Myslím, že by zájemce z oblasti soutěžního práva mohlo zajímat nárůst aktivity Nejvyššího soudu USA v oblasti antitrustu. Ten totiž pro tento term připustil certiorari ve 4 významných soutěžních případech.
Jedná se o věci
(1) Bell Atlantic Corp. v. Twombly;
(2) Weyerhaeuser Co. v. Ross-Simmons Hardware Lumber Co.;
(3) Leegin Creative Leather Products, Inc., v. PSKS, Inc.; a
(4) Credit Suisse First Boston, Ltd. v. Billing.
Jedná o zajímavé věci ve všech 4 případech a bude fajn sledovat, jak dané kauzy dopadnou. Tak (1) může mít zajímavé dopady v oblasti určení tzv. standard of pleading (určitá obdoba našeho břemene tvrzení, resp. substancování) v případech namítaného koluzivního jednání mezi podniky. (2) se zabývá problematikou tzv. predatory buying, tj. situace, kdy dominantní odběratel nakuje více zboží či je nakupuje za neúměrně vysokou cenu s cílem zabránit dodávce dotčeného zboží konkurujícím podnikům (dalším odběratelům na témže trhu) a (4) se bude zabývat aplikací soutěžního práva v regulovaných odvětvích.
Nicméně já bych zde uvedl poněku více slov o případu (3), který se zabývá problematikou tzv. resale price maintenance a konkrétně otázkou, zda je stanovování (pře)prodejní ceny ze strany dodavatele odběrateli per se zakázané či nikoli. V rámci soutěžního práva (a to platí pro americké, evropské i české) se považovala za poměrně ustálené, že stanovování fixní či minimální přeprodejní ceny je závažným protisoutěžním deliktem. Stanovování maximální prodejní ceny, příp. používání doporučených cen takto přísnému posuzování postupně uniklo. V Evropě to souviselo zejména s přijetím nařízení č. 2790/1999 (bloková výjimka pro vertikální dohody), kterou kopírovala (nyní již zrušená) vyhláška Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. 198/2000 Sb. Ve Spojených státech byla přípustnost maximum resale price maintenance stanovena klíčovým rozhodnutím Nejvyššího soudu z r. 1997 ve věci State Oil Co. v. Kahn, kde byla překonána původní judikatura konstatující pravý opak a konstatováno, že stanovování maximální prodejní ceny není per se zakázané, ale musí být posuzováno případ od případu. Vývoj tohoto případu byl zajímavý. Rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházelo rozhodnutí soudce Posnera v 7 distriktu, kdy tento zkritizoval původní postoj Nejvyššího soudu k otázce stanovování maximální přeprodejní ceny, ale posléze konstatoval, že s pro něj závaznými precedenty nemůže nic dělat:
"At some point in the future, the Supreme Court may revisit Albrecht and further define the scope of the per se rule in the context of vertical maximum price-fixing. Until that time, however, we cannot be sure whether the rule of Albrecht is broader than the facts which gave it birth. In the interim, considerations of stare decisis and precedent require us to continue to adhere to the per se rule against vertical maximum price-fixing in cases in which identifiable anticompetitive effects are present. ..."
Následně, jak uvedeno, Nejvyšší soud svou původní judikaturu překonal (overrule), přičemž na odůvodnění Justice O'Connor lze pěkně vidět, jak měli soudci tendence vyrovnat se s konfliktem mezi substantivní spravedlností (zde větší význam ekonomické analýzy, která potvrzuje obecnou nezávadnost maximum resale price maintenance) a formální právní jistotou. Zjednodušeně řečeno odůvodnění konstatuje, že vlastně již předchozí judikatura avizovala odklon od explicitního pravidla proti danému typu restriktivní dohody a že akademická literatura je v tomto ohledu velmi přesvědčivá, pročež je odůvodněný odklon od původní judikatury a explicitní overruling. Viz např. (z odůvodnění rozhodnutí NS):
" ... our reconsideration of Albrecht' s continuing validity is informed by several of our decisions, as well as a considerable body of scholarship discussing the effects of vertical restraints. Our analysis is also guided by our general view that the primary purpose of the antitrust laws is to protect interbrand competition" ...
"This Court has expressed its reluctance to overrule decisions involving statutory interpretation, see, e.g. , Illinois Brick Co. v. Illinois , 431 U.S. 720 , 736 (1977), and has acknowledged that stare decisis concerns are at their acme in cases involving property and contract rights, see, e.g. , Payne, 501 U. S., at 828. Both of those concerns are arguably relevant in this case.
But " [s]tare decisis is not an inexorable command." Ibid . In the area of antitrust law, there is a competing interest, well-represented in this Court's decisions, in recognizing and adapting to changed circumstances and the lessons of accumulated experience. Thus, the general presumption that legislative changes should be left to Congress has less force with respect to the Sherman Act in light of the accepted view that Congress "expected the courts to give shape to the statute's broad mandate by drawing on common-law tradition." National Soc. of Professional Engineers v. United States, 435 U.S. 679 , 688 (1978). As we have explained, the term "restraint of trade," as used in §1, also "invokes the common law itself, and not merely the static content that the common law had assigned to the term in 1890 ..." ...
"Although we do not "lightly assume that the economic realities underlying earlier decisions have changed, or that earlier judicial perceptions of those realities were in error," we have noted that "different sorts of agreements" may amount to restraints of trade "in varying times and circumstances," and "[i]t would make no sense to create out of the single term 'restraint of trade' a chronologically schizoid statute, in which a 'rule of reason' evolves with new circumstances and new wisdom, but a line of per se illegality remains forever fixed where it was." " ...
"In overruling Albrecht , we of course do not hold that all vertical maximum price fixing is per se lawful. Instead, vertical maximum price fixing, like the majority of commercial arrangements subject to the antitrust laws, should be evaluated under the rule of reason. In our view, ruleof-reason analysis will effectively identify those situations in which vertical maximum price fixing amounts to anticompetitive conduct."
K této změně v přístupu k maximum resale price maintenance došlo bez jakékoli legislativní změny a při stejně znějících aplikovaných ustanoveních Sherman Act. Obdobně i proměny v soutěžní politice na evropské úrovni probíhají při nezměněném základním ustanovení čl. 81 SES.
Případ ad (3) uvedený shora se zabývá obdobnou otázkou, ale nyní jde možná ještě dále, když jeho základem je možné překonání per se zákazu vertikálního fixování ceny uplatňovaného v Spojených státech po více než 95 let. Obdobný zákaz se uplatňuje v evropském (i českém) kontextu po celou dobu existence příslušných soutěžních pravidel. Argumentace o ekonomické neodůvodněnosti per se zákazu i v tomto směru čerpá primárně z akademické literatury - např. články soudce Easterbrooka. Opět lze čekat střet mezi "substantivní ekonomickou odůvodněností" a "formální jistotou". Tento případ bude zajímavý, a to nejen pro soutěžní právníky, kteří se mohou v případě změny přístupu NS těšit na další vývoj v oblasti evropského soutěžního práva. Bude se jednat o další odlišnost mezi Evropou a Amerikou v přístupu k ochraně hospodářské soutěže? Anebo se Evropa bude ubírat podobným směrem, byť dosud trvala na hard-core charakteru příslušných restriktivních ustanovení? Co si s tím pak počne česká rozhodovací praxe, která - kdyby došlo ke změně v přístupu i na evropské úrovni - by se také musela postavit na hlavu, byť zde bude mít alespoň legislativní nástroj v podobě čl. 3 nařízení 1/2003?
Dané případy však nastiňují i zajímavé otázky jurisprudenční. Je opravdu možné takto "jednoduše" měnit právo při nezměněném legislativním textu? Hraje roli, jestli ke změně dochází v kontinentální či common law jurisdikci? Jedná se o opravdu o "změnu" práva, resp. v čem spočívá? Pokud se právo mění, jak je možné je aplikovat zpětně v neprospěch jedné ze sporujících se stran? Je právo jiné u nižšího soudu a u soudu nejvyššího? Tyto a jiné podobné otázky jdou k samotnému základu diskusí o povaze práva (a související otázky soudního rozhodování) např. mezi Hartem, Dworkinem, Razem a dalšími. Při čtení shora uvedených soutěžních případů si ty diskuse nelze nevybavit ...
29 prosince 2006
27 prosince 2006
Soudní přezkum rozhodnutí o nepřijetí ke studiu?
(Níže je přetištěna tisková zpráva Nejvyššího správního soudu ze den 22.12.2006. Písemné vyhotovení rozhodnutí není v tomto okamžiku ještě veřejně přístupné. Do konce ledna by mělo být přístupné zde.)
Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že rozhodnutí rektora o přijetí či nepřijetí uchazeče na vysokou školu musí obsahovat přezkoumatelné odůvodnění. V řízení o přijímání uchazečů ke studiu na vysoké škole mají děkan i rektor postavení správního orgánu, a tudíž musí plně respektovat zásady správního řízení platné v demokratickém právním státě.
Bc. P. P. se v roce 2004 hlásil na navazující magisterské studium na Fakultě informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové. Děkan rozhodl o jeho nepřijetí s odůvodněním, které znělo „pro velký počet uchazečů jste nebyl přijat z kapacitních důvodů“.
Uchazeč proti tomuto rozhodnutí podal žádost o přezkum. Podle ní byl rozhodnutím porušen zákon, vnitřní předpisy univerzity a podmínky stanovené školou pro přijímací řízení. V žádosti uvádí konkrétní námitky. Rektorka Univerzity Hradec Králové však potvrdila rozhodnutí děkana s odůvodněním, které znělo: „Výše uvedené rozhodnutí děkana FIM je v souladu se zákonem č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a o doplnění dalších zákonů, studijním a zkušebním řádem UHK a se stanovenými podmínkami přijímacího řízení. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.“
Proti rozhodnutí rektorky Bc. P. P. podal správní žalobu, kde jako hlavní výtku uvádí nedostatečné odůvodnění. Krajský soud v Hradci Králové mu dal za pravdu. Děkan fakulty nebo rektor vysoké školy, který o (ne)přijetí na vysokou školu rozhoduje, má totiž postavení správního úřadu. Jeho rozhodnutí proto mají povahu správních rozhodnutí, které se dotýkají subjektivních práv a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Řízení o přijetí na vysokou školu je podle krajského soudu typickým druhem správního řízení, ačkoli se neřídí správním řádem, ale zákonem o vysokých školách. I ten však stanoví povinnost rozhodnutí odůvodňovat, a to přinejmenším tak, aby se uchazeč o studium jasně a srozumitelně dozvěděl, z jakých konkrétních důvodů nebyl na studium přijat. Tato povinnost pak tím spíše dopadá na rozhodnutí přezkumné. Z odůvodnění v rozsahu jediné věty obsahující citaci zákona uchazeč o studium nemůže poznat, zda se rektor důvody jeho nepřijetí ke studiu vůbec zabýval. Krajský soud proto považuje rozhodnutí rektorky za nepřezkoumatelné a zrušil jej.
Rektorka královehradecké univerzity podala proti rozsudku kasační stížnost. Podle ní krajský soud překročil své pravomoci a rozšiřujícím výkladem zákona jí stanovil povinnost, kterou jí samotný zákon neukládá (zákon totiž výslovně nemluví o povinnosti rektora uvádět individualizované odůvodnění).
Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že zákon o vysokých školách výslovně nestanovuje povinnost rektora, aby v písemném rozhodnutí o přijetí či nepřijetí uchazeče ke studiu uváděl podrobné odůvodnění. Ta ovšem plyne ze samotné podstaty přezkumu: pokud zákon dává uchazeči možnost namítat v žádosti o přezkum konkrétní důvody, proč by rozhodnutí děkana mělo být v rozporu se zákonem, potom je nutné, aby se rektor při přezkumu tohoto rozhodnutí těmito důvody zabýval. Rozhodnutí o přezkumu bez podrobného odůvodnění pak jako opravný prostředek ztrácí smysl.
Nejvyšší správní soud dále uvedl, že při výkladu předpisů se nelze opírat pouze o části zákona vytržené z kontextu, ale že je třeba se na danou otázku dívat v souvislosti s celým právním řádem. Povinnost rektora odůvodňovat svá rozhodnutí tak plyne i z úvodních ustanovení zákona o vysokých školách, podle nichž vysoké školy umožňují přístup k vysokoškolskému vzdělání v souladu s demokratickými principy. Mezi demokratické principy nepochybně patří princip transparentnosti, který vyjadřuje, že postupy při rozhodování jsou srozumitelné a otevřené, rozhodnutí jsou odůvodněna a informace, na nichž jsou rozhodnutí založena, jsou dostupné veřejnosti. Rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu v demokratickém státě nesmí být otázkou libovůle.
Nejvyšší správní soud proto potvrdil závěry krajského soudu a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
26 prosince 2006
Česká akademická soda
K mým nejoblíbenějším silvestrovským pořadům vždy patřila Česká soda. Je to asi nejblíže, co se česká satira dostala k Monthy Pythonům. Nevím, kam se soda v posledních letech poděla. Čtvrtníček má letos zřejmě příliš mnoho práce s poháněním svých čivav na saních, takže asi zase nic nebude. Co dělati, mléka nemaje?Naštěstí je zde mnoho autorů, kteří jsou s naprosto vážnou tváří schopni vtipy autorů České sody plnotučně nahradit. Tomu, kdo se chce do nového roku prosmát (či proplakat) nabízím předčasně silvestrovské výňatky z materiálu pro zasedání vědecké rady Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 14. 12. 2006 s titulem „Václav Pavlíček: Demokratický právní stát a postavení soudů v ústavním systému ČR; několik tezí“. Je to soda. K největším bublinkám by patřilo:
„Pojem demokratický právní stát v článku 1 odst. 1 Ústavy se odlišuje od pojmu právní stát znakem demokratičnosti.
[...]
Dělba moci zabraňuje, aby se některá složka státní moci nebo některý funkcionář uchopil moci totálně, nastolil svoji diktaturu.
[...]
Soudnictví ústavní i obecné se vyznačuje demokratickým deficitem. Soudci nejsou v žádném směru, a to ani zprostředkovaně, odpovědni lidu. Porotní systém neexistuje a účast laického živlu, který se uplatnil v době první republiky i v některých civilních záležitostech, je věcně omezená a jeho společenská prestiž v současné době značně upadla. Soudní moc však nemá svými úkoly především zajišťovat demokracii, ale právní jistotu v koncepci právního státu. Jedině tehdy, jestliže působí v systému dělby a vzájemného ovlivňování jednotlivých složek státní moci, může naplňovat funkce demokratického právního státu. Naprostá separace jednotlivých mocí působí proti tomuto principu. Proti principům demokratického právního státu působí i tzv. aktivismus soudů. [...]
I několik rozhodnutí Ústavního soudu v poslední doby, směřujících k separaci soudní moci a její nadvládě nad jinými mocemi, směřuje k oligarchizaci soudnictví a k nastolení soudcovského státu. Nejvýrazněji se takové názory většiny členů Ústavního soudu uplatnily ve sporu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a prezidentem republiky. [...]
V právních názorech většiny Ústavního soudu se nepromítá skutečnost, že prezident republiky je především hlava státu. V řadě států s parlamentní formou vlády hlava státu významně ovlivňuje soudní moc ať již jako předseda Nejvyšší soudcovské rady nebo jiným způsobem. Ústavní soud se pokouší jeho postavení „dekapitovat“ a sám se postavit na místo nejvyššího orgánu moci ve státě. Bez hlavy státu a jeho autority se však stát nevyhnutelně rozkládá a taková stanoviska proto škodí nikoliv jen instituci prezidenta republiky, ale státu jako takovému. Snaha některých funkcionářů soudnictví, aby zcela autonomně rozhodovali o všech otázkách řízení soudů včetně jejich personálního obsazení směřuje k pojetí cechů, které samy rozhodují, koho do sebe přijmout a koho vyvrhnout. [...]
Po období „války soudů“, kdy např. většina soudců ÚS se peticí dožadovala potrestání soudců obecných soudů pro jejich právní názory odlišné od názorů členů ÚS, zřejmě nastává doba oligarchizace soudnictví a vytváření zvláštní kasty, odmítající však nést solidárně rizika ve společnosti i odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí. [...]
