F. Korbel: Lze doručovat fikcí do datové schránky mezi soukromými osobami?

Dnem 1. ledna 2010 nabyla účinnosti ustanovení, která umožňují využití datových schránek i mezi soukromými osobami. V této souvislosti vzniká otázka, zda lze využít výhodu prokazatelnosti doručení do datové schránky při doručování úkonů hmotněprávní povahy a zda se přitom uplatní tzv. fikce doručení, pokud adresát přijetí zprávy nepotvrdí. Zákon č. 300/2008 Sb. říká v § 18a odst. 2, že nikoli. Ale je tomu skutečně tak? Pokud tuto možnost otevřeme výkladem, může znamenat revoluci v doručování v soukromoprávním styku.

Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále „zákon o datových schránkách“ nebo jen „ZDS“) stanovil v § 17 odst. 3 a 4, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí adresát. Nepřihlásí-li se do ní ve lhůtě 10 dnů, považuje se dokument za doručený posledním dnem této lhůty – v tomto jde o obdobu fikce doručení, jak ji zná OSŘ, správní řád nebo zákon o správě daní a poplatků pro písemnosti určené do vlastních rukou adresáta.

Tato fikce doručení, k níž dochází ze zákona, se však vztahuje pouze na doručování z pozice vrchnostenské, kdy doručuje orgán veřejné moci písemnost účastníkům. Jejím účelem je do značné míry ulehčení právní pozice orgánu veřejné moci, který je v zájmu rychlosti řízení schopen vykázat doručení i v případech, kdy adresátovi fakticky doručeno nebylo (ve zvlášť rizikových případech je proto fikce doručení zákonem vyloučena, jako v případě trestního příkazu, platebního rozkazu, předvolání k přípravnému jednání apod.). Jde tedy o fikci procesní a veřejnoprávní.

Je přirozené, že v soukromoprávních vztazích, ovládaných zásadou rovnosti, nemá takto apriori stanovená veřejnoprávní fikce doručení místo, a zákon o datových schránkách proto v § 18a odst. 2 říká, že ustanovení § 17 odst. 3 a 4 se nepoužijí. Kdy však dojde k „doručení“ mezi soukromými osobami, které pro vzájemnou korespondenci využily datovou schránku? To by měla být otázka soukromoprávní a povětšinou důkazní. Bohužel, zákon o datových schránkách se ji pokusil vyřešit autoritativně sám, když v § 18a odst. 2 učinil dovětek, že dokument je doručen teprve okamžikem, „kdy jeho převzetí potvrdí odesílateli adresát prostřednictvím své datové schránky.“

Tímto řešením jsou ovšem výhody státem garantovaného systému datových schránek znehodnocovány. Jaký smysl má, že informační systém datových schránek eviduje objektivní okamžik dodání dokumentu do datové schránky adresáta a že o tom důkazně vyrozumí odesílatele? Pokud zákon váže okamžik doručení zprávy až na libovůli příjemce, který jej má svou odpovědí potvrdit, není zde žádný rozdíl oproti klasickému e-mailu. A oproti doručování listinnému poštou jde dokonce o krok zpět, neboť doporučené psaní je doručeno adresátovi již podpisem dodejky před vydáním zalepené poštovní obálky, aniž by měl adresát možnost dle obsahu písemnosti se teprve obstrukčně rozhodovat, zda doručení potvrdí, či zmaří.

Ve skutečnosti je třeba přistupovat k výkladu § 18a odst. 2 ZDS jinak, z pozic soukromého práva. Především je nutno si uvědomit, že zákon o datových schránkách – ač původně veřejnoprávní předpis – se v důsledku poslaneckého doplnění novelou provedenou zákonem č. 190/2009 Sb. stal částečně i předpisem soukromoprávním, a to právě v rozsahu právní úpravy doručování mezi soukromými osobami. S doručením mezi soukromými osobami jsou obvykle spojeny hmotněprávní účinky právního úkonu, který je doručován (oferta, akceptace, uplatnění práva, výpověď, odstoupení od smlouvy, výzva k plnění apod.).

Pro doručování právních úkonů z hlediska soukromoprávního platí zásada, že doručuje-li se mezi nepřítomnými účastníky, působí projev vůle navrhovatele vůči příjemci od okamžiku, kdy mu „dojde“ (§ 45 odst. 1 občanského zákoníku). Pojem „dojití“ však není v soukromém právu vykládán striktně ve smyslu „doručení“, jak jej známe z procesních předpisů veřejného práva, tj. že by jej adresát musel fyzicky převzít.

