pondělí 25. ledna 2010

F. Korbel: Lze doručovat fikcí do datové schránky mezi soukromými osobami?

Dnem 1. ledna 2010 nabyla účinnosti ustanovení, která umožňují využití datových schránek i mezi soukromými osobami. V této souvislosti vzniká otázka, zda lze využít výhodu prokazatelnosti doručení do datové schránky při doručování úkonů hmotněprávní povahy a zda se přitom uplatní tzv. fikce doručení, pokud adresát přijetí zprávy nepotvrdí. Zákon č. 300/2008 Sb. říká v § 18a odst. 2, že nikoli. Ale je tomu skutečně tak? Pokud tuto možnost otevřeme výkladem, může znamenat revoluci v doručování v soukromoprávním styku.

Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále „zákon o datových schránkách“ nebo jen „ZDS“) stanovil v § 17 odst. 3 a 4, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí adresát. Nepřihlásí-li se do ní ve lhůtě 10 dnů, považuje se dokument za doručený posledním dnem této lhůty – v tomto jde o obdobu fikce doručení, jak ji zná OSŘ, správní řád nebo zákon o správě daní a poplatků pro písemnosti určené do vlastních rukou adresáta.

Tato fikce doručení, k níž dochází ze zákona, se však vztahuje pouze na doručování z pozice vrchnostenské, kdy doručuje orgán veřejné moci písemnost účastníkům. Jejím účelem je do značné míry ulehčení právní pozice orgánu veřejné moci, který je v zájmu rychlosti řízení schopen vykázat doručení i v případech, kdy adresátovi fakticky doručeno nebylo (ve zvlášť rizikových případech je proto fikce doručení zákonem vyloučena, jako v případě trestního příkazu, platebního rozkazu, předvolání k přípravnému jednání apod.). Jde tedy o fikci procesní a veřejnoprávní.

Je přirozené, že v soukromoprávních vztazích, ovládaných zásadou rovnosti, nemá takto apriori stanovená veřejnoprávní fikce doručení místo, a zákon o datových schránkách proto v § 18a odst. 2 říká, že ustanovení § 17 odst. 3 a 4 se nepoužijí. Kdy však dojde k „doručení“ mezi soukromými osobami, které pro vzájemnou korespondenci využily datovou schránku? To by měla být otázka soukromoprávní a povětšinou důkazní. Bohužel, zákon o datových schránkách se ji pokusil vyřešit autoritativně sám, když v § 18a odst. 2 učinil dovětek, že dokument je doručen teprve okamžikem, „kdy jeho převzetí potvrdí odesílateli adresát prostřednictvím své datové schránky.“

Tímto řešením jsou ovšem výhody státem garantovaného systému datových schránek znehodnocovány. Jaký smysl má, že informační systém datových schránek eviduje objektivní okamžik dodání dokumentu do datové schránky adresáta a že o tom důkazně vyrozumí odesílatele? Pokud zákon váže okamžik doručení zprávy až na libovůli příjemce, který jej má svou odpovědí potvrdit, není zde žádný rozdíl oproti klasickému e-mailu. A oproti doručování listinnému poštou jde dokonce o krok zpět, neboť doporučené psaní je doručeno adresátovi již podpisem dodejky před vydáním zalepené poštovní obálky, aniž by měl adresát možnost dle obsahu písemnosti se teprve obstrukčně rozhodovat, zda doručení potvrdí, či zmaří.

Ve skutečnosti je třeba přistupovat k výkladu § 18a odst. 2 ZDS jinak, z pozic soukromého práva. Především je nutno si uvědomit, že zákon o datových schránkách – ač původně veřejnoprávní předpis – se v důsledku poslaneckého doplnění novelou provedenou zákonem č. 190/2009 Sb. stal částečně i předpisem soukromoprávním, a to právě v rozsahu právní úpravy doručování mezi soukromými osobami. S doručením mezi soukromými osobami jsou obvykle spojeny hmotněprávní účinky právního úkonu, který je doručován (oferta, akceptace, uplatnění práva, výpověď, odstoupení od smlouvy, výzva k plnění apod.).

Pro doručování právních úkonů z hlediska soukromoprávního platí zásada, že doručuje-li se mezi nepřítomnými účastníky, působí projev vůle navrhovatele vůči příjemci od okamžiku, kdy mu „dojde“ (§ 45 odst. 1 občanského zákoníku). Pojem „dojití“ však není v soukromém právu vykládán striktně ve smyslu „doručení“, jak jej známe z procesních předpisů veřejného práva, tj. že by jej adresát musel fyzicky převzít.

