Seminář o diskriminaci

SEMINÁŘ: Zvyšování kapacity právnických profesí v boji proti diskriminaci

Seminář, připravený tak, aby opovídal praktickým potřebám právnických profesí, si klade za cíl přispět k prohloubení porozumění problematice rovného zacházení a ochrany před diskriminací. Obsahem interaktivním způsobem vedeného semináře budou přednášky o teorii diskriminace, antidikriminačním právu a související judikatuře.

Lektory semináře budou pracovníci soudů (ÚS, NSS), veřejné správy i advokacie.
Seminář je určen pro právnické profese (advokáti, soudci, státní zástupci a notáři, advokátní a notářští koncipienti, justiční a právní čekatelé).

Termíny: 24.-25. května 2006 nebo 25.-26.června 2007
Kde: Justiční akademie, Masarykovo nám. 183, 76 701 Kroměříž

Organizátor: Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva

Přihlášky: do 1. května 2007 e-mailem na adresu: poradna@poradna-prava.cz nebo poradna@iol.cz , fax: 222 809 364

Přihlášky, program a další informace jsou zde.

Účast na semináři je bezplatná, nocleh a stravování zajištěno. Projekt finančně podporuje Open Society Fund Praha a Evropská unie v programu Transition Facility.

Jaký je váš volební PIN?

Ústavní právo bývá obvykle prvním, jehož se dotkne zásah jakékoli revoluce; s jedinou výjimkou, a tou je revoluce vědeckotechnická (či jak se jí nyní říká). Pokrok se nicméně nedá zastavit (omlouvám se za svou zvrhlou zálibu ve floskulích), takže i pevnost ústavních aktů v podobě slavnostních přísah, dokumentů na ručně dělaném papíře a poctivě zapečetěných uren obalených razítky a podpisy už je řádně ohrožována, přičemž nejaktuálnější útok probíhá právě nyní v oblasti Pobaltí. Jak se totiž dozvídáme z médií, v Estonsku právě probíhají první celostátní parlamentní volby, v nichž je možno hlasovat i elektronicky, pomocí přiložení čipu skrytého v občanském průkazu ke čtečce připojené na internet (viz např. http://svet.ihned.cz/c4-10030280-20529140-003200_d-estonci-jako-prvni-na-svete-voli-poslance-pres-internet). Novináři už nás tak zásobují fotografiemi Estonců hlasujících v čele s premiérem Andrusem Ansipem z pohodlí svých křesílek, veřejných knihoven a lze jistě očekávat i nějakou tu nakamuflovanou fotku voliče s notebookem v sauně vybavené Wi-Fi, a futurologové mající zálibu v ústavním právu se mohou lehkým perem pustit do úvah, co z těchto obrázků plyne. Odpověď, která se mi nabízí, připomíná spíš dialektický žebřík střídajících se kladů a záporů elektronických voleb:
Je zjevné, že to, co nyní vypadá jako pobaltský experiment, má zaděláno na rozšíření do dalších moderních zemí a časem možná i k nám. Konzervativce na tom snad zamrzí, že by se akt voleb, „svátku demokracie“, měl (byť ještě nadlouho jistě pouze fakultativně) redukovat ze slavnostního společenského rituálu se staletou tradicí na kliknutí myší ve voličově oblíbené teplákovce...
Na druhé straně to jistě znamená, že volby se stanou přístupnými i pro ty, pro které by nyní objektivně či subjektivně přístupné nebyly. Konzervativec by jistě zvolal, že pokud si někdo nedokáže vyšetřit půlhodinu na návštěvu volební místnosti, není výkonu svého volebního práva hoden; liberál – a jen z nechuti k Platónovi odolávám pokušení používat zde formu umělého dialogu – naopak odkáže na příspěvek o přepracovaných právnících odcházejících z práce v době, kdy už členové volebních komisí spokojeně spí v domovech pro seniory a na studentských kolejích.
Právě vřazení této specifické skupiny, pro niž má vliv na věci veřejné cenu menší než půlhodina času, nicméně snad větší než dvě minuty trvající otevření dalšího okna internetového prohlížeče, bude představovat asi nejodhadnutelnější změnu; a nepochybuji, že pokud by se o podobné změně začalo uvažovat u nás, první reakcí politických stran bude nechat si zjistit velikost a stranické preference této skupinky. Z toho důvodu nepředpokládám, že by se takové úvahy objevily u nás již v tomto volebním období, protože – a jedná se pouze o mou ničím nepodloženou intuici – by pro takový návrh bylo na základě krátkodobé úvahy o výhodnosti asi sto poslanců a proti němu zhruba stejně.
Zajímavější než ty krátkodobé jsou ovšem dlouhodobé dopady tohoto prvního estonského celostátního krůčku po vratkém optickém vlákně, tedy budoucí naplnění vize e-governmentu, respektive její přenesení z úrovně dnešních elektronických formulářů žádostí o sociální dávky k přímému vlivu e-občanů na běh věcí veřejných.
A právě tady, u vize možné budoucí demokracie postavené na elektronických referendech a politice určované den po dni na základě hlasování všech, kdo se právě k této otázce vyjádřit chtějí, moje žonglování s klady a zápory končí. Na jednu stranu se tak totiž otvírá cesta k znovuobnovení ideálů úplné přímé demokracie, na druhé straně ale také k úplnému naplnění pochyb o vhodnosti takové cesty, které na některých odstrašujících příkladech krátkozrakosti plebiscitního rozhodování a manipulovatelnosti voličů uvádí například Fareed Zakaria ve své už dnes kultovní práci (F. Zakaria, Budoucnost svobody, Academia, 2004). Estonské elektronické volby jsou tak určitě vykročením do budoucnosti, je ovšem otázkou, jestli je to právě ta „budoucnost svobody“, kterou bychom si měli přát...

Mladí právníci jako proletariát ...

Tenhle post jsem chtěl napsat již nějakou dobu, ale nějak jsem se k tomu nemohl neustále dostat, moc práce, málo času ... Navíc bude muset být jen stručný - moc práce, málo času ... :-)

Hlavním podnětem k jeho sepsání je zpráva týkající se mladého právníka (Matthew Courtney) působícího v londýnské pobočce mezinárodní právní firmy Freshfields, který se nedávno zabil pádem ze schodiště při pozdní návštěvě umělecké galerie Tate Modern. Novinově to bylo komentováno titulky jako Stressed-out lawyer, 27, dies in late-night fall at Tate Modern, Freshfields associate's death highlights concerns over heavy City workloads nebo Promising lawyer fell to his death after raising fears over his workload.

Poznámku tomuto neštěstí věnuje na svém blogu Anonymous Lawyer i Jeremy Blachman, který se jinak věnuje spíše ironickému až sarkastickému vykreslování přetížení mladých právníků (junior associates) v "mamutích" mezinárodních právních firmách. Myslím, že každého právníka či právničku jeho vtipné komentáře z pozice "fiktivního najímajícího partnera ve velké právní firmě v jednom velkém městě" dovedou k úsměvu, zejména pokud v jedné z "takových" firem pracuje. ;o) Každopádně doporučuji ...

Obdobnému cíly slouží i jeho fiktivní Anonymous Law Firm, kde jsou úžasné zejména Podcasts, ukazující formou krátkých hlasových nahrávek různé přednosti dané firmy v oblastech jako diversita, smysluplné pracovní úkoly, vstřícnost k rodinnému životu atp. U toho všeho se člověk (zejména má-li smysl pro černý humor) opravdu zasměje, ale pokud najednou narazí na zprávu obdobnou těm týkajícím se Matthew Courtneyho trochu mu zmrzne úsměv na rtech ...

Napadne ho pak třeba otázka, nejsou v některých ohledech mladí právníci vlastně jako "vykořisťovaný" proletariát ;o) (samozřejmě ne z hlediska příjmů a živoření na životním minimu, k tomu mají mladí právníci v příslušných firmách opravdu hodně, hodně, hodně ... daleko). Přesnější by proto asi nebylo hovořit o "vykořisťování" (exploitation) stricto sensu, ale spíše o práci vedoucí k "odcizení" (alienation) - k vytváření mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem subjekto-objektového vztahu (E. Fromm) či (jiným slovníkem) novodobé formy otroctví, což je další kategorie uplatňovaná příslušnou školou politické filosofie ... Tato myšlenka není z mé strany nijak originální (navíc si myslím, že je příliš zobecňující) a vyprovokovaly ji posty Davida Lubana na Balkinization Associates of the World, Unite! a Young Lawyers as Proletariat, který v nich naznačuje, že na vztahy v daných velkých firmách lze Marxovy poučky aplikovat v takřka čisté formě. Ten první post, myslím, stojí za přečtení (druhý pouze odkazuje na knížku D. Litowitze uvedenou níže).

Opět - z jednoho hlediska to může být úsměvné, ale jindy může úsměv mrznout na rtech ... byť se to asi jinak jeví trochu přitažené za vlasy. V tomto směru by určitě stálo za to přečíst si knížku Douglase Litowitze "The Destruction of Young Lawyers", který je jinak také autorem Postmodern Philosophy and Law; bohužel není momentálně přes Amazon dostupná ...

No ... tak to by asi stačilo a teď zase do práce ;o)

PS: Ten obrázek na zpestření tohoto postu asi všichni znáte. Je z úžasného filmu The Devil's Advocate (1997) - další fotky a trailer zde.

PPS: Zas tak stručný jsem nebyl, což asi značí, že to s tou prací ještě jde ...

Jiné životy....

