úterý 11. října 2011

Pavel Uhl: O disciplíně

Nejvyšší správní soud vydal dne 17. srpna tohoto roku rozsudek pod č. j. 1 As 63/2011–90–96, kterým přispěl do obecné právní diskuse na téma presumpce správnosti výkonu veřejné moci a hranic této presumpce. O tomto rozsudku jako o klíčovém informovala i elektronická média. Považuji za vhodné se vyjádřit k obecnému problému, kterým je otázka konfliktu dvou vzájemně neslučitelných principů. V tomto kontextu není ani tak zajímavý výsledek samotného soudního řízení, ale argumentační metoda, která rozsudkem prostupuje.

Zmíněný rozsudek celkem srozumitelně z psychologicky pochopitelných a dílem i praktických důvodů předestírá právní princip podle kterého je každý povinen podřídit se výkonu veřejné moci bez ohledu na to, zda adresát mocenského zásahu považuje tento výkon za zákonný či nikoliv. Případná náprava nezákonností je dle tohoto výkladu práva vždy řešitelná v jiném samostatném řízení, které zákonnost tohoto výkonu samostatně a odděleně posoudí. Důsledkem tohoto principu je pak mimo jiné i oprávněné uložení sankce za takové nepodřízení se výkonu, který je ex post shledán nezákonným. Celkem logické.

Kritika tohoto postoje, která je patrna z rekapitulované žalobní argumentace a která se odkazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 1849/08 dne 18. února 2010, vychází naopak z předpokladu, že je osobním rizikem každého, kdo se nepodvolí tomuto výkonu veřejné moci, pokud jej považuje za nezákonný, a naopak sankci je povinen čelit pouze tehdy, pokud se zákonnost postupu, kterému se jeho adresát nepodřídil, potvrdí v řízení o uložení této sankce. Také celkem logické.

Oba principy jsou vzájemně neslučitelné, protože jsou si zcela protikladné. Dosavadní debata nad jejich vztahem, ať už měla podobu nálezu, rozsudku, či publikovaného názoru představovala vždy názorovou pozici upřednostňující jeden z těchto principů a popírající zcela princip druhý. Je ovšem sporné zda takto vedená diskuse a položená otázka má nějaké řešení nebo nikoliv. Teoreticky je možné, aby v právu, které se vyvíjí, jeden z principů definitivně převládl nad druhým, ale takové situace jsou spíše výjimečné. Je spíše nelehkým úkolem práva hledat přiměřené hranice mezi protikladnými principy, tak aby se výklad práva jako celku blížil ideálu, který různé hodnoty chrání tak, jak těmto hodnotám odpovídá.

Vzájemný vztah těchto principů, tedy principu nevyvratitelné presumpce správnosti výkonu na straně jedné a občanské neposlušnosti na straně druhé pak vypovídá do značné míry o povaze státu, jehož orgány veřejné moci a soudy tyto principy aplikují. Podoba práva je v tomto ohledu stejně jako v mnoha jiných otázkách jen derivátem politického režimu a hodnot sdílených společností a jejími mocenskými elitami, včetně soudců.

Je otázkou, zda lze jeden z těchto principů považovat za absolutní a druhý princip zcela potlačit. To lze celkem snadno dovodit argumentací ad absurdum. Pro vyvrácení absolutní platnosti principu nevyvratitelné správnosti výkonu veřejné moci je možné použít literární a nejspíše nikdy neexistující případ, který se ovšem může odehrát v jiných variantách. V Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války je popsána situace, která diskutabilitu presumpce správnosti výkonu veřejné moci ilustruje dostatečně: „U jednoho okresního soudu v Praze se jednou zbláznil jeden soudce. Dlouho na něm nebylo nic pozorovat, až to takhle u něho propuklo při líčení pro urážku na cti. Nějakej Znamenáček řekl kaplanovi Hortíkovi, kerej při náboženství nafackoval jeho klukovi, když ho potkal na ulici: ,Vy vole, ty černá potvoro, ty nábožnej blbečku, ty černý prase, ty farní kozle, ty przniteli učení Kristova, ty pokrytče a šarlatáne v kutně!’ Ten bláznivej soudce byl moc nábožnej člověk. Měl tři sestry a ty všechny byly farskejma kuchařkama a jejich všem dětem byl za kmotra, tak ho to tak rozčililo, že pozbyl najednou rozum a zařval na obžalovanýho: ,Jménem Jeho Veličenstva císaře a krále odsuzujete se k smrti provazem. Proti rozsudku není odvolání. Pane Horáček!’ zavolal potom na dozorce, ,vezmou tady tohodle pána a pověsejí ho tam, vědí, kde se klepají koberce, a potom sem přijdou, dostanou na pivo!’ To se rozumí, že pan Znamenáček i ten dozorce zůstali stát jako zkoprnělí, ale on si na ně dup a rozkřikl se: ,Poslechnou, nebo ne!’ Ten dozorce se tak lek, že táh už pana Znamenáčka dolů, a nebejt obhájce, kerej se do toho vložil a zavolal záchrannou stanici, nevím, jak by to bylo dopadlo s panem Znamenáčkem. Ještě když pana soudce sázeli do vozu záchranné stanice, křičel: ,Nenajdou-li provaz, pověsí ho na lajntuchu, potom to vyúčtujem v půlročních výkazech...

Citovaná literární fikce je samozřejmě jen fikcí, ale poukazuje na to, že slepě se spolehnout na presumpci správnosti není vždy jednoznačné. Podotýkám, že dle tehdejšího práva bylo ukládání trestu smrti v pravomoci soudů (byť né okresních), postup soudce měl svou logiku a sledoval veřejný zájem. Tato hypotetická historka ovšem poukazuje na to, že princip nevyvratitelné presumpce správnosti nemůže být nikdy absolutní.

Existují nejspíš i opačné situace, kdy presumpce správnosti výkonu veřejné moci by měla platit. Jako příklad lze uvést rozhodnutí soudů o předběžném opatření, vzetí do vazby a podobné předběžně vykonatelné úkony, které jsou samotným právem považovány za předběžné. Naopak považuji za sporné zařadit do této skupiny příklady, které uvádí zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu: „Jestliže by v těchto případech měla být nejprve prověřována správnost zamýšleného úkonu veřejného činitele k překonání leckdy velmi subjektivistických představ účastníků (šarvátek, tlačenice lidí, bezohlednosti chování v silniční dopravě) byla by jakákoli řešení takových situací paralyzována, hrozil by chaos (řešení musí přijít okamžitě) a neodvratně by následovalo obvinění veřejného činitele ze zavinění vzniku škodlivého následku (havárie, zranění) v důsledku jeho nečinnosti.“. Pokud by mi policista řídící dopravu dával takový pokyn, kterým bych mohl třeba ohrozit životy nebo zdraví jiných osob, tak bych se asi spolehl na vlastní „soukromý názor“, jak je v rozhodnutí označeno vlastní posouzení zákonnosti. Stejně bych postupoval jako účastník šarvátky, pokud by moje nečinnost požadovaná orgánem veřejné moci vedla k riskantnímu podlehnutí soupeři v šarvátce.

