Minulý týden jsme vedli v semináři „Ústavní soudnictví a ústavní soudy v současném světě“ debatu s W. Sadurskim, J. Zillerem a A. Stone-Sweetem na téma historické podmíněnosti volby
1) mít ústavní soudnictví;
2) jaký typ zvolit, tedy především zda mít
(i) koncentrované či difuzní (zda může pro neústavnost rušit běžné právo pouze jeden specializovaný orgán či je to pravomoc všech soudů);
(ii) abstraktní či konkrétní či obé (abstraktní – posuzuji soulad podústavních předpisů bez vztahu k určité kauze; konkrétní – mohu posuzovat soulad pouze na základě a ve vztahu k určité kauze).
Debata to byla zajímavá a rozvíjela se mnoha směry. Můj zásadní nesouhlas se týkal Sadurského teze, kterou nedávno rozvinul ve své práci Sadurski, W. Rights Before Courts. A Study of Constitutional Courts in Postcommunist States of Central and Eastern Europe. Springer Verlag : Dordrecht, 2005. Jedná se o teze z kapitoly 2 „Constitutional Courts in Search of Legitimacy“. Zde se snaží vystopovat, proč byl v postkomunistické Evropě zvolen koncentrovaný model a nikoliv, po vzoru Spojených států, model difuzní. Jeho vysvětlení je následující: nejprve odmítne tvrzení, že by vysvětlením mohlo být:
1) že by se tyto státy domnívaly, že tento model jim zaručí snazší přijetí do EU;
2) že by koncentrované ústavní soudnictví bylo zvoleno z důvodu nedůvěry vůči obecné justici, v počátcích ještě plné komunistických soudců.
Pak následujíc důvody, které dle jeho názoru relevantní byly:
3) koncentrované ústavní soudnictví je lépe slučitelné s parlamentní demokracií;
4) formální absence doktríny stare decisis v kontinentálních právních řádech, tudíž je vhodnější ústavní přezkum koncentrovat, aby nedocházelo k chaosu;
5) tradice „centralizace“ státu, státních orgánů a veřejného rozhodování, která je zřetelná v Evropě v porovnáním se Spojenými státy, kde je běžné spoléhat se více na soukromou, decentralizovanou iniciativu (to však, jak Sadurski dodává, je spíše vysvětlením pro (ne)existenci abstraktního přezkumu ústavnosti);
6) různý důraz na různé hodnoty (právní jistota, míra paternalismu apod.) v jednotlivých systémech.
Argumenty 3 – 6 jsou zajímavé. S čím jsem měl ale problém bylo plošné odmítnutí argumentu 2 – tedy že koncentrované ústavní soudnictví je nástrojem přerodu, pomocným prvkem a protipólem, který má hájit a prosazovat prvky a hodnoty, jak je nyní ten módní výraz „nové ústavnosti“, proti hodnotově jaksi jinak orientované porevoluční obecné justici a státní správě. J. Ziller obhajoval tuto koncepci ústavního soudnictví v post-diktaturních a post-autoritářských státech jižní a západní Evropy: Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko. Kupříkladu v případě Německa či Španělska je zřetelné, že mocné ústavní soudy byly budovány jako nástroje ochrany nové ústavnosti.
Vysvětlení bylo asi v tom, že jsme oba vycházeli z jiného pozadí: prof. Sadurski z polského prostředí, já z česko(slovenského). Mezi oběma je rozdíl v porevolučním vývoji nejvyššího (nejvyšších) soudů; Poláci dle Sadurského svůj nejvyšší soud po revoluci „vyčistili“. Porevoluční obsazování polského Ústavního tribunálu se tak výrazně nelišilo od obsazování obou dvou nejvyšších soudů (obecného a Nejvyššího správního soudu): jednalo se o stejný tip lidí, kteří často pouze migrují mezi NS a UT nebo NSS a UT. Tito soudci bez ohledu na to, zda sedí zrovna v rámci NS, NSS nebo UT prosazují stejný soubor hodnot. Problém je ale v tom, že tento druh historické zkušenosti nelze dle mého názoru zobecnit na všechny státy střední a východní Evropy, rozhodně tedy ne na ČR.
Vysvětlení zřízení ústavních soudů jako nástroje ústavní proměny je na druhou stranu asi lepší nezveličovat. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se v podstatě o dočasné instituce, které je v rámci cca dvou generací, tedy v okamžiku, kdy si obecná justice internalizuje hodnotový základ nové ústavy, vhodné zavřít. Anebo nikdy neotvírat? Zajímavý byl v tomto ohledu postřeh jednoho estonského kolegy: my ústavní soud nemáme, protože ho nepotřebujeme. My jsme jen zreformovali nejvyšší soud...
Sadurského teze znějí dobře. I já jsem měl při četbě jeho knihy (i při četbě věcí, které napsal už předtím) největší problém s paušálním odmítnutím problému postkomunistických obecných soudců. Vysvětlení odlišným pohledem Poláka je přiléhavé - v Polsku v roce 1980 se bezmála polovina soudců stala členy Solidarity.
OdpovědětVymazatKaždopádně co byl skutečný důvod úpravy centralizovaného ÚS v roce 1991, resp. 1993 v ČSFR, resp. ČR / SR? Podle mne nepochybně tradice (československý ÚS z roku 1920, resp. papírový ÚS z roku 1968): o skutečných důvodech se vůbec nediskutovalo.