Samočisticí proces v soudnictví dostatečně nepůsobí a nastolený trend by jevy v publicistice označované jako Berdychův gang nebo různé jiné morální závady, jako je alkoholismus apod., dále podpořil. [...]“
Nevím. Berdychův gang nezvládám a do oligarchické kasty nepatřím, tak si alespoň (tzv. aktivisticky) z kolegiální solidarity otevřu flašku. Jedna věc mě ale děsí více, než Berdychův gang či soudcovský alkoholismus. Tou je úroveň debaty na vědecké radě nejstarší a nejslovutnější právnické fakulty ve zemi. Nikdo nepochybuje o tom, že některé z věcí výše naznačených jsou skutečně problematické a vyžadují podrobné diskuse. Však také debata na podobné motivy probíhá po celé (nejprve Západní, nyní již skutečně celé) Evropě po dekády. Od učeného fóra zasloužilých akademiků by se nicméně dalo očekávat trochu jiná úroveň debaty než teorie o temném spiknutí Ústavního soudu, jehož účelem je „dekapitovat“ hlavu státu, gangsterech v soudních talárech a soudcovském alkoholismu. Podobné obraty a argumentační propracovanost bychom očekávali spíše na stránkách Blesku, tam nicmémě doprovázené o barevná fota opilých soudkyň či nákupní seznamy dévédéček pedofilních soudců.
Obraz dekapitované hlavy státu je, necháme-li stranou kvalitu tohoto obratu coby oxymóronu, zábavným obrazem pro rok 2007. Až vyprchají bublinky z české sody, jaký bude nový rok?
Napadlo mne, že by možná nebylo špatné pojmenovávat české (justiční) roky podle zásadních událostí, které se v daném roce právně/justičně odehrály. Něco ve stylu čínského lunárního kalendáře nebo vročení na Zeměploše Terryho Pratchetta (rok ovocného netopýra apod). Rok 2006 by tak byl asi rokem lvice; lvice bojující a vítězící. Bude rok 2007 rokem dekapitované hlavy státu? Obraz je to vskutku zajímavý: otázkou bude, zda to bude zároveň rok strašáka v poli, jenž marně hledá hlavu, která mu upadla do kukuřice, nebo graficky dokonalá gotická noční můra hodná Tima Burtona, která probudí českou justiční Sleepy Hollow?
Vše dobré v roce Dekapitované hlavy státu.
PAMětikon Otakara Motejla
Při výběru knižních vánočních dárků se držím zlatého hesla: nikdy nedávej nic, co by sis sám neměl chuť přečíst. Ne že bych byl až takový egoista, spíš se jedná o pojistku proti nákupu blbostí. Opět se mi to vymstilo. V posledním zoufalém předvánočním nákupním týdnu jsem v Praze narazil na paměti Otakara Motejla: LEXikon Otakara Motejla (aut. Renata Kalenská, nakl. Lidové noviny 2006, cca 371 str.). Musím přiznat, že jsem netušil, že vycházejí (vyšly). Obratem jsem je přidal k vánočním dárkům pro mamku. Již na Boží hod jsem je z matčiny kupky dárků nenápadně zcizil a na Štěpána mám přečteno. Je to úžasné.
Vtipné, řízné, ironické až cynické. Staronový ombudsman (ze strany spolupracovnic (nikoliv zaměstnankyň :-) své Kanceláře (nikoliv Úřadu ;-) přezdíván „Doktor“ či intimněji „Otakárek“) je jednou z mála českých právnických osobností. Vzpomínky na dětství ve Štěpánské ulici, trochu vzpomínek ze studií, počátky v Banské Bystrici, dlouholetá praxe v pražské advokacii, Nejvyšší soud ČSSR (ČSFR) a ČR, ministerstvo, ombudsmanství. Promícháno s osobním životem, vše vyprávěno s vtipem a nadhledem.
Formát pamětí je poněkud atypický: jedná se o lexikon, tedy v podstatě řetězce asociací k různým heslům. Výběr hesel se mi bohužel nepodařilo rozklíčovat. Občas to vypadá jako oblíbená metoda policejního inspektora Trachty: „Těkejte, Hlaváčku, těkejte“. Vezměme si třeba písmeno U, kde se skrývá: Učitel, Úhona, Ucho, Úspěch, u písmena I třeba Ideologie, Infarkt, Ironie. Na druhou stranu ale podobný formát věrně sleduje typ projevu Dr. Motejla, který občas bývá roztomile těkavý.
Res ipsa loquitur (nechme tedy udělat text vlastní reklamu):
K heslu „Ombudsman“: „Být v Evropě ombudsmanem není lehké. Vyžaduje to přinejmenším jednou za rok se setkat se všemi evropskými kolegy a při zdravém rozumu toto setkání přežít. Každý z nich už totiž předtím něčím byl. Nejeden z nich předtím, než se stal ombudsmanem, nebyl v jiné význačné funkci úspěšný. Vzhledem k bezkonkurenčnosti této instituce je ovšem setkání dvaceti až třiceti ombudsmanů setkáním neobyčejně sebevědomých politických skřítků, na němž se všichni tváříme úžasně suverénně, předstíráme si vzájemně, jak prestižní je naše postavení doma, a přitom nepochybuji o tom, že máme všichni jedno společné. Že v těch současných funkcích je to jenom letmý odlesk našich bývalých sláv. Vypadáme jako parta papežů, kteří určují, co se smí, co se nesmí, před nimiž se všichni tetelí. V podstatě nám všem kouká sláma z bod a my tomu říkáme sláva.“ (str.233 – 234)
U hesla „estebák“ se (příznačně?) skrývá několik stran textu na téma polistopadoví soudci a česká justice obecně: „[...] Naše společnost v soudcovských vodách žádné čistky nedělala. Kromě toho, že se vyměnili šéfové nejvyšší a že řada soudců s výčitkami svědomí odešla za lepším do soukromé sféry, zůstaly soudcovské sbory vesměs stejné. Evropská kultura zkrátka vždycky stála na tom, že soudci jsou něco extra a není jich nadbytek. U nás se – do jisté míry i obsazením ministerstva spravedlnosti v osobě doktorky Burešové – vytvořila atmosféra, že nejvíce chyb se odehrávalo na půdě trestního soudnictví. Hon na čarodějnice se soustředil na trestní soudce [...] Poměrně lehkým tanečním krokem pak historií procházeli ti soudci, kteří nechali prohrát celou řadu pracovních sporů [...] Tito soudci vesele skotačili dál [...] Snažil jsem se s justicí něco udělat. Dokonce jsem se pokoušel soudce ovlivňovat patetickými apely [...] Faktem je, že dnes jsou soudci mým velkým zklamáním. Přece jenom jsem doufal, že je ta samolibost časem přejde. Smutné je, že jejich vysoké platy přišly dřív, než by se bývala objevila jejich kvalita.“ (str. 82, 83, 84)
Heslo „Emigrace“: „Za dlouhých čtyřicet let v nejrůznějších vlnách emigrantů byly vždy prezentovány nejrůznější pohnutky k emigraci. Počínaje skutečně zásadovými politickými postoji, přes různé rodové a rasové dispozice, po potřebu pohybovat se ve svobodnějším a více inspirujícím prostoru pro vědecké bádání nebo uměleckou tvorbu. A samozřejmě sem patřily i útěky před realitou všedního dne, rozpady manželství a zklamané lásky, nebo až extrémní potřeba vyhnout se nepříjemnostem nebo perzekucím ve věcech téměř klasicky kriminálních. Na nás, kteří jsme zůstávali, lpěl pocit větší či menší kolaborace s režimem a v konfrontaci s exilem i pocit jakési závisti pramenící z toho, že jsme v sobě nenalezli sílu sebrat se a odejít taky. To by konkrétně i můj pocit.“ (str. 64 – 65).
Extrémně krátké je heslo „Disciplína“: „Jediná disciplína, ve které můžete udělat kariéru nezávisle na svých schopnostech, odbornosti a vzdělání, je politika.“ (str. 44)
Škodolibý skřítek ironie a sebeironie vyskakuje v heslech jako je „Cena“: „[...] V roce 1991 jsem totiž od americké advokátní organizace dostal Cenu za lidská práva [...] Tragikomické na celé situaci bylo, že jsme tuto cenu na velikánském kongresu dostali tři. Dalším laureátem byla Organizace nezávislých súdánských právníků. Šlo o tři velice sympatické mladé muže, krásné súdánské černochy. A posledním laureátem byl nějaký pán z Haiti. To byl švitořivý a příjemný menší pán. Za dva roky jsem se dozvěděl, že se stal na Haiti diktátorem. Právě on obnovil přesvědčovací metodu pneumatiky plné benzinu, která se viníkovi pověsí na krk a zapálí. V tu chvíli se mi představa, že se my laureáti tohoto ročníku Ceny za lidská práva budeme pravidelně scházet, jaksi rozpadla. Cen už víc nemám, ale jsem vlastníkem Řádu čestné legie, na který jsem skutečně pyšný. [...] Díky Čestné legii jsem se rovněž bavil, když jsem naposledy navštívil Francii. Tam jsem se stal svědkem toho, jak tento řád dostal předseda Senátu Parlamentu České republiky pan doktor Petr Pithart, a přistihl jsem se, jak s napětím očekávám, který stupeň mu dají. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem zjistil, že je nižší šarže. [...] Ten den byl hned takový veselejší a hezčí. Šel jsem doktoru Pithartovi pogratulovat a vzápětí jsem ho ubezpečil, že mu velím, protože jsem vyšší důstojnická hodnost. Myslím, že to kolegu Pitharta maličko zamrzelo.“ (str. 29, 30, 31 – 32).
Některá hesla jsou pak výlučně osobní až intimní. Kupříkladu u hesla „Bastard“, je možné z tísnivých společenských a vztahových poměrů Druhé světové války přejít i k postřehům praktickým: “[...] A zároveň ta tísnivá atmosféra lidi sbližovala mnohem intenzivněji, žilo se tak trošku ze dne na den a při tom všem byl systém prevence otěhotnění téměř neznám. Existovaly pouze více či méně kvalitní prezervativy z přírodního kaučuku, které navíc nebyly často k dostání. Nepoznáš hlad a nepoznáš bídu, Fafejtův Primeros dodá ti klidu. Tak zněla reklama na tehdejší prezervativ. Určité rozpaky, které jsem při koupi prezervativu zažíval, nastaly až později, kdy do obchodů nastoupily dámy. Ale v té době byl drogista typická mužská živnost [...]“ (str. 20)
Jak Dr. Motejl vždy zmiňuje, z konverzace s ním nesmí nikdo odejít nepoučen. Jsem velice rád, že mohu doporučit všem, kteří nebudou mít v nejbližší době možnost poučení v podobě osobní konverzace s žijící legendou, alespoň pevně vázanou náhražku. Čtení je pro každého, měl-li bych parafrázovat slova jiného fanouška O. Motejla, něco mezi národním svátkem a (intelektuálními) vepřovými hody.
Vtipné, řízné, ironické až cynické. Staronový ombudsman (ze strany spolupracovnic (nikoliv zaměstnankyň :-) své Kanceláře (nikoliv Úřadu ;-) přezdíván „Doktor“ či intimněji „Otakárek“) je jednou z mála českých právnických osobností. Vzpomínky na dětství ve Štěpánské ulici, trochu vzpomínek ze studií, počátky v Banské Bystrici, dlouholetá praxe v pražské advokacii, Nejvyšší soud ČSSR (ČSFR) a ČR, ministerstvo, ombudsmanství. Promícháno s osobním životem, vše vyprávěno s vtipem a nadhledem.
Formát pamětí je poněkud atypický: jedná se o lexikon, tedy v podstatě řetězce asociací k různým heslům. Výběr hesel se mi bohužel nepodařilo rozklíčovat. Občas to vypadá jako oblíbená metoda policejního inspektora Trachty: „Těkejte, Hlaváčku, těkejte“. Vezměme si třeba písmeno U, kde se skrývá: Učitel, Úhona, Ucho, Úspěch, u písmena I třeba Ideologie, Infarkt, Ironie. Na druhou stranu ale podobný formát věrně sleduje typ projevu Dr. Motejla, který občas bývá roztomile těkavý.
Res ipsa loquitur (nechme tedy udělat text vlastní reklamu):
K heslu „Ombudsman“: „Být v Evropě ombudsmanem není lehké. Vyžaduje to přinejmenším jednou za rok se setkat se všemi evropskými kolegy a při zdravém rozumu toto setkání přežít. Každý z nich už totiž předtím něčím byl. Nejeden z nich předtím, než se stal ombudsmanem, nebyl v jiné význačné funkci úspěšný. Vzhledem k bezkonkurenčnosti této instituce je ovšem setkání dvaceti až třiceti ombudsmanů setkáním neobyčejně sebevědomých politických skřítků, na němž se všichni tváříme úžasně suverénně, předstíráme si vzájemně, jak prestižní je naše postavení doma, a přitom nepochybuji o tom, že máme všichni jedno společné. Že v těch současných funkcích je to jenom letmý odlesk našich bývalých sláv. Vypadáme jako parta papežů, kteří určují, co se smí, co se nesmí, před nimiž se všichni tetelí. V podstatě nám všem kouká sláma z bod a my tomu říkáme sláva.“ (str.233 – 234)
U hesla „estebák“ se (příznačně?) skrývá několik stran textu na téma polistopadoví soudci a česká justice obecně: „[...] Naše společnost v soudcovských vodách žádné čistky nedělala. Kromě toho, že se vyměnili šéfové nejvyšší a že řada soudců s výčitkami svědomí odešla za lepším do soukromé sféry, zůstaly soudcovské sbory vesměs stejné. Evropská kultura zkrátka vždycky stála na tom, že soudci jsou něco extra a není jich nadbytek. U nás se – do jisté míry i obsazením ministerstva spravedlnosti v osobě doktorky Burešové – vytvořila atmosféra, že nejvíce chyb se odehrávalo na půdě trestního soudnictví. Hon na čarodějnice se soustředil na trestní soudce [...] Poměrně lehkým tanečním krokem pak historií procházeli ti soudci, kteří nechali prohrát celou řadu pracovních sporů [...] Tito soudci vesele skotačili dál [...] Snažil jsem se s justicí něco udělat. Dokonce jsem se pokoušel soudce ovlivňovat patetickými apely [...] Faktem je, že dnes jsou soudci mým velkým zklamáním. Přece jenom jsem doufal, že je ta samolibost časem přejde. Smutné je, že jejich vysoké platy přišly dřív, než by se bývala objevila jejich kvalita.“ (str. 82, 83, 84)
Heslo „Emigrace“: „Za dlouhých čtyřicet let v nejrůznějších vlnách emigrantů byly vždy prezentovány nejrůznější pohnutky k emigraci. Počínaje skutečně zásadovými politickými postoji, přes různé rodové a rasové dispozice, po potřebu pohybovat se ve svobodnějším a více inspirujícím prostoru pro vědecké bádání nebo uměleckou tvorbu. A samozřejmě sem patřily i útěky před realitou všedního dne, rozpady manželství a zklamané lásky, nebo až extrémní potřeba vyhnout se nepříjemnostem nebo perzekucím ve věcech téměř klasicky kriminálních. Na nás, kteří jsme zůstávali, lpěl pocit větší či menší kolaborace s režimem a v konfrontaci s exilem i pocit jakési závisti pramenící z toho, že jsme v sobě nenalezli sílu sebrat se a odejít taky. To by konkrétně i můj pocit.“ (str. 64 – 65).
