CC: Cimrman Commons
V nedávné době se
v českých médiích opakovaně objevila iniciativa, aby videozáznamy her
Divadla Járy Cimrmana byly přístupné zadarmo. Hlavní tváří této iniciativy je
Filip Smoljak – syn Ladislava Smoljaka, kterému dle všeho náleží něco okolo 10%
autorských práv k uvedeným videozáznamům. Součástí této iniciativy je petice adresována
ministru kultury, která vznáší následující požadavek: „Aby novela autorského
zákona dala autorům, kteří si své dílo přejí dát k dispozici ke svobodnému
šíření, možnost se majetkového autorského práva vzdát ještě za života autora,
případně ze závěti, a aby tak mohli učinit jednoduše, bez nutnosti konzultovat
s právníky.“
Je hříčkou osudu, že problematikou
veřejného užívání autorských děl se zabýval i sám Jára Cimrman. Nečinil tak
však zcela dobrovolně: V souvislosti s podezřením z podzemní
činnosti totiž rakouská byrokracie obstavila Cimrmanovi všechny příjmy, které
mu plynuly z jeho dramatických děl. Místo toho, aby přispíval do eráru
prohnilého mocnářství, rozhodl se proto Cimrman raději šířit svá díla zdarma, a
to za podmínek, které sám stanovil. Během své návštěvy Tomáše Alvy Edisona
portoval Cimrman tuto svou myšlenku do Spojených států, kde zaznamenala velice
pozitivní odezvu. Ačkoli sám Cimrman prosazoval pro podmínky veřejného užívání
autorských děl označení Cimrman Commons (CC), Američanům činilo vyslovení
Cimrmanova jména neskonalé obtíže, a tak se nakonec uchýlili k jinému
označení zachycenému stejnou zkratkou: Creative Commons.
Je dobře známou skutečností, že v
každé Cimrmanově hře nalezené v pozůstalosti herců jeho kočující společnosti se
vyskytoval volně vložený list nadepsaný Jmelí, který s dějem příslušné hry
neměl žádnou souvislost; již méně se ví, že na druhé straně tohoto listu
se nachází Cimrmanova licence k veřejnému užití jeho dramatických děl.
V úvodu zmíněného textu
Cimrman vyjadřuje souhlas s tím, že jeho dramatická díla mohou být bezplatně
veřejně využívána, tj. že se mohou konat veřejně přístupné inscenace jeho her.
Cimrman toto svolení dále upřesňuje následujícími čtyřmi body:
Za prvé si Cimrman přeje, aby
jeho hry byly inscenovány pouze k nekomerčním účelům. Vzhledem ke známému
Cimrmanovu postoji k nadhodnotě nás tento jeho požadavek nepřekvapuje.
Za druhé vyjadřuje Cimrman své
přání, aby jeho díla nesla jeho jméno. Příslušná věta je dokonce zakončena pěti
vykřičníky. Oprávněně se můžeme domnívat, že alespoň tři z nich jsou
důsledkem notoricky známé kauzy s jeho sedmihodinovou operetní freskou Proso: Cimrman ji
přihlásil do hudební soutěže, avšak příslušnou obálku neposlal doporučeně
(protože byl drobným škudlilem). Jelikož z tohoto důvodu nebylo možné
prokázat Cimrmanovo autorství, operety se zmocnili porotci, zajímavé motivy si
rozebrali a použili je ve svých skladbách. Do dnešních dnů tedy často
obdivujeme Cimrmanovu hudbu, aniž bychom věděli, že se jedná o Cimrmanovu
hudbu.
Za třetí se Cimrman vyjadřuje k otázce úpravy jeho děl. Příslušná část licenčních ujednání je velice
dobře známa: „Kdokoli se rozhodneš tento dramatický štik po mé smrti uvésti,
nikterak mne nešanuj. Nebudu se zlobiti, změníš-li ke své potřebě některé věty,
některou persónu, či celý děj. Mně o myšlenku se jedná; ta aby zůstala.
Převedete-li si vše do vašich poměrů, které budou určitě neméně zajímavé než ty
naše, já starý klasik budu v hrobě jen rád.“
Zmiňme v této souvislosti
Cimrmanův spor s Ladislavem Stroupežnickým, jehož Furianty sehrála Cimrmanova
herecká společnost pro malý počet herců pouze ve třech lidech. Jak známo,
Ladislav Stroupežnický se s Cimrmanem v této záležitosti úspěšně
soudil. Cimrman měl následně pronést: „Vaši Naši furianti mi můžou být
ukradení!“ Již méně známá je skutečnost, že v rámci prohraného soudního
sporu Cimrman argumentoval tím, že Ladislav Stroupežnický uvolnil tento svůj
dramatický štyk k veřejnému užívání, ale že zapomněl specifikovat podmínky
tohoto užívání. Jinými slovy, Stroupežnický neměl svoje Jmelí. Cimrman
z toho dovozoval, že Stroupežnický souhlasí s jakýmkoli způsobem
užívání. Výše uvedený Cimrmanův výrok v této souvislosti ve skutečnosti pokračoval
dále, než se obecně traduje: „Vaši Naši furianti mi můžou být ukradení, když
Vám je ukradené vymezení licenčních podmínek k užití autorského díla!“
Za čtvrté Cimrman dodává, že
všechny dále šířené kopie a odvozeniny jeho her musí obsahovat (obě strany)
Jmelí, tj. musí být dále poskytovány k veřejnému užití za stejných
podmínek.
Řečeno jasně a stručně, Cimrman
svoje dramatická díla poskytoval za podmínek odpovídajících dnešní Creative
Commons licenci BY-NC-SA.
Závěrem tedy shrňme, že
Cimrmanovy čtyři body se staly základem licencí Creative Commons. Z tohoto
pohledu by tedy Cimrman nejspíš podporoval iniciativu Filipa Smoljaka, pokud
jde o možnost snadného omezení autorských práv samotnými autory. Další výzkum však
vyžaduje otázka, zda by Cimrman souhlasil s bezplatným zpřístupněním jeho
vlastních děl i v případě, že by jeho tantiémy nebyly obstaveny rakouským
státním aparátem (považte Cimrmanovo drobné škudlilství). Co je však
jednoznačné – Cimrman stál o uvádění svého autorství u produktů jeho geniality
(viz bod 2 jeho Jmelí). Zvažme proto, zda by nestálo za to, aby se Cimrmanovo
jméno vrátilo i do označení samotných licencí, tj. abychom opustili termín
Creative Commons a vrátili se k termínu Cimrman Commons; oni už se to
Američané nějak vyslovovat naučí.
1 komentář:
Myslím, že Cimrmana ovlivnily i neblahé zkušenosti s patentovým právem, kdy na úřad přišel, jak známo, s přihláškou vždy pozdě ( těsně ). Třeba se obával, že i úprava ochrany autorské se bude vyvíjet k registračnímu principu a co potom. To raději CC licenci.
Okomentovat