úterý 11. března 2008

Temporální působení práva Společenství ad absurdum?

Drtivá většina dosavadní aplikace práva ES českými soudy se týkala posuzování skutečností, které nastaly před přistoupením České republiky k Evropské unii, tj. před 1. květnem 2004. Pro (hmotně-právní) posouzení těchto skutečností je tak rozhodující právní úprava, která byla platná v okamžiku realizace relevantních právních skutečností, se kterými tehdejší přepisy spojovaly vznik/změnu/zánik atd. právního vztahu.

Z tohoto obecného principu působení nové právní úpravy od okamžiku přistoupení pouze do budoucna stanovily vrcholné soudy (NSS a NS) judikatorní odchylku pro případy, kdy jsou po přistoupení posuzovány skutkové okolnosti, které nastaly před přistoupením, nicméně posuzovaná materie spadá do jedné z aproximovaných oblastí. Jednalo se o oblasti práva, ve kterých se Česká republika zavázala provést sblížení českého práva s právem ES již před přistoupením na základě aproximačních dohod. S ohledem na tyto případy Nejvyšší správní soud (a později i Nejvyšší soud) opakovaně konstatoval (dnes již desítky případů), že právní předpisy Společenství a judikatura Soudního dvora ES slouží jako vhodné výkladové vodítko při výkladu české právní úpravy, a to i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky do Evropské unie. Předpokladem inspirace právem ES a judikaturou Soudního dvora je skutečnost, že vykládané ustanovení českého právního předpisu bylo přijato za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a český zákonodárce nevyjádřil úmysl se od normy práva Společenství odchýlit (srov. rozsudek NSS ze dne 29. září 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, č. 741/2006 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 22. března 2007, č. j. 9 Afs 5/2007-70, www.nssoud.cz a další rozhodnutí).

Další krok v sérii „konformního“ výkladu i pro posuzování skutkových okolností i před přistoupením učinil nejnověji Ústavní soud. Dle mého názoru však ve svém nálezu ze dne 6. listopadu 2007 (sp. zn. II. ÚS 3/06, přístupné přes NALUS) napnul konstrukci „souladného výkladu před přistoupením“ za logicky únosnou mez. Oč šlo: v roce 1995 uzavřel stěžovatel zjevně krajně nevýhodnou smlouvu na hrnce Zepter. Z vylíčení skutkových okolností není myslím pochyb o tom, že to byla smlouva nemravná a zřejmě došlo při jejím uzavírání i ke klamavým praktikám ze strany prodejce, ne-li rovnou k podvodu. Režimem by tato smlouva spadala mezi spotřebitelské smlouvy a pokud by to bylo v době, kdy občanský zákoník tento typ smluv znal a poskytoval stěžovateli ochranu, zřejmě by jeho postavení bylo výhodnější. Nicméně spotřebitelské smlouvy a odpovídající ochranná ustanovení byla do občanského zákona zavedena až novelou účinnou od 1. 1. 2001.

To však Ústavnímu soudu nevadilo a rozvinul konstrukci, kterou se snaží vztáhnout aproximační souladný výklad i na skutkové okolnosti, které se staly v době, kdy o žádné aproximaci nebylo ani vidu, ani slechu. Klíčové pasáže nálezu znějí:

29. Ačkoliv předmětný právní vztah vznikl v roce 1995, nelze podle Ústavního soudu zcela přehlížet, že svým vznikem a povahou jde o vztah obdobný vztahům vzniklým na základě tzv. spotřebitelských smluv, neboť je nepochybné, že stěžovatel byl v daném vztahu v postavení spotřebitele a prodávající dodavatele, přičemž ke kontraktaci došlo mimo obchodní prostory dodavatele.
30. Režim spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl však výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s aquis communautaire dosaženého v této oblasti (pro nyní posuzovanou skutkovou situaci jsou relevantní zejména směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).

[...]

Klíčové „dovysvětlení“ výše uvedené pasáže jsou jakési „poznámky na okraj“ v závěru rozhodnutí:

40. Ústavní soud považuje za nutné ve formě obiter dicta uvést, že kromě ústavněprávních důvodů pro poskytnutí ochrany stěžovateli, a to shora naznačenou cestou výkladu jednoduchého práva, lze zřejmě důvod ochrany spatřovat též v doktrinálním působení komunitárního práva.
41. Jak uvedeno výše, právní skutečnosti zakládající vztah mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., nastaly před účinností novely občanského zákoníku, která harmonizovala český právní řád s acquis communautaire v oblasti ochrany spotřebitele, a nastaly rovněž před samotným vstupem ČR do EU, tedy před okamžikem možného působení norem komunitárního práva ve vnitrostátním právním řádu.
42. V době vzniku tohoto právního vztahu tedy nepůsobilo na území ČR komunitární právo a dokonce ani neexistovala domácí právní úprava implementující komunitární právo před samotným vstupem ČR do EU.
43. V rozsudku ze dne 10. 1. 2006, C-302/04 Ynos dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že má pravomoc k výkladu směrnice Společenství, pokud jde o její použití v novém členském státě, pouze ode dne přistoupení tohoto členského státu k Evropské unii. Jinak řečeno, v případech, v nichž skutkové okolnosti nastaly před přistoupením státu k EU, není dána jeho jurisdikce, pokud jde o řízení o vznesené předběžné otázce.
44. Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU. Ostatně takový přístup k výkladu domácího práva si již osvojily i české obecné soudy. V rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006, Nejvyšší soud ČR odkázal, pokud jde o povinnost předložit předběžnou otázku, na nedostatek pravomoci ESD vyplývající právě z rozhodnutí Ynos, avšak současně uvedl, že při výkladu domácího práva implementujícího směrnici z obsahu této směrnice vycházel. Rovněž Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 2 Afs 92/2005, uvedl, že „i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem ČR do EU, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou…” Jinak řečeno, české obecné soudy již ve své judikatuře akceptovaly, že i v případech skutkových okolností nastalých před přistoupením ČR do EU je třeba při aplikaci domácího práva implementujícího komunitární právo přihlížet k normám komunitárního práva.
45. V nyní projednávaném případě je situace odlišná v tom, že na dané skutkové okolnosti dopadá právní úprava platná dokonce před přijetím domácích norem implementujících komunitární právo ochrany spotřebitele.
46. V této souvislosti lze obecné soudy upozornit na judikaturu Evropského soudního dvora, která v této oblasti rozšířila povinnost eurokonformního výkladu domácího práva dokonce mimo rámec časové působnosti norem komunitárního práva. Například v rozsudku ze dne 13. 11. 1990, C-106/89 Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., rozsudku ze dne 16. 12. 1993, C-334/92 Teodoro Wagner Miret v. Fondo de Garantía Salarial, nebo rozsudku ze dne 14. 7. 1994, C-91/92 Paola Faccini Dori a Recreb Srl ESD dovodil povinnost vykládat „ve světle” komunitárních norem nejen ustanovení domácího práva implementující komunitární předpis (směrnici), ale též národní právo jako celek, a to bez ohledu na to, zda se jedná o domácí legislativu přijatou po příslušném komunitárním předpisu, nebo domácí právní normy předcházející přijetí komunitárnímu předpisu („…při použití vnitrostátního práva, ať se jedná o ustanovení přijatá před přijetím nebo po přijetí směrnice, je vnitrostátní soud povolaný k jejich výkladu povinen činit tak v co největším možném rozsahu ve světle textu a účelu směrnice…”).
47. Obecné soudy by zřejmě v daném případě měly nalézt takový výklad ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o., který bude reflektovat nejen shora uváděné ústavněprávní podmínky, ale též i obsah a účel evropské ochrany spotřebitele obsažené v příslušných směrnicích, byť v okamžiku vzniku vztahu neexistovala v právním řádu výslovná úprava implementující tyto směrnice a ČR nebyla členem EU.

Domnívám se, že ve výše uvedené pasáží Ústavní soud pomíchal příslovečné hrušky s jablky a i dalším ovocem.

Ad: „Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU.“

Toto sdělení podle mě nemá oporu v právu ES. Pokud zde ÚS nechce dovozovat přímý či nepřímý účinek práva ES v režimu Evropských smluv (Smluv o přidružení), pak mi není jasné, z jakého ustanovení práva ES či judikatury Soudního dvora plyne POVINNOST tohoto výkladu domácího práva v souladu s právem ES. Jediné, z čeho by mohl být činěn pokus tuto povinnost dovodit, by byla samotná asociační dohoda, respektive její článek 69, který stanovil obecnou aproximační povinnost státu. Tuto skutečnost však nikdo nikdy (pokud je mi známo) autoritativně nekonstatovat; už vůbec to nemohl učinit Soudní dvůr sám, který by ve vztahu k asociovaným státům neměl žádnou jurisdikci (nemohl tudíž vyložit obsah povinnosti v čl. 69 s ohledem na tehdy nečlenský stát).

