sobota 19. května 2012

Čtvero poznámek ke kauze Davida Ratha

Níže načrtávám několik ústavněprávních problémů, které lze s případem Davida Ratha spojovat. Nevěnuji se samotnému meritu věci, z níž je David Rath obviněn, protože o tom nevím víc než jen to, co zaznívá z chaotického informování našich médií.

1) Zadržení Davida Ratha

Tato otázka je podle mne nesporná. Článek 27 odst. 5 Úst jasně stanoví, že poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Ústava nijak neomezuje zadržení jen na násilné trestné činy. Pokud sám Rathův advokát říká, že měl Rath krabici s penězi v ruce jen malou chvíli, je jasné, že zadržení poslance bylo ústavní.


2) Zahájení trestního stíhání

S ohledem na ne zcela jasnou dikci čl. 27 odst. 4 a 5 Úst tady vznikají problémy. Například podle prof. Pavlíčka nelze poslance stíhat bez souhlasu Sněmovny, odstavec 5 není podle něj v poměru speciality k odstavci 4.

Přikláním se k názoru, že trestní stíhání bylo zahájeno v souladu s ústavou. Trestní stíhání poslance je zásadně přípustné jen po předchozím souhlasu Sněmovny (čl. 27 odst. 4). Ovšem z této zásady platí výjimka, a to právě odstavec 5. Zde lze poslance zadrženého při spáchání trestného činu započít trestně stíhat jen se souhlasem předsedy Sněmovny, vydaného do 24 hodin. Ústava to sice jasně neříká, a hovoří jen o souhlasu předsedy komory s odevzdáním zadrženého soudu, jinak si ale neumím čl. 27 odst. 5 vysvětlit. K čemu by jinak bylo předání zadrženého poslance soudu, pokud by na to nenavazovalo rozhodnutí o vazbě a započetí trestního stíhání? Poslední věta odstavce 5 je pak již jasná: „Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.“ Jinými slovy, rozhodnutí předsedkyně Sněmovny bylo rozhodnutí s předběžnou platností, tedy rozhodnutí provizorní, které podléhá finálnímu souhlasu celé Sněmovny na první následující schůzi.

3) Rozhodnutí Sněmovny o přípustnosti stíhání

V médiích se objevilo mnoho spekulací ohledně možné účasti Davida Ratha na jednání orgánů Sněmovny ve věci souhlasu s jeho trestním stíháním. Věc je podle mne naprosto jasná přinejmenším ve vztahu k mandátovému a imunitnímu výboru. Podle § 45 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Poslanecké sněmovny tento výbor mj. umožní poslanci, aby se osobně zúčastnil jednání a k věci se vyjádřil. Zákon tedy vylučuje i telemost, ledaže bychom jej interpretovali jako „osobní“ účast. Jednání výboru je neveřejné, proto by neměly být ohroženy ani důvody koluzní vazby (nebezpečí ovlivňování svědků). Na druhou stranu není nutné, aby výbor zasedal na půdě Sněmovny.

Naopak zákon ani Ústava výslovně neřeší otázku účasti poslance na jednání celé Sněmovny, která vyslovuje ne/souhlas s trestním stíháním. Do jisté míry je to pochopitelné, protože takovéto právo vyplývá již ze samotného faktu, že poslanec je poslancem (čl. 26 Úst, § 9 jednacího řádu). O právu jeho osobní účasti na jednání mandátového a imunitního výboru zákon hovoří evidentně jen proto, že poslanec nemusí být členem tohoto výboru. Osobně se domnívám, že by účast obviněného poslance na jednání Sněmovny byla vhodná; existují i silné důvody pro to, abychom dovodili jeho právo být jednání Sněmovny účasten, neboť Sněmovna je orgánem, který finálně stíhání schválí (audiatur et altera pars). Bez slyšení argumentů obviněného poslance požadavky férového procesu před komorou nebudou dodrženy. Ostatně takovouto část jednání Sněmovny lze prohlásit i za neveřejnou, bude-li to s ohledem na důvody koluzní vazby vhodné (srov. § 56). Otázka účasti poslance na jednání komory o souhlasu s trestním stíháním není přímo závislá na zodpovězení další otázky, totiž ústavnosti omezení výkonu jeho mandátu v době trvání vazby.

4) Vazba poslance a omezení výkonu poslaneckého mandátu

Ve věci vazby poslance existuje, pokud je mi známo, jediný precedent, a to kauza předsedy SPR-RSČ Miroslava Sládka z roku 1998. Jak známo, Sládkova vazba umožnila v roce 1998 zvolení Václava Havla prezidentem (Havlovi zkomplikoval jeho znovuvolitelnost u řady poslanců ODS tzv. rudolfinský projev, kterým kritizoval premiérskou éru Václava Klause).

Význam série rozhodnutí ÚS (vesměs usnesení) pro nynější věc je však relativní. Není zdaleka tak velký, jak se někdy z médií podává. ÚS tehdy rozhodoval velkou řadu nejrůznějších stížností Sládka, republikánských poslanců a občanů proti prezidentské volbě, všechny je ale odmítl z důvodu nepřípustnosti nebo proto, že stížnost podala zjevně neoprávněná osoba (lze je na NALUSu fulltextově dohledat přes „PhDr. M. S.“). Proto nám tato usnesení neříkají k naší otázce naprosto nic. Ze série usnesení ve věci Miroslava Sládka je tak nejvýznamnější kvazimeritorní usnesení III.ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998 (předseda Pavel Holländer a soudci Vladimír Jurka a Vlastimil Ševčík, jeho význam je podpořen publikací ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 41 sv. 11 na s. 317). Z usnesení zjistíme také detaily tehdejšího Sládkova případu, v němž jeho vazba vedla ke zvolení Václava Havla o jeden jediný hlas.

Ústavní stížnost směřovala proti usnesením soudů, která rozhodla o Sládkově vazbě. Sládek byl tehdy obžalován pro trestný čin podněcování k národnostní a rasové nenávisti. Trestní stíhání bylo umožněno předchozím souhlasem Poslanecké sněmovny, samozřejmě se vedlo nevazebně. Následně se však Sládek opakovaně vyhýbal doručování soudních zásilek (z rozhodnutí se dozvíme i to, že policisté nebyli vpuštěni do prostor Parlamentu a mohli setrvat pouze na vrátnici). Byl proto nakonec zatčen a dán do vazby.

V ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vazbě Sládek dovozoval, že mu bylo napadenými rozhodnutími znemožněno vykonávat jeho mandát poslance. ÚS dovodil, že vazební důvody byly dány. Sládkovu stížnost posuzoval jako jakoukoliv jinou stížnost proti nezákonné vazbě. Stranou bychom ale neměli ponechat závěrečnou část usnesení, kde ÚS výslovně uvedl, že vůbec nemohl přezkoumat alternativní petit ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhal „zajištění jeho poslaneckého mandátu“. Bylo to tak proto, že Sládek byl již 23. 1. 1998 (tři dny po prezidentské volbě, osm dní po podání ústavní stížnosti) propuštěn z vazby na svobodu: „Navrhovatelem tedy takto požadovaný postup je za daného stavu věci bezpředmětný, protože zajisté ode dne rozhodnutí o jeho propuštění z vazby mohl již poslanecký mandát vykonávat. K datu, kdy Ústavní soud rozhoduje [červen 1998] již tedy neexistuje důvod, který navrhovatele vedl k onomu alternativnímu návrhu.“

Z uvedeného usnesení plynou tyto závěry: 1) vazba poslance není vyloučena, 2) ÚS nemusel přezkoumávat omezení výkonu poslaneckého mandátu vazbou do budoucna, protože Sládkova vazba trvala jen pár dní. ÚS neřekl, že by se snad poslanec nemohl proti omezení výkonu svého mandátu v důsledku vazby bránit! Naopak, zodpovězení této otázky nechal otevřené. Rath se tedy může proti vazbě bránit jako kdokoliv jiný ústavní stížností proti vazebním rozhodnutím. V ústavní stížnosti může mj. argumentovat (údajným) neústavním omezením výkonu svého mandátu. Z dalších souvisejících usnesení pak plyne, že se ÚS nikdy nedostal k věcnému přezkumu prezidentské volby.