Vezmeme-li tedy předpoklad, že v právu mají své místo principy oba, tak je třeba hledat soubor kritérií, podle kterých budeme vést hranici, kdy se uplatní ten či onen princip. Bylo by totiž krajně nevhodné, kdybychom měli tzv. „vyjudikováno“ už všechno a stačilo by si vybrat podle aktuální nálady. Hranice oddělující případy, kdy se uplatní ten či onen princip, tak musí být vedena přesně stanoveným způsobem, který učiní právo jako celek více předvídatelné.

Jedná se o jednu z nejobecnějších otázek výkladu práva a odpověď je tedy třeba hledat mimo jiné v nejobecnějších pravidlech fungování státu. Moderní evropský demokratický stát se vyvíjel na pozadí zkušenností potvrzujících poznání, že každý jednotlivec je více či méně vést oprávněnou úvahu o tom, zda je proti němu stát postupuje oprávněně. Veškerá emancipační hnutí, revoluční procesy a klíčové dějinné okamžiky jsou založeny na postupech, kdy se jejich nositelé opírali o své svědomí a nikoliv o úředně předpokládanou správnost státního chování. Naopak jediný zásadní historický politický zlom, který je některými teoretiky označován za ústavněprávně konformní, poměřováno dosavadními pravidly, je změna politických poměrů v roce 1948.

Moderní demokratický stát staví historicky a legitimačně na revolucích, které popírají neomezenost moci v jakékoliv rovině a v jakékoliv situaci. Ty země, jejichž demokracie nebyla vykoupena krví korunovaných monarchů a těch co ji prolili na barikádách nedbajíce presumpce správnosti úředních postupů, pak své první emancipační úvahy vedly právě v dokumentech, které omezovaly do té doby neomezenou moc šerifů a jiných policistů (Habeas Corpus Act). Intelektuální reflexe osvícenství hledala mravní zákon či jiné kritérium chování tak porůznu, někdy v sobě samém (podle Kanta), někdy v původní lidské přirozenosti (Rousseau) jindy zas v satiře namířené proti moci (Voltaire). Tomuto myšlenkovému proudu předcházely myšlenky a postupy založené na racionalistické soustavné pochybnosti. V historické tradici kanonizovaného evropského politického myšlení ovšem nenalezneme ideové konstrukce založené na presumpci správnosti policejních postupů a hledání mravního zákona ve správním sdělení.

Výjimkou jsou ty politické režimy, jejichž ideová struktura byla založena na podřízení se jediné pravdě traktované prostřednictvím vertikálních struktur policejního či správního aparátu. Pomatuji si, že když jsem četl literární (Robert Merle: Smrt je mým řemeslem) nebo reportážní (Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě) díla, která se týkala vyhlazovací mašinérie druhé světové války, tak základní poselství, které se snažila tato díla předložit světu, byla mimo jiné i absurdita presumce správnosti pokynu shora, která měla na druhou stranu určitou útěšnou přitažlivost v tom, že snímala odpovědnost za společný osud z beder vykonavatelů. Obrana těch, kdo se po podlehnutí tohoto režimu museli zpovídat ze svých skutků, stála mnohdy na argumentu, že příkaz k tomuto skutku byl sám o sobě závazný. Tato obhajoba v době poválečné, stejně jako v dobách pozdějších, neuspěla. Před soudy mezinárodními v době dnešní také nebývá úspěšná.

Při pohledu na reliéf těchto normativních konfliktů si můžeme klást různé otázky. Dokdy platila presumpce správnosti příkazů dle práva výmarské republiky a jejího nástupce? Dokdy se byl každý povinen podvolit bez ohledu na svou úvahu (soukromý názor) výkonu veřejné moci v režimech, které které ztrácely svůj demokratický charakter? Odkdy byl odpor legitimní? Pokud je i voják či policista povinen posuzovat správnost přikázaného konání, nemělo by to platit i pro toho, kdo se má této moci podvolit? Byli legionáři jen dezertéři? Byl autor shora citovaného literárního díla dvojím dezertérem nebo svobodným aktérem dějin 20. století? Byly válečný odboj nebo pozdější poziční činnost legitimní jen kvůli zákonům č. 115/1946 Sb. a č 198/1993 Sb. nebo naopak samy o sobě? Byl zásah na Národní třídě dne 17. listopadu 1989 veden s presumpcí správnosti nebo nikoliv?

Těmto úvahám lze samozřejmě čelit tím, že budeme vycházet z předpokladu, že Česká republika je demokratický a právní stát, kde se lze práva dovolat ex post a luxus „soukromého názoru“ je tak de facto zbytečný. Tato úvaha není správná a je do značné míry i nebezpečná. Skutečnost, že platí čl. 1 Ústavy neznamená, že by toto ustanovení deklarovalo existující fakt a završené úsilí, ale toto ustanovení je naopak návod a pobídkou k nějakému směru výkladu světa a úsilí o jeho změnu. Jde přeci jen o normu a ne vizitku. Demokratická společnost a právní stát nejsou jednou provždy dány. Existují sice názory, že za totality bylo potlačování demonstrací špatné a že teď, když máme tu demokracii a její standardní procesy, tak že to právo shromažďovací vlastně tolik nepotřebujeme, ale není tomu tak. Je tomu dokonce přesně naopak. Konec dějin ve vývoji práva (ani obecně) se nekoná a pravdu v tomto směru má Masaryk, který upozorňoval na funkční závislost státu na ideálech, z nichž vzešel. Tato vazba na ideály má i širší civilizační platnost a historický kontext. Už Antigona řešila stejnou otázku, zda se podvolí pokynu jinak nepochybně legitimního vykonavatele veřejné moci krále Kreonta.

