V sobotu (tedy i ve stylový den v týdnu) jsme si připomínali den památky obětí holocaustu. Při té příležitosti mě uprostřed sněhové vánice napadla otázka, nakolik se holocaust promítl nejen do evropských právních řádů, ale i do právního uvažování, a na mysli mi vytanul „zánovní“ rozsudek ESLP ve věci
Öllinger proti Rakousku ze dne 29. 6. 2006, stížnost č. 76900/01 (hledej na
http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/Case-Law/HUDOC/HUDOC+database/).
V něm šlo skutkově o střet dvou shromáždění na salzburském ústředním hřbitově na Svátek všech svatých: nejprve se salzburským úřadům (
Bundespolizeidirektion) ohlásila skupinka bývalých členů rakouských SS, zaregistrovaných jako občanské sdružení
Kameradschaft IV, která hodlala u památníku obětí války vzpomenout na památku svých padlých soukmenovců z řad SS, takto obětí války. Po nich oznámil jeden z poslanců rakouské Strany zelených, že by rádi uspořádali shromáždění ve stejném čase a na stejném místě, přičemž by nadohled starcům z
Kameradschaft IV drželi pamětní cedule připomínající Židy umučené za světové války v Salzburku. Moudré úřady žádost zeleného poslance zvážily a…nepovolily, neboť zatímco shromáždění povoleného občanského sdružení za účelem pietní akce úřední schválení ani nepotřebovalo, proti-demonstrace připomínající, čí památku kamarádi z
Kameradschaft IV vlastně oživují, by nevhodně narušovalo poklidný průběh shromáždění prvého a navíc by se daly očekávat vzájemné diskuse i potyčky, které by obtěžovaly ostatní návštěvníky hřbitova a porušovaly pietní průběh Svátku všech svatých (skoro by se chtělo zvolat: Rakousko jak vyšité - na minulost po anšlusu a begónie za oknem nám nesahejte!). Na rozsudku ESLP, který po stížnosti poslance tento postup rakouských úřadů označil za nedovolený zásah do svobody shromažďování stěžovatele podle čl. 11 Evropské úmluvy, je sice potěšitelný jak samotný výrok, tak i fakt, že zde ESLP potvrdil, že v podobné situaci potenciálního střetu dvou shromáždění nemají úřady jedno z nich zakázat, ale povolit pokud možno obě a pouze zaručit, že debaty mezi oběma shromážděními nepřerostou v násilí (policejními kordony…), neboť úřady nemají zbavovat společnost možnosti diskusí, byť i vášnivých. Soud zde výslovně přiznal, že evropská společnost je a může být společností diskuze a konfliktu (mírného a v mezích zákona), a nikoli společností pokrytecké harmonie, v níž konflikty povinně bublají jen pod povrchem. Jako osobnost politicky nekorektní nemohu než zatleskat.
Na straně druhé však ESLP přehlédl absurdnost postupu úřadů, jež je podle mne zjevná ve střední Evropě komukoliv kromě Rakušanů – absurdnost toho, že možnost souběžné pietní připomínky členů SS a jejich obětí je zvažována stejným způsobem, jako kdyby průvod městem ohlásili na stejnou dobu místní zahrádkáři a místní hasiči. Rukavici této absurdnosti nezvedl žádný z rakouských vnitrostátních orgánů, ani žádný ze sedmi soudců prvního senátu ESLP. Na jedné straně tak evropské země postižené druhou světovou válkou namnoze trestně stíhají (rozuměj: používají nejtěžší kalibr právní odpovědnosti za) to, čemu se říká „osvětimská lež“; na druhé straně má z pohledu soudu určujícího evropský lidskoprávní konsenzus stejnou váhu shromáždění připomínající strůjce a oběti holocaustu. Jako by takové trestněprávní ustanovení viselo ve vakuu, ničím nezdůvodněno, přestože ve skutečnosti by mělo v jeho základě spočívat naše společné přesvědčení o tom, že zlo nesoucí jméno holocaust, je zlem natolik absolutním, že i jeho popírání má být trestné. Pokud tomu tak však opravdu je, pokud tedy existuje konsenzus o tom, že genocida Židů (a podobně i obě totalitní ideologie dvacátého století jako celek) je absolutním zlem, tedy zlem které nelze poměřovat či vážit, neboť je tím, čím ležatá osmička v řadě reálných čísel, a naopak oběť Židů v této válce je obdobně absolutním utrpením; pak by se tento konsenzus měl projevovat ve všech právních případech, kde je ve hře, a nejen při svém popírání (respektive propagaci u nacismu a komunismu jako ideologií hlásajících rasovou, respektive třídní nenávist). V situaci podobné té na salzburském hřbitově by tak shromažďovací práva nacistů a jejich obětí patrně neměla být vyvažována (tak jak se obvykle vzájemně vyvažují lidská práva tam, kde jsou ve hře, například v častém sporu svobody projevu a práva na ochranu osobnosti), ale příslušníci SS by měli být upozorněni, že hrají s kartou, která – dostane-li se do sporu – vždy prohrává, naopak ti, kdo vzpomínají na umučené Židy, vytáhli kartu trumfovou. Existuje tedy taková celo- (nebo alespoň středo-)evropská shoda, naše společné tabu, a pokud ano, mělo by se promítat do právního uvažování i mimo hranice toho jednoho obvyklého ustanovení o osvětimské lži (u nás § 261a TZ)?
Možná je tahle úvaha příliš vyhrocená, a právě proto jsem rád, že ji aspoň uzavírám otázkou, a nikoli jejím konečným řešením, odpovědí, za níž by se
„zvedly prapory a řady pevně uzavřely…“
V jednom z 
Dne 11. ledna 2007 rozhodl Soudní dvůr v první české předběžné otázce – Věc 437/05, 