Sládkova kauza tedy, v rozporu s tím, co občas zaznívá, zodpověděla jen minimum důležitých otázek týkajících se vazby poslance. Současně si však tipuji, že ÚS vazbu poslance posoudí jako legitimní důvod omezení výkonu jeho mandátu.

52 komentářů:

Pavel Uhl řekl(a)...

Souhlasím se závěry postu. Jen bych chtěl ještě reagovat na některé mediální „předpoklady“ stran imunity a mírně doplnit otázku vztahu řádu výkonu vazby a jednacího řádu sněmovny.

Co se týče imunity, tak významově, historicky i strukturálně je imunita právem a výsadou sněmovny a nikoliv poslance. Stejně jako mezinárodně respektované imunity jsou vyjádřením rovnosti států a právem států vůči jiným státům, je imunita historicky vzato nástrojem obrany sněmovny jako celku proti jiným složkám moci. Naopak není právem poslance. Poslanec nemá možnost se imunity vzdát. Tu má právě pouze sněmovna a ta posoudí, zda se jedná o ohrožení jí samé nebo nikoliv. V kontextu tohoto předpokladu bych se pak zdráhal nazvat právo poslance být přítomen projednání věci jako součást práva na spravedlivý proces, protože nejde o jeho právo, ale o právo sněmovny, byť se jej důsledek významně dotýká. Jde naopak o nástroj, kterým má být maximálně usnadněno kvalifikované rozhodnutí sněmovny o této otázce. Procesu (ne/spravedlivého) s poslancem se nijak netýká a není ani jeho předehrou či úvodním intermezzem, jak se někdy traduje a vnímá.

Vazba je otázkou faktickou, slouží k zajištění některých zájmů společnosti (předstižná) a státu (koluzní a útěková) a nesouvisí s vinou. Měli bychom na ni hledět, a ústavní soud tak minulosti nejspíše hleděl, jako na jakoukoliv jinou komplikaci, kterou může poslanec mít (zdravotní detence pro nepříčetné chování, těžká nemoc, karanténa, vězení v zahraničí, zajetí či únos apod.). Některé z nich jsou výsledkem právem upravených procedur jiné nikoliv. Jsou prostě věci, kvůli kterým poslanec někdy nemůže být ve sněmovně a jedna z nich může být i vazba, pokud je zákonná, stejně jako by to bylo třeba s karanténou. V tomto období byl jeden poslanec dlouhodobě nemocen, jednání se neúčastnil (nakonec zemřel) a nikdo z toho nedělal žádnou tragédii. Poslanec prostě ležel několik měsíců v nemocnici a jeho mandát prostě nikdo nevykonával.

Je už věcí voličského rizika, koho si lidé volí. Některé faktory lze předvídat částečně (trestná činnost) jiné skoro vůbec (karanténa, těžká nemoc). Účelové zatčení „sto prvého poslance“ opozice sice možné je, ale je stejně tak pravděpodobné jako fiktivní účelová karanténa nebo jeho fyzické vyřazení z činnosti. S ohledem na tyto předpoklady prostě vnímám vazbu, jako jakoukoliv jinou překážku, pokud je tato vazba zákonná a přistoupíme-li na to, že poslanec prostě může být stíhán, vydá-li k tomu sněmovna souhlas.

Tomáš Pecina řekl(a)...

S postem jsem už vyjádřil souhlas na svém blogu, s výhradou toho, že bych se více zamýšlel nad naplněním podmínky "bezprostřednosti" ve smyslu čl. 27 odst. 5 Ústavy.

Naopak se nedomnívám, že by bylo možno porovnávat faktickou překážku výkonu mandátu typu nemoc s překážkou právní, danou povinností poslance nebo senátora setrvat ve vazební věznici.

Za prvé je zde znepokojivé risiko zneužití takové možnosti, až příliš lákavé, k eliminaci stoprvních, stodruhých až sto-plus-n-tých poslanců, a za druhé je v právu vykonávat mandát vtěleno (vested) právo voličů na representaci: poslanec nebo senátor je zřejmě ničema, ale jeho voliči ničemové nejsou a mají právo být zastoupeni tím, koho si svobodně vybrali.

Ústavní soud je (na rozdíl od Nejvyššího správního soudu) politicky předvídavý, proto bych byl překvapen, kdyby, pokud takové rozhodnutí bude třeba učinit, toto právo pominuli tak, jako to blahosklonně učinili u Sládka (tehdejší situace volala minimálně po "obíčku").

Nevylučuji diferencované rozhodnutí, např. plný výkon mandátu u nekolusní vazby, omezený v případě kolusní.

Anonymní řekl(a)...

Dodnes mi není jasné, jak mohlo být Havlovo znovuzvolení platné, když zvítězil jen proto, že nechali poslance Sládka zavřít kvůli nepřebírání pošty.

Jan Veselý

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Tomáši Pecinovi: Myslím, že ta bezprostřednost je dána: tvrdí to nejen státní zastupitelství, ale i advokát Ratha (balíček měl podle něj v ruce jen pár desítek sekund).

Co se týče Pavla Uhla: nepochybuji, že procedura před Sněmovnou je součástí spravedlivého procesu. Souhlas Sněmovny je conditio sine qua non stíhání poslance, bez něho to prostě nejde, i ve slyšení před Sněmovnou musí být dodržen fair proces a jeho zásady včetně toho, že musí být slyšena dotčená osoba. Jde sice o výsostnou a nijak nepřezkoumatelnou ústavní pravomoc komory, to ale neznamená, že by mohla být věcí libovůle.

K poslednímu komentáři: ÚS nikdy neřekl, že Havel byl zvolen legálně, protože se k tomu meritorně nikdy nedostal.

David Schmidt řekl(a)...

Není přesné hledět na rozhodnutí předsedkyně Sněmovny jako na provizorium s předběžnou platností (že lze např. poslance provizorně ve zkráceném řízení i odsoudit), i když je to jen detail. Odst. 4 řeší otázku trestního stíhání jako takovou, odst. 5 omezení osobní svobody pro účely případného trestního stíhání spojené s bezprostředností dopadení, což může být jak zadržení, tak předání soudu do vazby podle jednoduchého práva. Předmětem odst. 4 je vina a trest a řízení o nich, předmětem odst. 5 dočasné omezení osobní svobody pro účely rozhodnutí o dalším stíhání, tj. aktivování postupu podle odst. 4. Akcent je na fatickou stránku stíhání (viz i chybějící adjektivum "trestní" v odst. 5), oba odstavce tudíž mají jiný účel a nejsou v rozporu.

Budeme-li pak vykládat pojmy Ústavy autonomně, jsou v souladu s odst. 4 a 5 pouze takové úkony trestního stíhání Davida Ratha, které mají za cíl fyzické omezení jeho svobody do následující schůze Sněmovny, což je i vazba z pohledu jednoduchého práva, i vznesení obvinění (není fair být ve vězení a z ničeho nebýt obviněn), ne již však obžaloba či rozhodování o vině a trestu. Že bylo "zahájeno" trestní stíhání je pak jen otázkou spíše formy, že podústavní právo nezná "imunitní" dočasnou zadržovací vazbu specielně podle odst. 5 a je nutné postupovat podle obecných předpisů. Podstatné je, že dle dikce David Rath nemůže být být propuštěn min. do následující schůze Sněmovny, což je efektem souhlasu předsedkyně, kdy nesouhlas by znamenal "propuštění", nikoli "odevzdání soudu").

David Schmidt řekl(a)...

Je otázkou, jak chápat dikci Ústavy, která tvrdí, že poslanec vykonává svůj mandát osobně (čl. 26), když současně dala soudům výlučnou pravomoc rozhodovat o vině a trestu (čl. 90), jímž je historicky chápáno i odnětí osobní svobody, což je i oprávněným důvodem omezení osobní svobody podle Listiny.

Limituje požadavek osobního výkonu mandátu podle čl. 26 pravomoc soudů podle čl. 90, nebo naopak pravomoc omezit osobní svobodu podle čl. 90 limituje osobní výkon mandátu podle čl. 26?

Jsem názoru, že z těchto dvou předestřených variant je přesvědčivější ta druhá, cílem ústavního zákonodárce nebylo vytvořit z výkonu poslaneckého mandátu až takovouto nutnost, kdy odsouzení zločinci mají právo i z vězení lidem dávat zákony. Kvalita právního státu a demokracie se sice pozná podle toho, jak se zachází s těmi nejodpornějšími zločinci, s těmi, kdo porušili zákon, nicméně eskorta vězně na jednání Parlamentu je však něco tak absurdního, že dávám přednost čl. 90, který je legitimním důvodem pro omezení čl. 26, nikoli naopak. Nemožnost vykonávat mandát po dobu trestu je pak samozřejmým důsledkem trestu.

U "pouhé" vazby je však otázka složitější. Zde by čl. 26 mohl mít naopak přednost. Vazba není trestem, ale účelově přísně vázaným omezením osobní svobody, tudíž je otevřen prostor pro poměřování obou konfliktních hodnot.

kocour řekl(a)...

David Schmidt 22.33: Zřejmě výklad, který je mi zatím ze všech v médiích prezentovaných výkladů nejbližší.

23.01: Myslím, že právě to absurdní řešení vyhovuje jak čl. 26, tak čl. 90, a nebál bych se ho. Určitě ne tolik jako případného zpochybnění platnosti všech zákonů, ke kterým se nemohli vyjádřit a hlasovat o nich. (Ano, i vyjádřit v rozpravě. Rozprava teoreticky není pro média, ale pro oponenty - co kdyby Rath svou výřečností přesvědčil Hegera, že jeho koncept zdravotnické reformy je naprosto špatný, Heger se samým poznáním rozbrečel a běžel podat přihlášku do ČSSD?)

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Několik poznámek:

Ad PU: Váš výklad má historické kořeny, podle mne dnes již neaplikovatelné. Když zde byl panovník, proti němuž se sněmovna svou autonomií vymezovala, dalo se snad hovořit o imunitě jako o "právu celé sněmovny". V demokracii je "suverén uvnitř" a imunita slouží hlavně k ochraně oposice před vládou, a bylo by nesmyslné tvrdit, že jde o ochranu celé sněmovny. Imunita je právo svědčící jednotlivému zákonodárci a politické straně, za kterou byl zvolen.

Otázkou samozřejmě je, zda má imunita smysl, jestliže o jejím odnětí rozhoduje stejná většina, která dala důvěru vládě. Větší smysl by dávalo, kdyby k vydání byla potřebná kvalifikovaná, např. ústavní většina, anebo kdyby se imunita právě s ohledem na svou obsoletnost zrušila.

Ad DS: Odejmout vězením potrestanému zákonodárci mandát je ok (s výhradou, kterou rozvedu dále), ale musí se tak stát s nastoupením náhradníka, tj. ztrátou volitelnosti (jak ovšem správně uvedl dnes v Otázkách V.M. Jan Kysela, problém nastává v případě úspěchu mimořádných opravných prostředků). Je nemyslitelné trestat místo poslance nebo senátora jeho voliče, jak předpokládá Tichého stanovisko a jeho "test proporcionality", navíc se týkající pouhé vazby.

Co ale se situací, že se do parlamentu dostanou "pravicoví extremisté", které budou OČTŘ, jak je jejich zvykem, trestat za symboliku a za projevy? Jejich voliči se rozhodně nedomnívají, že by to byli zločinci, kteří nemají právo je zastupovat. Co tedy s voliči, kteří výslovně chtějí být zastoupeni "zločincem"?

Anonymní řekl(a)...

ad Pecina : takové voliče, co volí zloděje, zde trpíme jíž 20 let (ODS, CSSD, US)

Obecně nechápu morální rozdíl mezi hlasování vraha a hlasováním odsouzeného vraha. Vrahem se člověk stanem, když někoho úmyslně zabije a nikoliv až tím, že pravomocně vinu vysloví soud. Presumpce viny je právní institut a nikoliv faktický, natož pak celospolečenský přijímaný názor tj. když vím, že někdo někoho zavraždil, mohu o něm říkat, že je vrah už od spáchání vraždy.

Michal Hlavoun

Grisaw řekl(a)...

Předem se omlouvám, že jako právní laik pokládám tento dotaz. Z čeho jste usoudil, že advokát obviněného řekl, že obviněný potvrdil, že měl krabici s úplatkem v rukou? Advokát tisku sdělil, že obviněný přiznal, že měl v rukou zabalený kartón s lahvemi vína, se kterým policie odešla neznámo kam, aby se po cca 5 minutách vrátila s rozbaleným údajně stejným kartonem obsahující peníze, tedy pokud jsme četli stejné vyjádření advokáta obviněného.

Karel Vážný řekl(a)...

Připojím zajímavý poznatek člověka, co čte rád historické materiály. Před nedávnem jsem četl stena z různých zasedání poslanecké sněmovny za první republiky. Co mne zaujalo, bylo, jak často soudy tehdy žádaly o vydání poslanců, zvláště komunistických, německých a luďáckých, a to hlavně pro obvinění z verbálního porušení zákona na ochranu republiky. Například po parlamentních prázdninách 1927 jsem napočítal 73 žádostí o souhlas s trestním a přestupkovým stíháním A sněmovna je v naprosté většině případů nevydala, protože posoudila jednání jako v mezích indemnity, která se vztahovala na téměř veškeré politické projevy, i ty, které byly hodně za hranou uvedených zákonů. V podstatě tak parlament mírnil velmi široký zákon na ochranu republiky ve prospěch politické svobody slova. Dá se říct, že vytvářel „judikaturu“, která měla vymezit indemnitu. Ale zároveň to bylo silně zneužitelné, protože tím „extremističtější“ a „nestátotvorné“ poslance drželi vlastně pod krkem.

Anonymní řekl(a)...

ad Karel Vážný : Vždyť také proto se mluví o demokratické 1ČSR jen na východní straně hranic s SRN. Další věcí pak byl soud s Tukou, svévolné posunování hranic smíšených politických okresů a povinnost češtiny do každé blbosti a následná preference Čechů v úřřadech, školství atp. Jen pro připomenutí Liberec v roce 1929 měl pouze 300 (slovy třista) Čechů, celá česká chemie (Ústí atp.) a textil byl německého "původu". To je třeba si uvědomit, pro pochopení, proč se tito čeští bakšišoví novorepublikáni museli za 2 republiky balit do vnitrozemí. Nešlo o žádnou čistku, jen se zrovnoprávnili podmínky. Protektorát pak je už zvrácenost a opačná diskriminace.

Ivan Klásek

Anonymní řekl(a)...

ad Hlavoun : máte pravdu, ale platí to i naopak. Ad absurdum je vrahem podle T. práva i ten, kdo se na to připravoval, což zas laicky a obecně řečeno vrah není.

ad Grisaw : pobavil jste.

Zdeněk Plachý

Anonymní řekl(a)...

Připojuji jen malou poznámku. Podle mého soudu formulace § 45 jednacího řádu Poslanecké sněmovny nezakládá právo vazebně stíhaného poslance se jednání mandátového a imunitního výboru zúčastnit. Mandátový a imunitní výbor má "umožnit poslanci, aby se osobně jednání zúčastnil a k věci vyjádřil". Nemá tedy před ním své jednání tajit, nemá mu bránit ve vstupu do jednací místnosti apod. Jednací řád Poslanecké sněmovny však nikterak nezavazuje soud, státního zástupce či vazební věznici, aby oni umožnili stíhanému se účastnit jednání mandátového a imunitního výboru. Mám zkrátka za to, že vazba je překážkou v účasti, pakliže ji někdo "neupraví" co do režimu výkonu.

Jinou věcí je, má-li někdo "prolomení" vazby zařídit. Do značné míry záleží na tom, jak chápeme jednání Sněmovny a jejího příslušného orgánu. Jelikož podle mne nejde o náhražku soudu, stačí, když jsou doloženy základní skutkové okolnosti, jejich právní kvalifikace, resp. vztah k výkonu mandátu. Podle toho by se mělo dát rozhodnout, zda je trestní stíhání zcela vymyšlené čili nic. Osobní účast obviněného proto nepovažuji za nezbytnou.

A snad ještě drobnost. V občasných úvahách o mstě na opozičním poslanci je potlačen fakt, že stíhán je především hejtman, nikoliv poslanec, spíše tedy představitel pozice než opozice. Opoziční poslanec může vládu provokovat svou kritikou, nemívá však pod kontrolou miliardový rozpočet.

Jan Kysela

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JK:

To bych výrazně nesouhlasil. Nabízí se argumentum a fortiori: má-li vazebně stíhaný obviněný práva účastnit se osobně civilního nebo správního řízení, s tím, že náklady eskorty si hradí ze svého, musí mít právo účastnit se daleko důležitějšího jednání v rámci ústavní procedury o vydání.

Za důležité považuji, že Rath sice není stoprvní a dá se říct, že není ani oposiční (je spíš smluvně-oposiční), ale judikatura, která se na něm bude vytvářet, může a téměř jistě bude uplatněna v případě dalších poslanců a senátorů, a někteří z nich mohou a téměř jistě budou "stoprvní".

Dost na tom, že musíme poněkud zahanbeně překonávat judikaturu týkající se Sládka.

Anonymní řekl(a)...

Je třeba si nejprve zodpovědět otázku, CO vlastně je poslanecký mandát. Ústava sice o něm hodně hovoří, ale vlastně nikde nedefinuje přesný obsah a Jednací řád PSP na tom není o moc lépe; dozvídáme se o tom jak mandát vzniká a zaniká a taky že poslanec dostane průkaz.
Vnímání mandátu samotného může být různé, např. zde:

http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=418&lst=107

Lze se nicméně domnívat, že mandát představuje jednak jakési pověření (zastupovat určitou skupinu voličů, popř. "všechen lid"), jednak oprávnění potřebná k tomuto zastupování (možnost vyjadřovat svobodně své názory, být do jisté míry chráněn před výkonnou mocí a zejména podílet se na činnosti Parlamentu, tj. hlasovat na schůzích.

Otázka zadržení poslance a jeho "předání soudu" se výkonu mandátu týká překvapivě málo. Je nesporné, že poslanec ve vazbě je omezen (stejně jako kdokoli jiný ve vazbě), ale nejdůležitější činnost, kterou mandát umožňuje, tedy účast na schůzích Sněmovny či Senátu, ohrožena zatím není, neboť dotyčná komora má povinnost se na své první schůzi touto skutečností zabývat.
Teprve v případě, že komora poslance vydá trestnímu stíhání a je navíc uložena vazba, vzniká zmíněný problém s výkonem mandátu.
Tento lze samozřejmě řešit různými způsoby. De lege ferenda by to mohla být možnost pozastavení/přerušení výkonu mandátu či rozhodnutí o konci mandátu jako takové. Nástupce je pak samozřejmostí; tím bude zajištěn jednak chod komory, jednak zastupování voličů. Co se týče případného úspěchu při využití mimořádných opravných prostředků, bude to ve většině případů záležitost příštího volebního období :-). Obecně si umím představit, že mandát poslance bude ukončen a nastoupí náhradník. Očištění v tomto případě nevidím jako problém; prvořadé je hledisko zájmu voličů (zastupovaných), nikoli poslance (zastupujícího). Samotné očištění navíc může mít řadu podob, od prokázání neviny až po problematická osvobození "pro nedostatek důkazů", či v důsledku procesní chyby. Výkon mandátu poslance by neměl záviset na tom, zda se v soukolí justice nevyskytne omyl nebo zlý úmysl.
Lze navíc říct, že vůle voličů dotyčného poslance je v tuto chvíli minimálně znejistěna; v době volby vycházeli z informací, které byly k dispozici tehdy. Logicky lze předpokládat, že určité procento by za současného stavu informací projevilo svou vůli jinak a dotyčného by nevolilo. Proto mám za to, že argumentace "pověřením voliči" není úplně košer.

Považoval bych každopádně za přínosné, aby zákonodárce upravil tuto problematiku přesněji; je však možné, že to v brzké době udělá Ústavní soud.

Antonín Thurnwald

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ad Jan Kysela: no, takovýto výklad § 45 jednacího řádu mne velmi překvapuje. Zákony zakládají práva obecně dvojím způsobem, buď hovoří přímo o právu, nebo naopak o povinnosti někoho, zde výboru komory, něco umožnit, něco konat, atd. Tomu ale přece z logiky věci vyplývá právo druhé osoby se takovéto věci domáhat! Tvůj výklad směřuje k tomu, že § 45 vytváří nějaké relativní subjektivní právo jen ve vztahu k výboru komory. Ve skutečnosti je to ale subjektivní právo absolutní povahy, ve vztahu ke komukoliv. Ostatně těžko mohl jednací řád vyjmenovat všechny okolnosti nějakého legálního zadržování poslance / senátora, a vyjmenovat všechny myslitelné povinné osoby. Bude-li například poslanec v "blázinci", a současně bude uvažováno o jeho vydání pro trestní stíhání, musí jeho stíhání umožnit léčebna. Zákon o jednacím řádu je lex specialis ve vztahu k trestnímu řádu.

Je mi jasné, že historicky je poslanecká imunita prerogativou parlamentu (viz shora P. Uhl), ale dnes holt s trestním stíháním jsou spojena určitá procesní práva, která mají obecně povahu základních práv. Viz například obdobně vývoj povahy extradice v 19. století a dnes (k tomu viz nález ve věci eurozatykače).

Jinak nejde vůbec o to, zda poslanec je hejtmanem, členem sněmovní opozice nebo třebas koalice - nebo něco mezi : ve vztahu ke všem je nutno dodržovat stejný výklad.

Anonymní řekl(a)...

ad ZK : cit " Zákon o jednacím řádu je lex specialis ve vztahu k trestnímu řádu. " Svatá prostoto, co je toto za nesmysl ? Z názvu zákona i textace jasně plyne, že se poměrů poslanec-poslanec, poslanec-komora. par. 1 "Sněmovna upravuje v rámci tohoto zákona usnesením své vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání Sněmovny a jejích orgánů. " Jinými slovy, když obviněnému poslanci natluču (nejsem poslanec) tak, že jednání o přípustnosti nestihne, tak má prostě obviněný smůlu, já mu umožňovat návštěvu parlamentu nic nemusím. Pan poslanec se může dovolávat práva vůči sněmovně, ale nikoliv vůči mně anebo věznici, resp. soudu.

Tady se dělá z mandátu zlaté tele, jakoby snad šlo o nějakou absolutní moc či co ? Přitom nejde v případě souhlasu sněmovny ani o žádou pojistku proti svévoli jak ukázal případ Sládka. Na souhlas stačí 1/2 a je otázkam zda má vůbec mít sněmovna, resp. poslanci takovou pravomoc.

A jednu machiavelovskou : když se dohodne policie, soud, státní zastupitelství a půlka parlamentu na něčem, pak by osobní zájem poslance danný privilegem měl skončit. K tomu jeho přítomnosti není potřeba.

Jan Veselý

kocour řekl(a)...

Jan Veselý: Ano, když se dohodnou všichni proti jednomu, právo ztrácí smysl.

Tomáš Pecina versus Pavel Uhl: Pokud by platilo, že dnes jde o ochranu opozice proti vládě, pak by o vydání museli rozhodovat jen opoziční členové komory a ne komora jako celek ... jinak vládní poslanci vždy přehlasují ty opoziční. Tím se dostávám de lege ferenda k otázce, zda by tyto otázky neměl rozhodovat někdo úplně mimo vládu a Parlament.

Vznikla-li historicky imunita z konkurence krále (exekutivy) a parlamentu (který tehdy ještě nebyl tak docela legislativou), má imunita vůbec smysl v zemi, kde existuje nezávislá (a bohužel občas všehoschopná) justice? Má to jiný smysl než ten, že budeme mít na poslance jiný metr než na ostatní?

P.H.

Anonymní řekl(a)...

ad Ph : naopak. Pokud se dohodne většina, začne právo platit a začne být spravedlivé. Všechny diktatury jsou založeny na právu menšin.


Jan Veselý

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ad můj poslední post: myslel jsem samozřejmě, ze léčebna musí umožnit slyšení poslance ve výboru.
Cely spor podle mne lze rozuzlit jen tehdy, když si ujasnime funkci vydáni poslance ke stíháni. Komora bezesporu není soudcem ani soudem. Na druhé straně jeji rozhodnuti je předpokladem trestního stíháni. Jakkoliv nejde o soud, zakon jasně předpokládá slyšení poslance, je tedy postavena na zásadě Audiatur et altera pars ... Smyslem eventuálního nevydani je chránit jakéhokoliv poslance proti ničím nepodložené policejní zvůli, nikoliv posuzovat důvodnost obviněni .... Komora je tedy jakýmsi malým předběžným soudem, byt by to s aktivitou nemela v těchto věcech přehánět . Ma tedy chránit poslance jen proti jasným excesum.

Anonymní řekl(a)...

Ad ZK : to jsem asi všichni pochopili a asi není problém s teoretizováním na funkcí sněmovny v této věci. Problém je v tom výkladu. Pokud má komora něco umožnit, tak tuto povinnost nemá ani léčebna ani soud.

Z celé řady jiných ustanovení zákonů plyne povinnost člověka se někam dostavit a jen některé tyto návštěvy jsou reflektovány v trestním procesu.

Zde neobstojí ani nějaký odkaz na "spravedlnost". Pokud někdo nemá ovlivňovat svědky a nemá s nimi komunikovat, pak by bylo nesmyslné mu to byť jen umožnit veřejnými vystoupeními (anebo i neveřejnými ale následně uniklými) vystoupeními. A vzhledem k tomu, že jsme to zde měli a po Sládkovi ani hradní pes neštěknul, bylo by nefér se chovat k druhému jinak.


Jan Veselý

Tomáš Pecina řekl(a)...

jinak vládní poslanci vždy přehlasují ty opoziční

To není tak úplně pravda, protože na rozdíl od přípravného trestního řízení, které je ze zákona neveřejné, má OČTŘ šikanovaný poslanec možnost seznámit se svým případem jak plenum sněmovny, tak veřejnost, což je snad slabá, ale v demokracii (mediální demokracii, resp. mediokracii) nikoli zanedbatelná záruka.

Právě proto tvrdím, že jednání sněmovny o Rathově vydání nemůže být prohlášeno za neveřejné.

Úvahy směřující k závěru, že poslanecká sněmovna rozhoduje vlastně o sobě a nikoli o Rathovi, takže jeho práva ve hře vůbec nejsou, představují jednak nepřípustnou dehumanisaci (s člověkem je zde zacházeno jako s věcí, o které někdo rozhoduje bez ohledu na jeho zájem a práva), jednak relativisuje právo na předběžné projednání trestního obvinění orgány parlamentu, přestože takové právo přímo z Ústavy svědčí obviněnému zákonodárci a je to právo ústavní; že nejde o právo vznikající v trestním řízení, ale mimo ně, je nepodstatné, ochrana, která mu svědčí, tím není o nic slabší.

kocour řekl(a)...

ZK:

A je vůbec možné chránit poslance proti ničím nepodložené policejní zvůli, aniž bychom nejdřív posoudili důvodnost obvinění?

P.H.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Podle mne musí komora zjistit jen to, zda nejde o navrh nevěrohodný, vycucany z prstu atd., resp. Zda nejde o něco, zač poslanec nemůže byt stíhán (projevy v parlamentu...).
Co se tyče Sladka, ten samozřejmě ke svému vydáni vystoupit mohl, proto ta analogie pana Veseleho míří vedle. Jeho problematická vazba přišla později.
Osobně si myslím, ze poslanec ma právo vystoupit na jednání komory o jeho vydani (tedy v "jeho veci") nikoliv na jakémkoliv jednání pozdějším. Zde už bude komorou aprobovane stíháni spojene s vazbou silnější.

Anonymní řekl(a)...

Jsem sice laik, ale co to v tom ustanovení pátého odstavce článku 27 znamená "souhlas k odevzdání zadrženého soudu"? Vždyť poslanec Rath byl přece vydán policii, ne? A na konci toho odstavce se zase píše "o přípustnosti stíhání s konečnou platností". To už jsem z toho úplně jelen.

Karel Viktor

Anonymní řekl(a)...

Zdeněk Kühn

a co na to Čl. 26 Ústavy? Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.

Pokud poslanec vykonává svůj mandát osobně, tak pokud se jej nevzdá ani ve vězení, tak by měl být připuštěn k výkonu mandátu, tj. nejen jednání, ale zejména hlasování sněmovny... paradoxně i návrhům zákonů:-)
Obdobně též u vazby, kde jak, jste všichni výše uváděli, tak nejde o trest.

Nahoře dokonce někdo uvedl, že vězeň má právo se účastnit soudních a správních řízení, pokud si uhradí eskortu. Proč by se nemohl tedy analogicky účastnit jednání sněmovny. Problém bych viděl spíše v tom, zda je povinen si jí platit, protože jde právě o výkon mandátu.

Navíc jednalo-li by se například o ministra, tak má ochranku. ochranka může být současně i eskorta (v praxi tomu tak technicky je:-))

Historicky je prokázáno, že ochranka se v eskortu může u politika (státní převrat apod.) změnit velmi snadno a rychle:-)
Mno a prvního zvolení Havla se tomu skoro stalo i naopak. Sám V. Havel někde uvedl, že naproti Hrádečku byl nějaký přívěs (nebo chatka), kde ho sledovala StB. V revolučních dnech za ním tito lidé z StB došli s tím, že ho budou jako kandidáta na prezidenta chránit. Až po jeho zvolení převzali ochranku lidé "od judistů a karatistů".

Osobně jsem pro to, aby Rath mohl vykonávat svůj mandát, byl převážen "v poutech na medvěda" do PSP.

Kdyby nic jiného, tak by to mělo velmi účinný psychologický efekt na ostatní poslance:-))

A pokud by takových poslanců přibylo, tak asi jen lépe, alespoň by medvěda neporcovali, ale chodili v něm (pro ty, kteří se neorientují "na medvěda" je způsob spoutání osoby, kdy má pouta vpředu na rukou, pouta na nohou a je spoután k pasu, kde je opasek nebo další řetěz. taková osoba má omezený pohyb nohou a rukou a jeho chůze připimíná chůzi medvěda)... a porcování medvěda je známé asi všem, zde :-)

Patrik Šebesta

Anonymní řekl(a)...

Vážení,
na netu jsem četl zajímavý názor, týkající se čl.27 par.(5) Ústavy. Moc by mě zajímal váš názor, tedy pokud možno lidí s právním vzděláním, nikoli laiků, jako jsem já. Také vás mohu ubezpečit, že nejsem grafomanem, a proto se mě nemusíte bát. Tak tedy:
Článek 27. české Ústavy:
(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.
Podle pisatele, zakládá čl.(5) mj. také časovou posloupnost úkonů. …byl-li dopaden… a pak se žádá předsedu příslušné komory. Tato posloupnost musí být dodržena. Přeloženo do řeči laiků: „Nejprve chytíme, pak požádáme.“
Zajímala by mě situace, kdy se par.(5), aplikuje časově v opačném sledu, přičemž časová prodleva není zanedbatelná (řekněme půl hodiny a více). Bude mít tato situace nějaký trestněprávní nebo jiný vliv?
Já jako laik, zatím souhlasím s názorem pisatele, že značný! Neboť v extrémním případě by mohl předseda komory policii vydat „generální“ souhlas k zadržení kohokoliv a kdykoliv (myšleno poslance), aniž by musel rozhodovat, zda je to správné, či nikoliv.
Děkuji vám za odpověď.
Jarda Ostrava

Anonymní řekl(a)...

Jen bych chtěl odpůrce imunity vrátit ke svému prvnímu postu, kde jsem uváděl příklad z první republiky, kde Sněmovna v podstatě umravňovala "zvlčilou justici", nikoli nutně exekutivu.

K. Vážný

kocour řekl(a)...

K. Vážný, 21.48:

Právě na to narážím výše větou: "Má to jiný smysl než ten, že budeme mít na poslance jiný metr než na ostatní?" (17.04)

Jinak: Má mít Sněmovna právo umravňovat zvlčilou justici jiným způsobem než vlastní normotvorbou? (jiným způsobem = např. vypuštěním politických TČ z TZ? ... aneb proč si má nacionalistický (komunistický či jinak extrémní) aktivista jít sednout za něco, za co by nebyl zbaven imunity, kdyby byl náhodou poslancem?)

P.H.

Anonymní řekl(a)...

ad K. Vážný : jenže tam byl problém zákon na ochranu R., který tím samým počtem hlasů jako v případě nevydání mohli zrušit. Justice jen panáčkovala jak poslanci předtím hlasovali. A exempce ze zákona pro vyvolené mi přijdou poněkud passé.

Ivan Pospíšil

Anonymní řekl(a)...

Ad Patrik Šebesta : vězeň nemá právo se účastnit soudních a správních řízení, i když by si uhradil eskortu. K takovým návštěvám musí mít souhlas ředitele věznice a ten není nárokový. Něco jiného je ale například paralelní tretní řízení ve stádiu hlavního líčení.

Jan Davídek

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že to aby legislativa měla možnost zasahovat imunitami proti justici má řadu dobrých důvodů (a nejen jimi - viz např. právo legislativy USA omezit rozsudky v určité oblasti - spor o "přísahu vlajce" apod.):

1. Je to jedna z rozumných protivah systému, aby justice neměla navrch. Legislativa musí mít prostor pro udržení své bezpečnosti proti justici.

2. Je dost možné, že se rozjede výkladový kontext zákonů. Zrovna jako v tom případě první republiky. I v době atentátu na Rašína, a i po něm, se snažili zástupci stran o co nejširší dohodu, o co nejširší komromis a o svobodnou diskusi(právě z nevydávacích stanovisek je to zřejmé). Dá se říci, že politika stála na bázi širokého demokratického liberalismu, zatímco justice byla daleko více v zajetí nacionálního konzervativismu. A tím došlo k rozchodu výkladového kontextu i u zákona na ochranu republiky (skoro by se chtělo říci, "jak moc ho brát vážně"). Svým způsobem vytvářela PS "judikaturu" i pro ostatní.

3. Tehdy to souviselo téměř výhradně se zákonem na ochranu republiky. Dneska tento výkladový kontext v široké oblasti tvoří síly mimo dosah parlamentu, ať už jde o média, akademickou sféru nebo o mezinárodní scénu (smlouvy, druhotné právo EU, stanoviska mezinár. organizací). O to více rozumím široce pojaté indemnitě, kterou procesně chrání imunita.

Ani justice není bezchybná a prostě imunita zvolených tribunů lidu má svůj smysl.

K. Vážný

Anonymní řekl(a)...

Ještě bych se rád zeptal na dvě věci:

1) Lze schválit odposlechy poslance bez souhlasu sněmovny se stíháním?
2) Lze použít proti spoluobviněnému odposlechy, které vůči němu nebyly schváleny? U soudu? Pro práci policie při objasňování?

Díky.

K.Vážný

Tomáš Pecina řekl(a)...

K takovým návštěvám musí mít souhlas ředitele věznice a ten není nárokový.

Ovšemže je, protože se jedná o realisaci ústavního práva obviněného.

Anonymní řekl(a)...

ad Pcina : už jste četl někdy trestní právo ?

Odkdy je ústavním právem osobní návštěva na úřadě ?

Michal Sládek

Tomáš Pecina řekl(a)...

Odkdy je ústavním právem osobní návštěva na úřadě ?

Od doby, kdy je účinný čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 41 odst. 2 písm. a) a b) Listiny základních práv EU.

Anonymní řekl(a)...

To, že vykonává mandát osobně přeci znamená, že ho nesmí vykonávat zprostředkovaně, ale ne, že mu musí všichni umožnit osobní účast na jendání. Povinným je v tomto smyslu poslanec a nikoliv jakákoli třetí strana.

Jindra Hlavsa

Petr Šťastný řekl(a)...

Judikát III.ÚS 36/98:
...Jestliže stěžovatel byl sněmovnou, jíž byl členem, vydán k trestnímu stíhání, a jestliže svým postupem, případně jednáním před obecným soudem I. stupně, založil zákonný důvod pro omezení své osobní svobody ve statutu občana (postaveného před soud), (viz odůvodnění rozhodnutí obecných soudů ad b) nezbývá než uzavřít, že jeho vyloučení z účasti na volbě prezidenta republiky bylo jen důsledkem jeho vlastního jednání, v němž - pro rozhodnutí poslanecké sněmovny (viz ad a) - statut imunitou chráněného poslance ztratil; z tohoto důvodu neobstojí ani další stěžovatelovo tvrzení, totiž že jeho zadržení" policejními orgány dne 7. ledna 1998 má pro absenci souhlasu předsedy poslanecké sněmovny znaky protiústavního omezení osobní svobody poslance. (...)
Jestliže stěžovatel byl sněmovnou, jíž byl členem, vydán k trestnímu stíhání, a jestliže svým postupem, případně jednáním před obecným soudem I. stupně, založil zákonný důvod pro omezení své osobní svobody ve statutu občana (postaveného před soud), (viz odůvodnění rozhodnutí obecných soudů ad b) nezbývá než uzavřít, že jeho vyloučení z účasti na volbě prezidenta republiky bylo jen důsledkem jeho vlastního jednání, v němž - pro rozhodnutí poslanecké sněmovny (viz ad a) - statut imunitou chráněného poslance ztratil...

Domnívám se, že Ústavní soud se ke kolizi mezi osobním výkonem mandátu poslance a omezením jeho osobní svobody (je lhostejno, zda se jedná o vazbu či zadržení či výkon trestu odnětí svobody) vyjádřil celkem jednoznačně. Je-li poslanec omezen na svobodě v důsledku svého protiprávního jednání, nemůže počítat s tím, že bude docházet na zasedání sněmovny. Pomíjím zde poněkud specifický jednání imunitního výboru a případně jednání, na kterých se jedná o jeho vydání.

Petr Šťastný

Petr Šťastný řekl(a)...

Judikát III.ÚS 36/98:
...Jestliže stěžovatel byl sněmovnou, jíž byl členem, vydán k trestnímu stíhání, a jestliže svým postupem, případně jednáním před obecným soudem I. stupně, založil zákonný důvod pro omezení své osobní svobody ve statutu občana (postaveného před soud), (viz odůvodnění rozhodnutí obecných soudů ad b) nezbývá než uzavřít, že jeho vyloučení z účasti na volbě prezidenta republiky bylo jen důsledkem jeho vlastního jednání, v němž - pro rozhodnutí poslanecké sněmovny (viz ad a) - statut imunitou chráněného poslance ztratil; z tohoto důvodu neobstojí ani další stěžovatelovo tvrzení, totiž že jeho zadržení" policejními orgány dne 7. ledna 1998 má pro absenci souhlasu předsedy poslanecké sněmovny znaky protiústavního omezení osobní svobody poslance. (...)
Obdobně liché je tvrzení stěžovatele stran protiústavního odnětí možnosti osobního výkonu poslaneckého mandátu (čl. 26 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); zákaz imperativního mandátu, stejně jako ústavní příkaz osobního výkonu mandátu směřují především - jako výraz povinnosti - vůči poslanci, jemuž je takto - pokud jde o osobní výkon mandátu - přikázána účast na jednání sněmovny. Je proto již pojmově vyloučeno vykládati zmíněný příkaz jako povinnost sněmovny přizpůsobit režim svého jednání osobním podmínkám (okolnostem) poslance, ať by již povaha těchto podmínek byla jakákoli. Opačný výklad, jak jej podává stěžovatel, by vedl k důsledkům zcela absurdním, vyúsťujícím až do stejně absurdního potencionálního rozpadu sněmovního jednání, případně k jeho znemožnění vůbec. Za těchto okolností rozhodnutí sněmovny nezabývat se žádostí stěžovatele o umožnění odděleného hlasování (viz ad a) je proto třeba chápat jako výraz vůle suverénní zákonodárné moci, jejíž rozhodnutí (ve stěžovatelově věci) je v souladu nejen se zákonem (č. 90/1995 Sb. o jednacím řádu Poslanecké sněmovny), ale i s ústavním pořádkem republiky...

Domnívám se, že Ústavní soud se ke kolizi mezi osobním výkonem mandátu poslance a omezením jeho osobní svobody (je lhostejno, zda se jedná o vazbu či zadržení či výkon trestu odnětí svobody) vyjádřil celkem jednoznačně. Je-li poslanec omezen na svobodě v důsledku svého protiprávního jednání, nemůže počítat s tím, že bude docházet na zasedání sněmovny. Pomíjím zde poněkud specifický jednání imunitního výboru a případně jednání, na kterých se jedná o jeho vydání.

Petr Šťastný

Pavel Uhl řekl(a)...

Jen bych se rád ještě vrátil k původní otázce, lze-li to tak nazvat, tedy k otázce zda lze na jednání výboru a sněmovny aplikovat obecná kriteria spravedlivého procesu. Pokud budeme věřit médiím, tak poslanci byli předem seznámeni s některými podklady (odposlechy nahrávky), kdežto David Rath ani jeho obhájci zjevně nikoliv, a navíc neměli o této skutečnosti, že je poslanci znají, ani ponětí. Nemohl/i se tedy k podkladům, které se zjevně ukázaly jako klíčové, vyjádřit, protože je to ani nenapadlo. Žádné jiné řízení, které by bylo vedeno takto, by asi neobstálo ve světle kritérií spravedlivého procesu.

Pokud budeme nahlížet na proces jednání výboru jako na proces, jehož účelem je pouze rozhodnout kvalifikovaně o právu sněmovny, tak tyto postupy se jeví jako racionální a rozumné. Vypadá to, že výbor se nevysloveně kloní k tomu, že smyslem jednání o této otázce není spravedlnost pro Davida Ratha, ale otázka, zda má sněmovna uplatnit svou výsadu či nikoliv. Podle mě je takový postup věcný a správný.

Tento závěr je podpořen i tím, že v průběhu trestního řízení se obviněný seznamuje se spisem až v určité fázi. Je tedy logické, že třeba nemá mít oproti spoluobviněným neoprávněnou výhodu, kterou by mu přinesla skutečnost, že se seznámí s některými podklady v rámci „řízení před komorou“. Na druhou stranu komora má mít možnost se s danými podklady v určité míře seznámit. V praxi se odlišnosti rozhodování sněmovny a trestního řízení natolik rozjíždějí, že teze o právu obviněného poslance na přístup k plnému procesnímu postavení v rámci tohoto projednávání, se mi jeví jako stále obtížněji udržitelná a naopak se stále více kloním k „nepřípustné dehumanizaci“.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Patrik Šebesta:
"Osobně jsem pro to, aby Rath mohl vykonávat svůj mandát, byl převážen "v poutech na medvěda" do PSP. Kdyby nic jiného, tak by to mělo velmi účinný psychologický efekt na ostatní poslance:-))"

Pane kolego - nejdřív jsem to považoval za nevhodné, ale přesvědčil jste mě! Alespoň by to, co je uvnitř, bylo zřejmé i navenek.
Byť luxus PSP si poslanec v medvědu myslím nezaslouží, min. se mu budou špatně objednávat chlebíčky a krmit ho bude muset nejspíš paní bufetářka.

Jinak - napište mi prosím na yahoo, potřebuji s Vámi něco zkonzultovat a nemám už k dispozici pracovní e-mail s Vaší adresou - děkuji.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PU:

To je ovšem přímo učebnicová redukce ad absurdum (neboli vlastní gól). Tvrdíte, že komora představuje jen jakousi další, souběžnou dohledovou/dozorovou instanci, vedle SZ. Právem poslance, který se hlasováním podílí na rozhodnutí o vydání, je seznámit se s podklady, které policie komoře poskytla. Hlasovat mohou všichni poslanci, včetně toho, který má být ke stíhání. Ten se ovšem, aby nebyl proti svým spoluobviněným zvýhodněn, s podklady seznámit nesmí. Mám pokračovat nebo je vám už jasné, kde jste udělal "botu"? :-)

Anonymní řekl(a)...

ad TP:

Konstrukce, že smí hlasovat poslanec, o němž se jedná (o vlastním vydání) je Vaše vlastní. Přestože to zákon výslovně neříká, neříká ani opak a je zde celkem silný (a morálně odpovídající) předpoklad, že "nikdo nesmí být soudcem ve své věci").

Antonín Thurnwald

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad AT:

Ano, souhlasím, avšak rozhodovací praxe komor je jiná. Z mnoha viz kausa vydání S. Humla (14. schůze PSP, 25. března 2011, hlasování č. 186).

kocour řekl(a)...

P.U.:

Vyjdu-li z Všeho tvrzení, které nechci potvrdit ani rozporovat, že imunita je primárně právem komory, a imunita poslance je jen jeho sekundárním projevem (obdobně, jako imunita diplomata je odvozena od imunity státu a ta zas od jeho svrchovanosti), pak se dost dobře nelze vyhnout otázce, komu pak vlastně má právo na spravedlivý proces svědčit a co je v takovém případě vlastně jeho obsahem.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Ad: Jan Davídek.

Tak dopodrobna to neznám. Na druhou stranu ani ředitel věznice asi nemůže být tak absolutně svévolný. Dovedu si představit situaci, kdy bude vězeň nepřítomností jako účastníka sprábvního řízení dost poškozen.
Potom bych to viděl na tučné odškodnění na nesprávný úřední postup, protože mnoho evropských dokumentů jasně deklaruje právo být přítomen při jednání ve své věci (je jedno, zda správní či soudní) vyjádřit se atd.

Pokud si někdo zaplatí eskortu, která by mohla být odstupňovaná podle skupiny věznice do které byl odsouzen. Toto může být i vyjádřeno nějakým předpisem vnitřním či dokonce např. vyhláškou ministra spravedlnosti. Tak nevidím důvod, proč by se nemohl účastnit státem nařizovaných jednání.
U věznice I. skupiny (nejnižší), kdy vězni běžně chodí i bez doprovodu mimo areál věznice, by asi ani eskortu nepotřeboval.
U II. skupiny, která hrozí rathovi za jeho čin, tedy je v obdobné vazbě, postačí dva členové justiční stráže a jedno osobní auto (je to vidět i na záběrech, kdy Dr. Ratha eskortují). Podle zkušeností z veřejnoprávních smluv na činnost obecní policie jde přibližně o 500 korun na hodinu práce + kilometrovné za auto.
Atd. Atd. Je jasné, že z Mírova (IV. skupina) by to bylo dražší, protože třeba Kajínka převáželo asi 12 lidí v šesti autech s plnou výzbrojí, tedy by zde asi odpovídalo paušálem 400 korun na osobu eskorty + kilometrovné, tj. Kajínek by si platil nějakých 4800 korun na hodinu + kilometry.
(pozn. v paušálu je započítána mzda, opotřebení výzbroje, výstroje, vozidla bez vozokilometrů).



Současně pro obhajobu práva bych neviděl důvod, i bez eskorty, toto provádět dálekově třeba za pomocí skype. osobně jsem takto vedl i několik výslechů svědků a podání vysvětlení, kdy se osoba vyskytovala na opačném konci republiky. Na dožádání se dostavila na místní úřad, kde výslech vedl místní úředník a já jsem po skype s videem vedl dotazy správního orgánu. Dokonce jednou měl i otázky obviněný. Nikdo nebyl proti, a nevidím důvod proč by to tak nemohlo být, když bylo vše protokolováno. Zapisující úředník zaslal mailem stejnopis k podpisu jednomu i druhému a po podpisu jej tamní úřad zaslal poštou našemu úřadu.

Cena počítače s kamerou je pár koruna skype je gratis... V tomto by justice se mohla trochu zamyslet, a bylo-li by to nutné, tak tuto alternativu dát třeba i do zákona.

Patrik Šebesta

FORTUNA řekl(a)...

Sleduji zde probíhající debatu. Z ní je zřejmé, jak absurdní je imunita poslanců a senátorů. Na povrch vyplouvají další problematické souvislosti, které ona má v sobě zakotvené. Z informací, které máme o případu hejtman a dalších poslanců a senátorů, je zřejmé, že korupce a podvody jsou všudepřítomné. Pakliže moc výkonná chce boj proti nim stupňovat, byť musí být zřejmé, že toto nebude jen tak, případů hejtman přibyde. Navrhuji imunitu omezit pouze na činnost a prohlášení poslanců a senátorů na půdě parlamentu a to pouze pro úkony potřebné pro jejich práci (senátor, který na záchodě krade toaletní papír imunitou chráněn nebude). No a protože poslanci a senátoři si takovou imunitu nikdy neodsouhlasí, navrhuji aby bylo rozhodnuto v referendu. Určitě kladný výsledek bude mít za dopad, že již nikdy žádný poslanec nebo senátor se nenechá zvolit, aby mohl krást a podvádět a to jak v parlamentu tak mimo něj.

Mirek Vorlický

David Schmidt řekl(a)...

\Reakce se mi rozrostly na samostatný post. Dovoluji si připojit odkaz.

kocour řekl(a)...

Fortuna:

Imunita není absurdní, pokud vyjdete z jejího původního účelu. Pavel Uhl určitě nekecá, když tvrdí, že imunita původně byla právem komory. (Btw, znáte tu scénu z Královny Alžběty, kde můj miláček Sir Walsingham sděluje sedmi zavřeným katolickým biskupům, že "Její Veličenstvo zákon prosadilo o šest hlasů"?

Imunita má svůj hluboký ústavněprávní i mezinárodněprávní smysl, ale kdo na malé Straně si dnes ten smysl uvědomuje?

P.H.

FORTUNA řekl(a)...

ad kocour, 26.5.2012, 1:41

vždyť já netvrdím, že imunita jako taková je absurdní (to myslím vyplývá z celého mého příspěvku), byť jsem možná měl napsat TA imunita, kterou poslanci a senátoři v česku mají. Já vycházím z původního účelu a navrhuji se tam vrátit přece.

Tu scénu neznám, ale to byl konec 16.století!!! Co řekli ale Sládkovi, když ležel na pryčně a Havel přijímal gratulace?!

Ve čtvrtek chodím do Šatlavy na zpívanou a tam si myslím, kromě mne, uvědomuje účel imunity hodně lidí. Máte-li na mysli poslance a senátory, nesmíte je podceňovat, oni velmi dobře vědí, která bije. Na druhou stranu chápu i jejich obavy z tzv. moci veřejné, která je všudepřítomná, všemocná, svévolná. Holt je třeba se tomu nepořádku postavit čelem a ne, že budeme debatovat, zda si hejtman musí zaplatit eskortu, či zda přijde do sněmovny v teplácích nebo v civilu, atd.!

Mirek Vorlický

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Plně souhlasím. Pokud tohle šílenství neskončí, bude na místě novelisovat Ústavu, aby odrážela stav, že zákonodárná moc náleží dvěma komorám Parlamentu a patnácti ředitelům vazebních věznic.