V dobách, které dnes platné zákony označují ze zločinné, bylo zcela v pořádku řídit se pokyny v dopravě, zásahy veřejné bezpečnosti při šarvátkách a respektovat a považovat za zákonné 90 % soudních rozhodnutí. Totalita byla sice totální v rozsahu kontroly ale nikoliv ve ztrátě základů legitimity státu. Dnes je situace jiná, ale nelze stejně tak tvrdit, že veškerá činnost veřejné moci splňuje nejvyšší standard očekávání uživatelů právního státu. Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku Dělnická strana II., bod [643], že ohrožení demokracie nemusí být nutně otázkou obecnou a zasahující stát či společnost jako celek. Naopak může mít podobu lokálního, kontextuálního a časově i krátkého ohrožení. S podmínkami, v jakých lze realizovat právo na odpor, které je funkčním protipólem ohrožení demokracie a právního státu, je to tedy stejné. Krátkodobá situace na jednom místě, kde přestává platit právo, je důvodem pro realizaci práva na odpor dle čl. 23 Listiny. Pojmy jako demokratický řád lidských práv a základních svobod a účinné použití zákonných prostředků je zapotřebí interpretovat dynamicky a nikoliv staticky. Pojem „odstraňoval“, který je vyjádřením hypotézy, nemá dokonavý význam. Netřeba vždy čekat na to, až budou Hradčany v plamenech a Ústavní soud na Špilberku.

Z uvedeného plyne, že v konfliktu práva na „soukromý názor“ a povinnosti podřídit se za každou cenu principu presumpce správnosti výkonu veřejné moci, dle shora uvedených argumentů má navrch princip výhrady svědomí pro případ zneužití zákona veřejnou mocí. Princip presumpce správnosti výkonu veřejné moci pak má své uplatnění pouze subsidiární, tedy tehdy, pokud není možné garantovat proces ochrany subjektivních práv jinak. V praxi se tak bude dít především tehdy, kdy to plyne z předběžné povahy výkonu práva, tedy vlastně tehdy, kdy poněkud paradoxně ani právo samotnou konečnou správnost předběžného úkonu nepředpokládá. Své místo bude mít mnohdy nepochybně i tam, kde stát protiprávně upírá nějaké povolení či licenci, jak naznačuje judikát, který je mylně označován za prejudikaturu k tomuto tématu (8 As 29/2007-121). Odepření privilegia nelze srovnávat s aktivním zásahem do práv přirozených.

Jak tyto závěry vztáhnout k rozsudku č. j. 1 As 63/2011–90–96? V citovaném případě šlo o to, že osoba, která demonstrovala, byla vyzvána, aby šla demonstrovat jinam, protože tam, kde demonstruje, prostě překáží ostatním, kteří tam chtějí chodit. Namístě nejspíše trochu těsno opravu bylo. Pozdější řízení o zákonnosti zásahu proti právu shromažďovacímu vedené krajským soudem ve správním soudnictví skončilo závěrem, že zásah nebyl zákonný. Demonstrantka pak byla potrestána za neuposlechnutí výzvy, byť tato výzva byla později shledána nezákonnou. Pro následující i předchozí úvahy je podstatné, že doposud nebylo teoretického sporu o tom, že součástí práva shromažďovacího je i volba kdy a kde se shromáždění učiní. Naopak pokusy o omezení shromažďovacího práva třeba z důvodů dopravy neobstály. Přesun z jednoho místa na druhé pak nemůže být ani zanedbatelný. Pokud bychom akceptovali možnost posunout shromáždění z jednoho místa na druhé prostým policejním pokynem z důvodu plynulosti chůze, tak hranice této úvahy končí přesunem mimo smysluplný prostor shromáždění.

Jednalo se tedy nepochybně o omezení základního politického práva, konkrétně práva shromažďovacího, které požívá zvláštní procesní ochrany a v procesu soudní ochrany mu je tradičně věnována přiměřená pozornost. Jakkoliv lze mít určité pochyby o tom, zda svoboda výhrady svědomí platí pro pokyny strážníka v dopravě, tak v případě, kdy je nezákonným postupem omezeno základní politické právo, tak je zapotřebí přistupovat k věci spíše obezřetně. Srovnání, které rozsudek podává, tedy porovnání se šarvátkou a dopravou není tedy příliš korektní. Právo rvát se požívá nepochybně menší ochrany než právo shromažďovací.

Za druhou metodologickou chybu rozsudku pak považuji úvahu, že případná nezákonnost je otázkou zvláštního řízení, jež nastává v důsledku zvláštního opravného prostředku a to přísně ex post. Tato úvaha má jeden nesprávný předpoklad a jeden nevhodný důsledek. Jednak je třeba zdůraznit, že sice zásah do práva shromažďovacího podléhá bezprostřední soudní kontrole, ale u jiných práv a zásahů to tak úplně snadné není. Pokud někdo bude organizovat třeba petici proti obchodnímu domu a bude sbírat podpisy před tímto domem a policista jej na žádost ochranky domu vykáže, tak takový postup není napadnutelný soudně. Je možné si podat stížnost na policii, ale každý, kdo tak někdy činil, asi tuší, že takový nástroj není dostatečný. Žalobní legitimace je pak dána pouze tehdy, pokud žalobce doloží, že zásah trvá nebo že hrozí jeho opakování. O délce takového řízení třeba v Praze pak nemá smysl ani mluvit. Obecně platí, že není možné těžiště případného problému, tedy zjišťování nezákonnosti, přenášet do oblasti, která je do značné míry nefunkční. Taková úvaha právnímu státu škodí a sama o sobě věrohodnost rozsudku významně snižuje.

Důsledkem takové úvahy je pak legalizace toho, že policista v podstatě může komukoliv říci: „Ano, to co dělám, nesmím dělat, ale ty mě musíš stejně poslechnout, takže koukej odsuď vypadnout!“. Takové pojetí práva, kdy ve spojení s praktickou nemožností se dovolat přezkumu je někomu dána v podstatě neomezená moc, není správné. Podstatou moci v demokratickém státě je vždy její omezenost. To platí i na ulici a postup, kdy občan čelí nezákonně uplatněné moci, aby postavil stát do povinnosti dokázat, že svou moc použil spravedlivě, je jednou z legitimních cest, jak otázku zákonnosti výkonu moci nahlížet z jiného úhlu pohledu. Princip občanské neposlušnosti, kdy ten, kde se rozhodne vzít na sebe riziko sankce a čelí nezákonnému jednání je hoden obdivu, a to nejenom proto, že díky těmto lidem jsme podstatně svobodnější a můžeme třeba psát blogy, kde kritizujeme rozsudky.

Faktická motivace soudu byla nejspíše vedena obavou z úpadku přirozené autority, kterou by měla policie mít. Tento motiv je navýsost pochopitelný, ale i úvahy, které jej v závěru rozsudku osvětlují, nejsou založeny na zcela správných logických postupech. Jestliže existuje předpoklad možného nesprávného výkonu veřejné moci, který byl v tomto případě dokonce potvrzen v jiném řízení, tak proč by měl tento postup požívat stejné právní ochrany jako postup zákonný? Vážím si policistů, kteří zvažuji na každém kroku zákonnost svých kroků, a nevím proč je stavět do jedné řady s těmi, kdo svou moc zneužívají, byť nevědomky. Z psychologického hlediska toto odlišení pak vytváří naopak tlak na úvahu úředních osob o zákonnosti vlastního postupu.

Nejvíce obávaný psychologický dopad na jednání adresátů veřejné moci, kteří už by nechtěli nikdy poslouchat strážníky řídící dopravu, je taktéž nesprávný. Každý, kdo by se chtěl protivit výkonu moci, níž má pochybnost, musí tento krok učinit při plném vědomí, že pokud se oprávněnost výkonu veřejné moci potvrdí, tak sankci nepochybně ponese. Poukaz na soukromý názor zde není podstatný, protože pro posouzení není zákonnosti postupu orgánu veřejné moci není klíčový onen „soukromý názor“, ale objektivní skutečnosti. Lidé by se pak nepochybně neprotivili řízení dopravy a uklidňování šarvátek, protože by věděli, že sankci v tomto případě nakonec podlehnou. Není také náhoda, že jediné případy, kdy se tato otázka řeší na úrovni nejvyšších stupňů soudní soustavy, se týkají výkonu politických práv, i když počet sankčních správních řízení, které se týkají dopravy či šarvátek, mnohonásobně překračuje shromažďovací agendu.

Domýšleno do důsledku, pak princip, že nezákonný výkon veřejné moci nepožívá ochrany a není chráněn sankcí, vytváří pak právo předvídatelnějším, protože nezákonný postup nelze předvídat a nelze tedy ani předvídat sankci na ni navazující.

Jeden judikát jaro nedělá. Netuším, jestli onen rozsudek bude podroben testu ústavnosti či nikoliv. Zatím známe pouze názor jednoho senátu Ústavního soudu, jehož zpravodajem byl v této věci navíc soudní funkcionář, který v senátu pravidelně nezasedá. Jak se na tuto otázku budou koukat jiné senáty a jiní zpravodajové netuším. Věc se může v případě vnitřního nesouladu stát teoreticky předmětem plenárních úvah, ale tato úvaha je spíše předčasná. Z dlouhodobého hlediska ovšem pevně věřím, že názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 63/2011–90–96 se nestane kánonem ochrany našich práv. Odpovědnost za svůj osud totiž neseme my všichni.


Pavel Uhl

P. S.: Pokud bude číst tento blog někdo ze soudců obecných soudů, tak budu rád, když mi v zájmu předvídatelnosti práva v diskusi sdělí, zda i dnes se na soudech dělají „půlroční výkazy“ jako za Rakouska-Uherska, popřípadě zda by v nich šel odepsat lajntuch či jiný předmět sloužící podobně jako provaz. Jako advokát bych rád svým klientům poskytl úplnou informaci o možnostech soudních procedur.

19 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Na jarmark jdou lidé rádi. Rádi se motají kolem prodejních stolů , tu něco ochutnají, tu zakoupí něco ručně vyrobeného za lidovou cenu, naslouchají lidové muzice a jsou rádi na světě. Svět má však i stíny. Stín také potřebujeme, ale na jarmarku chceme být na slunci. Slunce má ten den zamluven jarmareční plac a stín musí ustoupit. Ustoupit v ten čas však neznamená ustupovat stále. Stále se něco děje …. M.Ch.

Zdenek Tesner řekl(a)...

Děkuji za mimořádný (i na poměry JP) a inspirativní příspěvek! Jen pro příště bych doporučil trochu stručnosti;)

David Schmidt řekl(a)...

ad Čl. 23 a "netřeba vždy čekat na to"

"politický vězeň" Ing. Jiří Fiala by mohl vyprávět... :) Lze doporučit zejména videa v závěru článku.

Anonymní řekl(a)...

Velice dobrý článek. Jsem velice zvědavý na komentáře a názory dalších.

Já osobně si myslím, že je dosti nebezpečné, aby existovala presumpce správnosti. Tohle by mohlo přicházet v úvahu pouze v ideálním světě dokonalých zákonů a dokonalých a bezchybných úředních osob. Jinak je to absurdní, vždyť kdyby nebylo lidí nespokojených se špatným zákonem, či úředním postupem, tak by naše společnost byla, nechci ani napsat kde. A respekt by si měla policie získat svým konáním a vystupováním a né tím, že ji musí každý slepě poslouchat. Z toho důvodu snad existuje zákon o policii, kterým se policista musí řídit a naopak využívat oprávnění z něho pro něj plynoucích. Pokud spatřuje v nějakém konání porušení zákona je povinen zasáhnout a nepotřebuje k tomu souhlas té osoby. Naopak pokud je on tím “pachatelem“, tak člověk prostě musí být obětí a nemá právo se bránit? Co se týče soudů, proč s takovou existují opravné prostředky? Vždyť jestliže pan soudce rozhodnul, že má pan Znamenáček viset, nelze s tím nesouhlasit.

Marek Vrbík

Jan Potměšil řekl(a)...

Svůj názor na onen nález ÚS už jsem shrnul mj. zde, proto se nechci opakovat. S kritizovaným judikátem NSS se proto ztotožňuji. Není mi též zřejmé, v čem mělo být jednání policisty protizákonné - pokud má udržovat veřejný pořádek, tak nevidím nic vadného na tom, pokud někomu řekne, aby si stoupnul kousek vedle, kde nepřekáží.
Dále pokud jde o důsledné dodržování zákona, a šlo-li o shromáždění, zajímalo by mne, zda bylo ohlášené a zda byla zajištěna pořadatelská služba, a pokud ne, zda je organizátorka ochotna zaplatit pokutu za přestupek dle § 14 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím.
Dále si nemyslím, že autorem zmiňované kauzy se týkají (především) politických práv. V kauze řešené ÚS šlo o to, že někdo nereagoval na předvolání k podání vysvětlení, zde šlo o to, že někdo trval na svém "právu" překážet ostatním, proto že to Jeho právo je svaté a jiná práva a zájmy mu nemohou konkurovat.
Co se presumpce správnosti týče, tak je-li v diskuzi argumentováno soudy, jsou některá rozhodnutí pravomocná už v 1. stupni (KS ve spr.soudnictví) a tudíž vykonatelná, byť by byla nezákonná, některá rozh. jsou též předběžně vykonatelná atd. a respektujeme to. Existence opravných prostředků pak sama o sobě nezpochybňuje závaznost toho kterého rozhodnutí/úkonu. I dříve ÚS vycházel z toho, že i veřejná moc může pochybit, a proto zde musí být záruka aspoň ex post přicházející nápravy (II. ÚS 590/08) - nikoliv že každý předběžně posuzuje, čemu se podřídí a čemu ne. Obrácený postup vychází z absolutizace práv občana, kde není přiznán žádný prostor pro veřejný zájem/zájem ostatních a pro zájem na chodu veřejné správy. Je to legitimní, ale nevyvážené.
Co se práva na odpor týče, jsem také ochoten právo v určitých případech porušovat, ale plně s vědomím sankce (tedy nikoliv, že bych pak ex post vymýšlel, které politické právo že zrovna vykonávám nebo že se např. účastním náboženského shromáždění).
Máme-li vést hranici nebo hledat vyváženou pozici mezi dvěma autorem nastíněnými pohledy na věc, vycházel jsem až doposud z toho, že není povinnost uposlechnout výzvu zjevně nezákonnou, nikoliv ale cokoliv, co se mi nelíbí. S tím lze myslím žít i nadále. Přístup, kdy nejsem povinen respektovat cokoliv, byť i s rizikem, že budu nějak sankcionován, když se ukáže, že nemám pravdu (kdo to rozhodne, kdo má - pro mě - dost velkou autoritu?), považuji za rizikový nejen pro zajištění chodu veřejné správy, ale i s ohledem na riziko nárůstu násilí, které bude nutno vyvinout na překonání odporu tam, kde např. policie bude trvat nebo bude muset trvat na uposlechnutí svých pokynů. Také za situace, kdy na příkladech mnoha arogantních a agresivních řidičů je vidět, jaká je vůle respektovat zákony a jaká je u nás míra respektu k veřejné moci, bych byl opatrný s převracením dosud uznávaného přístupu k presumpci správnosti úředních aktů. Btw to usnesení ÚS sp. zn. I. 263/97 se týkalo právě případu, kdy řidič odmítal uposlechnout dopravního policistu, protože měl na věc jiný názor.
Třeba se ale mýlím a nechám se přesvědčit, že jsem zastydlý zkostnatělý byrokrat - autor aspoň téma podal poměrně srozumitelně, podstatně srozumitelněji, než je tomu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1849/08, který - měl-li o něčem přesvědčit - se tedy moc nepovedl.

Anonymní řekl(a)...

Výtečný článek, souhlasím téměř s každým slovem.
Obecně lze říct, že absolutní presumpce správnosti by vůbec nexistovat neměla; nicméně mezi uplatněním "vlastního názoru" a presumpcí správnosti by měla být úměrnost, měřená okolnostmi případu. Obecně, čím více času je k dispozici a čím škodlivější či nevratnější následek může nastat v důsledku uposlechnutí dotyčného předního nařízení, tím větší prostor pro uplatnění "vlastního názoru" zde je. Naopak v určitých situacích by se užití "vlastního názoru" mělo omezit jen na nejkřiklavější a hraniční případy. Typickým příkladem je rozkaz vydaný vojákovi v bojové akci. S tím by se samozřejmě nemělo diskutovat prakticky vůbec, protože riziko, které hrozí při neuposlechnutí (v průměru, jistě by se našly krajní případy, které vybočují) je obvykle velmi vysoké. Zde musí nastat nějaký zcela zřetelný rozpor, pro který je možno příkazu neuposlechnout, např. když jako voják dostanu rozkaz ke střelbě do neozbrojených civilních osob (a není-li to nějak zdůvodněno jinými závažnými okolnostmi), o němž vím, že je v rozporu s platným právem.
Samozřejmě, to je materiál pro dlouhé diskuse. Dále již chci jen podotknout, že zdaleka ne všechny válečné zločiny WW2 byly důsledně potrestány s odmítnutím argumentace "rozkazu z vyšších míst". Naopak, mnohdy se dokazovalo, že dotyční, např. Kesselring v Itálii, nepostupovali v souladu s vlastním německým válečným právem a civilisté zajatí jednotkami SS byli postříleni bez soudu, ačkoli byl k dispozici vojenský soudce.

Antonín Thurnwald

Pavel Uhl řekl(a)...

Děkuji za věcnou kritiku Jana Potměšila s sděluji k ní následující.

V bodu (5) citovaného rozsudku je zmíněna skutečnost, že rozpuštění shromáždění nebylo zákonné. V jiném řízení tedy byla konstatovány nezákonnost policejního postupu. Tato skutečnost sice může být sporná, ale v tomto případě vycházím z toho, že postup policisty byl nezákonný a tato nezákonnost byla soudem v jiném řízení konstatována. Šlo o speciální řízení, kdy se zkoumal zásah do práva shromažďovacího – tedy do politického práva.

Co se týče ochoty zaplatit pokutu, tak ta mě zcela nezajímá. Buďto ji zaplatit musí a stát si ji po právu tvrdě vymůže nebo ji zaplatit nemusí a není co řešit. Pořadatelská služba pro posouzení otázky není klíčová.

Co se týče námitek, že nešlo o politické právo ale o právo „překážet“ a další výtku „absolutizace práv občana, kde není přiznán žádný prostor pro veřejný zájem/zájem ostatních a pro zájem na chodu veřejné správy“, tak tady si dovoluji nesouhlasit. Tato výtka směřuje do základní hmotněprávní úpravy a nikoliv do procesních nástrojů, které jsou shora popsány. Listina a na ní navazující zákony stanoví prostě určitý standard neomezitelnosti shromažďovacího práva, to se nám nemusí líbit. Můžeme změnit Listinu i zákon. Dokud se tak nestane, tak ale není možné omezit právo shromažďovací „chodem veřejné správy“, potřebou dopravy nebo potřebou nerušeného průchodu (tedy pěší dopravy). Jestli je současný stav legitimní nebo vyvážený nevím, ale vyvažovat to nezákonným postupem policie není nejlepší nápad.

Pokud onen standard, který ale nebyl předmětem mých úvah, platí, tak procesní postupy a jejich hodnocení mu musejí odpovídat. Není tedy opravdu možné z pořádkových důvodů přesouvat demonstraci jinam. Pokud by soud rozhodující o oprávněnosti zásahu do práva shromažďovacího konstatoval, že „přesunutí“ o pár metrů k patníkům není zásahem, tak by to bylo něco jiného a postup policie by byl zákonný; k tomu by musel být ale hmotněprávní podklad, který zatím platné právo nezná. Z těchto důvodů lze i zásah považovat nejenom za nezákonný, ale i za zjevně nezákonný.

Co se týče odkazu ex post na nějaké politické právo, tak to není podle namístě, protože účastnice od samého počátku koncipovala svou aktivitu jako právo shromažďovací. Soud to v jiném řízení taktéž tak hodnotil. Pokud by se zloděj, kterého chytí v noci v obchodním domě, vymlouval, že tam realizoval své právo shromažďovací, tak by mu to asi málokdo věřil.

Co se týče odkazu na subjektivní hodnocení, tak ve svém textu jsem zdůraznil, že to není klíčové. Klíčové pro případnou sankci či nesankci je objektivní posouzení zákonnosti postupu policie; to posoudí jako předběžnou otázku trestní soud(y) či přestupkové komise a posléze správní soud(y). Takto komunikovaný princip nemůže pak devalvovat efektivitu veřejné správy jako takovou, protože sebeexcesivnější subjektivní hodnocení na vynutitelnosti práva nic nezmění.

Nemyslím, že by to zvýšilo třeba agresivitu řidičů, protože povědomí o tom, že je sankčně chráněn pouze zákonný postup, není psychologickým faktorem zvyšujícím agresivitu. Naopak se tím stanoví pevnější hranice, což je v mocenském vztahu faktor vedoucí k jeho upevnění. Naopak faktor vědomí o teoreticky možné a sankčně aprobovatelné zvůli vede k frustraci a menší sebekontrole.

kocour řekl(a)...

O dvě patra níž Kladivo na čarodějnice, tady O disciplíně, přitom obojí je o tom samém, o tom, jak chápeme vztah občan - stát:

Je stát matička, která nás porodila, kterou je třeba poslouchat a na nic se neptat, je jednotlivec jen nepodstatnou součástí celku?

Nebo je tu stát proto, že jsme si ho zřídili pro dobro každého jednotlivce a celek je jen vedlejší přidanou hodnotou, která nesmí převážit?

První pojetí vede k alibismu, druhé k osobní odpovědnosti.

Posoudit to v kontextu presumpce správnosti, kladiva na čarodějnice či váhy, jakou přiznáme znalcům, už zvládne každý sám.

P.H.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Pavel Uhl:
V mezidobí jsem získal onen rozsudek KS v Brně, který konstatuje nezákonnost rozpuštění onoho shrom., v němž je obsaženo podstatně víc detailů - ve své reakci jsem vycházel jen z toho, co lze vyčíst z rozsudku NSS. Dle popisu KS šlo skutečně spíš o rozpuštění, nikoliv jen o výzvu "jděte vedle", to rozpuštění bylo skutečně nezákonné a skutečně se jednalo o shromáždění ve smyslu ShromZ, a to od počátku a vědomě. Původně jsem myslel, že se jen někdo někam postavil s cedulí a ex post tvrdil, že se shromažďuje. Policista postupoval skutečně v rozporu se zákonem - po tom, co častěji řeším ShromZ a sám tedy vím, že ani neohlášené shromáždění nelze rozpustit jen tak, ale jen za shodných podmínek, jako shromáždění ohlášené (tedy za podmínek, které by jinak odůvodňovaly zákaz), lze říct, že nezákonnost byla (aspoň pro osobu znalou ShromZ) zjevná.

Co se týče "ochoty platit pokutu", máte samozřejmě pravdu - jen jsem vyjádřil antipatie k postupu, kdy je někdo sám laxní k dodržování práva, avšak tvrdě vyžaduje dodržování práva po jiných. Nepovažuji to za konzistentní a věrohodné.

Co se týče "práva překážet", souhlasím s tím, že právo shromažďovací je zakotveno určitým způsobem. Měl jsem na mysli spíš to, že i když mám určité právo, mohu přesto brát ohled na ostatní - v onom případě třeba poodejít. Ohlásím-li shromáždění před jeslemi či sanatoriem (houkačky a sirény s sebou), není moci, která by mi v tom de iure mohla zabránit. Budu-li však brát v potaz i jiné pohledy a zájmy než jen svůj, mohu jít aspoň za roh, i když "mám právo" .

Obecně se mi též nelíbí, pokud se určitá práva - někdy i násilně - aplikují na kdeco - např. (z praxe) někdo ohlásí dle ShromZ rekonstrukci bitvy dřív než sousedé, s nimiž se rozhádal, a kteří chtějí také rekonstruovat, tak ať nemohou. Nebo pokud se blokáda nějaké činnosti nazve shromážděním, třeba i ex post.

"Absolutizací práv občana" jsem pak měl na mysli už proces, resp. prosazování či naopak ad hoc regulaci výkonu práv. Tedy situaci opačnou k dosavadní, kdy (zatím) úkony státní moci (která chrání nejen sebe samu, ale i ostatní občany), jimiž jsou určitá práva ad hoc regulována, požívají presumpce správnosti, i kdyby ta správnost byla sporná. Pokud přijmu pohled, že občan nejen že může konat, ale může i sám posuzovat, které ad hoc regulaci svého konání přizná účinek (bude ji respektovat), znamená to, že pro mě není tak důležitý chod veřejné správy a zájmy ostatních. To je samozřejmě legitimní postoj, ale sporný, jak z diskuze i postu (i z odůvodnění NSS) vyplývá. Proto ta "absolutizace". Veřejnou moc bych totiž nevnímal jen jako abstraktního bubáka, který spadl z nebe a je mým nepřítelem, ale i jako prodlouženou ruku práv a zájmů ostatních občanů (občané konstituují stát) - proto bych i tomu státu mohl přiznat určitou relevanci.

Co se týče závěru reakce, ideální by bylo mít Halič, aby se na určitém teritoriu zkusilo, jak to bude fungovat, pokud nebudu muset uposlechnout pokyn nebo rozhodnutí, který osobně považuji za nezákonný, byť pod rizikem sankce, když se můj názor ukáže jako nesprávný. Zatím se té agresivity či nárůstu konfliktnosti obávám - když "mají pravdu oba", je to myslím konfliktnější, než když je předem dáno, že ji má (byť půjde o ex post vyvratitelnou domněnku) jen jeden - tím je usnadněno řešení ad hoc se objevivší situace. (Fér je pak odškodnit toho, kdo se podvolil nezákonnému pokynu, resp. měl pravdu "ve skutečnosti" - tak to myslím bylo nastaveno dosud - aspoň by mělo být). Obrácený postup - hádám se, příp. i peru, a pak se soudíme (měl jsem pravdu, neměl jsem pravdu), mi přijde komplikovanější a náročnější pro všechny, vč.soudů - snad nemusí být vše přezkoumáváno soudy? Ale pokud nemáme tu Halič - není možná/dostupná nějaká komparace se zahraničím, jak to kde (ne)funguje?

Jan Potměšil řekl(a)...

PS:
Ještě k presumpci správnosti úředních aktů: Ono to pak lze vztáhnout i na další případy – např. přijde exekutor provést exekuci, na základě vadného exekučního titulu (což lze prokázat až ex post). Budu se bránit exekuci se zbraní v ruce, neboť exekutor pro mě v tu chvíli není exekutorem, ale zločincem, který jedná nezákonně. Jednoho exekutora postřelím, střílím i na další příchozí. Nesu riziko, že budu zastřelen, resp. že exekuce bude vynucena silou, a že budu ještě potrestán, protože ex.titul nakonec vadný nebyl. Nebo se ukáže, že vadný byl a nakonec se mi všichni postřelení exekutoři omluví, přestanou mě obtěžovat a propříště si dají pozor (u exekutorů to nakonec není tak špatná představa..:-)). Jen ten proces je poněkud krvavý. Přeháním, ale určitě je namístě zabývat se presumpcí správnosti všech úředních aktů, tedy včetně soudních rozhodnutí, nejen pokyny policistů, kde je nerespektování nejsvůdnější a nejsnáze zdůvodnitelné. Zabývám se tím i v tom textu k nálezu ÚS sp.zn. I. ÚS 1849/08, na který raději opět odkazuji – je podrobnější a výrazově i příklady neutrálnější.
A díky za reakci, za argumenty i za sám post, který přehledně nastínil situaci/v úvahu přicházející pohledy a přinutil mě více o tom přemýšlet.

Jan Potměšil řekl(a)...

PPS:
Ad hoc si dokážu představit, jde-li o diskutovaný příklad a skutkově budu vycházet z popisu dle KS v Brně, že sankce (asi není náhodou, že dotyčná dostala hádám jen napomenutí) nebude vůbec uložena a věc se odloží, neboť skutková podstata přestupku dle § 47/1/a) PřesZ zní "neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci". Pokud nebudu brát za výkon pravomoci obecně zajišťování veřejného pořádku, ale úzce postup dle ShromZ, kdy státní moc lze vykonávat pouze "na základě zákona, v jeho mezích a způsobem, který zákon stanoví", tak by o výkon pravomoci nešlo - pokud jí rozumím jen výkon pravomoci přísně v mezích zákona.
Takový závěr též vyžaduje znalost situace. Nevím, co měl k dispozici NSS, možná ne vše. S ohledem na jím držený názor dle usnesení ÚS sp. zn. I. 263/97 by to mohlo být i jedno. Naopak přístup zkoumající zákonnost postupu orgánu veřejné moci vyžaduje přesnou znalost situace. Pokud však budu vycházet z nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 1849/08, dle něhož "kontaktáž" občana veřejnou mocí není vyloučena, v demokratickém státě však nelze vynucovat žádnou součinnost - a - je třeba přísně respektovat zákaz sebeobviňování, tzn. nemohu ani žádat vysvětlení od osoby podezřelé z veřejnoprávního deliktu, nemusím se dozvědět nic.
Bylo by možná dobré, kdyby se věcí zabýval ÚS, ovšem pokud možno někdo jiný než u sp. zn. I. ÚS 1849/08, aby to bylo promyšlené, vyargumentované, přesvědčivé, srozumitelné a pro futuro obecně použitelné.
(I nadále však považuji za otevřené téma k diskuzi přístup k presumpci správnosti úředních aktů...)

Anonymní řekl(a)...

Děkuji autorovi za přínosný příspěvek a argumenty pro připravovanou ústavní stížnost ;)

Souhlasím s tím, že obecně by se měly výzvy úředních osob uposlechnout a existuje tato povinnost občana. Pokud někdo odmítne uposlechnout, od toho je tady možnost policistů využít donucovací prostředky, takže vůle úřední osoby může být vynucena tak jako tak.

Pak se dostáváme do druhé fáze - následného přezkumu zákonnosti výzvy a použití donucovacích prostředků. Jsou zde dvě možnosti:

1) buď bude shledán postup úřední osoby (výzva a donucováky) za v souladu se zákonem, pak ať je neuposlechnuvší občan potrestán pokutou za neuposlechnutí výzvy

2) postup úřední osoby (výzva a tím pádem i donucení) bude shledán protizákonným a v takovém případě by se měl veřejný orgán občanovi minimálně omluvit. Jakékoli trestání občana v této situaci je zcela absurdní a totalitní a brání prevenci v tom, aby orgány jednaly tak, aby minimalizovaly pravděpodobnost nezákonných zásahů a výzev.

Pokud se s tímto jediným logickým a přijatelným závěrem pro právní a demokratický stát neztotožní ÚS, tak se tím bude zabývat ESLP. A troufám si tvrdit, že po případu Öllinger proti Rakousku šance nejsou vůbec zanedbatelné.

Pokud bychom trvali na nemožnosti občana neuposlechnout zjevně šikanózní výzvu na politickou objednávku, tak to by byla neudržitelná situace. Vlastně by tak mohlo docházet opakovaně k protiprávnímu bránění ve výkonu práva na svobodu projevu tak, že by toto právo bylo zcela potlačeno. A občan by si následně "mohl stěžovat", ale bylo by mu to úplně k ničemu, protože jeho právo by nikdy nemohlo být realizováno.

Ještě pro informaci uvádím, že účastníci nezákonně rozpuštěného shromáždění se domáhají nyní po Ministerstvu vnitra omluvy a každý satisfakce ve výši 50 tis. Kč.

A pro dokreslení situace tak, jak byla na místě:
- organizátor neměl pronajaté celé náměstí, ale jen zábory na stánky, přičemž na těchto záborech aktivisté nestáli
- rozhodně nešlo o nějaké bránění v průchodu lidem, místa tam bylo dost (http://is.muni.cz/www/76552/Protestni_akce.jpg)
- naopak shluk se tam vytvořil až po té, co policisté s organizátorem začali řešit, jak aktivisty dostat pryč
- kolemjdoucí se začali aktivistů zastávat a pouštěli se do slovních potyček s policisty
- policistům nevadilo to, že tři aktivisté tam nehybně stojí na veřejném prostranství - jim vadilo to, že mají v ruce transparent, protože to "vadí" organizátorům jarmarku (pochopitelně, když měla přijít delegace ministrů zemědělství EU)

Takto vypadá svoboda projevu v ČR.

Zuzana Candigliota

Anonymní řekl(a)...

A ještě jedna pikantní informace: při projednávání žaloby proti sankci za přestupek v prvním stupni na Krajském soudu v Brně se soudkyně JUDr. Eva Lukotková na ústním jednání ani tak moc nezajímala o to, zda byl zásah policistů zákonný, ale o to, zda žalobkyně je členkou nějakých hnutí či organizací. Kde to jsme? Soudkyně Lukotková dle dostupných evidencí sice nebyla členkou KSČ, ale materiálně od toho nemá daleko.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad ZC:
Myslím, že je omyl považovat zemědělský jarmark za shromáždění ve smyslu ShromZ. Pokud by totiž v případě jarmarku šlo o shromáždění, nebylo by co rozpouštět, pokud by demonstranti byli pouze přihlížejícími tohoto jarmarku/shromáždění a pokud by neměl být rozpuštěn jarmark (pravda, pomíjím variantu kontra-shromáždění - ale viz níže).
Soud, tedy KS v Brně, to sice výslovně neřekl, resp. se tomu vyhnul (tedy hodnocení, zda jarmark je či není shromážděním), ale z toho, že označil rozpuštění shromáždění demonstrantů za nezákonné, pro mě implicite vyplývá, že toto seskupení považoval za samostatné shromáždění (ne za hlouček přihlížejících shromáždění jinému).
Hodnotit zemědělský jarmark (podobně - farmářské trhy, přehlídku hasičů, rekonstrukci bitvy napoleonských vojsk, matějskou pouť apod.) za shromáždění považuji za nesprávné, nejedná se dle mě o shromáždění ve smyslu § 1 odst. 2 ShromZ.
Myslím, že podat žalobu či ústavní stížnost lze i bez toho, aniž bychom z každého uskupení lidí, bez ohledu na jeho účel a předmět, činili shromáždění.

Anonymní řekl(a)...

Ad JP:
Já také jarmark nepovažuji za shromáždění. Že akci mají oznámené jako shromáždění, to tvrdil ten organizátor na místě policistům. Až následně na základě žádosti o informace jsem zjistila, že nešlo o žádné nahlášené shromáždění, ale že měli jen povolené zábory na stánky. Na druhou stranu pokud by to skutečně býval oznámil jako shromáždění, těžko proti tomu něco zásadního namítat (jako např. politické shromáždění na podporu českého zemědělství spojené s jarmarkem apod.).
Ten protest byl něco jako samostatné kontra-shromáždění proti jinému domnělému shromáždění.
ZC

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad ZC:
Tak to jste mě uklidnila. Obecně přichází v úvahu víc variant - přihlížím shromáždění, a mohu být přítomen, i když nesouhlasím (např. mám protestní transparent) - nelze omezovat. Pak - existuje shromáždění, pokud chci kontra shromáždění (a lze to umožnit - ještě je např. vedle místo), opět to má být umožněno, nelze omezovat, pokud se vejdou obě, i kdyby jedno bylo "první". A pak třetí možnost - akce, proti níž demonstruji, není shromážděním, mnou organizované sdružení osob však ano - což je podle mě případ, který je zde předmětem posuzování. Takové shromáždění, ať už je ohlášené či nikoliv, lze rozpustit jen za přísně stanovených podmínek (odůvodňujících jinak zákaz, tedy samozřejmě nikoliv jen pro neohlášení, návštěvu vysoce postaveného soudruha apod.). Považoval jsem za matoucí ten odkaz na Öllinger proti Rakousku, když na místě bylo shromáždění jen jedno, resp. to Vaše. a pokud organizátor jarmarku tvrdil, že to on se shromažďuje, tak potěš PánBůh.

Jinak případný nález ÚS může mít precedenční význam jdoucí za hranice řešení poslušnosti k Policii ČR - může se pak jednat o o vazbu, jiná rozhodnutí v trestním řízení, trestní rozsudky, civilní rozsudky - jak by to bylo s presumpcí správnosti tam?

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Souhlasím s těmi, kdo post chválili coby podnětný a na závažné téma (Thurnwald, Tesner a další). Souhlasím i s Kocourem, který poukazuje na podobnost tématu s tím, v co se zvrhla debata o odškodňování ve zdravotnictví.

Problém zásahu policisty na ulici postihuje celou řadu velmi základních principů (zpatra mne napadá - svoboda shromažďování, svoboda projevu, ochrana zdraví okolojdoucích i dotyčného) a podle mne je elementárním příkladem toho, jak obecná pravidla a pokusy o obecnější judikáty nutně selhávají ve střetu s konkrétnem.

Například je třeba si uvědomit, že policista zasahuje tady a teď, má na to omezený čas, nemůže jít odběhnout studovat aktuální judikaturu Ústavního a Nejvyššího správního soudu a doprovodné komentáře na Jiném právu. Policista je také orgán státní správy, a je na něm, jestli dotyčného vyhodí či nikoli. Riskuje v obou případech. A univerzální rada neexistuje.

Domnívám se, že v různých situacích mohou soudy ex post dospět ke zcela opačným názorům, protože jde o typické vícehodnotové rozhodování a otázka posouzení míry. Míra je podstatná, ne princip; žádný princip není automaticky nadřazen.

Čímž se dostáváme k nejfundamentálnějšímu a nejsetrvalejšímu tématu tohoto portálu, totiž "právníkovým správným odpovědím."

Pavel Uhl řekl(a)...

Děkuji všem.

Ad Z. C.: Předpokládám dle reakce, že jste bývalá kasační a budoucí ústavní stěžovatelka. Pokud byste referovala o výsledku případného řízení před Ústavním soudem, budu rád.

Ad V. J. C.: Samozřejmě, že policista čelí mnohdy tlaku situace, kterou mnohdy ani nemůže správně vyhodnotit. Nechci rozhodně toho policistu nijak trestat. Nechci mu jeho rozhodnutí ani lidsky vyčítat. Mám pro ně dokonce plné pochopení. Kladu určitý otázník pouze ve vztahu k pozdějšímu právnímu hodnocení chování Z. C. Jak přestupková komise, tak soudy už mohly věc hodnotit z určitého odstupu.

Pavel Uhl řekl(a)...

No, tak už je konec. Ústavní soud stížnost odmítl usnesením vydaným pod sp. zn. II. ÚS 3503/11 dne 19. 2. 2013. Škoda.