Když jsem si v jednom ze svých „akademických snů“ představoval, jaké by to asi bylo, učit jednou právnické studenty politologii, napadlo mě, že základem by bylo stanovit čítanku, v níž by se měly objevit texty, které by si člověk, který chce za pár let začít aplikovat a interpretovat právo demokratického státu, měl přečíst, aby pro něj některá slova, která potkáváme v preambuli a úvodních článcích ústavních předpisů, nebyla jen floskulemi. Seznam, který mi vytanul v hlavě, byl krátký a potkaly by se v něm některé příměry z „České otázky“ s Peroutkou a obzvláště „vypečené“ pasáže z Původu totalitarismu s fiktivní beletristickou praxí z „1984“. Minulý týden mi však došlo – a tím mimoděk reaguji i na komentáře k jednomu z minulých postů, podle nichž nelze při hodnocení právníka brát v potaz i to, která umělecká díla zná a která nikoli – že by se našly nejen knihy, ale i filmy, které by právník možná vidět měl. Zdeněk Kühn nedávno zmiňoval arizační „Obchod na korze“; mou právnickou duši teď zasáhl vahou solidního moskviče-combi německý film „Životy těch druhých“ („Das Leben der Anderen“) o fungování německé Stasi. Zapomeňte na ostalgické komedie o matkách v komatu a okurkách ze Spreewaldu a báječných letech podle Viewegha, tento film je jiný – snad proto zapadá i na tento blog, jenž jistě nemá ambici být místem pro umělecké recenze, ostatně ani já se určitě necítím být Mirkou Spáčilovou či Tomášem Baldýnským (možná bychom ke svým profilům měli připojovat fotky, aby bylo jasné, kam touto narážkou mířím). Jeho podtitul by totiž mohl klidně být „příběh jedné sledovačky“. Jsme ve východním Berlíně v roce 1984 (možná trochu laciný odkaz na Orwella), úkol je jasný, důvod sledování konkrétního umělce také a teď už nezbývá než sledovat fungování východoněmecké tajné bezpečnosti od zadání úkolu, prošpikování bytu štěnicemi k pravidelným zprávám, lámání jednotlivců, vnitřním bojům ve Stasi samotné a jejich postupnému „řešení“.... Samozřejmě, aby se z filmu nestal úplný dokument, nechybí tam ani několik citově vypjatých minut, dobrý člověk a poněkud obskurní katarze nahrazující happy-end. Pouze asi v jedenácti minutách z celkových 137 ve mně však tyto „normalizující“ (tedy k normálnímu filmu přibližující) momenty dokázaly přehlušit intenzivní vnitřní svár právníka, znechuceného popisovaným anulováním lidských práv pod rouškou všednodennosti, a politologa fascinovaného dokonale zvládnutou technologií moci a mnohohlavým strojem na absolutní kontrolu obyvatelstva, solženicynovským „Rudým kolesem“, tentokrát ovšem vyrobeným z nezbytného bakelitu Made in DDR. A jakkoli mi nepřišel stoprocentně přesvědčivý konec filmový, odnesl jsem si i já alespoň dvě katarze:
1. popis (zde umělecký) téhle minulosti asi nakonec zůstane, a to v mnoha oborech, na nás mladých, nezkušených a nezatížených (autor scénáře, námětu a režisér, Florian Henckel-Donnersmarck je jakýsi mladý Wessie);
2. je to pryč!
Navíc ve mně trochu hlodá myšlenka, jestli to nebylo i shlédnutí tohoto příběhu agenta HGW XX/7, které podnítilo našeho nového ministra vnitra, aby otevřel okna a konečně zahájil snad už opravdu úplný průvan v archivech našich (vlastně „jejich“) bezpečnostních složek....

Přehled judikatury a malé zamyšlení

Nejprve malá reklama: výběr těch nejzajímavějších rozsudků ESD za měsíce prosinec a leden spolu se stručnými anotacemi, který vychází v Soudních rozhledech, je dostupný zde.

Spolu s přehledem rozsudků zpracovávám zajímavosti ze Soudního dvora. Při informování o tom, že se Soudní dvůr rozrostl na 27 soudců, jsem si nemohl nevzpomenout na Richarda Posnera, který se mezi tisícem jiných věcí zamýšlel taky nad počtem soudců přijatelným pro jakoukoliv soudní instituci. Podle Posnera je limitním počtem soudců justičního tělesa devět; nad tento počet ztrácí deliberace podle Posnera charakter soudního rozhodování a blíží se spíše zákonodárné rozpravě (Srov. Richard A. Posner: The Federal Courts. Challenge and Reform (Harvard University Press 1999) na s. 131. ). Zajímavé je především to, že Posner považuje výhrady proti počtu jedenácti soudců za „zjevné“ (tamtéž, v pozn. č. 11). Připomínám, že Velký senát Soudního dvora čítá právě jedenáct soudců ...

Další konference o právnickém blogování (a psaní)

... se konala včera na NYU. Nese název "Writing About the Law: From Bluebook to Blogs and Beyond". Věnuje se právnickému psaní v nejširším slova smyslu. Několik blawgerů z ní psalo živé zpravodajství, například Larry Solum z Legal Theory Blog.

V návaznosti na naši nedávnou diskusi o psaní o právu pro laickou veřejnost a neprávnická média ("Novinář, právo a tupý čtenář") je určitě zajímavý panel, příslovečně nazvaný Lost in Translation (?) Writing About the Law for a Non-Legal Audience, kde spolu diskutovali jak právníci, tak novináři např. z New York Times nebo Wall Street Journal.

Larry Solum odkazuje i na blogy dalších účastníků konference, kteří o ní psali také.

Kde vzít a nekrást?

Asi už se to ustálilo jako tradice, že v reakci na Zdeňkovy příspěvky se nikdy nevejdu do jednoho komentáře. Nejinak je tomu i s ohledem na nové složení slovenského Ústavneho súdu. I když je pravda, že i „nuda, nuda, šeď, šeď“ se může časem prokázat vcelku pestrou, souhlasím se Zdeňkem, že první pohled na nové personální složení Ústavného súdu vskutku neoslní. Proč byl tedy takový výběr učiněn?

Nabízejí se (minimálně) dvě vysvětlení:
1) Bezvýrazné osobnosti jmenujeme do určité instituce vždy tehdy, chceme-li danou instituci znemožnit;
2) Kde nic není, ani jmenující ústavní činitel nebere.

Nad první možností nechť si spekulují slovenští bratia sami, dobrá zpráva a povzbuzení do budoucna pro ně může být český příklad; i politika „najmenované bezvýraznosti“ se může vyvinut jinak, než její strůjce zamýšlel. Každá instituce má svoji kulturu, svůj samospád a ten časem ovlivní i původní šeď (snad ne až takovým způsobem, jako v obrázku k tomuto příspěvku). Navíc, měl-li bych parafrázovat Forresta Gumpa: „Život je jako bonboniéra; nikdy nevíš, co dostaneš“.

O druhé možnosti (která může být i v souběhu s možností první) v poslední době zde na Evropském univerzitním institutu občas medituji s kolegy z jiných středo- a východoevropských států. Teorii, která se z toho rozvíjí, jsem pracovně nazval „prokletím padesátníků“. Její jádro je velmi jednoduché a týká se posloupnosti „elit“ či vůdčích jedinců v postkomunistických společnostech Střední Evropy.

První roky těsně po revoluci a v podstatě až do druhé poloviny devadesátých let byla touto vrstvou generace „starší“ – jedinci, kteří si buď ještě pamatovali, že existovalo něco před komunismem, tedy jedinci, kteří získali alespoň část svého vzdělání před komunistickým převratem, případně „polepšení“ komunisté z roku 1968, doplněni o několik „mladších“ disidentů. Tito lidé však v druhé polovině devadesátých let a především na začátku nového millenia odcházejí. Nová generace ve „vůdčím věku“, tedy cca 40+, která přebírá řídící a vůdčí místa, jsou normalizační padesátníci: lidé, kteří započali svoji profesní dráhu v šedi normalizace a bohužel z ní neměli nikdy šanci vybočit. Můžeme si to idealizovat jakkoliv, třeba tím, že „jsem dělal jenom ty odborné věci a do politiky jsem se nemíchal“ apod., ale profesní existence za normalizace v určitých právnických profesích prostě znamenala postupné křivení a lámání páteře.

(Krásně to popisuje O. Motejl ve svém LEXikonu, kde zmiňuje, jak v určité fázi svého života meditoval nad tím, zda si má jít udělat to Csc. či nikoliv. Udělat si Csc. však znamenalo jít odpřísáhnout věrnost vědeckému komunismu a schválit pomoc sovětských a jiných bratrských vojsk.).

Normalizační padesátníci nastupují do nezáviděníhodné pozice. Nejsou schopni nabídnout „osobní legitimitu“ starce či disidenta a často nemají ani „technické znalosti“ a schopnosti generace pod nimi. Přitom mají vést, a to v profesním i odborném životě. Bohužel, značná část z nich za těchto okolností sklouzne k autoritářství a mocenskému přístupu, především právě vůči té šťastnější generaci „pod nimi“, kterou se cítí ohroženi. Jenom inteligentní menšina si uvědomí, že cílem té „technokratické“ mladší generace není nikoho ohrožovat, ale učit se a spolupodílet se.

V rámci střední a východní Evropy je problém této „generační mezery“ dobře patrný v České republice, na Slovensku a jak mi bylo řečeno, také ve Slovinsku a v Pobaltí, tedy v zemích, které byly (asi s výjimkou Slovinska) za komunismu až do konce uzavřené. Ten problém není tak markantní v Polsku a Maďarsku, kde se díky postupnému otevírání za komunismu mohly vytvořit paralelní elity. Naprosto samostatnou kapitolou je bývalé DDR, kam byly po sjednocení obou Němecek elity prostě importovány z BRD (proto je Ossies tak nenavádějí).

Nedávné skládání ústavních soudů v obou částech bývalé federace je pak jenom logickou dohrou výše načrtnutého problému; kde vzít a nekrást?

Může být advokát agentem policie?

A ještě jeden post ze Slovenska: na Slovensku teď doslova "frčí" kauza advokátky Márie Mešencové, která měla být vyškrtnuta ze seznamu advokátů proto, že se stala agentkou policie. Ale popořádku.

Jak jsem našel na stránce blogu Karola Sudora, v květnu 2004 byla paní Mešencová ustanovena obhájkyní Ukrajince S.Z. Ten byl obviněn v medializované kauze podvodů kolem „nafty a minerálních olejů“ spolu s dalšími cca osemdesáti osobami. Následně byla oslovena kolegou advokátem P.P., který zastupoval jiného obviněného v téže kauze a nabídl jejímu klientovi i samotné advokátce úplatek ve výši 100 tisíc Sk pro každého za změnu původní výpovědi. Advokátka Mešencová se zachovala jinak, než asi její kolega očekával, totiž nabídku oznámila policii, a s ohledem na důkazní nouzi poté přijala nabídku policii, aby jako policejní agentka pomohla získat policii důkazy o korupci jejího kolegy.

Tady malé zastavení. Slovenský trestní řád prosazený bývalým ministrem spravedlnosti Danielem Lipšicem nastavil slovenské policii poměrně dalekosáhlé možnosti vyšetřování korupce, a to včetně možnosti poměrně extenzivního využití agenta v této oblasti (podle § 10 odst. 19) "pri odhaľovaní, zisťovaní a usvedčovaní páchateľov korupcie môže byť agentom aj iná osoba ako príslušník Policajného zboru ustanovená prokurátorom na návrh policajta alebo príslušníka Policajného zboru povereného ministrom vnútra Slovenskej republiky."). Srov. také § 117 tr. por.).

Zdůrazňuji, že advokátka nebyla agentkou proti svému klientovi, což by nás pochopitelně zaneslo až někam do 50. let a bylo by karikaturou spravedlnosti.

Poté, co byl uplácející advokát obviněn, požádal Slovenskou advokátní komoru (SAK) o disciplinární stíhaní advokátky - agentky. SAK obviněnému advokátovi vyhověla, a dospěla k závěru, že advokátka neměla právo spolupracovat s policií jako agent, protože to ohrozilo nezávislost advokáta ve vztahu ke klientovi. Protože advokátce hrozilo vyloučení z komory, o věci musel rozhodovat včera až Nejvyšší soud Slovenské republiky, který přijal velmi šalamounské rozhodnutí. Na jedné straně advokát podle NS SR nesmí pracovat jako agent policie, na straně druhé NS SR odmítl vyškrnutí advokátky z komory, a tím její profesní likvidaci. Blíže viz SME (na Slovensku má justice "československou" tradici, tedy rozhodnutí se publikuje až mnoho týdnů poté, co jej soud skutečně vynese, takže rozhodnutí soudu ani jeho tisková zpráva ještě není).

