úterý 28. srpna 2012

Pojem judikátu

V těchto týdnech finišuje dokončování druhé, kompletně předělané publikace na téma judikatury a právní argumentace. Datum publikace se mnohonásobně protáhlo, a to hlavně z důvodu na straně editorů, včetně mne. Zde připojuji k diskusi téma (doufám jen zdánlivě) nezáživné, definiční. Nabízí však řadu zajímavých a praktických otázek.

Judikátem pro účely této práce rozumíme rozhodnutí zpravidla vyššího soudu, které obsahuje obecný nebo zobecnitelný výklad určité normy nebo principu, eventuálně samo vytváří, obvykle v souvislosti s právním předpisem, určitou normu nebo princip. Předpokladem toho, aby rozhodnutí bylo judikátem, je samozřejmě jeho publikace, ať již v nějaké formální sbírce judikátů, časopisecká nebo na internetu. Judikátem nejsou rozhodnutí, která nepřesahují svým dopadem skutkové okolnosti individuální kauzy (v žargonu nazývané "skutkovky"). Nejsou jím ani rozhodnutí, která nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu, neboť veškeré právní otázky v nich obsažené byly rozřešeny již textem právního předpisu nebo jsou z jiných důvodů nekontroverzní. S ohledem na charakter „konstantní judikatury“ v kontinentálním právním řádu však rozhodnutí může být judikátem i přesto, že tam řešená právní otázka je již dostatečně rozřešena předchozími judikáty.
Něco jiného je použití soudního rozhodnutí nikoliv za účelem zjištění právního názoru tam obsaženého, ale za účelem zjištění otázek skutkových. Příkladem může být odkaz NSS v kauze rozpuštění Dělnické strany na rozhodnutí trestních soudů včetně NS, která dovodila existenci Národního odporu jako neregistrované radikální neonacistické organizace (rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009 – 348, bod 391). Zatímco znalost publikované judikatury co do výkladu právních předpisů je součástí znalosti práva soudcem (Iura novit curia), zjišťování skutkových závěrů z judikatury podléhá jiným pravidlům.

Judikátem může být, jakkoliv spíše výjimečně, i rozhodnutí soudu prvostupňového. Taková rozhodnutí mohou mít jistý precedentní význam, například pokud jde o bagatelní věc, kde se nepřipouští odvolání, takováto bagatelní věc představuje typický příklad určitých typových sporů (např. žaloby na pokutu proti černým pasažérům ve veřejné hromadné dopravě nebo žaloby na zaplacení televizního poplatku atd.). S ohledem na nepřípustnost odvolání nemůže přitom být takováto typová kauza sjednocena vyššími soudy. Sjednocující funkce takovéhoto rozhodnutí bude realizována nejčastěji výběrem takovéhoto rozhodnutí pro publikaci v oficiální publikační sbírce.

Judikát může s notnou dávkou zjednodušení fungovat dvojím základním způsobem. Prvý typ judikátů dotváří v návaznosti na právní předpis nové normy, resp. specifikuje v daném kontextu vágní normy nebo řeší konflikt norem navzájem rozporných, event. modifikuje normu mající v daném případě absurdní konsekvence. Výsledkem je soudem dotvořená nebo dokonce vytvořená norma nebo princip, která reálně v návaznosti na zákon funguje jako právo.

Příkladem budiž judikát NS, který vyloučil promlčení práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (rozsudek NS ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003), resp. pozdější judikát, který naopak i na tyto nároky obecnou promlčecí lhůtu vztáhl (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publ. pod č. 73/2009 Sb. rozh. civ.). Sjednocení výkladu v takovýchto typových otázkách je nezbytnou podmínkou právní jistoty. Není představitelné, aby část soudů vycházela z nepromlčitelnosti určitých nároků, zatímco jiná část soudů na ně rutinně promlčení aplikovala. Následující soudní rozhodnutí musí z takovýchto judikátů vycházet, může je eventuálně dále modifikovat (např. neaplikovat judikát tehdy, pokud by námitka promlčení byla hodnocena jako úkon v rozporu s dobrými mravy), resp. výjimečně musí vysvětlit, proč s těmito judikáty soud nesouhlasí. Ignorování takovýchto judikátů je však nepřípustné.

