středa 1. dubna 2009

Aprílový host Jiného práva

Je mi ctí ohlásit, že náhodný záchranný archeologický výzkum v budově Böhmische Hofkanzlei ve Vídni vedl k nečekanému výsledku. S konečnou platností byl vyvrácen názor, že by stará hradební zeď, která se doposud skrývala ve druhém suterénu budovy, byla z patnáctého století. Při bližším rozboru zdiva začalo být jasné, že zeď nemohla být starší než 150 let. Stejně tak bylo zjevné, že při její stavbě někdy v letech 1884 – 1886 byla použito starší zdivo a starší metoda výstavby tak, aby celá stavba vypadala starší, než ve skutečnosti byla.

Nad otázkou, proč někdo staví ve druhém suterénu zeď ze starého zdiva a starými postupy proto, aby celá konstrukce vypadala dobově, si lámalo hlavu několik vědeckých týmů. S odpovědí přišlo až několik mladších vědců z okruhy vídeňského profesora E. Miedlera. Jejich výzkumná metoda byla novátorská: zeď prokopli. Po nahlédnutí do vzniklé dutiny pak zjistili, že se vlastně nejedná o zeď, ale o jakési obdélníkové mauzoleum, které skrývalo poklad. Tímto pokladem byl kompletní personální archiv rakouského správního soudního dvora z prvních 20 let jeho existence, tedy z let 1876 – 1896. Tyto spisy byly již dávno pokládány za ztracené.

Pozornost našeho výzkumného týmu zaujaly osobní svazky z 80 let 19. století. Nejvýraznějším z těchto spisů (co to tloušťky i co do umístění v mauzoleu) byl spis Pers 14/1881 – Jára Cimrman. Vytěžením nalezeného spisu zjistil výzkumný tým následující skutečnosti: Jára Cimrman nastoupil k tehdy nově zřízenému Správnímu soudními dvoru ve Vídni zjara roku 1881 na pozici referenta II. třídy. Záhy proslul celou řadů podnětů a nápadů; při popisu Cimrmanových justičních reforem neváhal dokonce ani jindy velice konzervativní vídeňský denník „Die Fresse“ sáhnout k označení „Justizspringbrunnen“.

Brzy po svém příchodu na správní soud si Cimrman získává první ostruhy návrhem na zavedení „EEEESpisu“. S nápadem na zřízení „EEEESpisu“ jako samostatné spisové řady přichází Cimrman na základě důkladného empiricko-fonetického výzkumu v podatelně vídeňského správního soudu, kde zkoumal mimickou a zvukovou reakci soudců při přebírání napadeného spisu určitého typu či určité tloušťky. Cimrman nezůstal nicméně při nové spisové řadě; na základě jeho návrhů dochází také ke zřízení „EEEEEPodatelny“, kde je koncentrován příjem „EEESpisů“ a kde by si je také soudci měli vyzvedávat. K všeobecnému překvapení však není „EEEEEPodatelna“ soudci příliš využívána; zatímco před „JůůůůůůPodatelnou“ a „NaJaPodatelnou“ se tvoří dlouhé fronty, projekt „EEEEEPodatelny“ je po čase pro soudcovský nezájem zastaven.

Na svoji dobu naprosto revoluční byl také Cimrmanův návrh pro novou úpravu doručování soudních písemností. Cimrman jej vypracoval na žádost vídeňského cechu soudních poslíčku, který poté, co byl vydán císařský patent č. 7/1882 r. z., o doručování notářům, nastoupil časově neomezenou stávku. Sporný císařský patent se snažil s konečnou platností vyřešit dlouhodobou bolístku rakouského procesního práva, a to doručování soudních písemností notářům. Patent stanovil jednak zvláštní způsob doručování pro notáře, kteří sídlí v domě, jenž je v blízkosti veřejné sítě (patent legálně definoval veřejnou síť jako minimální shromáždění 3 osob cechu rybářského) a jednak pro notáře, kteří mají sídlo v domě, v němž bydlí také jejich tchyně (zde zákon stanovil fakultativní doručovací adresu v nejbližším výčepu třetí a vyšší cenové skupiny).

Cimrmanům přístup k nastalému problému byl neotřelý; do systému doručování zapojil tehdy relativně novou metodu daguerrotypie. Zásilka se považovala za doručenou, pokud existoval daguerrotypický snímek, ve kterém byla současně vyobrazena jednak zásilka a jednak osoba, které se doručovalo. Nová úprava měla dva důsledky. Za prvé, záhy dochází k rozvoji velice širokoúhlých objektivů. Za druhé, s ohledem na poněkud delší expozici snímků se rozvíjí také technika deguerrotypní bondáže, neboť některé osoby se překvapivě zdráhaly postát, aby mohli být společně se zásilkou vyfotografovány. Není však sporu o tom, že nový typ doručování byl úspěchem; mnoho vídeňských advokátů začíná záhy nabízet v katalogu svých služeb tzv. „DíDíčko“ (tedy doručování daguerrotypií). Není také bez zajímavosti, že umělecké aspekty nové techniky došly svého uznání až o více jak století později - viz ilustrační snímek jako příklad hromadného doručování, které získalo cenu Jindřicha Chaloupeckého za rok 2008.

Konečně do třetice nelze přejít Cimrmanovu novelu trestního řádu, na jejímž základě byla v parném létě roku 1883 zřízena „přednápadová vazba“. Přednápadovou vazbu mohl uvalit soudce na soudce, pokud z konkrétních skutečností či jednání předsedy soudu vyplývala důvodná obava, že dojde ke zvýšení nápadu (především tedy „EEEEESpisů“). Jednotnou aplikační praxi tohoto typu vazby narušoval pouze Vrchní soud v Haliči, jehož soudci začali pod heslem „nápad jako nápad“ uvalovat vazbu též na kteréhokoliv ze svých kolegů, který prokázal byť sebemenší míru vlastní invence. „Jsou to bezduší a přepjatí formalisté, ať již nahlíženo jakýmkoliv prizmatem!“, stěžuje si Cimrman na podzim 1883 v osobním dopise své bývalé sténografické přítelkyni Leopoldině Wittgensteinové. Svůj rozhořený dopis zakončuje Cimrman výkřikem marnosti na adresu zkostnatělé justiční mašinérie rakouského mocnářství: „O tom se ale nedá mluvit, o tom je třeba mlčet.“ (V té době ještě Cimrman netuší, na jak úrodnou půdu jeho myšlenky jednoho dne padnou a kdo si bude jednou pastelkami vybarvovat jeho osobní korespondenci, kterou najde v matčině skříni.)

O Cimrmanových počinech v rakouské justici by bylo možné mluvit ještě dlouho. Ať by se již jednalo o nové, revoluční procesní instituty, jako například rozsudek pro znechucení, zásada absurdní pravdy či princip naturalizace nákladů řízení, anebo změny v právu hmotném. Cimrmanova slibně se rozvíjející justiční kariéra je bohužel násilně přervána v březnu 1884. Cimrman je propuštěn ze služby u správního soudu na základě intervence vídeňského zemského finančního ředitelství po a pro publikaci své kritické práce „Daňový nedoplatek – fikce nebo realita?“.

Tolik osobní spis. Tým Jiného práva se rozhodl oslavit tento význačný nález dvojím způsobem. Za prvé, Jára Cimrman se stal hostujícím přispěvatelem na měsíc Apríl. Za druhé, stálí přispěvatelé Jiného práva se budou v průběhu měsíce dubna snažit využít mistrovy přítomnosti na blogu a zhodnotit jeho přínos pro jednotlivé oblasti (nejenom) rakouské právní vědy analytickými referáty.

Žádné komentáře: