K napsání tohoto postu mě vyprovokoval článek ze včerejších Hospodářských novin, napsaný poradcem prezidenta Klause T. Jindrou. Nese název "Zastavme expanzi justice, dokud je čas" a je dalším z řady článků, které nás varují před nástupem soudcokracie. Autor se zde vrací k probíhajícím sporům předsedkyně NS Brožové ohledně jejího odvolání, přičemž pouze opakuje argumenty, které již zazněly (nejen) před Ústavním soudem a které Ústavní soud vyvrátil. Pozastavuje se nad tím, jak Ústavní soud může I. Brožovou "reinstalovat" do funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. T. Jindra čtenářům HN sděluje:
Nálezem z 12. 9. 2006 pak [Ústavní soud] se zpětnou platností zrušil rozhodnutí o odvolání, jehož účinky ale nastaly již 2. 2. 2006 automaticky ze zákona, aniž by je bylo možné nějak oddálit, zrušit nebo odvolaného funkcionáře do funkce vrátit. I když je rozhodnutí Ústavního soudu závazné, nemůže nahradit jediný možný způsob vzniku funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, a to jmenování prezidentem republiky podle čl. 62 písm. f) Ústavy ČR. Jiný způsob náš právní řád nezná a pokud nebyla JUDr. Brožová znovu prezidentem jmenována ve smyslu Ústavy, zůstává od svého odvolání z funkce pouze řadovou soudkyní Nejvyššího soudu.
Jsem rád, že si i pan poradce prezidenta republiky myslí, že je rozhodnutí Ústavního soudu závazné. Pak ale nechápu, jak může tvrdit, že je I. Brožová i po rozhodnutí Ústavního soudu pouhou řadovou soudkyní NS. Nechce se mi tu ale otevírat diskuse nad případem, který zde již tolikrát byl probírán. Co mi vadí je spíše skutečnost, že takový článek otisknou Hospodářské noviny. Kdyby pan Jindra polemizoval s argumenty Ústavního soudu, který rozhodnutí prezidenta republiky zrušil, dalo by se hovořit o jakési diskusi, v rámci níž bychom si mohli tříbit názory a třeba začít rozmýšlet nad tím, zda je rozhodnutí Ústavního soudu přesvědčivé či nikoliv. Pokud ale jen opakuje to, co již v diskusích (i v řízení před Ústavním soudem) tolikrát zaznělo (pravda, pan prezident, přestože má podle svých slov několik čestných právnických doktorátů ze světových univerzit - jejich seznam zde- nechápe, že je možné pozastavit účinky rozhodnutí, ani to, že se jeho zrušením obnoví právní stav před jeho vydáním - já zase nechápu, jak si někdo může myslet opak - asi jsem v prvním ročníku na právech, kde jsem se to podle moudrého pana prezidenta měl dozvědět - viz jeho ústní vystoupení před ÚS, spal) jen zamořuje veřejný prostor dokola omílanými "pravdami", které ač měly projít testem racionální argumentace, zůstaly tou argumentací zjevně nedotčeny.
Ono, upřímně, snahu pana Jindry chápu: před Ústavním soudem ještě běží spor o to, zda byl J. Bureš platně jmenován do funkce místopředsedy. Václav Klaus jej totiž jmenoval okamžitě po (Ústavním soudem zneplatněném) odvolání Brožové, nepotřeboval tedy v tom okamžiku její souhlas. Stačil mu souhlas místopředsedy Kučery, který převzal její pravomoci. Přidělení J. Bureše k NS nedávno Ústavní soud zrušil, nyní mu zbývá rozhodnout o tom, zda je J. Bureš platně jeho místopředsedou (připomínám, že podle čl. 62 písm f) Ústavy může prezident jmenovat místopředsedu pouze ze soudců NS; pokud ÚS soud rozhodl o neplatnosti přidělení J. Bureše na NS a ten se tak soudcem NS nestal, pak mi připadá otázka (ne)platnosti jeho jmenování do funkce místopředsedy docela jasná). Pan Jindra nám (a Ústavnímu soudu) asi chce sdělit: "ještě máte šanci svoji neposlušnost odčinit a ukázat nám, že to s tou soudcokracií nemyslíte tak vážně". Jak jinak chápat jeho slova:
Ono, upřímně, snahu pana Jindry chápu: před Ústavním soudem ještě běží spor o to, zda byl J. Bureš platně jmenován do funkce místopředsedy. Václav Klaus jej totiž jmenoval okamžitě po (Ústavním soudem zneplatněném) odvolání Brožové, nepotřeboval tedy v tom okamžiku její souhlas. Stačil mu souhlas místopředsedy Kučery, který převzal její pravomoci. Přidělení J. Bureše k NS nedávno Ústavní soud zrušil, nyní mu zbývá rozhodnout o tom, zda je J. Bureš platně jeho místopředsedou (připomínám, že podle čl. 62 písm f) Ústavy může prezident jmenovat místopředsedu pouze ze soudců NS; pokud ÚS soud rozhodl o neplatnosti přidělení J. Bureše na NS a ten se tak soudcem NS nestal, pak mi připadá otázka (ne)platnosti jeho jmenování do funkce místopředsedy docela jasná). Pan Jindra nám (a Ústavnímu soudu) asi chce sdělit: "ještě máte šanci svoji neposlušnost odčinit a ukázat nám, že to s tou soudcokracií nemyslíte tak vážně". Jak jinak chápat jeho slova:
Přirozenou autoritu a respekt si soudci v demokratických poměrech získat nedokázali a stálými požadavky, kterými podmiňují svou nezávislost (platové nároky, posílení administrativy, atd.), pouze prohlubují propast mezi sebou a ostatní společností. Vzhledem ke své závažnosti by proto současná snaha justice neměla zůstat nepovšimnuta.
Nevím, proč se ale ke snaze ovlivnit ještě více veřejné mínění (a snad i Ústavní soud) propůjčují Hospodářské noviny. Doufám že skutečnost, že je text napsán "poradcem prezidenta republiky" není automatickým důvodem pro publikaci čehokoliv.
Souhlasím. Lze snad polemizovat, zda bylo možné pozastavit účinek prezidentova rozhodnutí (výklad pojmu vykonatelnost v ZoÚS). Avšak -- řečeno s Klausem -- i pětileté dítě chápe, že zrušené rozhodnutí jako by nebylo. Chápe to i Klaus a chápe to i Jindra. Ale to jim nebrání dělat Klausovi dobré PR. A HN jim ho tisknou.
OdpovědětVymazatS trochou cynismu: Když máte nějakou pěknou funkci (prezident je OK), uděláte na mediálním trhu snadno terno. Stačí nalézt ještě neobsazený a dostatečně kontroverzní názor. Pak už Vám stačí tento názor jen opakovat; o pravdu nejde. Ne že by některé segmenty akademického světa fungovaly jinak.
Já bych HN tolik neodsuzoval. Jak mají poznat, že je to jen opakování argumentů?
OdpovědětVymazatNejprve musím uvést na pravou míru svoje tvrzení o tom, že prezident jmenuje místopředsedy ze soudců NS. Doslovné znění článku 62 písm. f) Ústavy totiž říká, že prezident „jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu“, takže otázka, zda prezident mohl jmenovat na NS Jaroslava Bureše není tak jasná, jak jsem psal. Nicméně umím si představit, že to ustanovení lze vyložit i tak, aby bylo v souladu s řádným fungování Nejvyššího soudu (gramaticky lze spojení „ze soudců“ svázat s kvalifikací na konci toho ustanovení, tedy říci „ze soudců Nejvyššího soudu“; nicméně uznávám, že na první pohled dává smysl formulace „ze soudců“, bez kvalifikace kterých).
OdpovědětVymazatMyslím si, že pokud má předseda vyslovit souhlas s přidělením k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu jen se souhlasem předsedy NS (§ 70 zákona o soudech a soudcích), tím spíše by měl souhlasit s tím, že je jmenován jeho místopředseda, který má být jeho nejbližším spolupracovníkem (nepočítám-li čarodějovy učně, tedy jeho asistenty) a hlavně ho zastupovat v době, kdy sám nemůže funkci vykonávat.
Představit si v současné době, jak spolu místopředseda Jaroslav Bureš a předsedkyně Iva Brožová harmonicky pracují na správě Nejvyššího soudu lze asi jen těžko. Nicméně řešení ani nespočívá v rukách Ústavního soudu, ale v kultuře všech zúčastněných. V tom má zřejmě předseda ÚS Rychetský pravdu.
