Kateřina Šimáčková: O literatuře, právu a vášni

Po dlouhé době jsem si (nad rámec reklamního okénka této stránky a prací Jiřího Přibáně) přečetla výbornou novou knížku o právu v češtině. Je to Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace od Martina Škopa, kterou vydala Masarykova univerzita. Chci na ni upozornit, protože mám pocit, že zajímavé právnické knihy vydávané fakultními nakladatelstvími jsou zpravidla úplně utajeny a je složité je vůbec mimo příslušnou fakultu objevit či koupit. Namátkou jmenuji z nedávné doby pražské knížky: Sociální práva v Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech od Jana Kratochvíla, Zákonodárství bez parlamentů od Jana Kysely nebo Odpovědnost za ochranu (R2P) od Veroniky Bílkové. Z utajených kvalitních brněnských fakultních knížek si vzpomínám třeba na Normativní systémy v kyberprostoru od Polčáka, Škopa a Macka.

Jak se mi podařilo narazit na utajené Škopovo Právo a vášeň? Martin Škop už asi před dvěma lety vypsal na brněnské právnické fakultě předmět Právo a umění, v jehož rámci jsem se zájmem vyslechla několik přednášek právně - literárních od profesora Holländera. Od Holländera jsem čekala Hamleta nebo Camuse, on ale mluvil o Bratřích Karamazových, Dürrenmatově Justici a Čapkovi. Jedna z přednášek byla v plenárním sále Ústavního soudu na Joštově ulici – v bývalé budově Zemské sněmovny. Budova je postavena tak, že Vás překlad nad schodištěm pocitově přiměje k tomu, že skloníte hlavu (to byla odbočka do části předmětu věnované vztahu architektury a práva).

Škopovy úvahy na pomezí mezi uměním (literaturou, filmem) a právem jsou někdy neuspořádané, jindy provokativní. Můžete mít pocit, že to vlastně s potřebami praktického právníka nijak moc nesouvisí. Na druhou stranu, někdy nám pomůže i myšlenka, která se nedá najít v ASPI nebo na nalusu.

Škopova knížka je docela zajímavá i v kontextu zdejších jinoprávních debat o užitečnosti literárního psaní pro právníky.

K tomu Škop speciálně pro soudce uvádí: „Vědecká rigoróznost má v právu (a rozhodnutí zejména) své místo. Pokud se však přežene její dávkování, jak si můžeme být jisti, že rozhodnutí pochopí i laik? Takové rozhodnutí je přesvědčivé asi jako chirurgické nástroje seřazené vedle sebe ve své sterilní poloze. Přesvědčí, ale neumožní pochopit. A rozhodnutí by mělo být pochopitelné. Soudní rozhodnutí proto musí správně dávkovat vědecký přístup s přístupem, který vysvětluje.“ … „Soudní rozhodnutí musí být schopno podrobit si realitu svým přesným popisem toho, k čemu ve skutečnosti došlo, ale také toho, jak se celá záležitost má normativně uchopit. Soudci se mohou mnohému naučit nejen z literatury, ale také z pozorování svého okolí. Mohou zde založit nezbytnou autoritu svou, ale také autoritu celého práva.“ … „Lze se domnívat, že nezbytnou součástí jejich činnosti by měla být také imaginace. Imaginace, ve které si dovedou představit, oč ve sporu jde. Jaké jsou představitelné možnosti a dopady jejich rozhodnutí.“

K jinoprávní aktuální debatě o přeceňování významu znaleckých posudků ve Škopově knize také něco najdeme - navazuje na americkou kritiku seriálů o forenzních metodách kriminalistiky (např. Sběratelé kostí nebo Odložené případy), jejichž důsledkem je jakési zbožštění vyšetřovacích technik, jímž dochází k potenciálnímu přesunu odpovědnosti rozhodnout. „Seriálová prezentace forenzní vědy totiž může vést k závěru, že ona je tím, kdo je schopen rozhodnout o vině. Otázka viny se stává čistě forenzní záležitostí a nikoli úkolem, před jehož vyřešením stojí soud sám. Soud tím ze sebe může sejmout odpovědnost a schovat se za ‚vědecky nezpochybnitelné‘ důkazy předložené v řízení.“

Martin Škop svoje úvahy uzavírá tím, že má smysl zkoumat obrazy práva v literatuře, seriálech, umění stejně jako použít interpretačních metod literární vědy na právní texty. Co totiž mají literatura a právo společné? Obyčejná detektivka, Zločin a trest i rozsudek přece vlastně každý svou formou traktují příběh zločinu a možné cesty k pokání. A mluvíme-li o literatuře i právu, tak pro obé platí: „Na počátku bylo slovo“.

Kateřina Šimáčková