Na výkladu § 45 odst. 1 OZ panuje dlouhodobá shoda v komentářové literatuře i v judikatuře Nejvyššího soudu. Nevyžaduje se skutečné „dojití“ zásilky do rukou adresáta, ale postačí její dojití do sféry jeho dispozice, tj. do stavu, kdy adresát nabyl objektivní možnost se se zásilkou seznámit.

Tento názor zaujal Nejvyšší soud v publikovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2622/2006, v němž uvedl, že slovní spojení „dostane se do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápou nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popř. i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. Obdobné závěry učinil Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (sp. zn. 28 Cdo 72/2004, 26 Cdo 864/2004 aj.).

Z uvedeného vyplývá, že dokonce i bez potřeby zvláštního ujednání dojde k doručení mezi stranami v soukromoprávním styku tehdy, doručí-li odesílatel zásilku do sféry dispozice adresáta, aniž by se s ní musel adresát seznámit, natož doručení potvrzovat. Sférou dispozice adresáta je mj. jeho poštovní schránka nebo i vzdálenější úložní pošta v místě jeho bydliště, zdržuje-li se tam. Chrání se tím reálná možnost odesílatele učinit takové hmotněprávní úkony, které jsou závislé na doručení adresátovi. Chrání se tím i adresát, který musí mít objektivní možnost se se zásilkou seznámit. Zároveň se tím však podvazuje případná obstrukční snaha adresáta doručení zmařit. Tento výklad jako přirozený zcela sdílím. V opačném případě by při troše zlé vůle adresáta nebylo možné učinit perfektními právní úkony, na které má odesílatel subjektivní právo (např. výpověď smlouvy za splnění stanovených podmínek). A to připustit nelze.

Jak se uvedených závěrů dotknou datové schránky? Podle mého názoru zásadně. Úspěšnost hmotněprávního doručení listinné zásilky je i přes vše uvedené komplikována důkazními aspekty, nakolik měl adresát zásilky – pokud jí nepřevzal – vskutku možnost se s ní seznámit, zda se v místě doručování zdržoval atp. U elektronické zásilky prostřednictvím e-mailu je důkazní pozice odesílatele ještě slabší, neboť při nedostatku součinnosti adresáta nemá prakticky žádné prostředky k prokázání, že mu zásilku do sféry jeho dispozice skutečně doručil. Datová schránka však nabízí odesílateli okamžitou důkazní odezvu o tom, že jeho zpráva byla dodána do datové schránky příjemce. Vzhledem k univerzální přístupnosti datové schránky odkudkoli prostřednictvím internetu lze stěží pochybovat o tom, že zásilka lokalizovaná v datové schránce adresáta je zároveň ve sféře jeho dispozice.

To však vede k jednoznačnému závěru, že přestože je při doručování datovou schránkou mezi soukromými osobami vyloučena tvrdá veřejnoprávní fikce podle § 17 odst. 4 ZDS, uplatní se – sice jinak konstruovaná, ale co do důsledků obdobná – výkladová soukromoprávní fikce podle § 45 odst. 1 občanského zákoníku okamžikem dojití zásilky do dispoziční sféry adresáta.

Otázkou je, zda nešťastné, bohužel však zcela výslovně formulované ustanovení § 18a odst. 2 věta 2 ZDS o potřebě odeslání potvrzující datové zprávy, lze skutečně překlenout naznačeným výkladem i proti vůli adresáta, nebo je tento lapsus legis nahraditelný jako soukromoprávní, dispozitivní norma pouze oboustrannou dohodou stran. O druhé možnosti snad bude pochybovat málokdo, vždyť jinak bychom došli k závěrům tak absurdním, že by zákon bránil považovat za doručené soukromé písemnosti inter partes i v případech, kdy by s nimi strany – sice bez řádného potvrzení – ale bez jakéhokoli sporu jako s doručenými oboustranně nakládaly. Nejde přitom o problém akademický, neboť jde o perfekci, tj. podmínku platnosti právních úkonů a smluv. Nesmyslnost ustanovení § 18a odst. 2 věta 2 ZDS, ocitající se zcela mimo podstatu hmotněprávního doručení v soukromé sféře, zde bohužel vyplývá v plné nahotě.

