spíše lépe řečeno„natož pak od“) Mezinárodního soudního dvora, to je zřejmé z rozsudku vydaného v této věci letos na jaře. To je ovšem věc, která už mi tolik směšná nepřijde...

Ale dost už o Spojených státech, pro našince mnohem zajímavější by mohl být pohled do českých luhů a hájů. Na kolik jsou naše soudkyně vtipné a naši soudci vtipní? Kolik legrace si člověk v soudní síni užije?

Bohužel, jakožto člověk pohybující se většinu mého dosavadního profesního života mimo české soudní síně, nemohu být tím správným posuzovatelem. A i když je pravda, že o rozsudky (nejen) našich soudů, na kterými jsem se od srdce zasmál, by nouze nebyla, tak to není zrovna ten druh „zábavy“, o němž byla v tomto postu řeč (nehledě na to, že judikáty vyvolávající pocity od smíchu až po pláč dostávají na Jiném právu dost prostoru nejen v jiných postech ale i v komentářích). Ani „vtipně“ spekulovat na téma, kterého soudce či soudkyni toho kterého soudu si může jeden poplést, se mi nechce, abych někoho třeba ještě neurazil, což bych samozřejmě nerad.

Takže kdo je podle Vás českým Scaliou a jakou nejvtipnější hlášku jste v soudní síni zažili, to mi musíte sdělit spíše Vy, milí čtenáři, komentátoři či spolubloggeři. Máte-li chuť, můžeme z toho v komentářích udělat takovou anketu:-)

P.S. : Pokud bude následujících pět postů na Jiném právu obsahovat slovo Breyer, tak aspoň budete vědět, kdo za to může...;-)

P.P.S. : Jen mě tak ještě napadlo, kolik by tak asi u nás lidí poznalo od pohledu soudce Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že já sám bych poznal tak možná polovinu, tak je jediné štěstí, že budova v Joštově není naštěvovanou atrakcí, to by jinak chudáci soudci nemohli vylézt ven, aniž by nemuseli fotit nějaké turisty...;)

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Zábavný může být člověk tak, že je vtipný, nebo je směšný. Doufejme, že většina českých soudců je vtipných a ne směšných.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

No, poznat od pohledu naše soudce ÚS není zas tak velký problém, pokud se podíváme alespoň na jeden přenos z jednání, avšak horší je, přiřadit jim správná jména;o)..zatím se orientuju jen u Rychetského, Elišky Wágnerové, Höllandera, Nykodýma, Balíka, ufuf Formánková, Güttler a Musil---ostatní se mi nakrásně motaj dohromady;.-)..proč se tu vůbec tím trápím, od čeho máme webky ÚS, kde se můžeme kochat pohledy na fotky, že jo?

Ohledně té "legrace"...nechápu proč chodit tak vysoko, stačí si jít poslechnout okresního soudce (víceméně kamkoliv)

Petr Urban řekl(a)...

Taky se mi stalo, že jsem nepoznal soudce Musila, když jsem s ním mluvil. Není každý Baxa, Brožová nebo Wagnerová; je pozná každý.

Anonymní řekl(a)...

Pravdou je, že slyšet je spíše o směšných, než vtipných soudcích. Jeden z krajského soudu dosti často prohlašuje věty typu: mě současná judikatura nezajímá, já tvořím vlastní; odbornou literaturu nečtu, já již jen píšu... Hurvínek

Tomáš Pecina řekl(a)...

Taky znám jeden takový exemplář: soudí ochrany osobnosti na nejmenovaném severočeském soudě. IQ houpacího koně vyšší třídy, právo, hmotné i procesní, pokud kdy uměl, zapomněl ještě před promocí, a pokud ho nepřipravení účastníci spatří bez taláru, pravidelně volají justiční stráž, že jim do jednačky vnikl bezdomovec – prostě soudcovská osobnost, jak má být. Mám ho rád.

Anonymní řekl(a)...

V Chicagu jsem zaslechl jednu historku týkající se USSC. Údajně se tak jednou procházel Justice Breyer po Washingtonu. Potkal ho náhodou nějaký mladý student práv a zeptal se soudce Breyera.: "soudci Soutere, co je nejlepší na práci soudce Nejvyššího soudu?" Justice Breyer neztratil na svém důvtipu a odvětil" ...to, že můžu pracovat vedle skvělého soudce Breyera".

J. Lasák