sobota 21. října 2006

Soudní dvůr: stručně, stručně, stručně...

Zarazilo mě to při diskusi na jednom ze seminářů v rámci kurzu Totálního práva (on by tedy správný překlad Weilerova „sexy“ názvu kurzu „Total Law“ asi měl znít „Úplné právo“, ale takhle to vypadá zajímavěji). Referandářka estonského soudce, která nám vykládala o tom, jak to na Soudním dvoře funguje, zmínila jako jedno z opatření pro zrychlení řízení krácení rozsudků – a to do té míry, že už Soudní dvůr nereprodukuje argumentaci účastníků. Pravda, úplně mě to nepřekvapilo – všiml jsem si toho už například v rozsudku ve věci Eurofood, kde Česká republika také vystupovala (a kde jsem marně čekal na reakce Soudu na naše argumenty), ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Na semináři jsme ale také diskutovali možnost rozšíření pravomocí Soudního dvora v rámci Hlavy IV Smlouvy o založení ES. Jedná se (zjednodušeně) a věci azylu a pak také soudní spolupráci v civilních věcech. Soudnímu dvoru tam předběžné otázky mohou pokládat pouze soudy posledního stupně (víc se o předběžné otázce dozvíte v naší knížce). Pragmatickým důvodem pro toto omezení byla mj. obava ze zahlcení Soudního dvora nezvladatelným nápadem předběžných otázek. V návrhu na rozšíření, který nedávno předložila Komise, se ale mluví o tom, že „musíme Soudu věřit“, že svoji práci zvládne. Má prý dostatek opatření k tomu, aby se z otázkami popral. No, krácení rozsudků je zřejmě jedním z nich...
Protože na pohádky nevěřím a Soudní dvůr už pro mě není pohádkovým hrdinou, který zachrání naši právní kulturu (on nám může pomoci, ale zachránit se musíme sami), dal jsem si tu práci a prošel řadu rozsudků, mnohdy kontroverzních, kde členské státy argumentovaly proti řešení, které Soud nakonec přijal. Výsledek byl dost šokující: asi nejkřiklavější je nedávný rozsudek ve věci i-21 Germany, kde šlo o možnost otevřít pravomocně skončená správní rozhodnutí pro jejich rozpor s právem ES. Německá a holandská vláda argumentovaly proti takové možnosti, jejich vyjádření se ale do textu rozsudku vůbec nedostala. Na rozdíl od vyjádření Komise a žalobců v řízení před vnitrostátním soudem, které argumentovaly pro řešení nakonec přijaté Soudním dvorem. Pro ty, kdo by snad chtěli oponovat zajímavým, ale podle mě dost nerealistickým rozborem Mitchela Lassera, jenž tvrdí, že funkci odůvodnění doplňují stanoviska generálních advokátů: ve stanovisku se nedočtete o mnoho více.

Celý přístup Soudního dvora (a Komise) je založen na nevhodném chápání jeho funkce v rámci soudního systému EU, což má však hluboké kořeny a také příčiny, jejichž rozbor by vydal na celý článek (který snad zanedlouho budu moci publikovat na SSRN – v pondělí ho předkládám Stephenovi Weatherillovi, který ho doufám úplně nestrhá – alespoň název má článek sexy: “In the Court We Trust” – But Should We? On the need for hierarchy and differentiation in the preliminary ruling procedure).

Na druhou stranu se sám sebe ptám, jestli to tak ale většině lidí nebude vyhovovat – z krátkého rozhodnutí je jasné, jak Soud rozhodl a kdo by se chtěl trápit tím, zda skutečně reagoval na argumenty členských států... ?

Žádné komentáře: