sobota 23. června 2018

Martina Grochová: Návrh na uzákonění rovnoprávného manželství – má rodinné právo realitu reflektovat či usměrňovat?

Vláda včera projednala a podpořila poslanecký návrh novely občanského zákoníku. Příběh zrovnoprávnění stejnopohlavních párů na poli rodinného práva se začal psát již v roce 1992, kdy Sdružení organizací homosexuálních občanů začalo připravovat první návrh právní úpravy soužití stejnopohlavních párů. První vlaštovkou úspěchu v této oblasti bylo přijetí zákona o registrovaném partnerství v roce 2006. Od roku 2013 potom začalo do veřejného prostoru postupně pronikat heslo „Různé rodiny, stejná práva“ jako součást kampaně Stejná rodina, za níž stojí spolek PROUD a jejímž cílem bylo prosazení uzákonění možnosti homosexuálů osvojovat děti svých partnerů stejného pohlaví. Tato kampaň vyústila v předložení v pořadí čtvrtého návrhu novely zákona o registrovaném partnerství umožňující osvojení dítěte registrovaným partnerem (tzv. přiosvojení), na jejímž zpracování se PROUD podílel. Návrh však nebyl v Poslanecké sněmovně nikdy projednán.

Po tomto neúspěchu se objevilo heslo nové: „Jedna láska, jedno manželství“, a to v rámci navazující kampaně Jsme fér pod záštitou Koalice za manželství. Lobby za rovná práva homosexuálních párů upustila od prosazování uzákonění přiosvojení dítěte a smyslem nové kampaně se stalo prosazení myšlenky rovnoprávného manželství pro heterosexuální i homosexuální páry a odstranění dvojkolejného režimu institucionalizace soužití, v jehož rámci je manželství vyhrazeno párům různého pohlaví, zatímco páry stejnopohlavní jsou odkázaný na registrované partnerství, tedy na institut, který oproti manželství nabízí jen omezený rozsah práv. Vyústěním kampaně bylo předložení návrhu novely občanského zákoníku skupinou poslanců dne 12. 6. 2018. Jen o dva dny později, dne 14. 6. 2018, byl předložen návrh na změnu Listiny základních práv a svobod. Skupina poslanců v něm navrhuje doplnění článku 32 o výslovné zakotvení, že manželství je svazkem muže a ženy.

Důvodová zpráva k předloženému návrhu novely občanského zákoníku čítá 23 stran a odkazuje na celou řadu relevantních zdrojů – ať už výzkumů, průzkumů, právních, psychologických a sociologických prací nebo zahraničních rozhodnutí. Přestože jde návrh pečlivě zpracovaný v nadstandardní kvalitě, je podle mého názoru nestrategický. Mám za to, že tomu tak je ze dvou důvodů. Jakkoliv je důvodová zpráva podrobná, argumentační linka se povětšinou se míjí s námitkami, které vznáší odpůrci uvolňování rodinně právní úpravy. Uzákonění rovnoprávného manželství pak navíc znamená liberalizaci hned na čtyřech úrovních. Každý z těchto důsledků je přitom sám o sobě předmětem kontroverze z jiných důvodů, a v určité míře se proto liší též množina těch, kdo s tím kterým důsledkem nesouhlasí. V první řadě manželství pro všechny samozřejmě přináší rovná práva pro homosexuální i heterosexuální páry, které se rozhodnou institucionalizovat své soužití. Umožňuje ale též přiosvojení dítěte stejnopohlavním partnerem rodiče a společné osvojování dítěte stejnopohlavními partnery. V neposlední řadě pak také rozšiřuje pojem manželství též na páry stejného pohlaví. Ač by se mohlo zdát, že zásadním je pro odpůrce právě odlišný rozsah práv, které jsou v rámci manželství a registrovaného partnerství párům přiznávány, a samotný název, které institucionalizovaný svazek nese, je druhotný, je tomu právě naopak.