VHODNOST, nikoliv povinnost souladného výkladu dovodil kupř. Nejvyšší správní soud výlučně na půdorysu vnitrostátního práva a nutnosti rozumného výkladu českého práva, v konkrétním případě zákona a o DPH. Logika je prostá: pokud se Česká republika snažila přiblížit modelu X a zároveň zákonodárce výslovně neřekl, že s ohledem na právní předpis či ustanovení Z se ji přiblížit nechce (výslovně se tedy odchyluje), dává smysl, aby se při pochybnostech o výkladu českého práva zohlednil také předobraz. Stejná logika ostatně funguje při vnitrostátním výkladu právního „transplantátu“, který byl úmyslně přejat z cizího právního řádu. Je však nutné zdůraznit, že zde je podnětem pro souladný výklad vnitrostátní právo, nikoliv nějaká povinnost uložená z venčí. Nicméně z této logiky zároveň plyne, že daný aproximační předpis musel v okamžiku vzniku relevantní právní skutečnosti již existovat.

V dobu 46 je pak citována nepřiléhavá judikatura, která se týká především věcné působnosti souladného výkladu a rozhodně z ní neplyne, že by členské státy měly povinnost souladně vykládat i pro skutkové okolnosti před přistoupením. Judikatura tam citovaná se totiž vztahovala na dvě otázky:

(i) vztahuje se povinnost souladného výkladu také na vnitrostátní právní předpisy, které nebyly přijaty k provedení určité směrnice?
(ii) vztahuje se souladný výklad také na právní předpisy, které byly přijaty před samotnou směrnicí?

V obou případech říká Soudní dvůr ano. Nicméně souladný výklad je povinností orgánů členského státu – žádná z citovaných kauz nemá nic co do činění s otázkou přistoupení členského státu. Situace sub (ii) se totiž typicky vztahují na situace, které vznikly v již přitupivších členských státech v okamžiku, kdy existuje PO PŘISTOUPENÍ předchozí vnitrostátní zákonná úprava a na scénu vstupuje následná úprava Společenství. Vše toto se nicméně odehrává za plného členství daného státu.

Chápu dobrý úmysl Ústavního soudu poskytnout ochranu dané fyzické osobě, která se v roce 1995 dostala do ohniska „profesního zájmu“ prodavačů hrnců Zepter. Nicméně provádět souladný výklad s něčím, co vznikne až za 6 let a o čem dané osoby nemohly mít v rozhodný okamžik ani tušení, mi přijde problematické. A už vůbec nelze mluvit o „povinnosti eurokonformního výkladu“. S podobnou logikou by pak asi nebyl problém dovodit „povinnost“ souladného výkladu také na kauzy z let 80, na restituční spory či rozhodování o zániku ČS občanství z druhé poloviny 40 let.

Pro přesnost: nikdo netvrdí, že Ústavní soud nemohl v dané kauze využít právo ES jako zdroj inspirace, tedy jako přesvědčivý pramen pro výklad práva vnitrostátního. To je přirozeně možné i bez ohledu na temporální aspekty; Ústavní soud může kupříkladu současný výklad pojmu „dobré mravy“ naplnit za pomoci srovnání, mimo jiné i s právem ES. Toto vhodné srovnání však nelze konstruovat jako „povinnost“ souladného výkladu a pro jeho nerespektování rušit rozhodnutí nižších soudů. Analyzovaný judikát, ač věcně dochází dle mého názoru ke korektnímu závěru, pak kulhá právě v rovině argumentační a neschopností rozlišit mezi závazným a přesvědčivým působením práva ES ve vnitrostátním právu.

Ještě poznámka na okraj: k temporálním aspektům se ostatně vyjadřuje sama směrnice v čl. 10, kde stanoví:

„1. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 31. prosince 1994. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.
Tato ustanovení jsou použitelná pro všechny smlouvy uzavřené po 31. prosinci 1994.“

Zákonodárce Společenství si tudíž byl vědom typu výkladových problémů, který by mohly nastat aplikací nových kritérií spotřebitelských smluv na stávající závazky a jasně říká, že ustanovení této směrnic se má aplikovat pouze do budoucna.

40 komentářů:

Eliška Wagnerová řekl(a)...

Tento post považuji, a říkám to velmi nerada, za naprosto nekorektní. Rozhodnutí obecných soudů byla rušena pro porušení ochrany důvěry v úkony dalších osob v rámci sociálního styku, když důvěru jako elementární kategorii sociálního života propojil ÚS s principem právní jistoty, tj. s principem právního státu. Vše ostatní, s čímž ovšem pracuje autor postu bylo obsaženo v obiter dictu a platnost jeho závěrů byla uvozena slovem "zřejmě" a vše, co zde bylo dále řečeno je třeba chápat v návaznosti na opravdový rozhodovací důvod rozvedený v části II. nálezu. Kritiku snáším docela dobře, což jsem již mnohokrát osvědčila. Co však nesnáším je, je-li mi podsouvána nepravda. A už zase budu mlčet...

Jan Komárek řekl(a)...

Dobrý den,

nejprve mi dovolte Vám poděkovat za reakci - je skvělé, že jsou soudci, kteří jsou ochotni vzdát se ochrany formální autority svého soudu a jít tu s kůží na trh.

Já myslím, že se Michal vyjadřuje zcela korektně. Zřejmě to plyne z odlišného chápání soudcovského rozhodnutí: na rozdíl od Vás si nemyslím, že by záleželo na tom, zda soud označí část svého rozhodnutí za „obiter“.

Za prvé, v anglosasské tradici není otázka určení obiter a ratia na soudu, který rozhoduje, ale teprve následujících soudů, které na základě původního rozhodnutí určují, co tvoří onu závaznou část („ratio“). Soud, který vydává rozhodnutí, které se až následně stane precedentem tak nemůže takto jednoznačně určit, co považovat za „závaznou“ část a co je pouze jeho poznámkou „mimochodem“. To má samozřejmě významné důsledky pro legitimitu soudcovské tvorby práva (kdy se tvorba závazného pravidla, obsaženého v precedentu, nekoncentruje v rukách jednoho -vrcholného - soudu), nebo na argumenty o vyšší ekonomické efektivitě soudcovského práva ve srovnání s právem zákonným (formuluje to už Hayek v rámci své teorie spontánního řádu, zastáncem je třeba i Posner). Tohle by měly naše soudy mít na paměti, pokud u nás chtějí usilovat o silnější roli soudcovského práva.

Za druhé, pokud to u nás soudy dělají (a není to jen ÚS, ale všiml jsem si toho i u NSS), nemohou se tím zbavit odpovědnosti za rozhodnutí a jeho odůvodnění jako celek. Neboť celé odůvodnění vyvolává u dalších účastníků očekávání, že bude soud v dalším případě postupovat stejně - proč by to jinak soud do svého odůvodnění uváděl?

Nakonec: soudy by takovými „obiter“ měly šetřit. V tomhle ohledu jsem sympatizantem soudcovského minimalismu, který obhajuje Cass Sunstein: soudy mají zásadně rozhodnout jen to, co potřebují k rozhodnutí konkrétního sporu a nemají tvořit teorie, které jdou nad tenhle rámec. Zejména to platí v případě, kdy si soud není jistý - což je pravděpodobně případ tohoto rozhdnutí, kde je celá úvaha o působení komunitárního práva uvedena slovem zřejmě.

Myslím, že právě Michalem kritizované rozhodnutí (a důvody, proč to rozhodnutí kritizuje) jsou dobrou ilustrací úskalí přístupu k rozhodnutí, ze kterého vychází Vaše reakce.

Matúš Švanda řekl(a)...

Tento blogpost vyvoláva tak trochu dojem, že citované pasáže obsahujú práve tie hlavné dôvody, o ktoré ÚS následne opiera svoj vyhovujúci nález.

Odporúčam preto každému prečítať si plné znenie nálezu.

Je fakt, že citované názory ÚS sú asi tým najkontroverznejším z celého nálezu, avšak v skutočnosti sa nijak dramaticky na odôvodnení nepodieľajú.

Rozhodnutie podľa mňa opiera ÚS o dôvody iné (ak som pochopil správne, tak najmä o nedostatočný akcent na dobré mravy, resp. nedostatočné skúmanie dobrých mravoch pri posudzovaní zmluvy zo strany obecných súdov, čo viedlo porušeniu Čl. 36 odst. 1 LZPS).

Spomínaný "eurokonformný" výklad podľa mňa žiaden valný dopad na výsledné rozhodnutie nemá, ak by sa v náleze o ňom vôbec nehovorilo, myslím, že by to nemalo žiaden vplyv na dostatočnosť (či dôveryhodnosť) odôvodnenia nálezu.

Tým nechcem povedať, že by kritika bola neoprávnená, len forma blogpostu budí trochu skreslený dojem o skutočných dôvodoch vyhovujúceho nálezu.

Anonymní řekl(a)...

Teorie argumentace má dvě základní maximy:
Buď relevantní!
Buď konklusivní!

