08 října 2011

Jak jsem se stal kverulantem

Jan Vučka své hostování minulý měsíc začínal vyprávěním, jak se stal právníkem. Nechal jsem se inspirovat a také začnu malým vyznáním. Hlavní roli v mém příběhu ale hrají datové schránky, svobodný přístup k informacím a zhruba 450 úřadů po celé republice.

Na počátku mého přerodu v kverulanta byl, jak už se to tak někdy stane, bohulibý úmysl. Každý ví, že od vstupu do Evropské unie u nás v komunálních volbách mohou volit a kandidovat nejen občané ČR, ale také občané EU s trvalým pobytem. Jestli však své právo doopravdy využívají, o tom se ví málo. Problém je v tom, že tyhle informace jsou roztroušené po jednotlivých obecních úřadech, které vedou dodatek ke stálému seznamu voličů, kam se občané EU na svou žádost zapisují. Je samozřejmě možné se jich zeptat; pokud se ale nenecháte odradit tím, že jich je napříč republikou celkem šest tisíc dvě stě padesát jedna.
Nevím, co přesně mne k tomu dovedlo, ale letos na jaře jsem takovou touhou zahořel. Přesněji řečeno, už nějakou dobu se mi zdálo, že si náš stát vykládá své evropské závazky v oblasti voleb poněkud svérázně a vůči evropským voličům nevstřícně, či rovnou diskriminačně. Proto mne zajímalo, jestli tomu odpovídá nízká míra jejich aktivní i pasivní účasti ve volbách. (Teď už vím, že ano, ale o tom jindy.) Přemýšlel jsem, jak by se to dalo udělat, a nakonec jsem si pozval tři pomocníky: statistiku, zákon o svobodném přístupu k informacím a datové schránky. První pomocník dokázal šest tisíc obcí zredukovat na vzorek o velikosti zhruba 350 kusů (plus necelých 90 městských částí v Praze a Brně). S druhým pomocníkem jsem napsal zdvořile zformulovanou žádost o informace, nezapomínaje tam uvést svého zaměstnavatele, účel zkoumání a pochopitelně ani žádný ze svých akademických titulů, v naději, že to pomůže k získání odpovědi. (Asi pomohlo.) A konečně prostřednictvím třetího pomocníka jsem ji pak za jedné bezesné noci během čtyř hodin rozeslal. Abych dosáhl reprezentativního vzorku, musel jsem při výběru respektovat rozložení dle velikosti: na jedné straně jsem tedy oslovil všech 14 krajských měst, ale na straně druhé také zhruba 150 obcí s méně než 400 obyvateli. Úplně nejmenší oslovené obce měly kolem 50 obyvatel, a už když jsem jim psal, představoval jsem si neuvolněného starostu, zavaleného prací, jak vytahuje z datové schránky moji žádost a vzdychá, co si to zas někdo v Praze vymýšlí za blbosti. Mimochodem: asi celkem oprávněně. Věda je ale věda.
První odpověď dorazila nazítří hned v sedm ráno, a pak další a další. Jak postupně přibývaly, začalo mi docházet, že mám vlastně příležitost dozvědět se mnohem víc, než jsem původně chtěl. Pod rukama mi začal vznikat zajímavý obrázek, jak si úřady dokážou poradit s datovými schránkami a přístupem k informacím. A právě v tom okamžiku jsem se rozhodl, že na svých žádostech budu trvat, byť by šlo o sebemenší obec, a využiji k tomu všech procesních prostředků, které mám k dispozici. Stal jsem se kverulantem.
Zhruba o čtyři měsíce a dvě stě stížností později vám nyní mohu předat pár postřehů, které jsem nasbíral:
1. Některé obecní úřady své datové schránky vůbec nevybírají, je jich ale takových méně, než bychom možná čekali.
Datová zpráva, kterou zasíláte orgánu veřejné moci, se považuje za doručenou už okamžikem odeslání. Systém však umí ukázat, kdy byla doopravdy přečtena, resp. kdy někdo otevřel schránku, ve které je. U drtivé většiny obcí (77 %) tento okamžik nastal do 24 hodin od odeslání zprávy, což svědčí o řádném vybírání. Přesně po deseti dnech systém bohužel označí zprávu jako přečtenou i v případě, že tomu tak ve skutečnosti nebylo (odpovídá to okamžiku právní fikce doručení při doručování soukromým osobám), dál proto nelze její osud sledovat. Tato situace nastala u 9 obcí (zhruba 3 %). Některé z nich si však zprávu nakonec přečetly, byť později, ve třech případech mám však důvod si myslet, že k tomu nedošlo nikdy.

2. Není podpis jako podpis
V jednom případě jsem se setkal se zajímavým požadavkem, abych svou žádost podepsal elektronickým podpisem. V tomto ohledu připouštím, že moje znalosti nejsou úplně pevné, ale žiju v přesvědčení, že datové zprávy podepsány jsou; o tom jsem však raději dohadovat nechtěl. Místo toho jsem jako argument použil § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., podle něhož má úkon učiněný prostřednictvím datové schránky stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Ani s tímto – nejprve neformálně učiněným – vysvětlením jsem nejdříve nepochodil, nakonec jsem však informace obdržel, když jsem stejné argumenty vtělil do formální stížnosti.

3. Datové schránky jsou fajn, ale doporučený dopis je doporučený dopis.
Pokud to umožňuje povaha dokumentu a fyzická osoba má zřízenou datovou schránku, má jej orgán veřejné moci doručovat jejím prostřednictvím (§ 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Odpovědi, které jsem na svoji žádost dostával, tuto podmínku zjevně splňovaly, přesto mi je řada úřadů zaslala klasickou poštou. Předpokládal jsem, že se to stane, ale překvapila mne nejen četnost (celkem 29 případů, tj. přes 8 %), ale ještě víc také skladba těchto případů. Nebyl to totiž jen problém malých obcí, kde se dají předpokládat nějaké problémy s počítačovým vybavením a jeho údržbou (někteří starostové se mi přímo v dopise omluvili, že jim nefunguje počítač). Nadprůměrný výskyt tohoto způsobu odpovědi jsem totiž zaznamenal u úřadů městských částí v Praze (11 %), včetně jednoho velkého stotisícového obvodu, kde bych očekával určitou úroveň technického vybavení i proškolení úředníků. Také v jednom krajském a v jednom okresním městě, odkud mi informace poslali až po urgenci, v přiložené omluvě přiznali, že se jim to napoprvé nepovedlo právě kvůli datovým schránkám.

4. Pokud vám neodpoví ve lhůtě, nejspíš už neodpoví vůbec.
Na vyřízení žádosti má úřad 15 dnů; do této lhůty se vešlo 61 % oslovených úřadů. Pokud není lhůta dodržena, je možné si stěžovat: než jsem tak učinil, dal jsem napřed sobě i druhé straně 12 dnů jako oddychový čas. Během této doby přišlo dalších 6 % odpovědí, což ale není moc: jinými slovy, pokud vám neodpoví ve lhůtě, je třeba si stěžovat, jinak vám nejspíš neodpoví vůbec. Po obdržení stížnosti má povinný subjekt 7 dnů na to, aby buď sám informaci poskytl, nebo rozhodl o odmítnutí, anebo stížnost předal k rozhodnutí nadřízenému orgánu. Během této doby mi odpovědělo dalších 28 % úřadů, které moji stížnost vyhodnotily jako urgenci (a potvrzení, že to myslím vážně :-), a dalších 5 % něco po lhůtě. Zcela nedobytné nakonec zůstaly jen tři obce.

5. Když nadřízený orgán nerozhodne o stížnosti, je třeba si... stěžovat.
U zmíněných tří obcí vznikl zajímavý problém. Stížnost na jejich postup se nadřízenému orgánu podává jejich prostřednictvím. Ten o ní má rozhodnout do 15 dnů od okamžiku, kdy je mu postoupena; jenže co když mu ji nikdy nepošlou? Například proto, že o ní nevědí, protože se vůbec nepodívali do datové schránky… Při pečlivém čtení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, doplněném o neméně pečlivé čtení správního řádu, vás asi napadne několik možností, jak to řešit. Mně se jako nosné zdály dvě: buď si stěžovat na nečinnost krajského úřadu u ministerstva vnitra, nebo rovnou podat správní žalobu. Nakonec jsem ale zkusil třetí cestu, byť to zřejmě nebyl zcela odpovídající procesní postup: poslal jsem těm třem krajským úřadům obecnou stížnost podle § 175 správního řádu. Zdálo se mi totiž velmi pravděpodobné, že chyba ve skutečnosti nenastala u nich, takže je hloupost si na ně stěžovat, a místo toho bude praktičtější jim dát šanci, aby problém vyřešily v rámci své působnosti. Ve dvou ze tří případů už k tomu skutečně došlo a odpovědi jsem nakonec dostal (v jednom případě zase poštou), u třetího zatím čekám na rozuzlení.

6. 90 dnů pro programátora není totéž jako 90 dnů pro právníka
7 776 000. Sekund. Právě tolik představuje 90 dnů pro programátora. Právník to má složitější: potřebuje vědět, v jakých jednotkách je lhůta určena, který předpis ji upravuje, na jaký den připadá konec, někdy dokonce bude muset zalistovat i judikaturou Ústavního soudu – a to všechno jen proto, aby nakonec řekl, že 90 dnů je někdy skutečně 90 dnů, jindy však také 91 či 92, čímž ovšem není dotčena možnost, že to může být i jinak. Pak se divme, že nám lidé nerozumí.

Ostatně i já jsem se setkal s určitým nepochopením, když jsem se tuhle věc snažil vysvětlit ministerstvu vnitra. Ale od začátku. Pokud nepatříte k vyvoleným, kteří si u České pošty zaplatí datový trezor, vydrží vám zprávy v datové schránce jen 90 dnů od jejich doručení. Platit se mi nechtělo, ale naštěstí našel jsem dobrý způsob, jak zprávy uchovat i tak: nainstaloval jsem si aplikaci dsgui od CZ.NICu, která se k datovým schránkám umí chovat na způsob e-mailového klienta, zprávy umí archivovat lokálně atd. Vřele doporučuji, tenhle program mi neuvěřitelně ulehčil práci, nemluvě o tom, že existuje i verze pro iPhone. Celé to fungovalo velmi dobře, než jsem jednou zálohování ponechal doslova na poslední chvíli, tedy na 90. den. Po dobrém obědě jsem se přihlásil do schránky – a málem mi zaskočilo: několik desítek zpráv bylo fuč! Okamžitě jsem zavolal na infolinku, ale tam mi vysvětlili, že chyba je na mojí straně. Před 90 dny jsem se totiž do schránky přihlásil už dopoledne, takže 90 dnů uplynulo také dopoledne, ovšem teď je odpoledne a já mám smůlu.

S takovým potupným koncem jsem se nechtěl smířit, a tak jsem obratem sepsal stížnost, opřenou o § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu, podle něhož se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí pouze tehdy, pokud je lhůta stanovena podle hodin. Devadesátidenní lhůta tedy musí končit až o půlnoci, jinak měli do vyhlášky napsat 2 160 hodin.

Pokud teď honem běžíte zkontrolovat své zprávy, klidně se zas usaďte: dopadlo to dobře. Bohužel až pro příště. Z ministerstva mi totiž napsali, že na něco takového si za celé dva roky, co datové schránky fungují, nikdy nikdo nestěžoval, ani to nezpochybnil a nenapadl. Na základě mojí stížnosti si však vyžádali odborné stanovisko ke správnímu řádu a překvapivě se ukázalo, že se s mým názorem shoduje. Provedli proto změnu nastavení a napříště už to bude fungovat správně; mým zprávám však pomoci není, neb už zcela nenávratně zahučely do digitálního propadliště dějin. Ministerstvo mi nicméně děkuje za zájem o informační systém datových schránek a invenci, kterou jsem jako uživatel projevil.

Co naplat: alespoň se tu teď můžu pochlubit, že moje malé lajdáctví někomu jinému třeba pomůže.