Naproti tomu druhý typ judikátů doplňuje interpretační standardy k výkladu zákonných norem, které jsou zákonodárcem záměrně vytvořeny jako normy vysoce abstraktní, dávající soudci širokou sféru uvážení. Na rozdíl od prvého typu judikátů tato skupina nemá a nemůže mít ambici dotvořit původně abstraktní normu v normu jednoznačnou. Pokud by se tak snad dělo, popřela by se tím zákonodárcem záměrně otevřená hypotéza (nebo v jiných případech dispozice) interpretované normy. Judikát „mapuje cestu“ pro interpretaci neurčité normy, aniž by předurčoval cíl, k němuž interpret dojde. Dělá to tak, že poskytuje soudcům pro jejich budoucí rozhodování metodologické direktivy, specifikující interpretaci abstraktní normy, říká, k čemu přihlížet, k čemu nikoliv atd.

Patří sem celá škála rozhodnutí, která typicky dávají soudům metodologický návod, jak postupovat např. při osvobozování od soudních poplatků, jaké okolnosti brát na zřetel při ukládání trestů atp. Příkladem je i velmi početná judikatura k výkladu neplatnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy.

Tak například NS říká, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů „je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti“ (rozsudek ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Takovýto typ judikátu zjevně nemá ambici poskytnout vyčerpávající výklad § 39 ve vztahu k neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, ale spíše poskytnout soudům určité vodítko pro jejich budoucí rozhodovací činnost. Méně užitečná judikatura k témuž tématu se snaží definovat, co se míní dobrými mravy.

Mechanické následování judikátů poskytujících metodologické direktivy k interpretaci abstraktních norem je vyloučeno. Mechanickým bezmyšlenkovitým následováním by totiž soud porušil svou povinnost posoudit každou jednotlivou kauzu se zřetelem na všechna její specifika. Jak ostatně uvedl NS, bez „zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu, při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 OZ , nelze vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci“ (rozsudek NS ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003).

Celý výklad by šlo samozřejmě dále zkomplikovat. V určitých případech nelze respektovat záměr zákonodárce ponechat hypotézu normy velmi otevřenou. Typicky tomu tak bude v případech trestných činů nebo obecně jiných sankčních norem. Příkladem může být úprava trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 starého trestního zákona, který nijak nespecifikoval, co je „množství větší než malé“. Jakkoliv bylo zřejmým záměrem zákonodárce ponechat pachatele v nejistotě, kolik drogy u sebe vlastně může mít, judikatura trestních soudů „množství větší než malé“ specifikovala tak, že se v podstatě jednalo o minimálně dvojnásobnou dávku průměrného uživatele drogy. Současně judikatura ponechala skutkovou podstatu do jisté míry otevřenou, neboť připouštěla vzít na zřetel individuální poměry toho kterého uživatele (rozsudek KS v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 To 23/2000, publ. pod č. 46/2000 Sb. rozh. tr. Na tento rozsudek opakovaně odkazovala judikatura NS - srov. např. rozhodnutí NS ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 56/2001, publ. pod č. 60/2001 Sb. rozh. tr.).

11 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

Využívat judikaturu pro recepci skutkových zjištění je systémově vadné: každý soud, i ten nejvyšší, judikuje po stránce skutkové vždy jen inter partes.

V autorem zmiňovaném případě hnutí Národní odpor je navíc problém, že soudní rozhodnutí, která z judikátu NS vycházejí, neberou v úvahu časovou dimensi a nechávají toto hnutí právně žít dávno poté, co jeho faktická činnost ustala a jediným projevem jeho existence jsou stránky odpor.org, u kterých OČTŘ ani nevědí, kdo je jejich administrátorem.

David Schmidt řekl(a)...