Jestli Elišce Wagnerové dobře rozumím, tak říká: "Tyto moje argumenty jsou irelevantní, tak proč je Michal Bobek kritizuje, že jsou inkonklusivní?"

To je zábavné. Tomáš Sobek

Matúš Švanda řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek:

Ja to chápem tak, že dr. Wagnerová nemá problém s uvedenou kritikou, ale skôr so spôsobom podania, ktorý môže (ale nemusí) budiť trochu skreslený dojem.

U mňa vzbudil, no aspoň ma jej reakcia donútila prečítať si plné znenie..

Michal Bobek řekl(a)...

Dobrý den,

Mým úmyslem se nebylo Vás dotknout a ani nic podsouvat. Nicméně profesní kritika je jediné, co nad sebou Ústavní soud (možná s výjimkou nábožensky založených soudců) má. Vaše rozhodnutí čtu rád, neboť jsou intelektuálně stimulující a stojí za to číst. A proto, trochu nešťastně, je má cenu i kritizovat; intelektuálně nezajímavá rozhodnutí žádnou doktrinální kritiku nebudí. Takže kritika je v postatě nejvyšší stupeň uznání. To však nic nemění na tom, že v tomto případě nemohu souhlasit.

1/ Ad „obiter“ vs jakési „ratio“ – používat tyto obraty s ohledem na judikaturu českých soudů je v současnosti módní. Obávám se ale, že také poněkud zavádějící a do českého práva obtížně přenositelné. V anglickém common law předně toto rozdělení není nikterak formalizováno, kdy by rozhodující soud říkal: tohle je ratio a pozor, nyní přijde obiter. Rozčlenění jednoho od druhého provádí až následná judikatura, která vybere to, co bylo ratiem, tedy užším důvodem rozhodnutí, a ponechá stranou „obiter“, tedy spíše okrajové úvahy. Za druhé, vrcholné anglosaské soudy neoperují jako soudy v kontinentální tradici se striktním dělením na „výrok“ a „odůvodnění“ – podíváme-li se na takové rozhodnutí Odvolacího výboru Sněmovny lordů, žádnou samotnou „výrokovou“ část nenajdeme. Také proto je důležité vyčlenění „ratia“, které provedou soudy následující stanovený precedent v následující judikatuře.

Již vůbec nemohu souhlasit (teď možná trochu dovozuji, co je ve Vaší reakci řečeno náznakem) s tím, že pouze „ratio“ je v rozhodnutí relevantní o „obíčko“ je tak nějak mimo. To znamená, že si rozhodující soud může do rozsudku napsat co chce, stačí jen, když na to dá nálepku „obiter dictum“? A pokud to uvede „zřejmě“, tak ho navíc nikdo nemůže brát vážně, protože sám si není jist tím, co píše?

2/ V případě, že rozhodnutí obecných soudů byla rušena pro „porušení ochrany důvěry v úkony dalších osob v rámci sociálního styku“, pak mi není jasné, proč tam tedy Ústavní soud považoval za nutné psát to, co napsal? Asi jsem argumentační postup soudu nesprávně pochopil; zkusím tedy projít jeho jednotlivé body a uvidíme, kde jsem to nesprávně pochopil. Pokud mám shrnout jednotlivá tvrzení v bodě II. nálezu:

Body:

28. Obecné soudy nesprávně vyložily neurčitý právní pojem „dobrých mravů“.

29. Předmětný právní vztah, ač vznikl v roce 1995, je de facto spotřebitelskou smlouvou.

30. Spotřebitelské smlouvy byly výslovně upraveny až s účinností od 1. 1. 2001, a to v rámci předvstupní aproximace se směrnicemi ES.

31. Co je východiskem ochrany spotřebitele? V tomto bodě není jasně řečeno, odkud ÚS dovozuje standardy, ze kterých zde vychází. Nicméně z poslední věty tohoto odstavce („Společným znakem této nové kogentní úpravy je ….“) bych dovozoval, že právě z výše uvedené novely z r. 2000. Zde se marně snažím dovodit, odkud ÚS převzal výše uvedený náhled na spotřebitelské právo. Nemohu se zbavit dojmu, že se tak stalo právě zohlednění výše uvedeného práva ES. V logice odůvodnění bych (možná nesprávně) očekával názory, které jsou uvedeny dále v bodě III. („obiter“) právě zde, neboť právě povinností souladného výkladu s právem ES by bylo řečeno, proč jsou výše citované směrnice relevantní. Struktura rozhodnutí na mě (opět – je to pouze můj dohad) působí tak, že původně byla možná současná část III. někde v těchto místech odůvodnění. Zde je možná důvod mého nesprávného pochopení rozhodnutí, nicméně je to právě právo ES a důvody, které jsou uvedeny v bodě III., které do rozhodnutí vnášejí věcné řešení a náhled na spotřebitelské vztahy v tomto bodě rozhodnutí.

33. Zde pak ÚS dovozuje, že v podstatě výše uvedenou novou „kogentní úpravu“ spotřebitelských smluv je „třeba cestou výkladu jednoduchého práva dosáhnout i v případě „de facto“ spotřebitelských vztahů vzniklých před nabytím účinnosti výše zmíněného zákona …“

34. – 35. Zde vstupuje do hry „ochrany důvěry v úkony dalších osob v rámci sociálního styku“, která je jak obsahově, tak formulačně odlišná od předchozího textu. Nechci polemizovat s kategorií „důvěry osob v sociálním styku“; nicméně mi nedochází, jak z východisek:
(i) (neabsolutní) autonomie vůle v oblasti závazkových vztahů;
(ii) důvěra v úkony ostatních osob v sociálním styku;
(iii) princip právní jistoty.
Plyne: je třeba chránit slabší smluvní stranu režimem spotřebitelských smluv i tehdy, kdyby je právní řád neznal.

36. – 37. Konkretizací a zhodnocením skutkových okolností v těchto odstavcích je myslím pádnější, než abstraktní úvahy v dvou odstavcích předtím. V odstavci 37. je pak myslím úplně nejpádnější argument: „Bylo to prostě nemravné“.

38. Vedou jednoznačně k závěru ….

Ad část III. : Jak jsem se snažil naznačit v samotném postu, s „doktrinálním působením práva ES“ při naplnění neurčitého právního pojmu „dobré mravy“ plně souhlasím. Mám problémy s bodem 46. a „povinností eurokonformního výkladu“.

Naše východisko je v tomto ohledu asi dost odlišné: rozhodnutí soudní vnímám jako celek, který je jako celek čteno a vykládáno. Jak jsem uvedl výše, skutečnost, že něco má nálepku „obiter“ neznamená, že to je irelevantní.

Anebo to možná bude již mé postižení evropským právem a neschopnost abstrakce vyššího řádu, kdy jsem reálně důvody pro zavedení spotřebitelského práva judikaturou soudní pro období před jeho legislativním zrodem spatřoval v citovaných směrnicích a nikoliv v „ochraně důvěry v úkony dalších osob v rámci sociálního styku“, pod kterou si toho příliš mnoho nepředstavím.

Michal Bobek řekl(a)...

Ha, v mezidobí, co jsem vyšíval svoji dlouhou reakci, se nám urodily komentáře.

Ad J. Komárek: Amen.

Ad M. Švanda: Rozhodně souhlasím s tím, že rozhodnutí se mají číst celá. Asi máte pravdu v tom, že jestliže jsou ocitovány pouze tyto části rozhodnutí, může to budit nepřesný dojem. Na druhou stranu, před citátem výslovně uvádím, že „Klíčové „dovysvětlení“ výše uvedené pasáže jsou jakési „poznámky na okraj“ v závěru rozhodnutí“. Záměrně jsem nepřevzal výraz v rozhodnutí použitý, tedy že se jedná o „obiter dictum“ (Z důvodů, který jsem se snažil popsat ve své reakci výše, tedy proto, že se nedomnívám, že by něco takového v české judikatuře existovalo.) Jen tak okraj: pokud je část rozhodnutí soudu označena „obiter“, tak Vy byste tu část nečetl?

Souhlasím (také pod vlivem vysvětlení ze strany soudkyně zpravodajky), že hlavním argumentem v daném rozhodnutí měl patrně být odlišný výklad „dobrých mravů“ ze strany Ústavního soudu, respektive žádost na jejich větší zohlednění ze strany obecných soudů. Jestliže však v rozhodnutí popsaný „eurokonformní“ výklad (který, jen tak na okraj, zabírá dobrou 1/3 samotné právní argumentace) nemá žádný valný dopad na výsledek rozhodnutí, tak proč jej tam psát?

Ad T. Sobek: S ohledem na má výše doznaná omezení v oblasti abstraktního myšlení, pokud byste chtěl, abych se taky bavil (či, troufám si tvrdit, se pobavila také většina našich čtenářů), tak by stálo za to Váš postřeh trochu rozvést?

