Asistent soudce – mezi „dones sbírkou“ a čarodějovým učněm

Nedávno jsem v americkém časopise Judicature narazil na zajímavou recenzi, která rozebírala hned dvě knihy napsané o asistentech soudců amerického Nejvyššího soudu. Obě publikace (Todd C. Peppers : Courtiers of the Marble Palace: The Rise and Influence of the Supreme Court Law Clerk. Stanford University Press, 2006 a Artemus Ward and David L. Weiden : Sorcerers’ Apprentices: 100 Years of Law Clerks at the United States Supreme Court. New York University Press, 2006) se zabývají postavením, prací a vlivem asistentů soudců Nejvyššího soudu USA na rozhodovací činnost soudu.

Obě knihy, tedy alespoň dle recenzenta, dělí nyní již stoletou historii asistentů („law clerks“) soudců Nejvyššího soudu do tří období, a to přibližně stejným způsobem:
1) Od roku 1882 do roku 1920 – asistent jako sekretářka a stenografka (nebo Cimrmanova „sténografka“?);
2) 20tá až 60tá léta 20. století – asistent jako výzkumná jednotka, dělajíc rešerše a dohledávajíc literaturu pro soudce;
3) Od 60tých let dodnes – asistent coby „mladší partner, kolega“, podle označení jedné z knih „čarodějův učeň“. Asistent v této pozici již nepíše pouze memoranda či výtahy případů pro rozhodnutí o přijatelnosti věci, ale pozitivně ovlivňuje právní názor soudce a někdy píše text samotného rozhodnutí.

Je zajímavé, že ve Spojených státech je pozice asistenta soudce nejenom vstupenkou do profesního života (praxe advokáta, státního zástupce), ale také prvním krokem k dráze akademika. Pro mnoho akademiků na „lepších“ amerických univerzitách je „clerkship“ se slovutným soudce federálního, v ideálním případě Nejvyššího soudu USA, prvním z povinných rituálů pro vstup do pedagogického cechu (srov. kupříkladu vzpomínky „natural born intelectual“ R. Dworkina na jeho učednické začátky u soudce Learned Handa, na které bylo odkazováno zde - viz především úsměvnou pasáž, kde Dworkin vzpomíná, jak Learned Hand nahlas meditoval, co si s ním má vlastně počít).

V Evropě nemá obecně asistování pro vrcholné soudce takovou tradici jako ve Spojených státech. Hlavním důvodem je tradičně odlišné vnímání funkce soudce; soudce je v podstatě lépe placený státní úředník, který by měl svoji „odbornou“ práci zastat sám. Pokud potřebuje pomoc, tak je to v podobě uvaření kafe a nakopírování spisu. Výjimkou jsou zde ústavní soudy, některé soudy nejvyšší a evropské soudy nadnárodní.

Francouzská tradice asistenty soudců v americkém chápání nezná. Odborný pomocný aparát, pokud u vrcholného soudu vůbec existuje, je centralizován v rámci jednotného sekretariátu či kanceláře soudu anebo v rámci oddělení výzkumu a dokumentace. Francouzský „référandaire“, který funguje u vrcholných soudů, není asistentem, ale soudcem nižšího soudu dočasně přiděleným k soudu nejvyššímu (správně tedy „conseiller référandaire“, po "česku" tedy spíše stážista či soudce dočasně přidělen). Podobně jsou přidělování mladí soudci k nejvyšším soudů v Německu (tedy všem pěti nejvyšším soudům plus ke Spolkovému ústavnímu soudu, typicky na dva roky). Tam mají statut vědeckého spolupracovníka (wissenschaftlicher Mitarbeiter). Bývají předěleni k jednotlivým senátům, nikoliv jednotlivým soudcům.

Podstatně odlišná je úroveň nadnárodní, zastoupená Evropským soudem pro lidská práva na straně jedné a Soudním dvorem a Soudem prvního stupně na straně druhé. Zatímco prvně jmenovaný ESLP je věren frankofonní tradici a asistenty jednotlivých soudců nezná (odborný pomocný aparát je koncentrován v kanceláři Soudu), komunitární lucemburské soudy asistenty (référandaire v přeneseném francouzském smyslu) znají a využívají. Référandaires Soudního dvora a SPS (tedy česky asi referenti) jsou v Evropě zřejmě nejblíže „clerks“ amerického Nejvyššího a federálních soudů. Jisté odlišnosti tu však jsou: za prvé, referenti zůstávají u komunitárních soudů delší dobu, než američtí „clerks“. Ve Spojených státech je s ohledem na každoroční zasedání soudů („term“) zvykem, že asistent je zaměstnán pouze na délku jednoročního zasedání soudu. Za druhé, na rozdíl od amerických soudů nebývají komunitární asistenti čerství absolventi univerzity.

Co asistent dělá záleží vždy na soudci; může to být vše od příslovečného vaření kafe až po psaní rozsudků. Výše popsané fáze „emancipace“ asistentů nejvyššího soudu USA by naznačovaly, že vaření kafe již dnes bude výjimkou. Vizuálně nejzajímavěji vyjádřenou práci asistenta soudce jsem viděl na jednání u australského Vrchního soudu (což je tedy australský nejvyšší soud, tedy soud posledního stupně, nicméně Australané ho zřejmě z piety k době, kdy to byl skutečně pouze Vrchní soud a soudem posledního stupně byl Privy Council v Londýně, nechtějí přejmenovat na Supreme Court, takže jméno soudu tak trochu mate).

U australského Vrchního soudu jsem se účastnil dvou plenárních slyšení. Uspořádání jednací místnosti bylo běžné: na jedná straně stádo advokátů žalobce, na druhé straně podobné stádo advokátů žalovaných (byly to spojené věci a každá strana chtěla být asi zastoupena, navíc v aglosaských systémech, kde bylo zachováno funkční dělení na barrister/solicitor se lze u soudů často setkat až se třemi právníky na jedné straně - "instructing solicitor", junior barrister a senior barrister, typicky Queens Council (QC), což vytváří skutečná "stáda" právníků na obou stranách).

Zajímavý však byl prostor soudců: ti seděli na vyvýšeném pódiu vpředu, a za nimi, tedy za jejich vysokými koženými sedadly, seděli na malých seslích asistenti. Za každým soudcem jeho asistent. Každý asistent měl na stolečku před sebou stoh papírů, podkladů a knih a za svými zády pak společnou, tedy pro všechny soudce a asistenty sdílenou dlouhou řadu sbírky zákonů a sbírky rozhodnutí soudů. Soudci většinu času podřimovali (což se jim nedivím, protože cca tříhodinové odpolední stání na téma rozdělení kompetencí mezi Australský svaz a jednotlivé státy svazu v otázkách péče o odpady uklimbalo i mě a ostatní nadšence a zbloudilce v jednačce). Asistenti pak neustále divoce něco škrábali na papíry před sebou. Nicméně v okamžicích, kdy podřimující soudce něco probudilo (zpravidla nějaké jméno povědomé kauzy či výslovný odkaz na nějaký precedent či legislativu uváděný některou ze stran), tak mírně pozvedli pravou ruku z područky křesla; na tento signál čekal asistent, který seděl cca dva metry za soudcem. Zvedl se a zezadu se k němu přiblížil. Soudce mu pošeptal instrukce. Asistent vyrazil, a to buď k řadě sbírek v zadní části jednací místnosti anebo zadním východem z jednací síně ven. Vracel se vždy v průměru za dvě až pět minut a v rukou nesl otevřenou knihu, kterou položil před soudce na stůl. Vzápětí usedl zpět na svůj startovní blok (buď ihned anebo po kratší „šeptací debatě“ se svým soudcem) a jal se čekat na další povel, přičemž nadále popisoval další archy papíru.

Práce asistenta u australského vrchního soudu není přirozeně omezena na vyhledávání literatury. Asistenty soudců Vrchního soudu, stejně jako v případě ostatních významných vrcholných soudů anglosaské právní kultury (Kanada, Jižní Afrika, Nový Zéland, avšak s výjimkou Velké Británie samotné), bývají nejlepší a pečlivě selektovaní čerství absolventi právnických fakult. Vizuální uspořádání a průběh slyšení u Vrchního soudu byl sympatický mimo jiné otevřeným a veřejným uznáním role asistenta soudce; z některých až vášnivých šeptacích debat a skutečnosti, že zatímco soudci klimbali, psací automaty za jejich zády nadále čile běžely, bylo zřejmé, že asistenti jsou pro své soudce něčím podstatně víc než „dones sbírkou“.