Celá kauza přináší velmi složité otázky. Na jedné straně pokud by advokátka konala jinak, dopadlo by to po způsobu Marka Dalíka / Kořistky či Pavla Ploce / nabídka k Zeleným, tedy tvrzení proti tvrzení (a eventuální stíhání advokátky pro nactiutrhání - Marek Dalík a Kořistka by o tom mohli jistě hovořit zasvěceněji). Na straně druhé lze vskutku uvažovat o ohrožení advokátské nezávislosti, a chápu argumenty předsedy SAK, že advokát je pri výkone svojej práce [povinen] presadzovať práva a záujmy klienta a „riadiť sa jeho pokynmi“. Advokátka bola povinná svojho klienta informovať o tom, že niektoré jej telefonické a osobné rozhovory sú s jej vedomím a súhlasom odpočúvané. Mala sa ho spýtať, či ju pozbaví povinnosti mlčanlivosti. ... Advokátka robila to, čo jej polícia prikázala. Stratila nezávislosť tým, že súhlasila so spoluprácou ako agent. Netvrdím, že porušila povinnosť mlčanlivosti, ale vytvorila hrozbu jej porušenia. Súhlasila s odpočúvaním telefonátov.


PS: Na tuto zprávu jsem nepřišel sám, takže děkuji mé inspiraci, Katce Hybenové z naší fakulty.

Nový slovenský Ústavní soud

Po třech letech částečné neobsazenosti, kdy ke včerejšku dokonce zůstala z 13 soudců jen poslední čtveřice, se dnes stal slovenský Ústavní soud opět kompletní. Jak píše deník SME, prezident republiky Ivan Gašparovič dnes jmenoval předsedkyní Ivettu Macejkovou, bývalou trestní soudkyni na NS SR. Jména nových soudců asi našim čtenářům mnoho neřeknou, neříkají ostatně mnoho ani mně (jen o S. Kohutovi si pamatuji, že v jednom článku před několika lety tvrdil, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů je českým výmyslem, který nikde jinde ve světě neexistuje), takže se podívejme spíše na jejich profesní minulost. Jednoznačně dominují soudci obecných soudů, a zejména Nejvyššího soudu SR. Z profesní minulosti soudců na nás vyvane jednoznačně šeď, jednotvárnost a nuda.

Povšimněme si jen, že letos v lednu skončil mandát mj. Alexandru Brostlovi a Eduardu Baránymu, z nichž prvně jmenovaný patřil i ve středoevropském prostoru k absolutní špičce ústavní justice. Tito soudci přinejmenším na prvý pohled novou garniturou soudců nejsou nahrazeni ani náhodou.

Takže výhledy do budoucna na slovenském Ústavním soudu? Myslím si, že na Slovensku budou mít po dnešku ještě více zvýrazněnou tu tendenci, o které píše Radoslav Procházka ve své skvělé knížce jako o "Lex Scripta Tradicionál Band".

Několik poznámek k vlaku, který odjel

Blanka Čechová (možná ji znáte z jejích Omalovánek ze Štrasburku) napsala na podivuhodný článek T. Jindry, o kterém jsme zde diskutovali, velmi pěkný komentář. Poněvadž jej editor HN zkrátil až poněkud příliš (navíc jsem ho ani nenalezl na ihned), rád jsem ji nabídl publikovat ho u nás na Jiném právu v plném rozsahu.

UPDATE: Publikovaný článek Blanky je možné nalézt zde (na stránkách internetových Hospodářek, nikoliv na ihned, proto jsem jej tam včera neobjevil). Krácení bylo způsobeno hlavně tím, aby článek mohl vyjít už v pátek, jak tady slíbil T. Němeček v komentáři na naši masáž HN:-)

13. února vyšel v HN článek Zastavme expanzi justice, dokud je čas. Zvláštní pozornost si zasluhuje příměr k „vlaku, který odjel“, jenž jeho autor Tomáš Jindra, člen sboru právních poradců prezidenta republiky, použil v souvislosti s odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu. Zpochybňoval tak platnost rozhodnutí, kterým Ústavní soud navrátil JUDr. Brožovou zpět do funkce.

Pravda: loňské odvolání Ivy Brožové z čela Nejvyššího soudu proběhlo tak rychle, že skutečně mohlo působit jako odjezd velmi spěšného vlaku z brněnského Hlavního nádraží. Zde však veškerá podobnost končí.

Když nastupujeme do vlaku, patrně nás ani nenapadne zkoumat podmínky, které jsou nutné k tomu, aby vlak ze stanice úspěšně odjel. Koleje, výpravčí i jízdní řád jsou nám upřímně jedno. Za jistých okolností však nepochybně rozjetý vlak zastavit lze. Například tehdy, kdy by byl vlak přistaven na špatnou kolej a vypraven podnapilým drážním zaměstnancem podle předloňského jízdního řádu. V takovém případě bude, doufejme, uděláno vše pro to, aby dotyčný vlak nepokračoval v jízdě.

Rozhodnutí, kterým prezident Václav Klaus odvolal předsedkyni Nejvyššího soudu, bylo špatně vypraveným vlakem a je dobře, že se ho díky Ústavnímu sodu podařilo včas zastavit. Podmínky pro odvolání JUDr. Brožové zde, totiž, v žádném případě dány nebyly:

Za prvé, úprava podle které k jejímu odvolání došlo, byla v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy a to přesto, že na tuto skutečnost Ústavní soud upozorňoval už v roce 2002 (v nálezu Pl. ÚS 7/02), kdy § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v tehdy platném znění zrušil. Když byla v roce 2003 přijata novela zákona o soudech a soudcích, tehdejší zákonodárci nález Ústavního soudu ignorovali a způsob odvolávání předsedů soudů ponechali tak, jak byl. To jest špatně. V rozporu s Ústavou. K tomu lze dodat, že mechanismy demokratického právního státu mohou být úspěšné v boji s kdečím, jen ne s hrubým nedostatkem právní kultury. A nerespektování nálezů Ústavního soudu samotným zákonodárcem, žel, ničím jiným než nízkou právní kulturou není.

Za druhé: někdejší, byť neústavní, pravomoc prezidenta odvolat předsedu Nejvyššího soudu byla jednou z těch, které vyžadují spolupodpis předsedy vlády. Tomáš Jindra ve svém článku sice tvrdí, že tehdejší Paroubkova vláda svého předsedu k nutnému spolupodpisu pověřila, nicméně z příslušného záznamu o jednání vlády (1.2.2006) tato skutečnost ani zbla nevyplývá. V daném zápise je pečlivě zaznamenáno, kterak vláda tehdy hlasovala o tak zásadních otázkách jakými byly např. povolení vjezdu sněžné rolby do CHKO Jizerské hory k údržbě sjezdové trati „U Tomáše“, zatímco věc odvolání šestého nejvyššího ústavního činitele je pouze záhadně konstatována slovy, že „Vláda projednala na uzavřeném jednání schůze materiál předložený místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti“. Tečka. O pověření předsedy Paroubka ke kontrasignaci předmětného prezidentova rozhodnutí řeč nebyla. Pozoruhodné je, že v rámci téhož jednání vláda svého předsedu jednohlasně pověřila spolupodepsat rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše do funkce soudce. Dané usnesení má číslo 124. Usnesení o kontrasignaci odvolání Brožové číslo nemá. Nemá, protože není. A že by bylo platně vzniklo někdy později, je vyloučeno: Brožová byla, totiž, prezidentem odvolána hned následující den, tedy 2.2.2006, navíc bez řádného odůvodnění.

Příslovečný vlak jel v tomto případě po značně nešťastné koleji. Iva Brožová však podala ústavní stížnost. Ústavní soud následně rozhodl o odkladu vykonatelnosti vadného rozhodnutí o odvolání, čímž zatáhl za nouzovou brzdu – konkrétně řečeno za jednu z brzd, jimiž mohou v demokratickém právním státě moc výkonná, zákonodárná a soudní vzájemně korigovat své případné excesy. Tomáš Jindra ve svém článku, nicméně, uvádí, že Ústavní soud rozhodl „přes vůli vyjádřenou zákonodárci i celou exekutivou.“ K tomu lze dodat snad jen – zaplaťpánbůh. Ústavní soud, zrovna tak jako kterýkoli jiný soud i celá justice má být, přeci, nezávislý a nikoliv podřízený názorům legislativců a politiků. Pokud by soudní moc měla prolnout s mocí výkonnou, pak můžeme Ústavní soud i jiné demokratické vymoženosti rovnou zrušit a vydat se na cestu zpět do doby předsametové. Je vidět, že vlak je stále přistaven. Kterýpak výpravčí nám zahvízdá na píšťalku příště?

Blanka Čechová
(Autorka je právnička. V letech 2005-2006 působila jako právní asistent u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku)

Tak nám zakázali přílepky, paní Müllerová!

Dnešek je pro řadu zákonodárců dnem smutku, jeden z květů českého legislativního folklóru totiž konečně zasáhl zasloužený mráz přicházející z Ústavního soudu. Ten dnes ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (nález byl bleskově vyvěšen, takže je k nalezení zde: http://www.usoud.cz/scripts/detail.php?id=443) zrušil část zákona č. 319/2001 Sb. , o bankách, která do něj byla vsunuta novelou pod č. 443/2006 Sb., a to nikoli proto, že by označil za protiústavní jeho obsah (k posouzení této otázky se ani nedostal), ale proto, že zákon č. 443/2006 Sb. měl být původně (coby sněmovní tisk č. 1222/0) pouze novelou zákona č. 178/2005 Sb. , o zrušení Fondu národního majetku, a teprve ve 2. čtení byl pozměňovacím návrhem poslance Doktora vsunut návrh na změnu přechodných ustanovení zákona o bankách, který s Fondem národního majetku nijak nesouvisel (snad jen tím, že v obou případech jde o částky s devíti nulami, v jednom případě ovšem směřující na podporu staveb domovů důchodců, v druhém případě především na podporu jedné významné finanční skupiny). Tato technika vsunutí zcela nesouvisející novely zákona do jiného právě projednávaného zákona coby jeho "pozměňovací návrh" je obvykle westernově označována jako "wild riders" - což bývá překládáno z americké terminologie jako "divocí jezdci" nebo češtěji jako "přílepky". Tato technika je, respektive byla, v českém prostředí velmi neoblíbena mezi odborníky (viz např. J. Kysela: Zákonodárný proces v ČR jako forma racionálního právního diskurzu?, Právník č. 6/2005), zato však velmi oblíbena mezi poslanci, neboť jim umožňovala provést změnu zákona způsobem, který jim usnadňoval proplutí peřejemi legislativního procesu a často unikl pozornosti jak médií, tak řady samotných poslanců. Taková technika byla oblíbená zejména jako těžko průhledný "obal" na různé dárky - právě takto byla například Kroměříži darována justiční akademie v obalu s označením "zákon č. 349/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 137/2001 Sb. , o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením". Jak se zdá, nyní tedy Ústavní soud už přestal tento český folklór tolerovat a pokud legislativci budou nadále chtít někoho obdarovat, budou tak muset učinit způsobem, který hlasujícím i adresátům hned prozradí, o jaký dárek se jedná. Zároveň však Ústavní soud přislíbil, že takto bude posuzovat pouze nově vzniklé předpisy (takže Justiční akademii stěhování zpět na sever Čech patrně nečeká), u těch dosavadních bude tento prohřešek posuzovat ve vazbě na legitimní očekávání občanů v oblasti důvěry v právo. Dosavadní dárky schované pod stromečkem různých druhých čtení a zabalené v neprůhledných obalech si tedy mohou obdarovaní ponechat, budoucnost je však třeba označit již za období dárků v obalech průhledných...

