čtvrtek 2. prosince 2010

Jezdit na černo se nesmí (?!)

Snad nezklamu Petra Břízu v jeho očekávání, když nezačnu své hostování na Jiném právu článkem o korporačním právu. Přeci jen se mu věnuji většinu svého času a tak dává smysl si od něj tentokrát odpočinout. Nicméně určitě na něj dojde, byť není tak zajímavé. On ale problém „černého pasažéra“ je funkčně významný i pro korporační právo.

Tedy začnu jinak. Nedávno zájem veřejnosti rozčeřila (nebo alespoň můj zájem) zpráva o rozhodnutí NSS ČR ve věci „černý pasažér a revizor“ (1 As 34/2010 – 34 ze dne 9.10.2010). Soud v něm řešil otázku konsekvencí fyzického konfliktu mezi revizorem a černým pasažérem a ačkoliv hned na úvod konstatuje, že meritum rozsudku míří na „právní dopady této potyčky pro oblast přestupkového práva“ (bod 1), dále uzavírá daleko šířeji s dopady na možnost jednotlivců chránit si v sociálních interakcích svá práva (bod 63). Rozhodnutí je, jak jsme si již u NSS zvykli, napsáno konsistentně, nicméně vzbuzuje otázky, možná dané mým špatným čtením, možná koncepční.
Věcně není kauza složitá. Cestující se neprokázal platným lístkem, své osobní údaje revizorovi nesdělil a současně se odmítal podrobit zákonným/smluvním následkům svého jednání, přičemž došlo k fyzické potyčce. Revizor naopak bránil práva Dopravního podniku tak vehementně, že podezřelého cestujícího insultoval a byl za to potrestán. Nic složitého, chtělo by se říci.
Nebude sporu, a nepopírá to ani NSS, že posuzovaný vztah mezi Dopravním podnikem (soukromou korporací soudem označovanou za provozovatele drážní dopravy) a cestujícím je soukromoprávní povahy a jedná se o civilní přepravní smlouvu, kdy pro vznik výsledné obligace je irelevantní zda bylo nebo nebylo zaplaceno cestovné. Celý vztah se řídí smlouvou a zákonem a zpravidla také smluvními přepravními podmínkami, leckdy velmi detailními (řešícími mj. i otázku prokazování totožnosti apod.). Pokud drážní zákon a obdobně silniční zákon stanoví, jaká práva mají smluvní strany, je to hezké konstatování, ale jen suplementární ke smlouvě. Revizor je soukromá osoba, nadaný sice „zákonnými právy“, ale nikoliv ve veřejnoprávním smyslu, ale pouze v režimu "podkladu" ke smlouvě – tedy věcně má de facto smluvní práva (obdobně cestující).
Cestující tedy uzavírá vstupem do vozu a zahájením přepravy smlouvu a bere tak na sebe případné následky jejího porušení – vše v režimu běžného porušení smluvních povinností. NSS však pokračuje, když říká, že dikce drážního zákona, která stanoví povinnosti cestujícího, nemůže být chápána tak, že je na dobré vůli cestujícího, zda konkrétní povinnost splní, a to proto, že „takováto interpretace upřednostňující osoby jednající protiprávně před osobami svých povinností dbalých je však naprosto nepřijatelná“ (bod 57). NSS tak svou bazální úvahu pokládá na právně-politický soud, navíc emočně podbarvený slovy „naprosto nepřijatelný“. Je to sice exces z věcné administrativistické kompetence NSS, ale budiž.
NSS pokračuje a uznává, že se nepředložením platné jízdenky cestující dopouští civilního deliktu, nicméně současně tvrdí, že je toto jednání útokem na majetková práva Dopravního podniku doplněným o pokus o útěk. NSS pak uzavírá, že „zadržením „černého pasažéra“ bude tento útok odvrácen a bude zabráněno vzniku majetkové škody...“ (tedy asi zkrátka škody; bod 61). Toto jednání pak NSS chápe jako nutnou obranu, byť nejspíš nikoliv ve smyslu § 6 ObčZ, ale ve smyslu přestupkového řízení. Tato přesmyčka není dle mého zcela jasná.
NSS dále uzavírá, že „...výše uvedené závěry se v žádném případě nevztahují jen na vztah provozovatele drážní dopravy a černého pasažéra. Naopak, vyplývají z předpokladu možnosti každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva“ (bod 63).
Tedy, čtu-li soudní závěry, smlouvy se mají plnit. A není-li tomu tak, tedy je-li smlouva (obligace) porušena a hrozí-li škoda (bezprostřední neoprávněný zásah do práva), může druhá smluvní strana využít nutné obrany, civilněprávně tedy svépomoci, protože běžné vynucování porušení smlouvy nestačí. NSS dává obecný závěr, který tuto úvahu implikuje.
NSS tak nejspíše předpokládá neefektivitu následného soudního vymáhání nápravy – cesta soudního řízení je nákladná, nepředvídatelná a okamžitý zásah zpravidla přináší okamžité ovoce (obdobně jako „botičky“ na vozidlech nebo odtah vozidla s následným sporným využitím retenčního práva). Zobecním-li dále, má smysl soudní ex post kontrola? Vždy je levnější a rychlejší věc řešit na místě, protože „přiměřenost zásahu“, čehož se NSS také dovolává (bod 62), je sice arbitrární, ale ex post. Rizika excesu jsou nicméně jistě také zřetelná. Je optimálnější soukromoprávní vztahy řešit smluvními prostředky (zajištění, utvrzení, motivace apod.) a soudním přezkumem nebo justifikovaným násilím v podobě nutné obrany? Navíc oblečeným do hávu přestupkového řízení. (Neřeším zde eventuální oprávněnost nutné obrany při fyzickém útoku).
Optikou NSS je totiž úvaha o nutné obraně, byť nikoliv „svépomoci“ (?), implied condition každé smlouvy a tedy vlastně implicitně sjednaným pravidlem – a to zkrátka proto, že je to spravedlivé a rozumné. Pokud se NSS obává toho, že nedá-li veřejnosti jasně najevo, že jezdit na černo se nesmí, lidé zvlčí a jezdit na černo budou všichni, je to podle mého úvaha iracionální – znamenala by mj. eliminaci smluvního práva a tedy fakticky i práva korporačního, protože i korporace to jen hypostazovaným obligačním nástrojem. Dnešní společnost není „primitivní společnost“, kde se hledá autorita a právem se mj. justifikuje, ale je dána celá struktura sociální kontroly, kde právo je jen jedním z jejích nástrojů – o dílčím výseku práva nemluvě. (srov. úvahy E.A.Hoebela, The Law of Primitive Man, Harvard, 1954 (2006), nebo L. Rosena, Law as Culture, Princeton, 2006).
Stát a veřejná moc má do soukromoprávních vztahů zasahovat tehdy, je-li to nutné pro ochranu předem rozpoznatelného a chráněného zájmu, a to leckdy bez ohledu na náklady zásahu. Můžeme pak dovozovat, že trest smrti dává smysl chrání-li životy jiných, nebo že lze jednotlivce omezit na jeho právech, pokud ohrožuje jiné (srov. relevantní úvahy G.Beckera a R. Posnera in Uncommon sense, 2009). Již však na druhé straně těžko argumentovat, že je nutný zásah, pokud někdo poškozuje jen své zájmy (alkohol, konsumace drog apod.). Je ochrana dílčího majetkového práva, zde v hodnotě myslím 12 Kč, hoden takového zájmu? Je to vůbec zákonem chráněný zájem?
Nedávalo by větší smysl uvažovat o postavení Dopravního podniku coby monopolisty? O zjevné absenci trhu a jeho vlivu na ochotu a schopnost přepravců na černé pasažéry reagovat jinak?
Je-li bod 63 rozsudku myšlen vážně, je úvaha NSS obecná a platí pro všechny soukromoprávní obligace. Třetí namátková věta tohoto bodu je totiž jen vysvětlující. NSS se tak skrze správní aspekty vlamuje do soukromoprávní sféry, aniž dává vysvětlení v čem spatřuje potřebu takového zásahu, protože „ochrana majetkového práva“, o které píše, je v tomto případě marginální, je-li vůbec nějaká. Zdůvodnění pro soudem dovozované širší důsledky rozhodnutá pak v rozsudku nenalézám vůbec.

74 komentářů:

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Hezké dobré dopoledne přeji :),
chápu správně, že zpochybňujete příhodnost aplikace ustanovení o svépomoci na černého pasažéra s tím, že omezení osobní svobody do příjezdu policie je "nepřiměřené" hodnotě jízdného ve výši nějakých 12 korun? A není onou hrozící újmou přirážka za jízdu na černo ve výši přesahující tisíc korun?
A zvednu-li se po dnešním obědě o kupní ceně nějakých 90 korun s tím, že nebudu chtít zaplatit, hostinský mě nesmí zadržet?

Mísení soukromého a veřejného práva mi v rozsudku přijde konzistentní; Soud podle mého postupuje logicky od soukromoprávní svépomoci (neboť žádost o posečkání do okamžiku příjezdu policie je nejmenším možným zásahem); přes otázku zadržení utíkajícího pasažéra (přičemž upozorňuje, že faktický průběh není dostatečně zjištěn), kde dovozuje, případnému přestupku proti občanskému soužití schází znak protiprávnosti jednak proto, že jsou naplňovány znaky soukromoprávní svépomoci, jednak proto, že přichází v úvahu ustanovení o nutné obraně; až k otázce řešení násilného střetu, kde má revizor pochopitelně právo uplatnit nutnou obranu (kde už nejde o vztah majetkové právo v. zdraví, ale vztah zdraví revizora v. zdraví cestujícího).

Jan Petrov řekl(a)...

BH: Je ochrana dílčího majetkového práva, zde v hodnotě myslím 12 Kč, hoden takového zájmu?

NSS, bod 52.: J. K. uhradil jízdné a přirážku ve výši 1212 Kč, protože nebyl s to předložit platnou jízdenku. (Zvýraznil J.P.)

Anonymní řekl(a)...

Vámi naznačené otázky bych z nabízených dvou možností přičítal spíše Vašemu špatnému čtení. Podle mě je rozhodnutí odůvodněno naprosto logicky a správně.

Zákon zcela jednoznačně ukládá cestujícímu bez jízdenky povinnost prokázat svou totožnost, nebo se zdržet na místě do příjezdu policie. Pokud cestující z místa odchází, páchá tím přestupek. Zde je myslím situace zcela jasná. Pokud přijmeme výklad, že pachatele jakéhokoliv přestupku nelze zadržet na místě, jak chcete právně zabránit tomu, aby hosté odcházeli z restaurace bez placení, aby zákazníci odcházeli bez placení ze supermarketu či od holiče, nebo aby výrostci rozbíjeli okna zcela bez trestu? A věřme tomu, že takovýto výklad zákona by s velkou radostí přivítaly široké vrstvy obyvatelstva :-) Osobně však preferuji vládu práva před vládou chaosu a anarchie.

Neužívat „interpretace upřednostňující osoby jednající protiprávně před osobami svých povinností dbalých“ je snad jednou ze základních právních zásad, ne? I když opačný výklad by v našem veřejném životě vysvětloval mnohé :-)

NSS vůbec nepředpokládá neefektivitu soudního vymáhání. Zjištění totožnosti je naopak základní podmínkou zahájení soudního vymáhání. Rád bych věděl, jak chcete u soudu vymáhat plnění po osobě neznámého jména, adresy a data narození.

