David Zahumenský, Tereza Šíblová: Měl by Nejvyšší soud ČR zasílat dovolateli vyjádření k dovolání?

Cílem tohoto textu je poukázat na praxi Nejvyššího soudu ČR (NS), která spočívá v tom, že NS stále mnohdy nezasílá vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) k podanému dovolání v trestní věci účastníkovi, který toto dovolání podal. S odkazem na již existující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) bude argumentováno, že takový přístup nerespektuje zásadu  kontradiktornosti řízení, jež tvoří součást  práva na spravedlivý proces.

Kazuistika úvodem

Usnesením NS ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014 bylo odmítnuto dovolání v trestní věci. NSZ zde využilo svého práva se k dovolání vyjádřit, přičemž jeho argumenty byly v usnesení NS rozvedeny na takřka dvou stranách. NS toto vyjádření dovolateli nezaslal, přestože v odůvodnění svého usnesení na str. 7 přímo odkazuje na vyjádření NSZ, když konstatuje: „[j]ak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, provedení výše jmenovaných důkazů by pouze zvětšilo jednu ze skupin důkazů charakterizovaných protichůdným vylíčením skutkového stavu a nijak by nemohlo přispět k jeho dalšímu vyjasnění.“

Z praxe advokátní kanceláře je nám známo, že ze strany NS se nejedná o ojedinělý postup. Navíc v dané věci byla podána ústavní stížnost, ale tato byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 1054/14 odmítnuta. Ústavní soud sice odkazuje na komentář k trestnímu řádu a judikaturu ESLP, jak bude ale dále předestřeno, rozhodnutí, která ÚS cituje, ve skutečnosti prokazují nesprávnost postupu NS.

Judikatura ESLP týkající se možnosti účastníka vyjádřit se k argumentům předloženým druhou stranou

ESLP se v řadě věcí zabýval právě otázkou porušení zásady kontradiktornosti řízení ve smyslu možnosti účastníků vyjádřit se k argumentům předloženým druhou stranou. Jednalo se především o praxi, kdy si ÚS vyžádal vyjádření dotčených soudů či státních zastupitelství k ústavní stížnosti, která ovšem následně již nezasílal stěžovateli. 

Velmi ilustrativním příkladem je věc Mareš proti České republice (rozsudek ze dne 26. 10. 2006, č. 1414/03). Skutkově šlo o případ policisty, který byl uznán vinným ze spáchání trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatku, přičemž se hájil tím, že šlo o případ zinscenovaný Ministerstvem vnitra s využitím agenta provokatéra. Po využití všech řádných opravných prostředků a třech podaných ústavních stížnostech, se stěžovatel obrátil na ESLP mimo jiné právě s námitkou, že mu ÚS v předchozím řízení neposkytl stanoviska, která soudu předložili ostatní účastníci řízení (soudy nižších stupňů a státní zástupce). Stěžovatel dále uvedl, že ÚS rozhodl právě na základě stanovisek zpochybňujících odůvodněnost ústavní stížnosti, k nimž by se stěžovatel vyjádřil, kdyby takovou možnost měl.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, tedy článku 6 odst. 1 Úmluvy, podala vláda vyjádření, že předmětná stanoviska předložená ÚS pouze odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí a neobsahovala žádné relevantní skutečnosti, k nimž by se stěžovatel mohl vyjádřit. Dále vláda uvedla, že nezaslání těchto stanovisek nemohlo mít vliv na výsledek řízení a dodala, že ESLP by měl chránit práva skutečná, nikoli iluzorní. 

ESLP v konečném rozsudku odkázal na rozhodnutí ve věci Milatová a ostatní proti České republice, kde dospěl k závěru, že ostatní účastníci řízení se svými vyjádřeními snažili ovlivňovat rozhodování ÚS tak, že jej vyzývali k odmítnutí stížnosti. Stěžovatelé tak „měli legitimní zájem na obdržení kopií těchto vyjádření“ a měli mít možnost posoudit, zda se k těmto dokumentům budou vyjadřovat či nikoli.  

Ve věci Mareš proti České republice tak ESLP shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stejně jako ve věci Milatová Soud nepovažoval za nutné zjišťovat, zda stěžovateli vznikla újma v důsledku nepředání předmětných vyjádření, neboť k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy může dojít i bez tohoto. ESLP taktéž zopakoval, že „podle ustálené judikatury Soudu zahrnuje koncept spravedlivého procesu také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého účastníci musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit“.

Závěr

Uvedená rozhodnutí přispěla ke změně praxe ÚS, který dnes již (pokud je nám známo) bez výjimky vyjádření k ústavní stížnosti stěžovateli zasílá. Je tak s podivem, že ačkoliv si ÚS uvědomuje potřebnost tohoto postupu, v případě nastíněném v úvodu neposkytl stěžovateli ochranu jeho práva na spravedlivý proces. Přitom zřejmým se jeví fakt, že zaslání vyjádření NSZ dovolateli není způsobilé nijak podstatně řízení o podaném dovolání prodloužit (fakticky řízení „protáhne“ zhruba o několik týdnů). 

Jsme přesvědčeni, že závěry vyplývající z judikatury ESLP týkající se povinnosti ÚS zasílat vyjádření k ústavní stížnosti stěžovateli, jsou plně přenositelné na rozhodovací činnost NS a lze dovodit, že NS má povinnost takové vyjádření dovolateli zaslat. Klademe si proto otázku, zda bude pro změnu praxe NS skutečně nutné, aby byla Česká republika znovu kritizována ze strany ESLP. Doufejme, že ne.

David Zahumenský byl v letech 2009 až 2013 předsedou Ligy lidských práv a nyní působí v advokacii. Tereza Šíblová studuje na PrF MU.