Skvělé stanovisko generálního advokáta J. Mazáka

Při prohlížení toho, co je nového na Soudním dvoře, jsem narazil na dnešní stanovisko generálního advokáta Jána Mazáka ve věci C-411/05 Palacios de la Villa [odkaz je na anglickou verzi stanoviska, jelikož jeho původním jazykem byla angličtina; stanovisko je dostupné i ve slovenštině]. V řízení před španělským soudem namítá žalobce diskriminaci na základě věku, neboť musel opustit své zaměstnání po dosažení důchodového věku. Povinný odchod do důchodu při dosažení určitého věku určují vnitrostátní právní předpisy společně s kolektivní smlouvou, jíž byl vázán i zaměstnavatel žalobce.

Předběžné otázky se týkají výkladu směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Ta se stala předmětem již několika řízení před Soudním dvorem, zejména pak v případu Mangold, kde Soudní dvůr dosti široce vyložil pojem obecného právního principu zákazu diskriminace na základě věku a jeho aplikovatelnosti ve vnitrostátních právních řádech. Stanovil v něm totiž, že

(75) Zásada nediskriminace na základě věku [...] musí být považována za obecnou zásadu práva Společenství. Pokud vnitrostátní právní úprava spadá do rozsahu působnosti práva Společenství, [...], je Soudní dvůr, je-li mu podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této právní úpravy s takovou zásadou [...].
(76) V důsledku toho nemůže být dodržování obecné zásady rovného zacházení, zvláště na základě věku, jako takové závislé na uplynutí lhůty poskytnuté členským státům k provedení směrnice, jež má stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě věku, zejména pokud jde o organizaci vhodných procesních prostředků, důkazní břemeno, ochranu před pronásledováním, sociální dialog, pozitivní akce a další specifická opatření k provedení takové směrnice.
(77) Za těchto podmínek přísluší vnitrostátnímu soudu, jenž rozhoduje spor, v němž je dotčena zásada nediskriminace na základě věku, aby v rámci svých pravomocí zajistil právní ochranu, která pro procesní subjekty vyplývá z práva Společenství, a zaručil jeho plný účinek tím, že nepoužije žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež by s ním případně bylo v rozporu [...].

Jinými slovy, směrnice podle Soudního dvora pouze provádí obecný právní princip a jeho uplatňování nemůže být závislé na náležité transpozici směrnice členským státem, ba dokonce ani na tom, zda již uběhla lhůta pro její transpozici. Navíc se tento princip uplatní i ve vztazích mezi soukromými subjekty (v bodu 77 Soudní dvůr v podstatě vyzval vnitrostátní soud, aby nepřihlížel k ustanovení vnitrostátního práva ve vztahu mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem).

Generální advokát Mazák se proti rozsudku ve věci Mangold velmi ostře vymezuje a činí tak nebývale otevřeným (chtělo by se říci "diskurzivním") způsobem. Na mnoha místech otevřeně říká, jak jsou právní normy, podle kterých Soudní dvůr rozhoduje, otevřené (skoro se mi chtělo nazvat tenhle post „závan právního realismu ze Soudního dvora“). Odkazuje přitom na ekonomické a společenské dopady případného rozhodnutí Soudního dvora a nevyhýbá se ani poukazu na kritiku, které se rozsudku Mangold dostalo v akademických i jiných kruzích. Bedlivě si také všímá dopadů rozhodnutí Soudního dvora na rozdělení pravomocí mezi členskými státy a EU.

Ve světle nedávného rozhodnutí Soudního dvora v případu SGAE, které má dopady na aplikaci práva Společenství i u nás (viz můj post zde na Jiném právu, nebo komentář, který vychází v Pravních rozhledech - pdf), bych chtěl výslovně upozornit na to, že GA Mazák navrhuje vymezit pojem přímého účinku a aplikovatelnosti ustanovení směrnice vůbec velice bedlivě, s přihlédnutím k principu právní jistoty. Jeho protiargumenty tak tvoří čirý protipól toho, jak k přímému účinku nedávno ve svém článku přistoupil soudce Koen Lenaerts (stručně k Lenaertsově článku zde - pdf, dřívější verze článku, volně dostupná zde).

Původně jsem zde chtěl reprodukovat části Mazákova stanoviska, post se ale stával neúnosně dlouhým. Ze svého pohledu jen můžu říci, že jsem již dlouho tolik nesouhlasil s něčím, co se týká práva EU, jako s tímto stanoviskem. Nejen po obsahové stránce, ale i co týká otevřenosti a přesvědčivosti argumentace. Zdá se, že členové Soudního dvora, přicházející z nových členských států (popřípadě jejich asistenti...), mohou přinést do judikatury a obecně rozhodovací praxe Soudního dvora svěží vítr. Jsem jen zvědavý, zda se samotný Soudní dvůr bude obtěžovat s tím, aby se s argumenty svého generálního advokáta vypořádal...

Jsem jeho otec, nejsem jeho otec ... ?

Německý otec sedí na mezi a trhá okvětní lístky kopretiny. Klade si přitom otázku z titulu tohoto postu. Asi mu zbyl ten nesprávný okvětní lístek, neboť má pochyby; plivne proto do skleničky, děcku, které před lety uznal za své, vytáhne z úst žvýkačku a s těmito vzorky se vydá na soukromou kliniku. Neřekne o tom ani dítěti, ani matce. Na klinice mu sdělí, že dle testu jeho DNA a DNA „jeho“ dítěte je na 100% jisté, že není biologickým otcem. Muž podá před civilním soudem žalobu na popření otcovství, přičemž jeho hlavním důkazem je test DNA jednoznačně určující, že není otcem dítěte. Všechny civilní soudy včetně Spolkového soudního dvora tento důkaz odmítnou a žalobu zamítnou s tím, že tajně opatřený test DNA není v tomto případě přípustným důkazem.

Tento zajímavý případ (s výjimkou kopretiny se tak skutečně udál) měl před dvěma dny dohru před Spolkovým ústavním soudem (Rozsudek soudu ze dne 13. 02. 2007 je ve fulltextu k dispozici zde, tisková zpráva je zde). V ústavní rovině se střetlo právo otce vědět, zda se skutečně jedná o jeho dítě s právem dítěte na „informační sebeurčení“, což dle názoru Spolkového ústavního soudu znamená možnost zamezit, aby kdokoliv manipuloval bez jeho vědomí (v případě nezletilosti bez vědomí matky) s jeho genetickým materiálem. V pozadí nám pak ještě plave právo matky na ochranu jejího intimního života (zjištění, že „udala“ nemanželskou kukačku asi není zrovna lichotivou a z její strany žádostivou výpovědí o jejím pohlavním životě) a někde ještě dále v pozadí je případné právo skutečného biologického otce.

To nejlepší na závěr: Spolkový ústavní soud shledal, že postup obecných civilních soudů, které odepřely možnost důkazu testem DNA získaným tajně, je ústavní. Na druhou stranu ale konstatoval, že německý zákonodárce porušil ústavní ochranu osobnostních práv zúčastněných tím, že už dávno nepřijal úpravu, která by umožňovala zjištění biologického otcovství mimo rámec žaloby na popření otcovství právního. Zákonodárce dostal na přijetí nové legislativy čas do 31. března 2008. Bude mě velice zajímat, jak zákonodárce v takovémhle případě ošetří především časovou působnost nové legislativy a oddělení možnosti získat v samostatném řízení znalost o otcovství biologickém, aniž by to nahlodalo staré zásady BGB o určení otcovství právního. Aneb lze vůbec ještě sloučit tradiční třístupňový test určení otcovství a snahu o nastolení „právní jistoty“ ohledně paternality záhy po narození dítěte, jehož výstup by měl obecně platit až do smrti, s testem DNA, který můžeme klidně provádět ze zbytků koster? Je to dobrá nebo špatná zpráva pro otce-vandaly, kteří devastují na mezích lokální flóru?

Neomylný zkoušející a skryté kurikulum Právnické fakulty UK

Dnes jsem na stránkách aktualit PF UK objevil následující zajímavé sdělení:

K dotazům na možnost nahlédnout do vlastních testů: 1) Klasifikaci nepřísluší zpochybňovat. 2) V průměru je klasifikace dokonce v menším stupni přísnosti, navzdory nedbalým odpovědím, schematizacím, opisování atd. 3) Vždy na studiích platí zásada: míru posouzení má klasifikátor, nikoli klasifikovaný. 4) V průběhu zkoušek byly navzdory upozornění často používány "taháky", jichž bylo při kontrole sebráno několik desítek a také několik lidí vykázáno z místnosti. 5) Kdyby každý, kdo nemá klasifikaci podle svých představ (tedy patrně za "výbornou") hodlal nahlédnout do svých testů, tak při počtu 400 osob a průměrné spotřebě do 10 minut vy se jednalo o téměř 4000 minut, což odpovídá více než 60 hodinám. V přepočtu na konzultační hodiny (2-3 týdně) - celý semestr. Závěr: Všechny testy jsou klasifikovány spolehlivě a odpovědně, bez svévole. Z tohoto důvodu se dodatečné nahlížení (kontrola správnosti) vylučuje. Doc. Dr. M. Sláma, vedoucí katedry. (zvýraznění v originále)

Shodou okolností se nedávno na blogu Concurring Opinions rozběhla obdobná diskuse nad tím, do jaké míry mají studenti možnost opravných prostředků proti výsledkům zkoušky. Assistant Professor D. Hoffman (Temple University, Beasley School of Law) napsal:

At my law school, and presumably elsewhere, law students aggrieved by a grade can petition that it be changed. Such petitions are often granted in the case of mathematical error, but usually denied if the basis is that on re-reading, the professor would have reached a different result. The standard of review for such petitions is something like "fundamental fairness." In essence, replicability is not an integral component of fundamental fairness for these purposes.

Možnost nápravy v případě (alespoň těch zjevných) pochybení zkoušejícího mi připadá naprosto přirozená, ať se jedná o právnickou školu ve Spojených státech nebo v České republice. (Nevím jak by na to pohlížely naše soudy, pamatuji se ale ze Stockholmu, že mi kolegové tvrdili, že je u nich klasifikace na univerzitě rozhodnutím přezkoumatelným ve správním řízení). Tvrzení "klasifikaci nepřísluší zpochybňovat" mi připomína doby, kdy se totéž říkalo o stanoviscích strany a vlády.