František Korbel.

30 komentářů:

daniel řekl(a)...

Velmi, velmi souhlasím. Osobně považuji za chybu, že takováto možnost soukromoprávní fikce nebyla umožněna.

Nicméně dovolím si trochu navázat na Vaše myšlenky. Odesláním druhému subjektu se stanou svě skutečnosti, které jsou prokazatelné:

1) Mám doklad o tom, že a kdy jsem zprávu odeslal a co v této zprávě bylo. Doklad o tom kdybyla odeslána je ten úplně levý sloupec v odeslaných zprávách.

2) Mám doklad o tom, jestli a kdy tuto zprávu druhá strana otevřela. To je ten sloupec druhý zleva, který mi při doručování státní zprávě ukazuje, kdy byla zpráva doručena. Pravda je, že jsem doručenku v tomto případě ještě v reálu neviděl, protože neznám nikoho, kdo by si dobrovolně doručování faktur zapnul dobrovolně a nevím tak přesně co v doručence bude napsáno, či zda vůbec bude doručenka pro soukromou sféru existovat. Snad ano.

Michal Ryška řekl(a)...

Souhlasím, právní konstrukce přes § 45 odst. 1 obč. zák. (dojití do sféry dispozice adresáta projevu vůle) mě napadla hned po přečtení otázky v nadpisu postu. Možná rizika, která uvádíte, jichž se lze dovolat s poukazem na § 18a odst. 2 (nikoli 3, jak máte v postu) zák. č. 300/2008 Sb., lze určitě ošetřit hned ve stádiu kontraktace. A které doručování je zcela bez rizika (např. 25 Cdo 924/2001)?.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tyto otázky jsou bohužel prozatím akademické, resp. lex ferenda, protože Česká pošta soukromoprávní doručování celkem spolehlivě "zazdila" za prvé tím, že vyžaduje souhlas adresáta, a za druhé neumožňuje zjistit ID datové schránky, a to ani u těch subjektů, jejichž osobní údaje nejsou chráněny (podnikající fysické osoby, právnické osoby). Na vině je zčásti i neujasněná a výkladově komplikovaná úprava ZEÚ.

Chystám se o tom v nejbližších dnech psát na Paragraphu.

Frantisek Korbel řekl(a)...

Ano, samozřejmě, má tam být § 18a odst. 2, nikoli odst. 3, překlep opravuji; díky!

Anonymní řekl(a)...

Pokud zpráva z datové schránky po dvou týdnech sama zmizí a neuchovává se, pak nejde o doručení do sféry adresáta ani náhodou - to je jen takový průlet pamětí jednoho cizího serveru. Strany si mezi sebou navíc žádnou takovou fikci nedohodly.

S tím optimismem bych byl opatrný, v Estonsku existují analogie datových schránek asi nejdéle a pokud vím, tak to ustoupilo po hromadných bezpečnostních průšvizích a následných žalobách o náhradu škody za státem i ve veřejnoprávní oblasti jen do fakultativní možnosti doručení. Také se zjistilo, že většinová populace má s obsluhou schránky velké problémy. Čekám také na první žaloby ohledně blokování přístupů z důvodu nutnosti změny hesla atp. V Estonsku například nemusíte měnit heslo vůbec a nemusí mít číslička ani klikyháky.

Mirek Drtina

Daniel Spratek řekl(a)...

Dovolím si upozornit i na skutečnost, že nezřídka má doručení žaloby i hmotněprávní účinky (např. žaloba obsahuje kvalifikovanou upomínku ve smyslu § 563 OZ). Jestliže tedy bude žaloba doručena do datové schránky fikcí (§ 17 odst. 4 ZEÚAKD), bude její doručení z hlediska OSŘ perfektní, ale z hlediska OZ hmotněprávní účinek nenastane?

František Korbel řekl(a)...

Děkuji za příspěvky, dovolím si reagovat.
Ke kolegovi Drtinovi: Zpráva z datové schránky nezmizí po dvou týdnech, ale až po 90 dnech, navíc i poté zůstanou ve schránce alespoň metadata (hlavička), viz provozní řád ISDS, http://www.datoveschranky.info/dokumenty/?PHPSESSID=45afa7905bcde26dd307a254d618d1ea, str. 13. Takže to pro výklad "dojití do dispoziční sféry adresáta" musí bohatě postačit. Ale upozornil jste na zajímavý aspekt, který jsem v článku zvlášť neproponoval. Kdy nastane ona "fikce", resp. přesněji domněnka hmotněprávního doručení ve smyslu § 45 odst. 1 OZ? Z ničeho nevyplývá, že až po uplunutí X-dnů jako v OSŘ, čili podle mého názoru okamžitě, jakmile je podmínka objektivní dispozice adresáta splněna.
Ke kolegovi Spratkovi: V hypotéze máte samozřejmě pravdu, ale v závěrech jde částečně o nedorozumění. O čí datové schránce totiž hovoříte? Pokud o datové schránce soudu, pak máte pravdu, že hmotněprávní účinky vůči žalovanému prostým doručením do datové schránky soudu nenastanou (nejsou ve sféře dispozice žalovaného). Ale mýlíte se, pokud v této souvislosti hovoříte o doručení fikcí dle § 17 odst. 4 ZDS. Soudu, ani jinému orgánu veřejné moci nemůže být podle mého názoru doručeno fikcí, to je nonsenz. Ostatně, žaloba se soudu v právním smyslu "nedoručuje", ale podává, i ZDS to rozlišuje v § 17 a § 18, stejně jako OSŘ (§ 42 a § 45 a násl.). Dlouhodobě zastávám názor, že orgán veřejné moci má doručeno objektivně ihned, jakmile dojde datová zpráva do jeho datové schránky. Bez ohledu na to, kdy si zprávu někdo z jeho zaměstnanců vybere a bez možnosti toho, že by jí tam snad nechal 10 dnů poležet a nechal si jí doručit fikcí :)

František Korbel řekl(a)...

A pardon, ještě jednu poznámku ke kolegovi Spratkovi: Pokud máte na mysli datovou schránku žalovaného, do níž mu žalobu zaslal soud a on si zprávu nevybral, pak nastane to, co jsem avizoval - hmotněprávní účinky doručení nastanou okamžitě a dokonce předběhnou procesní fikci, která nastane až 10. dnem. Zajímavé.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad František Korbel:

Můžete svůj poslední závěr k situaci vymodelované DS nějak blíže odůvodnit? U situace, kdy soud doručuje hmotněprávní úkon účastníka, je přece procesní norma tvrdší (§ 41 odst. 3 o.s.ř. - "se ... dozvěděli") než norma práva hmotného (§ 45 odst. 1 obč. zák. - "dojde"). Váš poslední závěr je tímto do značné míry limitován.

František Korbel řekl(a)...

Máte pravdu, § 41 odst. 3 OSŘ vyžaduje pro doručení přísnější podmínky, než § 45 odst. 1 OZ, přestože jde z hlediska hmotného práva o totéž. Rozdíl potvrzuje i judikatura, srov. např. NS ČR - 25 Cdo 3046/2000, kde přímo právní věta v ASPI říká" :Požadavek dojití projevu vůle do sféry adresáta je ve smyslu ustanovení § 41 odst. 3 obč. zák. modifikován tím, že účinek úkonu nastane okamžikem, kdy se adresát o projevu vůle v řízení dozvěděl, tedy zpravidla od soudu, ale též tím, se osobně účastnil jednání, při němž byl úkon učiněn."

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za tento opravdu zajímavý post.

Při zavedení datových schránek jsem se osobně nejvíc těšil na možnost doručování do datových stránek v situacích kde se druhé smluvní straně nechtělo z nějakého ne právě poctivého důvodu spolupracovat.

Byl bych rád, kdyby ustanovení §18 ZDS šlo „překonat“ výkladem, obávám se však, že znění zákona tento potenciál datových schránek zabilo. Znění „dokument podle odstavce 1 je doručen okamžikem, kdy jeho převzetí potvrdí odesílateli adresát“, se mi zdá natolik jasné, že je těžké argumentovat na základě judikatury nejvyššího soudu, že doručeno bylo i když zákon výslovně říká, že doručeno nebylo. Spíše toto ustanovení vidím jako speciální úpravu pro tento konkrétní způsob komunikace, od které je možné se odchýlit dohodou stran.

Ztotožňovat okamžik kdy měla osoba objektivně možnost se s dokumentem obeznámit a okamžik ve kterém má osoba dokument doručený do datové schránky, může mít svá úskalí. Jak bychom například řešili situaci, kdy náhle umře jediný jednatel společnosti a datová zpráva bude doručena ještě před jmenováním nového?

Michal Koščík

Anonymní řekl(a)...

Vy jste zde všichni striktní věřící ? V UK je úpně normální poslat email a u soudu se to bere jako doručený dopis. Do vlastních rukou se doručují pouze peníze. Byrokraticko technologická víra, že datová schránka něco přinese je totálně naivní. Mail jako mail. A pokud zákonodárce chce něco doručit na 100% do vlastních rukou, pak k tomu má dojít a ne to nahrazovat fikcí, která celý smysl doručování popírá.

Stejná naivita je v dřívějších žádostech soudu u určení jiné doručovací adresy s tím, že jim PO BOX nestačí (i když jsem si na něm poštu pravidelně přebíral) a že se musím na dané adrese zdržovat, což u PO BOXU jaksi nejde. Těžko přitroublému soudci vysvětlovat, že moje vůle zdržovat se celý rok jinde neumožňuje naplnění některých stupidních judikátů NS o smyslu "sídla" a že se na jedné danné adrese zdržovat nemohu.


Třetí věcí je nerovnost subjektů, tzn. povinnost úřadů mít schránku, povinnost právnických osob a živnostníků ve srovnání s právem u fyzických osob (viz. stejně stupidní rozdělení pokut ve správním soudnictví jako by závažnost porušení zákona nějak automaticky souvisela s obsahem zakladatelské listiny)

Jan Melichar

Anonymní řekl(a)...

Pozn. na okraj - zdá se, že velkorysé úvahy nad rozšířením možností a plným využitím potenciálu datových schránek poněkud předbíhají reálné možnosti a schopnosti uživatelů - pro pohled "zdola" očima jednoho podnikatele, který s vypětím všech sil opravdu, ale opravdu, chtěl schránku zprovoznit, viz zde: http://sousek.blog.idnes.cz/c/120982/Datove-schranky-krok-mimo.html.
J.Potměšil

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den

Rád bych v této souvislosti připomněl, že "soukromá" korespondence je ryze komerční službou, kterou poskytuje na základě smlouvy provozovatel ISDS. Proto jsou všichni účastníci těchto vztahů podřízeni obchodním podmínkám provozovatele, kterým je Česká pošta, s.p.
Česká pošta vydala obchodní podmínky pro tuto službu a proto, aby odstranila možné výkladové obtíže ze zákona č. 300/2008 Sb., je v obchodních podmínkách v bodě 2.3 uvedeno následující:

Dokument dodávaný z datové schránky do jiné datové schránky prostřednictvím služby PDZ je doručen okamžikem, kdy jeho převzetí potvrdí odesílateli adresát prostřednictvím své datové schránky. Potvrzení doručení datové zprávy je podmínkou pro zobrazení obsahu datové zprávy a je bezplatné. Uživatel je povinen uhradit cenu za odeslání datové zprávy bez ohledu na potvrzení jejího převzetí adresátem.

Domnívám se proto, že jakákoliv diskuse o fikci doručení v podobě, jak ji známe u OVM je zbytečná, neboť pravidla hry jsou tímto jasně dána a nikdo se nemůže domáhat jiného výkladu zákona. Jedinou možností je tak smluvní dohoda o fikci doručení.

Ondřej Chmela

Tomáš Pecina řekl(a)...

Zde je slíbený text, a zároveň se omlouvám za nepřesnost: z vyloučení nedobrovolného doručování jsem v komentáři výše neprávem obvinil poštu, ačkoli skutečným viníkem je zákonodárce (§ 18a odst. 1 ZEÚ).

Anonymní řekl(a)...

Podle pana Korbela "Tato fikce doručení, k níž dochází ze zákona, se však vztahuje pouze na doručování z pozice vrchnostenské, kdy doručuje orgán veřejné moci písemnost účastníkům."

Zmínka o "vrchnostenské" pozici OVM při doručování není úplně přesná. Postup podle § 17 zákona o el. úkonech se má použít ve VŠECH případech, kdy datovou zprávu odesílá OVM. Tedy nejenom v soudním, správním atd. řízení, kde OVM autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech, ale i když činí úkony v soukromoprávních vztazích.

Což není systematické - stát v soukromém právu nevystupuje jako OVM a nemůže ani způsobit škodu jako OVM, která je jinak řešena zákonem č. 82/1998 Sb. V soukromoprávních vztazích stát vystupuje jako "obyčejná" právnická osoba (§ 21 obč. zákoníku).

Ustanovení zákona o el. úkonech tedy mezi účastníky soukromoprávních vztahů zavádí asymetrii. Půjde-li řekněme o nájemní vztah, stát jakožto nájemce bude vůči pronajímateli postupovat podle § 17 (tj. s fikcí doručení), kdežto pronajímatel vůči nájemníkovi podle § 18 (bez fikce doručení).

Zajímalo by mě, jestli zákonodárce vůbec myslel na to, že OVM nevykonávají jenom vrchnostenskou správu, ale taky třeba nakupují nebo odstupují od smlouvy. Zákon jako by byl šitý na míru procesnímu právu a § 18a ohledně doručování mezi normálními smrtelníky je do něj evidentně propašován. Ale možná právě tudy vede cesta - říci, že v soukromoprávních vztazích je OVM běžná právnická osoba, a proto doručuje a je mu doručováno výhradně podle § 18a.

Olga Merkunová

František Korbel řekl(a)...

Děkuji kolegyni Merkunové za velmi zajímavý postřeh. Jde zřejmě o nezamýšlený důsledek změn zákona 300 ještě z Legislativní rady, původní návrh totiž vázal § 1 na působnost v oblasti veřejné správy. Doslovný text zákona nyní dává paní Merkunové za pravdu. Nicméně jde o závěr na první pohled obtížně akceptovatelný. Řešením snad může být výkladové zúžení pojmu "doručování" v § 17 pouze na doručování v procesním smyslu. Povšimněme si, že § 18a, stejně jako hmotněprávní úprava v § 45 OZ pojem "doručování" pro zasílání písemností v soukromoprávním styku neobsahuje.

Anonymní řekl(a)...

Děkuju panu Korbelovi za odpověď. Mohu se zeptat, jestli to podle Vás např. znamená, že metodika MMR pro využívání ISDS při zadávání veřejných zakázek - která zadavatelům vtlouká do hlavy, že v těchto soukromoprávních vztazích (úkony zadavatele vůči uchazečům mají soukromoprávní povahu) mohou a musí postupovat podle § 17 zákona o el. úkonech včetně fikce doručení - je chybná?

Líbila by se mi kladná odpověď ;-) ale následky by mohly být dalekosáhlé...

Olga Merkunová

Anonymní řekl(a)...

Mám jednu technickou a spíš pro advokáty. Když jednatel sro pošle z datové schránky na stavební úřad žádost o něco, tak tam stačí přiložit .doc ve Wordu s obsahem žádosti nebo tam musí být ještě elektronický podpis nebo třeba naskenovaný dopis s reláným podpisem ?

Milan Šimčík

Anonymní řekl(a)...

§ 18

Provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci prostřednictvím datové schránky
(1) Fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky.

(2) Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.

Pozor : na HELP LINCE ti budou tvrdit, že to záleží na úřadu a jeho vnitřních předpisech.

Já to poslal i na rejstříkový soud a ti mi poslali blábol, na který mám nalepit kolek a osobně jim to doručit.

Roman Chvátal

Huck řekl(a)...

ZEÚ rozlišuje zřetelně režim doručování od OVM a režim dodávání datových zpráv (dokumentů) mezi soukromými subjekty.

Můj názor ohledně platné úpravy ZEÚ dodávání mezi soukromými subjekty navzájem je, že zákonodárce nechtěl narušit zásadu smluvní svobody subjektů dohodnout si v soukromoprávních vztazích způsob doručování autonomně. Zavedením jakékoliv fikce dodání by do této soukromoprávní svobody hrubě zasáhl. Subjekt, který si schránku musí vytvořit kvůli přijímání zpráv od OVM, tj. je k tomu nucen veřejným právem, by současně musel strpět stejný způsob příjmu zpráv od soukromých subjektů v soukromoprávních vztazích, ač by to pro něj (např. z obchodních důvodů) bylo jinak zcela nepřijatelné, považuje to za neúčelné, není s tím srozuměn.

Tím by veřejná moc ingerovala zcela nežádoucím způsobem do soukromoprávních vztahů. Proto tedy zřejmě řešení v ZEÚ, které podmiňuje dodání souhlasem příjemce.

