01 dubna 2016

CC: Cimrman Commons

V nedávné době se v českých médiích opakovaně objevila iniciativa, aby videozáznamy her Divadla Járy Cimrmana byly přístupné zadarmo. Hlavní tváří této iniciativy je Filip Smoljak – syn Ladislava Smoljaka, kterému dle všeho náleží něco okolo 10% autorských práv k uvedeným videozáznamům. Součástí této iniciativy je petice adresována ministru kultury, která vznáší následující požadavek: „Aby novela autorského zákona dala autorům, kteří si své dílo přejí dát k dispozici ke svobodnému šíření, možnost se majetkového autorského práva vzdát ještě za života autora, případně ze závěti, a aby tak mohli učinit jednoduše, bez nutnosti konzultovat s právníky.“

Je hříčkou osudu, že problematikou veřejného užívání autorských děl se zabýval i sám Jára Cimrman. Nečinil tak však zcela dobrovolně: V souvislosti s podezřením z podzemní činnosti totiž rakouská byrokracie obstavila Cimrmanovi všechny příjmy, které mu plynuly z jeho dramatických děl. Místo toho, aby přispíval do eráru prohnilého mocnářství, rozhodl se proto Cimrman raději šířit svá díla zdarma, a to za podmínek, které sám stanovil. Během své návštěvy Tomáše Alvy Edisona portoval Cimrman tuto svou myšlenku do Spojených států, kde zaznamenala velice pozitivní odezvu. Ačkoli sám Cimrman prosazoval pro podmínky veřejného užívání autorských děl označení Cimrman Commons (CC), Američanům činilo vyslovení Cimrmanova jména neskonalé obtíže, a tak se nakonec uchýlili k jinému označení zachycenému stejnou zkratkou: Creative Commons.

Je dobře známou skutečností, že v každé Cimrmanově hře nalezené v pozůstalosti herců jeho kočující společnosti se vyskytoval volně vložený list nadepsaný Jmelí, který s dějem příslušné hry neměl žádnou souvislost; již méně se ví, že na druhé straně tohoto listu se nachází Cimrmanova licence k veřejnému užití jeho dramatických děl.

V úvodu zmíněného textu Cimrman vyjadřuje souhlas s tím, že jeho dramatická díla mohou být bezplatně veřejně využívána, tj. že se mohou konat veřejně přístupné inscenace jeho her. Cimrman toto svolení dále upřesňuje následujícími čtyřmi body:

Za prvé si Cimrman přeje, aby jeho hry byly inscenovány pouze k nekomerčním účelům. Vzhledem ke známému Cimrmanovu postoji k nadhodnotě nás tento jeho požadavek nepřekvapuje.

Za druhé vyjadřuje Cimrman své přání, aby jeho díla nesla jeho jméno. Příslušná věta je dokonce zakončena pěti vykřičníky. Oprávněně se můžeme domnívat, že alespoň tři z nich jsou důsledkem notoricky známé kauzy s jeho sedmihodinovou operetní freskou Proso: Cimrman ji přihlásil do hudební soutěže, avšak příslušnou obálku neposlal doporučeně (protože byl drobným škudlilem). Jelikož z tohoto důvodu nebylo možné prokázat Cimrmanovo autorství, operety se zmocnili porotci, zajímavé motivy si rozebrali a použili je ve svých skladbách. Do dnešních dnů tedy často obdivujeme Cimrmanovu hudbu, aniž bychom věděli, že se jedná o Cimrmanovu hudbu.

Za třetí se Cimrman vyjadřuje k otázce úpravy jeho děl. Příslušná část licenčních ujednání je velice dobře známa: „Kdokoli se rozhodneš tento dramatický štik po mé smrti uvésti, nikterak mne nešanuj. Nebudu se zlobiti, změníš-li ke své potřebě některé věty, některou persónu, či celý děj. Mně o myšlenku se jedná; ta aby zůstala. Převedete-li si vše do vašich poměrů, které budou určitě neméně zajímavé než ty naše, já starý klasik budu v hrobě jen rád.“

Zmiňme v této souvislosti Cimrmanův spor s Ladislavem Stroupežnickým, jehož Furianty sehrála Cimrmanova herecká společnost pro malý počet herců pouze ve třech lidech. Jak známo, Ladislav Stroupežnický se s Cimrmanem v této záležitosti úspěšně soudil. Cimrman měl následně pronést: „Vaši Naši furianti mi můžou být ukradení!“ Již méně známá je skutečnost, že v rámci prohraného soudního sporu Cimrman argumentoval tím, že Ladislav Stroupežnický uvolnil tento svůj dramatický štyk k veřejnému užívání, ale že zapomněl specifikovat podmínky tohoto užívání. Jinými slovy, Stroupežnický neměl svoje Jmelí. Cimrman z toho dovozoval, že Stroupežnický souhlasí s jakýmkoli způsobem užívání. Výše uvedený Cimrmanův výrok v této souvislosti ve skutečnosti pokračoval dále, než se obecně traduje: „Vaši Naši furianti mi můžou být ukradení, když Vám je ukradené vymezení licenčních podmínek k užití autorského díla!“

Za čtvrté Cimrman dodává, že všechny dále šířené kopie a odvozeniny jeho her musí obsahovat (obě strany) Jmelí, tj. musí být dále poskytovány k veřejnému užití za stejných podmínek.

Řečeno jasně a stručně, Cimrman svoje dramatická díla poskytoval za podmínek odpovídajících dnešní Creative Commons licenci BY-NC-SA.

Závěrem tedy shrňme, že Cimrmanovy čtyři body se staly základem licencí Creative Commons. Z tohoto pohledu by tedy Cimrman nejspíš podporoval iniciativu Filipa Smoljaka, pokud jde o možnost snadného omezení autorských práv samotnými autory. Další výzkum však vyžaduje otázka, zda by Cimrman souhlasil s bezplatným zpřístupněním jeho vlastních děl i v případě, že by jeho tantiémy nebyly obstaveny rakouským státním aparátem (považte Cimrmanovo drobné škudlilství). Co je však jednoznačné – Cimrman stál o uvádění svého autorství u produktů jeho geniality (viz bod 2 jeho Jmelí). Zvažme proto, zda by nestálo za to, aby se Cimrmanovo jméno vrátilo i do označení samotných licencí, tj. abychom opustili termín Creative Commons a vrátili se k termínu Cimrman Commons; oni už se to Američané nějak vyslovovat naučí.

1 komentář:

general_D řekl(a)...

Myslím, že Cimrmana ovlivnily i neblahé zkušenosti s patentovým právem, kdy na úřad přišel, jak známo, s přihláškou vždy pozdě ( těsně ). Třeba se obával, že i úprava ochrany autorské se bude vyvíjet k registračnímu principu a co potom. To raději CC licenci.