Nejde o to, aby PF zavedla komplexní přezkumný proces, který by zajistil absolutní spravedlnost. Jak vyplývá z citovaného příspěvku amerického profesora, takto se k přezkumu hodnocení zkoušek nepřistupuje ani tam. Ovšem možnost vidět, jakým způsobem jsem byl hodnocen, považuji za naprosto fundamentální požadavek spravedlnosti zkoušecího procesu. A k matematické chybě při hodnocení 400 testů (při sčítání bodů) snad dojít může.

Body 2) a 4) sdělení docenta Slámy mi pak připadají již úplně absurdní. V zásadě totiž říkají "poněvadž zkoušku nehodnotím řádným způsobem a protože jsem nedokázal zajistit řádný průběh zkoušky, tak nyní odmítám zpřístupnit zpracované testy paušálně všem studentům."

Sdělení vedoucího katedry - jak svojí formulací, tak i svojí podstatou, naznačuje, jaké je "skryté kurikulum" pražské právnické fakulty. To charakterizoval Michal Bobek ve svém "Klepání na nebeskou bránu" [pdf] takto:

Výrazem kurikulum (z lat. curriculum) je míněn studijní program. Formálním kurikulem jsou míněny předměty, které studijní programu skutečně obsahuje. Za skryté kurikulum jsou označovány podněty a zprávy, které jsou ke studentovi vysílány neformálním způsobem. Děje se tak prostředím činnosti učitelů, hodnocením na fakultě či (ne)sankcionováním určitých činností. Z toho, co je na právnických fakultách a českých vysokých školách obecně jako skryté kurikulum předáváno, jde strach.

Co k tomu dodat?

PS: Zajímavá je diskuze studentů samotné PF, která ukazuje, že se způsobem zkoušení zmíněné katedry zřejmě není něco v pořádku.

Zastavme soudcokracii dokud je čas!!!

K napsání tohoto postu mě vyprovokoval článek ze včerejších Hospodářských novin, napsaný poradcem prezidenta Klause T. Jindrou. Nese název "Zastavme expanzi justice, dokud je čas" a je dalším z řady článků, které nás varují před nástupem soudcokracie. Autor se zde vrací k probíhajícím sporům předsedkyně NS Brožové ohledně jejího odvolání, přičemž pouze opakuje argumenty, které již zazněly (nejen) před Ústavním soudem a které Ústavní soud vyvrátil. Pozastavuje se nad tím, jak Ústavní soud může I. Brožovou "reinstalovat" do funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. T. Jindra čtenářům HN sděluje:

Nálezem z 12. 9. 2006 pak [Ústavní soud] se zpětnou platností zrušil rozhodnutí o odvolání, jehož účinky ale nastaly již 2. 2. 2006 automaticky ze zákona, aniž by je bylo možné nějak oddálit, zrušit nebo odvolaného funkcionáře do funkce vrátit. I když je rozhodnutí Ústavního soudu závazné, nemůže nahradit jediný možný způsob vzniku funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, a to jmenování prezidentem republiky podle čl. 62 písm. f) Ústavy ČR. Jiný způsob náš právní řád nezná a pokud nebyla JUDr. Brožová znovu prezidentem jmenována ve smyslu Ústavy, zůstává od svého odvolání z funkce pouze řadovou soudkyní Nejvyššího soudu.

Jsem rád, že si i pan poradce prezidenta republiky myslí, že je rozhodnutí Ústavního soudu závazné. Pak ale nechápu, jak může tvrdit, že je I. Brožová i po rozhodnutí Ústavního soudu pouhou řadovou soudkyní NS. Nechce se mi tu ale otevírat diskuse nad případem, který zde již tolikrát byl probírán. Co mi vadí je spíše skutečnost, že takový článek otisknou Hospodářské noviny. Kdyby pan Jindra polemizoval s argumenty Ústavního soudu, který rozhodnutí prezidenta republiky zrušil, dalo by se hovořit o jakési diskusi, v rámci níž bychom si mohli tříbit názory a třeba začít rozmýšlet nad tím, zda je rozhodnutí Ústavního soudu přesvědčivé či nikoliv. Pokud ale jen opakuje to, co již v diskusích (i v řízení před Ústavním soudem) tolikrát zaznělo (pravda, pan prezident, přestože má podle svých slov několik čestných právnických doktorátů ze světových univerzit - jejich seznam zde- nechápe, že je možné pozastavit účinky rozhodnutí, ani to, že se jeho zrušením obnoví právní stav před jeho vydáním - já zase nechápu, jak si někdo může myslet opak - asi jsem v prvním ročníku na právech, kde jsem se to podle moudrého pana prezidenta měl dozvědět - viz jeho ústní vystoupení před ÚS, spal) jen zamořuje veřejný prostor dokola omílanými "pravdami", které ač měly projít testem racionální argumentace, zůstaly tou argumentací zjevně nedotčeny.

Ono, upřímně, snahu pana Jindry chápu: před Ústavním soudem ještě běží spor o to, zda byl J. Bureš platně jmenován do funkce místopředsedy. Václav Klaus jej totiž jmenoval okamžitě po (Ústavním soudem zneplatněném) odvolání Brožové, nepotřeboval tedy v tom okamžiku její souhlas. Stačil mu souhlas místopředsedy Kučery, který převzal její pravomoci. Přidělení J. Bureše k NS nedávno Ústavní soud zrušil, nyní mu zbývá rozhodnout o tom, zda je J. Bureš platně jeho místopředsedou (připomínám, že podle čl. 62 písm f) Ústavy může prezident jmenovat místopředsedu pouze ze soudců NS; pokud ÚS soud rozhodl o neplatnosti přidělení J. Bureše na NS a ten se tak soudcem NS nestal, pak mi připadá otázka (ne)platnosti jeho jmenování do funkce místopředsedy docela jasná). Pan Jindra nám (a Ústavnímu soudu) asi chce sdělit: "ještě máte šanci svoji neposlušnost odčinit a ukázat nám, že to s tou soudcokracií nemyslíte tak vážně". Jak jinak chápat jeho slova:

Přirozenou autoritu a respekt si soudci v demokratických poměrech získat nedokázali a stálými požadavky, kterými podmiňují svou nezávislost (platové nároky, posílení administrativy, atd.), pouze prohlubují propast mezi sebou a ostatní společností. Vzhledem ke své závažnosti by proto současná snaha justice neměla zůstat nepovšimnuta.

Nevím, proč se ale ke snaze ovlivnit ještě více veřejné mínění (a snad i Ústavní soud) propůjčují Hospodářské noviny. Doufám že skutečnost, že je text napsán "poradcem prezidenta republiky" není automatickým důvodem pro publikaci čehokoliv.

Asistent soudce – mezi „dones sbírkou“ a čarodějovým učněm

Nedávno jsem v americkém časopise Judicature narazil na zajímavou recenzi, která rozebírala hned dvě knihy napsané o asistentech soudců amerického Nejvyššího soudu. Obě publikace (Todd C. Peppers : Courtiers of the Marble Palace: The Rise and Influence of the Supreme Court Law Clerk. Stanford University Press, 2006 a Artemus Ward and David L. Weiden : Sorcerers’ Apprentices: 100 Years of Law Clerks at the United States Supreme Court. New York University Press, 2006) se zabývají postavením, prací a vlivem asistentů soudců Nejvyššího soudu USA na rozhodovací činnost soudu.

Obě knihy, tedy alespoň dle recenzenta, dělí nyní již stoletou historii asistentů („law clerks“) soudců Nejvyššího soudu do tří období, a to přibližně stejným způsobem:
1) Od roku 1882 do roku 1920 – asistent jako sekretářka a stenografka (nebo Cimrmanova „sténografka“?);
2) 20tá až 60tá léta 20. století – asistent jako výzkumná jednotka, dělajíc rešerše a dohledávajíc literaturu pro soudce;
3) Od 60tých let dodnes – asistent coby „mladší partner, kolega“, podle označení jedné z knih „čarodějův učeň“. Asistent v této pozici již nepíše pouze memoranda či výtahy případů pro rozhodnutí o přijatelnosti věci, ale pozitivně ovlivňuje právní názor soudce a někdy píše text samotného rozhodnutí.

Je zajímavé, že ve Spojených státech je pozice asistenta soudce nejenom vstupenkou do profesního života (praxe advokáta, státního zástupce), ale také prvním krokem k dráze akademika. Pro mnoho akademiků na „lepších“ amerických univerzitách je „clerkship“ se slovutným soudce federálního, v ideálním případě Nejvyššího soudu USA, prvním z povinných rituálů pro vstup do pedagogického cechu (srov. kupříkladu vzpomínky „natural born intelectual“ R. Dworkina na jeho učednické začátky u soudce Learned Handa, na které bylo odkazováno zde - viz především úsměvnou pasáž, kde Dworkin vzpomíná, jak Learned Hand nahlas meditoval, co si s ním má vlastně počít).

V Evropě nemá obecně asistování pro vrcholné soudce takovou tradici jako ve Spojených státech. Hlavním důvodem je tradičně odlišné vnímání funkce soudce; soudce je v podstatě lépe placený státní úředník, který by měl svoji „odbornou“ práci zastat sám. Pokud potřebuje pomoc, tak je to v podobě uvaření kafe a nakopírování spisu. Výjimkou jsou zde ústavní soudy, některé soudy nejvyšší a evropské soudy nadnárodní.

Francouzská tradice asistenty soudců v americkém chápání nezná. Odborný pomocný aparát, pokud u vrcholného soudu vůbec existuje, je centralizován v rámci jednotného sekretariátu či kanceláře soudu anebo v rámci oddělení výzkumu a dokumentace. Francouzský „référandaire“, který funguje u vrcholných soudů, není asistentem, ale soudcem nižšího soudu dočasně přiděleným k soudu nejvyššímu (správně tedy „conseiller référandaire“, po "česku" tedy spíše stážista či soudce dočasně přidělen). Podobně jsou přidělování mladí soudci k nejvyšším soudů v Německu (tedy všem pěti nejvyšším soudům plus ke Spolkovému ústavnímu soudu, typicky na dva roky). Tam mají statut vědeckého spolupracovníka (wissenschaftlicher Mitarbeiter). Bývají předěleni k jednotlivým senátům, nikoliv jednotlivým soudcům.

Podstatně odlišná je úroveň nadnárodní, zastoupená Evropským soudem pro lidská práva na straně jedné a Soudním dvorem a Soudem prvního stupně na straně druhé. Zatímco prvně jmenovaný ESLP je věren frankofonní tradici a asistenty jednotlivých soudců nezná (odborný pomocný aparát je koncentrován v kanceláři Soudu), komunitární lucemburské soudy asistenty (référandaire v přeneseném francouzském smyslu) znají a využívají. Référandaires Soudního dvora a SPS (tedy česky asi referenti) jsou v Evropě zřejmě nejblíže „clerks“ amerického Nejvyššího a federálních soudů. Jisté odlišnosti tu však jsou: za prvé, referenti zůstávají u komunitárních soudů delší dobu, než američtí „clerks“. Ve Spojených státech je s ohledem na každoroční zasedání soudů („term“) zvykem, že asistent je zaměstnán pouze na délku jednoročního zasedání soudu. Za druhé, na rozdíl od amerických soudů nebývají komunitární asistenti čerství absolventi univerzity.

Co asistent dělá záleží vždy na soudci; může to být vše od příslovečného vaření kafe až po psaní rozsudků. Výše popsané fáze „emancipace“ asistentů nejvyššího soudu USA by naznačovaly, že vaření kafe již dnes bude výjimkou. Vizuálně nejzajímavěji vyjádřenou práci asistenta soudce jsem viděl na jednání u australského Vrchního soudu (což je tedy australský nejvyšší soud, tedy soud posledního stupně, nicméně Australané ho zřejmě z piety k době, kdy to byl skutečně pouze Vrchní soud a soudem posledního stupně byl Privy Council v Londýně, nechtějí přejmenovat na Supreme Court, takže jméno soudu tak trochu mate).

U australského Vrchního soudu jsem se účastnil dvou plenárních slyšení. Uspořádání jednací místnosti bylo běžné: na jedná straně stádo advokátů žalobce, na druhé straně podobné stádo advokátů žalovaných (byly to spojené věci a každá strana chtěla být asi zastoupena, navíc v aglosaských systémech, kde bylo zachováno funkční dělení na barrister/solicitor se lze u soudů často setkat až se třemi právníky na jedné straně - "instructing solicitor", junior barrister a senior barrister, typicky Queens Council (QC), což vytváří skutečná "stáda" právníků na obou stranách).

Zajímavý však byl prostor soudců: ti seděli na vyvýšeném pódiu vpředu, a za nimi, tedy za jejich vysokými koženými sedadly, seděli na malých seslích asistenti. Za každým soudcem jeho asistent. Každý asistent měl na stolečku před sebou stoh papírů, podkladů a knih a za svými zády pak společnou, tedy pro všechny soudce a asistenty sdílenou dlouhou řadu sbírky zákonů a sbírky rozhodnutí soudů. Soudci většinu času podřimovali (což se jim nedivím, protože cca tříhodinové odpolední stání na téma rozdělení kompetencí mezi Australský svaz a jednotlivé státy svazu v otázkách péče o odpady uklimbalo i mě a ostatní nadšence a zbloudilce v jednačce). Asistenti pak neustále divoce něco škrábali na papíry před sebou. Nicméně v okamžicích, kdy podřimující soudce něco probudilo (zpravidla nějaké jméno povědomé kauzy či výslovný odkaz na nějaký precedent či legislativu uváděný některou ze stran), tak mírně pozvedli pravou ruku z područky křesla; na tento signál čekal asistent, který seděl cca dva metry za soudcem. Zvedl se a zezadu se k němu přiblížil. Soudce mu pošeptal instrukce. Asistent vyrazil, a to buď k řadě sbírek v zadní části jednací místnosti anebo zadním východem z jednací síně ven. Vracel se vždy v průměru za dvě až pět minut a v rukou nesl otevřenou knihu, kterou položil před soudce na stůl. Vzápětí usedl zpět na svůj startovní blok (buď ihned anebo po kratší „šeptací debatě“ se svým soudcem) a jal se čekat na další povel, přičemž nadále popisoval další archy papíru.

Práce asistenta u australského vrchního soudu není přirozeně omezena na vyhledávání literatury. Asistenty soudců Vrchního soudu, stejně jako v případě ostatních významných vrcholných soudů anglosaské právní kultury (Kanada, Jižní Afrika, Nový Zéland, avšak s výjimkou Velké Británie samotné), bývají nejlepší a pečlivě selektovaní čerství absolventi právnických fakult. Vizuální uspořádání a průběh slyšení u Vrchního soudu byl sympatický mimo jiné otevřeným a veřejným uznáním role asistenta soudce; z některých až vášnivých šeptacích debat a skutečnosti, že zatímco soudci klimbali, psací automaty za jejich zády nadále čile běžely, bylo zřejmé, že asistenti jsou pro své soudce něčím podstatně víc než „dones sbírkou“.

Jak hodně mají soudci mluvit?

Narazili jsme na to v postu, který se týkal rozhovoru Hospodářských novin s předsedou Ústavního soudu Rychetským, a dotýká se toho ve svém právnickém okénku ("Paradox Pavla Rychetského a francouzská úchylka") i Tomáš Němeček : nakolik mají soudci promlouvat jen prostřednictvím svých rozsudků a nakolik i jiným způsobem: rozhovory s médii, články v novinách nebo případně i odborném tisku. Asi se shodneme, že v případě prvých dvou to může být problematické daleko častěji, než když soudce napíše odborný článek. Ale i tady se soudci mohou dostat do velkých problémů.

Výborně o tom píše J. Weiler ve svém článku "Europe: the Case Against the Case for Statehood", který byl napsán jako reakce na článek tehdejšího soudce ESD F. Manciniho, jenž publikoval velmi ostře formulovaný apel "Europe: the Case for Statehood" (oba eseje byly publikovány v European Law Journal, ale jsou v plném znění rovněž dostupné zde).

Dříve než Weiler reaguje na samotný Manciniho článek (mimochodem, Weiler je odpůrce Evropské ústavy, avšak ze zcela jiných důvodů, než naše národní fronta; přečetl jsem toho od Weilera mnoho, toto je ale kondenzované na několika stranách a velmi, velmi silné - vřele doporučuji!!!), poměrně rozsáhle se věnuje tomu, nakolik je vhodné, aby soudce Soudního dvora činil otevřenou a velmi ostře formulovanou výzvu k vytvoření evropského státu [viz druhá část Weilerova příspěvku, zde]:

The factors which condition our reaction to these issues are both simple and complex. We love the idea of judicial neutrality, the notion of being judged by laws and not men, whilst at the same time we recognise that willy-nilly we are judged by men (and women). We believe not only in justice but also in the appearance of justice and thus cannot decide whether justice and the appearance of justice are better served by knowing as much as possible about the judge and his biases or knowing as little as possible. We favour transparency and want to know what our judges think about an issue--even so as better to argue before them but we fear that a public position, once adopted, will be more difficult to overturn. We are concerned that judges not only act impartially but also appear to be impartial, by not being affiliated or committed to this or that position argued before them, but then we appreciate that at any given time the law reflects certain normative positions and we expect our judges to be loyal at least to the overall body of law they administer. Even a position held by a judge which is not directly related to a legal controversy could, under this optic, be problematic since it will condition the hermeneutic sensibility of the judge, becoming the mental equivalent of a `preamble' to any act of interpretation. That is what we fear though that, too, is what we want.

Jak říká Weiler: chceme toho o soudním rozhodování vědět co nejvíce, na druhou stranu se ale děsíme toho, že bychom se dozvěděli, že soudci nerozhodují podle "Práva", ale že mají také svoje politické, kulturní nebo sociální preference, které do jejich rozhodování promlouvají stejně jako právní argumenty. Možná je to takový paradox právního realismu nebo kritických právních studií: chceme my, právníci, opravdu poznat, že je právo jen fasádou pro politiku? (Výborným oponentem je Ernest J. Weinrib, "Legal Formalism: On the Immanent Rationality of Law" nebo Brian Tamanaha).

Najít rovnováhu je pak věcí každé právní kultury, každého politického a sociálního prostředí. Proto nelze jednoduše argumentovat "dělají to tak ve Francii" nebo "je to obvyklé ve Spojených státech". Soudce nadnárodního soudu, který je stále více obviňován z aktivismu, si může dovolit podstatně méně, než soudce v etablovaném ústavním/demokratickém systému. Stejně tak jako soudce ve státě, kde sice možná existují demokratické instituce a vnější fasáda demokracie, kde však má řada čelných politiků nebezpečně autoritářské sklony. (Ano, mluvím o České republice.)

Manciniho vystoupení je staré již osm let. Jiný příklad lze ale nalézt v nedávné době: dle mého názoru je to článek publikovaný soudcem ESD K. Lenaertsem (společně s T. Corthautem): "Of Birds and Hedges: The Role of Primacy in Invoking Norms of EU Law" (31 European Law Review 287 (2006), dřívější verzi tohoto článku je možné nalézt zde). Tvrdí totiž, že mezi pilíři v EU není rozdíl: jak v tom prvním, komunitárním, tak v tom druhém a třetím, který jsme si někteří zvykli označovat jako mezivládní, platí princip přednosti. Od něj pak dovozuje platnost všech myslitelných doktrín (kromě velmi úzce formulovaného přímého účinku), které známe z prvního pilíře, i pro ostatní pilíře. Ani nezastírá, že by byl neutrálním:

Any theory about invoking EU law which stresses the role of direct effect therefore has the major side-effect of simultaneously limiting the role of third pillar instruments such as framework decisions and decisions in the legal order of the Member States. This is not a neutral choice. One may of course argue that the third pillar, and a fortiori the second pillar, are the realm of intergovernmental politics and that a limited possibility for individuals to rely on EU instruments is warranted, but this is a fallacy. [...] In the following paragraphs the various ways of invoking EU law will be examined on the basis of recent cases with a view to drawing a more coherent picture of the ways to invoke EU law. As indicated above, we will underplay the role of direct effect in this respect, which seems justified not only for the policy reasons set out above, but also because of that other iconic feature of EU law: primacy. [zvýraznění jsou moje]

V době, kdy Soudní dvůr maže rozdíly mezi pilíři například tím, že "objeví" kompetenci Společenství přijímat právní předpisy v oblasti trestního práva, a kdy rozhoduje další hraniční případy (více zamyšlení nad Lenaertsovým a Corthautovým článkem zde - pdf), Lenaerts otevírá karty velmi odvážným způsobem. Můžeme teď od něj čekat, že při rozhodování hraničních případů bude "neutrálním vykladačem práva" a nikoliv jeho tvůrcem, s jasnou preferencí pro silnější postavení unijního práva?

A jsme zpět u paradoxu, o kterém mluví Weiler: chceme opravdu být realisty? A chceme mít soudce realisty, kteří o tom budou tak otevřeně mluvit?

Francouzština jako referenční jazyk pro výklad právních textů EU?

Jen bych ve stručnosti poukázal na pokus některých kruhů prosadit francouzštinu jako referenční jazyk pro výklad právních textů v Evropské unii. Nebudu to rozebírat do detailu, protože o konkrétních okolnostech toho pokusu moc nevím, ale přijde mi, že to zapadá do kontextu některých našich dřívějších diskusí o problematice mnohosti jazyků v EU (viz třeba příspěvky zařazené v sekci (Ne)publikace práva EU a evropský jazykový Babylon).

Co se toho pokusu týče, tak čerpán z příspěvku na blogu The Antitrust Hotch Potch, který si můžete přečíst (v AJ) včetně některých zajímavých komentů zde. Ve stručnosti jde o to, že Comite pour la langue du droit europeen (CPLDE) navštívila 7.2. 2007 evropské instutice ve snaze podpořit zavedení francouzštiny jakožto referenčního jazyka pro výklad EU právních textů. Takový jeden referenční jazyk by měl tu výhodu, že by byl schopen řešit případné výkladové problémy dané odlišností jednotlivých jazykových verzí. Obdobně jako se u vícejazyčné smluvní dokumentace činí rozhodnou jedna jazyková verze. Francouzština by to měla být prý proto, že má dobrý smysl pro detail a přesnost vyjadřování.

