Martin Smolek: Přinesla Listina EU (cokoli) nového?
Tento příspěvek je písemným shrnutím ústního referátu prezentovaného na kolokviu "Národní ústavní systémy a Evropská unie: Harmonický vztah, nebo manželství před rozvodem?" organizovaném Českou společností pro evropské a srovnávací právo a studentským spolkem Common Law Society.
Pokud
by mi organizátoři konference «Národní ústavní systémy a Evropská unie:
Harmonický vztah, nebo manželství před rozvodem?» konané 18. prosince minulého
roku na Právnické fakultě UK položili otázku, jestli Listina EU přinesla něco zásadně nového, patrně bych spontánně
odpověděl, že nikoli. Ale já dostal od organizátorů o něco nuancovanější
otázku, a sice zda Listina EU přinesla cokoli
nového – to mne přivedlo hned ke třem odpovědím (jednoznačně ano – ano – spíše
ne) v závislosti na třech úhlech pohledu:
Zaprvé, optické hledisko: jednoznačně ano. Je objektivně ověřitelným faktem, že soudy členských států, když
pokládají předběžné otázky, se dnes daleko více než v minulosti dotazují
na posouzení svých otázek výkladu či platnosti unijních předpisů prizmatem
základních práv (přesnější statistická data lze nalézt ve výročních zprávách
Evropské komise o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie). Důvod je
prostý: na rozdíl od fiktivního průsečíku základních práv, «která vyplývají z
ústavních tradic společných členským státům», se kterým si leckdy pořádně
nevědělo rady ani platónské právní nebe, mají nyní vnitrostátní soudci poměrně
jednoduchý, krátký a přehledný seznam, na jehož jednotlivé položky mohou
pohodlně odkazovat. Někdy až příliš pohodlně – ať již z nepochopení
oblasti působnosti Listiny (kterou je korigovat jednání orgánů EU a
vnitrostátních orgánů pouze, pokud uplatňují unijní právo) či záměrně se
vnitrostátní soudy snaží propašovat Listinu do čistě vnitrostátních situací (za
všechny budiž příkladem rozsudek ve věci Nagy
(C-488/12) nebo usnesení ve věci Široká
(C-459/13)). Logickým důsledkem je pak zvýšení odkazů na Listinu ze strany
samotného Soudního dvora EU.
Zadruhé, politické hledisko: ano. Situace, kdy unijní právo uplatňují orgány Unie, a na které tedy
dopadá i Listina EU, nebudí žádné pochybnosti – na rozdíl od vnitrostátních
orgánů totiž unijní orgány neaplikují žádné jiné právo, než právě právo unijní.
O poznání složitější je vymezení situace, kdy unijní právo uplatňují orgány
členských států. Samozřejmě, v řadě případů (patrně dokonce v jejich
naprosté většině) nebude pochybnost o tom, zda vnitrostátní orgán v rámci
svého určitého jednání unijní právo uplatňuje či nikoli. Je ale např. uplatněním
unijního práva postup vnitrostátního orgánu, který činí konkrétní úkony podle
určité vnitrostátní procesní normy (neupravené unijním právem), nicméně
v oblasti daně, jejíž některé či všechny aspekty jsou unijním právem
upraveny? Když položíme tu samou otázku více teoreticky: shoduje se oblast
působnosti unijního práva se situací, kdy vnitrostátní orgán uplatňuje unijní
právo, nebo se jedná o dvě kategorie, které se vždy nemusí nutně překrývat? A
jdeme-li v této úvaze ještě dále: nehrozí, že při posuzování určité otázky
výkladu unijního práva optikou Listiny Soudní dvůr fakticky rozšíří oblast
působnosti unijního práva? Či nehrozí, že výkladem určité unijní normy ve
světle Listiny dojde fakticky k její změně (a to případně tak, že
členskému státu bude tímto způsobem „přisouzena“ nová povinnost)?
Členské
státy tyto obavy vesměs sdílejí. To ostatně ukázal velký počet států, které se
vyjadřovaly ve vůbec první věci, ve které měl Soudní dvůr příležitost vysvětlit
ona slova «a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie» (viz
dnes už slavný rozsudek ve věci Åkerberg
Fransson, C-617/10). Tím se Listina stává nástrojem (z jistého úhlu
pohledu absurdního) politického souboje o kompetence mezi členskými státy a
(jejich) Unií. Nástrojem pro kompetence členských států o to více nebezpečným, protože
se k jeho požívání vehementně hlásí vůbec nejsilnější aktér ve zmiňovaném
souboji, a to Evropská komise. Jeden příklad za všechny: proti několika
členských státům, jejichž právní řády výslovně vylučují soudní přezkum
neudělení schengenského (krátkodobého) víza, vede Komise řízení pro porušení
povinnosti. Přiznává, že vízový kodex (unijní nařízení) neukládá členským
státům povinnost soudní přezkum neudělení krátkodobého víza zajistit. Nepopírá
dokonce, že členské státy se při sjednávání vízového kodexu výslovně nedohodly
na zajištění soudního přezkumu a ustanovení upravující otázku přezkumu
formulovaly záměrně tak, aby postačoval toliko přezkum správní. Odkazuje pouze
a jenom na čl. 47 Listiny, ze kterého podle ní vyplývá povinnost zajištění
možnosti soudního přezkumu úplně čehokoli, co spadá do unijního práva.
Zatřetí, materiální hledisko: spíše ne. Konečně, změnila Listina EU něco „materiálně“ (hmotněprávně), tedy
přinesla více (či méně) práv oproti dosavadnímu stavu? V zásadě by měla
odpověď na takto formulovanou otázku znít záporně – smyslem vytvoření Listiny
EU bylo daleko spíše kodifikovat (zafixovat) současný stav, nikoli vymýšlet
práva nová. Ale i taková odpověď je relativní. Jedním z příkladů práva
s «upgradovaným» rozsahem je výše zmiňovaný čl. 47 Listiny, který podle
vysvětlení k Listině jde nad rámec čl. 6 Evropské úmluvy o lidských
právech (a tedy patrně nad rámec toho, co mohlo do doby přijetí Listiny
představovat onen průsečík základních práv, která vyplývají z ústavních tradic
společných členským státům). Jiným příkladem je jedno z práv třetí
generace, a sice právo na kolektivní vyjednávání, resp. kolektivní akci. Ještě
v roce 1999 generální advokát Jacobs ve svém stanovisku ve věci Albany (C-67/96) uvedl, že z ústavních
tradic společných členským státům nemůže jednoznačně dovodit existenci
základního práva na kolektivní vyjednávání, resp. kolektivní akci. O necelých
deset let později, již za existence Listiny, Soudní dvůr v rozsudcích ve věci Laval (C‑341/05) a Viking (C‑438/05) právo na kolektivní akci dovodil, a to právě mj. odkazem
na Listinu.
Takže,
stručně řečeno, Listina nepochybně něco
nového přinesla. A možná bych měl poopravit svoji hypotetickou spontánní
reakci, zmiňovanou na začátku, protože to
něco, zdá se, je změnou poměrně zásadní…
Žádné komentáře:
Okomentovat