Judikát nikdy nevytváří normy, přináší jen určitá právní řešení. Teprve až právní komunita cestou následováním takového řešení vytváří stav očekávání či jistoty, nicméně ta nikdy není a nebude normou ve smyslu aktu zákonodárce, ne úsudku soudce. To je základní premisa. Natočit film neznamená dostat se do kin či vyhrát Oscara. Zákonodárce se mohl mýlit, je-li však jeho rozhodnutí nepochybné, musí se změnit zákon. U soudu se mohli také zmýlit, či být zbabělí nebo z jiných důvodů nesprávně posoudili konkrétní případ a příliš generalizovali, řešením však není změna "normy" (tj. zamítání námitek a ponechání věci až např. NSS), ale projednání případu s premisou, že rozhodnutí vyššího soudu je nesprávné. Terpve kvalifikované setrvání při rozhodnutém (opakující se či "rozšířené") vyvtváří právní situaci zavazující setrvat při rozhodnutém.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Pravidlo (princip, doktrína, pojem, ...) alespoň v některých případech není fixováno jedním judikátem, ale judikaturou jako řadou rozhodnutí, která na sebe určitým způsobem navazují. Pravidlo se vyvíjí ve směru judikatury. Být judikátem pak znamená být prvkem judikatury.

Anonymní řekl(a)...

K tomu ovšem srov. také ust. § 13 zákona č. 89/2012 (NOZ), které podle důvodové zprávy k němu navrhuje (tedy podle dnešního stavu již platně stanoví)normativní konstrukci blížící se zásadě stare decisis (setrvat na rozhodnutém). Tím by se nicméně podle téže důvodové zprávy neměla založit zakonzervovanost rozhodvoací praxe.

Jan Kolba

David Schmidt řekl(a)...

Post je nesen v hodnotově neutrálním duchu, nicméně úvahy jsou to bytostně normativní a v zásadě převoditelné na právo na spravedlivý proces. Soud tak na jedné straně je povinen vycházet z precedenčního rozhodnutí, na straně druhé musí vypořádat právní argumentaci stran, přičemž myšlenkový postup by to měl být v zásadě otevřený, ne podle schéma pravidlo následovat - výjimečně nikoli, neboť to takto dopředu nelze stanovit, je top závislé na kvalitě práce vyšších soudů.

Jan Potměšil řekl(a)...

A bude i upgrade "Aplikace práva ve složitých případech :k úloze právních principů v judikatuře"?:-)

kocour řekl(a)...

"Judikátem pro účely této práce rozumíme rozhodnutí zpravidla vyššího soudu, které obsahuje obecný nebo zobecnitelný výklad určité normy nebo principu, eventuálně samo vytváří, obvykle v souvislosti s právním předpisem, určitou normu nebo princip."

1) Může být takový výklad sám normou, resp. součástí normy?

2) Jaký je rozdíl mezi normou a principem?

P.H.

Jan Vučka řekl(a)...

Já osobně pokládám přebírání skutkového stavu z jiných soudních rozhodnutí (funguje to i naopak, než uvádíte: trestní soudy odkazují na rozsudek NSS jako na usvědčující důkaz) přímo za nezákonné.

Anonymní řekl(a)...

Osobně zcela kvituji judikaturu všech možných (i nemožných :-)) soudů.

Judikáty mne naučil využívat Doc. Šimíček před několika lety ve škole (děkuji mu moc), kdy mi to vysvětlil tak, že jsem pochopil, že je to vlastně výhodné.