No ... nevím, jestli je přijetí jednoho jazyka (nota bene francouzštiny, kterou neovládám ;o))) zrovna správným řešení pro EU jazykový babylon. Spíše mi přijde, že EU má mnoho jiných problémů a konflikty mezi různými jazykovými verzemi nejsou tak časté ani zásadní, aby bylo třeba toto uniformizující řešení přijímat. Co si o tom myslíte? Jak obecně, tak zrovna o francouzštině?

Polská krev v emigraci

Jeden polský kolega nám nedávno na konferenci v Bruselu vyprávěl vtip: jaký je rozdíl mezi Polskem za Druhé světová války a dnes? Za války byla vláda v Londýně a národ v Polsku, dnes je vláda v Polsku a národ v Londýně.

Tento vtip mi vytanul na mysli několikrát minulý týden, který byl nazval jako celek týdnem polským. Zahájila ho beseda s editorem Gazety Wyborcze, Adamem Michnikem. Ten měl při své návštěvě Evropského univerzitního institutu seminář na téma „Nový populismus v Evropě“. Při jeho barvitém líčení nedávných událostí v polském Sejmu (modlení se za déšť v kapli Parlamentu či návrh usnesení, že jediným králem a vládcem Polska je Ježíš Kristus) spolu s popisem ekonomické situace, efektu „Rádia Maria“ a celkovým ovzduším v polské společnosti pak člověk chápe, proč mladí Poláci hlasují nohama (Podle odhadů polské vlády, které A. Michnik citoval, opustilo po přistoupení Polska k EU zemi přibližně 1, 5 milionů Poláků, především mladších a kvalifikovanějších lidí. Značná část z nich šla do Velké Británie a Irska).

Druhým setkáním byl profesor Zenon Bankowski. Diskuse s ním v rámci semináře „Legal Pluralism“ nad jeho teoriemi byla hodně mimo pozitivistický hlavní proud; profesor Bankowski je dnes již spíše etik a filosof než právník. Jeho teorie empatického práva a životu v právu a skrze právo jsou velice zajímavým osvěžením – poprvé jsem v odborném právním textu četl o potřebě lásky a víry, dokonce vášně (bibliografie pro zájemce zde, doporučuji hlavně knihu Living Lawfully: Love in Law and Law in Love (Kluwer Academic Publishers, 2001) či články 'Law Love and Computers' (1996) Edinburgh Law Review Vol. 1 (1), pp.25-42 a 'Law, Love and Legality' (2001) International Journal of the Semiotics of Law 14: 199-213).

Polská „invaze“ na Institut však pokračuje: za 14 dní je to beseda s polským soudcem při ESLP Lechem Garlickim, na Institut přichází na 8 měsíců jako research fellow profesor Marek Safjan, bývalý předseda polského Ústavního tribunálu. Důležitým faktorem je především neúnavná aktivita místního profesora W. Sadurského, který je emigrant polského původu (a který také bloguje – viz zde). Nejpodstatnější je ale přítomnost polských studentů: polská vláda financuje ročně více jak 12 míst pro polské studenty na Institutu, což z nich myslím dělá po Němcích a Francouzích již dnes třetí největší národnostní skupinu na Institutu (celkem okolo 50 studentů). Tento velkorysý přístup polské vlády k financování vlastních studentů na EUI koresponduje s jejím obecněji dravějším přístupem k prosazování vlastních lidí do mezinárodních/evropských institucí apod. Ve střednědobé perspektivě to pak znamená, že Polsko bude mít značné množství mezinárodně vzdělaných a uznávaných lidí, kteří se budou schopni pohybovat po Evropě.

Mám trochu problém sloučit výše naznačené, do značné míry protichůdné proudy. Na jednu stranu z Polska mladá inteligence „utíká“, na druhou stranu ale polská vláda do svých mladých lidí investuje značné prostředky. Vysvětlením je možná Michnikova (s ohledem na jeho obecně negativního hodnocení všeho polského vcelku překvapivě) optimistická prognóza: v „emigrační“ vlně po roce 2004 se nejedná, na rozdíl od četných polských emigračních vln v minulosti (na toto téma další vtip: jaké je druhé největší polské město?), o emigraci trvalou. Jestliže se tato prognóza potvrdí a mladí Poláci se skutečně budou vracet se svými Florentskými, Oxbridgskými či Americkými diplomy zpět do Polska, pak se můžeme těšit na další znatelný nárůst vlivy a významu Polska a Poláků v celoevropském měřítku.

A co český Hobitín?

Zima v Oxfordu

Dnes nastala v Oxfordu katastrofa... Do e-mailové schránky mi celý den přicházely zprávy o tom, jak kvůli "strašnému" počasí profesoři rušili své semináře, neboť není možné se ve zdraví dostat na fakultu. V rádiu hlasatelé varovali, aby motoristé nevyjížděli, pokud "to není absolutně nutné". Pod okny mi celý den řádily bandy pregraduálních studentů, kteří se střídavě koulovali, stavěli sněhuláka anebo vyšlápavali do sněhu sprosté obrázky. A to všechno, protože do Oxfordu přišel sníh...

Ale je to nádhera, ne?

"Nej" právnický článek

O tomhle postu jsem přemýšlel již delší dobu, ale k jeho napsání mě vyprovokoval až poslední metodologický seminář, kde jsme se bavili na téma "What Is Good Legal Scholarship?". Bylo zajímavé sledovat, jaká kdo uplatňuje měřítka na to, aby nějaký psaný text, týkající se práva, označil za "dobrý", popřípadě "nejlepší" (součástí semináře také bylo představení toho "nej" článku, který každý z nás kdy četl). Zajímavé bylo vidět už jenom to, co kdo z nás považuje za "legal scholarship". Někteří uváděli učebnice (jeden z kolegů uvedl třeba učebnici práva EU od P. Craiga a G. De Búrcy), někteří články, které jsou daleko za hranicemi toho, co bychom označili za tradiční "právo" (zaznělo jméno Michela Foucaulta - Discipline and Punish), jiní zase na druhou stranu uváděli soudní rozhodnutí (anglický kolega jmenoval stanovisko Lorda Goffa v případu Spiliada).

Já jsem nominoval článek J. Weilera "The Transformation of Europe" (bohužel se mi ho nepodařilo najít volně dostupný; vyšel v 100 Yale Law Journal 2403 (1991) anebo pak jako součást Weilerovy kolekce esejů "The Constitution of Europe"). Ten podle mého názoru podstatně změnil nazírání na právo EU: ukázal, že nikdo, kdo chce doopravdy porozumět právu EU, se neobejde bez kontextuální perspektivy, bez toho, aby se na právo díval v jeho politických, ekonomických a sociálních souvislostech. To asi také bylo moje kritérium pro to, abych ho považoval za "nejlepší": originalita a zároveň schopnost změnit způsob přemýšlení o nějakém právním problému - tady celé oblasti práva. Navíc je napsaný nesmírně čtivě.

Ještě před tímto seminářem jsem se ale zamýšlel nad jinou otázkou: jaký článek bych doporučil někomu, kdo by se zajímal o právo EU, ale mnoho o něm nevěděl? Článek, který by mu ukázal, jak nesmírně zajímavé právo EU může být? V angličtině by to asi byl zase ten Weiler. Pamatuji se, že to byla jedna z prvních věcí, které jsem v angličtině o evropském právu přečetl, v létě v roce 2003. Připadá mi, že jsem si díky němu dokázal nasadit optiku, skrz kterou se na právo (a to nejen evropské) dívám dodnes. Jelikož však není volně dostupný, nabídl bych čtenářům více než plnohodnotnou variantu: Miguela Madura a jeho "Europe and the Constitution: What if this is As Good As It Gets?" [pdf]. Myslím, že Maduro dnes v debatě okolo evropské ústavnosti nahradil Weilera a je na špici v tom, že určuje směr debaty mezi evropskými konstitucionalisty, přinejmenším těmi, kteří vyznávají ústavní pluralismus. Můžeme spíše litovat, že je dnes generálním advokátem na Soudním dvoře a o mnoha věcech zřejmě nemůže psát tolik, jak by chtěl.

V češtině - a teď se předem omlouvám, že budu dělat reklamu svému kolegovi z blogu, bych asi každému doporučil přečíst si Michalovo "Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234(3) SES". Ano, zabývá se velmi malým výsekem evropského práva, navíc "jen" procesem. Ale ukazuje podobně jako Weiler, že právo není "souborem platných právních norem", že je k jeho pochopení potřeba znát mnohem více. Knížku jsem sledoval jak se vyvíjela, od diplomové práce přes rukopis až ke konečné podobě, a byla pro mě velikou inspirací. Myslím, že "novicovi" v oblasti práva EU o evropském právu v češtině sdělí mnohem více, než kterákoliv učebnice.

Ale abych nezůstal jen u práva EU. Zhruba stejnou dobu, jako se zajímám o evropské právo, mě zajímá jurisprudence. Tady si i vybavím jasný iniciační okamžik: přednáška profesora Holländera v rámci cyklu přednášek pro doktorandy. Tehdy jsem snad bezprostředně po ní šel do knihovny a vyhledal si jeho "Nástin filozofie práva", který mě velmi zaujal. Díky němu jsem se dostal i ke Zdeňkovi Kühnovi. Pamatuji se, že jsem listoval (také kvůli tomu, abych si našel další čtivo od Holländera - zvyk ještě z doby, kdy jsem sháněl Foglarovky) knihou "Právní principy" a objevil tam příspěvek "jakéhosi" Mgr. Kühna. Tehdy jsem již měl vypěstovaný zdravý reflex: neposuzovat lidi podle jejich titulů (hodí se dodnes, možná spíš ještě více, s přihlédnutím k tomu, jak a komu se u nás tituly dávají), a tak jsem se do něj začetl. Tolik, že jsem si pak koupil Zdeňkovu knihu "Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře" - jedna z prvních věcí, které mi Zdeněk radil, byla abych dával článkům "sexy" tituly. Musím se ho příležitostně zeptat, proč svým knihám dává zásadně nezapamatovatelné názvy... Ledaže by ta jeho poučka neplatila pro knihy). Ta by asi byla mým tipem v oblasti jurisprudence. U ní jsem totiž měl poprvé pocit, že se o velmi složitých věcech dá psát velmi jednoduše.

A co Vy? Jaké jsou Vaše "the best" v oblasti, o kterou se zajímáte? A jakou knihu/článek byste doporučili někomu, kdo by se o tu Vaši vyvolenou oblast zajímal a Vy byste ho na ni chtěli nalákat (myslím, že je dobré ty dvě kategorie odlišovat; to, co považujete za nejlepší nemusí nutně být tím nejpřístupnějším...)? Co ústavní právo? Nebo právo občanské? Nebo máte nějaké jiné oblíbence v oblasti evropského práva a Weilera byste hodili do stoupy? ...

Jedinečná příležitost!!!