Shrnul bych to tak, že NSS skloubil znění zákona se zdravým rozumem. Za služby se má platit a docela mě při čtení internetových diskuzí překvapilo, kolik lidí si myslí opak.

František Doleček

AK řekl(a)...

Domnívám se, že při souzení není možné ubřednout do titěrného konkréta té které věci, ale je nezbytné na věc nahlížet v mnohem širším kontextu. Svémoc je naprosto krajním řešením a je na místě pouze tehdy, pokud nutnosti svémocného jednání nelze předejít jinak. MHD českého typu je přežitkem doby. Ač se tradičně jedná o soukromoprávní subjekty, je jim přičítána jakási „veřejnoprávnost“, která je zcela jistě podporována tím, že se řada českých měst nevzdala majetkových podílu na tomto výnosném podniku a chápe je jako jakousi „službu svým občanům“. Přesto charakter soukromoprávních subjektů neztrácí. Jsou na tom stejně jako například majitel potravin. Dovedete si představit majitele potravin, jak ráno otevře svůj obchod, na místě pro pokladní umístí kasičku a večer se vrátí vybrat tržbu? Já ano a myslím, že by milého majitele večer ranila mrtvice. Pokud majitel potravin nechá bez kontroly otevřeno, může lítat celý den po ulicích za neplatiči a volat k prokázání jejich totožnosti policii? Jsem přesvědčen, že ne! Není totiž naplněna podmínka bezprostřednosti a přiměřenosti svémoci. Majitel obchodu totiž k odvrácení hrozby může využít jiných prostředků, a to posadit za kasu pokladní, zapnout monitorovací systém nebo prodejnu uzamknout a vrhnout se na jiné podnikání. To samé platí pro MHD. To, že Vás pustí v cizině do obdoby MHD (není-li zcela zdarma) aniž byste prošli kolem řidiče nebo alespoň turniketem, není zase až tak obvyklé. A je-li naše MHD nastíněným majitelem obchodu, máme domýšlet šílené teorie možnosti svémoci v podobě lítání po ulici a honění černých pasažérů? Jsem přesvědčen, že ne. V takovém případě svémoc není namístě! Pánové zamyslete se trochu nad vztahem soukromoprávní prevence a nejkrajnější formy soukromoprávní represe!

Anonymní řekl(a)...

Jedno je jisté, totiž že možnost omezit svobodu druhého u přestupku nemá být silnější než možnost omezit svobodu druhého u trestného činu podle §76 (2) trestního řádu.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

To AK: Pominu váš pocit, že MHD "českého typu" je přežitek doby (nějak si pod tím "českým typem" nedokáži nic představit, resp. nechápu, v čem se liší od MHD třeba v Německu nebo Francii). Dopravní podniky v sobě obsahují veřejnoprávní prvky, což vyplývá již z jejich vlastnické struktury (např. jediným akcionářem je obec, která poskytováním přepravy cestujících zajišťuje službu ve veřejném zájmu).
Dopravní podnik má - v rámci právních předpisů - právo na to, hájit svá práva. Vámi provedené srovnání s majitelem obchodu, který nechá otevřeno a placení nijak nekontroluje, je přinejmenším nemístné (včetně návrhu, že přece podnikatel může zavřít krám a vrhnout se na jiné podnikání - rada doslova k nezaplacení). Svémoc je legitimním způsobem zásahu proti černému pasažérovi, navíc se nejedná o nejkrajnější forma soukromoprávní represe (tou je snad dosud jednání v krrajní nouzi, resp. nutné obraně).

Petr Bouda

Anonymní řekl(a)...

K příspěvku doc. Havla již mnohé řekl pan Doleček, s nímž plně souhlasím. Problém uzavírání přepravní smlouvy v MHD tkví v tom, že přepravce jako jedna smluvní strana nezná svou druhou smluvní stranu - cestujícího, což je v soukromoprávním vztahu věc zcela raritní. Zvláštnosti kontraktačního procesu potom mohou vyústit v to, co bylo předmětem zkoumání NSS. Ono zajištění černého pasažera, které je zcela jistě svépomocí ve smyslu ustanovení § 6 občanského zákoníku, tedy soukromoprávním institutem, má jistě své opodstatnění. Jsou-li splněny zákonné meze jeho použití, pak není co řešit. Chápu, že u některého z diskutujících může být nesouhlasné stanovisko s rozhodnutím NSS motivováno i apriori předpojatostí k monopolnímu postavení městského přepravce, ale nemělo by být puštěno ze zřetele, že se jedná o soukromoprávní subjekt, kterému je poskytována, jedná-li v zastoupení svým zaměstnancem, stejná právní ochrana jako kterémukoliv jinému subjektu soukromého práva. Zásadu, jež je stěžejním bodem rozhodnutí NSS, tj. nelze zvýhodňovat osobu jednající protiprávně, tedy i tu, jež zcela bezpochyby porušila svou smluvní povinnost, nelze upřednostňovat před osobou, která v souladu se svým smluvním postavením splnění povinnosti druhé strany vyžadovala, respektive de facto učinila pouze opatření, které jí mělo napomoci posléze zjednat průchod jejímu právu. Stručně řečeno, nic více a ani nic méně, než se pokusit zajistit přítomnost druhé smluvní strany do doby zjištění její totožnosti oprávněným subjektem. Neumím si představit, že by bez použití svépomoci v tomto konktrétním případě mohla být někdy přepravci poskytnuta soudní ochrana jeho práva, které bylo druhou smluvní stranou porušeno. Zajištění černého pasažéra je tak conditio sine qua non pro využití práva na soudní ochranu. Že jde o prosazení ústavního principu, asi nemusím příliš zdůrazňovat.

Michael Pažitný

Jakub Kocmánek řekl(a)...

AK: Srovnáváte nesrovnatelné. Revizor byl v situaci bezezbytku analogické pokladní, která se snaží zabránit v odchodu z prodejny osobě, která si naplnila košík, ale neobtěžovala se platit. Aneb právě ta kontrola po které voláte; průchod kolem řidiče; je nemyslitelná bez možnosti užít v krajním případě až fyzického donucení (svépomoci) k vynucení poslušnosti vůči této kontrole.

Anonymní řekl(a)...

AD AK : kdybyste takový výklad napsal v roce 1992, tak bych přimhouřil obě oči a postekskl si něco o rychlokvaškách. V té době to byl jistě výklad většinový.

Dnes ovlivněni poznatky z práva německého nebo francouzského moho českých právníků jž ví, že oblast (síťových) veřejných služeb je specifická a blíží se spíše veřejnému právu než právu soukromému, a to nejen věcně (monopol vs. tisíce uživatelů) na jedné straně ale i nutností dosáhnout efektivity práva. V Londýně vás klidně zaměstnanec metra nejen zadrží ale i uhodí, pokud se pokusíte odejít.

Petr Zatratil

Anonymní řekl(a)...

Svémoc je naprosto krajním řešením ? Ale ale .... naopak svépomoc je řešením základním, až při jejím neúspěchu nastupuje soud.

K tomu aby nastoupil ale potřebujete znát protistranu.

Michal Drahota

Anonymní řekl(a)...

Posílit jakkoli pravomoc revizora je nebezpečné: viděli jsme to dobře na příkladů komand ČEZu, která také vystupovala v roli revizorů. Pokud NSS argumentuje zdravým rozumem či se na něj jakkoli odvolává, pak měl pamatovat i na neproporcionalitu, která může vzniknout: velké společnosti si vytvoří svá kontrolorská "nutněobranná" komanda, obyčejní smrtelníci zase utřou..

Jiří Pechar

Jakub Moc řekl(a)...

Ad Jiří Pechar: Zcela mimo, aneb komanda ČEZu neznají totožnost druhé smluvní strany?

Anonymní řekl(a)...

Pane docente,
díky za pěknou ukázku jedné odnože libertariánství, která má jasně ideologický charakter a více toho předpokládá, než na faktech dokazuje.
Jak to myslím?
Směr argumentace jasně míří proti kolektivně konzumovaným statkům a podepřeno to má být odkazem na smluvní svobodu.
Jenže, pasažér má svobodu volby nenastoupit do vozu a neuzavřít přepravní smlouvu.

A "teroru" prokazování totožnosti se může vyhnout, buď ukáže papírovou či SMS jízdenku, nebo lítačku.

Celé to stavíte na 12 Kč jako tomu, co má být chráněným statkem, ovšem chráněným statkem je tu způsob přepravy, který není zdržován kontrolami každého při vstupu a výstupu. Tento rychlý způsob odbavení je chráněn, on vyžaduje namátkové kontroly.
Alternativouje nastupování předními dveřmi (zdlouhavé), průvodčí v každém voze (zdlouhavé a nákladné),elektronická identifikace osob (velmi nebezpečné zhlediska zneužití; Big Brother je již tak velký) anebo nahrazení MHD taxislužbou a podobnými služobam (smradlavé, ve stísněných evropských městech neproveditelné no a speciálně v praze velmi nákladné). MHD je službou jak poskytnout přepravu za nenižší cenu, co nejvíce lidem při co nejmenším zatížení prostředí. Ale možná ten příspěvek má prokázat, že levnější dát nějakou tu miliardu za Open Card a pár miliard za turnikety ;-), neboť to jsou ta správná řešení takto chápaného libertariánství.

No... osobně počkám na další příspěvek.
Dobrý večer přeje
Jan Košťál

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Na celé věci mne nejvíc zaujal ten problém, jak daleko vlastně sahají kompetence NSS v oblasti soukromého práva. Jádro se totiž jeví být otázka výkladu soukromoprávní svémoci. I když se to tváří jako řešení přestupku.

AK řekl(a)...