Nicméně, i pokud se ve výše uvedeném mýlím, na podstatě mého příspěvku to nic nemění, a tím se dostávám ke komentáři Guye Peterse. T. Jindra se ve svém článku probíhajícím sporem vůbec nezabývá, pouze opakuje něco mnohokrát řečené, aniž by k tomu cokoliv dodával. Zas a znovu straší před soudcokracií, aniž by se nějak snažil racionálně vyvrátit předchozí argumentaci obsaženou v předchozím rozhodnutí ÚS. Hospodářské noviny, pokud takový článek tisknou – tedy článek, který je napsán „právním odborníkem“, by alespoň podle mě mohly otisknout i názor opačný. Takhle se čtenářům dostane naservírovaná hradní masáž, u které se obávám, že potvrdí pravdu rčení „mnohokrát opakovaná lež se stane pravdou“ (samozřejmě ne pravdou objektivní, ale zkrátka se ten názor zakoření). Já myslím, že služba novin (zvlášť takových jako jsou HN) je i filtrace sdělení a formulování vlastního názoru, ne pouze přetiskování čehokoliv, co někdo z aktérů nějaké kauzy zrovna sepíše. Nad to se domnívám, že HN celou věc delší dobu sledují a proto tuší, co již bylo řečeno.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatNemyslím, že by noviny měly filtrovat názory jen proto, že se opakují. To je naopak povinností opponentů na to upozornit v polemice.
OdpovědětVymazatZaujala mě věta p. Komárka: "Jsem rád, že si i pan poradce prezidenta republiky myslí, že je rozhodnutí Ústavního soudu závazné. Pak ale nechápu, jak může tvrdit, že je I. Brožová i po rozhodnutí Ústavního soudu pouhou řadovou soudkyní NS." Problém je v tom, že ona sama se svou činností do role řadové soudkyně pasuje.
OdpovědětVymazatMenší cvičení ze statistiky: Server Nejvyššího soudu obsahuje více než 30.000 rozhodnutí Nejvyššího soudu od r. 2000 do dnešního dne a jsou zde také uvedena jména těch soudců, kteří ten který případ rozhodovali jako předsedové senátů nebo jako přísedíci. Nahlédnutím do této databáze lze snadno zjistit, že běžný soudce Nejvyššího soudu je podepsán jako předseda senátu pod několika sty rozhodnutími (každý z nich), většinou více než 350. Rekordmanem je JUDr. Spáčil, který předsedal více než 1.400 řízením, JUDr. Jehlička (přes nebo 780 výskyt) či JUDr. Štenglová s více než 700 případy předsednictví. Zadáte-li však do vyhledavače slovo „Brožová“, vychází Vám pouhých 12 (dvanáct) případů předsednictví senátu, z toho 3 případy se týkaly přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, tedy nemeritorního rozhodnutí s nulovým významem pro tvorbu práva. Rozloženo do šesti let od r. 2001 do r. 2006 a s připočtením jednoho předsednictví velkého senátu vychází průměr pouhé 2 (dva) případy ročně, kdy dr. Brožová předsedala senátu nebo velkému senátu Nejvyššího soudu. Je na druhou stranu pravda, že dr. Brožová vystupovala jako přísedící ve 131 případu (což zjistíte zadáním slova „Brožové“), z čehož ovšem opět 10 připadá na přikázání věci z důvodu vhodnosti + 10x bylapřísedící velkého senátu. S tím je ovšem spojena otázka a to, zda je vůbec vhodné, aby nejvyšší soudce v zemi, tedy jakýsi leader soudcovského stavu, vystupoval převážně jako přísedící a tedy v určitých procedurálních otázkách podléhal jinému (předsedajícímu) soudci. Tím, že JUDr. Brožová (i) vystupovala většinou jako přísedící a nikoliv jako předsedkyně senátu či pléna, de facto „právnický“ význam role předsedy Nejvyššího soudu sama dobrovolně potlačila. A jen na okraj: Počet jí podaných ústavních stížnosti se rovná 50% případů, kdy předsedala senátu NS, což mě jako daňového poplatníka zneklidňuje více než postup Hospodářských novin.
Každý předseda soudu hraje jak soudcovskou, tak i manažerskou roli. Jde však hlavně o to, která z těchto funkcí je fakticky dominantní a podle toho by se také mělo postavení konkrétní osoby posuzovat. Porovnání konkrétní rozhodovací činnosti předsedy českého Nejvyššího soudu s činností předsedů srovnatelných soudů v zahraničí je následující: Předseda Nejvyššího soudu USA (chief justice Roberts, a před ním soudce Rehnquist) předsedá všem zasedáním Nejvyššího soudu; to, že je především soudcem, je nezpochybnitelné. Jeho názor je často rozhodující v těch neobtížnějších případech. Podobně v Německu je předseda Spolkového soudního dvora (prof. Hirsch) účasten od r. 2000 na více než 300 případech (vždy je označen v záhlaví rozhodnutí jako předseda Spolkového soudního dvora). Také ve Francii je předsednictví plenárního zasedání Kasačního soudu vyhrazeno prvnímu předsedovi (v současnosti M. Canivet), a to přímo ze zákona (Code de l'organisation judiciaire čl. L 421-3). Uvedená statistická data ukazují, že faktická rozhodovací aktivita současné předsedkyně českého Nejvyššího soudu s tímto přehledem kontrastuje. Při tom všichni shora uvedení přední soudci odpovídají současně i za ekonomický, aj. běh jimi řízené instituce.
Několik poznámek k Honzovi Komárkovi, nakolik se mají takové články tisknout. Myslím si, že mají, byť jen opakují staré argumenty, a byť tyto argumenty (v podobě, jak jsou vyjadřovány) jsou podle mne stupidní. Zkusím poněkud obsáhleji vysvětlit, proč.
OdpovědětVymazatCelá zdejší diskuse o "soudcokracii" je zavádějící, zcela mimo realitu a odtržená od soudobých diskusí. Nebezpečí přílišné expanze soudcovské moci je skutečně problémem (ne tolik ovšem v ČR, kde jsou soudci přece jen ušlápnutí, a z jejich strany nám vskutku diktatura nehrozí, jak se nám někdo snaží vnutit), u nás se ale redukuje jen na několik rozhodnutí, kde se v podstatě dva soudy "dovolily" rozhodnout proti prezidentovi. Tvrdím, že "aktivistických" a problematických soudních rozhodnutí je v našem systému celá řada, ovšem diskutována je v podstatě jen kauza Brožová, a pak eventuálně soudcovští čekatelé. Proč?
Problémem v ČR je 1) malost intelektuálního prostoru, včetně jeho zabedněnosti a provinčnosti (kdyby si někdo z kritiků soudcovské moci ráčil přečíst soudobé věci, které na toto téma v zahraničí vycházejí, myslím, že bychom mohli brát jejich argumenty mnohem vážněji), 2) to, že veřejný diskurs a jeho témata jsou v ČR utvářena poměrně malou skupinou lidí,z nichž vskutku aktivní je jen kohorta kolem prezidenta, která ochotně papouškuje názory, které jsou po nich chtěny. Protože je tato skupina neskutečně aktivní (a má níže zmíněnou presumpci institucionální relevantnosti), zbývají jen dvě možnosti: být neustále v defenzívě, tedy neustále reagovat jen na to, co daná skupina tvrdí, a tím v podstatě přistupovat na past, že nejsem tím, kdo témata pro diskusi skutečně utváří, nebo být prostě pohodlný, a nedělat nic (čemuž se bohužel blížím i já). Druhé řešení samozřejmě počet diskutujících nadále snižuje.
Nicméně je-li někdo prezidentem, nebo jeho blízkým spolupracovníkem, jeho názory se prostě tisknout musí, protože je tady "institucionální" presumpce relevantnosti, o které hezky hovoří hned v první reakci Jan Petrov. Čímž se ovšem kruh uzavírá: česká diskuse o podstatných věcech se točí v kruhu, protože se neustále reaguje jen na provokativní výroky prezidenta, ať již jde o "soudcokracii", globální oteplování, "NGOismus" atp. Ti, kdo reagují, tak vlastně nechtěně vyhovují poptávce toho, kdo tato témata v podobě, jak chce o nich hovořit on (a nikoliv reagující), vytváří.
Myslím, že Hospodářské noviny jen daly prostor k tomu, aby se člen sboru prezidentských právních poradců znemožnil... Jinak to snad ani chápat nelze - ten článek je přeci děsivý.
OdpovědětVymazatKe komentáři Petra Zimy: mám zato, že vzhledem k poněkud delší demokratické tradici a tím i existenci nezávislých nejvyšších soudů ve Francii a v USA nejsou tyto příliš vhodnými příklady pro porovnávání stávající situace na NS ČR. U nás je té manažerské práce možná o něco víc. A na tomto poli se JUDr. Brožové leccos povedlo - docílila, např., toho, že navzdory stop-stavům v celé justici přišlo na NS postupně jedenáct nových soudců, čímž výkonnost celé instituce znatelně stoupla. Do toho dlouhodobě, už od r. 2003, čelí opakovaným snahám o politizaci NS. Troufám si tvrdit, že na výkon soudcovské role za těchto podmínek asi objektivně tolik času nezbývalo. Což je škoda, protože hodnotové nazírání práva, jehož je JUDr. Brožová zastáncem, by se na NS mělo - narozdíl od převládajícího pozitivismu - promítnout do daleko většího počtu rozhodnutí.
Myslím si, že jazykovým výkladem čl. 62 f) se nedá dojít k tomu, že předseda a místopředseda Nejvyššího soudu mají být jmenováni z řad jeho soudců. Navíc je tu § 102 zákona o soudech a soudcích, který jasně rozlišuje: předsedu a místopředsedu NS jmenuje z řad soudců prezident republiky, předsedy kolegií a předsedy senátů NS jmenuje z řad soudců tohoto soudu předseda Nejvyššího soudu. Opačný výklad by byl ostatně trochu nelogický: prezident by mohl předsedou NS jmenovat jen takového soudce, kterého by mu předem schválil (a s jeho přidělením k NS souhlasil) bývalý předseda. A pokud by ho už nebylo, tedy by o svém budoucím šéfovi rozhodoval místopředseda. :-)
OdpovědětVymazatÚvaha o tom, že když je souhlasem předsedy NS podmíněno přidělení soudce k NS, mělo by se totéž týkat i jmenování místopředsedy, mi ale připadá docela inspirativní. Musím se přiznat, že mne doteď nenapadlo, že se na to dá koukat i takhle. Spíš se mi ale zdá, že to takhle vykládat nejde. Jmenovací pravomoc prezidenta je založena ústavou, jedinou podmínkou je, aby dotyčný byl soudcem. Není možné mu klást podmínky, a to dokonce ani zákonem: vzpomeňme si na jeden z nálezů o ČNB, ve kterých se tehdejší ÚS postavil za tehdejšího prezidenta. Tím méně se mi tedy zdá přijatelné hledat dodatečnou podmínku extenzivním výkladem jen částečně souvisejícího ustanovení.
Nejčastějším argumentem proti jmenování Bureše místopředsedou NS byl jejich počet: zákon o soudech a soudcích na několika místech jasně uvádí, že NS má místopředsedu, prezident však jmenoval druhého. Zastánci prezidenta říkají, že čl. 62 f) mu dává pravomoc jmenovat místopředsedy, což znamená, že si jich může najmenovat, kolik chce. A pokud zákon říká něco jiného, je protiústavní. Odpůrci říkají, že i kdyby to tak bylo, tak tady za 15 let vznikla ústavní zvyklost, že NS má jen jednoho místopředsedu, a ta je závazná. A navíc čl. 91/2 svěřuje zákonodárci, aby stanovil působnost a organizaci soudů, takže pokud zákon říká, že NS má jen jednoho místopředsedu, musí to prezident republiky respektovat. Kombinace těchto dvou argumentů mi připadá docela přesvědčivá.
Může v ČR existovat soudce, který by byl soudcem ve vakuu, tedy nebyl přidělen k žádnému soudu? Problém je, že po nálezu ÚS je to přesně případ J. Bureše, který se tedy nestal soudcem NS ČR, ale byl prostě jen "soudcem" (jakého soudu), aby se pak jmenováním stal místopředsedou NS. Kdyby nebyl jmenován mpř NS ČR, co by se s ním stalo? Byl by prostě soudcem, bral by plat (mimochodem jaký, jako soudce okresního soudu, krajského nebo Vrchního nebo Nejvyššího)), a přitom by nikam nepatřil a nic nesoudil? Jak kdesi napsal můj kolega z katedry, tvořivé aktivity prezidenta republiky přinášejí právní teorii nové a nové otázky.
OdpovědětVymazatDobrý den,
OdpovědětVymazatza otištění článku pana Jindry v HN jsem odpovědný já. Už sice komentářovou rubriku neřídím, ale v této věci nechali kolegové rozhodnutí na mně.
Námitky, o kterých píší Jan Komárek a Jan Petrov, jsem si uvědomoval. K poznámce Guy Peterse: HN mohly poznat - a také poznaly -, že prezidentův rádce jen opakuje staré argumenty "Hradu". Celou věc jsem od začátku sledoval, jejich argumentaci znám.