Matúš Švanda řekl(a)...

Ad Michal Bobek:

Myslím, že sme sa už pochopili, mne išlo len o vyznenie príspevku.

Otázku, na čo bolo dobré to tzv. "eurokonformné" obiter dictum do nálezu písať, som si pri čítaní kládol tiež.

Motívy autora nálezu mohli byť rôzne, možno ide len o trochu prehnanú (avšak v primeranej intenzite dnes chvályhodnú a potrebnú) snahu nájsť a aplikovať pri riešení sporu komunitárne právo.

Zjednodušene, vkladať právo ES tam, kde to až tak potrebné nie je. Nález by sa podľa mňa zaobišiel aj bez Vami spomínaných častí.

Prípadne mohlo ísť len o "slovo do bitky" zo strany ÚS, teda pokus prezentovať v náleze tak trochu odvážny koncept a počkať, čo na to odborná verejnosť. Myslím, že v prípade pozitívneho prijatia by tá "eurokonformná" časť nálezu nikomu moc nevadila :)
Je otázkou, či je nález ÚS správnym miestom na podobné úvahy (odpoveď nepoznám).

Ale to sú všetko z mojej strany len dohady.
Považujem to jednoducho za riziko toho, že máme na ÚS sudcov, ktorí sú schopní s európskym právom pracovať (stále lepšie mať občas nález s časťou argumentácie, ktorá budí rozpaky, ako mať sudcu, ktorý nedovidí za hranice ČR).

Nijak tým však nechcem kritizované časti nálezu bagatelizovať, preto si ani nemyslím, že to tzv. obiter dictum netreba čítať, naopak, Vami kritizovaná časť mi pripadá zaujímavejšia, než "skutočné" odôvodnenie rozhodnutia.
Kritika je potrebná a to bez ohľadu na to, o akú časť rozhodnutia ide.

Je to celé možno trochu o tom, že Vy v rozhodnutí primárne vidíte najmä to "európske", pričom post potom vyznie trochu skresľujúco, keďže v náleze až tak o európske právo nejde :) Ale to som už spomínal v predchádzajúcich komentároch.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Můj dojem z toho je, že význam celého problému musí v budoucnu nevyhnutelně slábnout.
Takže ať zaujmeme postoj k "eurokonformnímu" výkladu minulých případů, jaký chceme, je zřejmé, že jich bude ubývat, protože se blížíme ke konci promlčecích lhůt, jejichž běh začal vstupem do Unie i podle obchodního zákoníku.

Jedná jen o věci, které jsou v běhu, začaly před rokem 2004 a ještě nejsou skončené.
Slovy minulé debaty řečeno - vycpaní papoušci, které ještě nestihly soudy všechny vycpat.

Michal Bobek má formálně právně vzato pravdu; prakticky to ale nemusí nikoho moc lekat. Stačí se rozhlédnout, co prapodivných judikátů vzniklo v souvislosti s restitucemi...

Anonymní řekl(a)...

Ivo Pospíšil:

Já myslím, že dr. Wagnerová neříká, že tato část je irelevantní, ale to, že nebyla hlavním důvodem, který ÚS vedl ke zrušení rozhodnutí obecných soudů. Michale, z Vašeho příspěvku lze nabýt dojmu, že rozhodnutí byla zrušena pro porušení povinnosti k eurokonformnímu výkladu, což prostě není pravda. Ostatně Ústavní soud k tomu není ani povolán, aby toto posuzoval a výlučně na základě porušení této povinnosti (ať už skutečné nebo nesprávně dovozené) rušil soudní rozhodnutí. Domnívám se, že pro Ústavní soud jsou relevantní základní práva, nikoliv výklad a použití směrnice. Jinak řečeno, tento důvod ani při dobré vůli nemohl být vlastním důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí. Vše ostatní (nad rozsah argumentace vážící se k ochraně základních práv), co Ústavní soud v rozhodnutí uvede, je samozřejmě relevantní, avšak zde nezpůsobilé vyvolávat derogační účinky, takže podle mého názoru podružné. Zda je nesprávně užita módní terminologie (obiter dictum), nedokážu posoudit, neb nejsem znalcem anglosaského práva.

Anonymní řekl(a)...

Ivo Pospíšil:
Dovolím si ještě jednu poznámku. Nechci zde provádět detailní pitvu nálezu, ale s ohledem na to, co jsem uvedl výše, bych považoval za skutečně relevantní důvod ke zrušení argumentaci v bodech 32 – 36 (jak se nyní ukazuje praktické, že ÚS začal odstavce nálezů číslovat!). Ostatní úvahy osobně považuji za další návody, jak vyložit „jednoduché“ právo (zde zásadu dobrých mravů, která v ČR nemá sama o sobě ústavněprávní ochranu – ostatně její přímé působení ve veřejnoprávních vztazích či dokonce vztazích mezi ústavními orgány nebo činiteli by mohlo být v českých podmínkách velmi zajímavé:-), včetně přihlédnutí k domácí úpravě ochrany spotřebitele, stejně jako úpravě evropské. Pozdější domácí úprava, stejně jako úprava evropská pak slouží jako „vodítko“ k výkladu zásady dobrých mravů (to vše však chápu již mimo rozsah vlastního „ústavněprávního“ posouzení). Lze souhlasit s M. Bobkem, že formální struktura nálezu tomu neodpovídá (ústavní soud by měl začít skutečnými „ústavněprávními“ důvody, které jej vedly ke zrušení, a pak případně snášet další argumenty).
Nemyslím si však, že by si obecné soudy, které budou věc rozhodovat, měly z příspěvku M. Bobka odnést to, že důvod pro zrušení spočívá v povinnosti eurokonformního výkladu (takto tedy já nález nečtu – viz reakci shora), která je nesmyslná, a tudíž není třeba nález respektovat. To by bylo jistě - zejména z pohledu důchodců "obchodujících" se společnostmi jako je Zepter:-) - škoda, že? (tak mě nějak tento asi nikým nezamýšlený důsledek přišel na mysl, když jsem si přečetl reakci V. Cepla, že takových podivností ústavní soud vyplodil i v oblasti restitucí spousty…tehdejší postoj obecných soudů je nám všem tak nějak znám)

Jan Komárek řekl(a)...

Ivu Pospíšilovi:

Nemyslím, že by hlavní problém diskutovaného nálezu spočíval v používání módní terminologie. Problém, který myslím dobře vystihuje i Vaše reakce, spočívá ve snaze oddělovat od sebe "závaznou" a "nezávaznou" část rozhodnutí, přičemž u té "nezávazné" části se pak mlží, jakou má vlastně normativní relevanci. Ve své první reakci píšete:
Vše ostatní (nad rozsah argumentace vážící se k ochraně základních práv), co Ústavní soud v rozhodnutí uvede, je samozřejmě relevantní, avšak zde nezpůsobilé vyvolávat derogační účinky, takže podle mého názoru podružné.
Z toho bych usuzoval, že je tedy vlastně téměř jedno, zda nám svůj názor Ústavní soud podá správně nebo nikoliv. Jelikož ten názor není důvodem pro zrušení, je "podružný". Vzápětí ale píšete:
úprava evropská pak slouží jako „vodítko“ k výkladu zásady dobrých mravů (to vše však chápu již mimo rozsah vlastního „ústavněprávního“ posouzení).
Takže je tedy ten "podružný" názor "výkladovým vodítkem"? Vejde se taková charakteristika do škatulky "závazný-nezávazný"? (Tady jen můžu dokázat na Zdeňka Kühna, který vychází z vynikající práce Aleksandra Peczenika - tyhle kategorie nám prostě při argumentaci a klasifikaci normativních účinků nestačí).

Na to, že se jedná o "podružný" názor, jej Ústavní soud formuluje dosti kategoricky:
"Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU". Zvýraznění je doplněno mnou, aby bylo jasné, nakolik se Ústravní soud vyjadřuje jen tak "mimochodem" k tomu, co mají obecné soudy dělat.

Na závěr jedna akademická poznámka: pro nerelevantní úvahy je prostor v akademických článcích. Soud (jakýkoliv), který se autoritativně vyjadřuje k tomu, co je právo (nebo dokonce co je ústava), by se jich měl pokud možno vyvarovat. Nebo být připraven nést kritiku za to, že ujede.

Anonymní řekl(a)...