***

Nevím jak vy, ale já si z toho všeho nakonec odnesl pocit, že v průměru to úřady docela zvládly, a zvlášť v případě těch nejmenších obcí dokonce cítím určitý respekt. A tak vám odcituju, co mi napsal starosta jedné z nich:

Doufám, že jsem se nedopustil velkého přestupku, protože Vám dotazník odesílám poštou. Popravdě jsem měl snahu jej odeslat DS, ale bohužel se nám to nedaří tak, jak bychom chtěli a potřebovali. Na takovéto obci jako je ta naše jsme v tomto směru více méně samouci a popravdě řečeno některé vymoženosti jsou v obci, kde tyto funkce děláme ve svém volnu, až skoro na obtíž. Např. nyní jsme měli obrovský problém se systémem CZECH-POINT, kdy nám museli odvézt náš počítač (jediný) a na místě (Pošta) toto instalovat. Já vím, že tyto problémy malých obcí se svojí samosprávou Vás asi netíží, ale možná by taky stály za nějakou studii, která by pak mohla pomoci. Ještě jednou se tedy omlouvám a dotazník zasílám touto cestou.“

I kverulant-potížista občas může dostat smířlivou náladu a nabýt dojmu, že věci jsou někdy složitější, než se jeví z vyhřáté fakultní pracovny. Nebudu ten hezký závěr kazit a na tomto místě skončím; hned příště vám ale povím o dalších zlořádech a nepravostech, na které jsem při svém kverulování narazil.

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Dodávám, že zaručený elek. podpis u žádosti dle 106/99 Sb. netřeba ani kdyby byla žádost poslána z "obyčejného" mailu, tedy nejen z DS jako v předestřeném případu. Povinnému subjektu může být de facto i de iure jedno komu odpovídá, jelikož je to (ústavní) právo každého (FO i PO) a povinný subj. musí navíc do kalend. 15 dnů svou odpoved navíc povinně zveřejnit - možná by jako krok 2 bylo zajímavé zkontrolovat kolik povin. subj. toto též učinilo a zpřístupnilo svou odpoved autorovi posléze též erga omnes na svém webu...

P.Kolman, Brno

Anonymní řekl(a)...

Marku, díky za hezký článek. Důvěra, se kterou si přistoupil k řešení problému volebního práva prostřednictví 106-kového dotazu a datových schránek, mě zcela fascinovala.

Jinak co se týče el. podpisu, tak obecně samozřejmě platí, že (zaručeně) elektronicky podepisovat úkony realizované prostřednictvím datové schránky je nadbytečné, a to přesně z toho důvodu jak uvádíš (§ 18 odst. 2 zák. č. 300/2008). Na druhou stanu nutno podotknout, že je to poměrně častá praxe, kterou lze místy i pochopit.

Problém dle mého soudu spočívá v tom, že doplňkové údaje ke komunikaci prostřednictvím datových schránek neobsahují mimo jiné informaci o tom, která konkrétní osoba příslušnou zprávu odeslala. Adresát tak v zásadě nemá přímou možnost zjistit, zda mu zprávu poslala přímo oprávněná osoba (např. statutární orgán), nebo zda to byla třeba jen osoba funkčně či jinak pověřená, případně osoba bez takového oprávnění (např. až příliš aktivní asistentka, sekretářka, apod.). Uvedené pak může být významné z pohledu pozdějších účinků takto zaslaného dokumentu, rizika soudních sporů, atd. Právě ve snaze omezit tyto rizika se někdy dokument expedovaný prostřednictvím datové schránky ještě takto opatřuje zaručeným elektronickým podpisem oprávněné osoby (např. jednatele, osoby s plnou mocí, atd.) .

Ján Matejka



Přestože je takový postup evidentně v rozporu se smyslem a účelem zákona , těžko mu lze na straně adresáta cokoli formálně vyčíst – ani u úkonu učiněného
fyzickou osobou totiž nemůže adresát ověřit, zda jej skutečně učinil sám odesílatel, nebo zda jej odeslala pověřená osoba


úmyslem zákonodárce byl spíše pravý opak.

