Jaký je váš volební PIN?

Ústavní právo bývá obvykle prvním, jehož se dotkne zásah jakékoli revoluce; s jedinou výjimkou, a tou je revoluce vědeckotechnická (či jak se jí nyní říká). Pokrok se nicméně nedá zastavit (omlouvám se za svou zvrhlou zálibu ve floskulích), takže i pevnost ústavních aktů v podobě slavnostních přísah, dokumentů na ručně dělaném papíře a poctivě zapečetěných uren obalených razítky a podpisy už je řádně ohrožována, přičemž nejaktuálnější útok probíhá právě nyní v oblasti Pobaltí. Jak se totiž dozvídáme z médií, v Estonsku právě probíhají první celostátní parlamentní volby, v nichž je možno hlasovat i elektronicky, pomocí přiložení čipu skrytého v občanském průkazu ke čtečce připojené na internet (viz např. http://svet.ihned.cz/c4-10030280-20529140-003200_d-estonci-jako-prvni-na-svete-voli-poslance-pres-internet). Novináři už nás tak zásobují fotografiemi Estonců hlasujících v čele s premiérem Andrusem Ansipem z pohodlí svých křesílek, veřejných knihoven a lze jistě očekávat i nějakou tu nakamuflovanou fotku voliče s notebookem v sauně vybavené Wi-Fi, a futurologové mající zálibu v ústavním právu se mohou lehkým perem pustit do úvah, co z těchto obrázků plyne. Odpověď, která se mi nabízí, připomíná spíš dialektický žebřík střídajících se kladů a záporů elektronických voleb:
Je zjevné, že to, co nyní vypadá jako pobaltský experiment, má zaděláno na rozšíření do dalších moderních zemí a časem možná i k nám. Konzervativce na tom snad zamrzí, že by se akt voleb, „svátku demokracie“, měl (byť ještě nadlouho jistě pouze fakultativně) redukovat ze slavnostního společenského rituálu se staletou tradicí na kliknutí myší ve voličově oblíbené teplákovce...
Na druhé straně to jistě znamená, že volby se stanou přístupnými i pro ty, pro které by nyní objektivně či subjektivně přístupné nebyly. Konzervativec by jistě zvolal, že pokud si někdo nedokáže vyšetřit půlhodinu na návštěvu volební místnosti, není výkonu svého volebního práva hoden; liberál – a jen z nechuti k Platónovi odolávám pokušení používat zde formu umělého dialogu – naopak odkáže na příspěvek o přepracovaných právnících odcházejících z práce v době, kdy už členové volebních komisí spokojeně spí v domovech pro seniory a na studentských kolejích.
Právě vřazení této specifické skupiny, pro niž má vliv na věci veřejné cenu menší než půlhodina času, nicméně snad větší než dvě minuty trvající otevření dalšího okna internetového prohlížeče, bude představovat asi nejodhadnutelnější změnu; a nepochybuji, že pokud by se o podobné změně začalo uvažovat u nás, první reakcí politických stran bude nechat si zjistit velikost a stranické preference této skupinky. Z toho důvodu nepředpokládám, že by se takové úvahy objevily u nás již v tomto volebním období, protože – a jedná se pouze o mou ničím nepodloženou intuici – by pro takový návrh bylo na základě krátkodobé úvahy o výhodnosti asi sto poslanců a proti němu zhruba stejně.
Zajímavější než ty krátkodobé jsou ovšem dlouhodobé dopady tohoto prvního estonského celostátního krůčku po vratkém optickém vlákně, tedy budoucí naplnění vize e-governmentu, respektive její přenesení z úrovně dnešních elektronických formulářů žádostí o sociální dávky k přímému vlivu e-občanů na běh věcí veřejných.
A právě tady, u vize možné budoucí demokracie postavené na elektronických referendech a politice určované den po dni na základě hlasování všech, kdo se právě k této otázce vyjádřit chtějí, moje žonglování s klady a zápory končí. Na jednu stranu se tak totiž otvírá cesta k znovuobnovení ideálů úplné přímé demokracie, na druhé straně ale také k úplnému naplnění pochyb o vhodnosti takové cesty, které na některých odstrašujících příkladech krátkozrakosti plebiscitního rozhodování a manipulovatelnosti voličů uvádí například Fareed Zakaria ve své už dnes kultovní práci (F. Zakaria, Budoucnost svobody, Academia, 2004). Estonské elektronické volby jsou tak určitě vykročením do budoucnosti, je ovšem otázkou, jestli je to právě ta „budoucnost svobody“, kterou bychom si měli přát...