Ivo Pospíšil
Janu Komárkovi:
Slovem "podružný" jsem nemyslel nedůležitý ani nerelevantní. Pokud se budeme pohybovat v kategoriích závazný - nezávazný (s vědomím, že toto rozdělení je příliš hrubé), tak pak se skutečně domnívám (možná špatně), že závazné jsou pouze "nosné" části, které z povahy řízení o ústavní stížnosti obsahují argumentaci dokládající porušení základních práv (vše, co podporuje výrok o porušení základního práva). Všechny ostatní argumenty by měly být již argumenty podpůrnými, zdůvodňujícími například, jak také může soud věc hodnotit již z jiných pohledů (nutně nesouvisejích s porušením základního práva). Souhlasím s vámi, že toto dělení otevírá prostor pro zamlžování(zvlášť tehdy, když ústavní soud ruší rozhodnutí nezřídka pouze na základě odlišného pohledu na výklad "jednoduchého" práva - ostatně lze tvrdit, že i dělení na ústavní a jednoduché právo je mlžící...). Výraz "vodítko" jsem použil proto, že jej použil M. Bobek, když charakterizoval judikaturu NS a NSS, a skutečně nevím, zda NS a NSS považovaly tato vodítka za závazná (ostatně sám M. Bobek v příspěvku vodítka zahrnuje pod pojem "vhodnost", který staví proti "povinnosti" formulované ÚS; takže se vkrádá otázka: je vhodnost totéž co závaznost, či nezávaznost?, byly úvahy NSS v tomto směru závazné, nebo šlo o doporučení k eurokonformnímu výkladu?).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Tuto kauzu v detailech neznám, ale vím, že Michal nemá pravdu, pokud píše, že "[n]icméně provádět souladný výklad s něčím, co vznikne až za 6 let a o čem dané osoby nemohly mít v rozhodný okamžik ani tušení, mi přijde problematické." V jiných kauzách, o kterých vím z judikatury NS, zákaznící (nebo jejich advokáti) velmi pilně směrnicemi argumentovali. Že k implementaci došlo až za několik let, nemůže být s ohledem na možnost srovnávacího výkladu rozhodující. Není tedy pravda, že o nich zákazníci neměli ani tušení. Pokud tedy ÚS konstitucionalizuje evropské spotřebitelské směrnice, konstitucionalizuje to, co je a bylo v podstatě součástí evropské právní kultury již v 90. letech (ostatně ony směrnice měly svůj původ v právních řádech některých členských zemí). Postup ÚS byl tedy zcela korektní.

Souhlasím s Michalem v tom, že postulovat povinnost eurokonformního výkladu v této kauze nebylo správné. Nicméně není to základ rozhodnutí, to obstojí samo o sobě, je to přestřelení v obiter dictum. Tím neříkám, že to není vadné, ale myslím, že se všichni shodneme v tom, že rozhodnutí je správné, i argument evropským právem JE SPRÁVNÝ, neobstojí jen jeho doktrinární zdůvodnění. Jak Michal správně píše, nemůže se jednat o argument povinností eurokonformního výkladu, ale o argument srovnávacím právem. V tomto smyslu jsem pro obdobné řešení argumentoval již před několika lety a za ním si i stojím.

Jan Komárek řekl(a)...

Jenže mně právě připadá ta klasifikace "závazný-nezávazný" nedostatečná, neboť umožňuje vyhýbat se odpovědnosti za rozhodnutí. Což - opakuji - krásně ilustruje Vaše reakce (a reakce Dr. Wagnerové).

Podobných mýtů ohledně judikatury najdeme v historii spoustu: jako když například v Anglii Blackstone v 18. století tvrdil, že soudci pouze "nalézají" právo namísto aby ho tvořili. Vysloužil si za to Benthamovu kritiku, že pouze zastírá moc "Judge & comp." Podobné je když chce dnes někdo tvrdit, že Soudní dvůr pouze "interpretuje" zakládací smlouvy, namísto aby tvořil nová pravidla. Společné mají tyto "pohádky" jedno: změkčují závažnost toho, co soudy ve skutečnosti dělají.

V našem případě soud nejprve něco ve svém rozsudku řekne, ale když se to "něco" stane předmětem kritiky, tak nás ujistí, že to stejně nebylo "závazné". Jak potom někdo má brát taková rozhodnutí vážně?

Tím se nechci na půdě blogového komentáře pouštět do teorie normativních účinků judikatury. Pouze reaguji na prvotní podnět k naší diskusi: zda se lze kritice diskutované části rozhodnutí ÚS vyhnout tím, že stejně nebyla "závazná", ale byla řečena jaksi "mimochodem".

Jan Komárek řekl(a)...

Ještě ke Zdeňkovi: jenže Michal tady nekritizuje rozhodnutí za jeho nesprávnost ohledně výsledku, nýbrž za to, že v něm Ústavní soud postuluje povinnost eurokonformního výkladu, která neexistuje. Znovu opakuji problematickou větu nálezu: "Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU".

Michal nijak nekritizuje substantivní závěr o tom, že se v dané situaci jedná o porušení dobrých mravů. (I když i tady můžeme pochybovat o tom, zda je takové porušení dobrých mravů zároveň porušením ústavního práva, které má chránit Ústavní soud).

Vymlouvat se, že jde pouze o jakési "obiter" mi přijde značně nepřípadné.

Znamená to tedy, že je to normativně nerelevantní a že to mohou ostatní soudy svobodně ignorovat?

Pokud odpovíš na tuto otázku "ano" (což je legitimní, ačkoliv nikoliv jediná možná odpověď), nevyvolává takové prohlášení alespoň legitimní očekávání, že takto bude soud postupovat i příště? Je to tedy skutečně "jedno"?

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Janu Komárkovi:
Já to nijak neomlouvám - napsal jsem, že je to VADNÉ, a nevím tedy, zda má další diskuse se mnou v tomto smysl. Nicméně vadnost v obiter je méně významná, než vadnost v ratio decidendi - předpokládám, že na tom se shodneme.

"Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU": vztahuje se tato věta vůbec na tuto kauzu, nebo je jen akademická? V tomto případě přece nešlo o implementaci.

david kosar řekl(a)...

Souhlasím s MB, že argumentace ÚS v komunitární části nálezu je vadná. ÚS to asi nevidí rád, ale je dobře, že MB na tento nedostatek upozornil. Poučení z této kauzy pro mě spočívá v identifikaci nebezpečí skrytých v obiter dictum. „Obíčka“ se totiž v českých luzích a hájích již pevně zabydlela, ale jejich používání je leckdy velmi sporné.

„Obíčka“ se z mojí zkušenosti používají zejména v následujících typových případech:
1. k vyjádření názoru soudu (který cítí potřebu vytvořit do budoucna jasné vodítko) na spornou otázku v případě, kdy se k meritu věci nedostal, např. kvůli tomu, že věc byla zamítnuta již z procesních důvodů;
2. když soud považuje za nutné reagovat na konkrétní námitku účastníka (jednu z mnoha), i když kauza byla rozhodnuta již na námitce předchozí;
3. když soud chce osvětlit kontury svého rozhodnutí tím, že poukáže (v obiter dictu) na případy, ve kterých by rozhodl opačně;
4. když si soud není jistý v kramflecích, a proto uvádí dodatečné důvody pro ospravedlnění závěru, ke kterému došel;
5. k prokázání erudice a rozhledu soudce (někdy přecházející až v exhibicionismus).

Posouzení, který z výše uvedených typových "obíček" sedí na komentovaný nález ÚS, nechám na čtenáři. Bez ohledu na kategorizaci problém spočívá v tom, že ačkoliv výše uvedené typové příklady nejsou rovnocenné co do škodlivosti, společným jmenovatelem všech výše uvedených typových případů (tento výčet nemá ambice být úplným; jistě se najdou i jiné důvody, na které jsem zapomněl) je skutečnost, že
1. jakékoliv „obíčko“ rozmělňuje argumentaci v ratiu decidendi a činí rozhodnutí méně přesvědčivým;
2. soudce při psaní „obíčka“ již ví, že kauza je rozhodnuta z jiného důvodu, a tudíž podvědomě není tak opatrný jako při psaní ratia decidendi, a jednodušeji „ujede“;
3. jak správně upozorňuje již JK, "obíčko" vytváří do budoucna „legitimní očekávání“ (nutno dodat leckdy nesplnitelná – takové „obíčko“ má pak často nepředvídatelné dopady).

Souhlasím s JK, že řešením je „zlatý Sunsteinův minimalismus“.

p.s. Komentovaný nález ÚS mi nápadně připomíná argumentaci ÚS (stejně chybnou) komparativním právem v nálezu ÚS ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04.

Anonymní řekl(a)...

Možná díky mému soucitu s obyčejnými lidmi, které potkávám jako klienty, jsem v této věci trochu mimo. Mne osobně nejvíce irituje to, že obecné soudy celou věc neposoudily ústavně konformním způsobem, tedy v souladu s docela konstantní judikaturou ÚS v případech kupních smluv Zepter (vzpomínám si, že v obdobné věci judikoval prof. Čermák už v roce 99 velmi krátce a jednoduše - taky nejde o závratně dokonalou právní argumentaci - IV ÚS 276/99).
K tomu, aby byl chráněn spotřebitel jako ten slabší v právním vztahu proti neférovým praktikám přece nepotřebujeme evropské spotřebitelské smlouvy ani Ústavní soud. Velmi souhlasím s Zdeňkem Kuhnem, že i argumentace evropským právem byla už v 90. létech v této věci na místě, neboť ochrana spotřebitele již patřila k evropským právním standardům pro členy i nečleny EU.
Rozumím kolegovi Bobkovi i Kosařovi a jsem ráda, že nám to všechno tady píšou. Dr. Wagnerovou už zkritizovali a ona si to přečetla. Ale co udělají s těmi předchozími třemi soudními stupni ?
Kateřina Šimáčková

Jan Komárek řekl(a)...

1. Ještě Zdeňkovi a fanouškům komunitárního práva: myslím, že se nejedná o "akademickou větu" (a mám trochu problém označovat části rozhodnutí soudu za "akademické").

Z bodů nálezu, které Michal cituje, se zdá, že ÚS říká: i když tady nemá ESD jurisdikci (bod 43), ještě to nevylučuje, že může existovat povinnost eurokonformního výkladu. Pak ÚS poukazuje na to, že takovou povinnost už dovodily jiné vrcholné české soudy nezávisle na ESD (bod 44). Nakonec, a to je pro moji odpověď Zdeňkovi asi nejdůležitější, dodává v bodě 46 judikaturu ESD, kde ESD dovodil, že povinnost eurokonformního výkladu existuje i mimo rámec předpisů, které výslovně implementují danou směrnici, přičemž může jít i o předpisy, které existovaly i před přijetím dané směrnice. Tím se snaží závěry této judikatury vztáhnout i na jím projednávaný případ (a činí tak trochu nepřípadně).

Z výše uvedeného tedy podle mě nelze dovozovat, že by ÚS jen akademicky obecným soudům připomínal, že mají povinnost eurokonformního výkladu v případech, kdy je implementována směrnice.

2. Kateřině Šimáčkové: souhlasím s Vámi, i když se Vám asi nebude líbit důvod, proč tomu tak je. Mám silné pochybosti, že je úkolem Ústavního soudu odstraňovat každou nespravedlnost, ke které dojde před obecnými soudy. To je úkolem přezkumných instancí v rámci obecného soudnictví. Ledaže bychom chápali každé porušení dobrých mravů či odepření ochrany slabší straně za porušení Ústavy. Pak by však ÚS měl opustit svoji floskuli o tom, že není soudem v obecné soustavě soudnictví. Ale to neříkám nic nového.

H. Baňouch řekl(a)...

Dotaz Davidovi: "jakékoliv „obíčko“ rozmělňuje argumentaci v ratiu decidendi a činí rozhodnutí méně přesvědčivým".

Skromně se ptám, coby hlava nepomazaná (v oblasti evropského práva i v oblasti teorie tvorby judikatury):

Kam se řadí apel na jednu stranu sporu: to co děláte je nemravné, a vy to víte (věděli jste to).
U Zepterů obsah evropského spotřebitelského práva znali (tedy jeden účastník vztahu věděl). Stejně jako jste věděli, jaký má být postup při férovém uzavření smlouvy (tyto postupy platí už několik tisíc let). V ČR jste se ale těmito standardy necítili být vázáni, ačkoli jste měli dost dobrých důvodů k opaku (třeba budování gw). Stálo vám to za to, přizpůsobit se jen dočasně platným zákonům džungle a nedržet se toho, čeho se musíte držet doma, a čem jste věděli, že bude brzy platit i v českém právu?

Ano. Ano. Nejde o argumentaci striktně právní. (Do mého výměru práva se ale vejde)
Vážně se tě jako experta na judikaturu a její působení ptám, kam bys zařadil takový hypotetický typ?

A naváži na jednu poznámku JK o NSS: je vaše kritika tohoto nálezu ÚS výrazem nového trendu v judikatuře NSS?
Už to NSS takto psát nebude?
Mám pocit (a nerad bych se pletl), že celá hmotněprávní argumentace v jedné soudně čekatelské věci byla vyřčena na jeden dlouhý rozhořčený okraj.

PS: vím, že jsem se do této diskuse zapojovat neměl. Nějak jsem se ale neopanoval.

H. Baňouch řekl(a)...

JK:
"Mám silné pochybosti, že je úkolem Ústavního soudu odstraňovat každou nespravedlnost, ke které dojde před obecnými soudy. To je úkolem přezkumných instancí v rámci obecného soudnictví."
Rozumím tomui správně, že v případě kdy to obecné soudy nečiní, a ÚS je bombardován stovkami podání, má zopakovat, že mu to nepřísluší?
Vítejte v klubu odlištěného práva.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

1) někde tam zaznělo, že při restitucích vyplodil ÚS vícero podivností; takto jsem to doslova nemyslel; myslel jsem změť rozhodnutí nejen ÚS, ale i NS a všech soudů dalších, které řešily velmi často stejné případy různě, a laik musí cítit jisté rozčarování; naštěstí zahladil to čas.

2) O závaznosti a síle judikátu nemůže rozhodnout přání autora, jako to, jak často podobná situace nastane, a jak snadno se k judikátu soudci dostanou; prozradím, že ve skutečnosti může být s oblibou využíván i postup soudu prvého stupně, pokud je znám ve správnou dobu a na správném místě. A to už tu taky zaznělo.

3) Kateřina Šimáčková:
Můj dojem je, že přesně tohle, co naznačujete - opakování minulé Čermákovy argumentace - právě Ústavní soud udělal; na zjištění, že smlouva Zepteru je nemravná nepotřebujete žádnou směrnici, stačí vám výklad těch dobrých mravů a stávajících zákonů. A že se celá tahle eurokonformní odbočka vytvořila jaksi navíc.

4) David Kosař:
"jakékoliv „obíčko“ rozmělňuje argumentaci v ratiu decidendi a činí rozhodnutí méně přesvědčivým".

Přiznám se, že se bez obiter dictum - aniž bych je jakkoli označoval - často nehnu z místa; například zrovna v několikrát zmíněné nešťastné cause "diskriminace z důvodu věku" byla věc zamítnuta víceméně z důvodu procesních (záměna § 11 o.z. a § 7 z.p.), nicméně jsem cítil nutnost zmínit, že stejně o žádnou diskriminaci věcně a fakticky nešlo, i kdyby to bylo žalováno správně, neb dotyčná nebyla odmítnuta z důvodu věku.

Myslím, že je to otázka mravní. V našich krajích je zvykem rozhodnout žalobu takto procedurálně a neříct k věci samé ani slovo; je to především pohodlné pro soudce, a lid to nenávidí, protože chce slyšet odpověď ("kdo měl pravdu?"). Myslím, že tu odpověď by soudce měl dát, i v případě, že ta odpověď je irelevantní a nemá vliv. A že riskuje, že to bude špatně vyloženo nebo alespoň posunuto ("Cepl neuznává diskriminaci z důvodu věku").

Druhý důvod "alternativních zdůvodnění" je ještě prostší; pokud ten první shledá odvolací soud lehkým, máte v záloze ještě jeden, který vede k témuž závěru (časté je tu u zamítavých rozsudků).

Anonymní řekl(a)...

Borgesova Babylonská knihovna je nekonečná. Obsahuje všechny kombinatoricky možné texty. Smysluplné i nesmyslné. Tato fiktivní knihovna je 100% konklusivní. Pro každé rozumné soudní rozhodnutí tam lze v principu najít (alespoň jeden) dobrý argument. To je samo o sobě úžasné, jenomže ona je zároveň 100% irelevantní. Onen dobrý argument tam prakticky nenajdete, protože se ztrácí v nekonečném množství jiných textů.

Tomáš Sobek

Michal Bobek řekl(a)...

Ad I. Pospíšil: Beru, že nosným důvodem rozhodnutí byl prapodivný výklad dobrých mravů ze strany civilních soudů. Nicméně přístupem zde zastávaným se judikatura Ústavního soudu dostává do poněkud schizofrenní situace: na jednu stranu je obecným soudům vytýkáno, že ji nerespektují, respektive že tvrdí, že budou respektovat pouze „výrok“ a nejsou vázány odůvodněním (viz debata let minulých na téma rozsah a dosah čl. 89 odst. 2 Ústavy). Na druhou stranu, když některé soudy (a troufám si tvrdit, že část NSS se v tomto ohledu vážně snaží) chtějí respektovat a číst judikaturu ÚS v její celistvosti, tak se najednou ozve: „Ale ne prosím, to není „závazné“, toho si nevšímejte!“ Hmm, co si z toho mají ty obecné soudy odnést? Možná návrat do devadesátých let a zahájení (dle mého názoru zbytečné a škodlivé debaty) na téma „vázanost pouze výrokem, zbytek nás nezajímá“?

Jak již uvedl Honza Komárek v předchozí debatě a snažil jsem se to naznačit i já, to, co bude „nosným důvodem“ rozhodnutí neurčuje rozhodující soud sám (odůvodnění se nám ostatně nedělí na nosné důvody a povídání na okraj), ale následná aplikace judikátu, která z něj destiluje a následně aplikuje nosný důvod.