Anonymní řekl(a)...

Zoufalství nad DS, které zachvacuje některé úřady, není nic v porovnání se zoufalstvím, které DS přináší malým firmám a podnikatelům.

Možná právě proto, že mám k IT mnohem blíže, než k právu, tak zavedení DS v ČR vnímám jako projev zvůle státu.

Tomuto pocitu se nemohu ubránit mj. i proto, že DS v ČR lze porovnat s digitalizací v Estonsku, které je z hlediska digitalizace státní správy na špici. Právě na příkladu Estonska lze ukázat, že digitalizovat lze stát i demokraticky, tj. na dobrovolné bázi. V ČR se digitalizovalo aplikací principu "je to dobré pro stát, tedy je to dobré pro všechny". Které zrůdné ideologie tuto myšlenku mají jako jeden ze svých základních principů zde určitě není potřeba uvádět. Podobně jako u jiných "produktů" takovýchto ideologií nakonec marně hledáte někoho, pro koho je to skutečně přínosem.

Kdyby DS byly skutečně dobré a přínosné, tak by byly používány dobrovolně, ostatně mobilní telefony nám taky nikdo nemusel vnutit.

Estonsko na špici bylo již v době, kdy se v ČR nad DS teprve diskutovalo, proč jsme se při zavádění DS inspirovali v Rakousku a Dánsku namísto špičkového Estonska mi zůstává záhadou.

Digitalizace státu je dobrá myšlenka. Technické provedení DS, cenová politika, povinné zavedení, fikce doručení a mizení zpráv po 90 dnech jsou tragédií spáchanou na občanech.

Petr F.

Ján Matejka řekl(a)...

Nemyslím, že by datové schránky byly nějaké veliké zlo. Lze ale jistě souhlasit s tím, že tento institut v mnoha směrech trpí celou řadou neduhů, jež jinak význam předmětné úpravy v mnoha směrech popírá (viz např. zřetelně převládají ekonomické zájmy nad prvkem snadné a efektivní komunikace, chybí vhodná úprava procesně-právních aspektů, otázek souvisejících se zabezpečením, atd., apod.).

S pozdravem

Ján Matejka

Filip Šudák řekl(a)...

Nemyslím si, že by datové zprávy byly nějakým zlem. Osobně je využívám jako fysická osoba již téměř rok, poslal a přijal jsem tímto způsobem stovky písemností bez jediného technického problému.

Možná je to tím, že nepoužívám žádné programové vybavení, všechno dělám ručně. Ručně ukládám, a tisknu, obsah datové zprávy, ručně ukládám dodanou datovou zprávu a ručně ukládám doručenku.

Jako nevýhodu, velkou nevýhodu, vidím pomalost systému - odeslat datovou zprávu o velikosti 10 MB někdy trvá desítky minut (a mám rychlé připojení k internetu) a skutečnost, že v systému nezůstane po devadesáti dnech uloženo vůbec nic, tedy ani obálka a doručenka dodané nebo odeslané datové zprávy.

Elektronický podpis jsem nikdy neřešil, neboť každý elektronický dokument, který "vytisknu" do formátu .pdf, je automaticky opatřen mým podpisem.

Hlavní výhodou je, že mohu pracovat s elektronickým podáním, tisknout jej neomezeně, zasílat v elektronické podobě etc., a dále bezplatnost: poslat jeden papír stojí 42 Kč, datovou zprávou 0 Kč.

Law Phorum řekl(a)...