Nesouhlasím, že OVM může doručovat v soukromoprávních vztazích fikcí doručení podle ZEÚ. Pojem doručení je třeba vyložit systematicky s procesními předpisy, tj. typicky se správním řádem. Tj. právní úkony aj. právně relevantní jednání se v soukromoprávních vztazích nedoručují ve smyslu ZEÚ. Příjemci musí být zachována plná svoboda autonomie vůle a nelze jim vnucovat způsob doručení, byť je jednou ze stran OVM, který ovšem právě jako OVM nejedná. V tomto ohledu v ZEÚ chybí úprava zřízení zvláštní datové schránky pro OVM nebo zvláštního způsobu dodávání zpráv od OVM v soukromoprávním režimu. Vice versa, tj. situace, kdy primárně soukromý subjekt vykonává navíc funkce OVM, v ZEÚ upravena je. Subjekt si požádá o další schránku typu OVM.

Upozornil bych ale též, že z ankety k mému loňskému letnímu článku Vliv novely na start datových schránek plyne, že bez mechanismu, který umožňuje fikci doručení nebo potvrzení i mezi soukromými subjekty, se jeví použití datových schránek pro komunikaci v soukromoprávních vztazích pro 75% respondentů zbytečné (z těch co by jinak o službě uvažovali).

Řešením situace tedy je taková právně technická úprava prostředí datových schránek, která umožní zachovat plnou smluvní svobodu a současně poskytne možnost potvrzování dodání v soukromoprávních vztazích.

Anonymní řekl(a)...

Hucku, myslím si v podstatě totéž. Jenom pozor, zrovna Zákon o veřejných zakázkách používá termín "doručování", i když jsou zadavatel a uchazeč v soukromoprávním vztahu.

Našla jsem několik zajímavých citací. Např. z metodiky MVČR k Zákonu o informačních systémech veřejné správy (ISDS patří mezi ISVS, viz § 14 ZEÚ): "Z celkového kontextu zákona o ISVS vyplývá, že tento zákon v § 3 odst. 1 pojímá veřejnou správu V JEJÍ VRCHNOSTENSKÉ ROVINĚ."

Metodika MMR si naopak s rozlišováním výkonu a nevýkonu vrchnostenské moci hlavu neláme:

- pro zařazení zadavatele do kategorie OVM ve smyslu ustanovení § 1 ZEÚ není rozhodující, zda vykonává „vrchnostenskou moc“, ale pouze to, zda je ve výčtu § 1 ZEÚ uveden;

- další významný přínos z pohledu zadavatelů, kteří
jsou zároveň OVM, lze spatřovat ve využití institutu „fikce
doručení“ při doručování písemností podle ZVZ.

O.M.

Tomáš Pecina řekl(a)...

S posledním názorem Hucka nesouhlasím. Tak jako nikdo není oprávněn vyloučit doručování běžných zásilek, neměly by být subjekty, od nichž lze rozumně požadovat správu vlastní datové schránky, nadány právem vyloučit doručování do ní, a to bez ohledu na povahu doručované písemnosti.

Anonymní řekl(a)...

K diskusi pí. Merkunové a pana Korbela. Celá věc má i ekonomický rozměr, který bude motivovat OVM k doručování namísto dodávání. Doručování za OVM platí MV kdežto dodávání platí sami ze svého rozpočtu. Takže např. Český rozhlas, televize či zdravotní pojišťovny se jistě budou snažit vměstnat do doručování maximum možného. Při dodávání by navíc kromě placení z vlastní kapsy mohli oslovovat pouze toto, kdo dal k dodávání souhlas nehledě na diskutovanou fikci doručení u OVM.

Ondřej Chmela

Petr Kaněčka řekl(a)...

Není pravda, jak se píše v článku, že poslání komerční datové zprávy se neliší o emailu a že je to krok zpět oproti klasickému doručování. Před přečtením obsahu takové zprávy totiž nejdříve musíte manuálně potvrdit její doručení. Pokud to neuděláte, zprávu si přečíst ani stáhnout nemůžete.

Anonymní řekl(a)...

Pokud jde o působnost zákona na elektronické úkony orgánů veřejné moci a diskuzi na téma fikce doručení při výkonu vrchnostenské pravomoci orgánu veřejné moci versus fikce doručení při soukromoprávním úkonu orgánu veřejné moci, tak v případě obcí to může být ještě zajímavější.

