Teoretická analýza chyb v právu

Dnes bych rád našim čtenářům přiblížil teoretický rámec pro analýzu chyb v aplikaci práva. Sám jsem se s ním seznámil především prostřednictvím literatury zabývající se soutěžním právem; tuto oblast budu proto také využívat pro ilustraci vysvětlovaných konceptů. Využitelnost tohoto rámce je nicméně mnohem širší: lze ho aplikovat všude tam, kde cílem práva je zabránit chování, které má škodlivé účinky.

Význam chyb a terminologie

Právně-aplikační chybou můžeme rozumět nesoulad mezi konkrétním právně-aplikačním rozhodnutím a cílem, který právo sleduje. První variantou chyby je případ, kdy je konkrétní jednání shledáno protiprávním, byť z hlediska cílů práva není toto jednání závadné. Nalézací řízení tedy končí rozhodnutím, které předmětné jednání hodnotí jako contra legem; z hlediska účelu příslušné právní normy je však toto jednání zcela v pořádku. Druhá varianta chyby má zcela opačnou podstatu: spočívá v dospění k závěru, že příslušné jednání není proti právu, ačkoli je jeho účinek ve skutečnosti škodlivý.

V anglicky psaných textech se první uvedený druh chyby obvykle označuje jako false conviction a druhý typ jako false acquittal. Nejsem si vědom existence vhodných českých ekvivalentů. Pro účely tohoto příspěvku budu hovořit o chybném odsouzení a chybném zproštění (třebaže není řeč jen o právu trestním). 

 

Nalezena protiprávnost, ale jednání není škodlivé	Nenalezena protiprávnost, ale jednání je škodlivé
False conviction	False acquittal
Chybné odsouzení	Chybné zproštění

V literatuře se často používají i jiné termíny. Chybná odsouzení se označují jako chyby typu I nebo jako false positives. Chybným zproštěním se pak říká chyby typu II nebo false negatives. Uvedená terminologie pochází z oblasti statistického testování. Pro naše účely můžeme podstatě těchto chyb rozumět následujícím zjednodušeným způsobem: Představme si, že na otázku lze odpovědět buď „ne“ anebo „ano“. Pokud je správná odpověď „ne“, ale my odpovíme „ano“, dopustili jsme se false positive, tj. chyby typu I. Jako neprávní příklad zvažme otázku, zda Země je větší než Slunce. Jelikož ve skutečnosti Země větší než Slunce není, byla by kladná odpověď chybou typu I. Jako false negative či chyba typu II se pak označuje odpověď „ne“ v situaci, kdy správná odpověď zní „ano“.

Uvedená terminologie však s sebou přináší jedno velké úskalí: vše závisí na formulaci otázky. Stačí změnit otázku z „Je Země větší než Slunce?“ na otázku „Je Země menší než Slunce?“ a chyby obou typů se nám prohodí. To samé platí pro otázky „Je toto jednání protiprávní?“ a „Je toto jednání v souladu s právem?“ Z této nejednoznačnosti vyplývá zmatení, které se projevuje v již zmiňované soutěžněprávní literatuře: autoři sice většinou používají pojem chyba typu I jako synonymum pro chybné odsouzení, ale někdy také jako synonymum pro chybné zproštění (chyba typu II nabývá druhého zbývajícího významu). Jako nejpraktičtější se tedy jeví omezit se právě na pojmy chybné odsouzení a chybné zproštění, u kterých záměna nehrozí.

Dva způsoby vzniku chyby

Obecně platí, že oba typy chyb mohou vzniknout dvěma různými způsoby. Tím prvním je chybné skutkové posouzení daného případu. Někdo je například shledán vinným z vraždy, byť ve skutečnosti vraždu nespáchal. Taková situace může nastat například v případě, že se žádná vražda vůbec nestala nebo že vraždu spáchal někdo jiný. Jde tedy o situaci, ve které soud rozhodne jinak, než by měl; použití pojmu „chyba“ je tedy intuitivní.

Druhá varianta vzniku chyb je již intuitivní méně. Právo často zakazuje celé kategorie jednání, byť některé jednotlivé případy příslušného jednání nejsou nežádoucí. Jako příklad uveďme zákaz dohod o určování cen pro další prodej (tzv. resale price maintenance). Více méně se obecně věří, že některé takovéto dohody nemají negativní účinek na hospodářskou soutěž. I přes to se zákaz týká všech, tj. i těchto neškodných, dohod o určování cen pro další prodej. Když se takováto neškodná dohoda dostane před správní úřad či soud a ten ji – v souladu s platným právem – shledá protizákonnou, literatura také hovoří o „chybném odsouzení“. Na rozdíl od předchozího příkladu se však tentokrát orgán aplikující právo nemýlil; chyba je zabudována již v samotné právní normě.

Závěrem

Míru chybovosti způsobenou oběma diskutovanými způsoby lze ovlivnit formulací právních norem. Jak jsem již uvedl, jednoduchý zákaz dohod o určování cen pro další prodej vede k chybným odsouzením. Mohlo by se proto zdát vhodnější nechat příslušný orgán posoudit každou jednu takovou dohodu z hlediska, zda má negativní účinek na soutěž. Věc však zdaleka není tak jednoduchá. Přesné zjištění účinku konkrétní dohody na soutěž je extrémně obtížné a lze v jeho rámci snadno chybovat (tj. ke vzniku chyby stejně dojde, jen jiným způsobem). Navíc je takové zjišťování mnohem společensky nákladnější. Při formulování právních norem je proto zapotřebí balancovat mezi oběma způsoby vzniku chyb.