„Vhodnost“ bych vnímal jako nezávaznost, ale mající silný aspekt přesvědčivosti. Tedy když provede obecný soud vhodné srovnání, nikdo neřekne ani popel. Když jej neprovede, může se říct, že si mohl počínat jinak, ale není to důvod pro zrušení rozhodnutí. Jak jsem zmiňoval již v postu samém, o vhodnosti použití práva ES v této kauze nemám nejmenších pochyb. Proti čemu jsem se ozval bylo nazvat to „POVINNOSTI“ souladného výkladu; pokud je něco povinností, chápal bych, že za nesplnění povinnosti následuje sankce.

Ad K. Šimáčková: Jak jsem se snažil zmínit již v postu samotném, s věcným řešením této kauzy plně souhlasím. Učinil jsem výhradu proti jednomu bodu odůvodnění.

Ad H. Baňouch: Co třeba takto: „To, co děláte, je nemravné a odporuje to ústavním principům ochrany slabší strany, limitované smluvní autonomie atd. To ostatně potvrzují též evropské standardy spotřebitelského práva, jak byly zachyceny v evropské legislativě, judikatuře Soudního dvora ES, a právních řádech jiných členských států EU (komparatistika dle libosti).“ Proti podobně vystavěné argumentaci by myslím nikdo neprotestoval (já rozhodně ně).

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Po dalším opakovaném čtení nálezu ÚS bych považoval za zajímavé tohle:

"Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, nález č. 90). Jinými slovy jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva."

Jak daleko lze natahovat čl. 36 Listiny? Očekával bych, že důvodem bude nějaké fatální procesní pochybení; stěžující si strana si toho byla ostatně vědoma, když nabídla jakýsi neprovedený důkaz coby stížnostní důvod - ale soud se tím prakticky nezabýval a opřel celou ústavní kontrolu o to, co jsem citoval; flagrantní porušení hmotného práva a přílišný formalismus.

Nic proti boji s formalismem, ale zdá se mi, že se Ústavní soud s podobnou metodou může vlámat do libovolného rozhodování z jakýchkoli důvodů. Jinými slovy - navzdory tvrzené deklaraci Ústavní soud JE další odvolací instancí, protože se přesně tak choval.

Anonymní řekl(a)...

Chápu, že tím, že rozhodnutí Elišky Wagnerové kritizují pánové Bobek a Kosař, tak ji prokazují úctu - protože jim vůbec stojí za to.
Chápu, že pro Jana Komárka je důležité téma, aby si Ústavní soud mohl vybírat své kauzy a dělal to hodně vybíravě, aby pak byly jeho rozhodnutí kvalitnější.
Stěžovateli v této věci bych jako jeho advokát či přítel poradila, aby na svou ztrátu zapomněl, raději cvičil tai či než ztrácel čas a peníze souzením a příště to udělal líp.
Vím, že jsem mimo to, co chtěl Michal Bobek sdělit.
Ale považuji za nutné provést toto nadbytečné obíčko.
Pokud by dr. Wagnerová věcně nerozhodla tak, jak rozhodla, případně nejudikovala vůbec, aprobovala by hnusné praktiky firmy Zepter a špatnou práci sedmi předcházejících soudců (kteří judikaturu US buď neznají, nebo neakceptují a kteří neumí udělat spravedlivé rozhodnutí - nevím, co z toho je nejhorší). Takže ji za její práci děkuji.
Vím, že díky kritice Michala Bobka bude její práce možná ještě lepší, tak mu taky děkuji (ale trochu míň ...).
Kateřina Šimáčková

Michal Bobek řekl(a)...

Ad K. Šimáčková: Nejsem si jist, nakolik posunutí celé debaty k argumentaci ad personam spojené s poněkud vypjatou empatií debatě samé prospěje. Dovoluji si pouze zopakovat to, co jsem již zdůraznil v diskusi: věcně s rozhodnutím plně souhlasím, nesouhlasím s jedním bodem odůvodnění a snažím se racionálně vysvětlit proč. Ale jestli potřebujete obraz zloducha, který obhajuje vysávání nebohých spotřebitelů, tak se rád propůjčím.

Jan Převrátil řekl(a)...

Když už došlo péčí p.t. pánů Kosaře a Cepla ke katalogizaci "obíček" - která se v lucemburské praxi často polopřiznaně skrývají pod termíny "à titre surabondant" (tedy v podstatě "nadbytečně")nebo "à toutes fins utiles" (tedy víceméně "pro všechny smysluplné účely") - dodám ještě jeden, platný pouze pro soudy, kde se nesmí disentovat: v senátu dojde ke shodě na řešení, ale soudci se plně neshodují v tom, který z argumentů je klíčový; jelikož rozpory nejsou takové, aby vedly k hlasování, použijí se argumenty oba/všechny.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Souhlasím s K. Šimáčkovou. Ostudou je, že obecné soudy v této kauze rozhodovaly, jak rozhodovaly. Vada v argumentaci ÚS je prostě vada, ale ve srovnání s jinak velmi kvalitním rozhodnutím je poměrně bagatelní.

Argumenty J. Komárka o (ne)aplikaci dobrých mravů neberu. Již od kauzy Lüth na sklonku 50. let je v německém typu ústavního soudnictví pravidlem, že obecnými klauzulemi typu dobrých mravů do podústavního práva prozařují ústavní hodnoty, které je pak možno aplikovat horizontálně. Přeloženo - představují důvod pro zásah ÚS tam, kde to principy ústavnosti vyžadují. Důsledkem je, že slovy Rada Procházky je český nebo německý ÚS opravdovým soudem, nebo parafrází slov Vojtěcha J. Cepla soudem opravdu poslední instance tam, kde je to třeba (a nechytejte mne prosím za slovíčka, vím, že oficiální dogmatika je jiná, to ale vystihuje podstatu věci). Opravdovým soudem nejsou ty ústavní soudy, které rozhodují jen abstraktní kontrolu ústavnosti.

Rozhodnutí v této kauze bylo plně na místě, a to i pro mne, kdo více akcentuje precedentní hodnotu rozhodování ÚS - ÚS potvrdil své předchozí precedenty, a dále jasně ukázal, že primitivní přístup "co je psáno, to je dáno", jak jej pro smlouvy aplikovaly obecné soudy, není na místě.

david kosar řekl(a)...

Ad Hynek Baňouch (12.03. - 7:46):
Nevím, z čeho usuzuješ, že jsem „expert na judikaturu a její působení“. Sám se za žádného experta nepovažuji.

K soudně čekatelské věci se z pochopitelných důvodů nemohu vyjadřovat, neboť tato kauza leží (opět) na NSS (a ať už dopadne jakkoliv, lehce se může přelít i na ÚS). V obecné rovině bych chtěl jen zdůraznit, že moje „kategorizace obíček“ je záměrně psána obecně – tj. vztahuje se na NS, NSS, ÚS, ESD (jak upozorňuje Jan Převrátil), ESLP a jakékoliv jiné orgány soudního typu – a post MB mi posloužil pouze jako vhodný „podvozek“. Nehledej v tom prosím nic jiného.

Pokud jde o Tvůj dotaz, tak netuším, jaká existuje spojitost mezi Tebou zmiňovaným apelem a podle mého názoru nesprávným výkladem komunitárního práva (a JEN ten – nikoliv samotný výsledek sporu – kritizuji)? To jsou přece dvě naprosto odlišné věci. Jak správně uvádí Vojtěch J. Cepl (12.03. - 9:30), ÚS žádnou evropskou směrnici nepotřeboval.

Navíc jak tu bylo již opakovaně řečeno, tak o tom, co je ratio decidendi rozhodují až NÁSLEDUJÍCÍ soudy – takže nic nebrání ÚS tuto část za ratio decidendi označit. Abych ale alibisticky neunikal Tvé otázce – pokud mám na ni přesto odpovědět (jako kdybych se vžil do role následujícího soudu), tak apel (v TOM znění, ve kterém ho uvádíš) bych za ratio decidendi nepovažoval, protože mu chybí určitý stupeň obecnosti. A nechtěj prosím po mě, abych vymýšlel „svoje“ ratio.

Ad Vojtěch J. Cepl (12.03. - 9:30)
Moc děkuji za připomínku. Obecně s Vámi souhlasím. Můj komentář nebyl zaměřen a priori proti „obíčkům“. Možná jsem to příliš nezdůraznil (mea culpa), ale v některých případech mohou pozitiva „obíčka“ (např. to zpřesnění kontur; či aby se soud „hnul z místa“[jak uvádíte], protože si musí rozhodnout určitý problém jako „předběžnou otázku“; či zabránění soudnímu ping-pongu; nebo jen proto, aby rozhodnutí dávalo smysl atd.) výrazně převážit nad jeho negativy. Mým cílem bylo jen upozornit na úskalí spojená s používáním „obíček“ a ne jejich zatracení.