Podle předkladatelů návrhu novely občanského zákoníku je nedůvodné rozlišování mezi homosexuálními a heterosexuálními páry. Nerovnost spočívá nejen v rozdílném rozsahu práv (zejména pokud jde o majetkové poměry, společné příjmení, pracovní volno na svatbu či sociální podporu), ale též v odlišnosti samotného názvu svazku, do kterého partneři vstupují a odlišném postupu, který obřad doprovází. Uzákonění rovnoprávného manželství by mělo symbolický význam a podpořilo by odstraňování stereotypů. Předkladatelé odkazují na účel manželství definovaný v ustanovení § 655 NOZ, jímž je založení rodiny, řádná výchova dětí, vzájemná podpora a pomoc. Mají přitom za to, že rozlišování mezi svazky osoby stejného a různého pohlaví je nedůvodné též proto, že “[l]esbické a gay páry mohou takto definovaný účel naplnit stejně jako heterosexuální páry.“

Právě výše uvedené tvrzení je však pomyslným bodnutím do vosího hnízda, což ilustruje argumentace obsažená v důvodové zprávě k návrhu novelizace Listiny, která je s takovým pojetím účelu manželství v přímém kontrastu. Podle této důvodové zprávy má totiž pouze manželství muže a ženy potenciál naplnit všechny hlavní funkce rodiny, zejména „přivést na svět další generaci a vychovat ji v nenahraditelné a vzájemně nezastupitelné mateřské a otcovské lásce i vzoru, a to v prostředí, poskytující alespoň nějaké záruky stability a dlouhodobosti.“ Zdůrazněn je též význam samotného pojmu manželství, který si podle předkladatelů druhého z návrhů zaslouží ochranu s ohledem a mimořádnou tradici, kterou manželství jako svazek muže a ženy má, a bezpříkladnou kontinuitu.

Ačkoliv manželský svazek je primárně o vzájemných právech a povinnostech dvou osob, které do něj vstupují, samotná důvodová zpráva akcentuje jako stěžejní důvod pro předložení návrhu nejlepší zájem dítěte. Uvádí, že „zejména tyto rozdíly negativně ovlivňují postavení dětí, které lesbické a gay páry vychovávají.“ Poukazuje přitom na to, že výzkumu prokazují, že rodiny tvořené gay a lesbickými páry mohou být stejně vhodným výchovným prostředím jako rodiny heterosexuální. Důvodová zpráva přitom dokonce uvádí, že zakotvení rovnoprávného manželství „je zcela nepochybně nezbytné ve vztahu k dětem,“ aby tak došlo k jejich zrovnoprávnění. Ve skutečnosti však zrovnoprávnění dětí žijících v homoparentálních rodinách lze dosáhnout též pouhým uzákoněním osvojování dítěte partnerem stejného pohlaví. Jsem přitom přesvědčena, že dosavadní názorovou neshodu na to, zda zakotvení přiosvojení stejnopohlavním partnerem vyžaduje nejlepší zájem dítěte, by bylo možné překonat snáze, než spor o účel manželství.

Přestože dosud žádný z návrhů na uzákonění přiosovojení dítěte registrovaným partnerem rodiče neprošel, považuji tuto rovinu za nejméně kontroverzní. V průběhu jejich projednávání totiž panovala alespoň shoda na tom, že je třeba zajistit naplnění zájmů dítěte, tedy zejména zajistit, aby partner mohl efektivně zastávat roli druhého rodiče (např. vyzvedávat dítě ze školy, doprovázet jej k lékaři atd.) a v případě úmrtí právního rodiče o dítě nadále osobně pečovat. Spor byl však o tom, zda k dosažení tohoto účelu postačuje stávající právní úprava, nebo je třeba zajistit vyšší standard ochrany zájmů dítěte v podobě právního vztahu, kde vzájemná práva a povinnosti jsou jasně nastavena, nikoliv ponechána na libovůli členů (sociální) rodiny.

Zdá se, že ani odpůrci těchto předložených návrhů ve své podstatě nerozporují, že co nejvyšší ochrana právní vztahu mezi dětmi již žijícími v homoparentálních rodinách by byla v jejich zájmu. Obávají se však, že uzákonění přiosvojování dětí registrovanými partnery by znamenalo legitimizaci takových rodin, vyslání signálu, že tyto rodiny jsou zákonem uznané, a tedy „normální, běžné,“ a tím by vzrostl jejich počet. To ovšem považují za nežádoucí. Jediným argumentem však zdaleka není jen přetrvávající přesvědčení některých, že výchova v homoparentální rodině je pro dítě škodlivá.