Dovolte ještě jednu poznámku.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 5. 2010 č. j. 1 Afs 11/2010 – 94 uvedl, že „zákaz zneužití práva je ve své podstatě nepsaným obecným principem právním, který se normativně projevuje rovněž v právu veřejném. Základ zneužití práva v daňové judikatuře položil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48 (publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS). Podle tohoto rozsudku „[z]neužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním […] Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.“
V nyní sporné věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že institutu nutné obrany (opřené striktně o § 2 odst. 2 přestupkového zákona) lze využít k získání osobních údajů černého pasažéra, aby MHD mohlo úspěšně žalovat v soukromoprávním sporu u soudu. Cituji: „Sankce vůči tzv. „černým pasažérům“ nastíněné v § 37 odst. 5 by tak ve své podstatě byly aplikovatelné pouze vůči cestujícím, kteří by se jim podrobili dobrovolně. Naopak cestující bezohlední a vůči revizorovi dokonce agresivní by žádné negativní následky spojené se svým jednáním nenesli. Jednoduše by totiž z místa odešli. Takováto interpretace upřednostňující osoby jednající protiprávně před osobami svých povinností dbalých je však naprosto nepřijatelná. Současně by ponechala provozovatele drážní dopravy bez jakékoliv ochrany proti protiprávním zásahům do jeho majetkových práv formou bezplatného (ergo nezákonného) využívání jím poskytovaných služeb.“
Jsem přesvědčen o tom, že smyslem zajištění pachatele přestupku soukromou osobou za účelem zajištění si výhody v případném soukromoprávním sporu, rozhodně není smyslem tohoto institutu. Jak vyplývá ze skutkového základu sporu, revizor při zajištění černého pasažéra úmyslem zadržet pachatele přestupku ani veden nebyl. Byl veden ryze soukromoprávní pohnutkou. Teprve Nejvyšší správní soud „dohledal“ ustanovení, které podle jeho názoru skýtá oporu postupu revizora. K ochraně soukromých práv slouží ustanovení § 6 občanského zákoníku – jeho výkladu se Nejvyšší správní soud vyhnul. K ochraně soukromých práv neslouží ustanovení § 2 odst. 2 přestupkového zákona.. Je-li k ochraně soukromých práv využito, jedná se o přímé ZNEUŽITÍ tohoto institutu k účelu, ke kterému stanoveno není. Celá část V.C.3. byla současně v rozporovaném rozsudku nadbytečná, neboť pro tyto závěry neměl NSS skutkový základ.
Příklad na závěr. Podle § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona se přestupku dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch. Představme si v letním parnu nacpaný autobus MHD (aby byl zřejmý „veřejnoprávní zájem“ na hladkém průběhu městské dopravy) v něm slečnu spoře oděnou a opodál stojícího chlípníka. Chlípník se přisune ke slečně blíže, a skutečně ne svoji vinou je na ní davem namáčknut. Slečna se osočí: „Co se na mě lepíš ty….(necitovatelné)“. K jejímu údivu muž odvětí: „Slečno, domnívám se, že jste se dopustila přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. Sdělte mi své osobní údaje.“ Slečna odvětí: „Co to meleš ty ….(necitovatelné). A pozor vystupuju.“ Chlípník kontruje: „Slečno jsem nucen zabránit vašemu úniku z místa činu do příjezdu policie.“ Slečnu vlastním tělem obejme a do příjezdu policie (už jsem čekal na policii i více než hodinu) jí násilím brání v odchodu. Potřebuje přeci osobní údaje pro případný soukromoprávní spor na ochranu osobnosti a současně svá práva hájí v přestupkovém řízení. Minimálně důvodné podezření zde je.

Anonymní řekl(a)...

ad V. Cepl : to j otázka těžce marginální. Jednotlivé právní odvětví se prolínají.

K věci : od nepaměti právo bránilo společnost před "šmjedy", a zde jde o tak jasný příklad, že argumentovat proti možnosti zadržení může jen podvodník anebo blázen : "ano, jel jsem načeno, ale klidně jsem před revizorem. Nikdo nemá právo mě zadržovat." Tohle je tak překrásná ukázka myšlení malého dítěte, aneb JUDr. mainstreám 90.let


Michal Holan

Lada Vyhnánek řekl(a)...

K zásahu NSS do soukromého práva.

Tenhle aspekt mi osobně nijak zvláštní nepřijde, zajímavý možná. To, že se trestní či správní soudy musejí zabývat i primárně civilistickými otázkami není nijak výjimečné. Vždyť např. spousta skutkových podstat trestným činů je konstruována, aby zabraňovala excesům v soukromoprávních vztazích (příkladů jsou desítky). Abych předešel protiargumentům - samozřejmě, že se nesmí jednání v soukromoprávních vztazích kriminalizovat přehnaně, ale na to ostatně má ÚS nálezy.

To, že si NSS vyřeší v rámci řízení o přestupku otázku, jestli zdánlivě protiprávní jednání v soukromoprávním vztahu může být podřditelné pod nutnou obranu (krajní nouzi, výkon práva), je podle mě naprosto přirozené.

Jinak většinu výhrad k postu sdílím. Zvlášť důležitá je podle mě zmínka, že v tomhle případě není chycení černého pasažéra alternativou k soudnímu řízení, ale nutnou podmínkou, aby se případně řízení vůbec mohlo konat.

Anonymní řekl(a)...

Ad Vojtěch J. Cepl: Jádrem rozhodnutí je podle mě deklarování nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Úvahu o postavení revizora NSS doplnil spíš preventivně, aby po čase nemusel totéž rozhodnutí rušit znovu.
Soud taky nemluví o svémoci, ale o krajní nouzi v rámci zabránění spáchání přestupku, leč přiznám se, že toto je pro mne španělská vesnice. Neměl by k tomu někdo nějakou podrobnější poznámku?

František Doleček

Anonymní řekl(a)...

Zákonodárce měl možnost v drážním a silničním zákoně stanovit pravomoc revizora cestujícího zadržet. Pokud tomu tak není (resp. kdysi tak bylo a pak bylo vypuštěno - v komentáři se psalo něco o rozporu s zákonnými podmínkami pro zadržování osob ... - přesně si to již nepamatuji a nemám to nyní po ruce), tak nepovažuji za správné, aby toto deklarovat NSS.
K. Dlouhý

Dan Dvoracek řekl(a)...

Myslím, že je zapotřebí nenechat se ovlivnit přespříliš osobní zkušeností s revizory, která bývá rozporuplná až velmi negativní.
Já sám rozhodnutí NSS v obecné rovině velmi vítám, protože jsem přesvědčen, že české právo, předevsím pak jeho aplikační praxe, se v otázce svépomoci dostalo do absurdní situace, kdy se očekává souzení čehokoli a samostatné zjednání nápravy je málem trestný čin.

Neoprávněné obyvatele bytů tak exekučně vystěhováváme, místo abychom prostě vyměnili zámek a vyházeli jim věci před barák, píšeme reivindikační žaloby, namísto abychom zašli k sousedovi do kůlny a tu nevrácenou vrtačku si vzali, i hromadu písku, co si soused na naši zahrádku nechal složit, málem abychom mu nechali přeházet přes plot soudní lopatou.

Za této situace vítám jakýkoli příklon k názoru, že zásah do svých práv může jednotlivec řešit odpovídajícími prostředky vč. přiměřeného násilí na místě samém a hned. Je to rychlé a stavovské.
K soudnímu řešení nechť je přistoupeno ve věci excesu tvrzeného původním rušitelem.

Jan Potměšil řekl(a)...

Jako přestupkář rozsudek NSS vítám - poškozeným bylo dost obtížné vysvětlovat, že když jim někdo odchází bez zaplacení, málem mu ještě mají podržet dveře, příp. člověk musel řešit "omezování osobní svobody" zloděje ze strany prodavačky, která se nechtěla smířit s jeho odchodem s nezaplaceným zbožím (vždy pod 5.000,- Kč, jak jinak), byť zadržet lumpa a vyčkat příjezdu policie šlo jen dle trestního řádu u trestných činů. Řada těch, kteří hájili svá práva nebo to dokonce měli za povinnost, se tak nacházela v jakémsi vzduchoprázdnu, příp. pak od drzých pachatelů ještě čelila oznámením o přestupku či trestním oznámením.
Na druhé straně by se mělo zadržení (hájení vlastních práv, práv poškozeného) realizovat dle zásad subsidiarity a přiměřenosti (nutné nezbytnosti).
V souhrnu však rozsudek vítám, neboť z poškozených činí méně bezmocné a frustrované bytosti a staví stopku těm, kteří by rádi zneužívali práv, aby mohli nehledět svých povinností, na úkor ostatních.

Bohumil Havel řekl(a)...

Dobrý večer, díky za podnětnou diskusi. Pokusím se na některé teze reagovat a na některé ne. Nicméně, při pečlivém čtení mého postu zjistíte, že jsem nenapadal NSS z inkonsistence, netvrdil jsem, že není místo pro svépomoc apod. Současně nejsem ideolog či co, jak je také dovozováno. Kladl jsem otázky.

Předně, tvrdím, že v obligačních vztazích trh pracuje lépe než veřejná intervence. Tvrdím dále, že toto je v našem případě bohužel narušováno monopolem Dopravních podniků - čímž tento fakt nijak nehodnotím. Tvrdím dále, že NSS má jinou kompetenci, než kterou si bere - netvrdím, že obecná svépomoc nemá místa, jen posuzování této otázky je z pohledu role NSS obdobné jednání ultra vires.

Otázka netojí zda smí nebo nesmí hostinský neplatícího zadržet, ale zda to má určovat NSS a zda je takové řešení optimální v širším efektu dle bodu 63 rozsudku. V tomto bodě je míchána krádež a porušení smlouvy - což jistě není totéž. Porušení smlouvy je porušení smlouvy, ale hrozí při újmě 12 CZK bezrostřední újma pro ultimativní zákrok? A že šlo o 12 CZK je zjevné, v okamžiku "konfliktu" nebylo jasné, zda cestující má nebo nemá lístek, jen to, že ho nechce ukázat - tedy ohrožená majetková hodnota byla 12 CZK - hypotetická pokuta to nemění. Riziko porušení je imanentí každé smlouvě, pokud je svépomoc vždypřítomná, nepotřebujeme soudy - je to optimální? A co § 5 OZ? Quieta non movere má více řešení.

NSS zmiňuje v bodě 59 rozsudku, že otázku svépomoci řešit nebude, resp. že ví, že je diskutována. Dále již používá jen pojem "nutná obrana". Svépomoc není nutná obrana a nikdy nebyla. Tedy byl to NSS kdo se k svépomoci nepřihlásil - pokud ji přesto vnímáte jako rozumnou cestu, OK, ale je to interpretace rozsudku.

Co tvrdím je, že porušení smlouvy, resp. obligace je časté a málokdy je řešeno svépomocí. Tvrdím také, že ačkoliv právo revizora na zjištění totožnosti cestujícího sice plyne ze zákona, platí současně, že revizor není veřejnou mocí nadaná osoba a tedy, že toto právo není veřejnoprávní kompetencí, ale "pouhým soukromprávním oprávněním". Tedy tvrdím, že cestující má právo odmítnout, stejně jako to má každý jiný porušitel jakéhokoliv jiného práva. Zadržení je ultimativní, byť jistě možné. Následky si nese každý - navíc, v L&E je dovozováno, viz třeba Shavell, že z pohledu užitku má každý právo volit mezi porušením a plněním. Externality s tím spojené je jistě nutné sanovat, ale, a to je další podstatná teze, kterou jsem nadhodil, máme ji sanovat ex post justifikací "nutné obrany" nebo máme nechat strany na tento stav reagovat ex ante a tedy je motivovat k nalezení jiného řešení? Má se o nás starat stát nebo si máme hledat řešení sami? Stejná teze váže na argument, že revizor neznal totožnost porušitele - OK, neznal, ale to není v obligacíchnic zvláštního.

Pokud by řešení NSS bylo to, co je správné, pak "nutná obrana" může nahradit mnohé partie OSŘ.

Opakuji, NSS se vydal cestou, kterou bych chápal, kdyby nazval "svépomoc" a nebyl to NSS, ale on to neudělal, naopak, jasně sděluje, že řeší přestupky. NSS zvolil ex post veřejnoprávní intervenci do rizího soukromoprávního vztahu, a to v situaci, kdy nevěřím, že byla dána pořebná intenzita porušení veřejného zájmu.