Přesto jsem se nakonec rozhodl pro uveřejnění, a to z těchto důvodů:
1. Myslím, že noviny mají sloužit i jako platforma veřejné debaty. Od toho je stránka polemik (Op-Ed, tedy "OPoziční" stanovisko k EDitorialům listu), na níž vyšel i článek T. Jindry. Ale rozumím, že z internetové verze, kterou četl Jan Komárek, to nešlo poznat, iHNed bohužel míchá jablka s hruškami.
2. Případ Ivy Brožové ještě neskončil, Ústavní soud rozhodne o jejím posledním podání. Myslím, že má smysl čtenáře informovat, zda a jak se změnil názor prezidenta a jeho poradců. (Ty se totiž mohou měnit poměrně významně. Prezident kupříkladu může napsat velmi hrubý útočný článek proti Karlu Schwarzenbergovi -- a po pár týdnech tvrdit, že "jednou jedinkrát řekl jedinou větu". Nebo může svévolně odmítat jmenování soudců mladších 30 let -- a po prohře u Nejvyššího správního soudu je začít jmenovat jakoby nic.) Byl jsem sám zvědavý, zda v této věci udělá "Hrad" nějaké smírné gesto. Ale myslím, že mělo smysl čtenáře informovat i o zaťatém a nesmiřitelném stanovisku "Hradu".
3. Pokud máte pochyby, jaké je stanovisko HN k případu Ivy Brožové, naleznete ho v několika redakčních komentářích, třeba zde
http://ihned.cz/3-20019580-Iva+Bro%9Eov%E1-000000_d-8d
nebo zde http://ihned.cz/3-19286930-Iva+Bro%9Eov%E1-000000_d-11
nebo zde
http://ihned.cz/3-18864220-Iva+Bro%9Eov%E1-000000_d-06
Ale to neznamená, že neuveřejníme názor přesně opačný. Jan Komárek nedávno v HN trefně napsal, že "právo je mnohem víc světem argumentace a střetávání opačných názorů, než jsme si ochotni připustit" a že neexistuje "»jediná možná« interpretace práva". Tím spíš to platí pro trh myšlenek v novinách. (Pro pořádek: tím neříkám, že všechny názory jsou rovnocenné a stejně hodnotné a že tiskneme kdykoli cokoli. Elementární příklad: asi bychom netiskli popírače holocaustu.)
4. Pravdu má i Zdeněk Kühn. Snažíme se posuzovat články primárně podle obsahu ("strukturalisticky", bez ohledu na autora), teoreticky by měl mít stejnou šanci neznámý XY jako předseda vlády. Jenže málo platné, názor předsedy vlády, vůdce opozice, hlavy státu, předsedů nejvyšších soudů vždy bude mít jistý "bonus", předpokládá se u nich větší relevance. Stejně jako má "bonus" odborník v dané věci, třeba klimatolog k počasí, bývalý ústavní soudce k ústavnímu právu. To však neznamená, že v konkurenci s jinými texty nemohou prohrát, pokud jsou opravdu slabé.
Nebylo by poctivé, kdybych vynechal časovou souvislost s rozhovorem, o níž píše Jan Petrov.
ano, šéfredaktor žádal prezidenta o rozhovor a - jaká náhoda - hradní kancelář poslala tento článek. Nemohu Vám bohužel nabídnout nic víc než své čestné slovo, že na mě šéfredaktor ani nikdo jiný netlačil, článek jsem stejně tak mohl hodit do koše.
5. Spoléhal jsem, že pan Jindra se odkope sám a že v reakci na něj se ozve jiný právník. Což se naštěstí stalo, dnes mám v poště článek Blanky Čechové a otiskneme ho co nejdřív -- kolega editor mě ujišťuje, že v pátečních HN.
Tomáš Němeček
Koment o "smlouvě" mezi HN a Klausem (my Vám článek, vy nám rozhovor) mi začal připadat ne moc chytrý a špatně napsaný. Proto jsem ho smazal ještě dříve, než jste na něj reagoval.
OdpovědětVymazatSpíše Vám věřím. Když shrnu smazaný post: Na jedné straně HN (finančně, reputačně) na rozhovoru s prezidentem vydělají a může u nich fungovat "autocenzura". Na straně druhé, Klaus na zveřejnění rozhovoru také neprodělá a přímý finanční benefit HN není asi tak zásadní.