Ad Kateřina Šimáčková (12.03. - 16:07):
Nevím, z čeho usuzujete, že tím, že rozhodnutí EW kritizuji, tak ji prokazuji úctu. Také netuším, proč si vybíráte zrovna mě, když „komunitární“ část (a jinou jsem nekritizoval) nálezu označil za vadnou explicitně minimálně i Vojtěch J. Cepl (11.03. - 18:37), Jan Komárek (opakovaně), Zdeněk Kühn (11.03. - 22:33). To ale samozřejmě nic nemění na tom, že kritiku přijímám. Pokud můj komentář vyzněl ironicky či jinak nepatřičně, tak věřte, že to nebylo mým záměrem.

Ad Jan Převrátil:
Děkuji za upozornění.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Vůbec nechci komentovat neslavný konec rozhodnutí kolegů, tím spíše, když jsem to nečetl, ale poněkud bych pozdvihl obočí nad tím, že, čtu-li dobře, bylo třikrát zrušeno. To je vážně moc, a nedivím se, že se dnes bavíme o příběhu z roku 1995. Netuším, co na tom bylo skutkově (!) tak složitého; pokud byly právní problémy, pak ovšem nic nebránilo rozhodnutí prostě změnit.

Jan Komárek řekl(a)...

Zdeňkovi k tomu, co má ÚS přezkoumávat:

Tvůj první odstavec o Lüthovi je sice moudrý, nic ale neříká k tomu, co má ÚS přezkoumávat. To, že principy ústavního práva prozařují do práva obecného a že obecné soudy toto právo mají aplikovat, ještě přeci neznamená, že je také musí ÚS kontrolovat v každém případě, kdy při tom selžou. To jsou dvě odlišné věci.

Za slovíčko Tě chytím, poněvadž jediným důvodem, který nabízíš pro svoje zcela jednoznačné stanovisko, je, že ÚS zasahuje tam, "kde to je potřeba" + aby potvrdil svoji precedenční judikaturu a to, že soudy nemají právo aplikovat primitivním textualistickým přístupem.

Nemám tak jednoznačné stanovisko jako Ty, rozhodně se však domnívám, že se o takovém přístupu dá pochybovat. A argumentace přístupem německého Ústavního soudu tady příliš nepomáhá.

Matěj Šuster řekl(a)...

K vyvážení dle mého soudu "přílišné útlocitnosti" Kateřiny Šimkové:
_______________

36. (...) Stěžovatel se ocitl v neznámém protředí v prostorách jiných klientů prodávajícícího, zástupce prodávajícího vytvořil atmosféru, v níž se stěžovatel mohl cítit omezen ve svobodném rozhodování, byl mu předložen formulářový návrh, kupní cena byla uvedena v německých markách, což není v běžných spotřebitelských vztazích vůbec obvyklé, přičemž jednotlivé splátky byly splatné v české měně a bylo na stěžovateli, aby zjišťoval aktuální směnný kurz, závazkový vztah byl založen na tom, že stěžovateli bude zboží dodáno a nabude vlastnické právo až v okamžiku jeho déledobého splacení...
_______________

Fajn, jsem pro, nechť je dotyčný člověk zproštěn svého závazku ... ovšem výměnou za to, že se doživotně vzdá hlasovacího práva. :o) Pokud si není s to ohlídat DOKONCE ANI své vlastní zájmy (tj. racionálně se rozhodovat v situaci, kdy osobně a bezprostředně nese plné náklady svých vlastních chyb), pak tím spíše by neměl mít šanci činit taková rozhodnutí, kde důsledky jeho vlastních chyb ponesou z valné části jiní lidé než on (= volby v rámci masové demokracie).

Ostatně, tipuji, že by dost možná dotyčnému stěžovateli samotnému přišla směna cca 40.000 Kč za jeho hlasovací právo jako výhodná.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

Omlouvám za následující uveřejněné broukpytlíkovské názory, neb nemám věc prostudovánu tak, jak by si zasloužila, neznaje původní rozsudky, nicméně:

1) kardinální problém smluvního ujednání se mi jeví být ta "možnost odstoupit", o které byl údajně kupující ujištěn. Pokud je to pravda, vzniká otázka, zda považoval ujednání vůbec za závazné, jak je to s vůlí uzavřít smlouvu a podobně; to jsou dost základní náležitosti smlouvy, kterými se zřejmě zabývaly ty první rozsudky. Na to dokonce netřeba ani dobrých mravů.

2) Druhá věc je procedurální; tohle všechno měl řešit soud, nejpozději v druhé a nejlépe v první instanci. A možná řešil. IMHO to vůbec nesouvisí s čl. 36 jakožto právem na spravedlivý proces, potažmo s ústavním soudnictvím; a tím méně s evropským právem.
Věcný problém pojetí dobrých mravů při uzavírání smluv lze považovat za vyřešený nejpozději vstupem do EU (pokud ne daleko dřív).

Rozsah přezkumu Ústavního soudu nám tu ale zůstane. V tom vidím velký problém; Ústavnímu soudu je umožněno kdykoli na základě vlastní úvahy zasáhnout, stejně jako jinde zásah odmítnout (oboje se děje). Znamená to tedy, že různé případy mají různý počet opravných instancí, nikoli na základě předem daného pravidla, ale na základě úvahy soudu.

Mimochodem, tentýž problém je už u Nejvyššího soudu; za "právně nevýznamné" nebo naopak "významné" může posoudit cokoli podle vlastní úvahy. Jestli je něco nerovný přístup ke stranám, tak je to tohle.
V dané věci se to zrovna projevilo markantně; pro NS byla věc právně nevýznamná, takže se jí nezabýval, pro ÚS přesně naopak.

3) Třetí věc, kterou bych viděl jako zásadní, je délka řízení; ať se nám řešení líbí, nebo ne, je nabíledni, že takto dlouho tak jednoduchý spor trvat nesmí. V tom spatřuji další problém, týkající se spravedlivého procesu, a nikdo to nikde zřejmě neřešil. Z hlediska ekonomických úvah, inzerovaných někde Petrem Kuhnem a dalšími, je desetiletá (nebo tak nějak) debata o dvaceti tisíci korunách naprosto absurdní.

Guy Peters řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Petr Urban řekl(a)...

To je přeci princip certiorari, že si soud vyšší instance sám vybírá, co bude a co nebude rozhodovat.

Anonymní řekl(a)...

V.J.C.

To je. A nefunguje. A teď navíc koukám, že se to tu už podrobně řešilo

http://jinepravo.blogspot.com/2007/08/jak-ulehit-stavnmu-soudu-een-slovinsk.html

Zdenek Novy řekl(a)...

Je úlohou ÚS řešit spor o smluvní rovnováze mezi subjekty soukromoprávního vztahu?

To je podle mne otázka pro obecné soudy a zároveň to není otázka ochrany základních práv a svobod, ačkoliv posledně zmíněnou kategorie si lze vykládat různě.

Trochu se podivuji ÚS, že si neulehčí práci tím, že takovéto soukromoprávní záležitosti a limine fori odmítne. Potom to vede ke zbytečným průtahům v případech, kde skutečně základní právo či svoboda bylo porušeno.

S přístupem, kdy ÚS půjde vstříc stěžovatelům, kteří chtějí prostřednictvím něj řešit svůj soukromoprávní spor,jak se stalo módou, nelze daleko dojít.

Nemyslím si, že ÚS by měl napravovat individální nespravedlnost v soukromoprávních vztazích, jakkoliv některé osudy spotřebitelů jsou neveselé.

Jinak se mi příliš nepozdává ona partie odůvodnění, která pokračuje po onom slovním spojení "obiter dicta", kdy se mi zdá, že chce ÚS tím "obiter dicta" krýt v případě chybnosti závěrů učiněných v tomto obiter dicti.

Konečně, si kladu otázku, do jaké míry lze otázku "důvěry v jednání druhé osoby" klást v ústavní rovině.

V soukromoprávní rovině např. dobrá víra řeší situace, kdy dochází k narušení oné elementární důvěry v soukromoprávních vztazích a na to navazují příslušné sankce, např. odepření výkonu práva soudem.

A konečně ne vždycky musí mít Niklas Luhmann pravdu.)

Anonymní řekl(a)...

Dobrý večer, jen tak na okraj si dovolím racionální aktivistickou poznámku:
pěkná sbírka.
Hynek Baňouch
PS: v žádném případě nejde o žádnou poznámku ke konkrétní věci o které bude ÚS rozhodovat :-))). Jdu přemýšlet nad formulací odmítnutí ústavní stížnosti pro ZN: "obecné soudy nerespektovaly rozhodnutí ÚS, ale z faktu samotné existence takových nerespektovaných rozhodnutí plyne, že ÚS soud už o takové věci rozhodoval. Proto se nyní přidržuje zásady sebeomezení." To by šlo, ne? Teď budu dál přemýšlet nad tím, jak to zamotat, aby to zkousli i ve Štramberku. Myslím, že mi to vydrží nejmíň do Zimy.