Blanka Čechová (možná ji znáte z jejích Omalovánek ze Štrasburku) napsala na podivuhodný článek T. Jindry, o kterém jsme zde diskutovali, velmi pěkný komentář. Poněvadž jej editor HN zkrátil až poněkud příliš (navíc jsem ho ani nenalezl na ihned), rád jsem ji nabídl publikovat ho u nás na Jiném právu v plném rozsahu.
UPDATE: Publikovaný článek Blanky je možné nalézt zde (na stránkách internetových Hospodářek, nikoliv na ihned, proto jsem jej tam včera neobjevil). Krácení bylo způsobeno hlavně tím, aby článek mohl vyjít už v pátek, jak tady slíbil T. Němeček v komentáři na naši masáž HN:-)
13. února vyšel v HN článek Zastavme expanzi justice, dokud je čas. Zvláštní pozornost si zasluhuje příměr k „vlaku, který odjel“, jenž jeho autor Tomáš Jindra, člen sboru právních poradců prezidenta republiky, použil v souvislosti s odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu. Zpochybňoval tak platnost rozhodnutí, kterým Ústavní soud navrátil JUDr. Brožovou zpět do funkce.
Pravda: loňské odvolání Ivy Brožové z čela Nejvyššího soudu proběhlo tak rychle, že skutečně mohlo působit jako odjezd velmi spěšného vlaku z brněnského Hlavního nádraží. Zde však veškerá podobnost končí.
Když nastupujeme do vlaku, patrně nás ani nenapadne zkoumat podmínky, které jsou nutné k tomu, aby vlak ze stanice úspěšně odjel. Koleje, výpravčí i jízdní řád jsou nám upřímně jedno. Za jistých okolností však nepochybně rozjetý vlak zastavit lze. Například tehdy, kdy by byl vlak přistaven na špatnou kolej a vypraven podnapilým drážním zaměstnancem podle předloňského jízdního řádu. V takovém případě bude, doufejme, uděláno vše pro to, aby dotyčný vlak nepokračoval v jízdě.
Rozhodnutí, kterým prezident Václav Klaus odvolal předsedkyni Nejvyššího soudu, bylo špatně vypraveným vlakem a je dobře, že se ho díky Ústavnímu sodu podařilo včas zastavit. Podmínky pro odvolání JUDr. Brožové zde, totiž, v žádném případě dány nebyly:
Za prvé, úprava podle které k jejímu odvolání došlo, byla v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy a to přesto, že na tuto skutečnost Ústavní soud upozorňoval už v roce 2002 (v nálezu Pl. ÚS 7/02), kdy § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v tehdy platném znění zrušil. Když byla v roce 2003 přijata novela zákona o soudech a soudcích, tehdejší zákonodárci nález Ústavního soudu ignorovali a způsob odvolávání předsedů soudů ponechali tak, jak byl. To jest špatně. V rozporu s Ústavou. K tomu lze dodat, že mechanismy demokratického právního státu mohou být úspěšné v boji s kdečím, jen ne s hrubým nedostatkem právní kultury. A nerespektování nálezů Ústavního soudu samotným zákonodárcem, žel, ničím jiným než nízkou právní kulturou není.
Za druhé: někdejší, byť neústavní, pravomoc prezidenta odvolat předsedu Nejvyššího soudu byla jednou z těch, které vyžadují spolupodpis předsedy vlády. Tomáš Jindra ve svém článku sice tvrdí, že tehdejší Paroubkova vláda svého předsedu k nutnému spolupodpisu pověřila, nicméně z příslušného záznamu o jednání vlády (1.2.2006) tato skutečnost ani zbla nevyplývá. V daném zápise je pečlivě zaznamenáno, kterak vláda tehdy hlasovala o tak zásadních otázkách jakými byly např. povolení vjezdu sněžné rolby do CHKO Jizerské hory k údržbě sjezdové trati „U Tomáše“, zatímco věc odvolání šestého nejvyššího ústavního činitele je pouze záhadně konstatována slovy, že „Vláda projednala na uzavřeném jednání schůze materiál předložený místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti“. Tečka. O pověření předsedy Paroubka ke kontrasignaci předmětného prezidentova rozhodnutí řeč nebyla. Pozoruhodné je, že v rámci téhož jednání vláda svého předsedu jednohlasně pověřila spolupodepsat rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše do funkce soudce. Dané usnesení má číslo 124. Usnesení o kontrasignaci odvolání Brožové číslo nemá. Nemá, protože není. A že by bylo platně vzniklo někdy později, je vyloučeno: Brožová byla, totiž, prezidentem odvolána hned následující den, tedy 2.2.2006, navíc bez řádného odůvodnění.
Příslovečný vlak jel v tomto případě po značně nešťastné koleji. Iva Brožová však podala ústavní stížnost. Ústavní soud následně rozhodl o odkladu vykonatelnosti vadného rozhodnutí o odvolání, čímž zatáhl za nouzovou brzdu – konkrétně řečeno za jednu z brzd, jimiž mohou v demokratickém právním státě moc výkonná, zákonodárná a soudní vzájemně korigovat své případné excesy. Tomáš Jindra ve svém článku, nicméně, uvádí, že Ústavní soud rozhodl „přes vůli vyjádřenou zákonodárci i celou exekutivou.“ K tomu lze dodat snad jen – zaplaťpánbůh. Ústavní soud, zrovna tak jako kterýkoli jiný soud i celá justice má být, přeci, nezávislý a nikoliv podřízený názorům legislativců a politiků. Pokud by soudní moc měla prolnout s mocí výkonnou, pak můžeme Ústavní soud i jiné demokratické vymoženosti rovnou zrušit a vydat se na cestu zpět do doby předsametové. Je vidět, že vlak je stále přistaven. Kterýpak výpravčí nám zahvízdá na píšťalku příště?
UPDATE: Publikovaný článek Blanky je možné nalézt zde (na stránkách internetových Hospodářek, nikoliv na ihned, proto jsem jej tam včera neobjevil). Krácení bylo způsobeno hlavně tím, aby článek mohl vyjít už v pátek, jak tady slíbil T. Němeček v komentáři na naši masáž HN:-)
13. února vyšel v HN článek Zastavme expanzi justice, dokud je čas. Zvláštní pozornost si zasluhuje příměr k „vlaku, který odjel“, jenž jeho autor Tomáš Jindra, člen sboru právních poradců prezidenta republiky, použil v souvislosti s odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu. Zpochybňoval tak platnost rozhodnutí, kterým Ústavní soud navrátil JUDr. Brožovou zpět do funkce.
Pravda: loňské odvolání Ivy Brožové z čela Nejvyššího soudu proběhlo tak rychle, že skutečně mohlo působit jako odjezd velmi spěšného vlaku z brněnského Hlavního nádraží. Zde však veškerá podobnost končí.
Když nastupujeme do vlaku, patrně nás ani nenapadne zkoumat podmínky, které jsou nutné k tomu, aby vlak ze stanice úspěšně odjel. Koleje, výpravčí i jízdní řád jsou nám upřímně jedno. Za jistých okolností však nepochybně rozjetý vlak zastavit lze. Například tehdy, kdy by byl vlak přistaven na špatnou kolej a vypraven podnapilým drážním zaměstnancem podle předloňského jízdního řádu. V takovém případě bude, doufejme, uděláno vše pro to, aby dotyčný vlak nepokračoval v jízdě.
Rozhodnutí, kterým prezident Václav Klaus odvolal předsedkyni Nejvyššího soudu, bylo špatně vypraveným vlakem a je dobře, že se ho díky Ústavnímu sodu podařilo včas zastavit. Podmínky pro odvolání JUDr. Brožové zde, totiž, v žádném případě dány nebyly:
Za prvé, úprava podle které k jejímu odvolání došlo, byla v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy a to přesto, že na tuto skutečnost Ústavní soud upozorňoval už v roce 2002 (v nálezu Pl. ÚS 7/02), kdy § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v tehdy platném znění zrušil. Když byla v roce 2003 přijata novela zákona o soudech a soudcích, tehdejší zákonodárci nález Ústavního soudu ignorovali a způsob odvolávání předsedů soudů ponechali tak, jak byl. To jest špatně. V rozporu s Ústavou. K tomu lze dodat, že mechanismy demokratického právního státu mohou být úspěšné v boji s kdečím, jen ne s hrubým nedostatkem právní kultury. A nerespektování nálezů Ústavního soudu samotným zákonodárcem, žel, ničím jiným než nízkou právní kulturou není.
Za druhé: někdejší, byť neústavní, pravomoc prezidenta odvolat předsedu Nejvyššího soudu byla jednou z těch, které vyžadují spolupodpis předsedy vlády. Tomáš Jindra ve svém článku sice tvrdí, že tehdejší Paroubkova vláda svého předsedu k nutnému spolupodpisu pověřila, nicméně z příslušného záznamu o jednání vlády (1.2.2006) tato skutečnost ani zbla nevyplývá. V daném zápise je pečlivě zaznamenáno, kterak vláda tehdy hlasovala o tak zásadních otázkách jakými byly např. povolení vjezdu sněžné rolby do CHKO Jizerské hory k údržbě sjezdové trati „U Tomáše“, zatímco věc odvolání šestého nejvyššího ústavního činitele je pouze záhadně konstatována slovy, že „Vláda projednala na uzavřeném jednání schůze materiál předložený místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti“. Tečka. O pověření předsedy Paroubka ke kontrasignaci předmětného prezidentova rozhodnutí řeč nebyla. Pozoruhodné je, že v rámci téhož jednání vláda svého předsedu jednohlasně pověřila spolupodepsat rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše do funkce soudce. Dané usnesení má číslo 124. Usnesení o kontrasignaci odvolání Brožové číslo nemá. Nemá, protože není. A že by bylo platně vzniklo někdy později, je vyloučeno: Brožová byla, totiž, prezidentem odvolána hned následující den, tedy 2.2.2006, navíc bez řádného odůvodnění.
Příslovečný vlak jel v tomto případě po značně nešťastné koleji. Iva Brožová však podala ústavní stížnost. Ústavní soud následně rozhodl o odkladu vykonatelnosti vadného rozhodnutí o odvolání, čímž zatáhl za nouzovou brzdu – konkrétně řečeno za jednu z brzd, jimiž mohou v demokratickém právním státě moc výkonná, zákonodárná a soudní vzájemně korigovat své případné excesy. Tomáš Jindra ve svém článku, nicméně, uvádí, že Ústavní soud rozhodl „přes vůli vyjádřenou zákonodárci i celou exekutivou.“ K tomu lze dodat snad jen – zaplaťpánbůh. Ústavní soud, zrovna tak jako kterýkoli jiný soud i celá justice má být, přeci, nezávislý a nikoliv podřízený názorům legislativců a politiků. Pokud by soudní moc měla prolnout s mocí výkonnou, pak můžeme Ústavní soud i jiné demokratické vymoženosti rovnou zrušit a vydat se na cestu zpět do doby předsametové. Je vidět, že vlak je stále přistaven. Kterýpak výpravčí nám zahvízdá na píšťalku příště?
Blanka Čechová
(Autorka je právnička. V letech 2005-2006 působila jako právní asistent u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku)
(Autorka je právnička. V letech 2005-2006 působila jako právní asistent u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku)
Žádné komentáře:
Okomentovat