Nejde o odlišování soukromého nebo veřejného práva, jak se zmiňuje, ale o míru mocenského zásahu do soukromých vztahů, navíc soudem, který má jiný účel. Každý máme možnost postupu dle § 6 OZ, o tom není sporu, soud nemá co říkat, zda toto právo máme nebo nemáme, může jen posuzovsat, zda jsme ho využili lege artis. Tedy se NSS této otázce neměl vůbec věnovat, resp. neměl své odpovědi dávat tak obecně - tak obecně, že je většina z vás rovnou čte jako svépomoc a nepochybuje, že je to správně. OK, když příště civilní soudy budou řešit trestní vinu, a bude se to jevit jako rozumné, bude to v pořádku?

Bohumil Havel řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Karel Vážný řekl(a)...

Sestoupím-li k otázkám revizorů a černých pasažerů blíže, vzniká tam pár pro mne zajímavých problémů:

1. Třeba prokazování totožnosti v případě elektronických jízdenek (Opencard, ...). DP, potažmo revizor nemá právo znát totožnost kdykoliv, ale jen, když nemám při revizi platnou jízdenku. Ale co když já jsem přesvědčen, že je jízdenka platná a revizor nikoli. Pak revizor povolá strážníka, ale ten sotva může zhodnotit situaci, jako tomu bylo v papírovém případě. A buď může dojít ke konfliktu s revizorem, nebo stížnosti na strážníka, klíčem které je otázka, zda jízdenka byla platná.

2. Problém s nezletilými do 15 let. Je vcelku pochopitelné, že dítěti vysvětlíte, že musí poslechnout pána v policejní (strážnické) uniformě. Ale následovat pána s divným odznakem, to není rozumné. Přitom děti (třeba při ztrátě jízdenky) ani nemohou splnit požadavek zákona prokázat osobní údaje k podání žaloby, protože většinou nemají čím. (K tomu odznaku, uvědomuji si že by měly rozpoznat policistu i podle odznaku kriminální policie, služebního průkazu, nebo i na základě zvolání policie, ale s tím se opravdu naštěstí setká jen minimum dětí.)

3. Naokraj, mým oblíbeným tématem je, jakou vlastně děti uzavírají smlouvu, když nastoupí do vozidla. Zda třeba osmileté dítě dojíždějící do školy dokáže například uzavřít přepravní smlouvu pražského Ropidu.

Rudo Leška řekl(a)...

Mňa úprimne povedané trochu desí predstava NSS, že poškodený môže zadržať (pravdepodobného) páchateľa priestupku, a to aj silou. Príklad AK a slečny v autobuse je v tomto ohľade veľmi presný. Keď si predstavím celú plejádu bizarných priestupkov, príležitosť k tomu je prakticky kedykoľvek.

Anonymní řekl(a)...

"Tvrdím dále, že toto je v našem případě bohužel narušováno monopolem Dopravních podniků - čímž tento fakt nijak nehodnotím."

Bohouši, slova "bohužel" a "bohudík" se obvykle používají k hodnocení.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

ad "Předně, tvrdím, že v obligačních vztazích trh pracuje lépe než veřejná intervence"

Tvrzení je to sice hezké ale bez jakékoliv argumentace. Raději bych zůstal u tvrzení, že obligační vztahy jsou na typech subjektů nezávislé.

Jan Horník

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad BH:
Nerozumím odkazu na § 5 OZ - co vše by ještě mělo být řešeno prostřednictvím § 5 OZ?!? Jak bychom definovali onen pokojný stav, do kterého bylo zasaženo, a to zřejmým způsobem? Navíc neznáme-li identitu rušitele, těžko můžeme navrhovat obnovu pokojného stavu nebo zákaz zásahu. Uvítal bych podrobnější vysvětlení.
Jinak odhlédneme-li od toho, zda NSS jednal či nejednal ultra vires, zda se pohyboval v rámci veřejného či soukromého práva, uvítal bych též konkrétní "právně čistý" návrh na řešení situace, kdy se naobědvám v restauraci a odcházím bez zaplacení, kdy si v drogerii vezmu šampon a odcházím bez zaplacení, příp. jako v projednávané věci, když využiji dopravní službu bez zaplacení a zaplatit nehodlám - jak má poškozený či jím pověřená osoba postupovat, chce-li když ne přímo zaplacení zboží či služby, tak alespoň zjištění mé totožnosti nebo předání mé osoby policejnímu orgánu?
Možná lze zformulovat i jiné řešení (než navrhnul NSS), nebo jinak zargumentované/odůvodněné (totéž) řešení, jako předestřel NSS, z praktických důvodů mě však zajímá to jiné (lepší?) řešení výše nastíněných situací - adresáty práva, resp. poškozené, nezajímá, zda NSS někde jednal ultra vires či dle kterých norem lze postupovat, ale co tedy mají (smí) v praxi dělat - předem díky.

Jan Petrov řekl(a)...

A. Do majetkové újmy, která dopravnímu podniku hrozila, nutno započítat i smluvní pokutu

Připadá mi, že pokud cestující nepředloží kontrolorovi jízdenku, pak kontrolor neví, zda dopravní podnik, pokud cestující uteče: (a) utrpí škodu ve výši 12 Kč (cena služby) + 1200 Kč (smluvní pokuta, řekněme), neboť cestující byl ve skutečnosti bez jízdenky; nebo (b) škodu neutrpí, neboť cestující jízdenku ve skutečnosti měl.

(Na posouzení, zda cestující, který odmítá předložit jízdenku, ji má, anebo nemá, ale patrně nepotřebujete Hercula Poirota.)

Oba tyto majetkové nároky (na 1200 Kč i 12 Kč) existují, pokud cestující platnou jízdenku nemá. A ani jeden neexistuje, pokud ji má.

Proto nerozumím tomuto Bohumilovu tvrzení: A že šlo o 12 CZK je zjevné, v okamžiku "konfliktu" nebylo jasné, zda cestující má nebo nemá lístek, jen to, že ho nechce ukázat - tedy ohrožená majetková hodnota byla 12 CZK - hypotetická pokuta to nemění..

Proč by povinnost zaplatit pokutu měla být více "hypotetická" než povinnost zaplatit smluvní jízdné -- když obě povinnosti v podstatě naráz vzniknou z jediného jednání (jízdy bez jízdenky)?

B. NSS nejednal ultra vires

Nerozumím také tomu, proč by NSS jednal ultra vires.

Kdo aplikuje trestní / přestupkový zákon, musí posoudit, zda předmětné jednání je protiprávní. Protiprávnost neplyne ze samotného trestního / přestupkového zákona, nýbrž z celého právního řádu, včetně (zejména?) jeho soukromoprávní větve. Ostatně k péči řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 ObchZ) máme řadu trestněprávních rozhodnutí. A k business judgment rule v novém ObchZ se trestněprávní senáty rovněž jistě vyjádří -- a především budou muset vyjádřit.

Přemýšlím, zda NSS nemohl říci:

(1) Revizorovo jednání naplňuje znak nutné obrany dle přestupkového zákona. Proto revizor není přestupkově odpovědný. Posouzení, zda revizor jednal protiprávně (zejména z hlediska civilního práva -- možnost náhrady újmy za zásah do osobnostních práv), ponecháme civilním soudům.

Jinými slovy, je otázka, zda nutnou obranu a krajní nouzi, jak jsou definovány v trestním / přestupkovém zákoně, chápat jako důvody vyloučení trestní / přestupkové odpovědnosti, anebo protiprávnosti vůbec. (Že trestní zákon používá termín okolnosti vylučující protiprávnost, vím.)

Tato otázka se stane aktuální, pokud bude přijat návrh občanského zákoníku: Ten definuje nutnou obranu a krajní nouzi jinak než zákoník trestní (nekontroloval jsem ovšem, zda se návrh OZ-new v tomto ohledu nezměnil). Proto může po přijetí OZ-new nastat následující případ: Pachatel naplnil znaky nutné obrany dle TrZ (a proto nepůjde sedět), avšak nenaplnil znaky nutné obrany dle OZ-New (a proto nahradí poškozenému vzniklou újmu); anebo

(2) Revizorovo jednání přestavovalo (přípustnou) svépomoc. Proto revizor nemohl (z hlediska celého právního řádu) jednat protiprávně. Přitom jednání, které není protiprávní, nelze postihnout ani dle přestupkového zákona. Skutečnost, že svépomoc (narozdíl od nutné obrany a krajní nouze) není v přestupkovém zákonu výslovně uvedena, na tom, že revizor v daném případě jednal po právu (a tedy nemůže být veřejnoprávně postižen), nic nemění.

David Schmidt řekl(a)...

Nejvyšší správní soud neformuloval své závěry nepřiměřeně obecně, aby zasáhl do oblasti soukromého práva. Právě v odst. 59 výslovně říká, že nemusí řešit občanskoprávní

"otázku právního postavení revizora a jeho práv ve vztahu k černým pasažérům v celé jejich šíři. Otázka, kterou je nutno tímto rozhodnutím vyřešit, zní, zda jakýkoliv zásah revizora proti černému pasažérovi nutně založí přestupkovou odpovědnost revizora.

Tím bylo jasně určeno meritum věci řešené v části V.C.3. rozsudku (odst. 56 - 63) nazvané "Možnosti revizora v případě, že cestující poruší svou povinnost podle § 37 odst. 5 písm. d) zákona o dráhách".

Meritem věci naopak nebyla aplikace ustanovení soukromého práva o svépomoci, neboť soud nerozhodoval soukromoprávní věc (např. náhradu škodu za zničené oblečení), ale přestupkovou odpovědnost.

Právní názor Nejvyššího správního soudu lze rozčlenit do dvou bodů:

1. Interpretace příznivější praktické vynutitelnosti zákonné povinnosti" (odst. 56 - 58) Drážním zákonem uložená povinnost cestujícího podle pokynů revizora buď vyčkat na místě, nebo jej následovat za účelem zjištění totožnosti, by neměla být vykládána jako imperfektní norma, která postihuje pouze ty osoby, které se dobrovolně této povinnosti podrobí, zatímco cestující "bezohlední a vůči revizorovi dokonce agresivní by žádné negativní následky spojené se svým jednáním nenesli". V odst. 58 pak NSS podrobně zdůvodňuje protiprávnost jednání "černého pasažéra" (civilní delikt, není vyloučen ani přestupek proti majetku), tj. že nejde ani tak o vynucení prosté povinnosti, ale sekundární následující porušení povinnosti primární.

2. Subsumpce pod ustanovení o nutné obraně (odst. 59 - 62) Závěr formulovaný ad 1) by byl problematický sám o sobě (neřešil by problém, že zákon výslovně nepřiznal revizorovi právo násilím si vynutit splnění povinnosti cestujícího, tj. neopíral by se přímo o zákon), nicméně NSS jej podřadil pod zákonnou kategorii nutné obrany podle přestupkového zákona. Klíčová právní věta pak zní: "Útok na zájem chráněný zákonem nemusí mít nutně jen podobu přestupku nebo trestného činu (to dikce zákona nevyžaduje), ale může mít též podobu deliktu civilního." (odst. 60) a nelze proto "paušálně vyloučit právo revizora odvrátit tento útok zadržením cestujícího, který se pokouší utéct" (odst. 61), přičemž takové jednání v nutné obraně nesmí být zjevně nepřiměřené způsobu útoků (odst. 62).

V odst. 63 pak NSS uzavřel, že závěr formulovaný ad 1) měl jen pomocnou interpretační hodnotu, resp. byl jen úvodem k aplikaci nutné obrany, neboť plně dostačující je již možnost "každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva. Každý se může obdobným způsobem chránit například proti zloději, jakkoliv hodnota odcizených věcí nenaplní trestní odpovědnost pachatele, nebo proti hostovi v restauraci, který zkonzumoval objednané jídlo, a poté odmítl zaplatit, nebo proti osobě, která poškodila jeho věc atd. " Oním "obdobným způsobem" je myšlena v kontextu přestupkové odpovědnosti nutná obrana.

NSS se tak nevyjadřoval k otázce svépomoci, ani k občanskoprávnímu institutu nutné obrany, ale pouze nutné obrany relevantní pro přestupkovou odpovědnost (§ 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích), tj. že přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem (§ 37 odst. 5 písm. d) drážního zákona).

Možnosti revizora přitom nejsou širší oproti občanskému zadržení podle § 76 odst. 2 TrŘ. Trestní řád neupravuje výjimku, ale aplikaci téhož principu.

Jan Petrov řekl(a)...

Bohouši, děkuju, že jsi nadhodil zajímavou diskuzi, ke které bych ještě dodal:

Externality s tím spojené je jistě nutné sanovat, ale ... máme ji sanovat ex post justifikací "nutné obrany" nebo máme nechat strany na tento stav reagovat ex ante a tedy je motivovat k nalezení jiného řešení?

Na to asi neexistuje obecná odpověď. Záleží na okolnostech, konkrétně na tom, zda v dané situaci přináší vyšší společenské náklady řešení ex post (riziko omezení osobní svobody řádných zákazníků), anebo ex ante: Náklady v podobě turniketů, zvýšeného dozoru v samoobsluhách apod.

Nepovažuju za efektivní, aby se do metra instalovaly turnikety jen z důvodu, že revizor nemůže zadržet černého pasažéra. (Tyto náklady přitom zprostředkovaně nesou všichni pasažéři / obyvatelé města.)

Bude-li svépomocné zadržení cestujícího připuštěno, pak zneužití tohoto oprávnění myslím dostatečně zabrání, pokud: (a) odpovědnost dopravního podniku za překročení mezí svépomoci bude objektivní; a (b) soudy budou přiznávat náhradu za osobnostní újmu z toho vzniklou ve férové výši.

Za těchto předpokladů bude mít dopravní podnik správné incentivy. Bude motivován učinit rozhodnutí, které maximalizuje jak jeho zisk, tak i zisk celé society -- zda vynaložit náklady na instalaci turniketů, anebo zda vyrovnat újmu vzniklou, tím, že v určitém procentu případů došlo k překročení mezí přípustné svépomoci (k němuž by nedošlo, kdyby turnikety instalovány byly).

Má se o nás starat stát nebo si máme hledat řešení sami?

Rozhodnutí NSS nijak nesměřuje k všestarajícímu se státu. Naopak omezuje možnost státu uplatňovat přestupkové sankce.

To ty požaduješ, aby se stát o nás "staral" více -- aby více trestal revizory. Resp. aby ten do jehož právo je zasaženo, nemohl se bránit sám, nýbrž musel trpně čekat na stát, zda mu poskytne spravedlnost. Resp. aby zneplatňoval ustanovení smlouvy, dle které může být cestující zadržen.

V tomto ohledu se nechci hádat a soutěžit, kdo je větší "lover of freedom" a co to ta "freedom" vlastně je. Jen poukázat na to, že "starající se stát" není argument.

navíc, v L&E je dovozováno, viz třeba Shavell, že z pohledu užitku má každý právo volit mezi porušením a plněním

To je teorie efficient breach. Funguje, jen pokud porušitel smlouvy nese plné náklady porušení (plně nahradí újmu z porušení vzniklou jiným subjektům). Jen potom má potenciální porušitel správné incentivy: porušit smlouvu, jen pokud společenský přínos z porušení převyšuje společenské náklady.

Tento předpoklad zde ovšem není naplněn. Nelze rozumně tvrdit, že pasažér má mít právo mezi zaplacením jízdného a jízdou na černo, která by mu nepřinesla žádná rizika.

Pokud by řešení NSS bylo to, co je správné, pak "nutná obrana" může nahradit mnohé partie OSŘ.

Pokud tento argument blíže rozvedeš, pokusím se napsat, proč jej považuji za nesprávný :).

To, že mohu v určitém omezeném rozsahu uplatnit svépomoc (a nést následky, případně i trestněprávní, pokud překročím její meze), neznamená, že neocením, dá-li mi OSŘ možnost požadovat předběžné opatření.

Jan Potměšil řekl(a)...

Debata mi přijde příliš vědecká a pro praxi málo použitelná. Zkusím to tedy ještě jednou:

Jak má v souladu se zákonem postupovat hostinský, kterému nezaplatím útratu a odcházím, prodavač, kterému vezmu zboží, a odcházím, revizor, který mě přistihne bez lístku, přičemž odcházím?

Má se zdvořile rozloučit, nebo mě smí zadržet?

Smí-li mě zadržet, dle jakých norem (bez ohledu na závěry NSS)?

Anonymní řekl(a)...

ad JP : smí vás zadržet, protože platí :
1) co není zakázáno, to je povoleno.
2) zadržení neplatícího není trestný čin, chybí mi nebezpečnost činu pro společnost
3) není to ani přestupek (nejen dle NSS)
4) náhrada škody v civilu asi také neprojde. Když si nezaplatil, pak neseš na škodě (což bude asi vymyšlený ušlý zisk zloděje, že nemohl krást jinde:-) spoluvinu, resp. celou vinu.

Martin Krása

anti řekl(a)...

Keď som si prečítal tento príspevok, dostal som okamžitú chuť na neho odpovedať. Ale keď som si ešte predtým prečítal všetky nasledujúce príspevky, tak zisťujem, že ničím novým nemôžem prispieť. Skôr by preto bolo zaujímavé zistiť prečo nás práve tento príspevok tak veľmi zaujal?
Skutočne je potrebné súhlasiť s autorom, že účelom jeho príspevku nebolo riešiť otázku možnosti obmedzenia osobnej slobody čierneho pasažiera ale otázku právomoci preskúmavacieho súdu. Prečo sme ale takmer všetci tento zámer úmyslene prehliadli a vrhli sa na práve na tú občiansku svojpomoc? Je to podľa mňa preto, lebo autor vytiahol veľmi zaujímavú tému, za čo mu ďakujem – vďaka tomu vznikli veľmi podnetné príspevky o občianskej svojpomoci, ktoré mňa osobne zaujali viac ako právomoc preskúmavacieho súdu, hoci aj to je zaujímavá záležitosť.

Ja inak vidím veľmi jednoduché riešenia všetkých nastolených prípadov – polapeného pasažiera, nešťastného hostinského aj inzultovaného „úchyláka“. Nie je to pritom žiadne svetový objav - mieru zásahu je vždy potrebné prirovnať k miere ohrozenia práva. A to sa vždy dá, len treba trochu chcieť pozerať na svet sedliackym rozumom. Základ celého je vyvarovať sa vzniku absurdností. Revízor má samozrejme právo zadržať čierneho pasažiera ale musí byť schopný zadržať ho tak, aby mu neublížil (To inak nie je len tak ľahké, som bývalý džudista a môžem povedať, že udržať dospelého človeka „do príchodu polície“ bez toho, aby mu vznikla ujma na zdraví je veľmi, veľmi náročná vec.)
Hostinský môže vybehnúť za neplatiacim hosťom ale platí pre neho to isté, čo pre revízora. A ten chudáčisko v električke, na ktorého vybehla dotknuté dáma ju samozrejme nemôže obmedziť na slobode len preto, aby mohla byť vyšetrená jeho urážka (pomer ujma – ujma) ale súčasne môže jednu úžasnú vec – môže jej z plných pľúc vynadať do ... alebo aj do ... a možno do ... Tým sa mu uľaví a vec je vyriešená. Netreba všetko riešiť právom, je to cesta do pekiel. Určité veci sa riešia prirodzene a aj drobné „ujmy“ pri tom vznikajúce sú celkom prirodzené.

Aj dokonca aj tá dilema s 8 ročným dieťaťom uzatvárajúcim prepravnú zmluvu sa mi vidí riešiteľná. Pokiaľ viem, tak deti platia cestovné v MHD od 6 rokov. V tom čase každé psychicky zdravé dieťa vie, že za každú službu a za každú vec sa platí. Vedel som to v tom veku ja a vedia to dnes aj moje deti (a to nie sú ktovieko nadané). Chcete azda povedať, že ak si kúpi 8 ročný chlapec v obchode lízatko, môžete ako rodič úspešne podať žalobu o vrátenie kúpnej ceny pre neplatnosť takejto zmluvy? V tomto ohľade je podľa mňa v plnom rozsahu splnená požiadavka „primeranej rozumovej a vôľovej vyspelosti.

Ďakujem autorovi a všetkým za podnetné príspevky, utekám na autobus a pre prípad kontroly lístkov si so sebou beriem vytlačený tento blog - skúsim z toho niečo revízorovi prečítať.

Anonymní řekl(a)...

Ad David Schmidt

"Trestní řád neupravuje výjimku, ale aplikaci téhož principu."

Máte pravdu, že se nabízejí dva výklady.

1. výklad (dolní mez možného omezení svobody)

§76(2) TrŘ pro trestné činy stanoví možnost omezení osobní svobody přistižené osoby jakožto občanské zadržení, a to pouze v minimální míře, která je nutná pro předání policii. Když k tomu přidáme premisu, že u přestupků má být menší možnost omezení osobní svobody přistiženého než u trestných činů, protože přestupky jsou méně závažné, dojdeme k závěru, že u přestupků je občanské zadržení nepřípustné, protože menší než minimální možnost omezení = žádná možnost omezení.

2. výklad (horní mez možného omezení svobody)

§76(2) TrŘ stanoví, že ani v případě trestných činů nesmí být omezení osobní svobody přistižené osoby jakožto občanské zadržení větší, než jaké je nutné pro předání policii. Při takovém výkladu se možnost občanského zadržení u přestupků nevylučuje, ale naopak se předpokládá.

Tomáš Sobek

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad TS:
Pokud rozlišujeme možnosti omezení osobní svobody a) pachatele trestného činu a b) pachatele přestupku, je třeba vzít v potaz, že in concreto nemusí být vůbec jasné, zda jde o přestupek nebo t.č. V této souvislosti upozorňuji i na bohatou judikaturu NSS, která upozorňuje na pohyblivou hranici mezi t.č. a přestupky, která je podmíněna mj. politickým rozhodováním. Má-li pachatel "trestního obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evr. Úmluvy zaručen stejný standard ochrany procesních práv ať se jedná o t.č. nebo přestupek, proč by neměl mít stejný "standard" i poškozený co se možností obrany před protiprávním jednáním týče.

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím s Martinem Krásou, že zadržení neplatícího (hosta/černého pasažéra) není ani TĆ, ani přestupek a sotva nějaký civilní delikt. Místo teoretizování by jste si mohli přečíst některé relevantní judikáty z roku 1930 :-), o NSS to platí dvojnásobně, ASPI tam snad mají.

Roman Adamovič

Anonymní řekl(a)...

Koukám, že vše podstatné už bylo řečeno (zejména v příspěvku D. Schmidta). Tak jen obecný postřeh - tento judikát NSS je jen dalším potvrzením toho, že anarchistická 90. léta jsou už dávno v tahu :-)

V. Loutocký

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Velmi děkuji za zajímavou diskusi včetně nesouhlasných názorů s judikátem. Upřímně řečeno, ten judikát zdaleka není tak převratný, jak by se mohlo z mediálních reakcí zdát.

Několik mých poznámek.

Skvělý postřeh má podle mne Jan Petrov - občanskoprávní nároky podle § 13 ObčZ poskytují "incentivy" dopravnímu podniku nebo třebas hypermarketu, který zadrží podezřelého z krádeže, aby nedocházelo k excesům. Dobrý příklad poskytují nákupy v New Yorku - tam si Vás ochranka nedovolí kvůli krádeži v obchodě zadržet, ledaže si je na sto procent jista, že ke krádeži došlo a věc máte pod kabátem. Jinak bude obchod žalován o náhradu nemajetkové škody.

Nikoho asi nepřekvapí, že se obchod může bránit proti zloději, který odnáší zboží. To samé ale musí platit např. ve vztahu barmana a jeho zákazníka, který v baru propil dva tisíce, a odchází bez zaplacení, nebo taxikáře a jeho zákazníka, který odchází bez zaplacení. Narozdíl od případu krádeže v obchodě tady již nelze zboží vydat zpět, a jediným způsobem obrany je zadržet delikventa, aby bylo umožněno event, domáhat se nároku civilní cestou (nikoliv mu tedy např. brát hodinky, což by již byla event. loupež).

Tomáš Sobek zde řekl premisu, podle níž "možnost omezit svobodu druhého u přestupku nemá být silnější než možnost omezit svobodu druhého u trestného činu podle §76 (2) trestního řádu." Tato premisa je podle mne nesprávná, protože srovnává dva různé instituty - nutnou obranu a občanské zadržení. Nutnou obranu lze realizovat všemi přiměřenými prostředky, kterými se lze bránit proti útoku na zájem chráněný zákonem. Jednou z mnoha možností nutné obrany je též zadržení delikventa: příklady nutné obrany jsou např. odražení fyzického útoku pachatele, odejmutí odcizené věci, ale třebas i zadržení za účelem znemožnění dalšího útoku (srov. např. rozsudek NSS ze dne 7.5. 2008, čj. 1 As 35/2008-51, publ. pod č. 1898/2009 Sb. NSS - rozsudek pojednává o jednom Štědrém dni v jedné moravské vesnici) nebo zadržení za účelem znemožnění majetkové ztráty u poškozeného, jako je tomu nyní. V tom se to na prvý pohled podobá občanskému zadržení podle § 76 TrŘ. Občanské zadržení ale slouží jinému účelu - tedy zadržení pachatele a jeho předání spravedlnosti. Nutná obrana slouží obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku, tedy chrání subjektivní práva poškozeného (včetně majetkových). Nutná obrana je ale možná jen do okamžiku, kdy je delikt dokončen (nikoliv dokonán! - nutná obrana je tedy možná i po dokonání deliktu). Nesprávnost Tomášovy premisy spočívá v tom, že zásahy z nutné obrany do svobody delikventa mohou být často mnohem intenzivnější než zadržení podle § 76 TrŘ (konec konců extrémem bude usmrcení pachatele trestného činu, byť to bude samozřejmě posuzováno podle TrZ).

Judikát neřeší otázku, zda poškozený může zadržet pachatele přestupku za účelem jeho předání spravedlnosti, protože tato otázka nebyla předmětem soudního přezkumu.

Občasný blogger řekl(a)...

Zdeňku, máš pravdu. Tomáš Sobek

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad ZK:

Nesouhlasím. Je třeba vyjít z čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož je zbavení osobní svobody, byť krátkodobé, možné jen na základě zákona, tzn. v daném případě ustanovení § 76 odst. 2 TrŘ, které je nutno vyložit a contrario.

Ještě explicitnější je Úmluva, podle jejíhož čl. 5 odst. 1 je zadržení možné jen v taxativně vymezeném výčtu situací; do žádné z těchto kategorií nelze zadržení z důvodu nutné obrany podřadit.

Psal jsem o tomto judikátu podrobněji na svém blogu, kde k tomu byla i poměrně dlouhá diskuse, bohužel, pokus zveřejnit link neprošel zdejší censurou.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad TP

V tomto případě se ale nebavíme o omezení svobody veřejnou mocí, nýbrž o "soukromém" zadržení. Čl. 8 odst. 2 se tak přímo neuplatní (Úmluva už vůbec ne) a lze uvažovat pouze o nějakém prozáření výkladu zákona ustanovením čl. 8 Listiny.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:
Mám tomu rozumět tak, že zadržení zloděje či neplatícího za službu (nejde-li v jejich případě o trestný čin) je přestupkem? (Příp. kterým? Jak bude narušen objekt přestupku, čím bude narušen/ohrožen zájem společnosti, resp. dána relevantní společenská nebezpečnost?)
Platí v takovém případě zároveň, že proti odcházejícímu zloději či neplatícímu za službu nelze nijak zakročit, nemám-li se dopustit přestupku?

Michal Ryška řekl(a)...

Z judikatury NS k ochraně osobnosti při zadržení:

1) O neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti nejde, zadrží-li pracovníci ostrahy osobu, u které bezpečnostní systém (detekční rám) signalizuje možnost případného neoprávněného zásahu, tato osoba s pracovníky ostrahy zjevně nespolupracuje na odstranění vzniklých pochybností, a je proto ostrahou zadržena při dodržení postupu stanoveného v § 76 TrŘ (usnesení dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2382/2004).

2) V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, č. j. 30 Cdo 203/2003-176 se k otázce tzv. občanského zadržení ve smyslu § 76 odst. 2 TrŘ mimo jiné uvádí, že není na tom, kdo podle zmíněného ustanovení omezuje osobní svobodu fyzické osoby, aby kvalifikovaně a nezvratně posoudil, že skutečně byl takto spáchán (např.) trestný čin, neboť k tomu jsou povolány orgány činné v trestním řízení. Avšak takto zadrženou osobu je pak třeba ihned předat vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu nebo alespoň některému z těchto orgánů toto omezení osobní svobody bez odkladu oznámit. Je pak na takovém orgánu uvážit, zda bylo především podezření rozptýleno, či nikoliv.

Anonymní řekl(a)...

Nezbývá mi, než souhlasit s AK ohledně nezdravého stavu veřejné dopravy v ČR. Sice ten příklad s obchodem v detailechnesedí (osobně bych to přirovnal k tomu, kdyby maitel chodil namátkově po obchodě a požadoval předložit účet za včerejší nákup) nicméně základní myšlenka je správná - prevence má mít přednost před represí, a současný stav MHD v ČR je neuspokojivý a vyhýzí z modelu vzniklého před rokem 1989 ve zcela jiných ekonomckých a společenských podmínkách. Bohužel, provozování MHD je v ČR stále chápáno jako spíše jako sociální služba, než jako podnikání v oblasti služeb. Je to vidět na celém zkostnatělém systému. Jak na systematice ceníku jízdné, systému placení, nízké kvalitě služeb, spůsobu jednání s cestujícími je vidět ta ohavnost systému.(mikoliv zákazníky, ale cestujícími - podobně, jako lékaři neradi slyší slovo zákazník či klient a dávají přednost pacientovi).

Představte si, že by třeba autobusy studentagency nemontrolovaly lístky při nástupu, ale autobusy namátkově cestoval revizor a vyzíval "cestující" k předložení lístků. A že by se neplatilo za vzdálenost (např. Brno-Praha), ale za čas strávený v autobuse - čím déle jedete, tím více zaplatíte. A zapomeňte na klimatizaci - to je přece zbytečný luxus který si nemůžeme dovolit.....zato v létě poloprázdné tramvaje ohrožující zdraví cestujících vedr 55°C si dovolit můžeme. A také si představte, že by důchodci cestovali zadarmo, děti a studenti za polovic. .....jak by to asi se studentagency dopadlo?
České dopravní podniky a dráhy by měly mít povinnou exkurzi po světě aby zjistili, že lze mít jednotné jízdné dle vzdálenosti, kontrolovat zaplacení každého cestujícího turniketem či řidičem, mít ve vozech klimatizace, mít konkurenci na trhu MHD a mít tam soukromé dopravce atd. A to v chudších zemích než je ČR.
Zajeďte se podívat do Japonska - uvidíte čistou MHD kterou lidé jezdí proto, že je rychlejší, pohodlnější a levnější než auto. Kde je každý pasažér zkontrolován, zda zaplatil jízdné. Kde cestující neobtěžují bezdomovci. Kde fungují soukromí dopravci. Kde se dopravní podniky snaží, aby měly co nejvíce spokojených cestujících, protože pro ně představují příjem - a nikoliv jako pro české jen obtížný hmyz. To si české dopravní podniky mohou dovolit jen díky štědrým dotacím měst.
Jan Horáček

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Michal a Zdeněk

Příklad 1) zdánlivě vypadá tak, že má dvě fáze. Nejprve osobu zadržíme, abychom odvrátili její útok (nutná obrana), a potom ji zadržujeme, abychom ji předali spravedlnosti (občanské zadržení). Ale spíše jde o to, že okolnosti nutné obrany zde existují až do příchodu policie. (Pokud nám ten člověk nechce ukradenou věc vydat, znamená to, že útok dosud trvá.) Takže možnost omezit osobní svobodu za okolností nutné obrany je tu omezená režimem občanského zadržení.

Tomáš Sobek

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad LV:

Chcete naznačit, že soukromá fysická nebo právnická osoba je oprávněna narušit sféru mých základních práv víc než veřejná moc??

Takový výklad působení základních práv neobstojí, nutné je naopak vykládat Listinu a Úmluvu tak, že stát se musí nejen zakázaného jednání vystříhat, ale musí poskytnout ochranu proti každému, kdo by se ho dopouštěl.

AK řekl(a)...

ad) Zdeněk Kühn

Obecně tvrdíte, že je přípustná „nutná obrana v podobě zadržení za účelem znemožnění majetkové ztráty u poškozeného“. Myslím, že termín „znemožnit majetkovou ztrátu u poškozeného“ vykládáte příliš zeširoka. Domnívám se, že tak činíte na základě nesprávného chápání pojmu „trvající útok“.

Je pravdou, že teorie dospěla k závěru, že ukončení útoku není totožné s dokonáním činu. Udáván je případ, kdy pachatel odnáší ukradené věci, neboť útok na majetkové zájmy trvá. Na druhou stranu, je-li již útok dokončen, není nutná obrana přípustná. Udáván je případ, kdy útočník ukončil fyzické napadení a již odchází.

Nebudu se s Vámi nijak přít, pokud „MHD“ zabrání potenciálnímu škůdci vstoupit do tramvaje. Zcela jistě tak znemožní majetkové ztrátě z ušlého jízdného (12 Kč). Zřejmě bych akceptoval i opačný postup, tj. pokud „MHD“ černého pasažéra z tramvaje vysadí, nebude-li se tak dít vyhozením oknem za jízdy. Do ukončení přepravy je jednak neoprávněně užíván majetek jiného, jednak déletrvající jízdou může vzniknout povinnost platit další jízdné (př. Brno – časová a místní pásma). Také zde se zabrání majetkové ztrátě. Těmito případy se však nutná obrana vyčerpává.

Vámi souzený případ se odehrál po vystoupení z MHD. Tedy poté, kdy již k majetkové ztrátě došlo a tato je dokonce přesně vyčíslitelná.

Nesprávně ztotožňujete pojem „znemožnit majetkovou ztrátu u poškozeného“ s termínem „umožnit vymahatelnost majetkové ztráty zjištěním identity škůdce“. Útok netrvá do okamžiku zjištění identity škůdce. Proč by pak poškozený fyzickým útokem nebyl oprávněn zadržet odcházejícího škůdce, pokud nezná jeho identitu a nemůže tak úspěšně žalovat o náhradu škody? Je snad obecně uznávaná teorie nutné obrany nesprávná?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Ano, je to přestupek, pokud to není přímo trestný čin omezování osobní svobody.

Mám možnost přivolat policii a k tomu účelu mohu danou osobu i pronásledovat.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad TP:
Děkuji za částečné zodpovězení dotazu - a který konkrétní přestupek máte na mysli, jak bude narušen/ohrožen objekt tohoto přestupku a čím bude dána relevantní míra porušení či ohrožení zájmu společnosti (materiální znak skutkové podstaty přestupku)?

Anonymní řekl(a)...

Ad TP : mně se jen líbí, že když vám někdo vyvrátí váš - a rovnou řekněme předpotopní - výklad Listiny, tak názor stejně nezměníte :-)

Představa státu, který chrání zloděje před zjištěním jeho identity je opravdu pěkný protimluv jak vystřižený z formalistů 90.let. Další borec pak má problém pochopit, že nevymahatelné právo není právo, což byla také představa českých soudů o dostatečnosti citací paragrafů než jim to jinde vysvětlili při arbitrážích nebo u soudu EU.


Michal Točko

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Je fakt, že podobně jako u některých jiných trestných činů v PřZ analogický přestupek pro méně závažná deliktní jednání schází (podobně je tomu třeba u trestného činu proti právu na domovní svobodu, nově "porušování domovní svobody"), takže nejspíš přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) PřZ.

Materiální znak je naplněn zásahem do základního práva poškozeného na svobodu pohybu.

Anonymní řekl(a)...

ad TP :

dovolte abych vás poučil, že tvrzení "Materiální znak je naplněn zásahem do základního práva poškozeného na svobodu pohybu. " je totálnní nesmysl.
To je totiž předmětem samotné skutkové podstaty, kt. je konkretizací zmiňovaného práva, a jde o formální znak.
Materiálním znakem je nebezpečnost činu PRO SPOLEČNOST a ta v případě neplatících absolutně absentuje, jak už několikrát judikoval NS.

Milan Vavroch

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad TP:
Chtěl jsem jen vědět, zda máte konkrétní představu, tzn. zda jste své úvahy dotáhl do všech důsledků - v úvahu přichází opravdu pouze 49/1/c) ZPř (konkrétně úmyslné narušení občanského soužití hrubým jednáním). Pochybuji ale, že může být narušen objekt, tj. občanské soužití (harmonické obč. soužití), neboť se nedomnívám, že patří k uznávaným pravidlům mezilidských vztahů, že zloděje slušně pozdravíme, místo bychom jej zadrželi, a že krádež je legitimní chování požívající ochrany. V případě materiálního znaku neberete v potaz, že zde vedle osobní svobody stojí též ústavní právo na majetek, neberete v potaz otázku proporcionality. Má-li společnost fungovat a má-li být zajištěn pocit bezpečí a spravedlnosti, nemohu poskytovat ochranu zjevně protiprávnímu jednání. Zapomínáte na poškozené, jako by on žádná ústavní práva neměl, a v zájmu jakéhosi zvráceného výkladu ústavních práv preferujete toho, kdo zákon porušuje.

Anonymní řekl(a)...

Také si nejsem jistý tím, že by zvolená cesta skrze aplikaci nutné obrany byla optimální. Jak bylo řečeno výše, nutná obrana má relativně přesné časové ohraničení. Pakliže delikvent útočí na právo dopravce, odpovídá znakům nutné obrany spíše jeho „manuální“ vyloučení z přepravy, nikoli již další jednání směřující proti integritě člověka, které již vykročuje jak časově (tj. po dokončení deliktního jednání jímž je jízda bez jízdného), tak místně (tj. mimo dopravní prostředek dopravce, v němž vykonává revizor práva dopravce vyplývající ze smlouvy) z rámce předchozího (soukromoprávně) deliktního jednání pasažéra (jedná se podle mě o exces extenzivní). V žádném případě se však nedomnívám, že by byl v tomto ohledu dopravce bezbranný. Myslím však, že této situaci více odpovídá, pokud bychom hovořili spíše o prostém „výkonu práva“ jako svého druhu okolnosti vylučující protiprávnost v zákoně neuvedené…

Jinak pokud jde o pravomoc NSS vyjadřovat se k soukromoprávnímu aspektu věci, přijde mi o věc tak samozřejmou (a je to obdobné jako v případě praxe trestněprávní), že vlastně ani nevím, proč se nad tím pozastavovat, kromě snahy vyprovokovat diskusi. Odpustím si obligátní tezi o jednotě právního řádu. Ale v sankční oblasti veřejné právo typicky (ať už přestupkové nebo trestní) ochraňuje (dokonce mám pocit, že zejména) zájmy soukromoprávní. Jak by ovšem bylo možné ochránit soukromoprávní zájem izolovaně bez výkladu soukromoprávní normy?

M. Basík

Anonymní řekl(a)...

T. Pecina: Dobře perlíte :-)

V. Loutocký

David Schmidt řekl(a)...

Ad AK

"souzený případ se odehrál po vystoupení z MHD. Tedy poté, kdy již k majetkové ztrátě došlo a tato je dokonce přesně vyčíslitelná. (...) Útok netrvá do okamžiku zjištění identity škůdce."

Trvá útok na zájem chráněný zákonem, konkr. § 37 odst. 5 písm. d) drážního zákona (odst. 61 rozsudku), který vyjadřuje jak soukromý zájem provozovatele, tak veřejný zájem na vynutitelnosti zákonem uložené povinnosti (odst. 57 rozsudku).

AK řekl(a)...

Ad) David Schmidt

No nevím. Pokud by cílem ochrany ze strany NSS bylo neporušení povinnosti cestujícího vymezené v § 37 odst. 5 písm. d) drážního zákona, jak vysvětlíte bod 63 rozsudku ? Cituji: „Na závěr nutno zdůraznit, že výše uvedené závěry se v žádném případě nevztahují jen na vztah provozovatele drážní dopravy a černého pasažéra. Naopak, vyplývají z předpokladu možnosti každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva. Každý se může obdobným způsobem chránit například proti zloději, jakkoliv hodnota odcizených věcí nenaplní trestní odpovědnost pachatele, nebo proti hostovi v restauraci, který zkonzumoval objednané jídlo, a poté odmítl zaplatit, nebo proti osobě, která poškodila jeho věc atd.“ Pro tyto případy přeci neplatí § 37 odst. 5 písm. d) drážního zákona.

Sjednocujícím rysem NSS uvedených případů je to, že NSS počítá s tím, že ke každému zadržení je povinna se dostavit policie a zjistit totožnost zadržovaného a předat jeho osobní údaje zadržiteli. Jinak by NSS musel revizorovi dovolit, aby sám totožnost černého pasažéra přes jeho odpor zjistil. NSS se opírá o § 63 odst. 2 písm. k) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a § 12 odst. 2 písm. e) a f) zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii.

Podle § 63 odst. 2 písm. k) zákona o Policii je policista oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu, na žádost jiné osoby, která má na zjištění totožnosti právní zájem, jakož i osobu, která o prokázání totožnosti policistu žádá, a zjištěné osobní údaje předat osobě, která o prokázání totožnosti požádala.

Teď jde o to, jak toto ustanovení vykládat. Má být vykládáno tak, že má každý, kdo dobrovolně nesdělí osobě, která má na zjištění identity právní zájem, povinnost vyčkat, dobrovolně nebo nedobrovolně zajištěn, příjezdu policie, a policie má povinnost se v krátké době na místo dostavit a zjištění totožnosti provést? Pokud ano, pak asi platí to, co obecně naznačil NSS. Jakákoli osoba mající právní zájem na zjištění totožnosti jiné osoby (lhostejno, zda je zájem soukromoprávní či veřejnoprávní), může tuto osobu zajistit a zavolat Policii. Té pak postačí osvědčit právní zájem.

Stále však nemohu s rozsudkem NSS souhlasit. Nemyslím si, že zájem na zjištění identity určité osoby odůvodňuje zajištění této osoby. Nemyslím si ani, že by trvající útok na zájem chráněný zákonem byl ukončen teprve zjištěním totožnosti škůdce.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Jistě, přestupkový výklad je komplikován zastaralostí a nedostatečnou obecností PřZ, ale dovolím si oponovat ohledně materiálního znaku, resp. narušení/ohrožení objektu přestupku.

Došlo-li k omezení základního práva na svobodný pohyb a stalo se tak neoprávněně, je to samo o sobě natolik významným zásahem do pokojného občanského soužití, že další speciální argumentace není zapotřebí.

Takové jednání může obstát jedině na základě testu proporcionality, a ten se v dané situaci – minimálně podle toho, jak věc hodnotím já – přikloní na stranu svobody pohybu a nikoli práva na ochranu majetku.

Kromě toho se nikdo z mých oponentů pořádně nevypořádal s argumentem Úmluvou; zatím jsem slyšel místo ústavněprávních argumentů spíš jen kultivované invektivy. To nestačí.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad TP:
Té nedostatečné obecnosti ZPř moc nerozumím, takové "hrubé jednání" je obecné až běda.

Dále je otázka (výše již mnohokrát zodpovězená), zda je zásah do svobody pohybu, resp. spíš osobní svobody, v námi projednávané věci neoprávněný.

A co se týče materiálního znaku, tak plně souhlasím s argumentací M.Vavrocha, tedy že zásah do práva je otázkou formálního znaku skutkové podstaty přestupku a materiální znak se týká toho, nakolik je tento zásah společensky nebezpečný, což vždy posuzujete in concreto (zamknout někoho do sklepa kvůli ukradenému lízátku zřejmě přestupkem bude, zadržet přiměřeným způsobem pachatele krádeže věci v ceně blížící se 5.000,- Kč naopak nikoliv, snad i pro Vás).

Jinak obecný povzdech - přestupkáři na 1 stupni, kteří budou rozhodovat, potřebují jasné vodítko, a Úmluvy, proporcionality, subsidiarity, trestní řády atd. jim jsou k ničemu...

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

To je právě problém, že ne každé jednání narušující pokojné občanské soužití musí být nutně "hrubé". Nejsem si jist, zda se takové gumové adjektivum vůbec do textu právního předpisu hodí.