Můj vzácný kolega Jirka Kmec z Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování před ESLP mne požádal, abych tento blog zneužil pro jejich personální nábor a uveřejnil zde níže uvedený inzerát. Rád tak činím a rozhodně doporučuji!

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva přijme právničku či právníka.
Náplní její či jeho práce bude, jak se dá již z názvu usuzovat, především činnost spojená s obhajobou České republiky v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ale také, poněkud překvapivě, činnost spojená s tímtéž v řízení před Výborem OSN pro lidská práva.
Ale nejen to! Úspěšný/-á uchazeč(-ka) se bude moci profesně rozvíjet také při koordinaci provádění rozhodnutí těchto mezinárodních orgánů, při zprostředkování svých zkušeností soudcům, státním zástupcům a další odborné veřejnosti, při připomínkování návrhů zákonů a při spoustě dalších aktivit.
Zajímavé platové a jiné požitky samozřejmostí, avšak pouze výměnou za prokázané právnické vzdělání, vysokou úroveň znalosti francouzského a/nebo anglického jazyka, etcetera etcetera, o práci s PC nemluvě.
Předpokládaný nástup nejlépe od 1. března 2007.
Váhající nechť adresují všetečné dotazy všeho druhu na jkmec@msp.justice.cz, již neváhající potom nechť zasílají své strukturované životopisy a stručné motivační dopisy na adresu:
Ministerstvo spravedlnosti ČR
odbor personálních záležitostí zaměstnanců ministerstva
Vyšehradská 16
128 10 Praha 2

P.S. Studujícím v Oxfordu, Florencii či jiných letoviscích případně pomůžeme při vyřizování žádosti o přerušení studia... ;-)

Elektronický přednašeč a hranice poznání práva

V návaznosti na meditace nad legislativními smrštěmi (tady, tu a tuna) ještě několik dalších, volně neprovázaných poznámek. V debatách na téma nemožnosti obsáhnout psané právo a jeho zbytečné nadprodukce občas zaznívají i hlasy historizující, pracovně je nazývejme hlasy právně-romantické. Částečně žertem, částečně vážně pak připomínají historický institut přednašeče práva jako přirozený limit normativní nadprodukce.

Veřejné (každoroční) předčítání platného práva bylo tradicí v germánských společnostech; pouze ve skandinávských zemích však byl tento úřad institucionalizován jako úřad vládní. „Přednašeč práva“ (staro-švédsky „laghmaþer“, norsky „lagmann“, islandsky „lög(sögu)maðr“) přednášel na každoročním setkání všech svobodných můžu (thing, Alþing) veškeré platné právo. Co opomněl, neplatilo. Tímto postupem docházelo k přirozené redukci obsoletních, ale i nepotřebných předpisů. Dokud muselo být veškeré platné právo předčítáno a znovu a znovu opakováno proto, aby bylo považováno za platné, jakékoliv megalomanské legislativní projekty byly odsouzeny ke zkáze; nikdo nebyl schopen si natolik detailní právní regulaci pamatovat. Tento princip platil do značné míry i ve společnosti středověké a to až do okamžiku vzniku novodobých úředních věstníků jako nosičů právní normy a z toho plynoucích principů formální publicity právní normy. Oddělením formální publikace od reálné znalosti právní úpravy se tak otevřely dveře do 20. století a k nebývalé legislativní aktivitě.

K přednašečům práva v lidské podobě se již asi jen tak nevrátíme, i když by možná nebylo od věci jednou provést sociologický pokus v menším měřítku, třeba na úrovni obce či entity, která je nadána vnitřní normotvorbou, a nechat starostu obce nebo odpovědného legislativce v rámci dané entity přednést to vnitřní právo, které si pamatuje z hlavy. Tímto způsobem by se mohlo rychle demonstrovat množství důležité obecní (vnitřní) normotvorby, která je skutečně významná a tudíž potřebná.

I v dnešní společnosti však přednašeči práva existují. Jsou zpravidla ploší, vrnící a nataktovaní na 64 bitů a jeho násobky. Z praktického hlediska je totiž možné tvrdit, že není rozdílu mezi islandským přednašečem 10. století a mým dnešním notebookem s ASPI a LegGalaxy. Dozvím já se někdy o existenci normy, která není v ASPI? Dozvím já se, že existuje stále platná a účinná vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 1987, která předepisuje minimální hygienické standardy pro užívání injekčních stříkaček? Platí ještě nařízení vlády republiky Československé ze dne 7. března 1919, kterým se stanoví nejvyšší ceny piva?

Jsme právníci a tak nás (přirozeně?) empirická odpověď nezajímá, neboť ta normativní je jasná. Empirické ne nenabourává normativní ano, tedy pokud zároveň nepřehodnotíme celou dogmatiku moderního práva. Je ale otázkou, jak výrazný může rozpor mezi normativní a empirickou odpovědí vlastně (únosně) být. Normativním pramenem poznání obsahu právní normy je tištěná sbírka, empirickým elektronický přednašeč práva. Již několik lidí mi vyprávělo o údajném případu z nejmenovaného krajské soudu, kde senát rozhodl (trestní věc) podle nesprávného údaje v ASPI. Postřehnuto to bylo až na odvolačce, kde služebně starší soudci ještě znali tištěnou sbírku. Kolik takových případů existuje v běžném právním životě, nepostřehnuto?

Současný vývoj a dominance elektronických přednašečů práva v podstatě neguje moderní snahy států o stanovení jediné autenticity práva prostřednictvím úředního věstníku. Reálným pramenem poznání práva jsou znovu soukromé sbírky. V tomto ohledu se státy v Evropě, které ještě nezavedly elektronickou publikaci právních předpisů a veřejně přístupné autentické (státní) právní sbírky (povedený systém v tomto ohledu představuje rakouská Riska), přibližují anglosaským zemím, které úřední věstníky v kontinentální podobě nezavedly nikdy.

Soudce ESLP – rizikové povolání?

Krátké upozornění na skutečně podivnou zprávu, která před týdnem proběhla rakouskými a švýcarskými novinami: bývalý předseda Evropského soudu pro lidská práva, Luis Wildhaber, nevylučuje možnost, že byl během své návštěvy Rusku v říjnu 2006 otráven.

Jak uvedly Neue Zürcher Zeitung a die Presse (agenturní zpráva v angličtině pro jedince jazyka germánského neznalé je zde), Švýcar Wildhaber byl po svém návratu z Ruska hospitalizován v nemocnici v Basileji. Diagnóza zněla otrava krve neznámého původu. Wildhaber v této souvislosti uvádí, že si dovede představit, s ohledem na své zkušenosti s ruskou vládou ze Štrasburku, které označuje termíny „nátlak“ a „vydírání“, že by jej mohl chtít někdo otrávit. Nu, ještě že se Štrasburk ve své judikatuře neomezuje na nejmenšího společného jmenovatele právních kultur všech smluvních stran ....

Předseda Nejvyššího soudu USA a prezident

Aby mé posypání si hlavy popelem za neznalost vztahů soudců vrcholných soudních instancí a exekutivy bylo dokonalé (však jsem taky od Zdeňka Kühna dostal v komentářích co proto), nabízím nedávnou diskusi ohledně podobného tématu na SCOTUS blog, což je blog, který se věnuje Nejvyššímu soudu USA (taky mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že se zkratkou "SCOTUS" myslí Supreme Court Of The United States...).

Diskuse se točila okolo článku T. Pettyse "Choosing a Chief Justice: Presidential Prerogative Or a Job for the Court?" (dostupný na SSRN zde), který zvažoval ústavnost současné praxe, kdy předsedu NS jmenuje sám prezident. Objevily se v ní velmi zajímavé údaje, třeba i blízkem vztahu předsedy NS Burgera a prezidenta Nixona. Burger měl být pravidelným návštěvníkem Bílého domu a dokonce se uvažovalo o jeho nominaci na post viceprezidenta. Ovšem jen do doby, než Burger sepsal stanovisko v případu United States v. Nixon, které prakticky Nixona sestřelilo (Nixon několik dní po vydání rozhodnutí NS, které mu přikazovalo vydat důkazy v aféře Watergate, sám rezignoval). Jak ale upozorňuje jeden z účastníků diskuse, Burger byl posledním předsedou NS, který měl bližší vztah s prezidentem, což také mohlo plynout z jeho předchozí kariéry v americké exekutivě.

Když už jsem se dostal k Nejvyššímu soudu Spojených států a (ne)možným inspiracím: v souvislosti s nedávným bouřlivým vývojem, kdy po období nejdelšího fungování NS bez výmeny jediného soudce v historii měl najednou prezident Bush k dispozici nejen místo soudce NS, ale i jeho předsedy, se obnovily diskuse o (ne)vhodnosti doživotního mandátu. Odkazy na diskusi spolu s novými články na SSRN můžete nalézt tady.

Moskytiéra aneb...

... bezuzdná reklama mých (konečně dotvořených!) stránek.

Chtěl bych ale upozornit, že je na nich možné najít i výběr z mých českých článků, které nemohu umisťovat na SSRN (neb by zřejmě čeština editorům SSRN zamotala hlavu...). Z nich bych chtěl vypíchnout zejména článek "Nejvyšší soudy členských států, soudní hierarchie a efektivita soudního systému Evropské unie", který je výsekem z mého rozsáhlejšího příspěvku "'In the Court We Trust' - But Should We? On the Need for Hierarchy and Differentiation in the Preliminary Ruling Procedure", který jsem tady před nedávnem inzeroval (ten byl přijat k publikaci do European Law Review - ještě jednou díky všem, kdo mi pomohli skvělými komentáři! Teď mě čeká ještě spousta práce s úpravami).

V tomto kratším příspěvku vybírám to nejpodstatnější: jakou funkci může plnit vnitrostátní soudní hierarchie pro efektivní fungování soudního systému a jak tuto funkci narušuje současná podoba řízení o předběžné otázce. Navrhuji omezit podávání předběžných otázek na soudy posledního stupně. Příspěvek by měl vyjít v rámci sborníku, který pořádá V. Šimíček jako publikační výstup z konference „Nejvyšší soudy v evropských ústavních systémech – čas pro změnu?“, která se na NSS konala v listopadu minulého roku.

Dále jsou na mých stránkách přístupné přehledy aktuální judikatury Soudního dvora, které publikují v dvouměsíčních intervalech Soudní rozhledy a také je zde možné najít mé komentáře k některým rozhodnutím ESD, zejména k rozsudku který se týkal zpoplatnění televizí na hotelových pokojích, který by měl vyjít v Právních rozhledech.

Kromě článků na mých stránkách naleznete informace o konferencích, které jsem navštívil nebo plánuji navštívit, o přednáškách a seminářích, které jsem měl štěstí vést, a také zprávy z Oxford European Discussion Circle, kroužku oxfordských affiniciados evropského práva, který jsem si tu založil, abych netrpěl samotou při sepisování všeho možného (i nemožného).

No však přijďte... a uvidíte!

Update: Kouzlo nechtěného: spolu se mnou ještě o víkendu spustil svoje stránky Tomáš Rosický. Nebojte, mně tam Mozart nehraje...