Extrémně krátké je heslo „Disciplína“: „Jediná disciplína, ve které můžete udělat kariéru nezávisle na svých schopnostech, odbornosti a vzdělání, je politika.“ (str. 44)
Škodolibý skřítek ironie a sebeironie vyskakuje v heslech jako je „Cena“: „[...] V roce 1991 jsem totiž od americké advokátní organizace dostal Cenu za lidská práva [...] Tragikomické na celé situaci bylo, že jsme tuto cenu na velikánském kongresu dostali tři. Dalším laureátem byla Organizace nezávislých súdánských právníků. Šlo o tři velice sympatické mladé muže, krásné súdánské černochy. A posledním laureátem byl nějaký pán z Haiti. To byl švitořivý a příjemný menší pán. Za dva roky jsem se dozvěděl, že se stal na Haiti diktátorem. Právě on obnovil přesvědčovací metodu pneumatiky plné benzinu, která se viníkovi pověsí na krk a zapálí. V tu chvíli se mi představa, že se my laureáti tohoto ročníku Ceny za lidská práva budeme pravidelně scházet, jaksi rozpadla. Cen už víc nemám, ale jsem vlastníkem Řádu čestné legie, na který jsem skutečně pyšný. [...] Díky Čestné legii jsem se rovněž bavil, když jsem naposledy navštívil Francii. Tam jsem se stal svědkem toho, jak tento řád dostal předseda Senátu Parlamentu České republiky pan doktor Petr Pithart, a přistihl jsem se, jak s napětím očekávám, který stupeň mu dají. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem zjistil, že je nižší šarže. [...] Ten den byl hned takový veselejší a hezčí. Šel jsem doktoru Pithartovi pogratulovat a vzápětí jsem ho ubezpečil, že mu velím, protože jsem vyšší důstojnická hodnost. Myslím, že to kolegu Pitharta maličko zamrzelo.“ (str. 29, 30, 31 – 32).
Některá hesla jsou pak výlučně osobní až intimní. Kupříkladu u hesla „Bastard“, je možné z tísnivých společenských a vztahových poměrů Druhé světové války přejít i k postřehům praktickým: “[...] A zároveň ta tísnivá atmosféra lidi sbližovala mnohem intenzivněji, žilo se tak trošku ze dne na den a při tom všem byl systém prevence otěhotnění téměř neznám. Existovaly pouze více či méně kvalitní prezervativy z přírodního kaučuku, které navíc nebyly často k dostání. Nepoznáš hlad a nepoznáš bídu, Fafejtův Primeros dodá ti klidu. Tak zněla reklama na tehdejší prezervativ. Určité rozpaky, které jsem při koupi prezervativu zažíval, nastaly až později, kdy do obchodů nastoupily dámy. Ale v té době byl drogista typická mužská živnost [...]“ (str. 20)
Jak Dr. Motejl vždy zmiňuje, z konverzace s ním nesmí nikdo odejít nepoučen. Jsem velice rád, že mohu doporučit všem, kteří nebudou mít v nejbližší době možnost poučení v podobě osobní konverzace s žijící legendou, alespoň pevně vázanou náhražku. Čtení je pro každého, měl-li bych parafrázovat slova jiného fanouška O. Motejla, něco mezi národním svátkem a (intelektuálními) vepřovými hody.
25 prosince 2006
Utrechtská konference III. – Jak jsem potkal Sašu Prchalovou
Jedním z velkých motivů mé účasti na utrechtské konferenci byla příležitost osobně se setkat se Sachou Prechal, profesorkou Utrechtské univerzity a jednou z nejuznávanějších expertek na evropské právo vůbec. Její knihu „Directives in EC law“, která vyšla v doplněném vydání v roce 2005, považuji za nejlepší v daném oboru, z mnoha časopiseckých článků bych připomněl její skvělý komentář k případu Pfeiffer v CMLRev 2005 (str. 1445 an.). Sacha je dcerou českých emigrantů, kteří do Holandska přišli, když jí bylo devět, takže si s ní bez problémů popovídáte česky. Před svým příjezdem do Utrechtu jsem neměl zdání, jak vypadá, takže celé úvodní dopoledne konference jsem netušil, že tou slavnou profesorkou je drobná dáma, co sedí přímo vedle mne.
Pořádně a dlouho jsme si popovídali během slavnostní večeře a rozhovor to byl tak zajímavý, že si ani nevzpomenu, co jsme to vlastně měli k jídlu...Probrali jsme toho ze světa práva opravdu mnoho, ale protože jsme toho tady už o utrechtské konferenci nablogoval víc než dost, tak to vezmu jen letem světem:
Nedávno byla v ČR na oficiální návštěvě u Otakara Motejla se svým životním partnerem, který je holandským ombudsmanem. Vyprávěla o svých zkušenostech referendérky u soudce Koopmanse. Ty využila ve své Ph.D. práci na univerzitě v Amsterdamu, která byla základem její výše zmiňované knihy. Zajímavým zjištěním byl fakt, že nikdy dlouhodobě nestudovala v zahraničí, přitom její jazykové znalosti jsou vynikající.
Jakožto člověka zajímajícího se hodně o doktrínu nepřímého účinku mne potěšila zmínkou o letošním stěžejním judikátu ve věci C-212/04 Adeneler (Michal k tomu napsal anotaci do Soudních rozhledů), který stejně jako já vykládá tak, že před uplynutím implementační lhůty povinnost eurokonformního výkladu směrnice zásadně NEvzniká (Michale!).
Ukázalo se, že má velmi dobrý přehled o domácí právnické scéně. Nedávno četla Honzův článek z Jean Monnet Working Papers, který se jí líbil, takže se ptala „Co teď dělá ten Komarek?“ Pochvala zazněla i na adresu Zdeňka Kühna, zmiňovala tu letošní knížku, kterou napsal s Michalem a dalšími. Kladně též hodnotila judikát našeho ÚS k EAW.
Nezůstalo však jen u chvály. Všechny ty z Vás, kteří si na rozdíl od ÚS myslí, že rok má 12 a nikoliv 14 měsíců potěší, že zmínka o těchto dvou stěžejních platových judikátech paní profesorku upřímně rozesmála. Vzpomněla si, že když naposledy dlouhodoběji pobývala v ČR řešila se kauza o povinném vzdělávání soudců. I v tomto případě ji má informace o „nezávislém“ přístupu ÚS pobavila.
Z mého pohledu mnohem méně zábavná byla její odpověď na mou otázku, zda a kdy byla pozvána do ČR přednášet. Odpověděla mi, že naposledy těsně po listopadové revoluci. Musím se přiznat, že v trochu obšírné reakci na tuto odpověď jsem mimo jiné zmínil i Michalův článek o právnickém vzdělávání v Čechách. Byl jedním z materiálů, které jsem jí zaslal vedle dalších věcí (pro zajímavost např. judikát ÚS k cukerným kvótám).
Myslím, že prof. Sašu Prchalovou (jak zní její původní jméno, které bylo po holandsku upraveno) netrápí skutečnost, že není zvána k přednáškám na „prestižní“ české právnické fakulty. Ostatně ona ani není ta, kterou by to trápit mělo. Vadit by to mělo nám všem, kterým není lhostejné, jakou úroveň české právnické fakulty mají.
Má otázka zní: Kdy se to změní?
Pořádně a dlouho jsme si popovídali během slavnostní večeře a rozhovor to byl tak zajímavý, že si ani nevzpomenu, co jsme to vlastně měli k jídlu...Probrali jsme toho ze světa práva opravdu mnoho, ale protože jsme toho tady už o utrechtské konferenci nablogoval víc než dost, tak to vezmu jen letem světem:
Nedávno byla v ČR na oficiální návštěvě u Otakara Motejla se svým životním partnerem, který je holandským ombudsmanem. Vyprávěla o svých zkušenostech referendérky u soudce Koopmanse. Ty využila ve své Ph.D. práci na univerzitě v Amsterdamu, která byla základem její výše zmiňované knihy. Zajímavým zjištěním byl fakt, že nikdy dlouhodobě nestudovala v zahraničí, přitom její jazykové znalosti jsou vynikající.
Jakožto člověka zajímajícího se hodně o doktrínu nepřímého účinku mne potěšila zmínkou o letošním stěžejním judikátu ve věci C-212/04 Adeneler (Michal k tomu napsal anotaci do Soudních rozhledů), který stejně jako já vykládá tak, že před uplynutím implementační lhůty povinnost eurokonformního výkladu směrnice zásadně NEvzniká (Michale!).
Ukázalo se, že má velmi dobrý přehled o domácí právnické scéně. Nedávno četla Honzův článek z Jean Monnet Working Papers, který se jí líbil, takže se ptala „Co teď dělá ten Komarek?“ Pochvala zazněla i na adresu Zdeňka Kühna, zmiňovala tu letošní knížku, kterou napsal s Michalem a dalšími. Kladně též hodnotila judikát našeho ÚS k EAW.
Nezůstalo však jen u chvály. Všechny ty z Vás, kteří si na rozdíl od ÚS myslí, že rok má 12 a nikoliv 14 měsíců potěší, že zmínka o těchto dvou stěžejních platových judikátech paní profesorku upřímně rozesmála. Vzpomněla si, že když naposledy dlouhodoběji pobývala v ČR řešila se kauza o povinném vzdělávání soudců. I v tomto případě ji má informace o „nezávislém“ přístupu ÚS pobavila.
Z mého pohledu mnohem méně zábavná byla její odpověď na mou otázku, zda a kdy byla pozvána do ČR přednášet. Odpověděla mi, že naposledy těsně po listopadové revoluci. Musím se přiznat, že v trochu obšírné reakci na tuto odpověď jsem mimo jiné zmínil i Michalův článek o právnickém vzdělávání v Čechách. Byl jedním z materiálů, které jsem jí zaslal vedle dalších věcí (pro zajímavost např. judikát ÚS k cukerným kvótám).
Myslím, že prof. Sašu Prchalovou (jak zní její původní jméno, které bylo po holandsku upraveno) netrápí skutečnost, že není zvána k přednáškám na „prestižní“ české právnické fakulty. Ostatně ona ani není ta, kterou by to trápit mělo. Vadit by to mělo nám všem, kterým není lhostejné, jakou úroveň české právnické fakulty mají.
Má otázka zní: Kdy se to změní?
16 prosince 2006
© Zaplať si letní školu, 2007™ (Limited Edition)®
Blíží se konec roku. Emailem prší pozvánky na letní školy 2007. Nezaujme každá. Která z davu vybočí je Total Law™. Vybočí určitě kvalitou. Přístupem. Hvězdným obsazením. Honza, který se jí zúčastnil minulý rok v Budapešti, o ní pěl pouze chválu.
Total Law™ zaujme ale také něčím jiným. Je to, pokud je mi známo, jediná letní škola, která má ochrannou známku. Proč?
Totální právo. Psát něco takového na blogu s titulem „jiné právo“ je asi trochu odvážné, ale na první poslech to zní jako totální blbost. V čem se tento kurz liší natolik, že je nutné jeho název zaštítit ochrannou známkou? Podívám-li se na popis kurzu, nezní to až tak světoborně: přístup je kontextuální, nikoliv multidisciplinární (Víceoborový přístup je, dost Weilerovským stylem, příkře zavržen jako povrchní a povšechné šolichání: „Interdisciplinarity is all too often understood as taking an appetizer in politics, a first course in economics, a main course in law and a desert in history.“) Výuka přitom probíhá v malých skupinách sokratickou formou (formou dialogu). Nuže? Toť vše? Vytvoří se kurz, který vypadá tak, jak by měl slušný kurz vypadat a šup na něj ochrannou známku? Proč?
Protože letní školu je třeba prodat. Má-li na sobě název letní školy ochrannou známku, zní to lépe; zní to jako něco jedinečného, skvělého, každým žádaného. Cože? Tys byl letos jen na „Letní škole evropského práva v X“? To JÁ jsem byl u Weilera a Madura na Toutl Ló, tí em! Jak jinak vybočit ze záplavy letních školících možností?
Pověsit si na název letního kurzu ochrannou známku zní nicméně, především ve středoevropských poměrech, mírně nepatřičně. Vzdělávání je vnímáno jako jistý typ veřejného statku; prodávat vzdělání jako balíčkový produkt s ochrannou známkou na něm je necudné. Nebo není?
Total Law™ zaujme ale také něčím jiným. Je to, pokud je mi známo, jediná letní škola, která má ochrannou známku. Proč?
Totální právo. Psát něco takového na blogu s titulem „jiné právo“ je asi trochu odvážné, ale na první poslech to zní jako totální blbost. V čem se tento kurz liší natolik, že je nutné jeho název zaštítit ochrannou známkou? Podívám-li se na popis kurzu, nezní to až tak světoborně: přístup je kontextuální, nikoliv multidisciplinární (Víceoborový přístup je, dost Weilerovským stylem, příkře zavržen jako povrchní a povšechné šolichání: „Interdisciplinarity is all too often understood as taking an appetizer in politics, a first course in economics, a main course in law and a desert in history.“) Výuka přitom probíhá v malých skupinách sokratickou formou (formou dialogu). Nuže? Toť vše? Vytvoří se kurz, který vypadá tak, jak by měl slušný kurz vypadat a šup na něj ochrannou známku? Proč?
Protože letní školu je třeba prodat. Má-li na sobě název letní školy ochrannou známku, zní to lépe; zní to jako něco jedinečného, skvělého, každým žádaného. Cože? Tys byl letos jen na „Letní škole evropského práva v X“? To JÁ jsem byl u Weilera a Madura na Toutl Ló, tí em! Jak jinak vybočit ze záplavy letních školících možností?
Pověsit si na název letního kurzu ochrannou známku zní nicméně, především ve středoevropských poměrech, mírně nepatřičně. Vzdělávání je vnímáno jako jistý typ veřejného statku; prodávat vzdělání jako balíčkový produkt s ochrannou známkou na něm je necudné. Nebo není?
15 prosince 2006
Utrechtská konference II. – Quo vadis, EU?
Musím se přiznat, že čím déle dělám evropské právo a čím více poznávám chod evropských institucí, tím skeptičtější můj pohled na tento monstrpodnik je. Myslím, že poslední články Honzy Komárka, ale i mnohých dalších dokazují, že nejsem sám, kdo si myslí, že je načase něco změnit, mají-li EU opravdu čekat „světlé zítřky“. Oficiální a hlavně ty zajímavější, neoficiální nebo-li chodbové, diskuse na utrechtské konferenci mne o právním marastu, do nějž se EU dostává, jen utvrdily.
Z diskusí nad nedávno přijatou směrnicí o službách, o které snad slyšel každý, kdo se o právo EU alespoň vzdáleně otřel, neboť byla vedle Evropské ústavy jediným evropským předpisem, o němž se mnohokrát psalo po celé Evropě (dokonce i v ČR), vyšel jednoznačný závěr – nikdo vlastně neví, co nejdůležitější ustanovení směrnice přináší. Tady nejde ani o to, zda bude mít směrnice pro vnitřní trh důsledky pozitivní či negativní, problém spočívá už v tom, že nelze najít téměř ani elementární shodu na interpretaci jednotlivých ustanovení. Není to dokonce ani tak, že by různí lidé měli každý svou jednu od druhých odlišnou interpretaci, ale každý z nich jich má sám několik! Dovedete si představit, jak bude vypadat implementace v jednotlivých členských státech?!
Odhlédněme od toho, že podle některých výkladů může mít směrnice až drastické dopady do zavedených principů veřejné správy a v mnoha jiných ohledech přinášet do členských států věci nepoznané a ne vždy pozitivní. Přejdu i tragikomický fakt, že jeden z účastníků konference, úředník nizozemské regionální samosprávy, se nad směrnicí rozohnil tak, že se psychicky téměř zhroutil.
Otázka, kterou chci zde vznést, se týká legislativní kvality evropských předpisů a důsledků, které to přináší v institucionální sféře. Již jsem si ze své každodenní praktické zkušenosti zvykl na to, že kompromisy dosahované v oblasti III. pilíře, kde je jednomyslnost, jsou někdy z legislativně-technického hlediska prostě obludné: ustanovení, jejichž význam si vyloží každý stát, jak potřebuje, ustanovení preambule, která jdou proti tomu, co je v hlavním textu, ustanovení upravující situaci jednoho státu (protože ten byl poslední, kdo na kompromis nepřistoupil) apod. Směrnice o službách je však alarmujícím příkladem toho, že v EU 25 se toto děje i tam, kde je kvalifikovaná většina. Já neříkám, že takové normy nenajdeme i ve vnitrostátním právu. Problémem je, že legislativní proces v EU je asi tak 10krát těžkopádnější než např. ten český vnitrostátní a byl jsem v posledních 2,5 letech nablízku obou dvou, abych se to nebál jednoznačně říci. Obludnost vytvořená v evropské normě se legislativně odstraňuje mnohem složitěji než v normě národní.
