úterý 31. října 2006

Můj ctěný a vážený kolega vykládá nesmysly...

Vždy znovu a znovu mě fascinují rozdíly v anglosaské soudní rétorice, tedy rozdíly v míře veřejného respektu a soudcovské zdvořilosti mezi stejně postavenými soudci navzájem, demonstrované v rozsudcích.

Na jedné straně pomyslného spektra by byl tradičně velice zdvořilý styl „Law Lords“, tedy členů Odvolacího výboru Sněmovny lordů. Souhlasné odkazy na „projevy“ ostatních kolegů jsou činěny ustálenou floskulí: "I have had the great advantage of reading in draft the speech of my noble and learned friend Lord X. For the reasons he gives, with which I agree, I would also dismiss this appeal." Nicméně i v případě, kdy jejich lordstva vzájemně nesouhlasí či nesouhlasí plně, styl zůstává až úzkostlivě zdvořilý: „I have had the great advantage of reading in draft the speeches of my noble and learned friends Lord X and Lord Y, in which the background to this appeal is so comprehensively and helpfully set out. I feel however obliged to add …..“ Právě v poslední větě je zakopán pes: „cítit nucen cosi přidat“ znamená v podstatě nesouhlasit, to však nic nemění na elegantní zdvořilosti.

Australský Vrchní soud či kanadský Nejvyšší soud již na podobných, spíše historických floskulích nelpí. Styl dialogu a odkazů mezi soudci však zůstává objektivní a věcný, typicky kupř. „I agree in the conclusion expressed by the other members of this Court. However, because my reasoning takes a different course, it is necessary to explain the way in which I have arrived at identical orders […]“ Či vyjadřující střízlivý kolegiální respekt: „This appeal concerns an application for judicial review of two arbitration awards […] With respect, I would find that the arbitrators have jurisdiction and would affirm the decisions of […]“
Na druhé straně spektra se pak nalézá velice osobní až intimní styl soudcovského vyjadřování v rozhodnutích Nevyššího soudu Spojených států. Zde nalezneme případy, kdy soudci neváhají veřejně shazovat a někdy dokonce urážet své kolegy. Jedná se typicky o složité morální otázky, kde jsou názory soudu a jednotlivých soudců polarizovány. Tak se kupříkladu z nesouhlasného stanoviska soudce Blackmuna v případu Planned Parenthood et al. v. Robert P. Casey, 505 U.S. 833 (1992) se dozvíme, že "The Chief Justice´s criticism of Roe follows from his stunted conception of individual liberty."; A dále také že ledva soudce Blackmun ze soudu odejde, judikatura a řízení země padne do rukou konzervativním bláznům: „I am 83 years old. I cannot remain on this Court forever, and when I do step down, the confirmation process for my successor well may focus on th issue before us today. That, I regret, may be exactly where the choice between the two worlds will be made.“
Soudně ventilované názory soudce A. Scalii jsou pak kapitolou samou pro sebe. Jeho velice osobitý styl je tradičně jízlivý, často též útočný: „Justice O'Connor simply decrees application of "a more searching form of rational basis review" to the Texas statute […] Nor does Justice O'Connor explain precisely […] This reasoning leaves on pretty shaky grounds state laws limiting marriage to opposite-sex couples.“ (Lawrence v Texas, 123 S. Ct. 2472 (2003))
„Today's decision is the pinnacle of our Eighth Amendment death-is-different jurisprudence […] Seldom has an opinion of this Court rested so obviously upon nothing but the personal views of its members.“ (Thompson v. Oklahoma, 487 U.S. 815 (1988)).
Podobně viz např. Scaliova nesouhlasná stanoviska v případech McCreary County, Kentucky, et al. v. American Civil Liberties Union of Kentucky et al., 545 U.S. 844 (2005), U.S. v Virginia (Virginia Military Institute) 518 US 515 (1996) atd.

Soudcovské vyjadřování a soudcovský respekt jsou přirozeně produktem nastavení justičního systému, výchovou a způsobem selekce soudců atd. Na druhou stranu odrážejí i určitou kulturu, výchovu a kultivaci veřejného diskurzu a prostoru. Co v tomto ohledu čekat od země, kde jsou preferovaným prostředkem veřejné debaty střelné zbraně? Stejně tak lze ale debatovat o tom, zda je lepší konflikty potlačovat a držet pod pokličkou v rámci dotyčného soudu a navenek se tvářit, že neexistují, či je ventilovat veřejně...

3 komentáře:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Když čtu tyto řádky, vzpomenu si na mého německého kamaráda, který při studiu v Americe říkával: "Už nikdy více se mi nebudou líbit německá rozhodnutí ..."

Michal Bobek řekl(a)...

Nevěděl, co říká ... ;-)

Jan Prevratil řekl(a)...

Což o to, tón... podstatné je, že soudce ví, že se s někým dostává do rozporu, a náležitě to rozebere. Jestli přitom bude na úrovni pařížských salónů, nebo rodea v hlubi Arizony, je poměrně vedlejší, navíc to může být i zábavné (zvláště když někdo dokáže používat formu první úrovně pro obsahovou průraznost a hustotu úrovně druhé). Horší skutečně je, když se protichůdné stanovisko prostě odignoruje, nebo když se soud tváří, že vlastně žádný rozpor neexistuje...