Jak to funguje v redakci HN a jiných novin, nevím. A neznalost budí fantazii. (Psal jsem, že to a to je možné, ne že to tak je.)
Dovolím poněkud nesmířlivě poznamenat: Článek T. Jindry mi připadá opravdu slabý. A také nevím, zde je dobré kritérium pro publikaci příspěvku, že se někdo odkope. Avšak není na mně určovat obsah HN.
Prosím věřte mi, že je mi lhostejné, že je článek pro Klause nebo proti Brožové.
Někdy mě napadá, že spojení "veřejná debata" je oxymoron.
Moc děkuji Tomášovi Němečkovi za jeho reakci a také vysvětlení. Přiznám se, dalo mi chvíli přemýšlení, abych si sám sobě vysvětlil rozpor, který může budit moje tvrzení o potřebě diskuse na jedné straně (a otevřenosti práva), a odmítání publikace opačných názorů (v tomto případě prezidentova poradce) na straně druhé.
OdpovědětVymazatJá myslím, že podstata mé výhrady netkví ani tolik v tom, že HN publikovaly dost hloupý článek prezidentova poradce, se kterým nesouhlasím. Spíše mi vadí, že publikace toho článku podporuje způsob, jakým se u nás (často) "(ne)diskutuje". Opakovaní týchž argumentů, aniž by se diskutující snažil reagovat na argumenty protistrany. Cílem je zadupat protivníka namísto toho, abychom se společně dobrali k pravdě. V tom směru bych asi odlišil svoji preferenci pro názorovou pluralitu a také co nejširší možnost k jejímu uplatňování od zamořování veřejného prostora dokola opakovanými tvrzeními. Z toho totiž lepší poznání nevzejde.
Úplně ale chápu, že jako editor novin stojíte před velmi těžkou volbou a sám nevím, jestli bych nakonec postupoval jinak. (V tomhle směru nakonec nevím, zda je moje kritika HN poctivá, když sám za sebe nemohu říci, co bych na jejich místě udělal.)
Rozhodně prosím neberte můj post jako podezření, že by HN byly Hradem nějak zkorumpované. A už se těším na ten komentář Blanky Čechové.
Teď teprve jsem si všiml vynikajícího komentáře Zdeňka Kühna, který předkládá ideu "institucionální relevance". S mnhým co Zdeněk píše, souhlasím. Jen myslím, že i tato "institucionální relevance" musí mít meze. Noviny přece nemůžou přetiskovat úplně cokoliv jenom proto, že to tvrdí někdo v určitém postavení. Pak by se změnily na hlásnou troubu politiků a nástroj propagandy (což je myslím právě zrovna případ komentáře pana Jindry). Trochu bych Zdeňkovu konstrukci upravil: tito lidé nechť disponují PRESUMPCÍ relevance. Presumpcí, kterou je možné vyvrátit a článek buď odmítnout, anebo jej otisknout i s názorem druhé strany.
OdpovědětVymazatCo se týká nastolování témat: to je přece ale jeden z úkolů novin (a médií), nenechat si diktovat témata institucionálními aktéry, ale být samostatné a aktivní. V tomhle směru je myslím skvělým vynálezem právě blogosféra (zejména jsou dobré blogy Respektu).
Musím také bohužel souhlasit se Zdeňkem, že se pomalu musím začít cítit za současný stav diskuze o otázkách, které souvisí s právem nebo EU spoluodpovědný. Problémem je, že primitivní článek plný demagogických tvrzení lze napsat během pár (desítek) minut. Promyšlený komentář je práce na několik hodin (nebo i dní...)
K Honzovi: já tam nahoře píšu o PRESUMPCI institucionální relevance. Mám tím pochopitelně na mysli, že v normální zemi budu pochopitelně očekávat, že v poradním právnickém týmu prezidenta budou sedět právnická esa. Takže logicky dám jako redaktor takovýmto lidem, o nichž předpokládám, že jsou esa, prostor.
OdpovědětVymazatBohužel o panu Jindrovi slyším poprvé v životě, takže (právnické) eso asi opravdu není. Takže samozřejmě netvrdím, že vše, co přichází z Hradu, je relevantní, ale prostě ta (vyvratitelná) presumpce, že je to relevantní, pochopitelně platí.
Bohužel mě několik posledních vyjádření "Hradu" dovádí k závěru, že to nejsou relevantní názory, nýbrž mráz, co z Hradu přichází:).
OdpovědětVymazat