21 prosince 2010

Limity výdajů na volební kampaň

Už i samotní politici připouštějí, že náklady na permanentní volební kampaň dosáhly v letošním a loňském roce u (zejména těch největších) politických stran astronomické výše. Strany se stávají příslovečnými Otesánky, kteří potřebují stále více peněz, a to přinejmenším proto, že chtějí udržet krok se svými konkurenty. Nakonec se však všechny strany dostávají do pasti – finanční zdroje totiž nejsou bezedné. Vzniklá situace se tak vzdáleně podobá postavení Sovětského svazu konce 80. let: když tato „říše zla“ nebyla schopna více zbrojit, musela nutně přistoupit k odzbrojení. Právě proto se asi nedávno hned několik vysoce postavených politiků vyslovilo pro zákonné omezení výdajů, vynakládaných na volební kampaň. V tomto postu se pokusím kriticky zamyslet nad smysluplností a ústavní souladností tohoto řešení.

Především, je třeba odlišit dvě možnosti limitace výdajů: měkkou a tvrdou. Za měkkou si dovolím označit pouze povinnost zveřejnění volebních výdajů, bez jejich výslovného omezení; tvrdým řešením by bylo zavedení maximálních výdajových stropů. Příklady ze zahraničí ukazují, že možná jsou obě tato řešení a pro každé z nich bychom našli oporu v některém demokratickém státě. Ostatně, existuje k nim i zajímavá judikatura – např. rozsudky Nejvyššího soudu USA ve věci Buckley vs. Valeo z roku 1976 anebo Evropského soudu pro lidská práva Bowman proti Spojenému království z roku 1998.

Přesto se domnívám, že ani jedno z nich není v našich podmínkách vhodné a smysluplné a „tvrdé“ řešení není zřejmě ani ústavně možné. Je totiž třeba vycházet z toho, že volební kampaň není ničím jiným než pozitivní či negativní reklamou, kterou kandidující politické strany činí v zájmu na co možná největším volebním úspěchu. Ústavněprávně viděno se nejedná o nic jiného než o realizaci některých základních práv, především svobody projevu a práva šířit informace.

Pokud by strany byly zákonem povinovány pouze ke zveřejnění svých výdajů, neviděl bych v tom ústavněprávní problém. Jen lze namítnout, že tato povinnost vůbec nic neřeší. Již stávající zákon o politických stranách totiž stanoví povinnost v každoročně předkládané výroční finanční zprávě uvést přehled „o výdajích v členění na provozní mzdové výdaje, výdaje na daně a poplatky a výdaje na volby.“ V podstatě by tak nešlo o nic jiného než o časový posun zveřejnění této informace o několik měsíců. Je však otázka, zda by se tím cokoliv získalo.

Skutečný problém totiž spočívá v něčem jiném: v pravdivosti těchto finančních zpráv. V současnosti tuto pravdivost není oprávněn v podstatě nikdo zkoumat. Poslanecká sněmovna výroční finanční zprávy toliko eviduje a kontroluje jejich úplnost (nikoliv však správnost!) a obligatorní zpráva auditora o ověření roční účetní uzávěrky je nutně limitována tím, že auditor pracuje jen s podklady, dodanými samotnými stranami. Nemluvě o tom, že auditora si vybírá a platí samotná strana.

Pokud by však zákonodárce přistoupil k tvrdé limitaci volebních výdajů např. způsobem, že strana nesmí do volební kampaně investovat více než zákonem stanovenou částku, mohl by se dostat do kolize s čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení sice umožňuje zákonem omezit svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace, nicméně pouze v taxativně stanovených případech: jde-li o nezbytnost pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, pro veřejnou bezpečnost, pro ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Nemyslím si, že limitaci volebních výdajů lze podřadit pod některou z citovaných možností omezení tohoto základního práva.

Z této pozice nazíráno se proto již jen jako sekundární jeví námitky praktického rázu. Kdo konkrétně by měl např. provádět kontrolu dodržování těchto limitů, aby to mělo vůbec nějaký smysl? Politické orgány typu některé komory Parlamentu, Ministerstva financí či vlády nepřipadají do úvahy; přiřknutí této pravomoci Nejvyššímu kontrolnímu úřadu vyžaduje změnu Ústavy; zřízení nového speciálního kontrolního orgánu je spíše z oblasti sci-fi. Od kterého okamžiku by začalo běžet sledované období volební kampaně, když kampaň lze vést prakticky kdykoliv, klidně i po celé volební období? Měl by být rozhodujícím startovním výstřelem okamžik vyhlášení voleb prezidentem republiky? Jak se však vyřeší problémy známé z jiných zemí, které již podobný pokus provedly a kde se zjistilo, jak jednoduché je tato omezení obejít například předfakturací? Nemám sebemenší pochybnost o tom, že česká invence v obcházení tohoto pravidla bude natolik velká, že se nenecháme zahraničím nikterak zahanbit.

Celkově se proto domnívám, že zákonem stanovené limitování finančních výdajů na volební kampaň v podstatě vůbec nic neřeší. Pokud totiž panuje shoda v tom, že politické strany vydávají na kampaň zbytečně příliš mnoho finančních prostředků, případně že veřejnosti nesdělují pravdivé údaje, bavme se o jiné formě kontroly pravdivosti výročních finančních zpráv a o jiné struktuře přímého státního financování (v současnosti nepřiměřeně zvýhodňující úspěšnější politické strany před stranami úspěšnějšími byť i jen nevýznamně méně) a změňme systém, založený výlučně na financování politických stran a zcela opomíjející, že v senátních a komunálních volbách mohou úspěšně kandidovat i nezávislí kandidáti.

Nemohu se prostě ubránit dojmu, že celá diskuse o limitaci výdajů na volební kampaň není ve skutečnosti ničím jiným než příslovečným a v tomto případě i značně průhledným fíkovým listem, alibisticky zakrývajícím skutečné problémy a nepravosti v oblasti financování politického života.

10 komentářů:

Šimon Klein řekl(a)...

Viděl bych v této oblasti ještě další problém. Když totiž tisk začal zveřejňovat odhady kolik volební kapaně stály, ohradila se jedna strana, že odhad není reálný, neboť ona strana dostává od reklamních společností speciální podmínky a slevy, které se liší od obvyklých podmínek a cen tržních.
Uvědomuji si sice, že dobrovolné financování stran ze soukromých zdrojů (byť formou nestandartní slevy) je legitimní, nicméně by se tak mělo dít průhledným způsobem, jinak se totiž nabízí otázka, zda vlastně nejde o zlegalizovaný úplatek.
Myslím tedy, že máte pravdu v tom, že je v našich podmínkách mnohem důležitější kontrolovat způsob financování, než autoritativně omezovat výši nákladů. Ostatně už samotný fakt, že návrhy na omezení výše výdajů přicházejí od samotných stran, svědčí o tom, že by strany byly schopny omezení nákladů řešit jiným způsobem.

Tomáš Pecina řekl(a)...

S podobnou situací jsem se setkal v případě České pošty, která před posledními parlamentními volbami (letos v květnu) vystavovala ODSce letáky gratis. To se potom není co divit, že kampaň vyjde levná.

Šimon Klein řekl(a)...

Fascinující je, že se tím ještě chlubí. Jako by říkali: My neplatíme nemorální peníze za kampaň, platí to za nás naši úplatkáři; vše je v pořádku!
I tak to ovšem stojí velké peníze. Motivace je totiž vlastně docela zvrácená- obnos peněž, které strana dostane, je závislý na tom, jakého volebního výsledku dosáhne. Účinek kampaně zároveň nezávisí ani tak na absolutní částce utracené za kampaň, jako spíš na částce, o kterou náklady za kampaň převyšovaly obdobné náklady protivníků. Pravidlo tedy (do té míry, do které je kampaň schopna ovlivnit výsledek) zní: Pokud utratíme více peněz než naši protivníci, dostaneme více peněz po volbách a naopak.

Ondřej Preuss řekl(a)...

Bohužel musím plně souhlasit se závěrem tohoto postu.

Problém je v smamotné podstatě české politiky a ta se ani změnou ústavy nedá ošálit...

Představa, že by se limity na kampaň dodržovaly je vlemi naivní. Na druhou stranu v posladních "velkých" volbách bylo prokázáno, že masivní kampaň nevede k masivnímu úspěchu...

PS: Možná by však přeci jen šlo omezit svobodu projevu, respketive výdaje a to z důvodů mravnosti...to co předvádí v posledních dnech vládní kolaice je totiž vrcholem cynismu a pokrytectví:)

Anonymní řekl(a)...

Naopak, teoreticky by mohly řešit velmi mnoho, a proto nikdy nebudou prosazeny.

Pokud se nemýlím, např. trvale republikáni v USA vydávají na volební kampaně několikanásobně více než demokraté, a to je také jeden z důvodů, proč jim jsou schopní konkurovat (vedle jiných důvodů). Podobně CDU-CSU v Německu nebo u nás zvlášť markantně letos TOP09 se svou masážní gigakampaní. V případě tvrdých limitů kampaní by tyto pravicové strany nemohly tak dobře využít peníze, které dostávají od těch, jejichž zájmy prosazují.

Ideální omezení kampaně by bylo na výhradně textovou kampaň, tj. možnost oslovovat voliče výhradně tištěnými a rozdávanými předvolebními programy ve formě souvislého textu (s maximální velikostí písma řekněme 12), a se zákazem fotografií, audiovizuálních prvků, billboardů a plakátů. Je to však skoro utopie, protože ti, kdo chtějí lidi manipulovat (ať už z jakékoli strany), to nikdy nepřipustí.

Matěj Dvořák

Anonymní řekl(a)...

Nemohu ještě nepřipojit malou kritickou poznámku k V. Šimíčkem v úvodu textu použité nálepce "říše zla". Je to drobnost, která nesouvisí s hlavním tématem článku, ale na druhou stranu, pokud někdo nevhodně použije nějaký pojem, měl by také snést jeho kritiku. Každý, kdo
zná dostatečně například politickou historii Jižní a Střední Ameriky druhé poloviny 20. stol., dobře ví, který stát se tam nejvíc vměšoval všemi možnými i nemožnými prostředky. Stejně tak každý, kdo zná moderní historii Afghanistánu dobře ví, že válku v této zemi sice formálně zahájil svou invazí SSSR, ale jen díky tomu, že byl k tomu cíleně Spojenými státy vyprovokován. Snaha USA byla zřídit SSSR v Afghanistánu "jeho vlastní Vietnam", a to se podařilo. Viz otevřené přiznání Zbigniewa Brzezinskiho v interview z roku 2001 http://www.globalresearch.ca/articles/BRZ110A.html . USA prostřednictvím CIA masivně podporovala a moderně vyzbrojovala jednotky fanatických islamistů s cílem vyprovokovat SSSR k intervenci na záchranu domácího afghánského levicového sekulárního režim, který se pokusil zemi demokratizovat, provedl pozemkovou reformu a také osvobodil ženy a umožnil jim normální vzdělávání. I když lze mít proti tomu režimu oprávněné výhrady, byl to režim pro Afghánistán a normální Afghánce zřejmě lepší než kterýkoli jiný režim předtím i potom. V důsledku americké podpory islamistů se v zemi prolévá krev téměř nepřetržitě už 30 let, přičemž vzdělaná městská populace byla islamisty silně zdecimovaná. Jeden kamarád křesťan říká, že současný islamistický teror proti USA pokládá za důkaz, že Boží mlýny existují a že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Shrnuto, jestli lze některého z aktérů politováníhodné studené války označit krajně zjednodušující
a černobílou nálepkou "říše zla", pak pro 70. a 80. léta 20. století by tak měly být označené mnohem spíše USA než SSSR.

Matěj Dvořák

Tomáš Sobek řekl(a)...

To lhaní je rok od roku dražší. Mělo by se to nějak omezit. Myslím ty výdaje.

Jan Potměšil řekl(a)...

Domnívám se, že lze jen ve velmi omezené míře zjišťovat, kde že ta která strana vzala x-násobek oficiální částky za kampaň, tedy na kampaň reálně vynaložené prostředky, má-li oficiální příjmy (a výdaje) relativně nízké - dosledovat všechny protislužby a zprostředkovatelské řetězce dodávající korupční peníze je velmi velmi obtížné a i kauza Drobil, v rámci níž byly zmíněny náklady na (btw "protikorupční") kampaň ODS ve výši 2,5 mld Kč, ač oficiální byly cca 130 ml Kč nám nemůže být nadějí, že se něco změní. Opulentní kampaň ČSSD vzbuzuje podobná podezření. Limity to stěží změní. Mrzuté je jen to, že na každý korupční milion připadá několik dalších promrhaných, které byly odměnou za ten jeden korupční. Levnější by pak bylo všem darovat z rozpočtu 2.5 mld rovnou, aby se neplýtvaly miliony další. To by však nevyhovovalo dárcům korupčních milionů, kteří by přišli o nadstandardní příjem z veřejných prostředků.

Anonymní řekl(a)...

Tomáš Sobek: Lhaní je věčné, nezničitelné, ale snad zatlačitelné. Cesta jak zatlačovat lhaní politiků je politicky gramotný a kriticky myslící občan, který se nenechá vodit za nos ani opít rohlíkem, ať už kýmkoli z politického spektra. Zásadní je také nahrazení tradice občana-pasivní ovce (u nás rozsáhle rozvinuté bolševiky na základech staršího ohebného opatrnictví) tradicí aktivního občana, vědomého si své zodpovědnosti a ochotného jít i do konfrontace (občanský aktivismus).

Jan Potměšil: Souhlasím, že limity jsou potěmkiniáda. Efekt by mohl mít jedině plošný zákaz politické reklamy jako typu, druhově, podobně jako je zakázaná třeba reklama na cigarety nebo na prostituci (billboardy, spoty, letáky, bannery), vyjma textových politických programů. Tam, kde nelze žádnou politickou reklamu pořizovat (protože to zákon zakazuje jako typus), nedá se to zakázané zboží pořídit ani nepřímo (podceněné zakázky, protislužby) ani přes jiného (dar).

Matěj Dvořák

Jan Potměšil řekl(a)...

Jinak Zelení v reakci na kauzu Drobil připomínají své návrhy na regulaci a zpřehlednění, resp. vyšší kontrolu, předvolebních výdajů politických stran zde: http://www.zeleni.cz/media/aktuality/kauza-drobil-ukazala-jak-se-v-cesku-financuji-politicke-strany/
Otázkou je, zda by se v případě realizace jejich návrhů něco změnilo nebo zda by se "mimorozpočtové" financování stran jen přesunulo do většího přítmí.