Národní orgány a soudy musí takové normy implementovat, vykládat a aplikovat. Za nesprávnou implementaci se nad státem vznáší Damoklův meč infringementu a odpovědnosti za škodu.
Za této situace je to ESD, kdo de facto určuje obsah těchto šílených právních norem. Vzhledem k jejich vágnosti a vzhledem k tomu, že úmysl zákonodárce nelze zjistit (a to nejen proto, že si často odporují i jednotlivá ustanovení preambule a textu samotného - zkuste se např. zeptat x zástupců Komise, reprezentantů členských států v Radě a těch poslanců EP, kteří pro návrh zvedli ruku, co se rozumí takovým čl. 16 – pravděpodobně dostanete x různých odpovědí), není ESD v pozici soudu, ale prakticky zákonodárce, policy makera. Většina z nás je ochotna akceptovat, že soudy nejvyšších instancí jsou politické instituce, ale je situace, do které je „kvalitou“ evropského práva postaven ESD, ještě v mezích klasické dělby moci?
Že tento problém již nelze dále přehlížet, potvrzuje reakce mnohých účastníků konference na návrh, že v zájmu právní jistoty by měla být přijata směrnice o službách obecného hospodářského zájmu (čl. 86/2 SES). Samotná věcná potřeba přijetí takového předpisu zpochybňována až tolik nebyla, ale zazněla obava, co se z třeba i přínosného návrhu stane během legislativního procesu. Kam jsme se to dostali, když nechceme ani začít přípravu takového předpisu z obavy, že z něj evropský zákonodárce udělá nebezpečný zmetek?! Nejhorší je, že ta obava je opodstatněná.
A já se na tomto místě ptám, kdo za tu situaci může? Komise, která chce každý návrh protlačit až do hořkého konce přijetí, a to „at all costs“ bez ohledu na to, zda předpis má ještě nějakou přidanou hodnotu, jen aby její úředníci měli zajištěnou práci? Členské státy, které nejsou na Radě ochotny ustoupit ze svých pozic, když jsou v menšině, a nechtějí důsledněji prosadit svůj názor, když jsou ve většině, snad z obavy, že příště v té menšině mohou být samy? Může za to tedy ten prokletý „spirit of compromise“, kterého se v Radě každý dovolává a který vede k přijímání řešení vyhovujícím všem a nikomu, znamenajícím všechno a přitom nic? Mohou za to snad politici, protože jim je bližší košile než kabát a pro domácí starosti podceňují dopady svého rozhodování na evropské scéně? Mohou za to národní úředníci, že jim toto nedokážou či nechtějí vysvětlit? A co voliči, kterým je EU většinu času ukradená, aby si na ní vzpomněli ve chvíli, kdy se musí řídit nějakým předpisem, o jehož vznik se předtím absolutně nezajímali? A není to chyba médií, že neinformují tyto voliče, že v EU se přijímají věci, které se jich mohou dotknout, aby pak tito mohli tlačit na politiky, aby EU dění nepodceňovali?
Ironií je, že z určitého pohledu lze jako nejmenšího viníka tohoto stavu označit ESD, který je pouze v roli konečného příjemce, který musí s těmi zmetky pracovat, aniž by mohl jejich tvorbu (přinejmenším) přímo ovlivnit. Za svá nelehká rozhodnutí je pak často výše uvedenými subjekty kritizován. Ta kritika je samozřejmě legitimní, ale nesmí se omezovat jen na ESD, musí jít dál, k zákonodárci, k legislativnímu procesu, k fungování EU.
Jen hádám, ale troufám si tvrdit, že kdyby Michal s Honzou zakládali tenhle blog před dvěma roky, objevil by se v jeho názvu či alespoň záhlaví odkaz na evropské právo. Možná, že mne v komentářích vyvedou z omylu, ale mám pocit, že ten odkaz tam dnes není proto, že časem pochopili, že právo EU je ve své současné podobě až příliš „jiné“, a to bohužel zcela jinak, než jak „JINÉ PRÁVO“ chápou zakladatelé tohoto blogu.
Z diskusí nad nedávno přijatou směrnicí o službách, o které snad slyšel každý, kdo se o právo EU alespoň vzdáleně otřel, neboť byla vedle Evropské ústavy jediným evropským předpisem, o němž se mnohokrát psalo po celé Evropě (dokonce i v ČR), vyšel jednoznačný závěr – nikdo vlastně neví, co nejdůležitější ustanovení směrnice přináší. Tady nejde ani o to, zda bude mít směrnice pro vnitřní trh důsledky pozitivní či negativní, problém spočívá už v tom, že nelze najít téměř ani elementární shodu na interpretaci jednotlivých ustanovení. Není to dokonce ani tak, že by různí lidé měli každý svou jednu od druhých odlišnou interpretaci, ale každý z nich jich má sám několik! Dovedete si představit, jak bude vypadat implementace v jednotlivých členských státech?!
Odhlédněme od toho, že podle některých výkladů může mít směrnice až drastické dopady do zavedených principů veřejné správy a v mnoha jiných ohledech přinášet do členských států věci nepoznané a ne vždy pozitivní. Přejdu i tragikomický fakt, že jeden z účastníků konference, úředník nizozemské regionální samosprávy, se nad směrnicí rozohnil tak, že se psychicky téměř zhroutil.
Otázka, kterou chci zde vznést, se týká legislativní kvality evropských předpisů a důsledků, které to přináší v institucionální sféře. Již jsem si ze své každodenní praktické zkušenosti zvykl na to, že kompromisy dosahované v oblasti III. pilíře, kde je jednomyslnost, jsou někdy z legislativně-technického hlediska prostě obludné: ustanovení, jejichž význam si vyloží každý stát, jak potřebuje, ustanovení preambule, která jdou proti tomu, co je v hlavním textu, ustanovení upravující situaci jednoho státu (protože ten byl poslední, kdo na kompromis nepřistoupil) apod. Směrnice o službách je však alarmujícím příkladem toho, že v EU 25 se toto děje i tam, kde je kvalifikovaná většina. Já neříkám, že takové normy nenajdeme i ve vnitrostátním právu. Problémem je, že legislativní proces v EU je asi tak 10krát těžkopádnější než např. ten český vnitrostátní a byl jsem v posledních 2,5 letech nablízku obou dvou, abych se to nebál jednoznačně říci. Obludnost vytvořená v evropské normě se legislativně odstraňuje mnohem složitěji než v normě národní.
Národní orgány a soudy musí takové normy implementovat, vykládat a aplikovat. Za nesprávnou implementaci se nad státem vznáší Damoklův meč infringementu a odpovědnosti za škodu.
Za této situace je to ESD, kdo de facto určuje obsah těchto šílených právních norem. Vzhledem k jejich vágnosti a vzhledem k tomu, že úmysl zákonodárce nelze zjistit (a to nejen proto, že si často odporují i jednotlivá ustanovení preambule a textu samotného - zkuste se např. zeptat x zástupců Komise, reprezentantů členských států v Radě a těch poslanců EP, kteří pro návrh zvedli ruku, co se rozumí takovým čl. 16 – pravděpodobně dostanete x různých odpovědí), není ESD v pozici soudu, ale prakticky zákonodárce, policy makera. Většina z nás je ochotna akceptovat, že soudy nejvyšších instancí jsou politické instituce, ale je situace, do které je „kvalitou“ evropského práva postaven ESD, ještě v mezích klasické dělby moci?
Že tento problém již nelze dále přehlížet, potvrzuje reakce mnohých účastníků konference na návrh, že v zájmu právní jistoty by měla být přijata směrnice o službách obecného hospodářského zájmu (čl. 86/2 SES). Samotná věcná potřeba přijetí takového předpisu zpochybňována až tolik nebyla, ale zazněla obava, co se z třeba i přínosného návrhu stane během legislativního procesu. Kam jsme se to dostali, když nechceme ani začít přípravu takového předpisu z obavy, že z něj evropský zákonodárce udělá nebezpečný zmetek?! Nejhorší je, že ta obava je opodstatněná.
A já se na tomto místě ptám, kdo za tu situaci může? Komise, která chce každý návrh protlačit až do hořkého konce přijetí, a to „at all costs“ bez ohledu na to, zda předpis má ještě nějakou přidanou hodnotu, jen aby její úředníci měli zajištěnou práci? Členské státy, které nejsou na Radě ochotny ustoupit ze svých pozic, když jsou v menšině, a nechtějí důsledněji prosadit svůj názor, když jsou ve většině, snad z obavy, že příště v té menšině mohou být samy? Může za to tedy ten prokletý „spirit of compromise“, kterého se v Radě každý dovolává a který vede k přijímání řešení vyhovujícím všem a nikomu, znamenajícím všechno a přitom nic? Mohou za to snad politici, protože jim je bližší košile než kabát a pro domácí starosti podceňují dopady svého rozhodování na evropské scéně? Mohou za to národní úředníci, že jim toto nedokážou či nechtějí vysvětlit? A co voliči, kterým je EU většinu času ukradená, aby si na ní vzpomněli ve chvíli, kdy se musí řídit nějakým předpisem, o jehož vznik se předtím absolutně nezajímali? A není to chyba médií, že neinformují tyto voliče, že v EU se přijímají věci, které se jich mohou dotknout, aby pak tito mohli tlačit na politiky, aby EU dění nepodceňovali?
Ironií je, že z určitého pohledu lze jako nejmenšího viníka tohoto stavu označit ESD, který je pouze v roli konečného příjemce, který musí s těmi zmetky pracovat, aniž by mohl jejich tvorbu (přinejmenším) přímo ovlivnit. Za svá nelehká rozhodnutí je pak často výše uvedenými subjekty kritizován. Ta kritika je samozřejmě legitimní, ale nesmí se omezovat jen na ESD, musí jít dál, k zákonodárci, k legislativnímu procesu, k fungování EU.
Jen hádám, ale troufám si tvrdit, že kdyby Michal s Honzou zakládali tenhle blog před dvěma roky, objevil by se v jeho názvu či alespoň záhlaví odkaz na evropské právo. Možná, že mne v komentářích vyvedou z omylu, ale mám pocit, že ten odkaz tam dnes není proto, že časem pochopili, že právo EU je ve své současné podobě až příliš „jiné“, a to bohužel zcela jinak, než jak „JINÉ PRÁVO“ chápou zakladatelé tohoto blogu.
Islámské inspirace
Kdesi na pomyslném střetu civilizací jsem nedávno zaslechl zajímavou inspiraci: normy islámského práva se prý přenášejí řetězem tradentů vždy až od samotného Proroka, přičemž nezbytnou součástí citace každého Prorokova výroku, které tvoří společně summu islámského práva, je kromě samotné normy („matn“) také onen řetěz tradentů mezi Prorokem a tím, kdo výrok pronáší nyní, takzvaná „silsila“. Pozoruhodné je, že při právních sporech není zdaleka tak často napadán obsah normy, ale právě „silsila“, takže ten, kdo chce normu zpochybnit, činí tak nejčastěji zpochybněním morální pověsti některého „přenašeče“. Takové vyvracení normy je pak postaveno třeba na tvrzení: „Tato norma nemá být respektována, neboť jedním z jejích tradentů je podle silsily Ali ibn...., který pil víno a nebyl dobrý muslim.“ Hypoteticky uvažuji o tom, jak by to vypadalo, kdyby takový způsob uvažování přešel i do práva českého. Koneckonců, kolik českých umělců už bylo zatraceno (a snad i právem) za to, že si „zadali“ s tím či oním režimem, tak proč ne tím spíše právníci a právní akademici? Kdo ví, třeba se někdy opravdu potkáme s obhájcem, který smete názor protistrany výkřikem: „Váš názor nemohu respektovat, neboť je opřen o monografii právního teoretika, který byl jedním z pilířů komunistické totalitní legislativy.“ Otázkou ovšem je – když se díváme na poslední události kolem Nejvyššího soudu a nejen na ně, kde pak vzít třeba nový akceptovatelný komentář k občanskému soudnímu řádu...
Vyhráli jsme!
Zdá se, že Česká republika zvítězí v nepsané soutěži mezi novými členskými státy: kdo bude jako první odsouzen pro neplnění povinností vyplývajících ze Smlouvy? ČR se od počátku držela na předních místech peletonu; již záhy po přistoupení nasvědčovalo množství netransponovaných směrnic těžké váze kandidáta.
Soudní dvůr nyní ohlásil, že ve čtvrtek, 18. ledna 2007, vynese rozhodnutí ve dvou případech: C-203/06 a C-204/06 (stručné popisy obou věcí níže). Jaké budou oba rozsudky si asi není třeba dělat iluze. S ohledem na to, že obě věci dospěly až do stádia vynesení rozhodnutí, lze očekávat odsuzující rozsudky. Bude zajímavé sledovat veřejné reakce (budou-li vůbec nějaké): když byla před lety ČR poprvé odsouzena ve Štrasburku, nezavládlo nadšení. Že by se začalo naplňovat proroctví, které jsem nedávno objevil na své oblíbené internetové stránce, kam si chodím pro životní moudrost a poučení ?
„Ač si to ne všichni dostatečně uvědomují, za několik dní přestane náš stát existovat jako samostatná a suverénní entita. Česká republika se stane součástí Evropské unie [...]“
____________________________________________________________
Žaloba podaná dne 4. května 2006 - Komise Evropských společenství v. Česká republika
(Věc C-203/06)
Jednací jazyk: čeština
Soudní dvůr nyní ohlásil, že ve čtvrtek, 18. ledna 2007, vynese rozhodnutí ve dvou případech: C-203/06 a C-204/06 (stručné popisy obou věcí níže). Jaké budou oba rozsudky si asi není třeba dělat iluze. S ohledem na to, že obě věci dospěly až do stádia vynesení rozhodnutí, lze očekávat odsuzující rozsudky. Bude zajímavé sledovat veřejné reakce (budou-li vůbec nějaké): když byla před lety ČR poprvé odsouzena ve Štrasburku, nezavládlo nadšení. Že by se začalo naplňovat proroctví, které jsem nedávno objevil na své oblíbené internetové stránce, kam si chodím pro životní moudrost a poučení ?
„Ač si to ne všichni dostatečně uvědomují, za několik dní přestane náš stát existovat jako samostatná a suverénní entita. Česká republika se stane součástí Evropské unie [...]“
____________________________________________________________
Žaloba podaná dne 4. května 2006 - Komise Evropských společenství v. Česká republika
(Věc C-203/06)
Jednací jazyk: čeština
Účastníci řízení
Žalobkyně: Komise Evropských společenství (zástupci: K. Walkerová a H. St?vlb?k, zmocněnci)
Žalovaná: Česká republika
Návrhové žádání žalobkyně
určit, že nepřijetím veškerých právních a správních předpisů nezbytných k dosažení souladu se směrnicí Rady ze dne 5. dubna 1993 o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci1, nebo v každém případě jejich nesdělením komisi nesplnila Česká republika povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 44 uvedené směrnice; uložit České republice náhradu nákladů řízení.
Žalobní důvody a hlavní argumenty
Lhůta pro provedení směrnice do vnitrostátního právního řádu uplynula dne 30. dubna 2004.
____________
1 - Směrnice Rady 93/16/EHS ze dne 5. dubna 1993 o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci; Úř. věst. L 165, s. 1
Žaloba podaná dne 4. května 2006 - Komise Evropských společenství v. Česká republika
(Věc C-204/06)
Jednací jazyk: čeština
Účastníci řízení
Žalobkyně: Komise Evropských společenství (zástupci: K. Walkerová a H. St?vlb?k, zmocněnci)
Žalovaná: Česká republika
Návrhové žádání žalobkyně: určit, že nepřijetím veškerých právních a správních předpisů nezbytných k dosažení souladu se směrnicí Rady 78/686/EHS ze dne 25. července 1978 o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci zubních lékařů obsahující opatření pro usnadnění účinného výkonu práva podnikání a volného pohybu služeb1, nebo v každém případě jejich nesdělením Komisi nesplnila Česká republika povinnosti, které pro ni vyplávají z článku 24 uvedené směrnice; uložit České republice náhradu nákladů řízení.
Žalobní důvody a hlavní argumenty
Lhůta pro provedení směrnice do vnitrostátního právního řádu uplynula dne 30. dubna 2004.
____________
1 - Úř. věst. L 233, s. 1
14 prosince 2006
Rozdělení pravomocí mezi Soudním dvorem a vnitrostáními soudy
Dovolím se vrátit se k mému tolikrát inzerovanému (a také stále ještě hýčkanému) dítěti, a sice k článku “In the Court We Trust” – But Should We?. V jedné z e-mailových reakcí, které mi teď k mému článku chodí, mi posílal kolega z Univerzity v Groningenu Gareth Davies odkaz na jeho vlastní článek, který jsem si právě s obrovským zaujetím přečetl. Následující řádky budou poněkud delší, přesto Vás prosím o trpělivost (stále jsou jen shrnutím článku, který byste četli mnohem déle, takže je to cena přiměřená:-)
Článek se jmenuje The Division of Powers Between the European Court of Justice and National Courts a je dostupný v databázi SSRN. Davies v něm kritizuje Soudní dvůr za přílišnou centralizaci a nedůvěru ve vnitrostátní soudy, ač na to jde z poněkud jiných pozic. Přestože nesouhlasím se vším, co Davies říká, jeho článek je jedním z těch, u kterých i když máte pocit, že s autorem nesouhlasíte, cítíte, že Vás svými myšlenkami nesmírně obohacuje.
Už jedna věta v úvodu článku naznačuje, že Davies nebude současné chápání řízení o předběžné otázce nijak šetřit: „the risk of some loss of uniformity is more than outweighed by the huge waste of national resources entailed in infantilizing and marginalizing the role of national courts in interpreting Community law“ (s. 2-3). Poté podrobuje zkoumání rozdělení funkcí v tomto řízení mezi Soudním dvorem, který má pouze interpretovat právo ES, a předkládajícím soudem, jenž jej má posléze aplikovat. Davies to dokládá rozborem rozsudků z oblasti práva týkajícího se volného pohybu, hospodářské soutěže, daňového a celního práva.
Není samozřejmě prvním, kdo dospívá k závěru, že je oddělení interpretace a aplikace práva prakticky nemožné. Co se mi ale na jeho analýze líbí, jsou závěry, které z toho vyvozuje. Nepouští se do politologických úvah o sebeposilování moci Soudního dvora ? la Rasmussen (On Law and Policy in the Court of Justice), ani za takto expanzivní postup Soud nechválí jako G. Mancini (From CILFIT to ERT: the constitutional challenge facing the European Court), ale spíše domýšlí, jaké to má důsledky pro fungování práva Společenství: „The Court does often state an abstract rule of law, but instead of stopping there, and letting the national court use this, it then proceeds to apply that rule to the facts, in the next paragraph or paragraphs“ (s. 12). Výsledkem pak ovšem je, že „the considerable and growing body of case law is mainly concerned with endless specific applications of these principles, with the deciding of a repetitive stream of formally similar cases“ (p. 6).
Davies tedy kritizuje Soudní dvůr za příliš konkrétní rozsudky, spíše by se mu líbilo, kdyby jeho rozsudky definovaly obecné principy s tím, že by se jejich konkretizace ponechala v rukou vnitrostátních soudů. Při tom ale upozorňuje na velmi zajímavou věc: jiné chápání adjudikace v právní kultuře Common law a v kultuře civilistické. Civilističtí (kontinentální) právníci jsou podle Daviese zvyklí pracovat s abstraktními pravidly:
Law and judgments are quite clearly separate in civil law doctrine, and the uniformity of law consists in the application of identical abstract rules in all courts. The interpretation and application of that law is decentralised to individual judges, who do not formally allow themselves to be influenced by how other judges are deciding similar cases.83 Indeed, to do so could be seen as at odds with the idea of judicial independence. Yet that autonomous interpretation and application is not seen as threatening the uniformity of the law – since judgments are not law. The risk of unequal application of the law is minimised by appeals, and by a common training process for judges. A significant amount of the legitimacy of most civil law derives from acceptance of the institutions of the legal process. (s. 20)
Pro kontinentálního právníka tedy Soudní dvůr překračuje svoje kompetence, když namísto výkladu, který by z kontinentálního pohledu na proces adjudikace mohl provádět pouze v abstraktním kontextu, často právo aplikuje na skutkové okolnosti, které mu jsou dostupné. Jenže, abstraktní adjudikace, v rámci níž by Soudní dvůr nepokrytě tvořil závazná právní pravidla, je kontinentálnímu právníkovi také cizí: žije přece v systému. kde soudy alespoň formálně právo netvoří a pokud něco takového dělají, je to legitimizováno nikoliv kontextem sporu, ale jejich institucionálním postavením (takto vysvětluje, podle mě velmi přesvědčivě, legitimitu rozhodování francouzského Cour de Cassation M. Lasser).
Common Law právník na tom podle Davies ale není o mnoho lépe: pro něj jsou práva fakta, veškeré právo je výsledkem konkrétních případů (příběhů). Slovy Daviese: „He wants a precedent, which requires a judgment containing a fully argued analysis of the facts. When the Court provides one of its simplistic descriptions of the effects of a measure on competition or free movement, it fails to give that. From his perspective it just looks like a second-rate court“ (s. 21). Tady mám ale největší pochyby o Daviesově analýze. Tvrdí totiž, že tento právník
will be in a state of permanent frustration, and more than his civil law colleague will feel that Community law is permanently unclear, or in a mess. He is therefore likely to be a rich source of references. Given the lack of detail in Court of Justice judgments, he is likely to find again and again that there is insufficient precedent to decide his case. Of course, he may find the national court interpretation acceptable, but he will rarely find a reference inappropriate. Whereas his civil law colleague may really wonder what the merit is in asking for yet another repetition of the same old principles, the common lawyer will see the uniqueness of his set of facts, and thus the potential of a new question for the Court. The common lawyer, if the same robust sense that gave him the common law did not also incline him to a respect for considerations of cost and time, could be a dangerously rich source of workload.
Nepotvrzují to za prvé empirická data: předběžných otázek je z Anglie a Irska méně, než z většiny kontinentálních jurisdikcí. Za druhé, a tady bych velmi uvítal Vaše názory, můj pocit z Common Law adjudikace, který je bohužel samozřejmě jen teoretický, což mě v mých závěrech limituje (zatímco Davies před svým akademickým působením několik let praktikoval), mi říká něco jiného: přestože je adjudikace před anglickými soudy svázána s fakty a precedent, respektive jeho ratio je určováno skutkovým rámcem, nemyslím si, že by to vyvolávalo zvýšenou poptávku po konkrétních precedentech v každém jednotlivém případě. Naopak, já mám pocit, že jsou angličtí soudci schopni abstrahovat z precedentů obecnější principy, které pak aplikují v následujících případech.
Závěrem Davies navrhuje místo řízení o předběžné otázce zavést kasaci k Soudnímu dvoru. Obhajuje to několika argumenty:
Firstly, Community law is always interpreted and applied in full by national courts first, providing quicker use of the law, and giving national courts practice. Secondly, that national use of the law is then reviewed by the Court of Justice, thus providing feedback to the national court, but also information on the law, and on the behaviour of their peers, to courts in other Member States, something that will encourage cross-border legal communication and convergence of interpretations.
The function of the Court of Justice would be largely the same; it would consider points of Community law. Thus the same questions of interpretation and application, and abstraction and concreteness could arise. However the role of national courts would be made more central to the system and this would render the respect for these lines less vital. Moreover, if forced to build its judgments around those of the national court, to respond to them, the Court of Justice would find it harder to impose its own view of the facts. Thus national courts’ control of their proper domain would be strengthened. The power of the first word, and of the full explanation, is considerable.
Musím o tom přemýšlet. Návrh je to zajímavý a v kontextu celého článku vyznívá přesvědčivě. První protiargument, který mě ale napadá je tento: zatímco souhlasím s Daviesem, že tvrzení o tom, že by taková procedura zničila vztah spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvore, jen skrývají fakt, že je tento vztah mnohem více o hierarchii a kontrole než spolupráci a důvěře, stále si myslím, že formální hierarchie by byla v soudním systému EU nezdravá: myslím, že právě její absence může být nástrojem kontroly toho, co Soudní dvůr dělá. Ve světle vývoje, který se snažím kritizovat, je to podle mého názoru potřeba.
A co myslíte Vy?
13 prosince 2006
Utrechtská konference I. – Setkání s GA Geelhoedem
Uplynulý čtvrtek a pátek (7. – 8. 12.) jsem strávil na konferenci nazvané „The Limits of the European and International Services Markets“, pořádané Evropským institutem Utrechtské univerzity. Tématem byla směrnice o službách a její implementace, úprava služeb v rámci WTO a její vztah k vnitřnímu trhu, problematika služeb obecného hospodářského zájmu – program naleznete zde (pořadatel přislíbil, že v nejbližší době by měly být na netu i vystoupení jednotlivých přednášejících). Ve třech postupných příspěvcích pro tento blog nechci zabíhat do detailů jednotlivých vystoupení, ale chtěl bych se podělit o některé otázky a obecné dojmy, které ve mně konference a především osobní setkání s některými přednášejícími zanechalo.
Člověku se nepoštěstí každý den dát si pár piv s bývalým generálním advokátem u ESD, prof. Leendertem A. Geelhoedem. Rád jsem proto přijal pozvání hlavního pořadatele konference, Johana van den Grondena, s nímž jsem se seznámil na letní škole Michalova současného chlebodárce (na Johanovo pozvání jsem do Utrechtu jel), abych s ním a Jukou Snellem (University of Wales; Swansea) zašli na drink s hlavní hvězdou (Sacha Prechal mi snad odpustí) utrechtské akce.
Leendert Geelhoed byl jedním z nejuznávanějších právníků působících v této instituci. Nejlepší vizitkou jsou samozřejmě jeho stanoviska, s nimiž je možné mnohdy nesouhlasit, ale nikdy jim nelze upřít vysokou kvalitu, což ani na ESD není bohužel samozřejmost. Z těch nejznámějších lze uvést stanoviska k případům jako C-129/00 Komise v. Itálie týkajícím se porušení komunitárního práva národními soudy (psal o něm mj. Honza ve svém prvním CMLRev článku), C-432/04 nezvedené komisařky Edith Cresson nebo C-304/02 Komise v. Francie, kde Francie vyfasovala 20 milionů eur paušál + penále.
Prof. Geelhoed je distingovaný člověk vážící každé slovo, o to zajímavější jsou ta, která vysloví. U rohového stolu v zakouřeném baru blízko centra Utrechtu nám vyprávěl, jak během let strávených na Soudě, ať už jako referendář či později generální advokát, člověk pozná, jak formulovat svá stanoviska, aby bylo pro ESD obtížné se od nich odklonit. Postupem času víte, na které argumenty slyší ten který senát, soudce zpravodaj apod. Je to tak trochu hra a na Geelhoedovi bylo vidět, že si ji užíval. Každý den chodil na Soud 35 minut pěšky, třebaže měl řidiče, protože ty cesty mu dávaly možnost s čistou hlavou popřemýšlet nad svými případy. Při těch úvahách bral ohled třeba i na složení senátu, neboť jak přiznal, názory soudců z různých geografických oblastí se někdy až dramaticky liší, a to především na ose sever-jih EU.
Geelhoed zdůraznil, že při svém uvažování neviděl pouze čistou právní stránku věci, ale přemýšlel i o ekonomických, politických a sociálních aspektech svého rozhodování. Přiznal se, že pocit odpovědnosti za praktické dopady svých rozhodnutí je mimořádný a někdy ztěžuje či znemožňuje přijetí právně zcela čistých řešení.
Řekl bych, že je to právě ta odpovědnost za praktické dopady rozhodnutí, která někdy odlišuje pohled člověka zevnitř Soudu od světa akademie, který si může dovolit orientovat se striktně na právně-teoretickou stránku věci a odhlížet od souvisejících problémů.
V souvislosti se superkrátkými rozhodnutími ESD, na něž si tady nedávno stěžoval Honza, bývalý GA poznamenal, že rozhodnutí obsahují to minimum, na němž se většina shodla. V Banca Popolare ten společný jmenovatel zjevně moc široký nebyl...
Ptal jsem se Geelhoeda, jak se vyrovnával se stále se rozšiřujícími kompetencemi EU a nutností Soudu zabývat se každou, někdy i velice technickou otázkou, evropského práva. Zajímalo mě, zda je v tomto ohledu důležité, aby referendáři byli specialisty v různých odvětvích. Geelhoed prohlásil, že měl mezi referendáři specialisty na 4 základní svobody, soutěž a III. pilíř, především migraci (která je dnes už v pilíři I.). S úsměvem dodal, že byl rád, že nikdy nemusel psát stanovisko k případům z oblasti duševního vlastnictví. I tak se ovšem stávalo, že dostal věci, o nichž on a jeho referendáři nevěděli prakticky nic. V takových případech nezbývalo, než postupovat krok za krokem za stálých konzultací. I když to není stav ideální, museli se zkrátka vyrovnat s tím, že za daného nastavení komunitárního práva musí ESD řešit všechno.
Myslím, že tímhle Geelhoed jen potvrdil, že (i) Honzovým článkem oživené debaty na téma reformy komunitárního soudnictví jsou více než potřebné.
Těsně před půlnocí Geelhoed dopil své poslední pivo a rázně se zvednul se slovy „Sorry guys, I have to go.“, utáhl si kolem krku svou dlouhou vlněnou šálu a namířil si to k východu...
A tak jsme šli všichni; myslím, že po tom, co jsme ten večer slyšeli, jsme nikdo neměli důvod pochybovat o upřímnosti jeho vyznání, že práce generálního advokáta byla nejlepší právnickou prací jeho života.
Dodatečně jen lituji, že jsem se ho nezeptal na jeho stanovisko v případu C-119/05 Lucchini Siderurgica, s jehož závěry se neztotožňuji, neboť příliš upřednostňují princip efektivity komunitárního práva na úkor principu rei iudicatae. Mohl bych říct, že jsme se k tomu prostě z nedostatku času nedostali, ale pravý důvod bude spíš ten, že jsem si netroufl jít s ním do disputace, neboť po dojmu, který na mě ten večer udělal, jsem měl trochu obavu, že by mě, slovy Ivánka Horníka, argumentačně „sfoukl jako svíčku“...
Ale jen počkej, Ade, až se potkáme příště, tak Ti to nejen řeknu, ale budeš to Ty, kdo nakonec ještě uzná, že to, co jsem napsal loni do Jurisprudence, byla svatá pravda!:-))
12 prosince 2006
Soudní dvůr "stručně" podruhé...
... na tomto blogu. Úplně první příspěvek na Jiném právu se týkal toho, jak Soudní dvůr zkracuje svoje rozhodnutí. Nuže, nabízím další příklad:
Rozsudek ze dne 3. října 2006, Banca Popolare di Cremona , C-475/03 (velký senát, generální advokát F.G. Jacobs, C. Stix-Hackl)
Rozsudek stojí za pozornost ani ne tolik pro výklad práva Společenství, který poskytuje, jako spíše pro to, co v rozsudku Soudní dvůr neřekl. Jednalo se o otázku slučitelnosti daně z obratu zavedené v Itálii s komunitárním systémem daně z přidané hodnoty. Generální advokát Jacobs ve svém stanovisku italskou daň považoval za neslučitelnou s šestou směrnicí. Zároveň však navrhl revoluční věc: posunout časové účinky rozsudku Soudního dvora do budoucnosti tak, aby Itálie nemusela nést následky tohoto porušení, neboť vyplývalo z předchozího schválení daňového zákona ze strany Komise. Za účelem argumentace ohledně takové možnosti proběhlo na Soudním dvoře opakované ústní jednání, kterého se zúčastnilo 15 členských států. Vzhledem k odchodu generálního advokáta Jacobse předložila druhé stanovisko ve věci generální advokátka Stix Hackl. I ona konstatovala rozpor italské daně se směrnicí a stejně jako Jacobs navrhovala odsunout časové účinky rozhodnutí do budoucnosti.