Už z několika důvodů. V prvé řadě si podložím svojí vlastní argumentaci judikaturou, což většině delikventů odradí od podávání odvolání. Dokonce mám vyšší šance u odvolačky, že mi to neshodí - i když zde si člověk nemůže být nikdy jist, s ohledem na absolutní absenci znalostí některých úředníků. Dokonce v těchto dnech píši mj. rozhodnutí, kdy v něm brojím proti příkazu nadřízeného správního orgánu, k zahájení řízení (formálně jsme jej musel vést, protože befel je holt befel). Ovšem obviněný je znalý práva a až se bude posuzovat, kdo a proč případně bude nést odpovědnost za nesprávný úřední postup, tak ať je to (z mého pohledu) raději odvolací orgán, který k tomuto postupu dal příkaz. Vznikly tímto obvoiněnému náklady, a když jsme v rozhodnutí opět došly ke stejnému závěru, že nekonal v rozporu se zákonem (alespoň přestupkovým), a on je bude chtít vymáhat, o čemž se během řízení několikrát vážně zmínil.
A v poslední řadě moje přestupkové komise budou vypadat chytře:-)

Problém v řízení o přestupcích je ten, že to co třeba trestní řád či trestní zákoník přejde jednou větičkou "... dle ust. §..... je to tak a tak", tak s ohledem na mnohé judikatorně stanovené analogie, jsem nucen zkoumat a tedy v odůvodnění popsat i myšlenkové pochody týkající se právě těchto analogií,a to i s vysvětlením, co to vlastně analogie je a v jakých případech a proč je přípustná či dokonce přímo žádoucí.

Potom odůvodnění vypadá jako právní cvičení na téma "per analogiam iuris" a zcela vážně pochybuji, že většina účastníků řízení, kteří stejnopis dostanou, vůbec pochopí elementární smysl těchto dlouhých a mnoha odstavců.

Příkladem budiž taková běžná "pitomost", kdy policie někoho, kdo ukradne něco v hypermarketu a současně následně někoho napadne, pachatele udělá v blokovém řízení a zbytek pošle správnímu orgánu.
Už tady musím zdůvodnit zásadu "souhrnného trestu", protože zákon přestupcích zná pouze obdobu úhrnného trestu. Je to bezdomovec, bez příjmu, tak se musí rovněž prozkoumat, zda udělená pokuta není "likvidační" atd. atd.

Patrik Šebesta

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Opožděně reaguji na některé dotazy a komenty: výklad obsažený v judikátu sám určitě normou není. Jeho normativní význam vždy souvisí se zákonnou normou, o níž se opírá (i v případech skutečné soudcovské právotvorby přinejmenším argumentačně), a bez níž, např. v důsledku změny nebo derogace zákonné normy, padá.

Judikát jako prvek judikatury: Judikaturou chápu sérii rozhodnutí opakujících nebo rozvíjejících interpretaci určité zákonné nebo de facto soudně vytvořené normy, principu nebo metodologie interpretace neurčité normy. V USA nebo Anglii takovouto koncepci nemají. Rozdíl je dán pojetím vrcholných kontinentálních soudů jako „chrličů“ rozhodnutí (na rozdíl od nejvyšších soudů systémů common law, které vytvoří jeden precedent a dál již ponechávají sjednocování judikatury na nižších soudech), a rovněž tím, že kontinentální nejvyšší soudy jsou ve skutečnosti konglomerátem malých senátů, které reálně působí jako malé nejvyšší soudy. Teprve pokud právník vidí, že určitý právní názor byl opakovaně potvrzen napříč nejvyšším soudem, může být uklidněn, že jde vskutku o „ustálenou judikaturu“, tedy o názor nejvyššího soudu, nikoliv „jen“ jednoho malého senátu.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Co se týče přebírání faktů ze soudních rozhodnutí: nic protiústavního na tom nevidím. Vezmeme-li praktický příklad, soudce má na stole žádost o osvobození od soudních poplatků. Současně z vlastní činnosti zná jiné soudní rozhodnutí, podle něhož žadatel zdědil docela velký majetek. V žádosti o osvobození nicméně žadatel (žalobce) tvrdí nemajetnost. Má snad soudce znalost faktu, tedy existenci dědictví, ignorovat? Určitě ne, nicméně musí dát žadateli šanci se k takovémuto použití rozhodnutí jako zdroje faktu vyjádřit.

Fakta z jiného rozhodnutí nicméně nesmí sama o sobě sloužit k prokázání viny obžalovaného, v tom souhlasím.