Zákon operuje s orgány územního samosprávního celku a pro všechny orgány se primárně zřizuje jedna datová schránka. Tím se ale naskýtá otázka, operuje-li zákon s existencí více orgánů téhož územního samosprávného a s datovou schránkou pro všechny orgány územního samosprávného celku, nikoliv pro územní samosprávný celek jako takový, není tedy datová schránka v tomto případě zřízena pro nonsubjekty a není tedy žádná povinnost územního samosprávného celku postupovat v soukromoprávních vztazích podle zákona o elektronických úkonech?

Vždyť zákon o obcích, zákon o HMP a zákon o krajích rozlišuje orgány územního samosprávného celku(vezmu-li obec tak zastupitelstvo, radu, obecní úřad, starostu) jako nonsubjekty a obec jako veřejnoprávní korporaci.Je i rozdíl i ve vystupování obce v soukromoprávních vztazích, kdy jedná svým jménem odlišným od označení orgánu obce, který vystupuje v přenesené působnosti(§2+§111(1)(3) versus § 111(2)(3) obecního zákona). Jistě, i obecní úřad prostřednictvím svých odborů jedná jménem obce v soukromoprávních vztazích,ale když dojde na lámání chleba a činí se zásadní právní úkony pro daný soukromoprávní vztah,dojde minimálně v této poslední fázi pozornosti ustanovení obecního zákona o označování písemností, neboť špatné záhlaví listiny v soukromprávním vztahu může mít za následek neplatnost právního úkonu(učinil ho skutečně subjekt práva nebo ne?). Je hodně rozsudků, že smlouva uzavřená obecní úřadem jako nonsubjektem je neplatná.

Užívá-li zákon o elektronických úkonech pojem orgán veřejné moci, potom předmětem úpravy podle § 1 (1) písm. a) by měl být jen výkon vrchnostenské pravomoci zde vyjmenovaných úřadů a osob. Pojem orgán veřejné moci v sobě obsahuje nadřazenost, nikoliv rovnost v soukromoprávních vztazích.

Je nepřípustné, aby stejné situace v soukromoprávních vztazích měly různé následky. Pokud by orgán veřejné moci v soukromoprávním vztahu doručil panu Vomáčkovi za použití datové schránky fikcí a stihl tak hmotněprávní lhůtu (např. výkon předkupního práva),potom by byl ve výhodě vůči panu Vopičkovi,kterému by, ač ve stejné situaci, žádná fikce doručení nepomohla, protože mu pan Vomáčka nepotrdil doručení. To by bylo nerovné postavení v soukromoprávním vztahu.

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím s předřečníkem, že jde o o asymetrii, která v soukromém právu není přípustná.

Jsem velmi zvědavá, jak se situace vyvine. Ono to možná vypadá jako akademický problém, ale to jen do té doby než si člověk všimne, že podle § 18a ZEÚ lze doručovat v plném rozsahu až od července 2010. Tj. nabízí se závěr, že všechny písemnosti (mimo faktury, které mají výjimku) dodané OVM v soukromoprávních vztazích před tímto datem, nebyly doručeny řádně. Což může mít dalekosáhlé důsledky.

O.M.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, zajímalo by mě, jaký je Váš pohled na otázku účinnosti doručení okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem dle § 56 písm. b) ZP do datové schránky zaměstnavatele? Zaměstnavatel má fiktivní sídlo, zpráva bude s největší pravděpodobností "doručena" fikcí. Jak platně doručit? Díky. Jan H.

Anonymní řekl(a)...

To, že je někomu možné doručit elektronicky a jinémi ne, je jistě faktickou nerovností. Na druhou stranu nemá nikdo právo na nějaké konkrétní doručování. To je určeno zákonem u různých procesů.

Stejně jako například bylo určeno, že právnická osoba narozdíl od FO není trestně odpovědná nebo že smrtí všech společníků nebo jednoho 100% společnost nezaniká. To je také jistě faktická nerovnost.

Michal Šemík

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, nedávno se mně stalo, že mně přišla písemnost do datové schránky. Normálně mně vždy chodila notikace o zprávě e-mailem. Po necelých dvou měsících jsem naprostou náhodou zjistil, že mně notifikace končí v nevyžádané poště, tzn. že poštovním serverem byla označena jako spam. Zdá se, že doručování do DS má i mouchy, i když přiznávám, že se zde jednalo o příliš striktní nastavení parametrů poštovního serveru.