Na výkladu § 45 odst. 1 OZ panuje dlouhodobá shoda v komentářové literatuře i v judikatuře Nejvyššího soudu. Nevyžaduje se skutečné „dojití“ zásilky do rukou adresáta, ale postačí její dojití do sféry jeho dispozice, tj. do stavu, kdy adresát nabyl objektivní možnost se se zásilkou seznámit.

Tento názor zaujal Nejvyšší soud v publikovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2622/2006, v němž uvedl, že slovní spojení „dostane se do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápou nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popř. i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. Obdobné závěry učinil Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (sp. zn. 28 Cdo 72/2004, 26 Cdo 864/2004 aj.).

Z uvedeného vyplývá, že dokonce i bez potřeby zvláštního ujednání dojde k doručení mezi stranami v soukromoprávním styku tehdy, doručí-li odesílatel zásilku do sféry dispozice adresáta, aniž by se s ní musel adresát seznámit, natož doručení potvrzovat. Sférou dispozice adresáta je mj. jeho poštovní schránka nebo i vzdálenější úložní pošta v místě jeho bydliště, zdržuje-li se tam. Chrání se tím reálná možnost odesílatele učinit takové hmotněprávní úkony, které jsou závislé na doručení adresátovi. Chrání se tím i adresát, který musí mít objektivní možnost se se zásilkou seznámit. Zároveň se tím však podvazuje případná obstrukční snaha adresáta doručení zmařit. Tento výklad jako přirozený zcela sdílím. V opačném případě by při troše zlé vůle adresáta nebylo možné učinit perfektními právní úkony, na které má odesílatel subjektivní právo (např. výpověď smlouvy za splnění stanovených podmínek). A to připustit nelze.

Jak se uvedených závěrů dotknou datové schránky? Podle mého názoru zásadně. Úspěšnost hmotněprávního doručení listinné zásilky je i přes vše uvedené komplikována důkazními aspekty, nakolik měl adresát zásilky – pokud jí nepřevzal – vskutku možnost se s ní seznámit, zda se v místě doručování zdržoval atp. U elektronické zásilky prostřednictvím e-mailu je důkazní pozice odesílatele ještě slabší, neboť při nedostatku součinnosti adresáta nemá prakticky žádné prostředky k prokázání, že mu zásilku do sféry jeho dispozice skutečně doručil. Datová schránka však nabízí odesílateli okamžitou důkazní odezvu o tom, že jeho zpráva byla dodána do datové schránky příjemce. Vzhledem k univerzální přístupnosti datové schránky odkudkoli prostřednictvím internetu lze stěží pochybovat o tom, že zásilka lokalizovaná v datové schránce adresáta je zároveň ve sféře jeho dispozice.

To však vede k jednoznačnému závěru, že přestože je při doručování datovou schránkou mezi soukromými osobami vyloučena tvrdá veřejnoprávní fikce podle § 17 odst. 4 ZDS, uplatní se – sice jinak konstruovaná, ale co do důsledků obdobná – výkladová soukromoprávní fikce podle § 45 odst. 1 občanského zákoníku okamžikem dojití zásilky do dispoziční sféry adresáta.

Otázkou je, zda nešťastné, bohužel však zcela výslovně formulované ustanovení § 18a odst. 2 věta 2 ZDS o potřebě odeslání potvrzující datové zprávy, lze skutečně překlenout naznačeným výkladem i proti vůli adresáta, nebo je tento lapsus legis nahraditelný jako soukromoprávní, dispozitivní norma pouze oboustrannou dohodou stran. O druhé možnosti snad bude pochybovat málokdo, vždyť jinak bychom došli k závěrům tak absurdním, že by zákon bránil považovat za doručené soukromé písemnosti inter partes i v případech, kdy by s nimi strany – sice bez řádného potvrzení – ale bez jakéhokoli sporu jako s doručenými oboustranně nakládaly. Nejde přitom o problém akademický, neboť jde o perfekci, tj. podmínku platnosti právních úkonů a smluv. Nesmyslnost ustanovení § 18a odst. 2 věta 2 ZDS, ocitající se zcela mimo podstatu hmotněprávního doručení v soukromé sféře, zde bohužel vyplývá v plné nahotě.

František Korbel.