Děkuji za článek a dovolím si přidat svůj poznatek. Zabývám se teď řízením o ochraně pokojného stavu, zejména jeho efektivností. Tak jsem potřeboval zjistit počet řízení za určité období. Zvolil jsem tedy postup popsaný v článku - "106" + DS. Přitom DS mám zřízenou na občanské sdružení. Následně jsem obeslal 28 brněnských ÚMČ. ... Musím říci, že cca každá třetí odpověď měla kocourkovský nádech. Jedním z poznatků např. bylo, že řízení o pokojném stavu vedou různé odbory (někde majetkový, někde sociální, často bytový). Mnozí úřednici nulu na kontě případů za dané období odůvodňovali tím, že dané řízení je pro účely sporů z nájemních bytů, avšak v daném MČ jsou pouze rodinné domky. Poskytnuta tak byla nejenom informace (počet řízení), ale i jistá prognoza (tedy, že žádné řízení ani neočekávají). ... Vítězem se však stal ÚMČ Královo Pole. Příslušná úřednice požádala o doplnění údajů: (a) právní formy žadatele, (b) IČ, (c) adresu pro doručování, pokud je odlišná od sídla. To vše odůvodnila tak, že žadatel (tedy občanské sdružení), nebyl dohledán v obchodním rejstříku, a proto jsou zde pochyby o jeho existenci (resp. oprávnění být žadatelem). Zde musím uvést, že jsme využili zákonnou možnost nemít u názvu sdružení dodatek o právní formě (jednu chvíli to sice zákon vyžadoval, pak ale od toho upustil). Co se týče IČa, to bylo uvedeno v hlavičce žádosti. A nakonec doručovací adresa - zde mám tušení, že úřednice by chtěla informaci zaslat písemně(?) ... V každém případě mi v hlavě vzniká myšlenka nějakého projektu "Vychovej si svého úředníka".

Konstantin Lavrushin

Jan Potměšil řekl(a)...

Upřímně se těším na další "zlořády", na které autor narazil. Jako byrokrat pak oceňuji citlivý a uvážlivý postup při "kverulování", jakož i trpělivost.
Kdysi jsem byl dotázán, ještě byv zaměstnancem organizace pečující o zájmy obcí, jak vyřídit jednu hromadnou žádost jednoho aktivisty, paušálně rozeslanou na všechny obce v určitém kraji. Jednalo se o požadavek (dle 106ky) na poskytnutí zápisů z jednání zastupitelstev a rady x let dozadu (v té době byl aktuální judikát aprobující poskytování i zápisů z neveřejných zasedání rady obce). Poté, co jsem pečlivě rozebral co a proč je (ano, opravdu) třeba poskytnout a doporučil být shovívavý k některým formálním nedostatkům žádosti a upozornil na povinnosti povinného subjektu, usadil mě jeden z "malých" starostů tím, že teď zvedne telefon a aktivistovi pěkně od plic vysvětlí, že na takové blbosti nemá čas a ať neotravuje. Řada jiných to "řešila" nečinností úplnou. Byl-li aktivista důsledný, možná to řeší dodnes (pokud dodnes nečte zápisy, které dostal).
Větší problém však vidím, pokud soud, třeba i krajský, žádá v reakci na e-mailovou žádost doplnění písemnou žádostí nebo zaručený el-podpis nebo pokud někdo přes zaslání věci datovkou žádá ještě (autorem zmiňovaný) el.podpis, což je nesmysl. Setrvačnost ve veřejné správě je však mocná. Novelu prý úřady vezmou na vědomí do cca 3 let od účinnosti. Jako kuriozitu dodávám, že jeden první stupeň ještě v roce 2010 postupoval dle starého správního řádu.
Zůstanu-li u soudů, ještě větší problém vidím v rozhodování o žalobách týkajících se 106ky. Informace má největší cenu, je-li aktuální. Pokud však musíte čekat na rozsudek o odmítnutí informace, na niž máte nárok, 2,5 roku, má většinou takový rozsudek už jen akademickou hodnotu a informace hodnotu historickou. Zeď v přístupu k informacím tak může stát nejen před branami malé obce, ale i před vraty orgánu, který má právo na informace chránit a prosazovat.

Anonymní řekl(a)...

Na DS, ale ostatne i jinych systemech "digitalni komunikace" se statni spravou mne fascinuje, jak se to da udelat slozite.

Nejsem pravnik, ale clovek z IT, resp. zabyvam se z casti sve prace kryptografii. Na zacatku zavadeni el.podpisu jsem se zajmem sledoval odbornou diskusi (zejm. problem "expirace" a revokace podpisu) a v hlave mel nekolik reseni problemu a zajimal se ktere se zvoli.

Ovsem reseni prislo uplne jine, na puli cesty, ktere komplikuje zivot asi vsem (krome Ceske posty, ktera ma penize z konverze do papirove podoby). A k tomu to 90ti denni mazani zprav.

Nicmene mame tu toho vice, slozite podavani danovych priznani (EPO), celni rizeni na export, dalsi aplikace na import. A koneckoncu i el. platebni rozkazy mne neprestavaji prekvapovat. Jednou na soud dorazil necitelny. Jednou s porusenym el podpisem. Na jednom soude nikdy nedostanou prilohy EPR (nicmene platak bez problemu vydaji i bez prilozenych dukazu). Kdyz jsem mluvil s pracovnici podatelny MS Praha, ptal jsem se na mozne duvody proc jim to jinde nefunguje. Sdelila mi, ze v nazvech souboru nesmim mit tecky. Sice to nebyl muj problem, nicmene fascinovalo mne, ze o tomto nikde neni ani zminky...

A pritom by bylo mozne implementovat mnohem jednodussi reseni, ktere by nakonec mozna lide i pouzivali radi.

Pomerne rad bych se dozvedel od nektereho z mistnich prispevatelu-soudcu, v jake podobe jim ty plataky a jina el. podani chodi.

Martin Hnner

Anonymní řekl(a)...

Jan Matejka, Filip Študák: Zkuste se vžít do situace podnikatele, jehož koníčkem není práce s PC a který DS musí použít přesně 4x do roka. Má de facto jedinou možnost - někoho si na to najmout.

Uživatelské rozhraní je velmi nevlídné, podléhá obměnám, takže nelze stvořit jednoduchý a jednoznačný návod, na který by byl skutečně spoleh. Takže i uživatel, který běžně přijímá a odesílá e-maily si na odeslání zprávy skrz DS čtyřikrát za rok zavolá mě. Proč to asi dělá ?

Podnikající důchodci jsou další postižená kategorie, protože ti si s moderní technikou také nerozumí.

Pro technologické nadšence není DS problém, ale pro běžného člověka to problém je. Ačkoliv nadšenec jsem a
digitální podpis jsem zřízen měl, tak systém DS proklínám pokaždé, když si mě nějaký zoufalý podnikatel zavolá, abych mu něco odeslal.

Věří snad někdo, že tisíce drobných podnikatelů kontrolují pravidelně datovou schránku na to, jestli jim něco nepřišlo ? Realita je taková, že ji nekontrolují a pouze doufají, že kdyby náhodou DS přišla, tak jim dojde e-mail (nebo SMSka). Ostatně, když se vžiji do jejich kůže, tak jim nic jiného ani nezbývá. Platit si nějakého IT darmožrouta nenení pro mnohé z nich přijatelná alternativa. Mnoho z nich totiž ke své práci (tj. tomu, co jim vydělává peníze) ani nepotřebuje počítač.

Za další tragedii považuji to, že zpočátku šlo v systému nastavit mobilní číslo, na které se má odeslat SMS o přijetí zprávy do DS.

Až když mi SMSka nepřišla (ale zpráva ano), tak jsem zjistil, že bez jakéhokoliv upozornění došlo ke změně v systému v tom smyslu, že SMSky jsou zpoplatněny a já si musím tuto službu zřídit a až pak mi SMSky přijdou. Naštěstí tehdy e-mail o doručení DS do schránky přišel a neztratil se ve spamu.

Technologické pozadí, které zmínil Martin Hnner, jen dokumentuje celkově zoufalý stav a bezkoncepčnost DS.

Petr F.

Ján Matejka řekl(a)...

Ad Petr F.: V zásadě s Vámi souhlasím, ostatně jsem to psal i výše, problémů kolem datových schránek je celá řada, přičemž za zásadní považuji právě skutečnost, že ekonomickou zájmy převážili nad efektivitou el.komunikace, a to v celé řadě aspektů - tam ostatně směřuje i Váš dotaz (viz Vámi uváděné zpoplatnění sms zpráv). Tento post je věnován ale jinému tématu, tak se asi nesluší to zde detailně rozebírat, snad někdy příště.

Každopádně za negativní nepovažuji ani tak fakt, že obchodní společnosti (a další právnické osoby) mají povinnost datovou schránku používat (§ 8 odst. 9 zákona), ale spíše celkovou nedotaženost právní úpravy doručování el. úkonů (dokumentů), která činí aplikaci této úpravy zbytečně složitou.

S pozdravem

Ján Matejka

Anonymní řekl(a)...

Ján Matejka: Rozpor je v primární filozofii. Je tu stát proto, aby občanům (podnikatelům) usnadnil život, nebo jsou tu občané (podnikatelé) proto aby se státu pohodlně fungovalo?

V limitním případě když podnikatelé budou, místo aby tvořili přidanou hodnotu, plnit neefektivní nařízení vyplývající ze zákona, tak stát zkrachuje.

Kdyby byla lidem ponechána svoboda, tak by stát musel napřed zajistit, že používání DS bude výhodné (a tedy po všech stránkách funkční) a následně by lidé ze svobodné vůle začali DS využívat.

Tento princip je univerzálně platný, stejně jako je univerzálně platný princip, že když je něco vnuceno zákonem (či jiným předpisem), tak to v praxi moc dobře nefunguje. Je to analogie k monopolům. Monopol není nucen fungovat efektivně, proto vždy funguje neefektivně (to je v podstatě přírodní zákon). Systém DS je monopolem, proto nikdy nebude fungovat pořádně.

Podobně bude-li nám jednou vnucen IZIP, bude tu mizerně fungovat IZIP. Bude-li IZIP dobrovolný, a bude-li mít konkurenci, pak je naděje, že skutečně něco užitečného přinese.

Má-li stát zájem, aby fungoval efektivně, tak nesmí vytvářet "monopoly". Systém DS je špatný už tím, jak byl zaveden. Jeho bezkoncepčnost a mizerná funkčnost je jen nezbytným důsledkem výše uvedeného "přírodního" zákona o nefunkčnosti monopolů.

Chceme-li systém léčit, je vždy nejvýhodnější odstranit příčinu. Léčení potlačováním příznaků je vždy méně efektivní, i když někdy také může vést k cíli.

Petr F.

Anonymní řekl(a)...

Ke zmínce P. Kolmana o tom, že žádost o informaci nemusí být, je-li zasálna obyčejným e-mailem, elektronicky podepsána. To jsem si také myslel. Jenže např. Okresní soud v Ústí nad Labem vůbec nepředpokládá, že by mu někdo mohl něco mailem poslat jinak než elektronicky podepsáno. Jediná e-mailová adresa, kterou zveřejňují je určena pro "elektronické podání opatřené el.podpisem". A osobně jsem si ověřil, že na email jim zaslaný bez el.podpisu vůbec nereagují. Chovají se jako by jej vůbec nedostali. Když mi na dotaz neodpověděli a na urgenci nereagovali, tak jsem to vzdal. Jejich mlčení je také odpověď sui generis, která o tom úřadě něco vypovídá. Mimochodem můj dotaz byl samozřejmě slušný, věcný, týkal se článku publikovaného soudcem a tiskovým mluvčím v jedné osobě tohoto soudu. Byl poslán ze standardního firemního e-mailu a vybaven automatickým mailovým podpisem s adresou atd. A vlastně proč ten soud nezveřejňuje ani kontakt na svého tiskového mluvčího? Tyhle své problémy tu zveřejňuji jednak v reakci na dříve uvedený teoretický postup, jak by se úřady k dotazům e-mailem měly chovat. A jak na ně ve skutečnosti reagují. Podle mých zkušeností je přitom mnohem mnohem horší komunikace se soudy, než s jinými státními úřady či obcemi. Jednak to píši pro dokreslení diskuse o datových schránkách jako jednom z mnoha produktů, které jsou vymyšleny proto, aby to měl jednoduché stát, nikoli jeho "akcionáři". Primární myšlenka elektronické komunikace samozřejmě špatná není, naopak.
Tomáš Marek
Pardubice