Právníci na scestí aneb cesta mimo právo...

Česká televize nedávno ve svém archívu našla a odvysílala fragment čtyřicet let starého rozhovoru Jana Wericha s Václavem Voskou. Bavili se o divadlech, tulipánech, chorobách, ostatně o čem už by se dva stárnoucí herci měli bavit. Werich ale ve svém vyprávění o tom, jak se dostal k divadlu, zavzpomínal, jak zběhl z právnických studií, Voska si vzpomněl, že i on byl studentem práv a jejich rozhovor se náhle – způsobem pro mě velmi roztomilým – zvrhl ve vzájemné zkoušení z římského práva a debaty o Lex Rhodia de iactu... Tenhle rozhovor se mi vybavil, když se díky Tomáši Němečkovi (a jeho odkazu na Balíkův disent u nálezu o eurozatykači) na tomto blogu oživila debata kolem suchopárnosti právnického jazyka, neboť mi došlo, že na jednu stranu bývají právníci vnímáni jako lidé nudní a suchopární ve své vypočítavosti a na druhou stranu moderní básnickou češtinu nezaložil nikdo jiný než advokátní koncipient Mácha a tvůrci nejslavnějšího českého avantgardního divadla byli dva zběhlí právničtí studenti pod zkratkami V&W. A napadla mě otázka, kolik jich vlastně je? Lidí, které známe jako malíře, básníky, skladatele, a přitom nějakým kusem své osobnosti nebo minulosti patří i do té naší zvláštní „sekty“ vykladačů paragrafů a právních principů. Jen v uměleckém oboru mně nejbližším mi vytanul na mysli Benedetto Marcello, který byl autorem řady barokních koncertů (ten hobojový je obzvlášť sladký) a současníkem a kritikem Vivaldiho, zároveň však také advokátem v Benátkách počátku 18. století. Nebo Ernest Chausson, až do dvacetipěti let právník jednoho z pařížských odvolacích soudů, který ale pod vlivem Francka a d’Indyho utekl k hudbě, takže dnes není znám jako tvůrce apelačních rozsudků, ale symfonie B-dur a dalších 38 skladeb (kromě toho také jako průkopník cyklistiky a jedna z prvních obětí tohoto sportu, zabil se totiž při dopravní nehodě v roce 1899). I sám Händel studoval práva na universitě v Halle (popravdě, kdybych také v jedenadvaceti letech napsal něco, co by připomínalo jeho Dixit Dominus, stala by se i pro mě právničina jen vzpomínkou na mládí), a takových umělců (a nemám teď na mysli vítané „ochotníky“ typu Iva Jahelky) by se v různých oborech našla jistě spousta a možná i mezi těmi nejznámějšími, jen o nich vědět... Tož pokud vás tento (sám o sobě dosti scestný) příspěvek překvapil a víte také o někom, kdo, ač umělec, je také tak trochu „náš“, dejte vědět. Touto výzvou si sice připadám trochu jako hlavní postava ze Samotářů, která v rozhlasovém pořadu vyhlašuje sbírku nahrávek „smíchu matek“, ale budu doufat, že mě (narozdíl od této postavy) bude tento úlet odpuštěn a vyvážen překvapivostí novinek z vašich encyklopedických znalostí. A příště zase o právu, byť jiném....