Stále mám za to, že zásah do základních práv druhého je sám o sobě natolik společensky škodlivý, že další argumentace ohledně materiální stránky netřeba, naopak by bylo třeba vypořádat se s obranou, že zadržet černého pasažéra společensky škodlivé není.

Toto rozhodně není easy case, a jsem rád za odvážný rozsudek NSS (vůbec mám rád odvážná soudní rozhodnutí, i když třeba později neobstojí), protože se záležitost dostane k ÚS, jehož rozhodnutí bude vodítkem mj. i pro vámi zmiňované přestupkáře na I. stupni.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad TP:
Trvám na tom, že pouhým naplněním formálních znaků skutkové podstaty přestupku není automaticky naplněn i materiální znak. Jednak by to bylo nelogické (jde o oddělené kategorie), jednak si neumím představit ten hokej, kdy by se posuzovalo, které základní právo či svoboda je významnější a které méně (co třeba právo vlastnit majetek?) a jednak je to i v rozporu s judikaturou, viz třeba rozsudek NSS ze dne 14.12.2009, č.j. 5 As 104/2008 – 45: „nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“, a dále „okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě (...)“
Lze si představit konkrétní případ, kdy někdo strčí zboží pod bundu, a já mu u za pokladnou položím ruku na rameno, příp. jej uchopím za ruku, a požádám, aby se vrátil - on se vysmekne a odchází. Tou rukou na rameni či uchopením za ruku mohla být narušena osobní svoboda zloděje, bude ale automaticky přítomen materiální znak skutkové podstaty přestupku?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:
Materiální pojetí trestného činu (přestupku) je komunistický atavismus (více např. zde). Chcete-li na tomto thematu provádět další piruety, nuže do toho, leč beze mne, prosím!

Anonymní řekl(a)...

ad Pecina : nebezpečnost pro společnost je naopak jedna z nejmoudřejších věcí, který v trestu je. Buď můžete trest vystavět na formálních znacích, nebo k tomu púřidat nějaké výluky v procesu anebo tam nějak prvek "zdravého rozumu" zakomponujete a je jedno, jak ho nazvete nebo nadefinujete. Obsah z něj udělá až praxe.
A nebezpečnost činu je natolik obecný a srozumitelný pojem, že s ním praxe nemá problém.

Mojmír Zadražil

Martin Prokeš řekl(a)...

Ad JP

Nevím, jestli jsem Váš příspěvek dobře pochopil, možná se shodujeme. Dle mého názoru zákonodárce stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty říká, že při jejich naplnění bude zásadně naplněn i materiální znak. Nenaplnění materiálního znaku při naplnění znaků formálních je tedy výjimkou danou zvláštnímu okolnostmi konkrétního případu.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad MP:
Taky by to tak bylo možno říci. Aby bylo možno říci, že byl spáchán přestupek, příp. že je někdo vinným přestupkem, musí být naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku. Ty jsou formální a materiální. Materiální je relevantní míra společenské nebezpečnosti (resp. relevantní míra porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, slovy ZPř) a formální jsou objekt (zákonem chráněný zájem), objektivní stránka (jednání, podrobně pak jednání a následek, mezi nimiž je příčinná souvislost), subjekt (způsobilý subjekt - příčetný aspoň mladistvý pachatel) a subjektivní stránka (zavinění - úmyslné či z nedbalosti, tj. "jestli/jak moc za to může").
Případů, kdy jsou naplněny všechny formální znaky, a je naplněn i znak materiální, je většina, někdy (a není to zas tak řídké) dochází k případu, že to sice vypadá jako přestupek, ale je to tak bagatelní, nezávažné (lze nad tím mávnout rukou), že se to odloží z důvodu absence materiálního znaku, resp. z důvodu, že to (zjednodušeně řečeno) není vzhledem k okolnostem prakticky vůbec společensky nebezpečné.

Nu, a říci, že u určitého okruhu případů nebo v případech, kdy je narušen/ohrožen jeden mnou vybraný objekt přestupku, dojde automaticky i k naplnění materiálního znaku přestupku, je zkrátka hloupost.

Anonymní řekl(a)...

Dovolte mi pohled z trochu větší vzdálenosti.

Právo, na rozdíl třeba od estetiky, nevzniklo proto, aby se dal ušlechtile krátit volný čas intelektuálními diskusemi. Právo vzniklo někdy v daleké minulosti jako velmi praktický nástroj k omezení vražd, krádeží a jiných činností, které většině lidí vadily. Má stejný praktický význam jako třeba stavařina.

O stavbě budov můžeme diskutovat, jak chceme, můžeme dojít k úžasným kreacím, ale ne každá, která se nám může líbit, bude prakticky použitelná. Některá hned spadne, jiná začne po čase plesnivět, další bude nepraktická, protože na záchod budeme muset chodit přes dvě patra.

Nebude-li praktická použitelnost prvořadým kritériem našeho hodnocení, bude celá krásná debata pro kočku. A jestliže nedejbože někdo prosadí výsledek diskuse, která nepřihlíží k praktické použitelnosti, do praxe, může být výsledek docela katastrofální.

Prosím dívejte se na případ černého pasažéra také z hlediska praktických důsledků. Jestliže se právníci shodnou na názoru zastávaného (rozumím-li tomu dobře) autorem, že revizor nemá právo kvůli nějakým 12 korunám zadržet pasažéra, který odmítne respektovat drážní zákon, do příchodu policie, jaký bude důsledek? Stejný, jako kdyby se stavební projektanti shodli na názoru, že železobetonové nosné pilíře mají mít průřez jen 10 cm krát 10 cm, protože to vypadá líp.

Jen v tom právu to nespadne hned, ale až za rok za dva, až si lidé mezi sebou řeknou, že platit v tramvaji se nemusí. A že si to řeknou, to si pište: "osoba blízká", která už páchá údajně 70 % dopravních přestupků, je toho jasným důkazem.

Zaplaťpánbůh za rozsudek NSS.

Martin Macháček

Anonymní řekl(a)...

P. S. Ještě maličkost, která ukazuje, jak moc se někteří krasoduchové dokážou odpoutat od špinavé reality.

Pan AK zde 2. 12. ve 13:12 napsal: "Ač se tradičně jedná o soukromoprávní subjekty, je jim přičítána jakási „veřejnoprávnost“, která je zcela jistě podporována tím, že se řada českých měst nevzdala majetkových podílu na tomto výnosném podniku a chápe je jako jakousi „službu svým občanům“. "

Proboha, kde pan AK žije? Město Praha dává Dopravnímu podniku okolo 10 miliard korun ze svého rozpočtu na ztrátovou veřejnou dopravu. Opravdu výnosný podnik!

Martin Macháček

Anonymní řekl(a)...

M. Prokeš:

Stačí se přece podívat do zákona - Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, ... V této jednoduché větě je všechno, zavinění, materiální stránka i ta formální.

V. Loutocký

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad M.Macháček:
Naprostý souhlas. Právo by nemělo být účelem samo o sobě, právo má sloužit lidem a společnosti, nikoliv naopak. Právo též nemá být formalistické, ať už tím myslíme doslovný výklad zákona neberoucí ohled na účel normy a na okolnosti věci, nebo - a to se týká zejména tzv. spravedlivého procesu - nadřazování vypjatého pojetí dodržování procesních pravidel nad faktický stav (např. že účastník nebyl nijak zkracován na svých právech, mohl se ke všemu vyjádřit apod.).
Tím sice odbočuji od tématu, ale jde o to, čemu právo slouží. Např. pokud se chci vyhýbat řízení a doručování, a zvolím zmocněnce z Bahrajnu nebo Kuwaitu nebo Mongolska, je sice zjevné, že jde o disimulaci a obstrukci, přesto může soud rozhodnout, že to musím respektovat (rozsudek NSS ze dne 27.6.2006, č.j. 5 As 48/2004-76) - naštěstí existují i jiné názory. Nebo když se chci vyhýbat řízení a vždy se (opakovaně) na poslední chvíli omluvím z jednání (kdy je zjevné, že jde jen o obstrukci), na závěr řízení se mohu se všemi podklady seznámit, nic nenavrhuji (ani opakování výslechu svědků) a teprve u soudu si vzpomenu, že byla porušena má procesní práva, materiálně k nějakému omezení práv nedošlo (omezil se v nich sám svým jednáním účastník), ale přesto soud může rozhodnout, že byla porušena práva účastníka (rozsudek NSS ze dne 16.11.2010, č.j. 5 As 51/2010 - 94) - zde by řešením mohlo být násilné předvedení (předvádění) účastníků, aby měli možnost využít svá procesní práva. Je otázka, zda vnucování práv (byť o ně účastník nestojí a pouze ex post kveruluje u soudu) je to, co chceme, i za cenu preventivního násilí na účastnících.

Martin Prokeš řekl(a)...

Ad V. Loutocký:

Podívat se do zákona je přímo briliantní nápad, děkuji za radu. Škoda jen, že Vaše replika zcela minula triem PPP řešenou otázku, zda naplnění formální stránky zásadně znamená i naplnění stránky materiální či nikoliv.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ještě ad TP a "easy case":
Zajímalo by mě, jak se může revizorský případ dostat k Ústavnímu soudu, pokud stěžovatelem může být jen revizor, a tomu bylo vyhověno. Připomínám, že dle judikatury NSS i ÚS nikdo nemá subjektivní veřejné právo na (trestní) postih jiné osoby a "poškozený" se s úspěchem na ÚS obrátit nemůže.

Anonymní řekl(a)...

M. Prokeš:

To bych ani neřekl, pravda, každý na to může mít jiný názor. Ale aby ten svůj zřejmě neomalený nápad dovysvětlil - ustanovení na začátcích zákonů jsou taky závazná, zkrátka to "skutečné právo" nezačíná až od § X dál. Nu a třeba tato věta dává celkem jasně možnost, že bude existovat chování, které a) bude zaviněné, b) bude označeno za přestupek, ale už nebude c) porušovat nebo ohrožovat zájem společnosti. Tyto tři podmínky jsou díky dikci zákona kumulativní, všechny z tohoto pohledu na jedné úrovni, tedy naplněním b) ani omylem není dáno naplnění c). To se musí posuzovat zvlášť. Tož tolik asi k mému pohledu.

V. Loutocký

Anonymní řekl(a)...

A závěrem, příměr ke slečně co nadává je nepřiměřený. Slečna se totiž evidentně dopustila přestupku dle ust. § 49/1a zákona o přestupcích (urazí nebo zesměšní jiného). Té slečně by postačovalo nahlas sdělit okolí „neobtěžujte mě pane, nebo zavolám policii“ – a hle úchyl nemůže podle práva zhola nic. Stejné je to u revizora: Kontroluje => nedostane jízdenku => požádá o pokutu => nedostane pokutu => požádá o doklady => nedostane doklady => požádá o posečkání do příchodu policie => nedostane se mu posečkání a osoba odchází => „zadržuje“ tuto osobu zamezením volného pohybu s použitím zejména hmatů a chvatů. Pokud jí následně ještě bouchne na schodech do hlavy jako pomstu (i takovou situaci jsem na youtube viděl), tak jde o excesivní jednání a jako takové je trestné (přestupek, trestný čin) – nic složitého.

(čtyři díly) Patrik Šebesta