Soudní dvůr vyřešil celou věc jinak: shledal, že italská daň je se směrnicí v souladu, přičemž v jeho rozsudku budeme marně hledat jakoukoliv zmínku o argumentech předložených účastníky řízení nebo zmíněnými generálními advokáty. I to je výsledek současné snahy Soudního dvora o urychlení své práce. Zda je to krok správným směrem, je však na pováženou.
Jak (ne)volit ombudsmana
Dnes Sněmovna znovu zvolila do funkce veřejného ochránce práv O. Motejla, a to drtivou většinou 99 hlasů. Výsledek volby se mi osobně líbí, pozoruhodný je ale styl, jakým se tak stalo. Stenozáznam relevantních projevů poslanců (de facto poslance) je následující:
Poslanec Petr Tluchoř : [...] Dámy a pánové, prezident republiky navrhl dva kandidáty na funkci veřejného ochránce práv, a to pana Johna Boka a pana Jiřího Witzanyho, dále pak dva kandidáty na funkci zástupce veřejného ochránce práv, a to pana Oldřicha Kužílka a pana Jana Litomiského. Senát rovněž navrhl dva kandidáty na funkci veřejného ochránce práv, a to pana Otakara Motejla a paní Jitku Seitlovou a dva kandidáty na funkci zástupce veřejného ochránce práv, a to rovněž pana Jana Litomiského a paní Jitku Seitlovou. Bližší podrobnosti o kandidátech volební komise předala všem poslaneckým klubům. [...]
Dnes se tedy jedná o volbu veřejného ochránce práv, kterému započne jeho šestileté období složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny, a to do deseti dnů ode dne volby.
Zvláštní zákon způsob volby nestanoví. Volební komise navrhuje provést volbu tajným hlasováním. Prosím, pane předsedající, abyste otevřel rozpravu k navrženým kandidátům a k návrhu na způsob volby.
Předseda PSP Miloslav Vlček Děkuji. Otevírám rozpravu, do které nemám žádné písemné přihlášky. Ptám se, kdo se hlásí z místa. Nikoho nevidím, rozpravu končím. Prosím, pokračujte, pane předsedo.
Poslanec Petr Tluchoř : Jelikož v rozpravě nebyly podány žádné návrhy, prosím, pane předsedo, abyste dal hlasovat o návrhu volební komise na tajný způsob hlasování.
Předseda PSP Miloslav Vlček Ano. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, aby volba proběhla tajně, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku v hlasování pořadové číslo 139. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 139 z přítomných 181 poslanců pro návrh 167, proti nikdo. Konstatuji, že jsme schválili tajnou volbu.
Domnívám se, že smysl veřejné volby je dát možnost kandidátům vystoupit, nastínit jejich vize o fungování úřadu, který chtějí řídit atp. Všechno by mělo být veřejně přístupné, a to i jednání v poslaneckých klubech. Mimochodem, koho zajímá níže Michalem zmiňované schválení nových eurokomisařů, může si k tomu nalézt spoustu veřejně přístupných informací. U nás pochopitelně nic. Sněmovna neumožnila kandidátům vystoupit, a to prý proto, že se to nedělalo ani v prvé volbě.
"Myslela jsem, že budeme mít možnost vystoupit před Sněmovnou, ale prý se to nekonalo ani v prvních volbách ombudsmana. Požádala jsem v jednotlivých klubech o možnost vystoupení, stejně tak prý i ostatní kandidáti," řekla iDNES.cz ještě před volbou kandidátka Jitka Seitlová. Vystoupení trvalo někde deset, jinde patnáct minut. "Někde byly i otázky, jinde ne," poznamenala Seitlová. Věří prý, že poslanci vědí, mezi kým rozhodují. Otakar Motejl ale podle ní byl jasným favoritem.
Pokud jsme v několika článcích společně s Janem Kyselou kritizovali Senát za jeho tajnůstkářství s potvrzováním ústavních soudců, postup Sněmovny ve věci volby ombudsmana ukazuje, že jde spíše o celkový problém politické kultury, kde se raději o ničem veřejně nediskutuje a jednání se vedou ve skrytu a netransparantně.
PS: K našemu "orientálnímu" stylu politické kultury doporučuji např. tento vynikající komentář Jana Macháčka.
Poslanec Petr Tluchoř : [...] Dámy a pánové, prezident republiky navrhl dva kandidáty na funkci veřejného ochránce práv, a to pana Johna Boka a pana Jiřího Witzanyho, dále pak dva kandidáty na funkci zástupce veřejného ochránce práv, a to pana Oldřicha Kužílka a pana Jana Litomiského. Senát rovněž navrhl dva kandidáty na funkci veřejného ochránce práv, a to pana Otakara Motejla a paní Jitku Seitlovou a dva kandidáty na funkci zástupce veřejného ochránce práv, a to rovněž pana Jana Litomiského a paní Jitku Seitlovou. Bližší podrobnosti o kandidátech volební komise předala všem poslaneckým klubům. [...]
Dnes se tedy jedná o volbu veřejného ochránce práv, kterému započne jeho šestileté období složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny, a to do deseti dnů ode dne volby.
Zvláštní zákon způsob volby nestanoví. Volební komise navrhuje provést volbu tajným hlasováním. Prosím, pane předsedající, abyste otevřel rozpravu k navrženým kandidátům a k návrhu na způsob volby.
Předseda PSP Miloslav Vlček Děkuji. Otevírám rozpravu, do které nemám žádné písemné přihlášky. Ptám se, kdo se hlásí z místa. Nikoho nevidím, rozpravu končím. Prosím, pokračujte, pane předsedo.
Poslanec Petr Tluchoř : Jelikož v rozpravě nebyly podány žádné návrhy, prosím, pane předsedo, abyste dal hlasovat o návrhu volební komise na tajný způsob hlasování.
Předseda PSP Miloslav Vlček Ano. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, aby volba proběhla tajně, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku v hlasování pořadové číslo 139. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 139 z přítomných 181 poslanců pro návrh 167, proti nikdo. Konstatuji, že jsme schválili tajnou volbu.
Domnívám se, že smysl veřejné volby je dát možnost kandidátům vystoupit, nastínit jejich vize o fungování úřadu, který chtějí řídit atp. Všechno by mělo být veřejně přístupné, a to i jednání v poslaneckých klubech. Mimochodem, koho zajímá níže Michalem zmiňované schválení nových eurokomisařů, může si k tomu nalézt spoustu veřejně přístupných informací. U nás pochopitelně nic. Sněmovna neumožnila kandidátům vystoupit, a to prý proto, že se to nedělalo ani v prvé volbě.
"Myslela jsem, že budeme mít možnost vystoupit před Sněmovnou, ale prý se to nekonalo ani v prvních volbách ombudsmana. Požádala jsem v jednotlivých klubech o možnost vystoupení, stejně tak prý i ostatní kandidáti," řekla iDNES.cz ještě před volbou kandidátka Jitka Seitlová. Vystoupení trvalo někde deset, jinde patnáct minut. "Někde byly i otázky, jinde ne," poznamenala Seitlová. Věří prý, že poslanci vědí, mezi kým rozhodují. Otakar Motejl ale podle ní byl jasným favoritem.
Pokud jsme v několika článcích společně s Janem Kyselou kritizovali Senát za jeho tajnůstkářství s potvrzováním ústavních soudců, postup Sněmovny ve věci volby ombudsmana ukazuje, že jde spíše o celkový problém politické kultury, kde se raději o ničem veřejně nediskutuje a jednání se vedou ve skrytu a netransparantně.
PS: K našemu "orientálnímu" stylu politické kultury doporučuji např. tento vynikající komentář Jana Macháčka.
Trafa, trafiky a trafičky
Když už mám ten blogovací záchvat, tohle zrovna přišlo od nejmenovaných vládních zdrojů:
Evropský parlament schválil jmenování bulharského a rumunského eurokomisaře. Dosavadní bulharská ministryně pro evropské záležitosti Meglena KUNEVA bude komisařkou pro ochranu spotřebitelů; nynější rumunsky státní tajemník pro evropské záležitosti Leonard ORBAN bude komisařem pro mnohojazyčnost. Pro KUNEVU hlasovalo 583 europoslanců, proti 21 a 28 se hlasování zdrželo. Pro ORBANA hlasovalo 595 poslanců, proti 16 a 21 se hlasování zdrželo.
Předsedové poslaneckých klubů 28. listopadu kladně zhodnotili slyšení, jimž se oba kandidáti podrobili ve výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů resp. pro kulturu a vzdělávání. Šéfové eurofrakcí nicméně požádali o vyjasnění ORBANOVA rezortu, za který dosud mj. zodpovídá slovenský komisař Ján FIGEĽ.
Co k tomu dodat? Snad jen to, že všechny níže popsané jazykové problémy s legislativou budou záhy vyřešeny, neboť nyní na to mám komisariát. Buon lavoro, signore....
Evropský parlament schválil jmenování bulharského a rumunského eurokomisaře. Dosavadní bulharská ministryně pro evropské záležitosti Meglena KUNEVA bude komisařkou pro ochranu spotřebitelů; nynější rumunsky státní tajemník pro evropské záležitosti Leonard ORBAN bude komisařem pro mnohojazyčnost. Pro KUNEVU hlasovalo 583 europoslanců, proti 21 a 28 se hlasování zdrželo. Pro ORBANA hlasovalo 595 poslanců, proti 16 a 21 se hlasování zdrželo.
Předsedové poslaneckých klubů 28. listopadu kladně zhodnotili slyšení, jimž se oba kandidáti podrobili ve výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů resp. pro kulturu a vzdělávání. Šéfové eurofrakcí nicméně požádali o vyjasnění ORBANOVA rezortu, za který dosud mj. zodpovídá slovenský komisař Ján FIGEĽ.
Co k tomu dodat? Snad jen to, že všechny níže popsané jazykové problémy s legislativou budou záhy vyřešeny, neboť nyní na to mám komisariát. Buon lavoro, signore....
Literos bellos v soudních rozhodnutích
Jeden z mých oblíbených blogů, ComparativeLawBlog, nedávno znovu obživl. S velice zajímavým příspěvkem: krátkým rozborem užití Carollovy Alenky v říši divů v anglosaském soudcovském rozhodování. Je ho dost. Alenka bude zřejmě soudně nejcitovanějším dílem a Humpty Dumpty (jak ho přeložili do češtiny?) pak justičním šampiónem. Jeho přínos k soudcovské interpretaci se podle počtu citátů zdá být větší než mnoha velkých teoretických jmen.
Poněkud jiné užití Alenky je pak v akademické literatuře, opět především anglo-americké. Dle mého vkusu je odkaz na Alenku, tedy především na její druhý „díl“, Through the Looking Glass, hrubě nadužíván. Jestli se nemýlím, první s tím přišel Weiler při analýze komunitárního právního řádu (?). Od té doby ale málem každé třetí pojednání o komunitárním právním řádu obsahuje povinný rituál: „x through the looking glass“ či „y down the rabbit hole“ apod.
Jistě. Je to zajímavé. Je to osvěžující. Je to sexy. Ukazuje to, jak je autor sečtělý a vynalézavý. Každý to děláme: přiznávám se, že se mi už do mých textů podařilo propašovat odkazy na Járu Cimrmana, Monthy Pythons Flying Circus a teď jen čekám, až se mi poštěstí někam prodat nějaký citát Sira Humphreyho. Poznámka pod čarou snese vše. Je to ale vhodné?
Bude asi třeba rozlišovat. V případě, že se jedná skutečně o originální vtip autora, je to skvělé a každého čtenáře to jenom potěší. Problém ale bude právě s mírou opakování; opakovaný vtip vtipem není a není mi jasné, zda „Through the Looking Glass“ se nyní již stalo zvláštním analytickým postupem v rámci komunitárního práva či bezduchým rituálem.
Zpět k původnímu tématu tohoto postu: soudcovské užití odkazů na krásnou literaturu. Musím přiznat, že si nejsem schopen vzpomenout na žádný příklad odkazu na beletrii v českém soudním rozhodnutí. Z poslední doby mi utkvělo v paměti pouze odlišné stanovisko soudce Balíka v plenárním nálezu ÚS na téma evropského zatýkacího rozkazu. Tam jisté náznaky jsou. Názory na toto stanovisko se dost liší: od „úplný nesmysl“ až po „dobrý vtip“. Pravda je, že se jedná o stanovisko mírně neortodoxní, které, jak by řekli někteří z nás, vybočuje z toho konvenčního „diskurzu“. Vtipné je ale také, to se mu upřít nedá ...
Poněkud jiné užití Alenky je pak v akademické literatuře, opět především anglo-americké. Dle mého vkusu je odkaz na Alenku, tedy především na její druhý „díl“, Through the Looking Glass, hrubě nadužíván. Jestli se nemýlím, první s tím přišel Weiler při analýze komunitárního právního řádu (?). Od té doby ale málem každé třetí pojednání o komunitárním právním řádu obsahuje povinný rituál: „x through the looking glass“ či „y down the rabbit hole“ apod.
Jistě. Je to zajímavé. Je to osvěžující. Je to sexy. Ukazuje to, jak je autor sečtělý a vynalézavý. Každý to děláme: přiznávám se, že se mi už do mých textů podařilo propašovat odkazy na Járu Cimrmana, Monthy Pythons Flying Circus a teď jen čekám, až se mi poštěstí někam prodat nějaký citát Sira Humphreyho. Poznámka pod čarou snese vše. Je to ale vhodné?
Bude asi třeba rozlišovat. V případě, že se jedná skutečně o originální vtip autora, je to skvělé a každého čtenáře to jenom potěší. Problém ale bude právě s mírou opakování; opakovaný vtip vtipem není a není mi jasné, zda „Through the Looking Glass“ se nyní již stalo zvláštním analytickým postupem v rámci komunitárního práva či bezduchým rituálem.
Zpět k původnímu tématu tohoto postu: soudcovské užití odkazů na krásnou literaturu. Musím přiznat, že si nejsem schopen vzpomenout na žádný příklad odkazu na beletrii v českém soudním rozhodnutí. Z poslední doby mi utkvělo v paměti pouze odlišné stanovisko soudce Balíka v plenárním nálezu ÚS na téma evropského zatýkacího rozkazu. Tam jisté náznaky jsou. Názory na toto stanovisko se dost liší: od „úplný nesmysl“ až po „dobrý vtip“. Pravda je, že se jedná o stanovisko mírně neortodoxní, které, jak by řekli někteří z nás, vybočuje z toho konvenčního „diskurzu“. Vtipné je ale také, to se mu upřít nedá ...
11 prosince 2006
La publication of law in der Europäischen Union (tajné)
Káži vodu, piji víno (či možná slivku). Tak mi v poslední době stále více připadá komunitární právní řád. Po letech předvstupní propagandy na téma „společenství práva“, rule of law for all, sdílení kulturních hodnot atd., nečeká člověka, který pozoruje praxi orgánů Společenství více než deziluze (v našem příměru tedy opička).
Krásným příkladem je v poslední době otázka publicity a předvídatelnosti práva v EU. Jeden z problémů už naznačil Jirka ve svém předchozím postu: EU je jazykový Babylón a mnoho aktů Společenství není přístupných v češtině. Výseč tohoto problému je absence řádně publikovaných českých překladů komunitární legislativy v češtině po přistoupení; na toto téma jsem vyplodil studii, jejíž závěry nyní vycházejí v prosincovém čísle Soudních rozhledů (úvod článku jsem přetiskl níže).
Že se nezvládlo včas přeložit a publikovat komunitární právo je, s ohledem na rozsah, pochopitelné (s ohledem na význam však stěží omluvitelné). Co člověka však děsí je způsob, jakým se k tomuto faktu staví komunitární instituce, především tedy Komise. Tajit, tajit, mlžit, mlžit. Přístup Komise a Rady k publikaci komunitárních aktů byl již několikrát před Soudním dvorem a Soudem prvního stupně. Ty opakovaně zjistily, že Rada či Komise úmyslně uvádějí nepravdivé informace (přeloženo z řeči Sira Humphreyho: lžou) na téma data publikace; zdá se, že kupříkladu antedatování Úředního věstníku je v Radě oblíbenou praxí (jeden příklad za všechny - srov. body 126 - 131 rozsudku SPS ve věci T-115/94, Opel Austria)
Subjekte regulace, jásej. Poslední hřebík do komunitární publikační rakvičky se mi dostal do rukou nedávno: předběžná otázka ve věci C-345/06 Heinrich. Zde se dočítám:
Tato předběžná otázka je předkládána výše uvedenou soudní instancí z podnětu pana Gottfrieda Heinricha. Pan Heinrich (dále také jen „stěžovatel“) se dne 25.9.2005 chystal nastoupit do letadla na vídeňském letišti Schwechat. Při bezpečnostní kontrole mu však bylo bráněno touto kontrolou projít, neboť stěžovatel zamýšlel vzít si s sebou tenisovou raketu. Tenisová raketa je v souladu s bodem 4.1., resp. 4.3. přílohy nařízení č. 2320/2002 (dále jen „nařízení“) a dle přílohy k nařízení Komise č. 622/2003 ve znění aktuálního nařízení Komise č. 68/2004 (dále jen „nařízení Komise“) považována za zakázaný předmět, jeden z tzv. tupých nástrojů. Není jí proto dle těchto ustanovení povoleno v letadle přepravovat. Stěžovatel do letadla i přesto nastoupil, byl ovšem okamžitě vyzván k tomu, aby stroj neprodleně opustil.
Jak vyplývá z jeho praktické aplikace v případě stěžovatele, nařízení požaduje, aby bylo zabráněno přenesení zakázaných předmětů na palubu. Podle bodu 1.18 přílohy nařízení se zakázanými předměty rozumí ty, které je možné použít ke spáchání protiprávního činu a které nebyly řádně přihlášeny a nebylo s nimi zacházeno v souladu s příslušnými zákony a předpisy, jako např. kyje či baseballové pálky. Příloha k nařízení Komise vymezuje jako zakázané předměty také tzv. tupé nástroje jako např. rybářské pruty. Podle článku 3 nařízení Komise, resp. článku 1 jeho aktualizovaného znění (68/2004) jsou opatření v příloze uvedená tajná a nezveřejňují se, resp. oznamují se pouze osobám k tomu členskými státy či Komisí oprávněným. Proto také nebyla tato opatření zveřejněna v Úředním věstníku, a to s odvoláním na nařízení, podle něhož jsou opatření vztahující se k technickým parametrům a akceptačním testům zařízení, k postupům obsahujícím citlivé informace a jiným podobným postupům tajná. Na tomto místě se pro tento výjimečný stav nařízení odvolává taktéž na nařízení 1049/ 2001 o přístupu k dokumentům.
Krásným příkladem je v poslední době otázka publicity a předvídatelnosti práva v EU. Jeden z problémů už naznačil Jirka ve svém předchozím postu: EU je jazykový Babylón a mnoho aktů Společenství není přístupných v češtině. Výseč tohoto problému je absence řádně publikovaných českých překladů komunitární legislativy v češtině po přistoupení; na toto téma jsem vyplodil studii, jejíž závěry nyní vycházejí v prosincovém čísle Soudních rozhledů (úvod článku jsem přetiskl níže).
Že se nezvládlo včas přeložit a publikovat komunitární právo je, s ohledem na rozsah, pochopitelné (s ohledem na význam však stěží omluvitelné). Co člověka však děsí je způsob, jakým se k tomuto faktu staví komunitární instituce, především tedy Komise. Tajit, tajit, mlžit, mlžit. Přístup Komise a Rady k publikaci komunitárních aktů byl již několikrát před Soudním dvorem a Soudem prvního stupně. Ty opakovaně zjistily, že Rada či Komise úmyslně uvádějí nepravdivé informace (přeloženo z řeči Sira Humphreyho: lžou) na téma data publikace; zdá se, že kupříkladu antedatování Úředního věstníku je v Radě oblíbenou praxí (jeden příklad za všechny - srov. body 126 - 131 rozsudku SPS ve věci T-115/94, Opel Austria)
Subjekte regulace, jásej. Poslední hřebík do komunitární publikační rakvičky se mi dostal do rukou nedávno: předběžná otázka ve věci C-345/06 Heinrich. Zde se dočítám:
Tato předběžná otázka je předkládána výše uvedenou soudní instancí z podnětu pana Gottfrieda Heinricha. Pan Heinrich (dále také jen „stěžovatel“) se dne 25.9.2005 chystal nastoupit do letadla na vídeňském letišti Schwechat. Při bezpečnostní kontrole mu však bylo bráněno touto kontrolou projít, neboť stěžovatel zamýšlel vzít si s sebou tenisovou raketu. Tenisová raketa je v souladu s bodem 4.1., resp. 4.3. přílohy nařízení č. 2320/2002 (dále jen „nařízení“) a dle přílohy k nařízení Komise č. 622/2003 ve znění aktuálního nařízení Komise č. 68/2004 (dále jen „nařízení Komise“) považována za zakázaný předmět, jeden z tzv. tupých nástrojů. Není jí proto dle těchto ustanovení povoleno v letadle přepravovat. Stěžovatel do letadla i přesto nastoupil, byl ovšem okamžitě vyzván k tomu, aby stroj neprodleně opustil.
Jak vyplývá z jeho praktické aplikace v případě stěžovatele, nařízení požaduje, aby bylo zabráněno přenesení zakázaných předmětů na palubu. Podle bodu 1.18 přílohy nařízení se zakázanými předměty rozumí ty, které je možné použít ke spáchání protiprávního činu a které nebyly řádně přihlášeny a nebylo s nimi zacházeno v souladu s příslušnými zákony a předpisy, jako např. kyje či baseballové pálky. Příloha k nařízení Komise vymezuje jako zakázané předměty také tzv. tupé nástroje jako např. rybářské pruty. Podle článku 3 nařízení Komise, resp. článku 1 jeho aktualizovaného znění (68/2004) jsou opatření v příloze uvedená tajná a nezveřejňují se, resp. oznamují se pouze osobám k tomu členskými státy či Komisí oprávněným. Proto také nebyla tato opatření zveřejněna v Úředním věstníku, a to s odvoláním na nařízení, podle něhož jsou opatření vztahující se k technickým parametrům a akceptačním testům zařízení, k postupům obsahujícím citlivé informace a jiným podobným postupům tajná. Na tomto místě se pro tento výjimečný stav nařízení odvolává taktéž na nařízení 1049/ 2001 o přístupu k dokumentům.
Sečteno a podtrženo: pokud máte štěstí a právní předpis, který Vás váže, je publikován ve Vašem mateřském jazyce (což už dávno není komunitární standard), tak snad budete mít štěstí i nadále a daný předpis také nebude tajný. Bonjour, rule of law....
K nepublikaci práva EU v češtině (úvod)
K 1. květnu 2004 přistoupila Česká republika a 9 dalších států k Evropské unii. Okamžikem přistoupení se mělo veškeré komunitární právo stát aplikovatelným za stejných podmínek jako ve starých členských státech. „Stejné podmínky“ jako ve starých členských státech byly modifikovány Aktem o přistoupení. Ten vyžadoval publikaci všech „aktů obecného dosahu“ ve Zvláštním vydání Úředního věstníku. Veškeré právo obsažené v „aktech obecného dosahu“ tak mělo být před vstupem či nejpozději v okamžiku vstupu publikováno v jazyce nových členských států.
Nestalo se tak.
Publikace českého zvláštního vydání, stejně jako zvláštní vydání v ostatních nových komunitárních jazycích, trpělo od přistoupení zásadním zpožděním. Zjistit přesné informace o tom, kdy byl který předpis řádně publikován, je obtížné a pro běžný subjekt nemožné. Zvláštní vydání Úředního věstníku v českém jazyce, které obsahuje právní předpisy platné k 1. 5. 2004, neobsahuje údaj o datu publikace toho či onoho svazku. Údaje, které obsahuje hlavička svazků, zahrnují pouze systematické začlenění daného předpisu ve svazku a kapitole,[1] celexové číslo daného dokumentu a datum původní publikace, tedy datum, kdy byl daný předpis poprvé publikován v některém z jazyků Společenství.
Je vhodné zdůraznit, že všechny takto publikované předpisy ve Zvláštním vydání byly publikovány ve své původní podobě, nikoliv tedy v konsolidované verzi. To v praxi znamená, že akty, které byly v průběhu posledních dekád často novelizovány, byly plně publikovány v podobě, v jaké měly být účinné, až kompletní publikací všech svých novel.[2]
Za této situace lze jen hádat, kdy došlo ke skutečné publikaci kterého komunitárního předpisu. S ohledem na českou verzi Zvláštního vydání lze s jakousi jistotou konstatovat následující: k okamžiku přistoupení nebylo v české verzi Zvláštního vydání Úředního věstníku přístupné nic. Část svazků (přibližně polovina) Zvláštního vydání byla vytištěna a rozeslána v průběhu roku 2004. Další část (přibližně jedna třetina) pak v průběhu roku 2005. Nicméně ani ke konci roku 2005 nebyly ještě publikovány všechny svazky Zvláštního vydání.[3] Stejné či velice podobné problémy vznikají v případě ostatních nových členských států EU.[4]
Tisková zpráva Úřadu pro úřední tisky z 22. 3. 2006 tvrdí, že k tomuto datu bylo dokončeno vydávání veškerého platného sekundárního práva Společenství v jazycích nových členských států.[5] Tato skutečnost znamená, že měsíce i roky po přistoupení neexistovaly oficiální verze právních předpisů Společenství. Tisková zpráva Úřadu pro úřední tisky obsahuje také (zřejmě) definitivní informaci o tom, kolik svazků Zvláštního vydání bude nakonec publikováno: jedná se o 219 svazků.
Za těchto okolností se Úřad pro úřední tisky snažil chybějící překlady suplovat omezeným přístupem elektronickým. Otázka, nakolik je podobné řešení vhodné a možné, je předmětem detailního rozboru níže. Bylo však jen otázkou času, kdy se problémy spojené s absencí překladů a řádné publikace komunitární legislativy dostanou před soudy, ať již tedy soudy vnitrostátní v jejich nově nabyté kapacitě soudů komunitárních, anebo před soudy komunitární v užším smyslu slova v Lucemburku.
Přístup k této otázce se v nových členských státech liší: na jedné straně bychom nalezli státy, u kterých je možné říci, že v rámci své snahy o otevřenost a respekt ke komunitárnímu právu ponechávají poněkud v pozadí ochranu práv jednotlivců. Sem by asi náleželo rozhodnutí správního senátu estonského Nejvyššího soudu (Riigikohus) ze dne 10. května 2006, sp.zn. 3-3-1-66-05, ve kterém tento soud konstatoval, že okamžikem přistoupení je všechno komunitární právo v Estonsku plně aplikovatelné a každý, především tedy profesionální celní poradce, je povinen tuto úpravu znát a respektovat. Skutečnost, jestli předmětné nařízení upravující dovoz a vývoz zemědělského zboží bylo nebo nebylo v daném okamžiku publikováno v estonštině, je irelevantní.[6]
Druhý pól pomyslného spektra by představovalo usnesení polského krajského správního soudu v Bydgozsczy (Wojewódzki Sąd Administracyjny) ze dne 20. července 2005, sp. zn. I SA/Bd 275/05,[7] který v situaci vyměření cla na základě komunitárních nařízení do té doby nepublikovaných v polské verzi Úředního věstníku příslušné rozhodnutí Celního úřadu v Toruni bez dalšího zrušil s tím, že správní úřad nerespektoval princip právní jistoty. Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 10. března 2006, č.j. 22 CA 69/2005-43, volí střední kurz; ač tedy krajský soud ve svém rozhodnutí vyjadřuje pochybnosti ohledně aplikovatelnosti legislativy nepublikované v českém jazyce, rozhodl se danou otázku předložit k posouzení Soudnímu dvoru v Lucemburku v rámci řízení o předběžné otázce.[8]
Celý text - Soudní rozhledy, roč. 2006, č. 12 (prosinec)
______________________________________
[1] Celé acquis communautaire bylo pro účely posledního přistoupení rozčleněno do 20ti kapitol (např. „Celní unie a volný pohyb zboží“, „právo podniků“, „hospodářská soutěž“ až po slibné „Evropa občanů“). Každá z těchto kapitol je pak rozčleněna na 1 až cca 50 svazků, které korespondují s fyzickým otištěním jednotlivých předpisů v jednotlivých svazcích Zvláštního vydání Úředního věstníku.
[2] Dobrým příkladem jsou zde fiskální a daňové předpisy či úprava z oblasti zemědělství – kupříkladu Šestá směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, původně publikována v Official Journal L 145/1 z 13.6.1977 prošla v mezidobí desítkami přímých i nepřímých novel.
[3] Tyto informace pocházejí z dopisu pana T.L. Cranfielda, generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky Evropské unie ze dne 28. listopadu 2005, č.j. DIRGEN(05) D/15074, ref: TLC/ma – d15074 j.baxa, poskytnuté v odpověď na formální dotaz ohledně stavu publikací českého Zvláštního vydání Úředního věstníku ze strany předsedy Nejvyššího správního soudu.
[4] Z informací poskytnutých lotyšským ministerstvem spravedlnosti v červnu 2005 vyplývá, že k 27. červnu 2005 bylo v Lotyšku přístupných v tištěné podobě 162 svazků Zvláštního vydání ÚV, v elektronické podobě pak 190 svazků v lotyštině. Ze studie vypracované polským Výborem pro evropskou integraci v červenci 2005 vyplývá, že k v té době bylo v polské verzi Zvláštního vydání ÚV přístupných 143 svazků v tištěné podobě a 151 v podobě elektronické. Velice podobná situace existovala i v dalších „nových“ členských státech s výjimkou Malty a (jižní části) Kypru.
[5] http://publications.europa.eu, sekce „Tiskové zprávy“ [1. 7. 2006].
[6] Anotace rozhodnutí je v angličtině a francouzštině přístupná v internetové databázi JuriFast, kterou spravuje Asociace státních rad a nejvyšších správních soudů EU - http://www.juradmin.eu/fr/jurisprudence/jurifast/jurifast_fr.php [26.06.2006].
[7] Nepublikováno. Anotace rozhodnutí Wróbel, A. Glosa do wyroku Wojewódzkiego Sądu Administracyjnego w Bydgoszczy z 20.07.2005 r. (SA/Bd 275/05), wyrok niepublikowany. Europejski Przeglad Sadowy styczen 2006, str. 48 – 53.
[8] Vedené u Soudního dvora jako věc c-161/06 Skoma-Lux, s.r.o., zatím neprojednáno. Oznámení o předložení předběžné otázky a její text jsou přetištěny dále v tomto čísle.
10 prosince 2006
Proč toho český soudce nezvládne tolik, jako jeho západní kolega: důvody institucionální (a kulturní)
K tomuto postu mne inspirovalo post scriptum Jiřího Kindla v postu, který je hned pod postem tímto. Jiří v něm popisuje svůj případ, kdy se "většina právní argumentace odehrávala v rovině evropského práva (interpretace základních komunitárních ekonomických svobod)", obě strany vystřílely spoustu právních argumentů, přeložily soudu spoustu důležitých kauz a dalších evropských argumentů, aby pak soud následně "v tom smyslu, že přece ode mne nikdo nemůže čekat, že bych znal(a) evropské právo a tu judikaturu, co mi tady dáváte ... no a následně se to rozhodlo ryze dle českého práva (v zásadě jako kdyby evropského práva nebylo)".
Jakkoliv takovýto postup neschvaluji (srov. např. tady), není se co divit neschopnosti českých soudců zabývat se takovýmito kauzami. Vedle důvodů povahy metodologické je to též důvod institucionální a důvod kulturní.
1) Český soudce nedisponuje aparátem kvalifikovaných pomocných právníků, kteří by mu "předpřipravili" kauzu k rozhodnutí. Opakem je systém angloamerický, kde každý federální soudce má minitým mladých právníků, čerstvých absolventů právnické fakulty, kteří u něj rok či max. dva pracují, přičemž tato práce sice není nějak výborně honorována, představuje ale pro absolventy předstupeň jejich budoucí kariéry. Obdobně v Německu je propracovaný systém referendářů, (referendariat ), tedy studentů, kteří v mezidobí mezi prvou státnicí (která přichází po ukončení studia) a druhou státnicí pracují na soudech, prokuratuře atp., a získávají tak praktické zkušenosti potřebné pro vykonání druhé státní zkoušky.
Pracuje-li český soudce jen sám na sebe, není se co divit, že komplexní kauzy spojené s využíváním cizích jazyků prostě nezvládá. Mít asistenta přitom neznamená nic nedělat: znamená to jen, že asistent za soudce udělá "hrubou" práci, předpřipraví soudci literaturu, udělá summary soudních rozhodnutí atp., což soudci nesmírně ušetří práci. Při nápadu řekněme 30 věcí měsíčně to snad ani jinak nelze dělat.
Český systém zatím pracoval na jiné bázi: neustále zvyšoval počet soudců, což je ovšem ta nejdražší možnost, jak se s těmito problémy poprat. Na to ostatně upozorňuje mnoho soudců, třeba předseda MS Praha Jan Sváček.
2) Situace uvedená pod bodem 1 pak naráží na problém kulturní, související se specificky českým chápáním zásady iura novit curia. Tato zásada v našem pojetí ve své podstatě říká, že soudci není třeba podávat obsáhlé a detailní vysvětlení významu práva. Typická žaloba tedy obsahuje jen několik stran textu, aniž by odbíhala do detailního rozboru práva. Implicitním předpokladem je, že si „právo“, tedy nejen příslušný právní předpis, ale i judikaturu a doktrinální závěry na význam práva, opatří soudce sám. Ve Francii nebo v Německu je to přitom mnohem pravděpodobnější než u nás, protože francouzský nebo německý soudce je vybaven kvalifikovaným pomocným aparátem (viz bod 1/), a navíc tamní soudce se např. v civilní kauze podívá např. do"Pallandta" (nejprestižnější komentář k BGB), a často najde možnou cestu pro svou kauzu. Protože o českém soudci neplatí ani jedno (nemáme ani kvalifikovaný justiční aparát, ani "Pallandta"), je nezbytné jít angloamerickou cestou (na kterou se přitom právní podání v Německu nebo ve Francii už stejně vydaly, a to přes nepoměrné materiální zabezpečení tamních soudů).
V angloamerickém světě jsou totiž zvýšené nároky kladeny na právní zástupce obou stran sporu. Ti musí soudci „dodat“ aplikovatelné právo, připravit důkladnou právní expertizu, najít soudci všechny potřebné precedenty, zákony, podepřít je názory právní vědy. Podobné podání soudu pak obsahují několik desítek stran, v komplexnějších právních věcech i stovky stran právního rozboru. V právním stanovisku budou citovány desítky či někdy i stovky precedentů, právní literatura, aplikované zákony. Ty pak budou k podání přikládány jako v kopii - tedy pohodlí pro českého soudce těžko představitelné. V komplexních a významných věcech můžeme relativně často najít též právní stanoviska právních expertů. Zahraniční advokátní kanceláře již ostatně tímto stylem v Česku postupují, a byl to asi i případ Jiřího Kindla (přinejmenším podle toho, co ve svém postu uvádí). Paradoxně často to nejméně ocení český soudce, který takovouto pomoc nikoliv zřídka ignoruje.
Proč soudce v Kindlově případě jednoduše nevyužil pomocnou ruku podanou advokáty, a zachoval se, jako bychom nebyli v EU? Proč takový postup není výjimečný, ale spíše pravidelný? [Obdobný postup KS v Praze, VS v Praze a pak i NS ČR odsoudil v listopadu 2006 Ústavní soud v kauze I. ÚS 310/05 (zatím publikované jen tady): "orgány veřejné moci [mají] obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Evropské úmluvy prováděné ESLP. Rozhodnutí ESLP představují významné interpretační vodítko pro aplikaci Evropské úmluvy. Orgány veřejné moci, na prvém místě pak soudy, jsou proto povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se sice týkají jiného členského státu Evropské úmluvy, pokud tyto věci mají, podle své povahy, význam též pro interpretaci Evropské úmluvy v českém kontextu. To platí tím spíše za situace, kdy takovouto judikaturou argumentuje účastník řízení před českým obecným soudem. Pokud se k takovéto argumentaci obecný soud nijak nevyjádří, dopouští se pochybení [podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, event. příslušného dotčeného základního práva Evropské úmluvy]
Vysvětlení souvisí s rozdílem mezi autoritářským a autoritativním právním diskursem, když náš systém je založen na modelu diskursu autoritářského.
Soudcovský diskurs jakéhokoliv právního systému je z podstaty věcí inherentně autoritativní. To je důsledkem skutečnosti, že 1) soudy musí rozhodovat, jakoby na otázky výkladu práva existovala jediná správná odpověď, byť tato odpověď objektivně neexistuje (soudcovská teze jediné „správné“ odpovědi), a 2) soudcovská rozhodnutí jsou konečná proto, že je vytvářejí soudy nadané určitou kompetencí a tudíž i autoritou v rámci daného justičního systému. Autoritativní diskurs nezakazuje, ale naopak předpokládá názorovou pluralitu stejně jako participaci všech kompetentních osob na veřejném diskursu o interpretaci práva. Pluralita názorů a fakt, že soudci berou všechny relevantní názory vážně, propůjčuje orgánu s konečnou pravomocí věc rozhodnout potřebnou legitimitu k poskytnutí jediné „správné“ odpovědi. To je současně conditio sine qua non toho, že diskurs zůstává současně racionální i autoritativní.
Autoritářský diskurs znamená něco podstatně jiného. Názorový pluralismus zde neexistuje, „správné“ odpovědi jsou nalézány „jednosměrným“ procesem, a jejich dodržování je vynucováno pouze mocensky. Ti, kterým jsou rozhodnutí adresována, se nemohou účastnit procesu hledání „správných“ odpovědí. Spíše než aby byly subjekty tvorby práva, jsou pak tyto osoby jejími objekty. Autoritářský diskurs předpokládá, že právní významy jsou produkovány z centra, směrem seshora – dolů; existence legitimního sporu, zpochybňování, diskuse, případně dotváření práva též jeho adresáty (tedy směrem zezdola nahoru) jsou nemyslitelné.Právo má v tomto pojetí kvazi-materiální existenci. Spolupráce procesních stran při hledání správného výkladu práva by tedy byla nikoliv pouze zbytečná, ona by byla ve skutečnosti i škodlivá, protože strany by tak vstoupili do exkluzivní domény příslušného soudu.
Autoritářský přístup k výkladu práva, kombinovaný se zákonným pozitivismem a ideologií vázané aplikace práva dává soudci exkluzivní roli při výkladu zákona. Je tomu tak proto, že (1) aplikace práva je vnímána jako jednoduché rozhodování jednoduchých případů, což nevyžaduje pomoc jakékoliv třetí strany (formalistický aspekt) a (2) interpretace práva je výsledkem procesu směřujícího z centra dolů, kde strany jsou jen adresáty výsledku této interpretace a nikoliv přímými či nepřímými účastníky této intepretace (autoritářský aspekt).
Pro některé soudce je autoritářský model natolik atraktivní, že raději popřou základní postuláty právního systému (např. naše členství v EU a aplikační přednost evropského práva), než aby opustili pohodlný ale fiktivní svět právního formalismu (kde složité kauzy neexistují, a pokud se nějaké objeví, raději z nich uděláme jednoduché), a exkluzivity autoritářského práva (kde nám nikdo do ničeho nemluví, protože soudce a jen soudce může o správnosti právního řešení rozhodovat).
Jakkoliv takovýto postup neschvaluji (srov. např. tady), není se co divit neschopnosti českých soudců zabývat se takovýmito kauzami. Vedle důvodů povahy metodologické je to též důvod institucionální a důvod kulturní.
1) Český soudce nedisponuje aparátem kvalifikovaných pomocných právníků, kteří by mu "předpřipravili" kauzu k rozhodnutí. Opakem je systém angloamerický, kde každý federální soudce má minitým mladých právníků, čerstvých absolventů právnické fakulty, kteří u něj rok či max. dva pracují, přičemž tato práce sice není nějak výborně honorována, představuje ale pro absolventy předstupeň jejich budoucí kariéry. Obdobně v Německu je propracovaný systém referendářů, (referendariat ), tedy studentů, kteří v mezidobí mezi prvou státnicí (která přichází po ukončení studia) a druhou státnicí pracují na soudech, prokuratuře atp., a získávají tak praktické zkušenosti potřebné pro vykonání druhé státní zkoušky.
Pracuje-li český soudce jen sám na sebe, není se co divit, že komplexní kauzy spojené s využíváním cizích jazyků prostě nezvládá. Mít asistenta přitom neznamená nic nedělat: znamená to jen, že asistent za soudce udělá "hrubou" práci, předpřipraví soudci literaturu, udělá summary soudních rozhodnutí atp., což soudci nesmírně ušetří práci. Při nápadu řekněme 30 věcí měsíčně to snad ani jinak nelze dělat.
Český systém zatím pracoval na jiné bázi: neustále zvyšoval počet soudců, což je ovšem ta nejdražší možnost, jak se s těmito problémy poprat. Na to ostatně upozorňuje mnoho soudců, třeba předseda MS Praha Jan Sváček.
2) Situace uvedená pod bodem 1 pak naráží na problém kulturní, související se specificky českým chápáním zásady iura novit curia. Tato zásada v našem pojetí ve své podstatě říká, že soudci není třeba podávat obsáhlé a detailní vysvětlení významu práva. Typická žaloba tedy obsahuje jen několik stran textu, aniž by odbíhala do detailního rozboru práva. Implicitním předpokladem je, že si „právo“, tedy nejen příslušný právní předpis, ale i judikaturu a doktrinální závěry na význam práva, opatří soudce sám. Ve Francii nebo v Německu je to přitom mnohem pravděpodobnější než u nás, protože francouzský nebo německý soudce je vybaven kvalifikovaným pomocným aparátem (viz bod 1/), a navíc tamní soudce se např. v civilní kauze podívá např. do"Pallandta" (nejprestižnější komentář k BGB), a často najde možnou cestu pro svou kauzu. Protože o českém soudci neplatí ani jedno (nemáme ani kvalifikovaný justiční aparát, ani "Pallandta"), je nezbytné jít angloamerickou cestou (na kterou se přitom právní podání v Německu nebo ve Francii už stejně vydaly, a to přes nepoměrné materiální zabezpečení tamních soudů).
V angloamerickém světě jsou totiž zvýšené nároky kladeny na právní zástupce obou stran sporu. Ti musí soudci „dodat“ aplikovatelné právo, připravit důkladnou právní expertizu, najít soudci všechny potřebné precedenty, zákony, podepřít je názory právní vědy. Podobné podání soudu pak obsahují několik desítek stran, v komplexnějších právních věcech i stovky stran právního rozboru. V právním stanovisku budou citovány desítky či někdy i stovky precedentů, právní literatura, aplikované zákony. Ty pak budou k podání přikládány jako v kopii - tedy pohodlí pro českého soudce těžko představitelné. V komplexních a významných věcech můžeme relativně často najít též právní stanoviska právních expertů. Zahraniční advokátní kanceláře již ostatně tímto stylem v Česku postupují, a byl to asi i případ Jiřího Kindla (přinejmenším podle toho, co ve svém postu uvádí). Paradoxně často to nejméně ocení český soudce, který takovouto pomoc nikoliv zřídka ignoruje.
Proč soudce v Kindlově případě jednoduše nevyužil pomocnou ruku podanou advokáty, a zachoval se, jako bychom nebyli v EU? Proč takový postup není výjimečný, ale spíše pravidelný? [Obdobný postup KS v Praze, VS v Praze a pak i NS ČR odsoudil v listopadu 2006 Ústavní soud v kauze I. ÚS 310/05 (zatím publikované jen tady): "orgány veřejné moci [mají] obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Evropské úmluvy prováděné ESLP. Rozhodnutí ESLP představují významné interpretační vodítko pro aplikaci Evropské úmluvy. Orgány veřejné moci, na prvém místě pak soudy, jsou proto povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se sice týkají jiného členského státu Evropské úmluvy, pokud tyto věci mají, podle své povahy, význam též pro interpretaci Evropské úmluvy v českém kontextu. To platí tím spíše za situace, kdy takovouto judikaturou argumentuje účastník řízení před českým obecným soudem. Pokud se k takovéto argumentaci obecný soud nijak nevyjádří, dopouští se pochybení [podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, event. příslušného dotčeného základního práva Evropské úmluvy]
Vysvětlení souvisí s rozdílem mezi autoritářským a autoritativním právním diskursem, když náš systém je založen na modelu diskursu autoritářského.
Soudcovský diskurs jakéhokoliv právního systému je z podstaty věcí inherentně autoritativní. To je důsledkem skutečnosti, že 1) soudy musí rozhodovat, jakoby na otázky výkladu práva existovala jediná správná odpověď, byť tato odpověď objektivně neexistuje (soudcovská teze jediné „správné“ odpovědi), a 2) soudcovská rozhodnutí jsou konečná proto, že je vytvářejí soudy nadané určitou kompetencí a tudíž i autoritou v rámci daného justičního systému. Autoritativní diskurs nezakazuje, ale naopak předpokládá názorovou pluralitu stejně jako participaci všech kompetentních osob na veřejném diskursu o interpretaci práva. Pluralita názorů a fakt, že soudci berou všechny relevantní názory vážně, propůjčuje orgánu s konečnou pravomocí věc rozhodnout potřebnou legitimitu k poskytnutí jediné „správné“ odpovědi. To je současně conditio sine qua non toho, že diskurs zůstává současně racionální i autoritativní.
Autoritářský diskurs znamená něco podstatně jiného. Názorový pluralismus zde neexistuje, „správné“ odpovědi jsou nalézány „jednosměrným“ procesem, a jejich dodržování je vynucováno pouze mocensky. Ti, kterým jsou rozhodnutí adresována, se nemohou účastnit procesu hledání „správných“ odpovědí. Spíše než aby byly subjekty tvorby práva, jsou pak tyto osoby jejími objekty. Autoritářský diskurs předpokládá, že právní významy jsou produkovány z centra, směrem seshora – dolů; existence legitimního sporu, zpochybňování, diskuse, případně dotváření práva též jeho adresáty (tedy směrem zezdola nahoru) jsou nemyslitelné.Právo má v tomto pojetí kvazi-materiální existenci. Spolupráce procesních stran při hledání správného výkladu práva by tedy byla nikoliv pouze zbytečná, ona by byla ve skutečnosti i škodlivá, protože strany by tak vstoupili do exkluzivní domény příslušného soudu.
Autoritářský přístup k výkladu práva, kombinovaný se zákonným pozitivismem a ideologií vázané aplikace práva dává soudci exkluzivní roli při výkladu zákona. Je tomu tak proto, že (1) aplikace práva je vnímána jako jednoduché rozhodování jednoduchých případů, což nevyžaduje pomoc jakékoliv třetí strany (formalistický aspekt) a (2) interpretace práva je výsledkem procesu směřujícího z centra dolů, kde strany jsou jen adresáty výsledku této interpretace a nikoliv přímými či nepřímými účastníky této intepretace (autoritářský aspekt).
Pro některé soudce je autoritářský model natolik atraktivní, že raději popřou základní postuláty právního systému (např. naše členství v EU a aplikační přednost evropského práva), než aby opustili pohodlný ale fiktivní svět právního formalismu (kde složité kauzy neexistují, a pokud se nějaké objeví, raději z nich uděláme jednoduché), a exkluzivity autoritářského práva (kde nám nikdo do ničeho nemluví, protože soudce a jen soudce může o správnosti právního řešení rozhodovat).