V tomhle směru je veliká škoda, že se nedochovaly (resp. nejsou přístupné) v plném rozsahu záznamy z příprav české ústavy (kromě kusých informací a vzpomínek aktérů jejich přípravy, které vyšly v knížce "10 let Ústavy", kterou editoval J. Kysela, nebo popř. třeba vzpomínky V. Havla v jeho "Prosím stručně"). Nebo se mýlím a takové dokumenty lze někde dohledat?
OdpovědětVymazatNo, me vysvetleni, ktere jsem se snazil prodat, bylo troji:
OdpovědětVymazat1) historicka inspirace (CSR, rakousko a Kelsen, i kdyz teda kdyby Kelsen videl soucasnou verzi ceskeho a povalecneho nemeckeho ustavniho soudnictvi, rozhodne by z toho stastny nebyl);
2) nemecka inspirace - myslim, ze inspirace BVerG byla silna;
3) neduvera v soudce a obecnou justici.
Jen poznámka: diskuse k české ústavě by asi zajímavá nebyla. Rozhodující moment nastal úplně na počátku 90. let - ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Převzetí tohoto soudu do národního státu po roce 1993 už byla v jistém smyslu formalita.
OdpovědětVymazatMyslím si, že Michal má pravdu s prvními dvěma motivy, nakolik tvůrce ústavního zákona 91/1991 Sb. skutečně strašila nedůvěra v obecné soudce, nevím. Některé z nich ano, některé asi ne. Stálo by to určitě za delší diskusi. Nicméně praxe Havlova nominování v roce 1993 i později měla svou vnitřní logiku, jejímž smyslem bylo skutečně naplnit ten soud elitními právniky, "jinými" než normální soudci. O tom není pochyb.
Návrh prezidenta Havla na federální Ústavní soud je dohledatelný na http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0373_00.htm
OdpovědětVymazatRelevatní důvodovka naší diskusi moc neuspokojí, snad jen vyjma toho, že předkladatele podle toho, co řekl sám, nejvíce ovlivnila TRADICE:
"Samotná úprava základních práv a svobod ještě neznamená konstituování právního státu. Je totiž nezbytné, aby ve všech případech bylo zachovávání těchto práv a svobod vynutitelné, a to pomocí nezávislého soudnictví. Návrh ústavního zákona je koncipován tak, aby vyhovoval tomuto požadavku, tj. aby obsahoval ustanovení aplikovatelná vždy alespoň ústavním soudem [...]
Má-li být instituování ústavního soudnictví urychleno, je potřeba ústavní zákon o Ústavním soudu připravit a přijmout ještě před přijetím nové Ústavy ČSFR.
Úprava ústavního soudnictví, obsažená v platném ústavním zákoně č. 143/1968 Sb., o československé federaci (hlava šestá, čl. 86 až 101) do značné míry vyhovuje potřebám a požadavkům právního státu [...]
Ten poslední odstavec je zajímavým důkazem toho, že pouhé procedury a instituce Vám panství práva nezajistí. Skoro abych to někde použil, až nám pan prezident zase bude říkat, máme Parlament, máme svobodné volby, máme politické strany... tak jaképak problémy s demokracií?
OdpovědětVymazatNení to moc k tématu, ale shodou okolností jsem si včera četl rozhodnutí estonského nejvyššího soudu ve věci ústavního přezkumu jejich e-votingu, tak mne ta závěrečná zmínka zaujala. Myslím, že je to spíš otázka institucionálního rozdělení. V Estonsku sice nemají samostatný ústavní soud, ale v rámci nejvyššího soudu existuje zvláštní komora pro ústavní přezkum, kterou tvoří vybraní soudci zvolení z řad soudců ostatních komor/kolegií (správní, civilní, trestní). Komora má nicméně na starosti jen abstraktní ochranu ústavnosti a rozhoduje řádově desítky věcí ročně (pokud jsem správně pochopil tuhle statistiku , estonština není zrovna moje hobby - měl by to být sloupec PSJV asjad).
OdpovědětVymazatTrošku to ale připomíná náš ústavní soud za první republiky... Každopádně je skvělé, že tam řadu rozhodnutí mají v angličtině. V tomhle ohledu má náš ÚS co dohánět, zejména pokud jde o aktuálnost.
Jo, jo - Estonský nejvyšší soud na mě působil rozumným dojmem - hlavně koncentrace všech věcí v rámci jednoho soudu, nikoliv vytváření trojhlavé justiční saně.
OdpovědětVymazatJiný, zajímavý způsob ústavního přezkumu má Kanada; tam se také odehrává v rámci Nejvyššího soudu, a to tím způsobem, že předseda soudu (Chief Justice) formuluje "constitutional question(s)", které pak řeší celý soud.
Jinak estonci jsou pokladem pro všechny srovnávací právníky: oni totiž překládají veškerou svoji legislativu do angličtiny a uveřejňují zdarma online (http://www.legaltext.ee/en/andmebaas/ava.asp?m=062). Narozdíl od některých více sebestředných malých národů pochopili, že to je asi jediný způsob, aby s ohledem na srozumitelnost svého jazyka vůbec někoho zaujali ;-)
Možná na těch pobaltských národech přece jen něco bude, protože litevský ústavní soud (tam ho holt potřebují) taky zveřejňuje svá rozhodnutí v angličtině.
OdpovědětVymazathttp://www.lrkt.lt/Documents1_e.html