Mnohem závažnějším argumentem je přesvědčení o nezbytné ochraně tradičního modelu rodiny. Rodiny založené na manželství a pokrevním příbuzenství, kde muž i žena mají svou jasně danou roli. Jde o přesvědčení, že je žádoucí zachování společnosti, kde žena je pečovatelka a muž je živitel, kde existují dvě jasně definovaná a zcela opačná pohlaví. Tato přesvědčení se pak v debatách o přiosvojení zhmotňují ve výrocích, jejichž příkladem může být následující věta vyřčená v minulosti poslancem Vlastimilem Tlustým při projednávání návrhu na uzákonění možnosti přiosvojování dětí registrovaným partnerem rodiče: „A to je přesně ten důvod, proč nebudu podporovat jeho vznik, protože se nechci dožít toho, jak dva pánové vysvětlují svému synovi, který z nich je maminka“ nebo obdobný výrok senátora Milana Bureše vyslovený při projednávaní zákona o registrovaném partnerství: „Nechtěl bych mít v budoucnu příležitost vyprávět své vnučce pohádku o tom, jak jeden hodný princ si vezme druhého a jak spolu vychovají kupu dětí.“ Jde o přesvědčení, že muž a žena, mají v každé rodině totožnou, tu jedinou správnou a nezastupitelnou roli. A nakonec vlastně i samotné názor o škodlivosti výchovy dítěte stejnopohlavním párem dnes již obvykle nepramení z představy o tom, že by homosexualita byla „nakažlivá“ či naučená. Jde především o strach, že absence mužského a ženského vzoru představuje riziko dalšího rozmělňování pojmu rodina a nabourávání genderových konstruktů, jejichž zachování považují odpůrci za nezbytné pro správné fungování společnosti.

Proto též i v otázkách, v nichž se oba návrhy tematicky potkávají, se nakonec argumentačně míjí. Oba návrhy sice například poukazují na demografické proměny, z téhož však dovozují opačné závěry. Podle předkladatelů návrhu novely občanského zákoníků tato čísla svědčí o tom, že by se právní úprava svědčí o tom, že by se právní úprava přístupu k rodičovství měla liberalizovat, protože neexistuje jediný správný model zdravého rodinného fungování. Naopak předkladatelé návrhu změny Listiny mají za to, že tatáž čísla svědčí o tom, že ochrana tradičního modelu manželství je nezbytná právě s ohledem na nepříznivý demografický vývoj. Podle důvodové zprávy prožívá-li rodina krizi a proces eroze, „není úlohou státu na její podporu rezignovat, nýbrž naopak ji více a intenzivněji podporovat.“

Jádro sporu, jehož ilustrací jsou oba předložené návrhy, lze tedy interpretovat jako neshodu na tom, zda má rodinné právo realitu usměrňovat nebo ji reflektovat. Má právo prosazovat ideální model rodiny? Má chránit tradiční na manželství a pokrevním příbuzenství rodinu? Nebo má reflektovat společenské změny, které se neoddiskutovatelně dějí a které jsou doloženy demografickými statistikami? Máme na současný stav pohlížet jako na krizi rodiny, kterou se má právo pokoušet zmírňovat nebo jako na demokratizaci rodiny, kterou má právo zohledňovat? Domnívám se, že zatím lze hledat cestu určitého kompromisu – můžeme trochu usměrňovat, trochu chránit tradiční koncept rodiny a zároveň také trochu reflektovat společenskou situaci. Alespoň tam, kde je to nejvíc potřebné, tam kde to vyžaduje zájem těch nezranitelnějších – dětí. Takovým kompromisem podle mne může být právě prosazení přiosvojování dětí registrovaným partnerem. Návrh na uzákonění rovnoprávného manželství je v naší společnosti dosud vnímáno spíše jako krajní bod škály, jejíž protilehlé konce představují dva naznačené přístupy k rodinnému právu jako souboru pravidel realitu usměrňujícím nebo realitu reflektujícím.

Šanci na schválení však může mít pouze takový návrh, který reaguje na aktuální diskurz, který reaguje na protiargumenty, které zazněly ze strany odpůrců obdobných návrhů v předcházejících debatách a který je přesvědčivý nikoliv pro ty, kdo jej podporují, ale též pro ty, kdo o něm pochybují, respektive jej nepovažují za nezbytný. Má-li být předložený legislativní návrh úspěšný, je třeba postupovat strategicky. Nikoliv proto, aby předkladatelé ošálili ty, kteří budou pro návrh hlasovat příslibem, že žádné další uvolňování rodinně právní úpravy nebude požadováno – jako porušení takového příslibu si předložení návrhu na uzákonění přiosvojení dítěte registrovaným partnerem vykládali jeho odpůrci – ale proto, že prosazovat lze jen takové změny, u nichž lze v aktuální společenské a politické situaci dosáhnout shody. Obávám se, že předložený návrh novely občanského zákoníku – jakkoliv se s jeho zdůvodněním osobně plně ztotožňuji – tato kritéria nesplňuje.

Žádné komentáře: